Hierarchie hodnocení jazyků u Jungmanna a jeho doby

Vladimír Macura

[Articles]

(pdf)

Иерархия оценок языков у Юнгманна и в его время / La hierarchie dans l’évaluation des langues chez Josef Jungmann et à son époque

Pro myšlení o jazyce u jungmannovské generace je příznačné, že ryze jazykovědné otázky nejsou kladeny proto, aby vedly k ryze jazykovědným odpovědím. Hranice jednotlivých oblastí formující se národní kultury nejsou ostře vymezeny a samy tyto oblasti jsou, je-li potřeba, vzájemně zaměnitelné. Výrok o jazyce je zároveň výrokem o různých jevech soudobé kultury s jazykem naprosto nesouvisejících a jeho funkcí není vystižení podstaty jevu, k němuž se vztahuje, ale organizování různých úseků národního života, především ideologických.

Naše studie usiluje o to ukázat tehdejší hierarchii hodnocení jednotlivých jazyků a interpretovat tuto hierarchii z hlediska její funkce v české kultuře. Pokud dobové povědomí této hierarchie nemělo být pouze intuitivně odhadováno, bylo nutno vyjít z materiálu (jeho část je třeba citovat, aby většina závěrů nezůstala na úrovni ničím neodůvodněných předpokladů). Zpracování sebraného materiálu[1] s cílem dobrat se nadindividuálních norem hodnocení jazyků skrytých za zdánlivě často i zcela protikladnými výroky užilo formalizace, která jednotlivá jazyková vyjádření mohla pře[281]vést na jednodušší, a tedy operativní schéma. Jako zvlášť důležité se to ukázalo u skupiny výroků explicitně vypovídajících o vzájemném poměru dvou a více jazyků a stojících tak nejblíže myšlenkové kostře jungmannovské hierarchie. Moderní matematika v teorii množin nabízí ucelený formalizovaný systém, který se pro naše potřeby přímo nabízel. Jednotlivé jazyky, o nichž se náš materiál zmiňuje, je totiž možné — s určitým zjednodušením — považovat za prvky množiny, kterou označíme M, sám fakt hodnocení pak vyčleňuje v této množině relaci R. R bude množinou všech dvojic kartézského součinu M × M, u nichž vztah první (x) a druhé (y) složky relace lze opsat jako „x je hodnoceno jako přinejmenším v některých ohledech lepší než y“. Výroky o vzájemném hodnotovém poměru jazyků lze pak chápat jako verbální vyjádření prvků relace R.[2]

[Sl, G] „v libozvučnosti jazykům slovanským před germánským předek dávám“ (Poč. 97), [Sl, Něm] např. Kol. 1, 157, [Sl, I] např. Krok 2, 29, [Sl, L], [Sl, Ř] „slovenská (tj. slovanská) řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest“ (AJ 65), pokud jde o flexi předčí „i samou helleninu a latinu“ (Berg. 168). [Sl, Jm] slovanský jazyk je „lepší přede všemi europejskými jazyky“ (Han. 1, 163), „bohatstvím slovy odvozenými je slovanský jazyk jediný mezi Novoevropany“ (Pal. 2, 502), slovanský jazyk je jazyk nejlepších překladů antické literatury (Šaf. 1, 42, Krok 2, 29, Kol. 3, 191), [Sl, J] „jestliže který jazyk, zajisté slovanský k mudrckému ideálu jazyků vůbec dostupuje“ (Berg. 1, 168) atd.

[Č, E], [Č, Něm] „češtinu aspoň nad poslední dvě (tj. nad angličtinu a němčinu) … postavíme“ (Poč. 98), jazyk český je „libý a zvučný“, zatímco němčina je jazyk „štěkavý a chrochtavý“ (JJ 1, 29), „náš jazyk pěknější“ než němčina (JJ 5, 60), „čeština hudebnější než němčina“ (JJ 4, 91), „řeč naše nad touto (němčinou) vysoko vznášeti se může“ (Poč. 46), [Č, I] viz Krok 2, 29, [Č, Mď] madarština „bohatstvím a vzdělaností svou jazyku našemu nikoliv vyrovnati se může“ (Pal. 1, 29). — Mimoto je čeština kladena před mnohé neslovanské jazyky evropské a nikdy za kterýkoli moderní neslovanský jazyk.

