Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sémantika predikačních kategorií v generativním popisu

Miroslav Grepl

[Rozhledy]

(pdf)

Семантика предикативных категорий в генеративном описании / La sémantique des catégories prédicatives dans une description générative

1. Práce J. Panevové, E. Benešové a P. Sgalla[1] se pokouší na metodologické bázi generativního popisu, s použitím přesně vymezených pojmů a odpovídajícího formalizačního aparátu řešit a nově zpracovat starou problematiku významosloví některých kategorií slovesných, a to tzv. kategorií predikačních. V podstatě jde o funkční a hlavně sémantickou analýzu a popis morfologických slovesných tvarů, které danou kategorii představují, ve větném (výpovědním) kontextu, neboli mluveno v terminologii autorů, o zachycení reprezentace morfologických sémat (popř. jejich kombinací — morfémů) na vyšších rovinách: syntaktické, větněčlenské (VČ) a sémantické, tektogramatické (T).

Programovým cílem práce (Úvod, s. 10—17) je v první řadě úsilí autorů o takovou formulaci dosavadních lingvistických výsledků, která by byla adekvátní danému úseku jazykové skutečnosti a zároveň byla explicitní, tj. zachytitelná formálně. Práce ovšem přináší také některé závažné poznatky nové a nejedno zpřesnění nebo korekturu v poznatcích dosavadních.

2. Úvod ke knize napsal P. Sgall. Je v něm vyložen a zdůvodněn metodologický přístup uplatněný ve studiích obou autorek. Jde o přístup navržený P. Sgallem a dále propracovaný spolu s jeho spolupracovníky (viz bibliografii) a představující generativní zápis věty (výpovědi) v pěti rovinách jazykového systému: tektogramatické, větněčlenské, morfologické, morfonologické a fonetické. Užití takového přístupu se zdůvodňuje jednak potřebou přesného, adekvátního a explicitního popisu daného úseku jazykové skutečnosti, jednak celkovou formulační nejasností nebo obrazností dosavadních popisů češtiny, vyplývající mimo jiné z metodologické roztříštěnosti a terminologické nepřesnosti.

