K diachronickému studiu hraničních signálů v češtině a slovenštině

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

К диахроническому изучению пограничных сигналов в чешском и словацком языках / Étude diachronique des signaux de frontière en tchèque et en slovaque

1. Jazykové jevy, jejichž vývojem se zabývá historická fonologie, jsou různého řádu. Podle toho se pak jednotlivé úseky historické fonologie v praxi vymezují obvykle takto: (1) vývoj soustavy fonémů, distinktivních rysů a korelací; (2) změny pravidel fonémových kombinací a zároveň různých typů neutralizací, ke kterým přitom dochází; (3) změny prozodických prostředků. Úseky 1 a 3 zahrnují fonologickou paradigmatiku, úsek 2 fonologickou syntagmatiku. S fonologickou stavbou a jejím vývojem těsně souvisí, ač není její součástí, (4) historická morfonologie, tj. změny ve využití fonologických prostředků ve stavbě morfémů.

V historické fonologii se bohužel nevěnuje soustavná pozornost všem těm prostředkům, které N. Trubeckoj označuje jako hraniční signály (Grenzsignale) a kterým věnuje poslední, nedokončenou kapitolu („Die Abgrenzungslehre“) své syntetické práce Grundzüge der Phonologie (TCLP 7, 1939, s. 241n.). To má ovšem příčinu i v tom, že oblast hraničních signálů je poměrně heterogenní, neboť zahrnuje jak specializované delimitativní prostředky, jako je např. v češtině přízvuk, ráz, tak i takové jevy, jejichž delimitativní funkce je až sekundární a vyplývá jen z distribuce fonémů v určitém období vývoje jazyka. Změny této druhé skupiny hraničních signálů také postrádají tu vývojovou návaznost, kontinuitu, která je tak charakteristická pro vývoj systému fonémů, a spíše se zdá, že jsou většinou jen vedlejším a bezděčným produktem jiných změn fonologického systému (např. delimitativní funkce některých souhláskových skupin v slovanských jazycích je výsledkem zániku slabých jerů). Není tedy divu, že se v historické fonologii tento typ hraničních signálů připomíná jen zřídka anebo se k němu vůbec nepřihlíží.

Přesto však je třeba respektovat tu skutečnost, že repertoáry hraničních signálů jsou rozdílné nejenom v různých jazycích a dialektech, nýbrž i v různých obdobích téhož jazyka, a musí být proto zkoumány také z hlediska diachronie. A to tím spíše, že zanedbání delimitativní funkce při zkoumání určitého fonologického jevu může mít za následek jeho neadekvátní historickofonologickou interpretaci.

Pokusíme se to ukázat na vzniku jednoho jevu těsně spjatého s neutralizací znělosti, k jejímuž synchronnímu i historickému poznání v češtině jubilující akad. Havránek podstatně přispěl.[1]

2. Z východní poloviny nářečí českého jazyka, ze slovenštiny a mimo československé území hlavně z polštiny, ale také z ukrajinštiny (v sousedství polských a slovenských nářečí) známe ten jev, že se před sonorní hláskou (tj. sonorní souhláskou nebo samohláskou) nebo před /v/ následujícího slova místo koncových neznělých souhlásek vyslovují příslušné souhlásky znělé; srov. např. výchmor. /s rukú/ = [z rukú], /nepros nás/ = [neproz nás], /moc veselá/ = [moʒ veselá], /s Adamem/ = [z Adamem], /popros Adama/ = [poproz Adama] apod. Stejně se chová i předpona s-, srov. např. výchmor. zmotať, zlézať sa × čes. smotat, slézat se, sloven. zjednotiť, zľava, zmiešať × čes. sjednotit, sleva, smísit apod. Výjimkou z tohoto pravidla jsou předložkové pády osobních zájmen začínajících sonorní souhláskou nebo /v/ — před nimi zůstává předložka s obvykle neznělá a k zůstává vždy beze změny; srov. např. spis. sloven. [s ňím], [s nami], [s vami], [s ňimi] a též [so mnou] (výslovnost [z ňím], [125][z nami], [z vami], [zo mnou] je pouze nářeční[2]) a spis. i nář. sloven. [ku mňe], [k ňemu], [k nám], [k vám], [k nim]. Nejde-li o zájmeno osobní, bývá zde souhláska znělá: [z mojím], [z naším], [z vaším] atd.

