Jarmila Bachmannová – Pavel Jančák: Jak se mluví v Čechách

Karel Kučera

[Book reviews]

(pdf)

Jarmila Bachmannová – Pavel Jančák: Jak se mluví v Čechách

Jak se mluví v Čechách. Autentické zvukové ukázky z českých nářečí. Kompaktní disk a brožura. Ed. Jarmila Bachmannová a Pavel Jančák. Academia, Praha 1999

 

Ve Slově a slovesnosti není obvyklé referovat o kompaktních discích, ale v případě disku Jak se mluví v Čechách, který v roce 2000 (s vročením 1999) vydalo nakladatelství Academia, je pozornost zcela na místě. Jde totiž o první CD svého druhu u nás – a současně o první širší (byť přirozeně jen formou reprezentativního výběru realizované) zpřístupnění autentických zvukových nahrávek českých nářečí, které v letech 1964–1972 pořizovali členové dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český při výzkumu pro Český jazykový atlas (viz též Filipec, 1998).

Na rozdíl od ustálených folklorních útvarů (jako je lidová píseň, pohádka, pověst), jejichž zdařilé zvukové záznamy vznikaly už v prvním období nahrávací techniky, byly pro pořizování zvukových snímků běžné nářeční mluvy dlouho jen málo vhodné podmínky. Důvodem byla skutečnost, že takové záznamy nelze zpravidla předem připravit a nahrát ve studiových podmínkách, neboť takto získaný projev většinou z velké části postrádá spontánnost a přirozenost. (To si lze ověřit mj. na zvukových nářečních ukázkách získaných v rámci jinak velmi úctyhodného projektu, při němž byl ve třicátých letech v průřezu zmapován český a slovenský folklor pomocí záznamů neprofesionálních autentických lidových zpěváků a mluvčích; francouzská společnost Pathé tehdy tyto snímky pořizovala přímo v nahrávacím gramofonovém studiu, kam dojížděli „účinkující“ z celé republiky.)

Teprve nástup přenosných magnetofonů dialektologům umožnil zachycovat na zvukový pás nářeční projevy přímo v terénu, tedy v přirozeném domácím prostředí mluvčích. Možnosti, které s sebou přinesla tato nová technika, si plně uvědomili tvůrci výzkumného programu pro Český jazykový atlas, když stanovili, že v každém ze 107 bodů opěrné sítě na území českého jazyka bude podle možnosti pořízena také magnetofonová nahrávka nářečního projevu pro budoucí zvukovou „dialektolo[141]gickou čítanku“ (výběr z těchto nahrávek vyšel v knižní formě už před čtvrtstoletím, viz Lamprecht a kol., 1976). Díky tomuto prozíravému rozhodnutí vznikl jedinečný zvukový nářeční archiv, který tvoří záznamy po technické stránce sice neprofesionální, avšak po obsahové stránce plně autentické, pořizované za optimálních místních podmínek. Během více než týdenního výzkumu v každé zkoumané lokalitě mohli být totiž vybráni představitelé místního nářečí, kteří byli nejvhodnější z hlediska pořízení nahrávky a s nimiž se explorátoři navíc seznámili natolik, že jejich zaznamenávané rozhovory byly už zcela přirozené. Je třeba si uvědomit, že snímaní mluvčí nebyli herci a že šlo o záznamy spontánních, často neopakovatelných situací. Uvážíme-li ještě, že zkoumaní mluvčí se vesměs narodili už počátkem století, je zřejmé, že tyto záznamy mají nezastupitelnou dokumentární, obecně kulturní i odborně lingvistickou hodnotu.

V důsledku rychlého rozvoje v oblasti záznamu a reprodukce zvuku však tyto jedinečné nahrávky ze 60. a začátku 70. let v krátké době technicky zastaraly, ve své původní formě (na původních páscích) se staly prakticky nepoužitelné a hrozilo, že budou brzy zcela ztraceny. Je proto velkou zásluhou J. Bachmannové, že se jí s podporou GA ČR podařilo tento vzácný fond zachránit a zpřístupnit: v rámci řešení grantu byly všechny záznamy získané při terénním výzkumu digitalizovány a zároveň se staly podkladem pro další odborné zpracování (Bachmannová, 1999). Šlo přitom o mnohem víc než o pouhý převod zvuku z jednoho nosiče na druhý. Je třeba si uvědomit, že nahrávky byly pořizovány na tehdejších běžných, jen poněkud upravených magnetofonech, u nichž byla jen malá možnost výrazněji ovlivnit technickou úroveň záznamu. Vlivem toho mají původní zvukové snímky v té podobě, v níž byly pořízeny v terénu, často kolísavou kvalitu a na řadě míst jsou znehodnoceny jednak různými parazitními zvuky způsobenými mikrofonem, motorkem magnetofonu ap., jednak rušivými zvuky vlastními určitému prostředí, resp. vyplývajícími z konkrétní situace (nevhodné vstupy přítomných osob, tikot hodin, přikládání do kamen ap.). Podobné záznamy se mohou samozřejmě docela dobře uplatnit při odborném zpracování nebo při přepisu nahraného textu, ale jako reprezentativní zvukové ukázky mluvy jsou jen těžko použitelné, a výběr ukázek pro kompaktní disk a jejich technické zpracování bylo tedy pracovní fází velmi náročnou. Na výběru se spolu s J. Bachmannovou podílel P. Jančák, který archiv nářečních nahrávek v ÚJČ založil a po dlouhou dobu o něj pečoval. O tom, že se oběma autorům podařilo vybrat autentické zvukové ukázky opravdu dobře, a ovšem také o tom, že vybraným ukázkám byla v digitalizované podobě věnována náležitá pozornost při čištění ve studiu, svědčí fakt, že při poslechu disku si výše zmíněné obtíže vůbec neuvědomujeme.