V rámci zvoleného typu generativního popisu nechtějí autoři jen nově — adekvátně a explicitně — formulovat dosavadní poznatky o daném úseku jazykové skutečnosti, ale chtějí přispět zároveň „k explikování některých dosavadních pojmů běžně užívaných v naší lingvistice a podle možnosti odstraňovat jejich vágnost, popř. jejich neadekvátnost danému předmětu popisu“ (s. 12). Je proto třeba se v první řadě ptát na to, jak zvolený typ popisu přispěl k realizaci tohoto základního záměru autorů práce, ale i na to, jaké jsou hranice jeho možností, neboť je zřejmé, a vyplývá [233]to i z Úvodu, že ani daný rámec popisu nemůže adekvátně a explicitně formulovat všechno naše vědění o dané jazykové oblasti, ať už proto, že ne všechny dosažené výsledky jsou stejně „definitivní“ (s. 12), nebo obráceně řečeno proto, že ne všechno, co o zkoumaném úseku jazykové skutečnosti víme, se do rámce použitého typu popisu „vejde“. Bylo by absurdní „vinit“ z toho metodu, neboť její cíl je v úvodu práce jasně vymezen, stejně ovšem jako by bylo absurdní chtít na autorech recenzované práce, aby sami domysleli a dovedli systém dosavadních poznatků o dané jazykové oblasti, který je výsledkem práce generací mnoha lingvistů, ve všech jeho nedořešených složkách a aspektech do takového stupně „definitivnosti“, aby poznatky bylo možno formulovat v rámci použitého typu generativního popisu. Naopak je třeba výslovně konstatovat, že autoři práce jsou si toho plně vědomi, že se s neobyčejnou odpovědností snaží poznat, pochopit a využít všeho, co dosavadní lingvistika v dané oblasti přinesla, nesnaží se předstírat, že všechno to, co v mezích užitého typu lingvistického popisu nově formulují, jsou výsledky jejich vlastního badatelského výzkumu nebo důsledky použité metody; v tom je jejich postoj „k tradici“ neobyčejně seriózní. Na druhé straně musíme znovu zdůraznit, že studie obou autorek přináší nové, cenné badatelské výsledky vlastní a zpřesnění mnoha výsledků dosavadních, která vyplynula z potřeby včlenit je do rámce daného typu popisu. Závislost možnosti jeho plného uplatnění na stupni a „definitivnosti“ dosavadních poznatků je však zřejmá. To se projevuje i v úvodu práce, např. v jisté „nedořešenosti“ při stanovení počtu funktorů na T rovině, tedy jednotek pro sémantický popis eminentně důležitých: „… pracujeme zatím, dokud základní otázky větné stavby nebudou zbaveny (!) podstatných nejasností, jen s co nejmenším počtem funktorů na T rovině“ (17). Zdá se mi však, že ani kritéria pro stanovení těchto funktorů (syntaktických sémantémů) neodpovídají postulované zásadě homogennosti, srov. řadu agens - patiens - volné doplnění - nepřímý předmět - přísudkové jméno - oslovení, vokativ, popř. vůbec samostatný člen (s. 17), nemluvě např. o tom, že zcela „vágní“ je dosud pojem samostatný větný člen; co o něm pozitivního můžeme na T rovině říci? Je rovněž přirozené, že každý zvnějška uplatňovaný rámec popisu jazyka i jeho dílčích oblastí není prost jisté apriornosti, a je to plně pochopitelné a přijatelné. Apriornost by však měla vyplývat ze samého rámce metody, nikoli ze stupně našeho poznání. Tak se např. autoři snaží (s. 17) zdůvodnit potřebu užívat na T rovině pojem původce děje, nikoli pojem podmět, neboť s ním nevystačíme v konstrukcích pasívních, infinitivních a nominalizovaných (viz už ovšem Trávníčkovo rozlišování „podmět přísudkový“ a „podmět nepřísudkový“).[2] Na druhé straně však nepokládají za „lingvisticky dost zdůvodněné“ další sémantické rozčlenění pojmu původce děje. Ale ono zdůvodněno je, a to i vzhledem k tematice práce. Srovnejme dvě konstrukce: Lidé (přítomní, účastníci) museli ležet i na chodbě a Stoly musely ležet i na chodbě. Jen prvá z nich připouští „transformaci“ v konstrukci deagentní: Lidé museli ležet i na chodbě Muselo se ležet i na chodbě, kdežto u druhé taková transformace možná není: Stoly ležely i na chodbě Leželo se i na chodbě, a to i přesto, že v obou výpovědích je v daném případě splněna podmínka, že původce děje se nerovná původci modality. Bude tedy patrně nutno i v rámci zvoleného typu popisu o další sémantické diferenciaci pojmu původce děje uvažovat. Danou problematiku by ovšem bylo možno řešit také tak, že by se v konstrukci druhé chápalo stoly nikoli jako agens, ale jako patiens, tedy Stoly ležely i na chodbě = „Stoly byly položeny i na chodbě“. Autoři sice na takové možné pojetí upozorňují (s. 18), ale nepřiklánějí se k němu. Vpravdě by však ani ono zmíněný problém neřešilo. Srov. dvojici Lidé žijí i v Antarktidě a Ptáci žijí i v Antarktidě, ve které jen první věta je transformovatelná v konstrukci Žije se i v Antarktidě. Ukazuje se zároveň, [234]že řešení této otázky nelze hledat ani v důkladnějším propracování sémantických tříd slovesa, ale právě jen v další sémantické rozčleněnosti pojmu původce modality.

3. Stať J. Panevové Časové a vidové kategorie predikátu (s. 23—95) nejlépe odpovídá svým obsahem a zaměřením celkové koncepci práce, neboť v ní skutečně jde o charakteristiku a příslušným aparátem formulovaný popis významů morfologické kategorie času (základního i relativního) a vidu ve větném kontextu, neboli o zachycení významů, ve kterých se tyto kategorie prezentují na T rovině. Vyznačuje se také snahou přísně rozlišovat mezi rovinou formy a významu.

