Květoslava Klímová – Helena Kneselová (red.): Propria v systému mluvnickém a slovotvorném

Milan Harvalík

[Book reviews]

(pdf)

Květoslava Klímová – Helena Kneselová (red.): Propria v systému mluvnickém a slovotvorném

Květoslava Klímová – Helena Kneselová (red.): Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika a škola“ konané v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Masarykova univerzita, Brno 1999. 161 s.

 

Konference ze série „Onomastika a škola“ a následně vydávané sborníky příspěvků z těchto odborných setkání není třeba lingvistické veřejnosti blíže představovat. Konání konferencí, vždy střídavě v České republice a na Slovensku, se od roku 1984, kdy byla v Hradci Králové zorganizovaná první z nich, stalo už tradicí, v níž se pokračuje i po rozdělení Československa.

Ústřední témata jednání bývají obvykle zaměřena na určitý subsystém vlastních jmen, jakými jsou např. urbanonyma či chrématonyma, nebo na konkrétní otázky spojené s výzkumem propriální sféry jazyka, k nimž mj. patří využití onomastiky ve výuce a školské praxi a problematika konstituování, strukturace a fungování regionálních onymických systémů. Podobně bylo koncipováno i zatím poslední setkání v Brně, věnující se postavení proprií v mluvnickém a slovotvorném systému (k tomu nejnověji Šrámek, 1999, s. 121–127). Příspěvky týkající se daného tématu (celkem 27 referátů od 28 autorů) přináší recenzovaný sborník.

Stati se tak aktuálně zařazují do jednoho z hlavních proudů onomastických výzkumů, jimž se v současnosti ze strany badatelů dostává intenzivní pozornosti. Vzrůst odborného zájmu dokumentuje řada studií zaměřených na zkoumání gramatických aspektů vlastních jmen a publikovaných v posledních letech na stránkách našich i zahraničních onomastických časopisů a sborníků, kapitola v mezinárodní onomastické encyklopedii věnovaná onomastické gramatice (Eichler – Hilty – Löffler – Steger – Zgusta, eds., 1995, s. 400–447) a rovněž pořádání konferencí na toto téma – v nedávné době se mj. onomastické gramatice věnovali účastníci X. polské onomastické kon[305]ference (Opolí, 18.–20. 9. 1996, viz sborník Jakus-Borkowa – Nowik, eds., 1998). Zároveň je ovšem nutno poznamenat, že sledování uvedené problematiky není v české onomastice nijak novým jevem, takže autoři příspěvků otištěných v brněnském sborníku mohli navazovat i na domácí tradice a dále je rozvíjet.

Studie P. Hausera si klade za cíl zjistit na základě konfrontace derivační struktury českých příjmení a apelativ, ke kterým slovotvorným kategoriím a typům příjmení vzniklá derivací patří a zda mohou vytvářet osobitou slovotvornou skupinu, lišící se od apelativ. Jako výrazná kategorie bez spojitosti s apelativy se vyčleňují příjmení odvozená z rodných jmen (z jejich základních nebo hypokoristických forem), především otce či matky. Řada příjmení má svůj původ v derivovaných apelativech, která byla proprializována. Rozdíly mezi apelativní a propriální sférou jazyka se nejmarkantněji projevují u několika typů příjmení, z nichž lze na prvním místě uvést jména z dokonavých a nedokonavých minulých příčestí sloves. Zatímco u příjmení se hojně setkáváme s formami odvozenými jak z dokonavých, tak i z nedokonavých sloves, apelativa jsou tvořena pouze od nedokonavých sloves, je jich malý počet a obvykle jsou nositelem emocionálního příznaku. Zvláštním typem jsou i jména ze substantivizovaných adjektiv charakterizujících osoby podle místa původu (Kopecký, Čáslavský, Zárybnický), která fungují jen jako příjmení a neoznačují osoby obecně. Početnou skupinu, na rozdíl od apelativ tohoto typu, dále vytvářejí příjmení vzniklá substantivizací adjektiv.

Rovněž M. Knappová se zaměřuje na specifické postavení, které propria a v jejich rámci antroponyma v jazyce zaujímají. V centru její pozornosti jsou diference projevující se u osobních jmen v kategorii rodu, čísla, pádu a vzoru spolu s otázkami začleňování antroponym cizího původu do českého gramatického systému (jde zvláště o přechylování příjmení).

