Významná sovětská práce o internacionalizaci lexika

Jiří Jiráček

[Kronika]

(pdf)

Важная советская работа об интернационализации лексики / Un ouvrage soviétique important sur l’internationalisation du lexique

Je nesporné, že v souvislosti s probíhající vědeckotechnickou revolucí a čilými mezinárodními styky se i v jazykovědě stále naléhavěji pociťuje potřeba všestranného prozkoumání internacionální složky slovní zásoby jazyků. Proto je třeba uvítat pozoruhodnou knihu charkovského lingvisty V. V. Akulenka Voprosy internacionalizacii slovarnogo sostava jazyka (Charkov 1972, 215 s.). Autor monografie pracuje v oblasti internacionálního lexika již dlouhou řadu let.[1]

V předmluvě se nejdříve konstatuje, že se v současné lingvistice výzkumu internacionálních prvků nedostalo dosud náležitého místa. Internacionalismy nelze zkoumat z hlediska jediného jazyka. Autor využil jednak materiálu z příslušné literatury, jednak především své kartotéky, obsahující přes 6 500 izoglos internacionalismů a pseudointernacionalismů, které zahrnují ruštinu, angličtinu, němčinu a francouzštinu (dále jen R, A, N, F). Autor si nečiní nárok na definitivní vyřešení nesčetných problémů vznikajících při důkladném výzkumu daného tématu, ale chce především určit základní aspekty této složité problematiky.

Vlastní výklad se skládá ze dvou hlavních částí. Prvá, poněkud kratší a obecnější povahy, má tři kapitoly. V první se autor zmiňuje o různých možných metodách výzkumu internacionalismů. Nejvíce pozornosti se věnuje tzv. univerzáliím, které dělí na fonologické, gramatické, sémantické a symbolické. A. zde charakterizuje internacionalismy: považuje za ně znaky více než dvou ne blízce příbuzných jazyků, shodné až totožné jak po stránce obsahové, tak výrazové. Monografie nepojednává jen o evidentních internacionálních morfech a slovech, ale též o zastřených mezinárodních znacích, polokalcích typu rus. rasšifrovyvať, angl. decipher, něm. entziffern, fr. déchiffrer.

V 2. kap. se probírají typy lexikálních internacionalismů. Jakékoli dva jazyky přicházející do vzájemného styku se stávají základem pro tvoření objektivních kategorií mezijazykové povahy. A. zde rozlišuje mezijazykové synonymické diamorfémy, dialexémy a diafrazémy. — Nejznámější jsou mezinárodní přípony řeckolatinského původu, rozšířené v tzv. evropeismech. V některých případech dochází u těchto přípon k téměř globálním typologickým shodám, např. suf. -ismus v evropeismech = -v̄ad v novoindických jazycích = -čžuʼi v japonštině. Mezinárodní předpony řeckolatinského původu jsou již méně početné a také možnosti jejich rozšíření omezenější typologicky vzhledem k tomu, že prefixace chybí v řadě jazykových rodin. Mnohem rozšířenější jsou mezinárodní neodvozené základy slov, jež se ve velkém počtu spojují v jednotlivých jazycích s domácími derivačními morfémy. Nejuniverzálnější jsou řeckolat. základy fungující jen jako prefixoidy n. sufixoidy (a. je nazývá „prepozitivnyje, postpozitivnyje bloki“). Diferencují se zde tyto mezinárodní „bloky“ a apokopované první komponenty složenin, tj. (1) ávto ‚samo-‘, (2) ávto ‚avtomobil’nyj‘. Autor se zde zmiňuje o homonymii vzhledem k apokopovaným slovům; v případě dále uvedeného avtó (avtomobil’) jde však v rušt. jen o homografii.

