dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K výslovnosti románských slov v češtině

Vladimír Buben

[Články]

(pdf)

-

Všeobecné zásady o výslovnosti cizích slov v češtině, které podrobně vyložil v prvním ročníku tohoto časopisu (str. 96—105) V. Mathesius, platí přirozeně i pro slova původu románského; k nim se v tom článku hojně přihlíží. K výkladům tam podaným chci zde připojiti několik poznámek a hlavně uvésti četnější příklady z nejznámějších jazyků románských, aby bylo patrno, jak se mají stanovená kriteria správné výslovnosti aplikovati na slova přejímaná z těchto jazyků.

[145]Velké kolísání, které pozorujeme v novější době ve výslovnosti slov původu francouzského nebo italského, bylo způsobeno hlavně tím, že se proti dřívějšku podstatně rozšířil okruh lidí, kteří znají tyto jazyky. Francouzská slova byla dříve přejímána z velké části prostřednictvím jazyka německého a jejich nedokonalá výslovnost byla zachycována v písmu pravopisem slov domácích. V novější době byla taková slova přejímána přímo, velmi často z knih a z novin, byl jim ponecháván francouzský pravopis a byla také napodobena jejich původní výslovnost. Hlasatelé radia, kteří věnují velkou péči výslovnosti cizích vlastních jmen, značně přispívají k tomu, že i širší kruhy si začínají uvědomovati rozdíly mezi výslovností původní a tou, na niž byli zvyklí podle cizího nezvyklého způsobu psaní. K tomu přistupuje novodobá péče o jazykovou kulturu jakož i zvýšená aktivita puristů, kteří chtějí odstraniti z jazyka vše, co pokládají se svého hlediska za nesprávné. Tak je patrná v moderní době tendence, aby se i cizím slovům, která až dosud byla vyslovována nedokonale, dala podoba, jež by lépe odpovídala jejich původnímu znění.

Taková restituce původní výslovnosti cizích slov je v četných případech jistě oprávněná, avšak někdy je nesprávná výslovnost již tak vžitá, že se nedá beze všeho nahraditi novou, zejména jsou-li tu zvláštní důvody, které tomu brání. Tak budeme bez koncové souhlásky první části komposita vyslovovati výrazy basrelief[1], franctireur, potpourri, sansculotte[2] a ovšem rozhodně zavrhneme lidovou výslovnost slov fajleton nebo avanžmá (vlivem slova revanš). Poněvadž říkáme po francouzsku crayon [krejon], crayónek, je možná restituce této výslovnosti také u slova rayon, třebaže většina slovníků je uvádí ve formě rajon. Zato se nedoporučuje franc. výsl. ekypáž místo ekvipáž, poněvadž se tím odstraňuje asociace s lat. equus, která sice není oprávněna etymologicky[3], ale přesto vlivem pravopisu se sem vetřela a změnila dominantní význam slova, kterého se u nás na rozdíl od franštiny užívá vlastně jen ve významu „kočár se spřežením“. Podobně nebudeme napodobovat franc. výsl. u slov akvisice, akvisitér, abychom nesetřeli souvislost se slovy rekvisice, rekvisitář.

Za zcela nevhodnou pokládám u zdomácnělého slova interiér restituci franc. výslovnosti; ta byla již zamítnuta v tomto časopise (r. IV, str. 256). Navrhovaná „lepší“ výslovnost enterjér má tu nevýhodu, že se jí ruší vztah k slovu exteriér, a proto je lépe vyslovovat předponu po latinsku (srov. inclusive — exclusive, implicite — explicite, import — export atd.). Hlavní závada však spočívá v tom, že výslovností „enterjér“ nabývá slovo významu pejorativního a výsměšného, poněvadž se mimoděk vybaví představa slov jako „enteligent“, kde pofrancouzštělá výslovnost lišící se od obvyklého usu je dobrým prostředkem afektivního vyjadřování (srov. s tím hyperkorektní a tedy neúmyslné „aspirén“ místo aspirin). Stejného účinku se [146]ostatně dosahuje v řeči familiární i způsobem opačným, když totiž žertem vyslovujeme úmyslně nesprávně a čistě podle psaní cizí slova (na př. afajra, sajsona, hautevolée), parodujíce tak výslovnost příslušníků vrstev lidových, kteří nemají většího vzdělání jazykového a vyslovují tak bona fide;[4] ty se zase odplácejí tím, že cizích slov, která jsou jinak uváděna do jazyka, aby označovala i obyčejné věci způsobem jemnějším a vybranějším, užívají naopak ve významu hanlivém a posměšném (na př. paraple, parasol, pugét, šmizetka atd.).

Ale i jindy se setkáváme s tím, že také lidé vzdělaní, cizích jazyků znalí a dokonce linguisticky školení vyslovují cizí slova a vlastní jména nesprávně anebo po česku. Činí tak někdy z přílišné snahy, aby nebyli pokládáni za snoby, nebo z pohodlí, po případě i z jisté ležernosti, která ovšem zase lehce přechází v snobismus; někteří tak činí z ohledu na posluchače, u kterých nepředpokládají takové jazykové znalosti a kterým chtějí usnadniti porozumění: tak si počínal na př. J. Vrchlický ve svých universitních přednáškách a také F. X. Šalda, který ostatně i při recitování francouzských tekstů velmi důsledně zachovával svoji tvrdou českou výslovnost a nikterak se nesnažil, aby přesně napodobil artikulaci francouzských hlásek nebo dokonce intonaci francouzských vět a veršů.[5]

Snaha vyslovovati cizí slova a vlastní jména „správně“ zacházela někdy příliš daleko a vnucovala — neoprávněně — češtině hláskové jevy české struktuře cizí.