U kategorie základního času (Temp) jsou to významy přítomnosti, minulosti a budoucnosti a významy aktuálnosti a neaktuálnosti. U kategorie vidu (Asp) běží o významy komplexnost - průběhovost - rezultativnost a do rámce této kategorie se řadí také významy opakovanosti a neopakovanosti slovesného děje. Jde sice o vcelku známé schéma sémantických hodnot zmíněných kategorií, ale v podání Panevové je na něm leccos pozoruhodného: a) souhlas s potřebou rozlišovat významy aktuálnost - neaktuálnost ve všech třech časových rovinách a zejména snaha o zpřesnění kritérií pro jejich rozlišení v minulosti a budoucnosti (27); b) přeřazení sémantické kategorie rezultativnosti ke kategorii vidu, nikoli času (31); c) pojetí významové kategorie kolikosti (násobenosti) s jejími jednotkami opakovanost - neopakovanost jako kategorie gramatické (34). Významnou složkou této části práce je řešení slučitelnosti (spojitelnosti, kombinovatelnosti) nebo neslučitelnosti daných významů obou kategorií v konkrétních kontextech. Autorka zpracovala tabulku takových reálně možných kombinací (s. 41). Pokud tato tabulka platí (recenzent neměl možnost ji z časově náročných důvodů vlastním materiálovým průzkumem plně prověřit), pak představuje koncentrovanou formulaci poznatků dosud takto explicitně neformulovaných s některými zajímavými detaily (např. poznatek o neslučitelnosti významu opakovatelnosti s významem aktuálnosti).

Zachycení a interpretace významů kategorie času a vidu v konkrétních výpovědích není vždy snadná a jednoznačná. Jejich signalizace není často morfologická, ale jen kontextová. V pojetí Panevové to zřejmě plně platí o významech aktuálnost a neaktuálnost. Jindy sice daná sémantická jednotka odpovídající formální vyjádření má, ale v konkrétní výpovědi se neuplatňuje, a to právě v důsledku jasného kontextu. Srov.: Každý den si nese (= nosí) do školy svačinu (Opak) nebo Každý den nám přinesl (= nanosil) uhlí (Opak). Naskýtá se pak otázka, jak jsou takové kontextové významy reprezentovány na nižších rovinách, zda jde skutečně o významy daných slovesných forem a zda by nebylo lépe mluvit v takovém případě o využití nepříznakových forem umožněné právě jednoznačným výpovědním kontextem.

V úvodu své práce autorka zdůrazňuje, že jí jde o sémantickou analýzu slovesných kategorií predikačních. Tyto kategorie vymezuje a charakterizuje proti slovesným kategoriím jiným (nepredikačním). Jednou z charakteristik je to, že predikační kategorie jsou syntakticky nezávislé. Zdá se nám však, že je to tvrzení poněkud apriorní, zejména pokud jde o kategorii vidu. Jsou totiž zřejmé případy, kdy je užití této kategorie závislé na typu syntaktické konstrukce (větného vzorce). Srov.: První úsek trati běžel (uběhl) lehce × První úsek trati se mu běžel (nikoli však uběhl) lehce.