Samostatné paragrafy jsou věnovány fonomorfologickému a grafickému aspektu internacionálních slov. Specifika řady jazyků Dálného východu a jihovýchodní Asie Evropanům velmi znesnadňuje dešifrovat mnohé evropeismy v čínštině, korejštině aj., např. rus. a angl. sport - kor. sypochčy. Při identifikování sémantiky internacionálních slov je podle a. jediným adekvátním kritériem jejich srozumitelnost při jazykových kontaktech. Sémantické kongruence jsou především charakteristické pro výrazy z oblasti vědy a techniky. Existuje slovnědruhové omezení mezinárodních slov: nemohou jimi být slova gramatická [262]a zájmena. — V posledních odstavcích se mluví o motivaci. Fonetická motivace se ilustruje např. na izoglose onomatopoických názvů kukačky v celé řadě jazyků. Poměrně časté jsou slovotvorné mezinárodní analogie založené na společném významu a morfologické motivaci. K sémantickým analogiím zařazuje a. případy typu rus. adres, angl. address, něm. Adresse, fr. adresse s významy: (l) údaj obsahující jméno příjemce; (2) písemný pozdrav. — A. vyděluje dokonce i mezinárodní frazeologické analogie. To už jsme ovšem dost vzdáleni od skutečných internacionalismů (v úzkém slova smyslu). Kap. vyúsťuje v souhrnnou tabulku typů internacionální povahy lexikálních znaků podle shod sémantických, fonomorfologických, grafických a motivačních.

Ve 3. kap. se píše o areálech lexikálních internacionalismů: (1) evropsko-americký s několika subareály (západoevropským, východoevropským, balkánským), (2) sovětský (areál jazyků národů SSSR), (3) předovýchodní, (4) indického subkontinentu a (5) dálnovýchodní.

Druhá část knihy má dva oddíly. V 1. kap. se zkoumají izoglosy internacionalismů v současné ruštině. Pozorováním 60 000 ruských, anglických, německých a francouzských slov zjistil autor asi 7 000 izoglos internacionalismů. V evropsko-americkém areálu je R pochopitelně nejtěsněji spojena s ostatními slovanskými jazyky. Je jistě sympatické, že se na celé řadě stran uvádějí též příslušné ekvivalenty z ostatních slovanských jazyků, zcela opomenuty však jsou makedonština a lužická srbština. — Akulenkova monografie postihuje synchronní problematiku daného tématu, nezkoumá ji však staticky. Je nespornou předností knihy, že vidí dynamický pohyb internacionalizace lexika. Tak např. zjišťuje stále se prohlubující sepětí rus. internacionalismů s internacionalismy nerus. jazyků v SSSR. Toto sepětí se projevuje v nových izoglosách a v jazycích s nedlouhou písemnou tradicí.

Izoglosy internacionalismů rus. původu jsou různé povahy. Co do počtu zastoupených jazyků dělí je autor na izoglosy zahrnující (1) jen omezenou část jazyků SSSR, (2) mnohé jazyky SSSR, nejbližší sousední jazyky a dokonce i některé západoevropské jazyky a (3) nejširší izoglosy, zahrnující R, mnohé jazyky SSSR a Evropy, ale i různé další oblasti.

Ve 2. kap. se autor rozepisuje o vzájemném vztahu fonomorfologické podoby internacionalismů. Nejprve se pojednává o identifikování mezinárodních slov v mluvené formě. Internacionalismy nemusí být fonologicky totožné, stačí, aby byly identifikovatelné. Větší shody mívají v psané podobě. — Pro většinu internacionalismů v úzkém slova smyslu (řeckolat.) je typické, že mají stejné zákonitosti v strukturně morfologickém a slovotvorném aspektu. Proto se někdy mluví o „gramatice“ internacionalismů. Velmi správně podotýká a., že morfologickou a slovotvornou strukturu mezinárodních odborných termínů bude jinak posuzovat průměrný uživatel jazyka a jinak odborník příslušného vědního oboru. Ve spis. ruš. jsou velmi rozšířeny základy aglutinačního typu klasického a neoklasického původu, schopné tvořit internacionální složeniny. Většinou se jich užívá propozitivně. Tato řada je otevřená, viz neologismy z kosmonautiky. Podle autora jsou sice méně početné, ale rovněž produktivní, postpozitivní „bloky“. Velmi jsou rozšířené i mezinárodní předpony. Zde bychom měli jisté pochybnosti, zda je zcela správné zařazovat mezi ně též např. ultra- a předtím mezi komponenty složenin morfémy typu neo-. Dále podává autor výčet sufixů internacionálních substantiv — segmentace některých přípon není přesná, např. u formantu -acija — adjektiv, sloves a příslovcí. Vyčleněny jsou sufixy produktivní. Podle našeho názoru bylo je možno ještě dále diferencovat na poruštělé a neporuštělé. Uvádí se důležité konstatování V. M. Žirmunského, že se u internacionalismů konstituuje zvláštní slovotvorný systém, v zásadě také internacionální, i když s jistými diferencemi národní povahy. Tento postřeh lze podporovat zjištěním H. Marchanda, že se tvoření slov v současných evropských jazycích skládá obvykle ze dvou poměrně samostatných různých systémů, k nimž patří všechny produktivní modely. Jeden z nich tvoří národní strukturu daného jazyka, druhý se však opírá o cizí, většinou novolatinskou bázi.[2] — Mezinárodní slova v R, A a F patří ze 76 % k substantivům, 18 % k adjektivům, 5 % k slovesům a 1 % k příslovcím a citoslovcím.