[Č, Slk] viz JJ 3, 421, [Č, Slj] čeština předčí ostatní slovanské jazyky „výbornou časoměrou“ (Kol. 6, 168), čeština jako vhodný všeslovanský jazyk (Berg. 169), „ze všech zpěvných sester slovanských nejzpívavější, protože nejzpěvnější“ (Koub. 223), čeština vyniká nad svými „slovanskými sestrami“ mluvnickými přednostmi (Han. 1, 163), [Slk, Č] slovenština libozvučnější a čistší než čeština (Kol. 2, 219), totéž Šaf. 2, § 45 aj., [Ruš, Č] ruština je slovanštější než čeština (JJ 6, 68), [Srb, Č] viz např. Šaf. 3, 265—266 aj.

[Ř, Rom], [Ř, G], [L, Rom], [L, G] viz Kol. 3, 201, [Ř, Jm], [L, Jm] viz JJ 2, 108, [Ř, J] řečtině „ani jediný známý na světě jazyk se … rovnati nesmí“ (Poč. 99), [Skt, Ř], [Skt, L] sanskrt dokonalejší než řečtina a latina (AJ 65), [Skt, J] „v prostém i odtaženém vyjádření převyšuje samskrit všecky posud známé jazyky“ (Han. 2, 9).

[Sl, Slj] slovanské jazyky jako celek vždy hodnoceny výše než slovanské jazyky jednotlivě, srov. Před. 10, Kol. 3 atd.

V našem materiálu ještě existují výroky (1) o polštině a srbštině, [Srb, P] a [P, Srb], (2) o francouzštině ve vztahu k němčině a angličtině [Fr, E], [Fr, Něm], odporující převažujícímu negativnímu hodnocení francouzštiny a (3) výrok [Mď, Jm], který nelze vysvětlit z povahy hodnotícího systému přímo. Budeme od něho zatím abstrahovat a vysvětlíme jej níže.

Protože známe již všechny prvky relace R v množině M, mohli bychom relaci R zobrazit orientovaným grafem. Pro přehlednost grafu bude však vhodnější provést [282]redukci prvků množiny — budeme si nadále všímat prvků „slovanský jazyk nebo slovanské jazyky jako vnitřně spjatý celek“ (Sl), „sanskrt“ (Skt), prvky „řečtina“ a „latina“ nahradíme jediným prvkem „antické jazyky“ (Ant). Všechny ostatní prvky množiny nahradíme podmnožinou „jednotlivé slovanské jazyky“ (Slj), která v našem materiálu zahrnuje češtinu, polštinu, ruštinu, slovenštinu a srbštinu a libovolné neúplné seskupení slovanských jazyků (tehdy označovaných termínem „nářečí“ vzhledem k pojetí celistvého slovanského jazyka) a podmnožinou „moderní jazyky neslovanské“ (Nesl).

R {Sl, Nesl; Sl, Ant; Sl, Skt; Sl, Slj; Ant, Slj; Ant, Sl; Ant, Nesl; Ant, Skt; Skt, Ant; Skt, Sl; Skt, Slj; Skt, Nesl; Slj, Nesl}

 

