Slovenská monografie o frazeologii

Josef Hrbáček

[Rozhledy]

(pdf)

Словацкая монография о фразеологии / Une monographie slovaque consacrée à la phraséologie

V české a slovenské lingvistice se frazeologie netěšila dosud příliš velkému zájmu. Už proto je nutno uvítat slovenskou monografii Jozefa Mlacka Zo syntaxe frazeologických jednotiek (vyšlo v ediční řadě Acta facilitatis philosophicae Universitatis Šafarikanae, Bratislava 1972, 79 s.). Je to první vědecká knižní monografie z oboru frazeologie u nás. Autor je jedním z mála lingvistických pracovníků, který otázkám frazeologie věnuje soustavnou pozornost a který pozorně sleduje i bohatou produkci sovětskou, s jejímiž výsledky seznamuje naši odbornou veřejnost.[1] I monografie, o níž referujeme, těží nemálo, ale přitom tvůrčím způsobem, z výsledků frazeologických prací sovětských (a dále i polských).

[243]Úvodem autor naznačuje, do jakých oblastí musí zasahovat komplexní výzkum syntaktických vlastností frazeologických jednotek (dále FJ).[2] Jde (1) o výzkum formy FJ, (2) o výzkum vnitřních syntaktických vztahů FJ, (3) o výzkum vztahu FJ jako celku ke kontextu neboli o vnější syntaktické vztahy FJ. Vlastní práce pak ve třech kapitolách probírá (1) obecné otázky FJ a jejich vztah k syntaxi, (2) syntaktickou stavbu FJ, (3) vnější syntax FJ. V závěru se shrnují výsledky, k nimž autor dospěl. Syntaktický výzkum formy frazeologismů a jejich vztahu ke kontextu vedou autora k širokému chápání FJ a frazeologie jako disciplíny přesahující hranice lexikologie.

Na začátku první kapitoly vymezuje autor FJ jako komplexní jazykový jev, který je možno charakterizovat různými příznaky. Z nich nejpodstatnější je podle něho „ustálenost“, která se sama opět jeví jako komplexní vlastnost, zahrnujíc v sobě (1) nezaměnitelnost komponentů FJ v jejich lexikálním obsazení, (2) neúplnou paradigmatičnost komponentů, (3) výskyt petrifikovaných a zastaralých výrazů a tvarů. Podstatu lexikalizace a frazeologizace slovních spojení vysvětluje Mlacek oslabováním významové platnosti jednotlivých komponentů, jež je důsledkem uvolňování jejich vztahu k příslušným denotátům. Tím vznikají předpoklady pro postupné spojování významů a vznikání celostního významu slovního spojení. Autor však přitom neobjasňuje, jaký je rozdíl mezi lexikalizací a frazeologizací, a dospívá proto k příliš širokému a nejasně ohraničenému vymezení FJ: „… za frazeologickú jednotku pokladáme každé slovné spojenie, ktoré sa vyznačuje ustálenosťou formy i ustálenosťou významu“ (s. 13). Takové vymezení se hodí pro každé sousloví. Vyhovuje i pro různé ustálené útvary větné, a proto autor za FJ považuje i pořekadla, přísloví a jiné ustálené věty (úsloví). Klasifikace FJ může být formální nebo významová. Mlacek vychází ze sémantické klasifikace Vinogradovovy a doporučuje vyčlenit dva základní typy FJ: (1) frazeologické srůsty, což jsou ustálená slovní spojení s významovým posunem všech komponentů, (2) frazeologické celky, tj. spojení s významovým posunem jednoho komponentu. K tomu dodává: „neznamená to, že spojenia s nižším stupňom sémantickej spätosti komponentov vylučujeme z frazeológie“ (s. 16). Bližší vymezení FJ proti nefrazeologickému sousloví však nepodává. I když uznáme, že hranice mezi frazeologickými a nefrazeologickými vyjadřovacími prostředky není ostrá, neměli bychom se vzdávat pokusu o přesnější delimitaci frazeologické složky pojmenovacích prostředků. To by však patrně předpokládalo užší vymezení vlastních FJ a stupňovité pojetí vztahu FJ k ostatním pojmenovacím jednotkám. Zatímco sdružené pojmenování nefrazeologické je vedle pojmenování jednoslovného v jazyce primárním lexikálním prostředkem, je FJ sekundárním prostředkem, jemuž se lze ve vyjádření vyhnout. S tím pak souvisí, že u FJ jsou akcentovány vedle pojmenovací funkce (jde-li o FJ s pojmenovací funkcí) funkce jinak druhotné, tj. expresívní a stylová. Dále sdružené pojmenování se vždy rovná funkčně slovu, FJ jen někdy. Mnohé FJ, jak ukazuje správně právě Mlacek, mají nejen formu, ale i funkci spojení syntagmatických. Sdružená pojmenování vyjadřují svůj význam většinou popisně, FJ pak obrazně a značkově. Sdružená pojmenování mají tendenci k univerbizaci, kdežto FJ se nikdy neuniverbizují. Univerbizace jako druh kondenzace pojmenování je výsledkem kondenzace sémantické (unisémantizace) a ta je možná jen u sdružených pojmenování popisných, kde sémantika celku je tvořena sémantikou komponentů. Celostní sémantika FJ univerbizaci nevyvolává, naopak univerbizací by FJ ztratily své specifické vlastnosti. Z téhož důvodu nepozorujeme u FJ ve spisovném jazyce ani náznak tendence k zkracování. V některých konkrétních případech sice ani tato kritéria nepomohou jednoznačně rozlišit ustálené spojení frazeologické od nefrazeolo[244]gického, ale přesto mohou podle našeho názoru přispět k ostřejšímu vymezení frazeologie jako celku proti jiným pojmenovacím jednotkám.