CD Jak se mluví v Čechách přináší posluchači celkem 64 minut nářečních projevů ve formě dvou- až tříminutových ukázek z 29 obcí, vybraných pokud možno rovnoměrně tak, aby co nejlépe reprezentovaly nářeční oblasti v Čechách (v lokalizaci jednotlivých ukázek se lze orientovat podle přehledné mapky na zadní straně obalu). Také po stránce obsahové je výběr ukázek komponován s neobyčejným rozmyslem a citem a svou žánrovou a fabulační pestrostí dokáže plně zaujmout i laického po[142]sluchače: na CD najdeme místní pověst (2. O zakletém hadovi), vyprávění spojená s místními pověstmi (13. Jak se nachází poklad), svědectví o lidových pověrách (18. Kouzelný balíček), příběhy s pohádkovými motivy (23. O řezníku a hastrmanovi), žertovné příhody vyprávěné s obdivuhodným smyslem pro gradaci příběhu (1. Krást se nemá, 17. Polévka s buřty) i s milou sebeironií (24. Já bych se chtěl oženit) aj. Není třeba zdůrazňovat, že hlavním posláním posuzovaného disku je ukázat, jak se svými charakteristickými jazykovými znaky navzájem odlišují jednotlivé nářeční oblasti; díky promyšlenému výběru je však předkládaný disk také neobyčejně cenným dobovým a kulturním dokumentem, neboť zachycuje autentický mluvený projev příslušníků generace, v níž byla tradice kultivovaného lidového projevu stále ještě živá, i když tito mluvčí rozhodně nebyli profesionálními „baviči“.

Vzhledem ke všeobecně známému vysoce nivelizovanému stavu nářečí v Čechách je až překvapivé, jak jsou (zvláště v některých textech) charakteristické nářeční rysy ještě poměrně početné. To ostatně – jak sami editoři v doprovodné brožurce k disku píší – bylo i hlavním kritériem výběru, aby totiž „ve vymezeném malém časovém úseku bylo možno představit co nejvíce charakteristických nářečních rysů mluvy v dané lokalitě“. Z tohoto hlediska je i pochopitelné, že jsou v publikovaném souboru ukázek nejčastěji zastoupeny osobní zážitky (např. 9. Jak jsem v Rusku učil hospodáře hospodařit) a vzpomínky na mládí a dětství (20. Jak jsem prvně vsazovala do pece, 10. Dětská starost o housata): právě v těchto kontextech totiž zároveň se vzpomínkami přirozeně ožívá i starší forma místního dialektu, a právě v takových projevech proto také obvykle dochází k mimořádně vysoké kumulaci nářečních jevů (srov. např. větu z ukázky 25 diž mje bilo devjed let, paj som krávi, v níž se soustředilo hned několik výrazných jihočeských rysů; jde tu ovšem o kumulaci výjimečně vysokou).

Snad největším přínosem publikovaných autentických zvukových ukázek je prostá skutečnost, že lingvisté i další zájemci mohou konečně přímo slyšet jevy, které v souvislosti s češtinou znají většinou pouze z literatury, jako např. znělou výslovnost koncové souhlásky přivezli kohouta a sud, zdvojené souhlásky jennou, f polenne, zaňňice – a zvláště pak severovýchodočeské intervokalické bilabiální w (takowá rána, kalcowat) a na opačném okraji jihozápadočeském, zejména na Chodsku (např. v ukázce 13 z Postřekova), různé stupně zavřenosti diftongu ou, který přechází až do ú (peňíze sú přikrití). Po této stránce je disk mimořádně instruktivní a je třeba jen litovat, že se na něm nepodařilo představit i některá jiná zvuková specifika českých nářečí, jako je např. zvláštní západočeský intonační typ (tzv. plzeňské zpívání) nebo jihočeský typ s melodickým vrcholem, popř. i s přízvukem na penultimě (doklady v ukázce 24 a 26 aňi se nepovídalo, tak se raďila jsou bohužel jen málo výrazné).

Jak už bylo řečeno, vydání zvukových nářečních ukázek byla věnována velká péče. V obalu CD najde posluchač instruktivní brožurku, která je nevyhnutelně jen velmi stručným, ale s nadhledem sestaveným přehledem nářečí v Čechách a současně průvodcem po vybraných nahrávkách (ke každé ukázce se uvádí výčet všech charakteristických znaků, které je možno v ukázce slyšet). Posuzovaný disk bude nepochybně zajímat nejen dialektology a lingvisty, ale každého, kdo dokáže ocenit zvlášt[143]ní kolorit regionální mluvy a bezprostřednost lidového vyprávění. V neposlední řadě ho jistě rádi a s výhodou využijí všichni učitelé mateřského jazyka na základních, středních i vysokých školách, kteří mají smysl pro oživení výuky češtiny a její začlenění do širších dobových a kulturních souvislostí.

 

LITERATURA

 

BACHMANNOVÁ, J.: Zvukový archiv nářečních textů. NŘ, 82, 1999, s. 47–48.

Český jazykový atlas, 1–3. Academia, Praha 1992, 1997, 1999.

FILIPEC, J.: Český jazykový atlas. SaS, 59, 1998, s. 285–291.

LAMPRECHT, A. a kol.: České nářeční texty. SPN, Praha 1976.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 140-143

Previous Olga Müllerová: Daniela Slančová: Reč autority a lásky

Next Soňa Schneiderová: Jinakost, cizost v jazyce a literatuře