R. Šrámek upozorňuje na fakt, že zatím v žádném jazyce neexistuje onomastická gramatika, a zamýšlí se nad důvody, proč tomu tak je. K hlavním příčinám patří skutečnost, že onomastika dosud ne vždy a všude překročila hranice materiálové vědy, jejímž cílem je etymologický výklad proprií, v němž se nepřihlíží k systémovému pojetí vlastních jmen, dále fakt, že popis gramatických vlastností proprií se při porovnání s apelativy často omezuje na kontrastní a diferenční deskripci bez ohledu na specifické funkce a postavení vlastních jmen jakožto prvků vytvářejících propriální plán jazyka, a konečně nejednoznačnost v chápání předmětu onomastické gramatiky, jejího teoretického vymezení a věcné koncepce. Proti tradičnímu chápání onomastické gramatiky, které je postaveno na slovotvorném popisu proprií a odchylek od tvarosloví apelativ, staví autor její funkční pojetí, při němž se prosazuje popis elementů a podmínek, které se podílejí na vzniku, fungování a strukturaci propriálního plánu jazyka a jeho způsobu účasti na jazykové komunikaci nebo tvorbě textů. Vedle sledování vývojových pohybů v současné onymické normě je dále zdůrazněna potřeba důkladného a podrobného výzkumu gramatických vlastností, jevů a kategorií uplatňujících se při vzniku a fungování propriální sféry jazyka a nutnost další precizace definice a obsahu pojmu onomastická gramatika.

N. Bayerová analyzuje slovanská složená osobní jména v češtině a ruštině a následně česká a ruská příjmení, jejichž základem je uvedená skupina antroponym. Kom[306]ponenty osobních jmen jsou zkoumány z hlediska slovnědruhového a podle jejich pozice v kompozitu včetně schopnosti kombinovat se s jinými komponenty (podrobně pro češtinu viz Pleskalová, 1998). U příjmení jsou popsány a klasifikovány slovotvorné postupy, jimiž byla utvořena. Na základě porovnání antroponymických systémů obou blízce příbuzných jazyků N. Bayerová ukazuje, že shody – až na menší diference – převažují jak u osobních jmen, tak i u příjmení.

Detailní pohled na příjmení s negací předkládá E. Mrhačová. Vychází při tom jednak z prací D. Moldanové (1983) a A. Kotíka (1897), jednak z vlastního výzkumu, prováděného na severní Moravě a ve Slezsku. Ukazuje se, že většina příjmení je deapelativního původu, přičemž zhruba dvě třetiny mají slovesný základ, necelá čtvrtina vznikla z adjektiv a méně než desetina ze substantiv. Jen výjimečně jsou doložena příjmení z neohebných slov. Záporový prefix u deverbativních a deadjektivních příjmení je interpretován jako prosté popření původního významu, u desubstantivních příjmení jde o hodnotící odstín záporky.

Příjmením typu Vítámvás, Nejezchleb (tedy příjmením vzniklým z vět se slovesným přísudkem) se věnuje studie K. Klímové. Důraz je kladen na jejich slovotvornou strukturu a na porovnání s obdobnými jmény obecnými.

J. Bartošek se zabývá vlastními jmény v masmediálním zpravodajství. Ve svém příspěvku se orientuje na sledování jejich funkcí ve zpravodajství a na výslovnost, pravopis, skloňování a přechylování domácích i cizích proprií. Autor připomíná fakt, že jazykový vývoj se výrazně projevuje právě v žurnalistice, a nastoluje otázku, jak se vyrovnat s variantností, která užívání vlastních jmen v současnosti doprovází. Stojíme zde před problémem, zda preferovat deskriptivní, nebo preskriptivní přístup. Zároveň vyvstává i další otázka – máme-li „pokládat za tzv. směrodatné nositele normy spisovné češtiny každého novináře jen proto, že jeho řečové projevy mají veřejný charakter, anebo … požadovat, aby novináři měli dobré jazykové vzdělání, a jejich projevy hodnotit podle toho, do jaké míry poznané a popsané normě a kodifikaci vyhovují či nevyhovují“ (s. 47).