Stejná nebo podobná je situace i v jiných jazycích a nářečích, které tento jev mají.[3] V naší stati se však soustřeďujeme jen na češtinu a slovenštinu a pouze odtud uvádíme materiál k této otázce.

Tento jev se v synchronních i diachronních fonetických pracích běžně chápe jako asimilace znělosti (hlasivková spodoba). Např. F. Trávníček o výslovnosti znělé souhlásky před vokálem zvlášť zdůrazňuje, že v těchto případech jde o skutečnou hlasivkovou spodobu,[4] a podobně mluví také o spodobě neznělého koncového konsonantu před sonorními konsonanty na švu slov.[5] E. Pauliny[6] interpretuje výslovnost typu [z vodou], [z maťerou] jako znělostní neutralizaci; výslovně ovšem mluví jen o neutralizaci předložky s a předpony s- v postavení před sonorní souhláskou a rozdíl mezi slovenskou výslovností [z vodou] a českou [s vodou] vysvětluje tím, že v slovenštině byly nepárové jen sonorní souhlásky (proto se jejich znělost uvědomovala jako jejich průvodní fonologická vlastnost), kdežto v češtině byly nepárové i nesonorní souhlásky c, č, k (proto znělost průvodní fonologickou vlastností nepárových souhlásek nebyla). Pauliny sice nahrazuje fonetický výklad fonologickým (mluví o neutralizaci, a nikoli o asimilaci), avšak v podstatě se jeho výklad příliš nevzdálil od asimilačního pojetí fonetického, neboť také on vysvětluje znělou výslovnost koncové souhlásky jen vlastnostmi následujícího fonému.

3. Poněvadž spojení souhlásek v souhláskových skupinách uvnitř téhož morfému jsou těsnější než ve skupinách na švu slov (např. nemohou být přerušena pauzou) nebo na švu morfémů, čekali bychom, že se asimilační vliv sonorní hlásky na předcházející neznělou souhlásku projeví uvnitř morfémů tím spíše. Jak je však známo, ve skupinách neznělá souhláska + sonorní hláska uvnitř téhož morfému asimilace (neutralizace) znělosti nenastává; srov. např. čes. [kráčet], [sláva], [sadař]. Při záměně neznělé párové souhlásky před sonorní hláskou následujícího slova párovou souhláskou znělou není tedy fonetický faktor (asimilační vliv na předcházející souhlásku) rozhodující.

Rozhodující je zde přítomnost předělu. Výslovnost znělé souhlásky místo neznělé před sonorní hláskou je typický případ hraničního signálu: je pozitivním signálem následujícího předělu. Neznělá výslovnost je z tohoto hlediska bezpříznaková, tj. přítomnost předělu nesignalizuje. Neznělá souhláska zůstává jednak v těch případech, kdy žádný předěl nenásleduje ([sláva], [kráva]) nebo aspoň neexistuje v jazykovém povědomí (srov. sloven. [sňať], [sňem][7]), jednak tam, kde je předěl vyjádřen nespojitou výslovností souhláskové skupiny (označujeme ji zde znakem ᴖ; někdy se zde mluví o pauze, ale to je až krajní případ), např. [ptákᴖleťí], [otecᴖa matka] × [ptág leťí], [oteʒ a matka].

Uvedená formulace zahrnuje i výslovnost znělé souhlásky místo neznělé v 1. os. pl. imperativu typu /plaťme/ = [plaďme], /nesme/ = [nezme] (slovenština, mor. nářečí), v 1. os. pl. préz. slovesa býti: /sme/ = [zme] (sloven., mor.) a v slovenštině [126]i v tvarech přivlastňovacích zájmen: /nášmu/, /vášmu/ = [nážmu], [vážmu]. Ve všech těchto případech má náhrada neznělé souhlásky znělou předpoklady v aglutinačním pojetí morfologické stavby těchto tvarů. Běžně se to uznává u tvarů imperativu (lze říci, že se plurál tvoří připojením osobních koncovek k tvaru 2. os. sg. imp., jestliže končí na souhlásku)[8] i u tvarů slovenských přivlastňovacích zájmen, ale platí to také pro tvar [zme], známý ze slovenštiny i z moravských nářečí; morfematické členění tvarů tohoto slovesa je toto: 2. os. sg. préz. /si ~ -s/ — 1. os. pl. /s-me/ = [zme], 2. os. pl. /s-te/. K tomuto pojetí pravděpodobně přispěly i tvary kondicionálu: 2. os. sg. /by-s/ — 1. os. pl. /by-s-me/ = [byzme], 2. os. pl. /by-s-te/. — Není tedy žádný funkční rozdíl mezi „západní“ českou výslovností 1. os. pl. imp. /choďme/ = [choťme], /vozme/ = [vosme] a zcela protichůdnou „východní“ výslovností typu /kupme/ = [kubme]: v obou výslovnostech má totiž změna znělosti koncové souhlásky kmene platnost hraničního signálu morfematického švu.

