Dialekt a nářeční syntax z různých aspektů

Emil Dvořák

[Discussion]

(pdf)

Диалект и диалектный синтаксис с разных точек зрения / Le dialecte et la syntaxe dialectale dans leurs aspects divers

Do r. 1971 byla nejrozsáhlejší prací o nářeční syntaxi pozoruhodná studie Jiřího Malovaného Skladba nářečí císařovského, napsaná již na sklonku minulého století; i když se tato práce zabývá především sémantickou morfologií, přináší i mnoho cenných poznatků o nářeční stavbě věty a souvětí.[1] Pozdější monografie o nářečích českého jazyka se zabývají syntaktickou problematikou jen okrajově, i když nejednou velmi podnětně. Soustavné zkoumání nářeční syntaxe se rozvíjí až v posledních dvaceti letech, též v souvislosti s přípravami slovanského jazykového atlasu.[2] Hlavní podnět k tomuto studiu dal svými pracemi teoretickými i osobní účastí na terénních výzkumech Jaroslav Bauer. Významným výzkumným centrem se stává brněnská pobočka Ústavu pro jazyk český, jejíž pracovníci, poučení funkční lingvistikou pražské školy, navazují především na tradici moravské dialektologie. Plodné impulsy pro další prohlubování tohoto výzkumu, zejména po stránce teoretické, dala i brněnská syntaktická symposia.[3] Řada významných statí byla publikována ve sbornících a časopisech.[4]

První knižní monografie o nářeční syntaxi vyšly v r. 1971: práce předního představitele této skupiny Jana Chloupka, který nyní působí na filosofické fakultě University J. E. Purkyně, Aspekty dialektu (Brno 1971, 134 s.), o níž informuje tato zpráva, a Studie o východomoravské nářeční větě od Věry Michálkové.[5] Syntax lašských nářečí od Jana Balhara nebyla dosud publikována. Nejvýznamnější metodologický přínos této skupiny je propracování teze, že „nářečí jako jeden z útvarů národního jazyka má svou složku systémovou a vedle ní i složku vyplývající z mluveného rázu nářečních promluv, složku souvisící — zdůrazňuji — nejen s mluvenou realizací nářečních promluv, ale uplatňující se i v systému jako příčina nemála kvalitativních nářečních jevů nebo kvantitativních poměrů“ (s. 8).

Mezi oběma knižními monografiemi o východomoravské nářeční syntaxi je podstatný rozdíl v rozsahu látky: V. Michálková zpracovává podrobně syntax jednoduché věty, J. Chloupek se zabývá kromě toho i nářečním souvětím a otázkami teorie promluvy a zkoumá místo dialektu mezi ostatními útvary národního jazyka. A jak už název monografie signalizuje, ke studiu zkoumaných jevů přistupuje z různých aspektů, a to z aspektu strukturního, promluvového, historickolingvistického, sociolingvistického, psycholingvistického, gnozeologického — a naznačeny jsou i aspekty další. Soustavně rozebírá aspekty jazyka, aspekty dialektu a aspekty nářeční výpovědi; jako metodologický princip se zkoumání jevů z různých aspektů uplatňuje v celé práci.

Svým obecným charakterem upoutává pozornost zvl. 2. kap., věnovaná postavení dialektu mezi útvary národního jazyka. Stručně jsou charakterizovány strukturní útvary českého národního jazyka, a to jednak jazyk spisovný, jednak útvary nespisovné (teritoriální nářečí, interdialekty, obecná čeština) i útvary bez vlastní struktury gramatické (profesionální mluva, slang a argot). Jistě oprávněně se konstatuje, že teritoriální nářečí a vlastní spisovný jazyk jsou „jediné pevné pilíře celé jazykové situace v jakémkoli průměru nebo průřezu. Všechny ostatní způsoby vy[247]jadřování jsou do značné míry pouze přechodné …“ (s. 10n.). Méně přesné se nám zdá vymezení toho, které jazykové projevy máme pokládat za spisovné: „V praxi … za spisovný považujeme jazyk těch jeho uživatelů, kteří se vědomě snaží o spisovný projev kultivovaný a vytříbený po všech stránkách“ (s. 13); připomeňme projevy nepochybně spisovné, u nichž sotva lze mluvit o kultivovanosti a vytříbenosti.[6] Příliš jednostranné nám připadá hodnocení jazyka podle záměru mluvčího: za spisovný se „ryze teoreticky“ pokládá i „jazyk těch spoluobčanů, kteří spisovně chtějí mluvit, kteří to však v plné míře neumějí …, neboť rozhodující je záměr, s jakým k aktu přistupují“ (s. 12).