3. kap. jedná o sémanticko-stylistické charakteristice internacionalismů v R a zápevr. jazycích. Konfrontační analýza sémantických [263]struktur internacionálních slov v R, A, N a F ukazuje, že se často shodují ve významech hlavních a ve vedlejších se rozcházejí. Nesouvztažné významy polysémických internacionalismů jsou při překladu příčinou hrubých chyb. Monosémická slova, jež zní stejně jako slova internacionální a mají podobné významy, nazývá a. pseudointernacionální, např. rus. dekada a něm. Dekade označují ‚deset dnů‘, kdežto fr. decade ‚deset dnů‘ n. ‚deset let‘ a angl. decade pouze ‚deset let‘. — Je zcela přirozené, že zvýšenou pozornost musil autor věnovat odbornému stylu, neboť vědecké termíny už svou povahou směřují k mezinárodnosti. Stupeň internacionálnosti významu termínů souvisí mimo jiné s jejich příslušností k tomu či onomu typu. A. předkládá klasifikaci termínů na a) jednací, b) vědecké, c) technické a d) politické. Autor má jistě pravdu, když konstatuje, že užívání mezinárodních termínů je znesnadňováno pojmovou nejednotností, viz např. různé chápání pojmu foném u deskriptivistů, funkcionalistů a glosematiků. Naopak výborné uplatnění mají internacionalismy např. v chemické terminologii, která je již dlouho mezinárodně unifikována.

V poslední kap. se a. zabývá mezinárodními slovy při dvojjazyčnosti a v překladu. Lingvistický aspekt bilingvismu souvisí těsně s typologicko-konfrontačním popisem jazyků a s teorií jazykových kontaktů. Z hlediska psycholingvistického rozlišuje autor dvojjazyčnost receptivní, reproduktivní a produktivní, z hlediska sociolingvistického individuální, skupinovou a masovou. K interferencím dochází tím častěji, čím příbuznější jsou dané jazyky. Zachvacují především souvztažné jevy, sémanticky, zvukově n. funkčně blízké. Je přirozené, že k takovým jevům patří i internacionalismy. Při masovém bilingvismu se interference pociťují málo, např. v řeči ruských usedlíků v USA jsou obecně rozšířené výpůjčky z angličtiny, které ve spisovné ruštině neexistují (nuklearnyj). Naopak při individuálním nekontaktovém bilingvismu jsou interference zprav. pociťovány jako narušení normy n. jako inovace. Za zvláštní případ interference považuje a. derivování odvozenin od mezinárodních základů podle vzoru druhého jazyka: liderstvo (angl. leadership); na prvním místě uvádí autor dramatizirovať (angl. dramatize) ve významu „pridavať tragičeskij ili sensacionnyj charakter“ — zde jde však jen o přenesený význam. K nepříjemným omylům, praví a., dochází při doslovném překladu internacionalismů v terminologických spojeních typu assistent/pomoščnik professora místo správnějšího docent (angl. assistant professor). Některé okazionální nové významy internacionalismů se postupně dostávají do běžné jazykové praxe, např. administracija ve významu ‚vláda v USA‘ (am. angl. administration). — Překlad je podle autora zvláštním případem „dvojjazyčnosti kulturních lidí“. Podle jeho předběžných výpočtů se asi 70 % internacionálních slov může překládat jejich rusifikovanými paralelami, asi ve 22 % případů je takový překlad sice srozumitelný, ale jazykově ne zcela správný a v 8 % jsou doslovné překlady internacionalismů do značné míry n. úplně nesrozumitelné. Autor dále rozlišuje interferenci skrytou a úmyslnou. Nejzávažnější chyby v překladu přičítá a. na vrub kalků založených na ztotožnění nesouvztažných významů mezijazykových homonymních n. paronymních (domníváme se, že by bylo správnější mluvit jen o paronymních) internacionalismů typu agonija ‚stradanije‘ (angl. agony). V některých případech nemají interferující výrazy žádnou sémantickou oporu, např. amunicija ve významu ‚bojepripasy‘ (angl. ammunition); překladatel totiž užije slova ve významu dialexému, čtenář je však chápe v jeho rus. významu.