V rozporu s výše uvedenou formulací není ani výslovnost neznělých předložek s, k před tvary osobních zájmen. Vždyť i závazné ň- v předložkových tvarech zájmen 3. os. (k němu, s ním apod.) ukazuje, že předložkové pády osobních zájmen jsou útvary daleko kompaktnější než předložkové pády podstatných jmen. Tento rozdíl je způsoben tou okolností, že spojení předložky a osobního zájmena nemůže být nikdy roztrženo žádným jiným vloženým výrazem, kdežto spojení předložky se substantivem ano (k dobrému příteli, k našemu příteli apod.).

4. Soudíme, že tato funkční stránka našeho fonologického jevu má zásadní význam i pro vysvětlení jeho původu. Samozřejmě nezbytným předpokladem pro vznik tohoto jevu byl vznik neutralizace znělosti,[9] ale nebyl to moment jediný. Rozhodující byla ta okolnost, že po proniknutí neutralizace znělosti existoval v jazyce model, který umožňoval zobecnit výslovnost znělé souhlásky před sonorní hláskou jako hraniční signál.

Tímto modelem byla podle našeho názoru především spojení s předložkami, které končily znělou párovou souhláskou. Není v této souvislosti bez významu, že většina souhláskových původních předložek končila párovou souhláskou znělou: bez, nad, ob, pod, přěd, v, vz, z, pravděpodobně i přěz.[10] Neznělá párová souhláska byla jen v předložkách k, ot, s. Je proto pochopitelné, že se u těchto předložek brzy po proniknutí neutralizace znělosti projevila tendence, aby se varianta se znělou souhláskou (v postavení před párovou znělou souhláskou, např. [g domu], [od domu], [z domem]) stala variantou základní. Tato změna v hodnocení se bez zábran a rychle uskutečnila u předložky ot > od (projevilo se to i na vokalizované podobě ode, sloven. odo). U předložky s — zejména s instrumentálovou rekcí — byl tento vývoj brzděn zřetelem k předložce z, významem odlišné; i zde se sice rozšířila výslovnost se znělou souhláskou před sonorními hláskami (projevuje se to i v češ. kolísáním vokalizovaných podob se/ze), základní variantou se však stala podoba se znělou souhláskou jen v moravských nářečích a v slovenštině (srov. výchmor. z/ze, sloven. z/zo). Zato se v češtině s nepřekonatelnými překážkami setkalo pronikání podoby [g] na místo základní varianty předložky k. Stalo se tak jen v slovenštině — srov. výslovnost vokalizované podoby [gu], např. [gu vlaku]. Tento rozdíl od češtiny bezpochyby souvisí s tím, že do slovenštiny po změně psl. g v h ve velké míře proniklo nové g (v slovech cizího původu a v citoslovcích) a na rozdíl od češtiny se stalo integrální součástí fonologického systému.

Distribuce znělé a neznělé souhlásky v předložkách byla po vzniku neutralizace znělosti tato:

[127](1) neznělá souhláska před párovou souhláskou neznělou, např. [pot senem];

(2) znělá souhláska před párovou souhláskou znělou, např. [pod zubem];

(3) znělá souhláska před sonorní souhláskou nebo před vokálem, např. [pod rukú], [pod oknem].

V případech (1) a (2) byla výslovnost znělé/neznělé souhlásky předložky jednoznačně určena následující souhláskou; byla zde tedy stejná situace jako u případu bez mezislovního předělu, např. /ťěžký/ = [ťěšký], /kde/ = [gde]. V postavení před sonorní hláskou byla v případech bez mezislovního předělu výslovnost znělé/neznělé souhlásky zcela nezávislá, tj. byla zde možná obojí, např. [dráťi] × [tráva], [dlabaťi] × [tlama] apod. Naproti tomu v případech typu (3) s mezislovním předělem po předložce byla výslovnost se znělou souhláskou jediná možná, kdežto výslovnost s neznělou souhláskou zde byla vyloučena. To byl předpoklad k tomu, aby se znělá souhláska před sonorní hláskou začala chápat jako hraniční signál. Přispělo k tomu i časté zachovávání znělých koncových párových souhlásek v těch případech, kdy předcházelo před sonorní hláskou jiné slovo než předložka, např. [had leze] // [hatᴖleze].