Dialektologický aspekt je dobře patrný ve studii Z. Hlubinkové o tvoření obyvatelských jmen ve východomoravských nářečích. Srovnání se spisovným jazykem přesvědčivě dokládá, že repertoár slovotvorných prostředků užívaných v dialektech je rozmanitější a má určité specifické rysy, současně však je užití konkrétních sufixů podmíněno teritoriálně. Z onomastického hlediska je přínosem stati podrobný popis onymické matérie, potvrzující pevnou zakotvenost proprií v nářečním podloží, dialektologicky cenný je detailní průzkum územní diferenciace slovotvorných prostředků.

Podobně jako Z. Hlubinková, i K. Komárek vychází ve stati věnované postavení biblických osobních jmen v morfologickém systému češtiny z tématu své disertační práce, která nedávno vyšla tiskem (Komárek, 2000). Začleňování jmen do češtiny je sledováno v diachronním pohledu, což umožňuje komplexně postihnout variabilitu forem, k níž v průběhu času docházelo. Tematice, kterou K. Komárek intenzivně studuje, nebyla v minulých letech ze známých důvodů (až na řídké výjimky – zvl. Lutterer, 1980, 1992, 1994) věnována náležitá pozornost, nyní lze tedy s potěšením konstatovat, že zkoumání biblické onymie se v české onomastice utěšeně rozvíjí.

[307]J. Alexová si všímá vlastních jmen v Pešinově Předchůdci Moravopisu (Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu, 1663). Autorka mj. poukazuje na pronikání vlivů mluveného jazyka, projevující se u proprií v hláskosloví a tvarosloví.

K východomoravské nářeční oblasti se vztahuje příspěvek J. Kolaříka, který popisuje zvláštnosti flexe příjmení na Luhačovicku. V přehledu sufixů užívaných při tvoření příjmení, přechylovacích přípon a nářečních koncovek příjmení v nepřímých pádech vyniká chvályhodná snaha zachytit co nejvíce z místního dialektu a onymie, které jsou zatlačovány formami interdialektickými či spisovnými.

Z. Holub seznamuje na vzorku anoikonym z Ledenicka (část Doudlebska) s toponomastickými výzkumy prováděnými na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a nastiňuje další fázi zkoumání, která má spočívat v rozšíření zkoumaného území, stanovení geografické distribuce jednotlivých typů anoikonym a věcně významové klasifikaci jmen.

Další sondu do regionální anoikonymie představuje stať B. Junkové, která analyzuje soubor pomístních jmen v katastru obce Sázava na Pelhřimovsku. V celkovém počtu 115 jmen jsou nejčastější dvouslovné názvy vzniklé z předložkových pádů, dále jednoslovné substantivní názvy a pojmenování tvořená spojením adjektiva a substantiva. Málo se uplatňují spojení adjektiva a substantiva s předložkou a jednoslovná adjektivní pojmenování odvozená z příjmení, což podle recenzentových zkušeností odpovídá obvyklé struktuře anoikonymického materiálu z určitého (mikro)regionu.

M. Janečková přináší pohled na místní a rodinná jména v jižních Čechách. U oikonym rozebírá jejich jednotlivé typy a rovněž formy jmen ovlivněné českými a německými nářečními prvky; vlivy jihočeských dialektů se silně reflektují i v hláskové a tvarové podobě jmen rodinných.

L. Olivová-Nezbedová dokumentuje na základě zevrubné analýzy anoikonym z území Čech, jaké je jejich místo v slovotvorném systému češtiny, a řadou příkladů dokazuje, jak poznatky o způsobech tvoření anoikonym mohou obohatit znalosti apelativní (zvláště nářeční a/nebo historické) slovotvorby.

J. Krško dále prohlubuje a precizuje své pojetí tzv. mikrosociálních toponym (Krško, 1998). Termín „mikrosociální toponymum“ (MST) označuje zeměpisné jméno neoficiálního charakteru, vzniklé a užívané v určité malé sociální skupině (mikrosocietě). Autor upozorňuje na spojitost MST se slangem a argotem a na možnost, jak MST využít při výuce národního jazyka. Stranou jeho pozornosti nezůstaly ani rozdíly mezi dětskými a mládežnickými MST, spočívající v rozdílné motivaci jmen a v nestejném využití deminutiv a slangu.