Chloupek doporučuje, aby se termínu běžně mluvený jazyk užívalo pro označení dorozumívací formy. Nepokládáme však za vhodné postavení běžně mluveného jazyka do opozice k dorozumívání písemnému (s. 10): protikladem písemné formy je mluvená forma jazyka v různých stylových oblastech (odborné aj.).[7] Některé dílčí nepřesnosti výkladů této kapitoly jsou zřejmě zaviněny tím, že se autor snažil vyložit velmi širokou problematiku — až příliš zhuštěně — na 26 stránkách. [Markantně se to projevuje např. ve výkladu o dějinách spisovné češtiny: její vývoj od doby husitské do současnosti se autor pokusil zachytit v jediném souvětí; tak vzniká »krátké spojení« „po roce 1918 přijímá funkci hlavního jazyka republiky (…) a rychle dohání ostatní staré kulturní jazyky Evropy“ (s. 12).]

Ve zkratce je zachycen vznik obecné češtiny jako výsledek nářeční nivelizace v Čechách. V oblasti nářečí východomoravských a slezských se pociťuje obecná čeština výrazně jako útvar nikoli domácí; v oblasti nářečí středomoravských jsou v jejím hodnocení rozdíly: „necítí-li se někde obecná čeština jako cizorodý útvar, např. v Brně, neznamená to ještě, že by se po ní v hovoru sahalo“ (s. 15). Středomoravský interdialekt je možno hodnotit též jako středomoravskou variantu obecné češtiny; je však málo snášenlivý k cizím strukturním prvkům jako bejt, bez tý velký, s chlapcema, choděj, já byla doma, já ved.

Podnětné jsou i Chloupkovy výklady o normě, kodifikaci a jejich vzájemném vztahu. Chloupkovo pojetí dvojí normy — ideální a reálné — však považujeme za problematické. Říká-li, že ideální norma existuje „beze zřetele k jednotlivému uživateli a jeho praktickým možnostem“ (s. 16), jak je tomu v případě normy reálné? Sotva lze souhlasit s tím, že ve spisovném jazyce se ideální norma ztotožňuje s kodifikací. V teritoriálních dialektech pokládá Chloupek za ideální normu „zhruba onen starobylý stav, po kterém pátráme při terénních výzkumech jsouce poučeni starší literaturou a majíce jisté zkušenosti s jazykovým vývojem od dob Bartošových po dnešek“, kdežto reálná norma „se odráží ve výsledcích terénního výzkumu“ (s. 16). Podle Chloupkova výkladu se liší od ideální jen pro nedostatečnost materiálu, namnoze neodstranitelnou. Lze tedy mluvit o dvojí normě, nebo o stupni poznání normy jediné, popř. o jiné její vývojové etapě?

Přednost autorovy koncepce prozkoumat každý jev systematicky z různých aspektů se výrazně projevuje ve 3. kap. (Aspekty dialektu a jeho struktura). Chloupek zdůrazňuje, že ze strukturního hlediska je dialektu cizí ona vnitřní variabilita, která je charakteristická pro jazyk spisovný; pokud se mluvnické varianty jiné než syntaktické objevují v „reálné normě“, jde prý vždy jen o přejetí ze spisovného jazyka nebo o proces vzniku interdialektu, popř. i o omyl explorátora; v „ideální normě“ pak odmítá jejich existenci vůbec. Domníváme se, že tak jednolitost nářečí poněkud přeceňuje. Závěrem rozborů dospívá Chloupek ke komplexní definici nářečí: „Dialekt je relativně stabilizovaná jazyková struktura bez vnitřní variability. Funguje ome[248]zeně, totiž toliko ve formě mluvené“ (s. 28). Také z hlediska stylového je dialekt útvarem jednovrstveným, i když lze mluvit o stylizovaném dialektu v lidové slovesnosti a i když v oblasti syntaxe lze pozorovat jakýsi náběh k vyprávěcímu stylu (s. 29) i k stylu popisnému (s. 54). Ani tuto stylovou jednovrstevnost by nebylo vhodné chápat příliš jednostranně.

4. kap. (Stálé promluvové faktory a systém dialektu) obohacuje naši stále ještě nepočetnou literaturu analyzující mluvený jazyk. Chloupkův přínos spatřujeme především v tom, že soustřeďuje pozornost na rozbor toho, „jak se rysy mluvených promluv projevují jako konstitutivní faktory upravující syntaktický systém dialektu kvalitativně nebo kvantitativně, změnami ve frekvenci jevů“ (s. 30). Sleduje se (1) využití zvukových prostředků, (2) nejazykové vyjadřování (gestikulací a mimikou), (3) situační vázanost, která vede na jedné straně k neúplnému vyjadřování, na druhé straně i k pleonastické nadbytečnosti, (4) kontextová vázanost, projevující se eliptičností (elipsu ovšem nelze hodnotit na základě srovnávání s vyjádřením spisovným, ale — jak se správně připomíná — jen s podobným kontextem v stejném strukturním útvaru; rozdílnost se dokumentuje na substantivizovaných adjektivech ve východomoravských nářečích), (5) dialogičnost — nedialogičnost, (6) přítomnost — nepřítomnost adresáta (pozoruhodné je např. zjištění, že nářeční mluvčí ve větách se všeobecným činitelem vyjádřeným 2. osobou užívá čísla podle toho, zda adresátu projevu vyká, nebo tyká), (7) citovost — necitovost. Tyto obecné poznatky se účelně aplikují v dalších kapitolách při rozboru jednotlivých konkrétních jevů.