Co do nových badatelských výsledků je nejcennější ta část stati J. Panevové, kde se pojednává o kategorii času v závislých predikacích, a zde zejména o vztazích mezi časem základním (Temp) a relativním (Rel), o rozlišení, v jakých závislých predikacích je gramaticky vyjádřen Temp a v jakých Rel a jakými prostředky. Autorka přesvědčivě prokázala, že neplatí dosud obecně přijímaný názor, že v obsahových větách vyjadřují časové formy Rel, kdežto ve větách doplňovacích Temp. To platí jen pro věty obsahové, pro věty doplňovací pak v podstatě tehdy, nejsou-li závislé na větě obsahové. Rozborem složitějších souvětí, rozlišováním tří bodů na časové ose (S = okamžik promluvy; E = okamžik děje a R = referenční bod) a analý[235]zou jejich vztahů dospěla autorka k významnému závěru, že pro určení významu časových forem (Temp nebo Rel) v závislé predikaci je důležité právě stanovení jejího referenčního bodu (R). Toto R se buď shoduje se S, nebo se shoduje s E. Pokud se shoduje se S, vyjadřuje časová forma Temp, pokud se shoduje s E, vyjadřuje časová forma Rel. R pro první obsahovou větu v řetězci závislosti je E přísudkového slovesa věty řídící, pro každou další závislou větu (obsahovou nebo doplňovací) je tímto R referenční bod přísudkového slovesa věty bezprostředně řídící. Z toho vyplývá, že určení R má rekurzívní vlastnosti. Na základě těchto poznatků formulovala autorka své nové pojetí sémantiky slovesného času: „Sloveso (rozumějí se patrně časové formy slovesa — M. G.) vyjadřuje základní čas, jestliže není uvozeno (tj. jestliže neexistuje žádné slovo uvozující dané slovo); jindy vyjadřuje čas relativní“ (62). V této souvislosti je pozoruhodné, že kategorii vidu nepokládá za prostředek vyjádření relativního času, a to ani ve větách časových. Časovým větám věnuje pozornost speciální. To proto, že v nich vlastně (kromě případů, kdy je časová věta závislá na větě obsahové) časové formy vyjadřují Temp, na druhé straně však se časové věty dělí podle toho, zda vyjadřují předčasnost, současnost nebo následnost. Autorka proto rozlišuje mezi významem časových forem (je dán vztahem děje k R) a mezi v podstatě obsahovým determinačním vztahem časové věty k větě řídící, představujícím časové zařazení děje věty řídící. K vyjádření tohoto determinačního vztahu slouží nejen časové formy (pokud vyjadřují Rel), ale i specifické spojky a kategorie vidu. Třetí část práce se proto zabývá sémantickou analýzou této temporální determinace v časových větách. Autorce se podařilo po mém soudu velmi detailně a přesvědčivě stanovit a charakterizovat jednotlivé významy a vymezit komplexy prostředků, jimiž se vyjadřují. Vzala přitom v úvahu nejen časová určení vyjádřená větně (klausemi), ale i odpovídající synonymická vyjádření nominalizovaná. Výsledky své analýzy formulovala v závěru práce pomocí pravidel generativního popisu.

4. Stať E. Benešové Syntax slovesné modality (s. 97—149) je věnována sémantické analýze vlastních modálních sloves (nikoli tedy slov. modů). Analýzu předchází gramatická charakteristika povahy modálních sloves, mající prokázat jejich nesamostatnost a oprávněnost pojetí, že spojení MVinf (dispozice - děj) je třeba pokládat za jednu jednotku, a to nejen na rovině významové, ale i na rovině větných členů (MV pojí se jen s infinitivem, netvoří imperativ, nemají vidový protějšek, netvoří subst. slovesná). Další argument, že totiž modální slovesa nejsou s to sama na sobě specifickým tvarem vyjádřit pasívum, a že tedy „úloha vyjadřovat kategorii slovesného rodu ve spojení MVinf náleží významovému slovesu“ (107) není nesporný. Platí pro pasívum opisné, stejně se však chovají i slovesa fázová: Jan musel (začal) být vychováván Petrem, ale neplatí pro pasívum reflexívní. Obě formy (Ta práce se musí dokončit včas // Ta práce musí být dokončena včas) vyjadřují touž kategorii. V konstrukci s reflexívním pasívem však nejde o spojení modálního slovesa s nějakým reflexívně pasívním infinitivem, ale o reflexívní tvar (formu) modálního slovesa, který je specifickým tvarem slovesa při vyjadřování pasíva také u sloves významových (budovat - buduje se; pít - pije se apod.) a který je třeba přísně odlišovat od pojmu reflexívní sloveso. Konstrukce s refl. pasívem není proto možno členit / Ta práce / musela / se dokončit /, nýbrž Ta práce / se musela / dokončit. Na to ukazují třeba takové dvojice jako: Petr se už může osprchovat (Akt) × Petr se už může poslat domů (Pas) = „… může být poslán domů“, nebo fakt, že modální sloveso dá se (dají se) se vyskytuje jako modální právě jen v této reflexívní formě, a musí být proto konfrontováno nikoli s tvarem může, ale s tvarem může se: Ta střecha se dá (se může) ještě opravit apod. Podstatné však je to, že modální slovesa reflexívní formu tvoří a že tak kategorii slovesného rodu sama, tj. svým tvarem, signalizovat mohou. Z argumentů často uváděných na podporu jisté samostatnosti modálních sloves připomíná autorka možnost samostatně negovat jak modální sloveso, tak Vinf. Tu však jde podle našeho názoru o nerozlišování mezi záporem větným a slov[236]ním. Dvojice typu nehodlám spát - hodlám nespat je totiž třeba chápat stejně jako dvojice Nepočíná si jako odborník Počíná si jako neodborník, To není přesné To je nepřesné apod. Složitější je to s negací sloves muset, moci a smět. Domnívám se, že negací k muset není nemuset, ale nemoci (nesmět) a naopak negace k moci se nevyjadřuje nemoci, ale nemuset. Tak je to třeba chápat, máme-li při negaci zůstat v téže sémantické kategorii, tedy buď nutnosti, nebo možnosti, a je to logické, neboť nemoci (nesmět) znamená popření jakékoli možnosti, a tedy vlastně vyjádření negativní dispozice nutnostní: musím pracovat - nesmím pracovat (nemohu) a naopak záporné nemuset znamená zrušení nutnosti, a tedy vlastně vyjadřuje dispozici možnostní: mohu pracovat - nemusím pracovat. Proto je např. synonymní, jak vyplývá z autorčiných tabulek (např. t. 12), dvojice musím pracovat - nemohu nepracovat, nikoli nemusím nepracovat apod. Otázky negace slovesa nebo infinitivu je pak třeba v uvedených případech řešit až na tomto pozadí.

Na základě obecné gramatické charakteristiky modálních sloves dospěla autorka k závěru, že sloveso chtít je třeba rozdělit na slovesa dvě: chtít1 a chtít2. Chtít1 patří k vlastním mod. slovesům, neboť má všechny jejich gramatické vlastnosti (a v podstatě je synonymní se slov. hodlat): chci (hodlám) tam jít. Chtít2 tyto vlastnosti postrádá (nepojí se např. s infinitivem) a autorka je za modální nepokládá: Chci, aby tam šel. Byl jsem kdysi téhož mínění, ale nyní se kloním spíše k názoru, že mezi modální slovesa je třeba zahrnout i chtít2. Důležitý významový rozdíl mezi konstrukcemi, v kterých původce děje je totožný s původcem modality, a konstrukcemi, v kterých tomu tak není, by tak byl realizován nejen v rámci významu nutnosti (N) a možnosti (M), ale i v rámci významové kategorie vůle (I).

Vlastní sémantická analýza je provedena přesně a s jemným smyslem pro postižení všech odstínů sémantického pole voluntativní modality (autorka užívá termínu modalita slovesná) a specifikaci jednotlivých modálních sloves. Významně k tomu přispělo i uplatnění nového kritéria, totiž rozlišování mezi případy, kdy původce děje je totožný s původcem modality (pd = pm), kdy totožný není (pd pm) a konečně kdy původcem modality jsou vnější okolnosti. Toto kritérion dosavadní poznatky o využití jednotlivých modálních sloves v rámci základních sémantických kategorií N, M a I podstatně prohloubilo. Naše poznámky k této části práce mohou být proto jen okrajové: a) Zdá se nám obtížné rozlišit v konkrétních konstrukcích se slovesem muset případy, v nichž pd = pm, od případů, kdy původcem modality je vnější okolnost. b) Z tabulek i z generativního zápisu v závěru práce (s. 145n.) vyplývá, že v konstrukcích s mod. slovesem moci, pokud vyjadřují vlastní posibilitu, neexistují případy, kdy pd = pm. To se nám nezdá pravděpodobné, srov. Mohu to dosvědčit já! Mohu se o tom poradit s právníkem aj. c) Má-li být sémantický popis slovesné modality komplexní a úplný, nelze podle našeho názoru izolovat od sebe konstrukce s opisným pasívem, reflexívním pasívem a tzv. konstrukce neosobní. Tyto konstrukce mají společný jmenovatel: pozice subjektu v nich není obsazena pd, nebo chápeme-li je jako transformace konstrukcí, v nichž pd pozici subjektu zaujímá, lze je společně charakterizovat jako věty s odsunutým původcem děje z místa gramatického podmětu, jako tzv. konstrukce deagentní.[3] Společné jsou také podmínky, které takové transformace umožňují. Zejména však je třeba vzít v úvahu to, že prostředky, jichž se v této oblasti užívá, jsou synonymní, srov.: Musíme tu práci dokončit včas Ta práce musí být dokončena včas // Ta práce se musí dokončit včas // Tu práci je nutno dokončit včas. Vzájemná zastupitelnost opisné pasívní formy a formy reflexívní je sice omezena známými faktory, ale ty nijak nevyplývají ze skutečnosti, že běží o konstrukce s vyjádřenou slovesnou (voluntativní) modalitou. Nadto celá oblast deagentnosti má i jednotný způsob vyjádření slovesné modality, a to [237]pomocí modálních predikativ. Celistvé chápání oblasti deagentnosti umožňuje vzít při klasifikaci významových jednotek voluntativní modality v úvahu i jejich vyjadřování pomocí modálních predikativ a konfrontovat tento způsob vyjadřování s vyjadřováním formami modálních sloves (opisnými i reflexívními); považujeme to pro komplexní a vyčerpávající analýzu sémantického pole slovesné modality za nezbytné. Vždyť do této analýzy je ještě třeba zahrnout i konstrukce s reflexívním tvarem slovesa chtít1, tedy typ Chce se mi spát; Nechce se mu o tom dnes mluvit apod. d) Do sémantické analýzy modálních sloves nejsou zahrnuty případy, kdy modální slovesa fungují jako prostředky tzv. modality jistotní (pravdivostní), ani podmínky, za kterých k tomu dochází. e) Pro další, ještě detailnější a diferencovanější popis sémantických jednotek slovesné modality a využití jednotlivých prostředků bude třeba vzít v úvahu ještě další okolnosti a kritéria, např. vyjadřování voluntativní modality nejen v rámci vět oznamovacích, ale i tázacích a přacích, úlohu mluvčího, a to nejen v případech, kdy původcem modality je, ale i v případech, kdy je původcem děje, nikoli původcem modality (např. ve větách tázacích) a konečně bude třeba dále rozčlenit sám pojem původce děje, a to vzhledem k možnosti nebo nemožnosti tvořit deagentní konstrukce.

Výsledky rozboru sémantických jednotek slovesné modality a jejich prostředků formuluje autorka v závěru práce pomocí pravidel generativního popisu, umožňujícího jejich zachycení (zápis) na jednotlivých jazykových rovinách.

 

Vlastní záměr knihy — explicitně formulovat poznatky o daných oblastech jazyka — obě práce splnily. Ba víc než to: v úsilí o takovou formulaci musely autorky v mnohém zpřesnit, prohloubit nebo i zkorigovat naše poznatky dosavadní. Jistě nelze explicitnost formulace ztotožňovat s nějakou definitivností, uzavřeností poznání v dané jazykové oblasti, ale každý badatel ji s vděčností přijme jako pevné a spolehlivé východisko pro práci další.


[1] J. Panevová - E. Benešová - P. Sgall, Čas a modalita v češtině, AUC, Philol., Monographia XXXIV, Praha 1971.

[2] Srov. též P. Adamec, K otázce uplatnění větných členů v strukturních popisech jazyka, OSS II, Brno 1968, 111—114.

[3] K pojmu deagentní konstrukce viz. J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972, 59—66.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 232-237

Předchozí Otto Ducháček: K problematice komponenciální analýzy z hlediska romanisty

Následující Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová: Bulharská práce o struktuře slova v slovanských jazycích