Orientovaný graf relace, v němž šipky směřují od složky x (lepší) ke složce y (horší), ukazuje zřetelně určité hierarchické uspořádání, které dovoluje slovně formulovat první poznatky. (1) Na nejvyšším stupni hierarchie stojí „slovanský jazyk“ (jako celek), sanskrt a jazyky antické (k bodům Sl, Ant a Nesl směřují vždy dvě šipky, všechny tyto jazyky tedy dvakrát — a jen ve vzájemném vztahu — vystupují jako druhá složka relace). Přestože je každý jazyk z této trojice hodnocen jako „nejdokonalejší“, je nutno vzít v úvahu, že slovanský jazyk a sanskrt nejsou vzájemně poměřovány přímo, přitom se na jednom míste výslovně udává, že oba předčí jazyky antické. Ty však nikdy nejsou hodnoceny přímo výš než slovanský jazyk a sanskrt. Slovanský jazyk spolu se sanskrtem není tedy v žádném doloženém případě explicitně hodnocen přímo jako „nižší“ než kterýkoliv jiný jazyk. (2) Na druhém stupni hierarchie stojí jednotlivé slovanské jazyky (Slj), pro něž platí, že nejsou hodnoceny jako vyšší než sanskrt a jazyky antické nebo „slovanský jazyk“, ale nemohou být přímo oceněny jako horší než jazyky neslovanské. Z existence prvků R {Č, Slk; Slk, Č; Srb, P; P, Srb; Ruš, Č; Srb, Č; Č, Slj} stejně jako z výroků o jednotlivých slovanských jazycích v neformalizované části materiálu lze vyvodit předpoklad, že v jungmannovském období bylo v zásadě možné slovanské jazyky (tzv. „nářečí“) ve vzájemném poměru hodnotit dost libovolně. (3) Na posledním stupni hierarchie stojí pak moderní jazyky neslovanské (Nesl), které jsou hodnoceny jako lepší výlučně ve vztahu k jiným jazykům neslovanským.

Tento výsledek není samozřejmě definitivní. Jednak proto, že se — jak bylo řečeno — dotýká jen části materiálu, v níž je hodnotový poměr jazyků vyjádřen explicitně. Na druhé straně z toho důvodu, že při formalizaci bylo provedeno určité zjednodušení, neboť nebyl brán ohled na různost kritérií hodnocení. Odsunuli jsme tím do pozadí zajímavý problém dobové příznačnosti těch či oněch kritérií (logičnost, flektivnost jako kategorie vázané na klasicistické myšlení; libozvučnost, zpěvnost atd. jako kategorie vázané na myšlení romantické) i otázku tehdejší představy o hierarchickém uspořádání různých vlastností jazyka. Považovali jsme tuto redukci za oprávněnou [283]z hlediska našeho přesvědčení, že sám fakt nadřazování jednoho jazyka jazyku druhému je v té době primární a teprve druhotně bývá pro něj hledána motivace ve vlastnostech jazykového systému. Slovanský jazyk a jednotlivé slovanské jazyky nejsou např. na základě žádného kritéria hodnoceny jako nižší ve srovnání se soudobými jazyky neslovanskými. Naše zpracování materiálu nebralo v úvahu ani otázku frekvence dvojic vzájemně hodnocených jazyků (jazykových skupin) a omezilo se pouze na zjištění jejich výskytu, přičemž bylo předpokládáno, že neexistence určitých typů výroků může vypovídat o určitém dobovém úzu. Míru hypotetičnosti daného modelu hierarchie hodnocení je tedy nutno ověřit konfrontací se zpracovaným materiálem před vlastním procesem formalizace a konečně s materiálem, jenž dosud zůstal nevyužit, s výroky, které nelze přepsat na schéma „x je lepší než y“.

Zvlášť zajímavou skupinou z tohoto hlediska je oblast výroků o příbuznosti jazyků, s kterými tehdejší filologie velmi často pracovala ve snaze dobrat se poznání jazykového vývoje. Pro filologické chápání jungmannovské generace je příznačné, že tyto výroky operují s jazykem obvykle již jako s reprezentantem určité hodnoty a ne jako s objektivním faktem. Otázka genetické nebo typologické příbuznosti jazyků se tak vlastně stává otázkou podílu jednoho jazyka na pozitivních nebo negativních hodnotách připisovaných jazyku druhému. Slovanský jazyk je tedy v jednotlivých výrocích spolu s jednotlivými slovanskými jazyky dáván do souvislosti s jazyky antickými a se sanskrtem, čímž je znovu potvrzována jeho kvalita, ale mnohem řidčeji se konstatuje jeho stejně zprostředkovaná příbuznost s jazyky germánskými — „dlé formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým“ (JJ 5, 55), čeština se blíží více k pozičním jazykům než němčině (JJ 4, 91), slovanský jazyk je „řeckému a indickému podobný“ (JJ 3, 425) aj. Ustálení této představy jednoty tří jazyků na vrcholku hierarchie hodnocení tak vlastně vytváří ze slovanského jazyka nejbližšího dědice antiky (srov. klasicismus v poezii této generace), ale i nejbližšího dědice staré praevropské („indické“) kultury, který se nyní — a s ním slovanství — hlásí o svá práva v „méně“ indoevropské Evropě (srov. převzetí indické metriky vedle antické do české časoměrné versifikace).

