Jinakost, cizost v jazyce a literatuře

Soňa Schneiderová

[Recenze]

(pdf)

Jinakost, cizost v jazyce a literatuře

Jinakost, cizost v jazyce a literatuře. Sborník mezinárodní konference. UJEP v Ústí nad Labem, fakulta pedagogická, katedra bohemistiky. Ústí nad Labem 1999. 409 s.

 

Téma jinakosti, cizosti v jazyce a literatuře zajistilo bohatou účast na již třetí tematicky soustředěné mezinárodní konferenci, kterou pořádala v září 1998 Katedra bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem.

Referáty přednesené na jednání byly publikovány ve velmi obsáhlém sborníku. Na obsahu sborníku je patrné, že široce formulované téma konference poskytlo prostor pro různá chápání obecných kategorií jinakosti a cizosti a umožnilo prostřednictvím nich pojednat o velmi rozličných jevech, a to jak v kontextu jazykovém a literárním, tak i šířeji v kontextu společenském a filozofickém. Cizost a jinakost je pojímána jako označení pro diferenci a distanci, nebo naopak jako označení pro kontinuum, komplementárnost a relaci v mnohovrstevnatém a mnohotvárném světě, v němž jinakost a cizost koexistuje s jedností a kategorií vlastního. Ne náhodou se pak v některých příspěvcích připomínají nebo jsou zřejmá filozofická východiska vnímání těchto pojmů, jež ovlivnila současné vykladačské metody v určitých odvětvích společenských věd, tedy i jazykovědy a vědy o literatuře. Vedle filozofie E. Lévinase, která se orientuje na to, co je Jiné, a na problematikou významu „toho druhého“, je to foucaultovské nazírání spolupůsobení sociolektů a diskurzů z hlediska jejich společenského institucionalizování nebo dekonstruktivistická kontextualisticko-pluralitní vize světa s kritikou totožnosti znaku.

Není pochyb o tom, že rozsah projevů cizosti a jinakosti, jejich symptomů a faktorů, je neobyčejně velký a jednání konference tuto skutečnost potvrdilo. Sborník obsahuje 73 statí různorodého charakteru a není v podstatě možné zmínit se o všech. Není ani v našich silách sjednotit východiska, cíle a metody jednotlivých příspěvků, neboť ty jsou více či méně dány různými oborovými odvětvími, v jejichž rámci se [144]o dané problematice pojednává, nebo se různě překrývají. Proto se pokusíme spíše poodhalit možnosti a styčné body, které ústřední téma konference nabídlo.

Podle očekávání je značná část lingvistických a literárních příspěvků věnována odrazu „cizího“ etnika v tematické a jazykové výstavbě literárních děl. „Imagologie“ (obraz toho druhého) je náplní většiny statí v literární sekci. Najdeme zde např. stať pojednávající o zobrazení indiánského etnika v kanadské literatuře (K. Kolinská, Hlasy odjinud – reflexe zkušenosti a tradice indiánského etnika v kanadské literatuře), a přestože není ve sborníku reflektována jen česká próza, většina výkladů se dotýká témat tradičně spjatých s českým prostředím. Jedním z nich jsou národnostní rozdíly mezi českým a německým obyvatelstvem a zvlášť problematický vztah Čechů a Němců v pohraničních Sudetech. Příspěvek A. Hamana Z nepřítele oběť (Postavy sudetských Němců v české próze 1951–1996) na dílech tří českých autorů demonstruje vliv dobové atmosféry na hodnotovou kvalifikaci sudetského němectví v české próze (s. 298). Rozborem próz let 80. a 90., kdy téma vztahu Čechů a Němců v literatuře netvoří tak silný proud jako bezprostředně po válce a ideologizovaná koncepce okupační tematiky není tak výrazná, se zabývá ve své studii L. Lederbuchová. Zmiňuje se o Topolově Sestře (1994), Šmídově Cejchu (1992), trilogii Trýznivé město D. Hodrové (1991, 1992) i dalších dílech české literatury a o nových symbolických významech, jež vztah Čechů a Němců v těchto prózách nabývá.

