Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Cizí jazyk a „cizí“ slova

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

Langue étrangère et mots „étrangers“

Místní rada vnitřní Prahy zasáhla na podzim, jak je obecně známo, pronikavě do jazykové úpravy firem a reklam. Zásah ten byl provázen v tisku mnoha projevy souhlasu i nesouhlasu, z nichž se zde dotkneme skoro jen projevu diplomata, filologa a technika v 48. a 49. čísle Přítomnosti.

V této poznámce jde nám prozatím o jedinou věc, kterou zásah sám a většinou i diskuse o něm dosti jasně neviděla: o to, že je třeba dobře rozlišovati slova cizí ve vlastním smyslu slova, totiž cizojazyčná, kterých se užívá vědomě jako slov jazyka cizího[1], a slova přejatá z jazyka cizího nebo mezinárodní, nazývaná často také, ne dosti přesně, slovy „cizími“, kterých užíváme jako součástí české zásoby slovní (také je vyslovujeme jen českými hláskami, skloňujeme atd.). Neříkáme, že jsme byli u tailleura, coiffeura, ale všichni říkáme, že jdeme k materialistovi, do kina a pod.

Pokud městský úřad zakazuje jisté nápisy cizojazyčné a rozhoduje prostě o tom, v jakém jazyce se veřejné nápisy připouštějí a v jakém nepřipouštějí, vykonává své dobré právo a jazykověda nemá, co by proti tomu namítala. S hlediska prakse, zvl. obchodu a cizineckého ruchu, není ovšem ta věc tak jednoduchá, jak správně na to upozornil diplomatův projev v 48. č. Přítomnosti, ale je třeba po právu k němu připomenout, že mnoho takových nápisů není a nebylo určeno cizincům. Jistě je žádoucí, aby o jazykové stránce veřejných nápisů rozhodovalo v jednotlivých případech především jejich skutečné určení; pak v jistých oborech budou i cizojazyčné nápisy na místě. — Nejen účelnost, nýbrž i dobové sympatie a antipatie se tu pak snadno projevují; dnešní očista byla však, jak se zdá, hodně přímočará: na př. zákaz stihl i ze srbštiny převzaté označení vi[256]náren, zvl. jihoslovanských, slovem podrum. Toto slovo stihla pak v diskusi ještě další nehoda. V Přítomnosti v č. 49 právě v projevu filologa (J. Hallera) je uvedeno se slovem „Agrosol“ jako jediné dva příklady „zkratek a značek“, které „jazyková očista má spláchnout s pražských ulic“. I prostý turistický návštěvník Jugoslavie však ví, že je to běžné srbské označení vinárny; nejde vůbec o zkratku ani značku vytvořenou u nás, ba ani v Jugoslavii, nýbrž o staré slovo obecně balkánské (původu patrně řeckého); je v srch., bulh., rumun., tur. i v nřečt.

Městský úřad však nejen zakázal nápisy cizojazyčné, nýbrž vystoupil i jako rozhodčí o tom, co je správné či nesprávné v nápisech českých. Jistě může magistrát požadovat, aby veřejné nápisy i obchodní byly psány správnou češtinou spisovnou, ale není proto oprávněn k tomu, aby sám rozhodoval o tom, co do ní náleží či nenáleží. Proto, nechtěl-li překročit svou jazykovou kompetenci, měl se nejen v pravopise a mluvnici, nýbrž i ve slovníku řídit běžnou kodifikací uznaných jazykových příruček; to bohužel neučinil. I díváme-li se na věc zcela nefilologicky, ba skoro úředně, prostý fakt, že na př. slovo kino je beze vší námitky uvedeno jako slovo spisovné češtiny v „Příručním slovníku jazyka českého“, vydávaném Čes. akademií věd a umění, i v „Slovníku jazyka českého“ od P. Váši a Fr. Trávníčka, usvědčuje úřad, který je zakazuje, z libovůle.

Nesmí se přitom zapomínati na to, že i slova původem z jazyka cizího (ať z konkretního jazyka nebo mezinárodní) mohou se státi prostě součástí slovní zásoby češtiny spisovné nebo lidové; o tom nerozhodují městské úřady. Jednou z markantních známek tohoto vžití do domácí zásoby slovní bývá ustálená česká výslovnost, leckdy značně odchylná od výslovnosti takového slova v jazyce původním; připomínám tuto věc zde proto, že právě taková ustálená česká výslovnost byla v uvedeném již projevu filologa neoprávněně zlehčována. Je zcela pochybné a nevěcné, směje-li se v něm Haller výslovnosti „interijér“ v slově interiér nebo podle franc. pravopisu — ovšem zbytečného — intérieur („zájemník vyslovuje ovšem interijér — i ta chybná výslovnost je příznačná vlastnost pražské záliby v cizích slovech“.) Výslovnost taková je však v češtině zcela obvyklá a vžitá; Vášův-Trávníčkův slovník ji vedle výslovnosti „enterjér“ výslovně označuje za obyčejnou a Příruční slovník jazyka českého u hesla interiér výslovnost neoznačuje a předpokládá tedy výslovnost shodnou s psaním (ovšem s -ijé-, jako vyslovujeme akademie, komedie atd. s -ije). Není tedy prostě správné pokládat ji za „chybnou“. Totéž více méně platí i o výslovnosti na „-úra“ u slov manikura, pedikura, nad kterou se Haller pozastavuje; je to rovněž výslovnost obvyklá vedle výslovnosti (a i psaní) na -ýra, srov. jen slovník Vášův-Trávníčkův. Není to ovšem stanovisko jenom Hallerovo, ale jde o to, že u nás vůbec kromě snobismu, který zavádí zbytečně cizojazyčné nápisy a proti kterému se svorně skoro všechny projevy stavěly, eksistuje ještě jiný snobismus, který i přejatým slovům s ustálenou již výslovností českou stále by chtěl vnucovat nečeskou výslovnost cizí jako jedině správnou.

Současné očistě pražské šlo však o to odstraňovat pokud možno i takováto slova přejatá z češtiny. Jejich hromadná exkomunikace není věc tak prostá a často ani tak žádoucí, jako se zdává přímočarým brusičům; nelze ovšem na druhé straně přehlížeti, že jsou období, kdy snaha nahrazovati je slovy domácími má své mimojazykové oprávnění sociologické. K těmto otázkám zásadním se vrátíme v příštím ročníku. Zde chci ještě jen k projevu technikovu v 49. č. Přítomnosti připomenouti, že se dnešní jazykověda na otázku tvoření nových potřebných slov i na nutný vývoj i spisovného jazyka dívá zcela jinak, než se domnívá jeho autor, třebaže správně v něm ukazuje, že opisy se nerozřeší potřeba termínů, a správně zavrhuje pouhou filologickou museálnost v jazyce spisovném (jeho názor však na vyrovnání češtiny, jazyka v základě gramatického rázu, s jazykem v základě lexikálním, jako je angličina, je tak naivní, jako kdybychom požadovali, aby na horách rostla pšenice a pod.). Autorovi by byl mnoho ujasnil populární, ale zásadní, velmi propracovaný a jasný článek Trávníčkův „Pád jazykového purismu“, vyšlý v téže Přítomnosti nedlouho předtím (v č. 38). Tohoto článku, který by mohl vnésti mnoho zásadního světla do jazykové diskuse letošního podzimku, nevšimli si na svou škodu ani ti, kdo píší do Přítomnosti.


[1] Srov. o tomto rozlišení, zvláště ve výslovnosti, v Slově a slovesnosti I, 1935, str. 96n.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 255-256

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od dubna do června 1938

Následující Oprava tiskových chyb