Těžko je vymýtiti grafickou výslovnost četných termínů technických, obchodních, průmyslových a živnostenských, které se musí držet i vzdělanci ve styku s lidmi, kteří nedovedou vyslovovat jinak, než jak litera ukazuje. Proto nadále budeme kupovat polévkové koření maggi a nikoli madži, na poště se budeme ptát po dopisech poste restante s českou výslovností koncového -e a p. Rovněž dáma znající francouzsky bude se švadlenou mluvit o mílie, o empirovém[6] plášti nebo o taili (ale vyhne se příliš vulg. talii, ledaže by chtěla udělati slovní hříčku na jméno řecké divadelní musy). Jisté hranice je totiž třeba i zde zachovávat: jméno notesu sice vzniklo českou výslovností franc. plurálu, ale to nás neopravňuje, abychom si ve vinárně objednávali graves místo [gráv]; u zahradníka kupujeme magnolie, které se tak nazývají po franc. botanikovi Magnolovi [maňol],[7] ale proto nebudeme s kupeckým příručím vyslovovat vig-neta m. [viňeta] a p.

Co se týče lexikálních citátů, je ovšem v kultivované řeči a zejména při veřejných projevech dbáti o to, aby jejich výslovnost souhlasila s výslovností původní, i když přitom není nutno, ba ani ne radno, aby tato shoda byla dokonalá do všech podrobností, zvláště kde jde o zjevy, které jsou cizí naší fonologické struktuře (přízvuk na jiné slabice než na první, odlišná kvalita samohlásek, nosovky, „pařížské“ r, franc. melodický přízvuk, ital. zdvojené souhlásky[8], ital.-špan. měkké l, špan. ç atd.). V tomto směru možno také konstatovati v novější době značný pokrok; jako přežitek z dřívějška bývá ještě slyšeti „alians fransé“, stejně jako z doby, kdy dívky [147]z lepších rodin byly posílány do klášterního pensionátu Sacré Coeur, udržela se nesprávná výsl. „sakr kér“, po případě s familiární pražskou variantou, k níž dalo podnět časté užívání tohoto výrazu v genitivu.

Také vlastní jména vyslovují se dnes většinou správněji než dříve a výslovnost „ruzó, mopazán, muzolini“ deklasuje mluvčího stejně jako hyperkorektní Dante „alidžieri“, jak vyslovoval s oblibou náš profesor klasické filologie, nebo častější ještě dnes „danunčio“ (D’Annunzio) a dokonce pseudofranc. „mašiaveli“.[9] Zato velmi rozšířená i mezi vzdělanci je italská výsl. španělského vlastního jména Dulcinea s nesprávným č místo s za špan. neznělou interdentální spirans.[10] Přirozená věc, že u cizích slov přízvukujeme první slabiku bez ohledu na místo přízvuku v jazyce původním, má za následek i jiné zjevy průvodní: téměř všeobecná je nesprávná výsl. jména sv. Františka z [asisi] místo [asízi] a následek toho je, že se někdy píše také Assissi místo Assisi; s nespr. přízvukem a nespr. kvantitou se též vyslovuje jméno it. kazatele Girolamo [džirolámo] Savonarola místo správného [džirólamo].

Zvláštní pozornosti zasluhuje otázka, jak se mají vyslovovati slova původu francouzského, která mají stejný nebo podobný tvar jako příslušná slova latinská (řecko-lat.), po případě italská nebo španělská. Je tu patrná tendence, aby se u takových slov dávala přednost výslovnosti latinské před francouzskou a děje se tak z několika příčin. Předně se často nedá ani dobře zjistit, zdali bylo takové slovo přejato přímo z latiny nebo z franštiny, a i v druhém případě je latinská výslovnost vhodnější, poněvadž je pro nás přirozenější a méně nápadná, neboť je ve větším souhlasu s pravopisem. Týká se to zejména franc. nosovek, kterým se i kultivovaná řeč pokud možno vyhýbá, srov. absint, encyklopedista, enkláva, impertinentní, impresionista a také emblém, u kterého V-Tr. doporučují, PS připouští výsl. amblém; u slova dementi můžeme rovněž zůstati při výslovnosti s en, aby se zbytečně nerušila shoda se slovesem dementovati, kde lat. výslovnost je všeobecná. Podle pravopisu čteme slova jako embargo, které je původu španělského, a kadence n. endivia, která jsou přejata z italštiny.

Značné kolísání vládne u slov, která obsahují v kmeni nebo v příponě samohlásku u: latinskou platnost ponecháme jí ve výrazech ambulance, apretura, bordura, brožura, dresura, faktura (manufaktura), frisura, garnitura, gravura, manikura, pedikura, balustrada, komuna, uniforma; ve slovech původu italského burleska,[11] bravura, fioritura, karikatura, partitura a p. Po francouzsku — ovšem s čes. i (y) místo franc. ü — budeme vyslovovat výrazy allury, aventura, lektura, busta, komuniké, naturel, pruderie, attituda, etuda a také impromptu, kde V-Tr. doporučují -tú a PS udává empronty, kdežto korektní výslovnost podle výslovnosti franc. je emprompty. Také slovo menuet by se mělo vyslovovat s i, ačkoliv PS i V-Tr. tu ponechávají u, jak se skutečně vyslovuje téměř všeobecně i v našich kruzích hudebních (it. tvar zní minuetto). Za franc. (z it.) lustre máme jako v němčině jednak listr n. lystr „lesklá látka“ (franština místo [148]toho užívá slova alpaca), jednak lustr. Vlivem franc. tvaru ouvertura [uvertýra] bývá slyšet i v odborných kruzích ital. overtura s hybridní výslovností [overtýra].