Tematicky se k tomuto okruhu vztahují i některé příspěvky lingvistické, jako stať J. Horálka (K jazykovým problémům česko-(sudeto)německého dialogu) o novodobých problémech s přijímáním a užíváním pojmů vzniklých při historickém střetávání obou národů v období nacismu a označujících některé aspekty česko-německých vztahů té doby (Tschechei/Česko, Čechárna, Čechounsko; Vertreibung/vyhnání atd.).

Příspěvky ve sborníku také dokazují, že stejně intenzivně je v českém prostředí reflektován i obraz Romů a Židů. Příkladem ze starší české literatury je Dalimilova kronika, o níž píše N. Kvítková. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila je zde popisována jako určité „svědectví o vztahu představitele české šlechty k cizincům a společenským skupinám žijícím na území českého státu“ (s. 110). Autorka ilustruje celou řadou příkladů stanovisko autora kroniky k Němcům, Židům a Romům. Němci z prostředí, které se angažovalo v českých politických věcech, jsou považováni spíše za nepřátele, naproti tomu Židé za přirozenou součást českých měst. Autorka stati dále upozorňuje na fakt, že v Dalimilově kronice nacházíme vůbec nejstarší doklad o Romech v Evropě.

Aktuálnímu tématu romského etnika v současnosti jsou věnovány lingvistické stati. Obraz romského etnika v běžném hovoru je názvem stati L. Hašové, která zkoumala, jakými výrazy jsou Romové jako jednotlivci i skupina označováni v běžném rozhovoru mezi osobami bílého etnika. Studie je zajímavou ukázkou nejen různých označení, ale i konotací s těmito výrazy spojenými, ať těmi převážně negativními (o nich je v příspěvku řeč především), nebo těmi pozitivními, např. kulturními. Referát Jedna podoba mediálního diskurzu o Romech J. Homoláče je pak po[145]staven na analýze toho, jak byly podány události jednoho konfliktu mezi občany Neromy a Romy v nejsledovanějších českých médiích – ve zprávách ČTK a v osmi českých denících. Autor stati na podrobném materiálu konkrétního případu názorně ukazuje diskurzivní povahu celé události a odhaluje tak nezanedbatelnou úlohu jazyka při vytváření kategorie etnika (v příspěvku nejen toho romského, ale i neromského) pod vlivem určitého společenského kontextu a pod úhlem pohledu jednotlivých sociálních subjektů.

Posledně jmenované příspěvky se svým charakterem stýkají také s okruhem statí, které bychom mohli vymezit jako příspěvky zabývající se různými typy textů, jejich výstavbou a vlastnostmi, ev. odlišnostmi, stylem a fungováním v komunikaci.

Z okruhu problematiky týkající se tradičně chápané stylistiky je možné připomenout stať M. Čechové. Předmětem úvah je zde vedle obecných otázek stylu také styl vědecké komunikace. Čechová uvádí konkrétní rozbory individuálních stylů v odborné oblasti a stať uzavírá konstatováním, že uvnitř vědeckého stylu vzrůstá variabilita, roste synchronní proměnlivost, zvyšuje se míra expresivnosti, a co je podstatné, odborní autoři stále více porušují konvenci přísně objektivního a explicitního vyjadřování, volí z podstatně bohatšího repertoáru možností než dříve (s. 22). Tyto závěry se dotýkají širšího kontextu nejen úvah o proměnlivosti vědecké komunikace (srov. o variování a heterogennosti vědeckého vyjadřování v publikaci S. Čmejrkové, F. Daneše a J. Světlé, 1999, s. 17–18), ale obecně o proměnlivosti komunikačních sfér a komunikačních modelů, o narušování jejich homogennosti, o proměnlivosti vztahu konvence a volného výběru z hlediska jazykové normy, o změnách postoje k jazykové normě. (S podobnými úvahami se dnes setkáváme častěji; o některých se zmiňuje autorka článku, srov. Sgall, 1998.)