V extrémní podobě bere na sebe zdůrazňování této jednoty podobu násilného poslovanšťování obou těchto kulturních oblastí. F. Šumavský, zkoumaje vztahy latinského a slovanského slovesa, dochází k tezi, že „ústrojí latinského slovesa je v základu svém stejného původu se slovanským, anebo raději založeno na pevné půdě slovesa slovanského“ (Šum. 32) a J. Kollár totéž přesvědčení formuluje ještě jednoznačněji: „Latina je původně jedno ze staroslavských nářečí … celý její stroj a tok jest slavský“ (Kol. 5, XIII). Úsilí po odhalení „slovanského charakteru“ sanskrtu je nejlépe patrno na českém ekvivalentu slova Hindustan - Indostan, který dovoloval i slovanské „čtení“ (stan, sídliště Indů), nebo na obdobném slovanském „čtení“ vlastních jmen v Hankově adaptaci Rámájany: Višnu jako Vyšny (tj. vrchní) aj. srov. Han. 2. V tomto případě docházelo však již k tak podstatnému překrucování jazykových fakt, že se obdobné úvahy setkávaly již tehdy se silným odporem. Nicméně je třeba podtrhnout skutečnost, že představují jen extrémní rozvinutí obecně závazné normy požadující zdůrazňování nejužší typologické i genetické příbuznosti řečtiny, latiny a sanskrtu se slovanským jazykem.

U jednotlivých slovanských jazyků má pak navíc hodnotící úlohu jejich bližší nebo vzdálenější sepětí s celistvým pojmem „slovanský jazyk“, tj. jejich „slovanskost“, čistota anebo naopak sepětí s neslovanskými jazyky, především s němčinou, když se konstatuje u nich oslabení původního slovanského charakteru jazyka. Možnost přiřadit ten či onen slovanský jazyk k jednomu z obou pólů, k pozitivním hodnotám ideálu slovanského jazyka, popř. k sanskrtu nebo k antickým jazykům, nebo na druhé straně k negativním hodnotám němčiny, je mechanismem vzájemného proměnlivého hodnocení celé řady slovanských jazyků (podle soudobé terminologie „nářečí“), ruštiny, polštiny, ale především ovšem češtiny. Tato pohyblivost hodno[284]cení vyplývá z pohledu na jednotlivé slovanské jazyky jako na provizória, která je možno a dokonce třeba převést do definitivní, tj. dokonalé podoby, přiblížit „slovanskému duchu“ a tak posunout výše na stupnici hodnot také směrem ke klasičnosti. Upozornění na sepětí češtiny a němčiny v lexiku, syntaxi atd. (jako německé jsou někdy hodnoceny i české přehlásky a dokonce slabikotvorné r, l atd.) se tak stává argumentem pro vymanění češtiny z německého vlivu, které je součástí programu „českoslovanského jazyka“ nebo širšího programu českého jazyka s lexikálními prvky jiných slovanských jazyků.

Obdobně i neslovanské jazyky mohou být ještě více degradovány zdůrazněním jejich faktické příbuznosti s jazyky obecně považovanými za méně vyvinuté či lépe s jazyky civilizaci vzdálených národů. V tomto smyslu bývá zdůrazňován asijský původ Maďarů (Kol. 3, 134; Pal. 1, 12) a konkrétněji a otevřeně urážlivě na jednom místě (v básnickém textu) i příbuznost maďarštiny s řečí Laponců, kteří neumějí než „soboly a lišky v zimě lapat“ (Kol. 4, 595). Zároveň však — ovšem jen u některých z nich — existuje možnost podílet se na hodnotách na vrcholku hierarchie, především se to týká italštiny, která „více latinského ducha zachovala“ (JJ 5, 55), a částečně portugalštiny a francouzštiny, u níž však převažuje hodnocení negativní.

V zásadě lze říci, že hierarchie uvnitř podmnožiny „neslovanských moderních jazyků“ stejně jako uvnitř podmnožiny „jednotlivých slovanských jazyků“ je vlastně promítnutím vztahů mezi prvky hierarchie celkové. Organizujícími kategoriemi jsou zde „blízkost k slovanskému charakteru“, „blízkost k antice“ a „blízkost k sanskrtu“. Hierarchie uvnitř jednotlivých podmnožin samozřejmě není tak ustálená jako hierarchie celková, především hodnotové uspořádání slovanských jazyků podléhá bezpodmínečně nejaktuálnějším potřebám. V podmnožině neslovanských jazyků je v zásadě závazně kladně hodnocena italština, obvykle negativně hodnocena němčina a protichůdně francouzština, angličtina a maďarština. Hierarchii jazyků u jungmannovské generace si tedy nemůžeme představit jako pevnou axiologickou pyramidu, v níž by každému jazyku odpovídal příslušný stupeň. Neexistence takové totalitní soustavy hodnocení ovšem neznamená, že se zásady jungmannovského teoretického systému prosazují jen na nejobecnější rovině. Naopak právě nepřítomnost konstantního hodnocení většiny jazyků je přímým projevem těchto zásad. Tak proměnlivost hodnocení jednotlivých slovanských jazyků souvisí s tím, že nejvyšší hodnotou jungmannovského modelu světa je slovanství, tato hodnota ubírá smysluplnosti jednotlivým slovanským jazykům i národům. Protikladem slovanství je „neslovanství“, které je pro oblast české kultury zosobněno němectvím; proto se blíží konstantě záporné hodnocení německé kultury a německého jazyka, ale vzájemné hodnocení ostatních neslovanských jazyků spíše ustupuje do pozadí a řídí se jednorázovými potřebami, které vyplývají z důsledků přijetí a rozvinutí této základní opozice. Maďarština[3] je hodnocena kladně výlučně v souvislosti s maďarskými pokusy o aplikaci zásad kvantitativní versifikace, kladný postoj k maďarštině je tedy podmíněn obecným kladným postojem k časomíře v protikladu k sylabotonické versifikaci pociťované jako germánské. Složitější je situace u francouzštiny, v jejímž negativním hodnocení se prolínají pravděpodobně ještě politické dozvuky napoleonské války a francouzské revoluce s aktuálním protežováním antického verše, jemuž se francouzský sylabismus vzdaluje ještě více než versifikace sylabotonická. Svou úlohu zde jistě má i pasívní převzetí německého negativního hodnocení francouzštiny z období úsilí o emancipaci německé kultury od francouzského vlivu — a konečně i skutečnost, že francouzština dosud do jisté míry stála v cestě ideám obrození jako jazyk preferovaný [285]vedle němčiny u aristokracie a zčásti i u měšťanstva také v českých zemích. Hodnocení italštiny jako libozvučného, zpěvného jazyka také není specificky české; stabilizaci této představy pravděpodobně napomohlo metonymické sepětí italštiny s rozvinutou italskou hudbou, především operou. V jungmannovské soustavě však italština — a příležitostně i francouzština — splňuje úlohu dědiců antiky, což ji staví do mytické příbuznosti s jazyky slovanskými. Pokud jde o angličtinu, pak její negativní hodnocení vyplývá z aplikace kategorie čistoty jazyka, jejíž vlastní místo v dané ideologické soustavě je — jak bylo ukázáno — v oblasti hodnocení jednotlivých slovanských jazyků (zde se mimo jiné podílela na diskvalifikaci bulharštiny jako „odslovanštěné“, srov. Šaf. 2, 231). Obecně vzato vždy to či ono hodnocení jazyků v druhé obrozenecké generaci souvicí s existencí nebo neexistencí určitých potřeb vytvářející se české společnosti.[4]