Nevýhoda franc. výslovnosti slov původu latinského spočívá často v tom, že se jí porušuje hlásková shoda mezi jednotlivými odvozeninami. Týká se to zejména franc. dvojic actuel — actualité, formel — formalité, familier — familiarité, régulier — régularité a p. Je zcela zbytečné, aby tento protiklad přízvučné a nepřízvučné samohlásky, který je ve franštině běžný, ale češtině úplně cizí, byl k nám přenášen s franc. výslovností adjektiv a proto budeme vždy říkat aktuální,[12] emocionální, eventuální, formální, generální, habituální, individuální, industriální, intelektuální, konvencionální, manuální, oficiální, originální, personální, racionální, speciální, usuální, visuální, familiární, ordinární, vulgární, regulární,[13] primární, sekundární.[14]

Tato restituce původní samohlásky latinské je na místě i z toho důvodu, že některá z těchto adjektiv ve franštině mají u nás jiný význam než ve franštině: franc. actuel znamená „činný, účinný; nynější“ a nikoli „naléhavý, časový“, formel znamená „výslovný, přesný“ a našemu významu se blíží jen ve spojení logique formelle; originel se objevuje jen ve spojení se subst. péché („hřích dědičný“), éventuel má jiný rozsah užívání než u nás, pro tvar generelní (PS) neexistuje vůbec žádný vzor ve franštině, která zná toliko adj. général atd. Jen vedle tvaru reální n. reálný musíme i nadále užívat adj. reelní v diferencovaném významu „solidní, poctivý“, který je ovšem francouzštině naprosto cizí.[15] Také nám zůstane adj. prekérní s přeneseným významem, který neexistuje v latině, nýbrž byl převzat z franštiny.

Velmi afektovaně působí franc. výslovnost adjektiv, která jsou odvozena lat. příponou -osus (franc. -eux, -ieux), a proto je nutno vyslovovat deliciosní, graciosní, kapriciosní, maliciosní, minuciosní, nervosní, odiosní, porosní , preciosní a zejména grandiosní, které franština přejala z it. grandioso; zbývá toliko pompésní, které nemá obdoby v latině, a potom vulg. napodobenina těchto adjektiv psinésní (srov. z němčiny přejaté „buršikosní“).

Co se týče souhlásek, je ovšem zamítnouti vedle barbarského oršestru také výsl. eneržie, která se rovněž vyskýtá jen u lidí s menším vzděláním. Rozšířenější, ale zbytečná je výsl. ženiální, která má jakousi omluvu v tom, že místo lat. genius se užívá často franc. génie. Oprávněné je ovšem ž ve voj. termínech ženijní, ženista, které k nám přišly (prostřednictvím něm.) z franštiny, kde slovo génie nabylo tohoto speciálního významu vlivem slova engin ‚stroj‘ z lat. ingenium (inženýr, vlastně ‚strojař‘). Kontaminací lat. a franc. slova se vysvětlí výsl. generosní [že-], s kterou se asi již musíme smířit stejně jako s hybridní výslovností lexikálního citátu agent provocateur (vysloveno podle pravopisu místo [ažán]). Rovněž ž budeme vyslovovat v adj. joviální (psáno též žo-), které k nám přišlo z franštiny a v kterém dnes již nikdo nevidí souvislost se jménem boha Joviše a planety Jupitera. Zbytečně uvádí PS pro franc. argotické slovo gigolo it. sl dž- místo ž-; naproti tomu úplně se již vžila franc. výsl. italského obchodního výrazu giro (žiro), ačkoli franština sama [149]toho slova nezná (užívá virement); agio je též původu it. (aggio), ale my jsme toto slovo přejali v tvaru franc. a proto nelze nic namítat proti výsl. ažio[16]; také ve slovech bizarní, lazaret budeme vyslovovat z podle franštiny a nikoli dz podle it. bizzarro, lazzaretto; častěji z než dz vyslovujeme v it. mezzanin, které franština nahradila domácím slovem entresol.

Jinou skupinu tvoří franc. substantiva na -ce, jejichž výslovnost podléhá vlivu četných lat. slov podobných (disputace, kondice, arogance): po franc. vyslovujeme agence [ažáns], diligence „dostavník“,[17] balans vedle balanse a force vedle zřetelnějšího tvaru ženského forsa; podle pravopisu vyslovujeme finance, bilance (vzniklo smíšením z it. bilancio, fr. bilan, balance), aliance, mesaliance; subst. kaprice změnilo zároveň rod (fr. le caprice). Větší nebo menší kolísání je ve slovech, jako anonce, nuance, séance (spiritistická), šance, usance, kde při pečlivé výslovnosti se objevuje [-se] místo [-ce], které je ovšem po souhlásce n pro nás obvyklejší.

Slovo dependance má trojí výsl. -áns, -anse, -ance a kromě toho ještě latinisovaný tvar dependence. Slovo licence se vyslovuje lisáns, když znamená franc. akademický gradus, jinak podle písma. Kolísání je též ve výraze frontispice, kde místo -is vyslovují mnozí -ic, aby se vyhnuli homonymitě se slovem spis. U sloves a adjektiv odvozených od jmenovaných substantiv se vyslovuje s nebo c a podobná nejistota ve výslovnosti i v pravopise je u slov laceta, lanceta [c], ancienita, facetta nebo faseta, pinseta, prononsovaný (převládá -s-).