U změny neznělé souhlásky v párovou souhlásku znělou v postavení před vokálem je důležitá ta okolnost, že východní nářečí obvykle nemají a hlavně v minulosti neměla před náslovnými vokály tzv. ráz. Ze synchronního hlediska ráz v západní části českých nářečí, popř. ve spojení s neutralizací znělosti u předcházející párové znělé souhlásky (výslovnost [k ’oknu], [pot ’oknem]), a znělá párová souhláska místo neznělé v postavení před vokály ve východní části československé oblasti (výslovnost [g oknu]) jsou funkčně ekvivalentní, liší se jen sférou své působnosti. Z diachronního hlediska pak jde o dvojí různé řešení téže úlohy — totiž vyznačit mezislovní předěl.

Závěr. Ukazuje se tedy, že nejen současný stav, ale ani vznik výslovnosti typu [poproz Adama], [g ruce], [zlézať sa] apod. v českých nářečích a v slovenštině není možno vysvětlovat jen fonetickými příčinami nebo ze systému fonémů, nýbrž že je třeba přihlížet především k funkci tohoto jevu jako hraničního signálu. A to platí obecně také pro jiné slovanské jazyky, které tento jev mají a jejichž speciální problematiku jsme nechali v této stati stranou. Tento svůj příspěvek chápeme především jako upozornění na potřebu věnovat se i v rámci historické fonologie systematickému diachronnímu studiu delimitativních prostředků řeči.

 

R É S U M É

Zur diachronischen Erforschung der Grenzsignale im Tschechischen und Slowakischen

Ben Grenzsignalen, denen N. Trubetzkoy das letzte, nicht beendete Kapitel seiner Grundzüge („Die Abgrenzungslehre“) gewidmet hat, hat die historische Phonologie keine systematische Aufmerksamkeit zugewendet, und besonders die Gruppensignale werden nur gelegentlich erwähnt oder sogar vollständig außer acht gelassen.

Man muß jedoch die Tatsache berücksichtigen, daß die Systeme der Grenzsignale nicht nur in verschiedenen Sprachen und Mundarten, sondern auch in verschiedenen Entwicklungsphasen einer und derselben Sprache verschieden sind und infolgdessen auch diachronisch studiert werden müssen. Wenn bei einer diachronischen Erforschung eines Grenzsignals seine spezifische delimitative Funktion außer acht gelassen wird, muß es unbedingt eine unadäquate oder sogar deformierte historisch-phonologische Interpretation des betreffenden phonologischen Mittels zur Folge haben.

Diese These wird im Aufsatz an einem Beispiel aus der slawischen Phonologie veranschaulicht, und zwar an der sog. Assimilation der stimmlosen Konsonanten vor den anlautenden unpaarigen [128]stimmhaften Konsonanten oder Vokalen. z.B. mährisch-slowakisch /s rukú/ = [z rukú], /nepros nás/ = [neproz nás], /s Adamem/ = [z Adamem], /popros Adama/ = [poproz Adama] usw. Die traditionelle, ausschließlich phonetische Interpretation solcher Fälle als Assimilation wurde auch in die historische Phonologie übernommen und das Vorkommen/Nicht-Vorkommen dieser „Assimilation“ diente dann als Beweis für die These, daß die Stellung der Sonorlaute in den betreffenden Sprachen oder Mundarten verschieden sei.

Im vorliegenden Aufsatz wird gezeigt, daß die Entstehung der Aussprache mit einem stimmhaften Konsonanten in den betreffenden slavischen Sprachen nicht nur phonetisch bedingt ist. Es handelt sich hier um einen komplizierten Prozeß, in den auf eine entscheidende Weise auch morphologische Faktoren eingegriffen haben und der schließlich dazu geführt hat, daß sich die Verbindungen „stimmhafter Konsonant + Sonorlaut“ in den betreffenden Sprachen und Mundarten zu einen Grenzsignal einer Morphem- oder Wortgrenze entwickelt haben.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 2, pp. 124-128

Previous Arnošt Lamprecht: K chronologii foneticko-fonologických změn v praslovanštině

Next Kolektiv odd. pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV: K lexikálnímu vývoji spisovného jazyka českého v době Karlově