Závěr první kapitoly věnuje Mlacek otázce variant a aktualizací FJ. Obojí mohou být morfologické, syntaktické a lexikální. Je přirozené, že největší pozornost věnuje variantám syntaktickým. V jejich množství a rozmanitosti vidí důkaz, že nelze považovat syntaktickou stavbu FJ za úplně ustrnulou nebo dokonce zaniklou, a uvádí tak na pravou míru jedno z dílčích kritérií ustálenosti FJ uvedené na začátku práce: „Nie všetky zložky frazeologickej jednotky sú úplne petrifikované. Väčšia alebo menšia miera tvarovej i lexikálnej premenlivosti frazeologických zvratov a ich komponentov zároveň potvrdzuje, že vo väčšine jednotiek sa uchovávajú aspoň oslabené syntaktické vzťahy“ (s. 23).

Vlastní syntaktický rozbor frazeologického materiálu v kap. 2 a 3 začíná charakteristikou syntaktických forem FJ. Z širokého pojetí FJ plyne značná rozmanitost těchto forem. Autor vyděluje (1) FJ neslovesné, a to koordinační (bez ladu a skladu) a determinační s řadou forem (krokodílie slzy, kvietok z čertovej záhradky, zlatý klinec večera; tzv. minimální FJ: bez debaty, ani za mak, po zuby …, ustálená přirovnání: chlap ako hora, chlpatý ako Ezau); (2) FJ slovesné syntagmatické, a to vazebné (robiť drahoty), přimykavé (čítať medzi riadkami) a s dvojitou vazbou či přimykáním nebo smíšené (vyháňať čerta diablom, dostať sa z dažďa pod odkvap, urobiť z komára somára aj.); (3) FJ s formou větnou, od jednoduché věty až po složité souvětí (svitlo mu v hlave; trafila kosa na kameň; kto sa bojí, nesmie do lesa; zohýbaj ma, mamko, dokiaľ som já Janko, keď já budem Jano, neohneš ma, mamo atd.). Dále se probírá pestrá paleta variant vytvořených u větných FJ modální složkou a věnuje se pozornost příznakovým syntaktickým konstrukcím FJ (anakolut, atrakce, elipsa aj.). V závěru kapitoly se autor zabývá otázkou slovosledu a větosledu ve FJ (vedle typů s naprosto ustáleným pořadím komponentů jsou i typy s relativní volností slovosledu).

Určité pochybnosti budí zařazení některých jednotlivých dokladů k vytčeným formálním typům, např. má dušu na jazyku, chodí ako teľa na ľade (s. 37) k FJ větným. Tyto větné formy lze převést na infinitivní konstrukce a spolu s jinými infinitivními konstrukcemi řadit k FJ slovesným syntagmatickým. Ve spojení sľubovať niekomu hory-doly (s. 35) je dativní komponent fakultativní, a proto není nutné zařazovat tuto FJ k syntagmatickému typu s dvojí vazbou. Důležitá pro syntaktickou klasifikaci FJ je otázka jejich složení. Nejde jen o tzv. fakultativní členy, které Mlacek charakterizuje jako slova nezačleňující se plně do významové výstavby FJ, mající volnější vztah k ostatním komponentům a k významu celé jednotky (jsou to zpravidla různá okolnostní nebo atributivní doplnění).[3] Jde někdy i o konstitutivní komponenty FJ, které mají vliv na syntaktický charakter celé jednotky. Např. Mlacek uvádí jako neslovesnou FJ s formou koordinačního syntagmatu spojení zubami nechtami (s. 27), kdežto např. SSJ, SSJČ i Zaorálek v Lidových rčeních považuje za součást této FJ i sloveso, zpravidla sloveso bránit se, popř. některá slovesa další. Budeme-li spojení zuby nehty pokládat za součást takových FJ jako bránit se zuby nehty, držet se (něčeho) zuby nehty, budeme je nuceni hodnotit syntakticky jako FJ slovesné syntagmatické.