Velké nesnáze působí při přejímání franc. slov okolnost, že ve franštině oněmují pravidlem koncové souhlásky a tím vznikají nesklonná torsa; to sice nevadí franštině, ale zato těžko se přizpůsobují rodovým a deklinačním typům našeho jazyka, který při vší bohaté morfologické struktuře si zachoval jen v nepatrných zbytcích kmenové rozdíly mezi nom. a ostatními pády (rámě, ramene, kuře, kuřete). Je tedy zcela přirozené, že u největšího počtu slov se koncová souhláska v naší výslovnosti udržuje, srov. apetit, argot, balet, banket, fleuret, kadet, kamelot, komplot, korset, kuplet, parket, portret, profit atd.[18] Slova vzácnější se vyslovují bez koncové souhlásky: baccarat, esprit, filet, gilet, jabot, ragout, paleto(t); někdy je kolísání: bibelot, bidet, budget, buffet, debut, pierrot. Úřední termín etat se vyslovuje eta, vedle toho (podle V-Tr.) se píše a vyslovuje etát, adj. etátní.

Franc. dépôt se v lidově řeči změnilo v depo, gen. depa, jinak se však udržel polofranc. pravopis depot s výsl. depo: v nepřímých pádech se pak slovo nemění anebo se tvoří tyto pády od lat. depositum, deposit (tvar depotu, který registruje PS z Jiráska, je dnes neobvyklý); adj. zní buď depositní (knížka) nebo depanovaný (cenný papír).

Podobně vyslovujeme s koncovým -rt: akord, bastard, hazard, lombard, rekord, ale s pouhým -r boulevard, camembert, écart, foulard, jacquard [žakár], placard, roquefort. Kolísavá je výsl. slova komfort a zejména slov resort a desert, kde jsou kromě toho ještě fam. varianty se znělým z. Náznak významové diferenciace je pozorovat u střídnic za franc. couvert: znamená-li to „jídelní příbor“, vyslovuje se obyčejně kuvér, kdežto výslovnosti kuvert se užívá spíše — vlivem německým — ve významu (ve franštině neobvyklém) „obálka“. Podobně se rozlišuje technický termín revér (gen. [150]-ru) „klopa u kabátu“ a lat. revers (gen. -rzu); za franc. tricot máme lid. triko a tričko a obchodní termín trikot ‚bavlněná pletená látka‘.

Přípona -ier se vyslovuje po franc. (bez -r) ve slovech cabaretier, cafetier, conferencier, croupier, rentier, pseudofranc. privatier; collier (lid. golijé), dossier, foyer, métier; podle pravopisu se vyslovuje hotelier, pseudofranc. premiér „ministerský předseda“ a garderobiér. Dvojí výslovnost máme u slova atelier, které zůstává nesklonné ve formě atelié anebo podržuje koncové r, aby se mohlo skloňovat. Něm. výslovnost máme ve slovech brigadýr, grenadýr, kanonýr, kavalír, kurýr, oficír, pionýr, portýr (ve větších hotelech [portié]); klavír, manýra (srov. bariéra, garçoniera, jardiniera, premiéra, voliéra).

Franc. slova, která mají na konci -e, jsou přejímána různě: u subst. rodu ženského, jejichž kmen je zakončen tvrdou souhláskou, bývá koncové -e nahrazováno samohláskou -a: adresa, agrafa, anketa, atrapa, derouta, grimasa, klaka, marota, redouta, roba, sonda, trasa atd.; připojila se k nim i některá pův. maskulina: doména, kontrola, kadrila (vedle kadril), maska, uniforma, někdy i taková, která nemají konc. -e: debata, doubleta (franc. doublet, nikoli doublette), kontura, plomba, tura, lid. bazéna. Je-li slovo rodu žen. přejato bez koncové samohlásky, přechází automaticky k maskulinům: bajonet, baret, batist, bauxit [boksit], debakl (se zkrácením pův. dlouhého a), etažér, kompot, krém, krep, lorňet, manévr, žaket, žoržet (lid. adres); anilin, aspirin, javelin „oštěp“[19], muselín, nikotin vedle rutina, želatina, vaselina (arch. vaselin). Jako hyperkorektní tvary se vysvětlí retré „čepobití, večerka“, které není z retrait (V-Tr.), nýbrž z retraite, a potom poulard, pulár místo poularda, franc. la poularde. — U substantiv s koncovou samohláskou palatální se udržuje -e u pův. feminin: anonce, nuance, branše n. branže, depeše, galoše, lóže, šarže, bez -e máme na př. afiš, allonge, éponge, faïence n. fajans,[20] frange, kampaň, pláž, revanš, renonc (fem. i mask.); kolísání je u slov demarche [-š n. -še], longe, brož (arch. brože), aliance (fam. alianc), šance (vydati v šanc). Pův. maskulina jen zřídka podržují -e a jako v něm. přecházejí k fem.: elože, gáže; nejčastěji zachovávají franc. výslovnost bez -e, ale stávají se stejně femininy: arbitráž, balotáž, blamáž (s významem, který franština nezná), drenáž, eremitáž, etáž, garáž, kuráž (jen zřídka také mask.), montáž, pasáž, reportáž (u V-Tr. chyba tisku m. místo f.), vernisáž atd.; výjimku činí slovo mariáš, které zůstává mask. a neznělé š přenáší z nom. do pádů nepřímých; obojího rodu je subst. prestiž, -týž.