Druhou část knihy tvoří 5.—9. kapitola, v nichž Chloupek shrnul výsledky svého rozsáhlého, mnohaletého[8] terénního výzkumu syntaxe východomoravských nářečí. Bohatý spolehlivý materiál je přehledně utříděn a vhodně interpretován.

5. kap. — nejobsáhlejší — o nářeční výpovědi (větě)[9] se začíná výkladem o poměru věty ke skutečnosti; rozlišuje se gnozeologický vztah výpovědi ke gramatice („věta jako příklad“) a ke skutečnosti („výpověď jako jednotka promluvy o skutečnosti“) a tato dichotomie je základem třídění výpovědí v tabulce na s. 40. Chloupek má jistě pravdu, že věty jako Žák je chválen byly sotva kdy vysloveny, nemusí však jít o „deduktivní konstrukce jazykovědné“ (s. 38); nízká pravděpodobnost jejich vyslovení je dána především jejich lexikálním obsazením. Připomenutý „protiklad“ se nám jeví jako druhotný: výpověď ztrácí vztah ke skutečnosti zařazením do lingvistické práce (tak se stalo i u vět zebrało sa navrchu smetana).

Mnoho cenných poznatků přináší druhá část této kapitoly, v níž autor zkoumá nářeční výpověď z různých aspektů. Např. z hlediska sociolingvistického sleduje ústup některých archaických syntaktických konstrukcí: na rozdíl od hláskosloví, tvarosloví a slovníku jde o proces bezděčný; vedle konstrukcí, které mají oporu ve spisovném jazyce, se drží i ty, pro něž je obtížné najít spisovný ekvivalent (např. užívání navazovací částice tož dokonce proniká do dalších oblastí). — Z aspektu psycholingvistického sleduje projevy jiného způsobu myšlení (např. dnes už nemotivované přežívání tabuového zatajování příčin); varuje však před hodnocením nářeční syntaxe jako primitivního výrazu „prosté lidové duše“.

Ve výkladech o větách podle záměru mluvčího se pojednává zejména o funkci částic ve sděleních oznamovacích, přikazovacích a dotazovacích. — Výstavba jednoduché věty nářeční se liší od spisovného jazyka především tím, že není tak pevně organizovaná, kompaktní; je to dáno zvláště kvantitou jevů nevyhraněných, přechodných (nelze klást přesnou hranici mezi větou a osamostatněným členem ap.). — Na průkopnické studie vlastní a na práce V. Michálkové navazuje autor v syntetických rozborech charakteristických typů vět jmenných a sponově jmenných. Tvar [249]středního rodu v archaických konstrukcích typu było vdołky neutralizuje členění věty na část podmětovou a přísudkovou. Podobným, donedávna neznámým svérázným typem jsou archaické konstrukce s plnovýznamovým slovesem v reflexívním tvaru neosobního pasíva, jako zebrało sa navrchu smetana, jejichž interpretaci podává Chloupek ve výkladech o větách se zevšeobecněným činitelem. Do skupiny vět s neurčitým činitelem neosobním jsou zařazeny typy velmi nesourodé (vedle prsty mu uřezalo i prší i a toš to mňa tak natrápiło); Greplovo třídění na větné konstrukce agentní, deagentní a bezagentní, připomenuté na závěr výkladů, by nepochybně přispělo k systematičtějšímu utřídění materiálu i jeho analýze.[10]

Rozsáhlá 6. kap. je věnována rozboru nářečního souvětí; je rozdělena na výklady o souvětích spojených paratakticky a hypotakticky. V první části Chloupek nejdříve rozebírá souvětí, v nichž jsou paratakticky vyjádřeny věcně obsahové vztahy subordinační. Zdůrazňuje, že subordinační vztah vkládá do parataktických nářečních souvětí teprve adresát, že však jsou mluvčím pronášena „jako výraz myšlení koordinačního“ (s. 64), vždyť mu zpravidla i nářečí dává možnost vyjádření hypotaktického.[11] Ve východomoravských souvětích je paratakticky vyjádřen nejčastěji věcně obsahový vztah koordinační, a to slučovací, odporovací a vylučovací; stupňovací vztah tu doložen není. Ze systematického popisu jednotlivých typů a rozboru spojovacích prostředků vyplývají i některé další charakteristické rysy těchto dialektů: např. na rozdíl od spisovného jazyka lze v odporovacím spojení vět užít spojky ale jen ve vztahu omezovacím, kdežto spojky než ve všech případech (ve vztahu protikladnosti, omezovacím i opakovém) atp. Mezi paratakticky spojená souvětí se zařazují i tzv. věty kontaktové (posłúchajte), volně připojené a vložené.