Druhý oddíl je věnován internacionalizaci rus. lexika. V 1. jeho kap. píše autor o etapách vytváření fondu internacionalismů v R. Postupně se měnil hlavní zdroj zápevr. výpůjček. V době Petra V. to byla N, ve 2. pol. 18. stol. F. V 19. stol. přejímá R další internacionální slova — autor zřejmě nadsazuje, když píše přímo o „internacionalizaci rus. slovníku v 19. stol.“, ve skutečnosti mohlo jít jen o internacionalizaci části ruského lexika. Hlavním pramenem zůstává F. V 19. stol. se také konstituuje internacionální část rus. slovotvorného systému. Od konce 20. let 20. stol. se hlavním zdrojem internacionalismů stává A. K výrazné aktivizaci jazykových kontaktů dochází až ve 2. pol. 50. let v souvislosti s rozšířením mezinárodních styků SSSR, s neustále se zvyšujícím počtem překladů, s posílením úlohy vědeckotechnické literatury a prostředků masové komunikace. Nakonec píše a. o ruštině jako zdroji internacionalismů.

2. kap. jedná o místu internacionalismů v současném rus. lexiku. Nejdříve se autor [264]zmiňuje o vztahu internacionálního lexika k slovům cizím a přejatým a zařazuje internacionální lexikon ruštiny doprostřed mezi slova domácí a cizí s tím, že převážně patří k této druhé kategorii. Mezinárodní slova dělí a. na nemotivovaná v současné ruštině a motivovaná a podává podnětný návrh, jak učinit značnou část internacionální terminologie motivovanou pro široké masy: seznamovat žáky ve škole se základními řeckolat. morfémy vyskytujícími se v odborné terminologii.[3] Autor píše, že se dvojice slov internacionálních a neinternacionálních mohou od sebe lišit nejen stylově, ale i sémanticky a uvádí dva příklady; nezdá se nám však, že by ve dvojici ekspert - specialist bylo neinternacionální slovo.

Na konci knihy jsou shrnuty závěry. Následuje obsáhlý seznam zkratek a pak — což je velmi cenné — neobyčejně bohatý seznam příslušné odborné literatury jak domácí, tak cizí, celkem 276 titulů. Připojena jsou stručná résumé v angličtině a francouzštině. Velmi však postrádáme rejstříky.

Monografie V. V. Akulenka je práce vynikající, teoreticky dobře fundovaná, přinášející celou řadu nových důležitých a poučných zjištění. Materiálově daleko překračuje rámec rusistiky a slavistiky, ba v mnohých případech i indoevropeistiky. Je až téměř neuvěřitelné, s jak velkým počtem jazyků (typologicky často od sebe velice vzdálených) se musil autor tak či onak seznámit. Akulenkova kniha je rozhodně výsledkem intenzívního a náročného výzkumu prováděného řadu let. I když jsme na několika místech vyslovili jisté dílčí připomínky, nepochybujeme, že posuzované dílo znamená přínos k všestrannému prozkoumání daného tématu. Se zájmem a užitkem si je mohou přečíst nejen naši slavisté lexikologové, ale též lexikologové anglisté, germanisté a romanisté, dále typologové a ovšem i terminologové. Nepostradatelná bude tato kniha pro všechny rusisty, kteří se zabývají otázkami mezijazykových kontaktů.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 261-264

Předchozí Slavomír Utěšený: Dvě nové práce o slovanských jazykových prvcích v němčině

Následující Petr Sgall: Monografie o obecné češtině