Zajímavý je franc. sufix -ie nebo -erie s přízvučným i, na př. bourgeosie, artillerie; kdežto do něm. mohla býti taková slova přejata s franc. výslovností, pro češtinu byla z důvodů zařadění do systému tvaroslovného přizpůsobena tak, že bylo ponecháno koncové -e a kromě toho v suf. -erie bylo první němé e pravidlem zdlouženo (srov. lat. historie, materie): buržoasie, kurtoasie, farmacie, šarpie, žaluzie, artilerie, baterie, draperie, galanterie, galerie, kavalerie,[21] koterie, menažerie, prérie, rafinerie atd.; po franc. vyslovujeme jen lék. termín bougie „rourka, sonda“, causerie, cochonnerie. Dvojí výslovnost máme u slova régie, které u železničářů si zachovalo něm. výsl. reží, kdežto jinak zní režie se sporadickým kvantitativním rozlišením: ve spojení [151]„státní n. tabáková režie“ vyslovují mnozí krátké e; když se mluví o „divadelní režii“, jeví se tendence e prodlužovat.[22]

Zvláště komplikované jsou případy, kdy koncová slabika obsahuje samohlásku nosovou; jsou zároveň dobrou ukázkou toho, jak se různě apercipují a reprodukují nezvyklé hlásky cizího jazyka, zejména když k tomu přistupují ještě nesnáze morfématické. Pokud se týče střídnic za franc. koncové samohlásky nosové, třeba upozornit na to, že tyto samohlásky v slabice otevřené (galant [galã]) jsou sice značně kratší než v slabikách zavřených (galante [galãt]), ale přitom poměrně delší než franc. koncové samohlásky orální (gala) a také rozhodně delší než naše krátké samohlásky. Lidé, kteří se snaží franc. nosovky napodobit, ještě je prodlužují, aby si usnadnili jejich výslovnost, a tím si vysvětlíme, že v přejatých slovech vyslovujeme za ně samohlásky dlouhé a to nejčastěji s následujícím n, někdy však i bez něho, jestliže necvičené ucho nosovost nepostihlo.

Probereme nejdůležitější sufixy obsahující ve franc. nosové samohlásky:

-ment: ve slovech hodně užívaných vyslovuje se dlouhé á bez násl. n; slovo je nesklonné a jen v některých případech se tvoří nepřímé pády od kmene -mán-: abonnement (lid. abonomá), angažmá, apartmá n. appartement, arrangement, lid. avanžmá, deplacement, derangement, desinterressement, detachement, reglement (lid. reglamá). Ve slovech méně známých je výsl. -mán: accompagnement, amendement, cantonement, endossement, enjambement, etablissement, fallissement, virement. Slovo departement se vyslovuje obyčejné -mán, když mluvíme o správním obvodu franc., ve významu „oddělení, odbor státního úřadu“ je slyšet pravidlem -má; podobně engagement se vyslovuje a píše angažmá (u divadla); ve významu „peněžní závazek; zkřížení zbraní, utkání“ se ponechává pravopis franc. (někdy nespr. anga-) a vyslovuje se -mán. Grafická výsl. -ment je v zdomácnělém a z něm. přejatém kompliment, dále v obch. termínech sortiment (franc. assortiment), konosament (z fr. connaissement a it. conoscimento), falliment, indossament (it.).

-ant, -and: výsl. -án, která našla oporu v českém a lat.-rom. sufixu -án, máme ve slovech bonvivant, elegán, galán, gourmand, pendant, šantán, ve vl. jménech jako Maupassant, Chateaubriand, u nichž se nepřímé pády tvoří buď s koncovou dentálou anebo bez ní (srov. franc. adj. chateaubrianesque vedle -andesque). Vlivem pravopisu a vlivem lat. participií vyslovuje se -ant ve slovech amant, debutant, guvernant, komandant, kombatant, pasant, pedant, srov. také it. žirant, diletant bez koncového -e. Vedle seržán je seržant bez významového rozdílu, kdežto u slov volán a volant pozorujeme, že se prvního tvaru užívá nejčastěji, když mluvíme o šatech, druhého ve významu „řídicí kolo auta“.

-an: elán, kankán, šarlatán, uragán.

-ent: výsl. -án je ve slově paravent, jinak je výsl. grafická (lat.) dekadent, pseudofranc. abonent (franc. abonné).

-in: -én ve slovech bazén, bulletin, cabotin, clavecin, cousin, dauphin, foulardin, gabardin (druh látky), kretén, satén n. satin, šagrén n. chagrin, šovén n. chauvin, tabarin; -ín: girondin, lambrekýn, manekýn(ka), palankýn; kolísají gamin, gobelin; maroquin „druh kůže“ se vyslovuje marokén, lid. -kýn a také -kán.

-un, -um: Verdun [verdén]; parfum [parfém]; stejná výsl. -fém- je v českých odvozeninách parfumek, -ovati, -ový, naproti tomu ve franc. parfumeur, -merie se vyslovuje -fym-.

-on: délka samohlásky je patrná zejména ve výsl. lid. balkon, balon, baron, peron, ponton, sifon atd. Obch. termín dont[23] „bursovní náhrada n. prémie“ se často vyslovuje s koncovým -t, adj. zní dontový nebo dontní.

Jinou skupinu dokladů pro neustálenost výslovnosti cizích slov tvoří střídnice za měkké l, které se zachovalo jako samostatné fonéma ve velké většině jazyků a nářečí románských. Ve franštině existuje jen jako regionální varianta, kdežto v řeči [152]spis. bylo od počátku 19. stol. zjednodušeno v j, při čemž však byl zachován dřívější způsob psaní (-ill-, -il). V it. se značí gli, v prov. a portug. lh, v katal. a špan. ll. Podle toho bychom očekávali ve slovech, která byla přejata z franštiny v 19. stol., výslovnost j, ve slovech, která byla přejata z franštiny dříve (ať již přímo nebo prostřednictvím něm.) a ve slovech přejatých z ostatních jazyků románských výslovnost lj jako substituci za hlásku, která je dnes naší spis. řeči neznámá. Ve skutečnosti nalézáme vlivem pravopisu různé komplikace, kterým se ostatně nebudeme divit, když uvážíme, jak na př. ve franštině výslovnost četných jmen obecných i vlastních kolísá mezi hláskami l a j.[24]

Ve slovech původu franc. vyslovujeme j: bouillon (lid. bulión), cotillon (lid. -lión), deshabillé, écaille, feuilleton [fejeton n. fejton] lid. kujón; lj n. lij zobecnělo ve slovech biliár (bijár), batalion, postilion, lid. kanálije, patálie (mohou býti také z it.). Grafická výslovnost je buď jl: detail, email, medaile, medailon, Únos ze Serailu (v it. zní slovo serraglio), anebo l: bastilla, biletář, brilant (briliant), brilantina, lid. falírovat, falitní, flotila, lid. fotel, flotila, giloš (fr. guilloche), gilotina, griláž (lid.griliáž), kadrila, patrola, pavilon; slovo cédille se vyslovuje obyčejně sedyj, gen. sedylu. Kolísáni mezi l a j u vlast. jmen jako Villon ap. je záležitostí už francouzské orthoepie. — V slovech it. se vyslovuje lj: bersaglieři, imbroglio, intaglio; Cagliostro, Castiglione, Tagliamento, Ventimiglia. Podobně špan. banderilla, caballero, redondilla, olla podrida „pot pourri“; Lazarillo, Murillo, Santillana, Zorrilla, Valladolid; obyčejné l je ve slovech Sevilla (vliv „Lazebníka sevilského“), kamarila, chinchilla, guerilla (v odvozeném guerillero se vyslovuje obyčejně správně lj; gue- zní ve špan. ge- a nikoli gve- jako v it.). Hyperkorektní lj místo l se objevuje ve výslovnosti vlastního jména Santiago de Compostela, které se píše správně s jednoduchým l.

Počáteční h, které je němé v dnešní franštině i španělštině (italština píše h- jen v některých tvarech slovesa avere a v několika cizích slovech), vyslovuje se stejně jako v němčině ve většině případů: halali, hamak, hangar, harangovati, harlekýn (psáno ve franc. harlequin ještě v 17. stol., dnes arlequin), hašé, hazard, honér, honetní, hotel, Harpagon; špan. hidalgo, habanera, hacienda (PS as-), Huerta atd.; prothetické h- je ve slovech haras „hrubá vlněná tkanina“ (od jm. města Arras) a havarie. Němé zůstává h- ve slovech, která mají povahu lexikálních citátů: habitué, hausse, hors concours, agence Havas, také u slova hugenot převládá dnes výsl. ige- (za franc. üge-) proti dřívějšímu huge-; z franc. hautbois máme tvary hoboj, oboj, oboe.

Záměna znělých a neznělých souhlásek je charakteristická pro výslovnost cizích slov a pojednal o ní obšírně V. Mathesius v cit. čl., str. 98—100,[25] kde jsou uvedeny také četné příklady francouzské a italské. Otázka je velmi důležitá i pro historickou mluvnici jazyků románských, potřebovala by však delšího výkladu a proto se k věci vrátím ve zvláštním článku.

 

Co se týče výslovnosti slov italských, upozorním jen na některé typické chyby, které by se neměly vyskytovat v kultivované řeči: accelerando ače-, nikoli akče-; crescendo -šendo, nikoli -sčendo; capriccioso, Boccaccio -čo-, nikoli -čio; Borgia bordža, nikoli -džia; villeggiatura -džatura, lépe než po franc. -žiatýra; u odb. termínu loggia kolísá pravopis i výslovnost lodža, lodže, lodžie, ložie. Nesnáze působí it. z, které se v některých slovech transkribuje u nás jako c a pak dále interpretuje jako č: správně říkáme tercina (it. terzina), ale nespr. s č se vyslovuje terceto, tercerol (it. terzetto, terzeruolo); v hudbě se užívá výrazu delicioso (PS vysl. deličózo), ale italština [153]zná jen tvar delizioso. Intervokální zz je v it. bud znělé (dz) nebo neznělé (ts, c); adj. mezzo se vyslovuje medzo[26] a podle toho by se měla opravit výsl. některých odborných výrazů, jako intermezzo (PS i V-Tr. -meco), mezza-voce, mezzoforte, mezzosoprán, mezzotinto. Slovo unisono se vyslovuje chybně nejen se znělým z místo neznělého s, ale také s nespr. kvantitou, neboť it. výsl. je [unísono]. K výslovnosti s jako š ve skupině sp, st, sk (srov. Mathesius, na uved. místě 101-2) je připomenouti, že u některých slov it. jako spaghetti, špagát, špády, špaleta, škarpa, štafeta, štampilie, štuk třeba počítati s tím, že mohla být tak slyšena od Italů, kteří ve svém nářečí vyslovují š před násl. souhláskou (pokud ovšem nejde o výslovnost způsobenou německým prostředím).

