Úloha účinnosti v jazykovém vývoji

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Nestor dánských linguistů, OTTO JESPERSEN, vrací se po souborném vydání svých hlavních linguistických statí k svému oblíbenému problému — pokroku v jazykovém vývoji. V nové své studii[*] v podrobnostech ukazuje, jak se jazykový pokrok projevuje snahou o stále větší účinnost jazykových prostředků, t. j. o dosažení maximální účinnosti při použití minima prostředků. Jak patrno, nejde o novou thesi, také materiál, s kterým autor pracuje, je z valné části znám už z jeho studií dřívějších. Novum je synthetické shrnutí a detailní probrání těch jazykových jevů, v nichž se projevuje snaha o jazykovou účinnost (energetická snaha, jak ji autor označuje). Jak tomu u Jespersena častěji bývá, mění se toto shrnutí v pestrou mozaiku zajímavých drobností z vývoje předních jazyků světa. Setkáváme se tu opět s ilustracemi známé these W. Horna o oslabování a likvidaci těch hlásek ve slově, jež nemají významové závažnosti; znovu před námi ožívají Jespersenovy známé výklady o homonymii, obsažené hlavně v jeho poutavé studii o monosylabismu v angličtině; poznáváme opět na zajímavých detailech, starých i nových, jak jazyky využívají náhodně vzniklých dublet k účelům významového rozlišení (j. of — off v angl.); zopakujeme si na autorových dokladech, jak i na poli sémantickém lze pozorovat snahu o zvýšení jazykové účinnosti tím, že se významy slov původně synonymních specialisují (angl. breath — spirit — ghost) atd.

Z podrobností méně známých zaujme snad nejvíce zmínka o plur. women v kapitole pojednávající o estetických zřetelích při jazykových změnách. Podle pozorování F. N. Scotta (The School Review 20, 1912, 361 n.), jež autor cituje (str. 75), působí tato plurálová [155]forma na mnohé mluvčí jako příliš slabá a plačtivá, kdežto forma sg. woman prý vyjadřuje sílu a vznešenost. Proto snad podle Sc. spojení jako women’s building, women’s college, women’s club ustupují před woman’s building, woman’s college, woman’s club. Přes všechnu subjektivnost takového pozorování jde jistě o věc pozoruhodnou (zvláště v souvislosti s Firthovými pracemi o výrazové platnosti anglických hlásek, o nichž se J. též na jiném místě stručně zmiňuje). — Bez zajímavosti není ani Jespersenovo stanovisko k purismu. Snad trochu překvapí u autora Novialu, že se projevuje jako purista, byť umírněný. Uvádění cizích slov do jazyka (jak praví na str. 79) se mu zdá zpravidla diktováno pohodlím, jež však mluvčí toho jazyka těžce vykupují obtížným a dlouhým přivykáním. Připouští ovšem, že vyhledávání přiměřených výrazů domácích si vyžaduje velké míry přirozeného taktu, který obyčejně brusičům chybívá.

S hlediska obecně linguistického zaujme však nad všecky tyto podrobnosti, jak se J. vypořádává s fonologií a jejím účeloslovným výkladem jazykových změn. Fonologům věnuje celou kratší kapitolku (str. 83—85). Zmiňuje se s uznáním o některých fonologických studiích (hl. Trubeckého, Mathesia, Jakobsona), ale vede mezi fonology a sebou dělící čáru, shledávaje, že se jeho stanovisko se stanoviskem fonologů nekryje. Jim prý jde pouze o systémy fonémů a o přesuny v nich, jejich teleologie se prý zajímá jen o harmonické systémy samohlásek a souhlásek, upravené v trojúhelníky, čtyřúhelníky a korelace, ale nezabývá se otázkou, zdali takové změny jsou účinné, t. j. přinášejí-li nějaké výhody mluvčím daného jazyka — a o tuto otázku jde Jespersenovi při jeho vlastním zkoumání především. Proto se podle jeho slov jeho vlastní zájem daleko více soustřeďuje na oblast tvarosloví a syntaxe než na hláskové systémy.

K tomu je třeba říci několik poznámek. Předně, zájem teleologicky orientovaného jazykozpytu, jak jej pěstují pražští jazykozpytci, obyčejně nazývaní nedosti správně prostě fonology, dlouho se už neomezuje na pouhou fonologii neboli strukturální hláskosloví. Už před desíti lety vyšly z pražské skupiny prvé příspěvky ke strukturálnímu tvarosloví. Jen důvody technické a metodologické způsobily, že právě hlásková stránka jazyka byla strukturalisticky zpracovávána nejdříve; stejně tomu bylo ostatně i v době rozmachu mladogramatické jazykozpytné školy, která rovněž svůj pracovní zájem věnovala nejprve hláskosloví.