V souvětích hypotaktických vyjadřují vedlejší věty v podstatě stejné vztahy jako v jazyce spisovném. Rozdíly jsou především ve spojovacích výrazech: ve větách obsahových se užívá spojky co, dotazovacích částic či, -i, lesťi, ve větách časových je základním prostředkem spojka jak atd. Již ve výkladech o situační vázanosti nářeční výpovědi se ukazuje, že přesné lexikální vyjádření vztahu se považuje často za redundantní: vedlejší větu v souvětí Jak přišéł ze Lhoty, tož ju neznáł můžeme interpretovat jako časovou, podmínkovou, příčinnou, omezovací zřetelovou, přípustkovou, nebo srovnávací (s. 32).

Další tři kapitoly, ač nevelké rozsahem, přinášejí řadu nových poznatků o nářeční syntaxi. 7. kap. je věnována reprodukování projevů. Nejčastěji je reprodukovaný projev prostě juxtaponován (1) nebo se verbum dicendi rozumí ze souvislosti (2); to je umožněno využitím intonace, gest atd., především pak situačním zakotvením projevu. Dialektům však není cizí ani vyjadřování hypotaktické (3); někdy je reprodukovanost signalizována spojkou že i ve větách přikazovacích a dotazovacích, tedy v dvojici spojek že aby, že lesťi (4).[12]

8. kap. si všímá dvou „zvláštností při spojování větných členů” — jednak členů připojených dodatkově, jednak členů vytčených, osamostatněných. — Významným přínosem — nejen pro dialektologii — je 9. kap. o nářečním pořádku slov. Nářeční slovosled je výsledkem střetání dvou tendencí: (1) Při promyšlené perspektivě výpovědi se uplatňuje — podobně jako ve spisovném jazyce — jako základní činitel aktuální členění, tedy jádro se klade na konec; podle Chloupkova zjištění je tomu tak jen zřídka. (2) Pro nářeční výpovědi je charakteristická tendence protichůdná, totiž snaha vyslovit nejdůležitější slovo co nejdříve; jádro výpovědi bývá na začátku výpo[250]vědi nebo uprostřed, a to často i v případech, kde nejde o projev expresívně zabarvený nebo o zvláštní důraz. Je to umožněno tím, že k aktuálnímu členění výpovědi se tu využívá prostředků neslovosledných (zvukových a lexikálních). Dále se připomínají i některé jiné charakteristické rysy nářečního pořádku slov, zvl. postavení shodného přívlastku za jménem, možnost užití příklonek na kterémkoli místě ve větě i na začátku aj.

Pozoruhodná je i 10. kap. o odumírání dialektů. Vedle obecných výkladů o příčinách tohoto procesu a o činitelích retardujících charakterizuje Chloupek opět situaci na východní Moravě. Některé výrazné lokální znaky se zde stírají, avšak celkem se tradiční dialekt dosud udržuje. V této kap. se však autor zabývá i systémem fonologickým a fonetickou realizací hlásek, morfologií a slovní zásobou (jevy syntaktické byly probrány již dřív). Uvádí jednotlivé jevy ustupující a jevy dosud živé, charakterizuje vývojové tendence interdialektické a naznačuje, které jevy pronikly i do oblastní varianty spisovného jazyka.

K práci je připojen Dodatek, obsahující mj. některé údaje o členění východomoravských nářečí, přehled dosavadní čes. literatury o nářeční syntaxi[13] a ukázky mluvených projevů (15 nářečních, 3 interdialektické a 1 usilující o vyjádření spisovné).

Přes některé výhrady, které se ostatně týkaly spíše složitých problémů obecných výkladů a jejich formulace, nikoli základní části práce, kterou tvoří rozbor syntaxe východomoravských nářečí, jsou Chloupkovy Aspekty dialektu prací velmi záslužnou a průkopnickou. Je sympatické, že autor připojil na konci výkladů i poznámku, v čem by s odstupem času a v kontextu s dnešním stavem dialektologie viděl možnost zkvalitnění obdobné práce (zaměření na syntax jediného, nediferencovaného dialektu; záznam o členění promluv). I v tom spatřujeme podnět k dalšímu výzkumu syntaxe dialektů a syntaxe mluvených projevů vůbec.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 246-250

Previous Josef Hrbáček: Slovenská monografie o frazeologii

Next Jiří Blažek: Knižní monografie o nářeční skladbě východomoravské