Jungmannovská hierarchie hodnocení jazyků je tedy vysoce ideologicky aktivní. Na straně druhé si však ponechává natolik obecný charakter, že se jí nedotýkají ani některé podstatnější změny politického programu, jako byl např. přechod od koncepce všeslovanského jazyka ke koncepci slovanské vzájemnosti. Tato skutečnost vystupuje zvlášť zřetelně do popředí v období sporu se štúrovci, kdy je v zásadě týž systém hodnocení využit oběma stranami ve vzájemné polemice. Také Štúr zařazuje slovenštinu pomocí souřadnic jungmannovského systému. Slovenština podle něho zaujímá mezi slovanskými jazyky, které shodně s jungmannovskou koncepcí charakterizuje jako syntézu nejlepších vlastností evropských jazyků, „znamenité miesto“, pro slovenské dlouhé slabikotvorné likvidy nachází analogii v sanskrtu (Št. 2, 166), k některým jevům mluvnickým objevuje paralely v latině (Št. 3, 84). Jindy Štúr přirovnává řeckou poezii k šumění slovanských lip (Št. 3, 33) nebo využívá běžného „jungmannovského“ prostředku diskvalifikace jazyka usouvztažněním k němčině.[5] Využití jungmannovské hierarchizace jazyků jde u štúrovců až k převzetí v druhé obrozenecké generaci velmi oblíbeného prostředku popisu vztahů mezi slovanskými jazyky, který vycházel z rozvedení analogie slovanského „jazyka“ a staré řečtiny — jednotlivým jazykům slovanským byla přiřazována jednotlivá starořecká nářečí, nejčastěji atické, iónské a dórské. V českém kontextu se ustálila představa o sepětí českého jazyka a atičtiny, která došla ze starořeckých nářečí nejdále v provedení „přehlásek“ (JJ 3, 429; Han. 1, 163 aj.). Štúr tuto paralelu přejímá, ale mění její význam tím, že radikálně odmítá obecně rozšířené kladné hodnocení atického nářečí a charakterizuje je pouze jako „viac vybrúšené, ale aj ošúchanejšie nárečie iónské“ (Št. 3, 33), které ovládlo řecký svět až v období úpadku řecké kultury (Št. 1, 16). Slovenštinu pak do této soustavy nezařazuje pomocí analogie k nářečí dórskému, které stálo nejblíže předpokládané řecké prařeči (blízkost slovenštiny praslovanštině je přitom Štúrem zdůrazňována), ale s atičtinou úzce spojenému nářečí iónskému, které řadu „přehlásek“ provedlo. Štúr tak ještě v duchu jungmannovského systému obrazně vyjádřil blízkost češtiny a slovenštiny, ale především se vyhnul nutnosti spínat slovenštinu s nářečím v tomto systému hodnoceném v poměru k atičtině jako tvrdé ve prospěch nářečí obvykle výslovně kladně hodnoceného.