Relativně nový – alespoň z pohledu výzkumného – komunikačně-textový jev, který je jedním z dokladů nově se utvářejících komunikačních možností, představuje ve sborníku E. Bajzíková. Jedná se o internetovou komunikaci, jež sice není novinkou, ale jíž se v poslední době věnují někteří slovenští lingvisté. Z hlediska stylistického a zčásti i z hlediska typologické charakteristiky se tímto aktuálním fenoménem zabýval J. Findra, který analyzoval kompozici internetových textů, jejich lexikum i syntax (1997), a zejména se tomuto typu komunikace věnuje i autorka stati. Zaměřuje se na specifika I-textu jako jednotky textové lingvistiky a dokládá tvrzení, že charakteristika typologických vlastností I-textů ukazuje jejich obtížnou přiřaditelnost k některému z textových modelů, které uvádí dosavadní teoretická literatura (Findra, 1997, s. 261). Bajzíková shrnuje odlišnosti I-textu v hlavních znacích neverbálních opozic, jež jsou považovány za základní kritéria pro vymezení typu textu.

Modelováním dichotomie cizí – vlastní, jiný – stejný v mluvené řeči se zabývá studie J. Hoffmannové „Reprodukce“ cizí řeči a myšlení. Příspěvek souvisí s publikací Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách (Hoffmannová – Müllerová – Zeman, 1998), která je nepochybným přínosem k otázkám výstavby textu. Na vybraných ukázkách z autentických mluvených dialogů autorka [146]ukazuje na intertextovou povahu běžných dialogů, na to, jak se v mluveném projevu mísí řeč vlastní a cizí, „reprodukce“ řeči vlastní a cizí, reprodukce promluv skutečně pronesených a myšlenek, úvah, „vnitřní řeči“, jak v mluveném projevu, kde se nevyskytují uvozovky ani jiná interpunkční znaménka, splývá řeč přímá a nepřímá (s. 57).

Z intertextové povahy textu pak vychází také řada jiných studií. Tématu intertextovosti se dotýká např. B. Hoffmann, jehož stať je zaměřena na texty verbální a výtvarné z hlediska konfrontace moderního a tzv. postmoderního umění. Základním východiskem je zde srovnání funkce heterogenity prvků v poněkud zjednodušeném, i když obecně přijímaném, rozlišení koláže moderního umění 1. pol. 20. stol. (a následně 2. pol. 20. stol. u takových autorů jako J. Kolář a B. Hrabal) a pluralitního palimpsestu, kterým je charakterizován tzv. postmoderní text posledních desetiletí 20. století.

Několik příspěvků spojilo v dnešní době ne nepodstatné téma muž versus žena. Na chápání cizosti jako kontrastního pojmu, který svou existencí umožňuje ohraničení vlastní identity při konstituci vlastního já (s. 388), je založena studie R. Cornejo Cizost a jinakost jako určující faktor sebeidentifikace ženy v současné rakouské literatuře. Rozborem děl několika rakouských spisovatelek ukazuje autorka na to, že všechny – přes svou snahu ukázat ženu v širokém spektru nejrůznějších možností vzájemných vztahů jinakosti, tedy i jinakosti vlastní mužům – „plně přejímají optiku kritizovaného logocentrického systému a ženu definují jako tu druhou, jinou a cizí“ (s. 391), i když ne jako negativum či symbol deficitu, jak by to odpovídalo tradičnímu mocenskému systému patriarchálních struktur, dnes sice překonanému, ale stále platnému.

Tématem vztahu muž a žena byla ovlivněna i část lingvistická. Příspěvek J. Valdrové (Ženský obsah v mužské formě – Některá úskalí generického maskulina) upozorňuje na fenomén opomíjení ženskosti v jazyce při užívání maskulina v zástupné generické funkci. Autorka se opírá o zahraniční zkušenosti, zejména z Německa, kde tuto skutečnost regulují zákonné úpravy, takže např. v inzerci pracovních míst je povinnost nabídnout dané pracovní místo oběma pohlavím a to je vyjádřeno pomocí přechylování. Část příspěvku je věnována výsledkům asociačního testu 50 českých substantiv, běžně užívaných v zástupné generické funkci. Autorka zkoumá asociace spojené s těmito substantivy ve smyslu konotace s mužským nebo ženským subjektem. Z obecné teorie komunikace vychází studie J. Mezuláníka, která pracuje rovněž s opozicí muž a žena. Autor vychází z komplexního modelu přesvědčování a klade si otázku, jaká specifika se projeví při konkretizaci tohoto obecného modelu v konkrétní sféře společenské komunikace. Základem výzkumu je sledování rozdílů při argumentaci a přesvědčování u mužů a žen ve sféře podnikání.

Již na začátku jsme upozornili, že náš výklad nemůže být vyčerpávající, a je pochopitelné, že jej pojímáme jen jako ilustrativní vhled do široké škály zobrazení projevů cizosti a jinakosti; vždyť ani množství příspěvků ve sborníku zdaleka nevyčerpalo neomezené možnosti, kterých mohlo být ještě využito. Musíme však ještě připomenout, [147]že v části jazykovědné stranou nezůstala ani nářečí a slangy, problematika cizích prvků ve slovní zásobě (a nejen české), téma bilingvismu, výzkum fonetický, téma překladu. Pozornosti se také dostalo výuce češtiny jako cizího jazyka a komunikaci ve škole, otázkám výchovy ke kultivovanému komunikování. V části literární se zájem soustředil rovněž na téma exilu a emigrace jako konfrontace s cizím jazykem, kulturou a mentalitou a muselo se objevit obecněji formulované téma cizince.

Do sborníku přispěli odborníci nejen na literaturu českou, ale také slovenskou, ruskou, britskou atd., a to jak domácí, tak zahraniční, přispěli i zahraniční lingvisté, kteří z pohledu své specializace obohatili dané téma konference konfrontací dvou jazyků (např. egyptští lingvisté).

Ve sborníku se také objevila témata velmi zajímavá, např. Jinakost v humoru a satiře od B. Hemelíkové, Jurodivost jako jiná dimenze svatosti v ruském kulturněhistorickém kontextu od Z. Trösterové, Poruchy verbální komunikace intoxikovaných čarodějníků a čarodějnic halucinogeny z biolingvistického hlediska od K. Kamiše.

Můžeme tedy i z neúplného přehledu vidět, že sborník zahrnuje mnoho užitečných studií a je dokladem toho, že různorodé problémy, kterými se zabývají autoři jednotlivých oborových odvětví, lze spojit jedním nadpisem a že se tímto způsobem mohou odhalit nečekané souvislosti. Je však otázka, zda velké množství příspěvků není pro toho, kdo vyhledává tematiku oborově specializující, přece jenom příliš zatěžující a dezorientující.

 

LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J.: Jak napsat odborný text. Leda, Praha 1999.

FINDRA, J.: Štylistika internetových textov. SlR, 62, 1997, s. 257–267.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a …. Trizonia, Praha 1997.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J.: Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Trizonia, Praha 1998.

PETŘÍČEK, M.: Úvod do současné filosofie. Herrmann & synové, Praha 1997.

SGALL, P.: Konvence a volnost v jazyce. Tvar, 1998, č. 8, s. 1 a 4.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 00 Olomouc

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 2, s. 143-147

Předchozí Karel Kučera: Jarmila Bachmannová – Pavel Jančák: Jak se mluví v Čechách

Následující Pavel Novák: Jubileum Marie Těšitelové