H. Kneselová studuje neoficiální formy brněnských urbanonym z hlediska způsobu jejich vzniku a fungování v běžné komunikaci. Neúřední podoby urbanonym vznikají jednak zkracováním delších názvů (obvykle víceslovných), přičemž užité sufixy se shodují s těmi, které slouží k univerbizaci apelativních sousloví, jednak změnou slovního druhu nebo morfologického typu pojmenování. Vedle ekonomičnosti jazyka hraje v procesu vytváření jména výraznou roli i snaha o originalitu, jazyková komika a vtip.

[308]Stati K. Nowikové a E. Jakus-Borkowé jsou příspěvkem k mezinárodnímu projektu Slovanského onomastického atlasu, na němž vedle slovanských onomastiků spolupracují i kolegové z Německa a Rakouska. První z autorek se zabývá polskými místními jmény se sufixem -ava/-java, druhá polskými oikonymy se sufixem -nia v historickém a areálovém aspektu.

Speciálnější problematika našla své místo ve studii I. Kolářové, která podrobila zkoumání konkurenci nominativu jmenovacího a lokálu spojenou s užíváním jmen obcí v názvech institucí.

M. Jujukin se na základě konfrontace toponym zaznamenaných v nejstarším ruském letopisu Povesť vremennych let s oikonymickým materiálem slovníků A. Profouse (1947–1960) a L. Hosáka – R. Šrámka (1970–1980) a s využitím Šmilauerovy metody malých typů pokouší nalézt paralely mezi českými a staroruskými toponymy. Některé výklady jsou však dost odvážné a, domnívám se, ne příliš přesvědčivé. Týká se to např. výkladu jména Rodná (ves u Mladé Vožice, nejstarší známý doklad z r. 1394) z jména slovanského boha (Profous oikonymum vykládá z adjektiva rodný ‚plodný, fruchtbar‘) nebo spojování oikonyma Starý Dub (u Českého Dubu) s náboženským životem starých Slovanů (nejstarší známé doklady s adjektivem starý pocházejí až z poloviny 16. století, a jsou tedy relativně mladé). Podobné interpretace poznamenaly onomastické výzkumy 2. poloviny 19. století, od těch dob už byly ovšem překonány. Nevěrohodná je i interpretace jména Plešovice (u Českého Krumlova) z *plesъkъ, pleso ‚místo se stojatou vodou‘ a odmítání výkladu oikonyma Římov (u Českých Budějovic) z antroponyma Hřim. Autor tak činí proto, že „toto toponymum se opakuje v Starém Rusku, třebaže není doloženo žádné staroruské jméno, utvořené z apelativa ’piligrim‘“, a uvádí, že „toponymum Římov má stejný původ jako slovenské vodní jméno Rimava, a tedy je hydrografického původu“. Současná onomastická bádání sice dokazují, že některé Profousovy výklady mají určité slabiny a přežily se, v tomto konkrétním případě bych však nezpochybňoval jeho etymologii pouze na základě skutečnosti, že odpovídající oikonyma známe i z ruského území, kde není doložena existence příslušného antroponyma. Z tohoto faktu totiž nevyplývá, že formálně homonymní česká a ruská toponyma musela nutně vzniknout týmž způsobem. Deantroponymický původ českého jména Římov podporuje – vedle historicky doloženého jména Hřim – systémové hledisko: a) obdobně jako Římov je tvořeno i jméno Pelhřimov (z antroponyma Pelhřim, z něhož vznikla zkrácením podoba Hřim); b) v Čechách existují oikonyma Řimovice/Římovice, u nichž je vzhledem k patronymickému sufixu zjevný jejich deantroponymický původ.

M. Vondráček se zaměřuje na pojmenování planetek (asteroidonyma). Materiálovým východiskem je mu soubor jmen planetek objevených a pojmenovaných v observatoři na Kleti, asteroidonyma jsou klasifikována ze strukturního a sémantického hlediska. Pohledem na tento subsystém vlastních jmen představuje stať jeden z prvních příspěvků svého druhu v naší onomastice.

V analýze pragmatonym (názvů výrobků a jejich sérií) dokládá F. Uher specifičnost propriální sféry jazyka a sleduje trendy, které se při vzniku jmen prosazují. Pozornost při tom věnuje rozboru graficko-fonickému, morfologickému, slovotvornému, lexikálněsémantickému a syntaktickému.

[309]N. Kvítková se zamýšlí nad užitím rodných jmen v několika učebnicích českého jazyka pro 8. ročník základní školy a názorně dokumentuje, nakolik velkou roli hraje při jejich výběru libozvučnost, dobová obliba a módnost.