Hierarchie hodnocení jazyků jungmannovské generace však přes svou pružnost, která ji dovolila využít i pro odlišné kulturněpolitické postoje, nepřežila přelom 40. a 50. let 19. století. Už Štúr ji využívá vlastně proti jejímu vlastnímu charakteru, [286]např. negativní hodnocení češtiny výroky o její příbuznosti s němčinou ztratilo u něho funkci jako součást programu očištění češtiny od cizích prvků a jejího povznesení k slovanskému ideálu, ale je její pouhou degradací, jež byla v jungmannovské soustavě vyhrazena „cizím“, tj. neslovanským jazykům. Obdobně kladné hodnocení slovenštiny ve srovnání s češtinou má ve štúrovské soustavě zcela jiný smysl než v soustavě jungmannovské, kde bylo součástí snah oddálit českou kulturu od německého živlu. Současně se u Štúra brzy oslabuje hodnota antického světa ve prospěch hodnot nalezených v lidovém (tj. slovenském) jazyku a v lidové (tj. slovenské) poezii. Rozpad jungmannovské soustavy hodnocení jazyků je přirozený. Ačkoli je tento hierarchický systém po mnoha stránkách projevem tendencí celoevropských kulturních hnutí označovaných jako klasicismus (např. v hodnocení antiky) a romantismus (hodnocení národnosti, jazykové a národní původnosti apod.) a ačkoli vstřebává celou řadu prvků různých jak cizího, tak i velmi dávného původu, zůstává úzce vázán na zcela dobovou národní politiku. Byť je zdánlivě zvrstvený, odráží — jak už jme naznačovali — binaritu jungmannovského politického myšlení, členícího společenskou realitu ve sféru slovanství a ve sféru neslovanství. Zvrstvenost hierarchie zůstává na povrchu. Řečtina, latina i sanskrt (příležitostně pak italština apod.) nemají v této soustavě totiž jinou funkci než jako atributy slávy slovanského jazyka, což jinými slovy znamená, že slovanský jazyk v této hierarchii stojí vlastně pouze proti jazykům neslovanským (především proti němčině). Odtržení konkrétních slovanských jazyků od celistvého pojmu „slovanský jazyk“ vnáší pak do této statické opozice dynamický faktor politického projektu budoucí slovanské jednoty.

Současný rozpad této politické koncepce a jungmannovské hierarchie jazyků jistě není náhodný.

Již v úvodu článku jsme konstatovali, že jednotlivé oblasti národní kultury jsou v oné době bez ostrých vymezení a dokonce si vzájemně vyměňují úkoly, filologické výroky často splňují určitou funkci jak ve sféře umění, tak ve sféře politiky a podřizují se potřebám těchto oblastí národního života. Zánik politické koncepce všeslovanství mířil proti hlavní ose jungmannovské hierarchie hodnocení jazyků a nemohl ji nerozrušit. Přesto však si nesmíme vztahy jednotlivých oblastí rodící se české kultury představovat jako jednostranně závislé na politické koncepci uchování národa. I tehdy, jsou-li jí přímo či nepřímo vyvolány, vyvíjejí svou vlastní aktivitu, která zpětně ovlivňuje národní politiku, a to nikoli pouze v podružných věcech. Sama jungmannovská hierarchie jazyků s vysoce hodnocenou řečtinou zasáhla velmi podstatně do sféry politiky, jak zřetelně vidíme na teorii slovanské vzájemnosti, která se v celé řadě i nejmenších a nejfantastičtějších detailů opírá o vzor úzké koexistence starořeckých nářečí.

 

[287]R É S U M É

The Hierarchy of Languages in the Jungmann’s Generation Thinking

This article tries to reveal (on the basis of individual statements about the qualities of different languages in the 2^nd generation of the Czech Revival) regularities of the in that time obligatory norm of evaluation. The transition from variant statements to the invariant hierarchy was — at least in a part of excerpted material — made possible by application of several ideas from the theory of sets. All the languages mentioned in our material can be regarded as members of the set M, the act of evaluation then singles out in tho Cartesian product M × M a relation R, e.g. a subset of those pairs (x, y) of members of M, in which “x is evaluated as better than y”. Graphic representation of R shows three hierarchical levels in the Jungmannian model: (1) on the top of the hierarchy there are the Slavic “language” (the whole of different Slavic languages), Old Greek, Latin and Sanskrit; (2) on the next level there are different Slavic languages (termed as “dialects”) individually; (3) at the bottom of the hierarchy there are modern non-Slavic languages. Languages of a lower level are never evaluated as “better” than any language of a higher one. The hierarchy, which fully reflects the binarity of Jungmannian political thinking, is then interpretated from the point of view of its function in the system of culture.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 4, pp. 280-287

Previous Václav Křístek: Josef Jungmann 1773—1973

Next Karel Horálek: Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy