Galina P. Neščimenko: Etničeskij jazyk. Opyt funkcional’noj differenciacii

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Galina P. Neščimenko: Etničeskij jazyk. Opyt funkcional’noj differenciacii

Galina Parfen’jevna Neščimenko: Etničeskij jazyk. Opyt funkcional’noj differenciacii. Specimina philologiae Slavicae, sv. 121. Verlag Otto Sagner, München 1999. 234 s.

 

Jak uvádí autorka v úvodu, dnes obvyklá teoretická základna popisu situace jednotlivých národních jazyků trpí „spisovnocentrismem“, základním soustředěním na literární varietu, která bývá chápána jako varieta univerzální, schopná sloužit pro celé spektrum komunikace dané etnické komunity (s. 5). Sama proto přichází s koncepcí založenou na pojmu ‘etnického jazyka’ jako jazykového celku sloužícího komunitě v období národním nebo přednárodním (s. 3). Zabývá se pojmem ‘standardního jazyka’, který bývá identifikován s jazykem spisovným, ale dostává specifický význam (srov. i s. 26) u Horeckého (1979). K problematice rozvrstvení slovanských jazyků pak přistupuje s uplatněním srovnávacího hlediska a zabývá se především ruštinou, češtinou (o které říká, že měla ve svém vývoji nejlepší podmínky pro unifikační tendenci) a bulharštinou.

V první části knihy, věnované „komunikativnímu modelu stavby etnického jazyka“ (s. 20–128), charakterizuje stratifikační modely především jako „languové“, hierarchizující a často monocentrické, s pohledem na spisovnou varietu jako na jedinou dominantu (s. 22n.); je si ovšem vědoma i existence pohledu jiného. Ukazuje pak význam přístupu založeného na řečovém chování a rozlišuje chování regulované a neregulované (zejm. s. 38, 44), z nichž první je typické pro autorské texty (např. literární dialog); schematické porovnání obou přístupů (stratifikace spisovné a běžně mluvené variety i nářečí na jedné straně, komunikativní dichotomie regulovanosti na druhé) je podáno na s. 48.

O Fergusonovu pojmu diglosie se pojednává na s. 49; diglosie se tu chápe jako přirozený stav individua, ne jako výsledek historických podmínek; ale není jasné, že by si taková dvě chápání odporovala a „přirozenost“ diglosie jistě nemůžeme chápat jako na historických podmínkách nezávislou.

Ačkoli autorka na s. 53 uvádí, že užívání hovorové variety v oblasti „vyšších komunikativních funkcí“ může svědčit „o snížené jazykové kompetenci“ mluvčího, říká také (tamtéž), že pronikání prvků hovorové řeči do spisovné snižuje pedantičnost a knižnost spisovné syntaxe, morfologie, lexika atd. (s poněkud nejasným rozčleněním přístupů stratifikačního a komunikativního, jak je výše charakterizovala). S poněkud generalizující formulací pak připomíná, že „smíšené“ promluvy jsou dnes ve slovanských jazycích velmi rozšířené (s. 54, srov. i s. 62); podobně i v dalším (např. na s. 74n.) vidí snad až příliš paralelní situaci v češtině a v ruštině (s porovnáním obecné češtiny k ruskému prostorečiju, které přece jen nemá, podle dosavadních charakteristik, tak výrazně nespisovnou systematickou rovinu ve svém tvarosloví, viz např. Zemskaja a Šmelev, 1984; srov. i Chlupáčová et al., 1975).

[72]Takové zobecnění je obsaženo i v autorčině tvrzení, že (aktivní) uživatel nářečí nebo nestandardní variety „sotva umí korektně užívat spisovný jazyk“ v oficiální situaci (s. 59). Hned v příštím odstavci se ostatně připomíná, že česká mládež aspoň zčásti (podle průzkumu Brabcové, 1996) posuzuje užívání spisovného jazyka jako něco dost specifického. Taky na s. 86n. (pro češtinu) a s. 92 (obecněji) autorka uvádí, že hovorová řeč má silnější kořeny v jazykovém povědomí mluvčích než úzus spisovný; ten má podle ní povahu útvaru umělého a elitářského (s. 65). Podobně jsou zaměřeny i formulace o výhledech obecné češtiny v dalším vývoji na s. 113 a o tom, že užívání spisovné variety v oblasti spontánní komunikace je spojeno s rizikem ztráty plného komunikativního kontaktu s posluchačem na s. 126n. Můžeme tedy považovat za určitou nedůslednost, když se na jiných místech (s. 59, 71n., 81, 89) spisovný jazyk (obecně) považuje za jedinou celoetnickou varietu, nadřazenou ostatním, odchylky od něj např. v televizi se paušálně označují jako „chyby“, stylistické neadekvátnosti, které nakonec mohou rozkolísat nutnou rovnováhu v řečové kultuře, nebo když se říká, že „dominantou hovorového jazyka“ může být jen varieta s celoetnickou povahou, jaká prý v žádném slovanském jazyce neexistuje (s. 111n.). K dalším formulacím jen připomeňme, že převažující spisovná podoba českých pozdravů dobrý den a dobré jitro (zmíněná na s. 67) je dána především jejich školním východiskem.

Autorka plným právem zdůrazňuje (tamtéž), že v těchto otázkách není vhodné spěchat se zobecněními. Důležité je její připomenutí, že písemně se spisovná varieta obecně uplatňuje už zhruba od poloviny minulého století, ale o jejím uplatnění ústním to platí až od poloviny století dvacátého (s. 70). Tato zvýšená rozmanitost mluveného úzu má své důsledky pro vývoj podob spisovných i nespisovných; patří k nim jak vývoj jevů vycházejících z hyperkorektnosti (s. 72), tak snížení přísnosti kodifikace (s. 79).

Rozlišuje-li autorka mezi pojmy ‘nositel’ a (aktivní) ‘uživatel’ jazyka (s. 84n.), bylo by patrně vhodné, aby nadto rozlišovala taky mezi pojmy uživatele (či nositele) jazyka a jazykového útvaru (idiom); zejména v češtině, aspoň v Čechách (budiž mně dovoleno dodat, že i v mém rodném kraji daleko na východ od Průhonic), je totiž naprosto obvyklé spojení těchto dvou vlastností: výlučných uživatelů variety spisovné je tu velmi málo a výlučných uživatelů obecné češtiny ubývá, což neznamená, že by snad slábl její vliv na veřejné vyjadřování a tedy konec konců její důležitost pro vývoj spisovné normy.

V oblasti neregulovaného řečového chování vidí autorka užívání „hovorového jazyka“ (razgovornyj jazyk, s. 94), ale přitom upozorňuje na stanoviska těch bohemistů, kteří „hovorovou češtinu“ jako jednotný útvar nevidí (s. 97; není tu bohužel uveden podstatný význam přístupu Kučerova, 1955).

Další část knihy, která je věnována jazykové situaci ruštiny (s. 129–153), nemohu zevrubně hodnotit. V diskusi s dřívějšími publikacemi, zejm. E. A. Zemské, L. P. Krysina, O. A. Laptevové, ale i s řadou dalších, včetně Vl. Barneta, se tu zdůrazňuje nutnost nezkoumat situaci ruštiny jen se soustředěním na spisovnou varietu, popř. na dialekty, ale vidět samo rozvrstvení jazyka jako předmět rozboru a popisu. Zatímco Zemskaja a jiní rozlišují dvě podoby spisovné ruštiny, totiž kodifikovanou a hovorovou, Neščimenko dovozuje, že hovorová vrstva není samostatným systémem (s. 145). Vyzý[73]vá k širšímu a hlubšímu studiu městské běžné mluvy (gorodskoje prostorečije) a k docenění jeho úlohy.

V rozboru koncepce popisu jazykové situace češtiny (s. 153–188) pak autorka věnuje hodně pozornosti výzkumu češtiny obecné (OČ). Připomíná, že Havránkova charakteristika tohoto útvaru se vyvíjela a že od svého původního vymezení OČ jako interdialektu přecházel už od začátku padesátých let k jejímu chápání (aspoň v její „vyšší“ podobě) jako obecně běžně mluvené formy češtiny i k názoru, že mezi OČ a „hovorovou češtinou“ neexistují přesné hranice ani kvalitativní rozdíl.

Autorka pak probírá stanoviska J. Běliče a upozorňuje na nutnost přihlédnout i k tomu, že spisovná čeština nebyla uzpůsobena k uplatnění ve sféře neregulovaného každodenního hovoru. Přesto podle ní právě Bělič byl mezi prvními badateli, kteří viděli potřebu učinit předmětem studia smíšené texty obsahující prvky OČ (s. 165). I tady je ovšem namístě připomenout Kučerovu charakteristiku běžného hovoru založenou na oscilaci, a to zejména proto, že v následujících odstavcích, ve kterých je představena koncepce hovořící o konkurování jevů OČ a spisovných, autorka možnost takové konkurence odmítá s odůvodněním, že konkurovat si mohou jen variety funkčně identické (s. 184). To je jistě požadavek příliš silný (stačí přece překrývání funkcí, není nutná jejich totožnost), nehledě na to, že empirická zjištění dost dobře nemohou být popírána argumenty závislými na teoretických předpokladech. Podobně ani myšlenku o tom, že „pro posílení hovorové vrstvy spisovné češtiny je třeba … řídit se tím, jak vzdělaní mluvčí … skutečně mluví“ (Sgall a Hronek, 1992, s. 110), není namístě zpochybňovat tím, že pak by nebyla záruka, že by se tito mluvčí vyjadřovali způsobem hodným následování (s. 185n.); na jakém jiném základě je možné takový způsob vyjadřování určovat a kdo je oprávněn to dělat? Říká-li se pak, že sféry uplatnění OČ a spisovné češtiny jsou dostatečně jasně rozlišeny (s. 187), musíme se ptát, v čem by autorka viděla příčinu velkého rozšíření „smíšených textů“ a konec konců i dlouhodobých diskusí o jazykové kultuře češtiny (jejichž existence ji snad vede k tvrzení, že „spisovnocentrismus“ není v bohemistice tak silný jako v ruské sociolingvistice).

Rozbor situace bulharštiny (s. 188–202) ukazuje především, že i v tomto jazyce pronikají do spisovné variety prvky z útvarů jiných a že úroveň dosaženého vzdělání není nutně spojena se stupněm „kultury řeči“. Připomíná se (v. už s. 83), že existuje nespisovný útvar bulharštiny, který se užívá i ve veřejné komunikaci, totiž nářečí užívané bulharskou menšinou na Ukrajině a v Moldávii.

Můžeme uzavřít, že jde o slavistickou monografii velmi užitečnou, novátorskou, s jasným zaměřením na prohloubení a na zásadní zlepšení lingvistického pohledu na slovanské národní jazyky. Jednotlivé nedůslednosti, o kterých jsme se zmínili, mnoho nemění na této záslužné povaze knihy, ani na její vysoké úrovni, dané jak autorčiným pronikavým pohledem, tak jejími rozsáhlými znalostmi empirického materiálu i relevantní literatury.

 

LITERATURA

 

BRABCOVÁ, R.: Škola a spisovná čeština. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno 1996, s. 220–222.

[74]HORECKÝ, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: Z teórie spisovného jazyka. Red. J. Ružička. Bratislava 1979, s. 13–22.

CHLUPÁČOVÁ, K. – KAFKOVÁ, O. – CAMUTALIOVÁ, I.: Recenze knihy Russkaja razgovornaja reč’. Československá rusistika, 1975, s. 130–134.

KUČERA, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word. Supplement to Word, 11, 1955, s. 575–602.

SGALL, P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. Jinočany 1992.

ZEMSKAJA, E. A. – ŠMELEV, D. N. (red.): Gorodskoje prostorečije. Problemy izučenija. Moskva 1984.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 1, pp. 71-74

Previous Dana Hlaváčková: Korpus mluvené češtiny z brněnského prostředí a jeho morfologické značkování

Next Světla Čmejrková: Karel Šebesta: Od jazyka ke komunikaci. Didaktika českého jazyka a komunikační výchova