V 3. kap. zkoumá autor vnější syntax FJ, a to ze tří nejzávažnějších aspektů: (1) z hlediska syntaktických funkcí FJ ve výstavbě syntaktických celků, vět nebo souvětí, (2) z hlediska rozvíjení FJ nebo jejích komponentů slovy z kontextu, (3) z hlediska způsobů formálního zapojení FJ do kontextu. Funkční platnost FJ není sice podmíněna přímo její syntaktickou strukturou, ale do jisté míry s ní souvisí, např. větné FJ nemusí být vždy samostatnými výpověďmi, ale zpravidla jimi bývají. Roz[245]hodujícím činitelem funkční platnosti FJ není konstrukční forma syntagmatického ztvárnění, nýbrž sémantika FJ, stupeň významové samostatnosti komponentů. Nejen vzhledem k existenci větných FJ, ale i proto, že FJ se syntagmatickou stavbou mohou mít vedle větněčlenské funkce i funkci syntagmatických konstrukcí, nelze považovat FJ za jednotku vždy ekvivalentní slovu. Pokud jde o rozvíjení FJ, existují dva typy, první se rozvíjet dá, buď jako celek, nebo se rozvíjí jen některý z jeho komponentů, druhý nikoli (neslaný-nemastný, sem a tam aj.). Důsledkem rozvíjení FJ je však vždy větší nebo menší „defrazeologizovanost“ jednotky. Z hlediska zapojení FJ do kontextu lze rozlišit spojení kontaktové a nekontaktové. Při kontaktovém spojení existuje vždy více možností zapojit FJ do kontextu a tyto možnosti jsou tím pestřejší, čím větší je možnost vnitřní přestavby FJ. O nekontaktové spojení jde v tom případě, kdy se FJ zapojuje do kontextu pouze jediným způsobem. Takto se s kontextem spojují např. některé příslovečné FJ, dále jisté jmenné frazeologismy, které jsou tvarově vázané pouze na jeden pád, a konečně většina přísloví, pořekadel a tzv. okřídlených slov. Takové jednotky se často zapojují do kontextu pouze jako citát.

Z obsahu Mlackovy monografie vyplývá, že zvolené téma (syntax FJ) je z hlediska frazeologie jen zdánlivě okrajové. Řešení vztahu FJ k syntaxi v té šíři, jak je podává Mlacek, může přispět k řešení mnoha základních obecných otázek frazeologie. Jedna z nejzákladnějších, které bychom se na základě Mlackovy práce chtěli ještě dotknout, je otázka vymezení frazeologie. Zmínili jsme se již o potřebě přesnějšího ohraničení frazeologie „dole“, ale stejně potřebné by bylo vymezit ji přesněji i „nahoře“. Souhlasíme s Mlackem, že striktně lexikologické pojetí frazeologie je příliš úzké, z frazeologie nelze vylučovat frazeologismy větné, které nemají pojmenovací funkci. Pochybujeme však, že k vymezení těchto frazeologismů stačí kritérion ustálenosti. To bychom k FJ museli počítat nejen pořekadla a přísloví, ale i jiné, ještě složitější ustálené a často reprodukované útvary, jako jsou říkadla, rozpočitadla a jiné útvary považované za tzv. malé formy lidové slovesnosti, a ovšem i jiné ustálené a automatizované typy vyjadřování, jako jsou jazykové šablony. Tu by se nám rozplývaly hranice frazeologie jako lingvistické disciplíny už úplně. Nesouhlasíme ani se zahrnováním přísloví do frazeologie jako disciplíny jazykovědné (což ovšem nečiní zdaleka jen Mlacek). Přísloví na rozdíl od pořekadla je samostatným na textu a kontextu nezávislým jazykovým projevem, který můžeme pouze citovat (což nevylučuje jisté možnosti formálního přizpůsobování přísloví ke kontextu). Přísloví má charakter samostatné promluvy, protože má samo o sobě smysl (je sémanticky uzavřené, obsahuje úplné sdělení). Je-li přísloví citováno v jiné promluvě, jde o citát jedné promluvy v jiné promluvě. Pořekadlo naproti tomu nemá smysl samo o sobě, nýbrž pouze jako konkrétní reakce na jistou situaci. Je proto závislé na situaci, na níž je závislý i jazykový projev, jehož je součástí, nebo na situaci, která je jazykovým projevem navozena.[4] Podobně hodnotí rozdíl mezi příslovím a pořekadlem J. Mukařovský, který výstižně objasňuje dialektiku vztahu mezi příslovím a kontextem a neváhá přitom mluvit přímo o „protikladu přísloví a kontextu“.[5] Ohraničit frazeologii směrem „nahoru“ pojmenovací funkcí nelze, jak přesvědčivě dokázal svým rozborem sám Mlacek. Bylo by ji však možno ohraničit funkcí výpovědní, kterou mají ty FJ větné, jež jsou ještě součástí jazykového projevu (textu). Nebylo by však již podle našeho názoru vhodné považovat za FJ útvary (větné nebo jiné) s funkcí enunciační, která je vlastní samostatným jazykovým projevům (textu).[6]

Závěrem konstatujeme, že Mlackova práce o frazeologii je cenným přínosem k frazeologickému bádání nejen u nás a nejen tím, co sama řeší, ale i tím, jaké otázky vyvolává.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 242-245

Předchozí Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová: Bulharská práce o struktuře slova v slovanských jazycích

Následující Emil Dvořák: Dialekt a nářeční syntax z různých aspektů