Druhá poznámka se týká Jespersenovy námitky, že se teleologie pražské skupiny nezajímá o to, zdali změny hláskových systémů přinášejí nějaké výhody mluvčím daného jazyka. Proti tomu lze především uvésti, že už samo obnovování porušené rovnováhy v daném fonologickém systému, jež fonologická teorie pokládá za jednu z hlavních hnacích sil jazykového vývoje, znamená pro kolektivum, jež daného jazyka používá, nejen podstatnou výhodu, ale dokonce nezbytnou podmínku veškerého dorozumění vůbec. Bez řečeného ustavičného obnovování rovnováhy by totiž prvky daného fonologického systému nemohly vykonávati svůj úkol jako diakritika jazykových forem, protože by jejich hodnoty, dosud přesně vymezené svými vztahy k hodnotám prvků ostatních, přišly s těmito hodnotami ostatních prvků do nebezpečných kolisí. (Jako zvláště zřejmé příklady takového obnovení rovnováhy uveďme jen germánské posouvání hlásek a známé velké samohláskové posouvání v nové angličtině!)

Je však třeba zdůrazniti, že Jespersenova námitka mimoto opět chybuje tím, že ztotožňuje fonologii s teleologicky zaměřeným jazykozpytem vůbec, nepřihlížejíc k strukturální morfologii, syntaxi a frazeologii, jež je nutno pod pojem teleologického (neboli funkčního) jazykozpytu zahrnouti též, i když zatím ještě nedospěly k výsledkům tak úspěšným a tak definitivním jako fonologie. Strukturálně funkční hledisko v syntaxi, lexiku a frazeologii uplatňovali pražští linguisté soustavně při řešení otázek jazykové správnosti (viz zvl. příspěvky v sborníku Pražského linguistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932). Dovozovali tehdy, že potřeba jazyka — nebo podle Jespersenovy termino[156]logie výhoda pro mluvčí daného jazyka — má být pokládána za velmi významného činitele v otázkách jazykové správnosti; jinými slovy, výraz nebo fráze, jehož jazyk nutno potřebuje pro významový nebo vztahový odstín dosud nevyjadřitelný, je pokládati za správný, i když je svým původem cizomluv anebo nebyl zcela přesně utvořen. (Mnohé z takových výrazů, jak známo, připouští dnes i Příruční slovník jazyka českého, vydávaný Českou akademií, jako následující, kvůli a pod.)

Lze tedy říci, že funkční zřetel je přímo neodmyslitelnou složkou strukturálního jazykozpytu, pojímáme-li jej v celé jeho šíři. Není tedy mezi J. a pražskými strukturalisty v této věci tak velký rozdíl, jak se J. sám domnívá. Rozdíl mezi nazíráním na jazyk na obou stranách ovšem je, ale tkví jinde. Předně, zdá se mi, záleží v tom, že bystrý pozorovatel J. je tak uchvácen bohatou různorodostí detailů daného jazyka v dané době, že se mu zdá nevhodnou strukturalistická synthesa na synchronickém poli, jež by překračovala hranice nazírání fonetického a v níž by nutně jevové bohatství ustoupilo do pozadí. Ukazuje na to zvláště jeho bystrá studie o negaci, jež překypuje množstvím zajímavých postřehů, ale nedospívá k velkorysejší synthese. A myslím, že právě tento nedostatek synchronické synthesy způsobuje druhou základní odlišnost, jíž se J. liší od pražských strukturalistů: tam, kde se J. pokouší o synthesu diachronickou, o stanovení typických vývojových směrnic jazyků, vídá věci značně zjednodušeně, pokládaje jistý typ jazykového vývoje (totiž od synthetického způsobu vyjadřování k analytickému) za optimální. Srovnání synchronických jazykových struktur však ukazuje, že lze těžko prohlašovat jeden typ jazykového vývoje všeobecně za lepší či pokrokovější než ostatní. Při posuzování vývoje je pro jeho hodnotu rozhodující to, jak řeší strukturální problémy danému jazyku vlastní. A protože tyto problémy se jazyk od jazyka různí, budou patrně i vhodné způsoby vývoje, jimiž se tyto potřeby ukojují, značně různotvárné. Na tom nic nemění ta okolnost, že vývoj známých kulturních jazyků zdánlivě potvrzuje Jespersenovo hodnocení. Nemáme bohužel možnosti zjistit vývojové tendence takového počtu jazyků, aby bylo lze provést indukci alespoň poněkud spolehlivou. Proto strukturalisté otázku pokroku v jazyce ponechávají v pozadí jako obecně zatím neřešitelnou a obírají se jen otázkou pokroku konkretních jazykových soustav, lépe řečeno, přiměřeností nových prvků té které jazykové soustavy jejich účelu.

Celkem je možno říci, že i nová Jespersenova kniha, jako všechny její předchůdkyně, je neobyčejně podnětná, i když v ní není všechno nové. Milá je tím, že podává potěšující svědectví o obdivuhodné svěžesti velkého učence, dnes už více než osmdesátiletého.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 3, s. 154-156

Předchozí Vladimír Buben: K výslovnosti románských slov v češtině

Následující Jan Mukařovský: O několika českých pracích z poetiky