Zvláštní pozornosti zasluhují španělská obecná a vlastní jména, která obsahují neznělou hrdelní spirantu ch. V staré špan. se místo ní vyslovovalo š, které bylo značeno x, anebo dž, ž, psané g n. j. Později se obě tyto hlásky změnily v ch, které se dnes píše nejčastěji j (Jimena, Jiménez, José, Juárez; junta), někdy též g (Cartagena, Gerona, gitana „cikánka“). Když byla taková špan. jména přejímána do cizích jazyků, podržoval se někdy pův. pravopis s x, které bylo interpretováno jako ks a tak nastalo kolísání mezi trojí výslovností. Pův. š se zachovalo ve slově sherry, které se k nám dostalo z angličtiny a je odvozeno od jména špan. města Jerez;[27] vedle toho se někdy mluví též o chereském víně, jako Francouzi píší též xérès a vyslovují keres. Don Quijote se vyslovuje správně kichote (s hlasným -e), ale často slyšíme kišot podle Francouzů, kteří píší Quichotte, kdežto Angličané píší Quixote a vyslovují kwiksot. Působením profesorů zeměpisu převládá již správná výsl. s ch u jména Mejico, ačkoli v pravopise zůstává ještě x (angl. i franc. výsl. je ks).

Naproti tomu by bylo ovšem nevhodné žádat, aby se všeobecně vyslovovalo ch ve jménu sv. Františka Xaverského, kterého Španělé píší Javier (Francouzi vyslovují gzavié, Angličané zäviə). S franc. ž slyšíme často jméno Dona Juana, ačkoli se přitom nemyslí na komedii Moliérovu. Jméno kalifornského města Los Angeles, které založili Španělé, vyslovují Angličané s dž, Američané s g; s angl. dž vyslovujeme též Gibraltar, kdežto Španělé vyslovují ch a píší Ji-. Hyperkorektní ch místo j bývá slyšet ve jménu města Santiago a V. Pech (Sl. cizích slov) uvádí i jméno ze Shakespearova Othella Jago s výslovností chago.

Co se týče obecných a vlastních jmen z jiných jazyků románských, nemůže býti nikomu vytýkáno, že nezná jejich přesnou výslovnost, ale od vzdělance se může ovšem požadovati, aby se v nejdůležitějších věcech poradil s naučným slovníkem. Zde se chci zmínit jen o jednom zajímavém případu, ke kterému by se našly i jinde četné obdoby. Velký počet rumunských osobních jmen je zakončen příponou -escu [esku]; poněvadž Francouzové vyslovují taková jména po svém způsobu, zní poslední slabika tohoto sufixu jako franc. slovo cul [kü]; aby se vyhnuli této nepříjemné homonymitě, jsou nuceni Rumuni, kteří žijí ve Francii nebo mají častější styky s Francouzi, měniti své jméno a píší se Bibesco, Popesco, Vacaresco atd.

 

Podaný přehled, i když není vyčerpávající, podává dostatečný důkaz o tom, jak pestrá a kolísavá je výslovnost slov přejímaných z jazyků románských, ačkoli doklady uvádím jen ze své zkušenosti, podle PS a V-Tr. Každý čtenář by mohl připojiti [154]četné příklady jiné a rozmnožiti varianty k výslovnosti příkladů uvedených. Ale ani potom by stav věcí nebyl horší než v jiných jazycích, neboť je dobře známo, že zejména příslušníci velkých národů si vyslovují cizí slova a jména po svém způsobu.

Stačí jen ukázati na to, jak Francouzi nakládají libovolně se slovy anglickými: několikerá výslovnost pro jedno slovo angl. není žádnou zvláštností, srov. na př. browning [broneng, broning, brauning, bruning], clown [klun, kloun, klaun], club [klüb, klöb, klob], yacht [jak, jakt, jót]; často se vyslovuje nesprávně, na př. switer (sweater), laift (lift); jako kuriosum možno citovati jméno anglického a ve Francii žijícího finančníka Lawa, kterého v 18. stol. vyslovovali a ještě dnes někteří Francouzi vyslovují lás, poněvadž jméno bylo často tištěno s genitivním s (Law’s system) atd.)[28]

To nás nezbavuje ovšem povinnosti, abychom se i v této věci snažili dosáhnouti aspoň relativní stability spisovného jazyka — zejména odstraněním variant, které nemají stylistické funkce — a pro řeč kultivovanou požadovali takovou výslovnost cizích slov, jež by příliš neurážela ucho těch, kteří těmi jazyky mluví, ale která by zároveň respektovala fonologickou strukturu našeho vlastního jazyka.


[1] Franc. pravopis je „bas-relief“, franc-tireur, pot pourri, sans-culotte“; uvádím tato a všechna jiná slova tak, jak jsou psána v „Příručním slovníku jazyka českého“, vydávaném Českou akademií (zkratka PS) a v 2. vyd. „Slovníku jazyka českého“ od P. Váši a Fr. Trávníčka (zkratka V-Tr.). Tento pravopis je někdy fonetický a někdy francouzský (angažmá, abonnement), nejčastěji polofrancouzský, neboť opomíjí na př. akcenty, poněvadž „accent grave“ a „accent circonflexe“ jsou pro nás nezvyklé a „accent aigu“ by mohl býti pokládán za označení délky; v psaní zdvojených souhlásek je podobná nedůslednost jako u slov latinských.

[2] Výsl. „sanskylot“ připomíná druh tabáku, který měl franc. etiketu sans pareil a prodával se u nás jako „sansparel“.

[3] Franc. équipage, stfr. esquipage je odvozeno od germ. skip a znamenalo původně „lodní výzbroj, lodní osazenstvo“. — Ve voj. termínech ekvipovati, fam. ekvipírunk se vyslovuje vždy kv.

[4] Franština postrádá tohoto charakterisačního prostředku, neboť tam „francouzská“ výslovnost cizích slov podle pravopisu je docela obvyklá i u vrstev vzdělaných, takže na př. ani tak barbarská výslovnost jako „iglif“ (high life) nevyvolá u většiny posluchačů žádného komického dojmu.

[5] Také na př. francouzský linguista A. Meillet, který měl nejen teoretickou, nýbrž i praktickou znalost tolika různých jazyků, vyslovoval je tak po francouzsku, že mu domorodci jen stěží rozuměli.

[6] I v kruzích švadlenských je ovšem slyšet také správnou výslovnost [amp-], jako se většinou správně vyslovují jména látek imprimé, épinglé.

[7] U Francouzů samých pův. výsl. (maňolia) ustupuje v novější době grafické výsl. gn.

[8] Poněvadž však protiklad jednoduchých a zdvojených souhlásek má v italštině důležitou funkci fonologickou, je třeba aspoň důsledně zachovávat průvodní korelaci dlouhých a krátkých samohlásek předcházejících.

[9] Jméno ital. filologa Pia Rajny (nom. Rajna) bývá někdy nesprávně vyslovováno s franc. ž. – Ital. slovo iettatore „uhrančivý člověk“, které je původu dialektického a v Italii daleko častější než spis. tvar gettatore, se vyslovuje správně s počátečním j.

[10] Jako th v angl. think, Smith; poněvadž je to hláska nám cizí a také dosti nesnadná, stačí, když místo ní vyslovíme neznělé s, jak zní tato hláska také v americké španělštině. Před a, o, u se značí tato spirans písmenem z (v staré špan. před všemi samohláskami se psalo nejčastěji ç) a proto budeme čísti s neznělým s jména Zaragoza, Lazarillo, Zorilla a také Alcazar, jehož španěl. výsl. je alkásar (arab. al kasr „pevnost, hrad“).

[11] Také Francouzi vyslovovali v tomto slově pův. u a psali je bourrelesque.

[12] Výsl. aktuelní vznikla smíšením tvaru lat. a franc.

[13] V-Tr. správně zamítají „regulérní“, kdežto PS registruje „neregulérní“ a ve výkladu užívá tvaru „regulérnost“. Přesná střídnice za franc. adjektivum by zněla regyliérní.

[14] V geologii se udržuje franc. termín sekundér „druhohory“ s lat. un místo franc. on.

[15] Franština zná jen adj. réel, „skutečný, věcný“; tvar réal existuje jen jako germanismus ve spojení école réale, gymnase réal. — Pozdně lat. adj. partialis bylo přejato do franštiny jako partial ve významu 1. částečný, 2. strannický. Později nastalo rozlišení a od 16. stol. se užívá v 1. významu tvaru partiel; my jsme přejali toto adj. z lat. jen v 1. významu a máme říkati parciální, nikoli parcielní podle franštiny.

[16] Ovšem po italsku vyslovujeme hud. termín adagio (adadžo).

[17] PS vedle (-žáns) uvádí z Jiráska doklad pro lidovou výsl. „deležance“; V-Tr. uvádějí slovo bez výslovnosti a připojují „z lat.“ místo „z franc.“ (carrosse de diligence).

[18] Slovo closet vyskýtá se ve franštině jen velmi zřídka v angl. water-closet a vyslovuje se klozet, nikoli klozé (J. Rictus píše: Quand tu vas aux wouater-closettes).

[19] PS transkribuje správně žavlín, V. Pech „Slovník cizích slov“ má hyperkor. výsl. žavlen (franc. la javeline).

[20] Název nepochází od jména ital. města Faenza, jak se uvádívá, nýbrž od jihofranc. města Fayence.

[21] S nespr. přízvukem a kvantitou se u nás vyslovuje název opery Mascagniho Cavalleria rustican (-léria) místo (kavallería).

[22] Důsledněji se provádí kvantitativní rozlišení u slov nota (hudební) a nóta (diplomatická), pěkná komedie a klasická komédie, divan „pohovka“ a díván „tur. státní rada“, srov. také slova kanón a kánon, jež jsou ovšem různého původu etymologického.

[23] Pův. vztažné příslovce zájmenné, které se stalo samostatným slovem a bylo abstrahováno z vět „prodej nebo koupě za tu a tu cenu, z níž (= dont) je ta a ta prémie.“

[24] Viz autorovo Influence de l’orthographe sur la prononciation du français moderne, str. 141 n.

[25] Srov. k tomu ještě B. Trnka, v Časopise pro mod. filolog. XXI, 1934, 271—3.

[26] Vyslovíme-li meco (se zavřeným e), znamená to v ital. „přezrálý, hniličkovitý“.

[27] Angličané píší Xeres a vyslovují zeris jako v řeckých jménech, podobně Ximena zimenə. Naopak Španělé x v řeckých jménech vyslovují jako ch: Jantipa, Jenofonte, Jerjes.

[28] O tom, jak se cizí slova špatně percipují a jak podléhají lidové etymologii, podává zajímavý doklad vznik argotického rčení „être chocolat“ (být nahraný, být v koncích): angl. knock out bylo slyšeno jako nokau a asimilováno se slovem moka, které pak podle zákona o substituci synonym bylo nahrazeno slovem chocolat.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 3, s. 144-154

Předchozí Jiří Veltruský: Dramatický tekst jako součást divadla

Následující Josef Vachek: Úloha účinnosti v jazykovém vývoji