A. Louženská a J. Dršatová představují svou učebnici nazvanou vtipně Čeština od lesa a inspirovanou lesem a jednotlivými druhy stromů v něm. Učebnice, orientovaná na žáky mezi osmi až dvanácti lety, bohatě využívá onymického materiálu a propojuje jazykovou výuku s dějepisem, zeměpisem, hudební výchovou, biologií a ekologií.

Aktuálních otázek se dotýká příspěvek V. Šaura, v němž se autor zabývá pravopisnou stránkou víceslovných vlastních jmen a vyslovuje k ní své stanovisko. U víceslovných proprií rozlišuje podle jejich sémantické motivace tři typy a v závislosti na tom, ke kterému typu se jméno přiřazuje, se pak rozhoduje o psaní velkých a malých písmen v něm.

Celý sborník uzavírá didakticky podnětná stať H. Adamové, věnující se přístupu k vlastním jménům ve výuce češtině jako cizímu jazyku na základě němčiny. Zdůrazněny jsou mj. rozdíly mezi českými a německými společenskými konvencemi projevující se ve způsobech oslovení, přechylování ženských příjmení v češtině, deklinace cizích příjmení, odvozování a skloňování posesivních adjektiv z vlastních jmen, tvoření a užívání hypokoristik a v neposlední řadě rovněž „překládání vlastních jmen“ (respektive nahrazování cizích forem jmen jejich domácími ekvivalenty) spolu s užíváním exonym.

Jak je patrné, postihují otištěné příspěvky široký záběr současných onomastických bádání a bez nejmenších pochyb potvrzují specifický charakter vlastních jmen, který vychází z jejich základních onymických funkcí a dokumentuje tak opozici apelativní a propriální sféry jazyka. Už v úvodu recenze bylo naznačeno, že s rozvojem onomastiky jako celku se zároveň vytváří její subdisciplína, onomastická gramatika. Nepochybným faktem je, že významný přínos k její strukturaci a profilaci představuje právě sborník vzešlý z brněnské konference.

 

LITERATURA

 

EICHLER, E. – HILTY, G. – LÖFFLER, H. – STEGER, H. – ZGUSTA, L. (eds.): Namenforschung. Ein internationales Handbuch zur Onomastik, I. Walter de Gruyter, Berlin – New York 1995.

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, I–II. Academia, Praha 1970–1980.

JAKUS-BORKOWA, E. – NOWIK, K. (eds.): Najnowsze przemiany nazewnicze. Energeia, Warszawa 1998.

KOMÁREK, K.: Osobní jména v českých biblích. Votobia, Olomouc 2000.

KOTÍK, A.: Naše příjmení. Nákladem Jana Kotíka knihkupce na Smíchově, Praha 1897.

KRŠKO, J.: Mikrosociálne toponymá. In: M. Majtán – P. Žigo (eds.), 13. slovenská onomastická konferencia Modra-Piesok 2.–4. októbra 1997. Zborník materiálov. Filozofická fakulta Univerzity Komenského – Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV, Bratislava 1998, s. 115–119.

LUTTERER, I.: Matuzalém – Metuzalém – Metúšelah. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 21, 1980, s. 436–441.

LUTTERER, I.: K starozákonní antroponymii v ekumenickém překladu bible. Listy filologické – Supplementum II. Palaeobohemica, 115, 1992, s. 93–95.

LUTTERER, I.: Proper names in the Czech Bible translation. In: H. Pavlincová – D. Papoušek (eds.), The Bible in Cultural Context. Czech Society for the Study of Religions – Institute of Religious Studies of the Faculty of Art of the Masaryk University, Brno 1994, s. 207–208.

[310]MOLDANOVÁ, D.: Naše příjmení. Mladá fronta, Praha 1983.

PLESKALOVÁ, J.: Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Masarykova univerzita, Brno 1998.

PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, I–III, IV (ve spolupráci s J. Svobodou), V (napsali J. Svoboda a V. Šmilauer). Nakladatelství ČSAV, Praha 1947–1960.

ŠRÁMEK, R.: Úvod do obecné onomastiky. Masarykova univerzita, Brno 1999.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 304-310

Previous Karel Šebesta: Světla Čmejrková: Reklama v češtině. Čeština v reklamě

Next Irena Bogoczová: Eva Mrhačová: Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice