Ještě jednou o diglosii v Čechách, tentokrát i z genderového zorného úhlu

Jiřina van Leeuwen-Turnovcová

[Articles]

(pdf)

Once more about Czech diglossia, this time also from the point of view of gender studies

[*]Tématem této stati jsou v minulosti i současnosti opakovaně diskutované zvláštnosti jazykové situace v Čechách, pro niž je ve sféře mluvených projevů charakteristická koexistence dvou variet: HOVOROVÉ ČEŠTINY 1, orientované směrem ke standardu, a HOVOROVÉ ČEŠTINY 2, známé jako čeština obecná, variety evidentně nestandardní.[1] Mé vývody nebudou obsahovat nic, co by ti čeští badatelé, kteří se danou problematikou v průběhu posledních desetiletí zabývali, nebyli v nějaké souvislosti sami už někdy vyjádřili. Představím však dané souvislosti z poněkud jiného zorného úhlu a v jiné koncentraci, než bývá zvykem.

K charakteristice obou hovorových jazyků pro úplnost jen krátce: Hovorová čeština 1, ať už definovaná jako varieta, nebo funkční styl, je v řadě systémových pozic orientovaná směrem ke standardu. Počet jejích mluvčích je omezen. Její postavení je relativně slabé nejen v každodenní komunikaci, nýbrž i v klasických doménách moderního hovorového jazyka, jako jsou kulturní a administrativní instituce a instituce akademicky vzdělávací. Hovorové češtiny 1 se – s výjimkou malého počtu profesionálních akademických filologů – neužívá ve spontánní, neformální, neoficiální a rodinné komunikaci.[2] Kromě několika dětí z některých rodin českých emigrantů neexistují zřejmě monolingvální mluvčí hovorové češtiny 1.

Hovorová čeština 2, na jejíž funkční mnohovrstevnost upozorňoval P. Sgall už na začátku šedesátých let, je dnes pojímána i jako funkční styl každodenní komunikace v rámci kontinua standard – nonstandard. V dané souvislosti o ní hovořím jako o české koiné s nevýraznými dialektovými variacemi. Počet jejích mluvčích je, pokud pomineme situaci na Moravě, fyzicky omezen více méně počtem obyvatel Čech. Hovorová čeština 2 je jejich mateřskou varietou. Její doménou je každodenní styk, užívá se jí ale i ve zmíněných doménách hovorové češtiny 1, tedy i v rámci odborné a profesní komunikace. Je jistě oprávněné mluvit o konkurenci obou hovorových češtin.

Tato v podstatě neproblematická situace se dvěma vícefunkčními hovorovými jazyky byla pociťována jako jistý druh anomálie. Jako normální platí v moderní diglosní situaci v Čechách spíše pevná pozice hovorového jazyka 1 a jeho pružná polyfunkčnost v oficiální i neoficiální, formální i spontánní, veřejné i neveřejné komunikaci. Hovorový jazyk 1 bývá v jazykově „nedeficitních“ společenstvích (ač ne pro všechny jeho mluvčí) mateřskou varietou jisté skupiny obyvatel.

 

[179]Argumentace

Souhrn mé argumentace praví, že relativně slabé postavení a úzký funkční rámec hovorové češtiny 1 je jen periferně podmíněn archaickými systémovými elementy oživené spisovné češtiny a dnešního standardu. Jeho příčiny je třeba hledat ve sféře sociálně kulturní, sémiotické a mentální.

První teze: Slabé postavení hovorové češtiny 1 je reflexem slabého postavení historického i soudobého českého měšťanstva (Bürgertum), které nevytvořilo a nepraktikuje vlastní jazykovou kulturu.

Druhá teze: Vyhledem k této slabosti nedošlo k vývoji, v jehož rámci by se nositelkami této ve své podstatě elitní měšťanské jazykové kultury staly v širší míře ženy. Proto také nedošlo k jejímu předávání v rámci rodinné jazykové socializace, rodinné jazykové výchovy. Hovorová čeština 1 se tak nestala varietou mateřskou.

Třetí teze: Český mentalitní model nezná od dob národního obrození neutrální sémiotizaci společenské odlišnosti v komunikaci. Kódy společenské odlišnosti jsou pociťovány jako symptomy distance, ale projevy distance nepatří k běžným kulturním standardům. Každá nová generace aktualizuje ve svém každodenním styku – poté, co zvnitřnila standardnost písemně – tento egalitaristický model. Ten se odrazil nejen ve skromné úrovni kulturní produkce 19. století. V něm spočívá i plebejsko-demokratický šarm české beletristiky a kinematografie 20. století – šarm, který pociťuje domácí a o to víc zahraniční publikum.

Své pojednání doplním srovnáním české jazykové situace se situací ruskou, v němž se pokusím nastínit některé rozdílné aspekty vývoje hovorové ruštiny 1 (tzv. „russkaja razgovornaja reč’“), které se promítly do pozice, generačního předávání a komunikačních funkcí této variety v diglosní situaci ruské.

 

Rekapitulace některých dat

K pojmu diglosie se na tomto místě nebudeme vracet, ač od doby Fergusonovy prošel značným vývojem a proměnil se jak co do extenze, tak i obsahově.[3] Diglosní procesy (hlavně přechod od „vnější“ k „vnitřní“ diglosii) jsou ve střední Evropě výsledkem postfeudální modernizace, která vytlačila latinu a jiné kulturní jazyky z vyšších komunikačních funkcí, vynutila si zintenzivnění komunikace v daných státních celcích, navodila přestavbu starších nebo elaboraci nových psaných jazyků a vytváření nadregionálních, polyfunkčních a konečně i kodifikovaných standardů, což se projevilo ve sféře psaných i mluvených projevů. V Čechách proběhl tento vývoj, částečně na pozadí užívání němčiny, relativně rychle, ale bylo navázáno na vlastní jazykovou tradici, která měla podpořit národní ambice Čechů v česko-německých Čechách. Příklon k veleslavínské češtině byl postupný a od čtyřicátých let 19. století dále zesiloval. S rozvojem českého školství dosahoval stále obecnější platnosti. Není ho rozhodně možné připsat jen recepci prací Dobrovského generací jungmannovců.[4]

[180]Českým specifikem byla, jak známo, diskontinuita některých funkčních oblastí psanosti, dále mezery v náročnější beletristice, tematicky a odborně diferencované literární produkci, lexikálně-syntaktické a jistě také stylistické mezery, dále pak rozdíly mezi jazykově německou městskou kulturou s přímým napojením na standardy modernizace a jazykově českou městskou a venkovskou kulturou bez obdobného přímého napojení. Němčina se díky tereziánským a josefínským reformám stala na konci 18. století i v Čechách skutečně polyfunkční koiné monarchie.[5] Odpor a snahy těch, kdo se jakožto nemateřští mluvčí v české části monarchie cítili znevýhodněni a začali zpochybňovat společenskou, národnostní a kulturně-identifikační funkci němčiny, je znám pod názvem „národní obrození“.

České národní obrození sestávalo ve své jazykové fázi, která je stále ještě výchozím bodem moderního českého autostereotypu, z literární, kulturní a osvětově orientované, politicky a esteticky konzervativní agitace, kterou rozvíjela skoro 50 let hrstka vlastenců pro sebe samu. M. Hroch odhaduje množství těch, kdo byli kolem roku 1820 schopni literární produkce v češtině, na 150 osob (soudě podle počtu abonentů časopisu Krok). Ve 40. a 50. letech se počet odběratelů zvětšil na 1436,[6] ale přes skoro desetinásobný přírůstek do poloviny 50. let zůstal kruh aktivních sympatizantů národní agitace, kteří by zároveň mohli být perspektivními nositeli nové prestižní mluvené češtiny (a předchůdkyně dnešní hovorové češtiny 1), evidentně omezený.

 

Elaborace češtiny podle Klossova modelu

České národní obrození platí za období jazykové a literární obrody. Oproti jejímu původně úzce beletristickému chápání byl Jungmannovou generací prosazen funkčně adekvátnější koncept kulturní autonomie, zahrnující i odbornou literaturu.[7] Při přeměně nepolyfunkční variety v polyfunkční standard připadá podle H. Klosse, autora koncepce tzv. „Ausbau-“ a „Abstandsprachen“, vzhledem k technickým, vědeckým a pedagogickým motorům industriální modernizace hlavní úloha odborné próze, ne beletrii (srov. Kloss, 1976, s. 301n.; Haarmann, 1979, s. 332 a dále Kloss, 1952). Právě prostřednictvím odborné prózy různých tematických okruhů a stylistických úrovní se dává do pohybu technologicko-pedagogický transfer, který teprve umožňuje zapojení širších vrstev obyvatelstva do procesu modernizace. Druhá fáze obrození jeví právě ty rysy, v nichž H. Kloss spatřuje předpoklady vytváření tzv. „Ausbausprachen“, vědomě elaborovaných jazyků. Autor znázorňuje postup elaborace pomocí tematicko-stylistic[181]kého kvadrátu, jehož horizontální a vertikální rozdělení reflektuje stylově-tematickou diferenciaci různých druhů textů.

Třem vertikálním vrstvám tohoto kvadrátu odpovídají tři tematické komplexy: K prvnímu patří témata se vztahem k danému etnickému kolektivu jako jazyk, literatura, historie, národopis, otázky domácí agrární a řemeslné produkce, fauny a flóry. K druhému patří ostatní kulturní témata duchovních a společenských vědních oborů jako práva, filozofie nebo teologie. K třetímu pak přírodovědecká a technologická témata. O těchto tématech je možné pojednávat na třech stylových rovinách: Nejzákladnější je úroveň lidové prózy, kterou autor srovnává s úrovní textů základních škol. Druhá stylistická úroveň odpovídá přibližně stylové úrovni středního vzdělávacího stupně. Třetí je úrovní vědecké prózy. S dosažením třetího stylistického stupně třetí tematické skupiny (přírodovědné a technologické) se stává jazyková elaborace kompletní.

Aktivity obrozenských praktiků a teoretiků korelují v mimobeletristické oblasti plně s tímto schématem: už program Krameriovy edice s lidovou četbou všech tematických okruhů se pohyboval na prvních dvou stylových úrovních. Rulíkova Sláva a výbornost jazyka českého a Velmi užitečná historie o slovutném národu českém z let 1792 a 1793 a Pelclova Kronika česká z téhož období (1791, 1792, 1796) – tedy práce z protofáze národního obrození – odporují stereotypu úpadkovosti literárního jazyka předobrozenského období stejně jako rychlost, s níž se česká literární produkce (když pomineme její většinou průměrnou úroveň) etablovala.[8] Nedávný průzkum archivních materiálů města Chrudimi, provedený německým slavistou T. Bergerem, svědčí o tom, že ani druhý tematický okruh druhé úrovně nebyl neobsazen: češtiny se i jako psaného jazyka administrativy užívalo až do roku 1789.[9]

 

Diference mezi spisovností a hovorovostí

Elaborace polyfunkční češtiny se (v průběhu 19. století stále silněji) opírala o archaickou systémovou bázi bez kořenů v mluvené komunikaci. Právě zde bývá, jak známo, spatřován důvod slabého postavení pozdější hovorové češtiny 1, která se dostala do konfliktu s hovorovou češtinou 2, dominující sféře mluvené komunikace. Dovolím si první námitku: Standardy a o ně opřené hovorové jazyky se vždycky liší od nestandardních subsystémů. Nejenom v Čechách. Tenhle rozdíl nebrání ani jejich zvládnutí v písemných projevech ani jejich užívání v rámci mluvené komunikace, jak je zřejmé už při pohledu na mnohovrstevnou jazykovou situaci v německé jazykové oblasti, v níž přes všechnu variaci existují jak regionální, tak i nadregionální varianty hovorového jazyka 1 a s nimi mluvčí užívající je v každodenním styku, a to i jako va[182]riety mateřské. Slabé postavení hovorové češtiny 1 není zřejmě podmíněno jazykověsystémovými problémy, nýbrž závisí na mentálních tradicích a komunikativních standardech daného společenství.

Český standard se ani svou původní zakotveností v psané komunikaci neliší od standardů jiných. Byl elaborován v kontextu, v němž internalizovaným jazykem vědy, kultury a distanční komunikace byla hlavně němčina. Přechod k mluvené kulturní češtině nemohl být a nebyl – snad s výjimkou F. Palackého – lehký pro nikoho z vlastenců. Jejich kulturní a vědecká socializace byla hlavně německá, němčina byla jazykem profesním a sahala i do rodinných vztahů. Čeština nemohla být za těchto předpokladů ani jazykem myšlení, jak o tom ostatně svědčí i vzpomínky J. Jungmanna. Staronovou jazykovou normu mohli ústně ovládat jen jednotlivci: čtenáři (a jistě velmi málo početné čtenářky) odborných nebo populárně vědeckých a beletristických prací spíš pasivně.[10] Jejich aktivní – většinou mužští – tvůrci přes jisté chyby a s ohledem na rozkolísanost tehdejší normy také aktivně.[11]

 

Deficitní společenská struktura obrozenské společnosti

Nová spisovná čeština byla, jak známo, elaborována – užijeme-li slov M. Hrocha – pro „plebejské“ společenství. Národ romantiků byl na rozdíl od národa šlechty národem lidu, ne národem elity. Tím spíš, že elit bylo nedostatek. Koncepce národa elit byla opuštěna během 40. let, jejím protipólem se stala kontrafaktická idealizace mentální instituce LID, která se během doby odrazila i v jisté folklorizaci měšťanstva, jež – snad až na svůj výraz v mužském odívání – opět není jen českým specifikem.

Na rozdíl od polských nebo maďarských poměrů se protagonisté a adresáti obrozenského procesu pohybovali na téže horizontální linii. Absence šlechty je jedním z loci communes bohemistiky. F. Pelcl hovořil o devíti českých šlechtických rodinách v Praze, M. Hroch jich napočítal deset (srov. Lenderová, 1997, s. 156; Hroch, 1999a, s. 254). Tato absence je v daném kontextu skutečně důležitá, protože šlechtickým kruhům připadla od 17. století role tvůrce vybraného společenského chování, elegantní konverzace, jejichž dějištěm se stal šlechtický literární salon. Tento salon je v klasické zemi salonů Francii stejně jako v ruských salonních metropolích o něco později prostorem kulturní symbiózy části šlechtických vrstev s vyššími měšťanskými vrstvami, prostorem, v němž se šlechta vzdává svého nároku na prvenství ve znamení univerzálních duchovních hodnot a vzdělaní měšťané se pilně cvičí ve vybraných způsobech. Dalšími prostory tohoto vzájemného pronikání se během doby stále více stávají univerzity a v průběhu 19. století expandující státní služba, v níž v řadě evropských zemí zaujalo významnou pozici kvalifikované úřednictvo z řad měšťanstva (ale i z řad neměšťanských středních vrstev).

 

[183]Šlechtický salon

Také v českém prostředí byl salon prostorem pozdvihující a nekonfliktní konverzace o hudbě, kultuře a vědě, mnohem méně byl ale prostorem překonání stavovských rozdílů. Salony vedly rodiny Nosticů, Chotků, Kinských, Lobkoviců, Thurn-Taxisů a dalších. O jejich ryze české jazykové praxi je jistě třeba pochybovat. Podstatné je, že tyto salony byly přístupné jen několika vzdělancům z řad patriotického měšťanstva, a ti zde vystupovali, jak zdůraznila M. Lenderová, ne jako rovnocenní partneři, nýbrž v pozici klientů (srov. Lenderová, 1997, s. 156n., 163; Hroch, 1999a, s. 18n.; Prahl – Hojda, 1999, s. 35n.). Jazykově-národnostní bariéra pak v Čechách styčné plochy s univerzem vybraných způsobů a elegantní konverzace omezila ještě víc. Už pro české šlechtické salony je charakteristická slabá pozice žen, jev v salonní kultuře netypický.

 

Kultura středních vrstev versus kultura měšťanská

Sociální neúplnost české společnosti zasahuje ale i prototypického nositele kultury 19. století, české měšťanstvo. Národně cítící měšťanstvo 19. století bylo, jak ukazují analýzy M. Hrocha a J. Havránka, měšťanstvem středních vrstev, měšťanstvem sládků, mlynářů, řemeslníků, kupců a nižších úředníků (srov. Hroch, 1995, s. 205; Havránek, 1988, s. 46n.). Z jejich rodin pocházela veškerá národně aktivní inteligence. Toto měšťanstvo se ještě příliš nelišilo od „starých“ středních vrstev: česká velkoburžoazie, finanční, podnikatelské nebo elitní úřednické měšťanstvo neexistovalo, a pokud se od 60. let začalo vytvářet, zůstalo periferní menšinou v rámci českého měšťanského typu.

Fenomény MĚŠŤANSKOST, ZMĚŠŤANŠTĚNÍ a MĚŠŤANSKÁ SPOLEČNOST se v posledních letech intenzivně zabývá historická sociologie. Tyto fenomény nejsou pro svou komplexnost a různorodost objasňovány jen pomocí dat ekonomického, finančního nebo profesního rázu. R. Lepsius a s ním prakticky všichni specialisté v této oblasti chápe evropské měšťanstvo (něm. Bürgertum) 19. století jako heterogenní konfiguraci profesních, sociálních a ekonomických životních okolností, právních a politických privilegií, v jejímž rámci se zřetelněji profilují hlavně dvě skupiny: ekonomicky samostatná podnikatelská a finanční buržoazie a ti, kdo se vyznačují zvláštním odborným školením – vzdělané a úřednické měšťanstvo. Měšťanstvo a měšťanskost se jeví jako specifická forma zespolečenštění středních vrstev, vázaná na právní a ekonomickou samosprávu, projevující se ve specifickém způsobu vnímání, hodnocení, v charakteristických kulturních zálibách – tedy i v oblasti kulturních habitů a mentality (srov. Lepsius, 1987, s. 79).

Zmešťanštění středních vrstev má – a to je v naší souvislosti důležité – i svou verbální stránku: projevuje se i ve verbálních formách společenského vystupování, ve verbální sebereprezentaci, a to v privátní sféře stejně jako na veřejnosti. Ve vztahu k českým poměrům hraje rozlišování mezi měšťanstvem (Bürgertum) a středními vrstvami (Mittelschichten) velmi důležitou roli. Střední vrstvy totiž nejsou automaticky měšťanstvem (Bürgertum), jak to v této souvislosti často vyznívá v českém kontextu.[12] Stu[184]peň změšťanštění středních vrstev bývá totiž v různých zemích různý. Vedle zemí se středními vrstvami vysokého stupně změšťanštění – a tedy silným, ve společenském styku viditelným měšťanstvem – existují země, jejichž střední vrstvy vykazují ve svých postojích, zálibách, kulturních standardech atd. spíš nízký stupeň změšťanštění. Tyto vrstvy za měšťanské (bürgerlich) v sociálně kulturním a mentalitním smyslu považovány být nemohou (srov. Lepsius, 1987).

 

Fenomén změšťanštění

Měšťanskost je třeba chápat jako kulturní a mentální fenomén, v němž se snoubí úcta k individuálnímu výkonu, nárok na ekonomickou odměnu, sociální prestiž a politický vliv z nich vyplývající, což se stává základem vědomí příslušnosti ke společenské elitě. Typické jsou pozitivní hodnocení pravidelně vykonávané práce, sklon k racionalitě a metodickému vedení života, sklon k nezávislosti individuální i skupinové, obzvláště důležitou roli hraje rodina, která se z nástroje k překonávání vnějších ekonomických problémů stává vnitřním univerzem, prostorem citové zabezpečenosti a vřelosti, v němž je suspendován nárok na výkon, platný ve vnějším světě, a na jeho místo nastupuje niternost vzájemných vztahů (srov. Frevert, 1986, s. 40n.; Sieder, 1987, s. 125n.). Důležitou roli hraje schopnost kompromisu, tolerance, svobodomyslnost (srov. Kocka, 1987, s. 44), eminentně důležité jsou dobré mravy, vybraný oděv, perfektní vystupování, vzdělání a duchovní záliby, oscilující kolem literatury, hudby, divadla, malířství a cestování – těchto klasických domén měšťanského pojetí kultury. Specifickou roli hraje – jak ukázala A. Linkeová – i vybraný konverzační styl, v němž měšťanstvo sémiotizuje své elitní společenské postavení (srov. Linkeová, 1996, s. 46, 1991, s. 251n.).

 

Jazyková kultura měšťanstva

Ve své monografii Sprachkultur und Bürgertum analyzuje Linkeová přechod od reprezentativní, ceremoniální, fyzické kultury šlechtických vrstev k rozumářské (räsonierenden) kultuře měšťanstva, vyznačující se dominancí verbálního kódu.[13] Odrazem přechodu od jednoho k druhému modelu je i přechod od gest k jejich verbální parafrázi s pouhými náznaky gestických úkonů – tedy jen náznakem poklony, polibku ruky, pouhým pozdvihnutím klobouku místo širokého obřadného gesta.

Autorka poukazuje na vkomponování verbálního habitu do symboliky měšťanské sebereprezentace, jeho konstitutivní úlohu při vytváření mentálního prostoru měšťanskosti a ozřejmuje sémiotický dosah krásného, elaborovaného, standardního hovoru. Společenská komunikace měšťanského typu se v každém detailu podřizuje normám dobrého tónu. Tyto normy mají tendenci zahrnout jak fyzickou, tak i psychickou a sociální osobnost komunikujících, jejich mimiku a gestikulaci, zabarvení a sílu hlasu, výslovnost podle nejlepších divadelních scén (když už pomineme jako samozřejmé volbu slov a gramatickou správnost), žádoucí vhodná témata hovoru stejně jako přiměřený (utlumený) stupeň emocionální angažovanosti v něm. Schopnost vést krásný, nekon[185]fliktní hovor – hovor o čemkoli – se stává symbolem a symptomem společenské příslušnosti, typicky měšťanské lehkosti bytí, jak tento fenomén Kunderovými slovy autorka nazývá.

Rozumářské měšťanstvo se nejen svým systémem hodnot, odíváním, nenápadností, pílí, zdatností a skromností, ale i pomocí svého diskrétního verbálního kódu staví do protikladu k ceremoniální šlechtě. Toto měšťanstvo se zároveň – a to je zde důležité – diskrétně, přitom ale velice rozhodně povznáší nad „nižší“ lidové vrstvy, hlavně „staré“ vrstvy střední. Indikátorem měšťanskosti je tedy i verbální habitus, specifická jazyková praxe, která má svou stránku systémovou, komunikační, kulturně-sémiotickou a mentální a která je zapojena do systému jemně odstíněných distancí, je decentní reprezentací stavovské příslušnosti a – zdůrazňuji znovu – stavovských hranic.

Česká patriotická inteligence tuto lehkost bytí neznala. Mentálně, verbálně i svým společenským vystupováním byla vázána k poměrům středních vrstev, stupeň jejího změšťanštění byl spíš skrovný. To dokazují vedle statistických dat, prezentovaných řadou autorů (srov. Hroch, 1995; Havránek, 1988; Lněníčková, 1998; Efmertová, 1998; Machačová, 1993), i biografické údaje o prakticky všech protagonistech, analýzy sociální struktury návštěvníků českých divadelních scén (srov. Havránek, 1985), oblíbené dobové žánry i sujety divadelních her, na něž v této souvislosti upozornila řada autorů (srov. Stich, 1985; Macura, 1985; Černý, 1998; Otruba, 1961, s. 55n.). Hrdiny českých her a prozaických děl jsou příslušníci maloměstských středních vrstev, ne však mentální měšťané. Jejich scénický jazyk není odrazem jazykové reality.[14]

A. Stich (1985) spatřoval paradox jungmannovského úsilí v tom, že jeho jazykový projekt usiloval o vytvoření vyšších jazykových stylů pro vrstvy, které v české společnosti ještě neexistovaly. Nám se tento paradox jeví spíše jako paradox samých obrozenců, kteří se sami měli touto elitou stát a kterým se pozici elity subjektivně nepodařilo obsadit, ačkoli jim příslušela, když už ne společensky, pak tedy v symbolickém, a tím i jazykovém ohledu. Zdá se nám sporné interpretovat jejich neúspěch kvantitativně, jako by byl podmíněn jen úzkým kruhem obrozenské komunity. Rozhodujícím důvodem tohoto neúspěchu se nám jeví spíš mentální a komunikativní handicapy obrozenců, dané nejen jejich subalterním společenským postavením, jejich přetrvávajícím zakořeněním ve „starých“ středních vrstvách,[15] ale i – a zřejmě ne v nepodstatné míře – nedostatečnou účastí žen při vytváření specifické elitní jazykové praxe.[16]

 

Indikátory snahy o novou jazykovou praxi

Jakou konkrétní formu měla dobová mluvená komunikace obrozenců, není známo. Že však aktivní protagonisté aktivně usilovali o vytváření prestižní normy, ať už do[186]bově jakkoli variabilní, je jisté. Jiná než dobově prestižní varianta není myslitelná ani při schůzkách Matice nebo Sboru k vědeckému vzdělání řeči a literatury české, ani při pohovorech v redakcích časopisů nebo při vzájemných polooficiálních setkáních. O snaze praktikovat takovou prestižní normu svědčí známé pokladničky na pokuty za germanismy a chyby, oblíbené ještě v následujícím století. Indikátorem této snahy je i literární žánr rádců společenského chování, v této souvislosti opomíjených. Hospodyňka v domácnosti M. D. Rettigové z roku 1840 takovým rádcem jistě není. Rettigová ještě vězí ve světě starých domácích „oikonomií“, jejichž společenský efekt je pouze zprostředkován: dobrá pověst hospodyňky není výsledkem jejího faktického vystupování na veřejnosti, nýbrž oceněním její nenápadné včelí píle za zdmi vlastního stavení.

Teprve Vykání a zdvořilost společenská Čechoslovanů F. C. Kampelíka z roku 1847 je žánru rádců společenského chování blíž, ač je koncipováno i jako bojovný protiněmecký pamflet. Kampelíkův text je možné číst nejen jako odklon od německého, českému cítění podle mínění autora „cizího“ typu zdvořilostních norem, ale i jako ukazatel jejich nivelizace: Zavržení „neslovanského“ ONI není zavržením „německého“ zdvořilostního modelu, jak říká Kampelík, nýbrž negací modelu měšťanského ve prospěch lidového VY, za nímž se nic slovanského neskrývá;[17] i v němčině bylo (ovšem s časovým předstihem) VY/IHR zdvořilostní formou lidových vrstev.

Rádcovská literatura jako reflex snahy o vytvoření elaborované měšťanské konverzace se v českém prostředí objevuje teprve v druhé polovině 19. století a zůstává až do konce století sporadickým žánrem. Třicet až čtyřicet publikací za 50 let je – zvlášť ve srovnání s rádcovskou literaturou polskou nebo ruskou – zanedbatelný počet.[18]

 

Měšťanský salon

Další indikátory vytváření měšťanské jazykové kultury, elaborované komunikace a krásného hovoru je třeba opět hledat na klasických místech krásného hovoru, v měšťanských – pokud možno literárních – salonech. Řada okolností svědčí o tom, že v Čechách to byly instituce spíše slabé. Jejich slabosti nasvědčují řídké ohlasy v beletrii, dále ambivalence, s níž jsou líčeny, a také stesky současníků. Toto hodnocení potvrzují všechny příspěvky k salonní kultuře 19. století, přednesené během stejnojmenného sympozia roku 1998 (srov. Salony v české kultuře 19. století, 1999).

Salony, o nichž tyto příspěvky hovoří, neodpovídají ani francouzským v 17. a 18. století, ani německým nebo rakouským doby osvícenské nebo epochy romantismu, [187]ani ruským konce 18. a první poloviny 19. století. Neodpovídají jim nejen svým rozměrem, vybavením nebo skromností pohoštění, svědčícími o skromných materiálních poměrech hostitelů, ale ani svým zaměřením a periferní úlohou žen.

Znám je salon u Měchurů, kam ovšem kromě F. Palackého pro svůj původ neměl přístup nikdo z obrozenců (srov. Hroch, 1999a, s. 193). Jeho pokračováním byly salony Palackých, Riegrů a Bráfů. Ve 40. letech existoval salon u Staňků, pak salon Fričů a Zapů, v 60. letech salon Braunerů, v 70. letech pak nepříliš úspěšný literární salon E. Krásnohorské. O salonech se mluví i v provincii, pojmu salon se ale užívá inflačně: za salon je považováno každé místo vyčleněné ze sféry každodenního užívání a určené pro více či méně pravidelně se scházející hosty, ať už vedou vzdělanou literární konverzaci, nebo jen přetřásají každodennosti.[19]

Kruh návštěvníků těch prestižnějších z nich byl omezený. Konverzačním jazykem však nemohla být jen čeština. U Měchurů se ješte mluvilo německy, u Palackých česky a německy a i u Braunerů musela paní Augusta sáhnout k němčině nebo francouzštině, když se chtěla vyjádřit přesně (srov. Lenderová, 2000, s. 33). Ženy, v jiných končinách Evropy nositelky elaborovaného jazykového stylu, literárního vzdělání, tvůrkyně a čtenářky románů nebo alespoň pilné pisatelky dopisů a první instituce jazykové a kulturní výchovy vlastních dětí, zde nijak nedominují.

Také měšťanské „salony“ byly v Čechách záležitostí mužů, ač dokonalých i mezi nimi bylo málo. Popravdě řečeno jen jeden: František Palacký – „pan Pán“, jak ho s despektem nazývali J. Hanka, F. L. Čelakovský a jistě i řada dalších „výtečníků“, kteří v jeho decentně vybraném vystupování spatřovali zřejmě vyvyšování a pýchu (srov. Závodský, 1982, s. 45n.; Kořalka, 1998, s. 70n., 79). Ve srovnání s ním zůstávají pochvalně zmiňovaní J. E. Purkyně nebo V. Náprstek celkem nenápadní. I Palacký pocházel z typicky českých maloměšťanských poměrů, ale svou kulturní a společenskou socializaci, zasahující i výchovu erotickou, absolvoval v domech hornouherské šlechty (srov. Kořalka, 1998, s. 38n.). Tento „pan Pán“ byl zřejmě jedním z mála skutečných představitelů toho, co se německy nazývá „Bildungsbürgertum“. Jeho vzdělání, vybrané mravy a dokonalé vystupování byly natolik ojedinělé, že stály a stojí za zmínku každému, kdo se kdy osobou Palackého zabýval. Právě na něho a na návštěvy J. E. Purkyně se u Braunerů připravovaly vlastenecké dámy v konverzačních kurzech.

 

Jazykové deficity ženské části obrozenské společnosti

O konverzačních a jazykových deficitech českých měšťanek té doby existuje řada svědectví. Jejich příčinu chápe každý, kdo poznal situaci funkčního bilingvismu. Socializace těchto žen ve věcech každodenních byla česká, ve věcech kulturních německá, jejich kulturní čeština byla podomácku získaná (doba vyšších škol ještě nenastala, české konverzační příručky ani rádcovská literatura neexistovaly). Na rozdíl od svých manželů se tyto ženy nemohly zabývat jazykem, literaturou, historií nebo filozofií profesionálně jako jejich německé nebo rakouské současnice. Sférou jejich působnosti byla stále ještě domácnost.

[188]Původ ze středních vrstev znamenal sice i pro ně podíl na jistém minimálním vzdělání, ale spočíval většinou jen ve výuce němčiny a jisté hudební výchově. Ovšem skutečně jen minimální, jak ukazují mikrohistorické průhledy do rodinných poměrů českých středních vrstev, které konstatují výuku nepřesahující jednu hodinu denně.[20] Průvodním jevem tohoto přístupu byly v první řadě fyzicky a časově náročné práce v domácnosti právě v té době, kdy mužský potomek této rodiny vybraný k získání vzdělání vstoupil do veřejných vzdělávacích institucí, byť v roli chudého českého studenta. Máme-li na zřeteli počet těhotenství (paní Rettigová rodila stejně jako paní Kavalírová-matka jedenáctkrát), to, že své děti zaopatřovaly osobně, že je kojily v době, kdy to jinde bylo nepatřičné, že kromě jedné dvou služek pro nejhorší práce obstarávaly samy domácnost, asistovaly při všech nemocech, šily, přešívaly atd., je nasnadě, že jejich podíl na vytváření elaborované, vzdělané konverzace nemohl být než mizivý.[21]

Teprve ženy nezatížené prací a spolu s nimi mládež zbavená povinnosti pracovat a podílet se od útlého věku na chodu domácnosti a živnosti se stávají nositeli měšťanské vzdělanosti (srov. Nipperdey, 1987, s. 148). Předpoklady pro její vznik se v Čechách vytvářejí až od konce 70. let.[22] Příslušnice běžných městských středních vrstev, zaměstnané prací a starostí o domácnost, se jimi rozhodně stát nemohly, ačkoliv byly zároveň (spolu s babičkami a tetami) prvními (a často jedinými) vzdělávacími institucemi svých dětí, rozhodně svých dcer. Domácí učitelé při jednohodinové výuce denně nemohli zvlášť přispět k formování této vzdělanosti, guvernantky byly záležitostí špiček anebo dočasnou výjimkou.[23] Ještě u Braunerů se učitelem stává literát – S. Čech, kterého je třeba podpořit, ne zkušený pedagog znající své řemeslo.[24] Muži – i patriotičtí velikáni – na domácí jazykové výchově vážnější podíl mít nemohli: u Palackých, Riegrů a dalších bylo za přítomnosti otců zvykem mlčet, jejich pracovny byly nejen v Čechách pro potomstvo tabu.

Hodna zamyšlení je ještě jedna věc: Dosáhly manželky našich vlastenců a vůbec německy hovořící české měšťanstvo skutečně té jazykové úrovně, jež by je v němčině vy[189]zdvihla nad „staré“ střední vrstvy? Byla jejich němčina opravdu tak elaborovaná, jak se domníváme? Obáváme se, že nebyla. České ženy tohoto období se až na malé výjimky ani v němčině nemohly podílet na jazykové kultuře jiné třídy než té, k níž patřily. K tomu jim chyběly v první řadě odpovídající společenské styky. To, že si nesměly pomáhat nenápadnými kalky jako svého času frankofonní dámy ruské, jejich situaci ještě ztěžovalo. Pokud se ale elaborované konverzace nemohly zúčastnit ani v němčině, nemohly se opřít o žádný jazykově-komunikační model, který by ulehčil vytváření českého konverzačního stylu a mohl se stát příznakem elitní pozice jeho nositelů.

 

Předběžné shrnutí

V české společnosti 19. století zřejmě neexistovala šíře fungující elaborovaná – měšťanská – jazyková praxe, utvářená na pozadí vědomí vlastní elitní společenské příslušnosti, pěstovaná také v privátním kruhu a předávaná prostřednictvím žen v rámci rodinné výchovy generací matek generaci dětí. Umění krásného hovoru, které reklamoval Neruda v 70. letech 19. století, stejně jako Guth-Jarkovský ve 20. letech nebo Mathesius ve 40. letech 20. století, nebylo uměním české měšťanské společnosti. Tato společnost a její intelektuální vrstvy zůstaly svým společenským chováním, mentalitou, kulturními zálibami a systémem hodnot spojeny s chováním, mentalitou, zálibami a hodnotovým systémem středních vrstev. Veřejným prostorem českých elit se ne náhodou nestaly „ženské“ salony, nýbrž „mužské“ hostince a kavárny, plnící tuto funkci dodnes (srov. Macura, 1997a, s. 66n.; Rak – Vlnas, 1999, s. 225; Vašák, 1997, s. 39n.; Tureček, 1997, s. 44n. a další ve sb. Hospody a pivo v české společnosti, 1997). Podmínky pro začlenění spisovnosti do semiózy diskrétní distance směrem dolů byly blokovány souvztažnými veličinami NÁROD a JAZYKOVÉ SPOLEČENSTVÍ, ale i vnitřním autostereotypem v chápání sebe, podmíněným subalterní ekonomickou situací a subalterním postavením v rámci byrokratických institucí, a dále odmítnutím „německého“ – ve skutečnosti měšťanského – komunikačního modelu. Spojení se starými středními vrstvami, přetrvávající v sňatkových preferencích, situaci dále stabilizovalo. Symbolika vybrané spisovnosti se mohla prosadit pouze ve veřejném, oficiálním prostoru. V neveřejném a neoficiálním byla jako výraz společenské distance tabuizována.

Tato konstelace se stala i jedním ze základů mentálního systému české poobrozenecké společnosti; nic na tom nemění krátké intermezzo 1. republiky s její českou byrokracií a podnikatelstvem a dobovými filmy, v nichž už nevystupují jen sládkové, mlynáři, kněží nebo učitelé. „Socialistická“ perioda dané poměry opětovně znivelizovala, ač v jazykovém ohledu přechodně usilovala o (mentalisticky obrozenský) opak, totiž spisovnost pro všechny. I dnešní vývoj svědčí o tom, že postavení hovorové češtiny 1 není otázkou jazykového systému, nýbrž funkcí kódu společenské diferenciace.[25]

 

Kontinuita a diskontinuita

Indikátor číslo 1: Obyvatelstvu ex-socialistických zemí byly svého času přičítány – globálně a tím nepřiměřeně – dva negativní standardy. Jedním byl mentální egalita[190]rismus, nivelizující statusové rozdíly směrem dolů, druhým byl pasivizující etatismus. Měřítkem prvního (druhým se zde zabývat nebudeme) byl postoj obyvatel ke vzniku společenských a ekonomických rozdílů.

Brněnský sociolog R. Marada vyhodnotil příslušné statistiky, aby se dopracoval k detailní struktuře těchto standardů (srov. Marada, 1997, s. 58). Výsledky jeho analýzy ukazují v Česku relativně vysoký stupeň tolerance vůči faktickým rozdílům v příjmech, doprovázený nízkým stupněm tolerance vůči symbolickému projevu nerovnosti. Existující rozdíly statusu jsou sice uznávány, není však zvykem symbolicky tyto rozdíly „inscenovat“ – ať ve způsobu chování, vystupování, nákladných zálibách, veřejném konzumu nebo jinak.

Egalitaristické rysy se projevují i v uspořádání privátní sféry (např. v rámci zahrádkářství, chatařství, fotbalu atd.). V podobném smyslu je možné interpretovat i specificky české chápání rodiny jako místa vzdáleného veřejnosti a neřídícího se společenskými, nýbrž zásadně osobními zřeteli. Shodné rysy vykazuje i uzavírání sňatků mezi osobami různého stupně vzdělání, které sice na diachronní ose ještě není zpracované, ale zároveň odpovídá celkem každodenní společenské zkušenosti příslušníka středních vrstev a inteligence.[26] Jako strategie společenských aliancí působí tento sňatkový habitus antistavovsky, protože s každou novou generací znovu odbourává potenciálně se formující bariéry.

 

Distance a diference

Tezi o sémiotizaci standardnosti jako symptomu distance podporují do jisté míry i změny komunikačního úzu posttotalitních let, na něž upozornil i F. Daneš ve svém příspěvku k češtině na konci 20. století (srov. Daneš, 1999, s. 16).

Indikátor číslo 2: Krátce po změně režimu se začala konstituovat skupina osob preferujících normu orientovanou směrem ke standardu, a to vrstva mladých podnikatelů, kteří se zřejmě cítí být novou elitou a – podobně jako části nových politických elit – svůj nárok manifestují za pomoci jazykového kódu. Jejich manželky – zde se ovšem nemůžeme opřít o empirická data, nýbrž jen o vlastní pozorování –, tentokrát nezatížené domácí prací, se (alespoň v poloveřejném prostoru) chovají jazykově konformně (jejich domácí komunikace zůstává nadále neznámá).

 

Srovnání české a ruské jazykové situace

Přistupme ke srovnání české a ruské městské jazykové situace. Ač byly historické konstelace rozdílné a funkce církevní slovanštiny a nedostatek světské literární tvorby vedly v ruském případě k řadě dalších problémů, o kterých se i nadále kontroverzně diskutuje, a třebaže přechod k vnitroruské diglosii měl řadu specifických rysů, je co srovnávat. V obou společenstvích existoval asymetrický funkční bilingvismus vyšších [191]společenských vrstev. V obou případech byla písemná i ústní praxe pociťována jako deficitní, v obou společenstvích byly standardy elaborovány vědomě, a nejen „přirozenou“ cestou. Novodobý ruský jazykový vývoj se dává do pohybu o něco dřív než český. I zde však jsou osvícenství, klasicismus a romantismus důležitými základy při hledání nového jazykově-komunikačního systému. I zde se generace romantiků (nejsilněji její slavofilská část) podílela na specifické hypostázi LIDU. Od situace v Čechách se ruská elaborace ale lišila jednak společenským kontextem (podíl na ní měly jak šlechtické vrstvy, tak i měšťanská inteligence), jednak charakterem ruského měšťanstva a inteligence.

 

Střední vrstvy a měšťanstvo v ruských poměrech

Také v Rusku musíme, jak ukázala už monografie M. Hildermeiera, rozlišovat mezi „starými“ středními vrstvami a novým měšťanstvem (srov. Hildermeier, 1986). To se vytvářelo pod vlivem státních reforem jednak z ruského „kupečestva“, což byla na rozdíl od „měščanstva“ kapitálově nejsilnější složka městských středních vrstev, a z „lidí různých činů, tj. hodností“, známých pod názvem „raznočinci“. Nové měšťanstvo se svým ekonomickým postavením, svou mentalitou (přes zvláštnosti, k nimž patří i zřetelná feudalizace životního stylu pod vlivem dominance dvořanského modelu) a přesto, že procentuálně činilo pouze 0,1 % obyvatelstva, stalo postupem doby zřejmě skutečně měšťanstvem vysokého stupně změšťanštění ve smyslu R. Lepsia.[27]

Alespoň jednu složku měšťanstva a společensky, profesně a ekonomicky integrovanou část ruské inteligence 19. a začátku 20. století (především těch, kdo byli zaměstnáni ve špičkových pozicích státního aparátu) je možno považovat za variantu toho, co se německy nazývá Bildungsbürgertum, ač ruskou „intelligenciju“ jako společenskou vrstvu už od 60. let 19. století charakterizovala v sociálním ohledu především její neobvykle heterogenní sociální struktura, podmíněná expanzí vyššího vzdělání, jejímž motorem byly státní reformy; expanzí, která po roce 1917 pokračovala (srov. Geyer, 1985, s. 215n.; Späth, 1985, s. 561n.; Beyrau, 1993, s. 98n.).

Evropeizace ruské společnosti byla vázána na vývoj měst. Ta byla, jak známo, zaostalá, kapitálově slabá a postrádala typické evropské městské charakteristikum, vyjádřené právní regulí „Stadtluft macht frei“. Města se mohla stát motorem vývoje až v době, kdy se zde vyvinulo finančně silné, podnikatelsky aktivní a stavovsky sebevědomé, samosprávně a kulturně soběstačné měšťanstvo. Cesta k němu – otevřená reformními projekty Kateřiny II. roku 1767 – trvala přes sto let. Během nich byly položeny fiskální, právní, administrativní a morálně-ekonomické, jak by řekl H. Medick, základy k jeho vzniku.[28]

Prvním krokem bylo posílení vrstvy majetných obchodníků: stát se vzdal části monopolů, začal participovat na podnikání pomocí daně z kapitálu, která nahradila daň z duše a vyvedla daňovou povinnost z kontextu nesvobody. Tato daň byla odstupňována do tří tříd, které regulovaly příslušnost k novým cechovním korporacím. Ty zas [192]umožňovaly přístup ke specifickým privilegiím, která měla bránit venkovské konkurenci a která na veřejnosti zároveň reprezentovala společenskou prestiž svých držitelů. Komu se podařilo udržet se obzvlášť dlouho v obzvlášť vysoké daňové třídě, ten mohl požádat o nejvyšší společenskou gratifikaci: přiznání osobního nebo i dědičného šlechtického titulu.[29] Na tomto místě nalézáme první styčnou plochu mezi šlechtictvem a měšťanstvem, ač o splývání a vzájemném propojování v počátečních fázích jistě není možné hovořit.[30]

Během doby byl – alespoň částečně – únik z měšťanské třídy a proud nobilitací zabrzděn. Prostředkem k tomu byla reorganizace stavovské hierarchie. Nová pravidla Mikuláše I. o městském stavu zavádějí vedle elitní (a dědičné) vrstvy „činovnych graždan“ a „imenitych graždan“ pro nás důležitou vrstvu „početnych graždan“ – čestných občanů. Tyto vrstvy jsou otevřeny těm nejbohatším, nejlepším, nejschopnějším a nejváženějším. Od roku 1832 je „čestným občanům“ umožněn přístup ke státní službě (do té doby privilegium šlechtické vrstvy). K „čestným občanům“ patří teď i vzdělanci, ať už jakéhokoli původu (srov. Hildermeier, 1986, s. 224n.). Vedle titulárních a fiskálních měšťanů stojí tedy učenci, umělci, doktoři, magistři – absolventi vyšších vzdělávacích institucí, to jest osoby, jejichž prestiž pramení z „intelektuálního kapitálu“ a/nebo z pozice, kterou zaujímají v byrokratickém aparátu. Zde nalézáme druhou styčnou plochu pro kontakt vzdělané části ruského dvořanstva s příslušníky inteligence. Třetí styčnou plochou se od šedesátých let stávají univerzity.

Ruská inteligence se formovala jednak z řad (většinou) nižšího služebního dvořanstva, jednak z vrstvy měšťanské a vrstvy raznočinců (srov. Meyer, 1978, s. 231). Mezi těmito složkami existovaly od poloviny 19. století intenzivní vztahy. G. Fischer (1961) hovoří o dvou generacích ruské inteligence: generaci vznešených otců, dominantní ve 30. letech (Gercen, Bělinskij, Turgeněv), a generaci méně vznešených synů (Černyševskij, Dostojevskij) od poloviny 19. století, na niž pak navazuje generace vnuků a pravnuků, lišící se svým sociálním původem z nižších společenských vrstev, nezakořeněností ve státním aparátu, racionalistickou orientací, excesivní vírou ve vědu a opětovnou idealizací LIDU (srov. Fischer, 1961, s. 253n.). Ani „plebejizace“ ruské inteligence v 19. a v průběhu 20. století nevedla k vymizení inteligence staršího, kulturně měšťanského typu.

 

Kontexty vývoje spisovnosti

Čím se od sebe liší kontext elaborace ruštiny a češtiny? Prvním rozdílem je kontakt mezi majetným měšťanstvem, dvořanstvem a vrstvou měšťanské inteligence. Druhý spočívá v charakteru nového měšťanstva: toto měšťanstvo se životním stylem, normami, kulturními standardy, mentalitou a vzděláním od starých středních vrstev skutečně odlišilo. To má v našem kontextu několik důležitých důsledků: „staré“ střední vrstvy, jejichž tradicionalistická mentalita je známa z různých svědectví, nebyly nositeli [193]elaborovaného, literárně vytříbeného hovorového jazyka. Tyto městské střední vrstvy byly – a zůstaly, jak ukázal výzkum jazyka měst v osmdesátých letech – nositeli hovorové ruštiny 2 – ruského „prostořečija“.

 

Hovorová ruština 1 a ruské literární salony

Ať už považujeme dnešní hovorovou ruštinu 1 za systémovou varietu nebo za hovorový funkční styl, tato ruština (russkaja razgovornaja reč’, RRR) je potomkem komunikačních modů a konverzační normy 19. století, jejíž vznik je zase vázán na existenci literárních salonů. Čtvrtou a pro vývoj elaborovaného stylu a hovorového jazyka obzvlášť významnou styčnou plochou kulturních elit 19. století se staly ruské literární salony. Tyto salony vedla v první polovině 19. století národně integrovaná, literárně vzdělaná šlechta, jejich hosty byli příslušníci šlechty, bohatého (vzdělaného) měšťanstva a vrstva nešlechtické inteligence (a z řad raznočinců). V nich se stýkali vznešení otcové – literáti, literární kritici a učenci – se svými méně vznešenými syny. Roli duchovních autorit zde ale hrály – podobně jako ve Francii od 17. a 18. století a na rozdíl od poměrů českých – vzdělané, překladatelsky nebo i literárně činné dámy, nezatížené domácími pracemi, péčí o děti nebo finanční tísní. Vzpomeňme jen na (jazykově ruské) moskevské a (francouzsko-ruské) petrohradské salony u kněžny Volkonské, Ponomarjovové, Jelaginové (matky Kirejevského), u Karamzinů, Odojevských, Smirnov-Rossetové, Rostopčinové a dalších.[31]

Jejich „delikátní jazyk“ a vybraný vkus byly už pro Treťjakovského a Karamzina mírou žádoucího a krásného (srov. Lotman – Uspenskij, 1975, s. 230n.). V salonech těchto dam se odehrávala iniciace všech nových literárních děl. Od konce 18. století, hlavně ale od 30. let 19. století tu probíhala elaborace literární hovorové ruštiny, z níž se skutečně už v 19. století stal polyfunkční prostředek komunikace elit, a to vzdělaných elit dvořanských i měšťanských. Za hlavní období přetváření jejích norem v 19. století platí šedesátá léta státních reforem s nástupem raznočinců na „společenský parket“ a porevoluční období století následujícího (srov. Vinogradov, 1938, s. 141; Barannikovová, 1985, s. 59; Krysin, 1989, s. 31). Velkorysý střih těchto salonů, jejich opulentní styl, na české poměry nepředstavitelné množství hostů, kterým se po půlnoci předkládají vybrané delikatesy, jsou stejně pozoruhodné jako okolnost, že ruská inteligence zde vystupuje v pozici relativně rovnocenné duchovní elity.[32]

Ať už se během 20. století stalo s ruským dvořanstvem a bohatým měšťanstvem cokoli, tato inteligence byla a zůstala nositelkou elaborované polyfunkční hovorové ruštiny 1, jejímž dědicem je dnešní „russkaja razgovornaja reč’“. A to buď cestou kontinuity, jak soudila Barannikova, která – podobně jako Vinogradov, Lotman nebo Uspenskij – spatřovala první etapu elaborace ve 20.–30. a pak v 60. letech 19. století a sociální vrstvu, v níž se tento proces odehrával, hledala v okruhu děkabristů, odmítajících „galomanii“ a usilujících o elaboraci vlastní ruské kultury a jazyka, a prvořadou roli při[194]čítala Karamzinovi, pak Puškinovi a jeho kruhu (srov. Barannikova, 1970a, s. 19). Anebo – jak na věci nahlíží Krysin (1989, s. 39) – cestou jisté cenzury, přelomu a hybridizace, kterou představovala revoluční 20. léta 20. století, v nichž dochází jak ke změně sociální báze nositelů hovorového jazyka 1, tak i ke změně jazykového kódu, přičemž inteligence zůstává nositelem dané elitní normy i dál.

 

Russkaja razgovornaja reč’ versus prostorečije

Vývody obou autorů spadají do doby, kdy v Rusku probíhal intenzivní výzkum hovorové ruštiny 1. Tento výzkum byl svého času omezen na ty mluvčí, kteří jakožto mateřští mluvčí městského původu většinou už v druhé generaci příslušeli k vrstvě inteligence. Nositelé hovorové ruštiny 1 (RRR) byli charakterizováni výlučně stupněm svého vzdělání. Tato vrstva vzdělaného městského obyvatelstva užívala hovorové ruštiny 1 bez funkčního omezení, a to i ve spontánní a rodinné komunikaci. Pokud pocházeli z rodin „staré“ inteligence, byli monolingvální.[33] Hovorová ruština 1 pro ně byla varietou mateřskou.

Dobová charakteristika nositelů RRR postrádala běžné sociologické parametry a úzce souvisela s internalizovaným chápáním jazykové variance jako funkce vzdělání, a ne jako symptomu a symbolu společenského vývoje a specifických skupinových tradic, chápáním, k němuž přispěl i nezvyk myslet v kategoriích, zavánějících doktrínami pseudomarxismu. Tento nesociologický přístup byl svého času kritizován západními slavisty obzvlášť poté, co byl ex-negativo aplikován i při výzkumu hovorové ruštiny 2 – ruského prostorečija.[34]

Sovětští badatelé zapojili toto prostorečije s překvapující samozřejmostí do svého vlastního vzdělanostního modelu a definovali jeho nositele opět z pozice vzdělanostní elity a celkem bez ohledu na jeho sociálně kulturní svébytnost. Prostorečije se tak stalo deficitním fenoménem, heterogenní snůškou přehmatů proti normám spisovnosti, podmíněnou nedostatky znalostí normy spisovného jazyka. Jeho nositeli byli „ljudi ne vladejuščije normoj literaturnogo jazyka“.[35] Prostorečije je ale, jak ukazuje jeho teritoriální rozšíření a systémové rysy (přes konstatovanou varianci, typickou pro variety hovorové a přitom vzdálené institucím, zabývajícím se jazykovou výchovou), druhým hovorovým jazykem městského obyvatelstva. Z diachronního pohledu se jedná o potomka společného hovorového jazyka městských vrstev před jejich kulturní diferenciací v 18. a 19. století a před elaborací hovorové ruštiny 1.[36] Třetí systémovou vrstvou jsou, jak známo, dialekty.

Tento přístup k jazykové variantnosti z hlediska zřetelně elitní pozice, uznávající pouze vzdělání jako kulturně a sociálně účinný faktor, právě svou asociologičností [195]evokuje mentalitní specifika ruských vzdělaných vrstev (v první řadě humanitních oborů). Tato mentalitní specifika, bohužel opět neověřená empiricky, je možné spojit s výsledky zmiňované analýzy fenoménu měšťanstvo a měšťanskost v historické sociologii. Ruská inteligence – i ta dnešní, k níž patří filologické špičky Ruské akademie věd – je ještě víc než inteligence jiných zemí vrstvou, jejímž konstitutivním faktorem jsou v první řadě kulturní standardy, normy, tradice, zájmy a mentalita. Rozhodně není vrstvou, již by v průběhu 20. století a zvláště od doby perestrojky bylo možno definovat ekonomicky, statusově nebo jen profesně. Její pevný vzdělanostní kodex, neznající nářku nad materiálním nedostatkem a i na konci 20. století sahající k literárnímu citátu jako průkazu osobní totožnosti, jistě nezůstal utajen tomu, kdo je obeznámen s poměry v ruské společnosti.

Ruská inteligence sémiotizovala na rozdíl od inteligence české svou stavovskou příslušnost a elitní společenskou pozici navenek i dovnitř. Stalo se tak zřejmě už v 19. století, v klasických literárních salonech a za účasti žen, kterým připadla úloha familiarizace krásného hovoru. Symbolika jazykového úzu jako decentní deklarace vlastní společenské příslušnosti i jako decentní reprezentace „nenápadných rozdílů“ zůstala v platnosti po celé turbulentní 20. století.

 

Závěr

Z našeho srovnání vyplývá něco, co je jistě možné považovat za triviální, co ale vzhledem ke složitosti reálných konstelací zas tolik triviální není. Elaborovaný jazykový styl, orientovaný směrem ke standardu, je fenoménem, symbolem a symptomem sociálně kulturní diferenciace, ke které dochází v průběhu procesu literarizace. Je to fenomén internalizovaného vědomí vlastní elitní sociálně kulturní sounáležitosti a elitní pozice ve společnosti. Tento elaborovaný jazykový styl se stává společensky prestižním a dominantním tehdy, když je legitimován sociální a sémiotickou praxí pokud možno nemarginálního společenství a když se může opřít o jisté – více či méně diskrétní – vědomí příslušnosti ke společenské (kulturní) elitě. Kam v tomto ohledu směřuje česká postobrozenecká společnost, ukáže teprve další vývoj.

 

LITERATURA

 

ARONSON, M.: Kružki i salony. In: M. Aronson – S. Reiser, Literaturnyje kružki i salony. Red. B. M. Ejchenbaum. Moskva 1929, s. 15–81.

BARANNIKOVA, L. I.: O social’no-istoričeskoj obuslovlennosti razvitija russkoj razgovornoj reči. In: Russkaja razgovornaja reč’. Saratov 1970a, s. 18–25.

BARANNIKOVA, L. I.: Social’no-istoričeskaja obuslovlennost’ mesta razgovornoj reči v obščenarodnom jazyke. Voprosy jazykoznanija, 3, 1970b, s. 100–109.

BARANNIKOVA, L. I.: O meste razgovornoj reči v funkcional’noj paradigme russkogo jazyka. In: M. M. Guchman (red.), Funkcional’naja stratifikacija jazyka. Moskva 1985, s. 54–67.

BAUSINGER, H.: Bürgerlichkeit und Kultur. In: J. Kocka (Hrsg.), Bürger und Bürgerlichkeit im 19. Jahrhundert. Göttingen 1987, s. 121–143.

BERGER, T.: Užívání češtiny jako úředního jazyka v druhé polovině 18. století na příkladě města Chrudimi. In: Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Rychnov n. Kněžnou 1999, s. 43–78.

[196]BERNSTEIN, L.: Women on the verge of a new language: Russian salon hostesses in the first half of the nineteenth century. In: Russia-Women-Culture. Indiana University Press 1996, s. 209–224.

BETSCH, M.: Zur Entwicklung des Systems der Anredepronomina im Tschechischen 1700–1850. In: M. Giger – B. Wiemer (Hrsg.), Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (Polyslav). München 1998, s. 37–44.

BETSCH, M.: Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700–1850). München 1999.

BEYRAU, D.: Intelligenz und Dissens. Die russischen Bildungsschichten in der Sowjetunion 1917–1985. Göttingen 1993.

ČERMÁK, F.: Relations of spoken and written Czech (With special reference to the varying degree of acceptability of spoken elements in written language). Wiener slavistischer Almanach, 20, 1987, s. 133–150.

ČERNÝ, F.: Diváci českého divadla v 19. století. In: Umění a veřejnost v 19. století. Plzeň 1998, s. 27–55.

Český jazyk na přelomu tisíciletí. Red. F. Daneš a kol. Praha 1999.

ČORNEJ, P. – MACURA, V.: Bibliographie des traités de savoir-vivre tchèques et slovaques. In: Bibliographie des traités de savoir-vivre en Europe du Moyen Age à nos jours. Clermont-Ferrand 1995, s. 273–295.

DANEŠ, F.: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1999, s. 12–24.

EFMERTOVÁ, M.: České země v letech 1848–1919. Praha 1998.

FERGUSON, Ch. A.: Diglossie. Word, 15, 1959, s. 325–340.

FISCHER, G.: The intelligentsia and Russia. In: C. E. Black (ed.), Transformation of Russian. Aspects of Social Change since 1861. Cambridge, Mass. 1961, s. 253–273.

FREVERT, U.: Frauen-Geschichte zwischen bürgerlicher Verbesserung und Neuer Weiblichkeit. Frankfurt a. M. 1986.

GEYER, D.: Zwischen Bildungsbürgertum und Intelligenzija: Staatsdienst und akademische Professionalisierung im vorrevolutionären Russland. In: W. Conze – J. Kocka (Hrsg.), Bildungsbürgertum im 19. Jahrhundert. Stuttgart 1985, s. 207–230.

GÖPFERT, F.: Dichterinnen und Schriftstellerinnen in Russland von der Mitte des 18. bis zum Beginn des 20. Jahrhunderts. Eine Problemskizze. München 1992.

Gorodskoje prostorečije. Problemy izučenija. Red. E. A. Zemskaja – N. D. Šmelev. Moskva 1984.

GUTH-JARKOVSKÝ, J.: Společenský katechismus. Praha 1921.

HAARMANN, H.: Elemente einer Soziologie der kleinen Sprachen Europas. Bd. 2. Hamburg 1979.

HAVRÁNEK, B.: Jazyk Máchův. In: J. Mukařovský (red.), Torso a tajemství Máchova díla. Praha 1938, s. 279–333.

HAVRÁNEK, J.: Společenské předpoklady českého divadla v Praze v 19. století. In: Divadlo v české kultuře 19. století. Praha 1985, s. 205–207.

HAVRÁNEK, J.: Zdroje historického povědomí širokých vrstev českého národa. In: Povědomí a tradice v novodobé české kultuře. Praha 1988, s. 39–53.

HILDERMEIER, M.: Bürgertum und Stadt in Russland (1760–1870). Rechtliche Lage und soziale Struktur. Köln 1986.

HOFF, J.: Bibliographie des traités de savoir-vivre polonais. In: Bibliographie des traités de savoir-vivre en Europe du Moyen Age à nos jours. Clermont-Ferrand 1995, s. 299–272.

Hospody a pivo v české společnosti. Praha 1997.

HROCH, M.: Das Bürgertum in den nationalen Bewegungen des 19. Jahrhundert. Ein europäischer Vergleich. In: J. Kocka (Hrsg.), Bürgertum im 19. Jahrhundert. Bd. II. Berlin 1995, s. 197–219.

HROCH, M.: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. Praha 1999a.

HROCH, M.: Na prahu národní existence. Praha 1999b.

HRONEK, J. – SGALL, P.: Sbližování spisovné a obecné češtiny. NŘ, 82, 1999, s. 184–191.

JACHNOW, H.: Substandardsprachliche Varianten des Russischen und ihre linguistische Erfassung. In: W. Lehfeld – H. Jachnow et al., 1991, s. 9–18.

JOHANIDES, J.: Magdalena Dobromila Rettigová. Rychnov n. Kněžnou 1995.

[197]JUNGMANN, J.: Zápisky. Praha 1998.

KAMPELÍK, F. C.: Vykání a zdvořilost společenská Čechoslovanů v otázkách a odpovědích. Praha 1847.

KATRNAK, T.: Strukturální příčiny poklesu sňatečnosti a nárůstu svobodných v České republice v průběhu devadesátých let. Rukopis, 2001.

KLOSS, H.: Die Entwicklung neuer germanischer Kultursprachen 1800–1950. Düsseldorf 1952.

KLOSS, H.: Abstandsprachen und Ausbausprachen. In: J. Göschel (Hrsg.), Zur Theorie des Dialekts. Wiesbaden 1976, s. 301–322.

KOCKA, J.: Bürgertum und Bürgerlichkeit als Probleme der deutschen Geschichte vom späten 18. zum frühen 19. Jahrhundert. In: J. Kocka (Hrsg.), Bürger und Bürgerlichkeit im 19. Jahrhundert. Göttingen 1987, s. 21–63.

KOŘALKA, J.: František Ladislav Čelakovský. Praha 1998.

KRAUS, J.: Does spoken Literary Czech exist? In: E. Eckert (ed.), Varieties of Czech. Amsterdam – Atlanta 1993, s. 42–51.

KRČMOVÁ, M.: Současná běžná mluva v českých zemích. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Red. F. Daneš a kol. Praha 1999, s. 160–172.

KREMNITZ, G.: Diglossie/Polyglossie. In: Handbücher für Sprach- und Kommunikationsforschung. Bd. I, 1. 1987, s. 208–219.

KRYSIN, L. P.: Sociolingvističeskije aspekty izučenija sovremennogo russkogo jazyka. Moskva 1989.

LANGER, G.: Sprachwechsel und kulturelle Identität. Božena Němcová und Marie von Ebner-Eschenbach. In: U. Steltner (Hrsg.), Auf der Suche nach einer größeren Heimat. Sprachwechsel/Kulturwechsel in der slawischen Welt. Jena 1999, s. 33–50.

LEHFELD, W.: Zum Stand der Erforschung der nichtstandardsprachlichen Existenzformen des Russischen. In: W. Lehfeld – H. Jachnow et al., 1991, s. 2–9.

LEHFELD, W. – JACHNOW, H. et al.: Das Verhältnis von Literatursprache (Standardsprache) und nichtstandardsprachlichen Varietäten in der russischen Gegenwartssprache. Die Welt der Slaven, 36, 1991, s. 1–71.

LENDEROVÁ, M.: Lidé v salonech osmnáctého století (Salon pražský a salon pařížský – příspěvek k dějinám mentalit). In: Scientific Papers of the University of Pardubice. Series C, 3, 1997, s. 151–166.

LENDEROVÁ, M.: Zdenka Braunerová. Praha 2000.

LEPSIUS, R.: Zur Soziologie des Bürgertums und der Bürgerlichkeit. In: J. Kocka (Hrsg.), Bürger und Bürgerlichkeit im 19. Jahrhundert. Göttingen 1987, s. 79–100.

LINKE, A.: Zum Sprachgebrauch des Bürgertums im 19. Jahrhundert. Überlegungen zur kultursemiotischen Funktion des Sprachverhaltens. In: R. Wimmer (Hrsg.), Das 19. Jahrhundert. Berlin – New York 1991, s. 251–281.

LINKE, A.: Sprachkultur und Bürgertum. Zur Mentalitätsgeschichte des 19. Jahrhunderts. Stuttgart 1996.

LNĚNÍČKOVÁ, J.: České země v době předbřeznové 1792–1848. Praha 1998.

LOTMAN, J. – USPENSKIJ, B. V.: Spory o jazyke v načale XIX. v. kak fakt russkoj kul’tury (Proisšestvije v carstve tenej, ili sud’ba rossijskogo jazyka – neizvestnoje sočinenije Semena Bobrova). In: Trudy po russkoj i slavjanskoj filologii, XXIV, Literaturovedenije. Tartu 1975.

MACURA, V.: Paradox obrozenského divadla. In: Divadlo v české kultuře 19. století. Praha 1985, s. 36–43.

MACURA, V.: Kontext české hospody. In: D. Hodrová a kol. (ed.), Poetika míst. Praha 1997a, s. 63–72.

MACURA, V.: Chaloupka – projekt idyly. In: D. Hodrová a kol. (ed.), Poetika míst. Praha 1997b, s. 43–62.

MACURA, V.: Český sen. Praha 1998a.

MACURA, V.: Příběh encyklopedie dam. Tvar, 9, 1998b, s. 1–5.

MACURA, V.: Salon u Fričů a konverzační slovník pro dámy. In: Salony v české kultuře 19. století. Praha 1999, s. 75–87.

MACHAČOVÁ, J.: Rodina české inteligence v 19. století. Vzory chování, socializační cíle. In: Studie k sociálním dějinám 19. století, 3. Slezský ústav AV ČR, Opava 1993, s. 7–64.

MACHAČOVÁ, J.: Vzdělání a výchova dívek v měšťanské rodině v 1. polovině 19. století (upomínky K. Světlé). In: Slezský sborník, 96, 4, 1998, s. 250–262.

[198]MARADA, R.: Kulturstandards und postkommunistische Transformation. Das Beispiel Tschechien. In: S. Höhne – M. Nekula (Hrsg.), Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion. München 1997, s. 45–60.

MATHESIUS, V.: Společenské základy krásného hovoru. In: Možnosti, které čekají. Praha 1944, s. 258–259.

MEDICK, H.: Plebejische Kultur, plebejische Öffentlichkeit, plebejische Ökonomie. Über Erfahrungen und Verhaltensweisen Besitzarmer und Besitzloser in der Übergangsphase zum Kapitalismus. In: Klassen und Kultur. Solzialanthropologische Perspektiven in der Geschichtsschreibung. Frankfurt a. M. 1982, s. 157–204.

MEYER, K.: Die Entstehung der Universitätsfrage in Russland. Zum Verhältnis von Universität, Staat und Gesellschaft zu Beginn des 19. Jahrhunderts. In: Forschungen zur osteuropäischen Geschichte, 25, 1978, s. 229–238.

MÖLLER, H.: Die kleinbürgerliche Familie in 18. Jahrhundert. Verhalten und Gruppenkultur. Berlin 1969.

MOSSE, W.: Adel und Bürgertum in Europa des 19. Jahrhunderts. Eine vergleichende Betrachtung. In: Bürgertum im 19. Jahrhundert. III. Bd. Berlin 1995, s. 7–47.

NAUGHTON, J.: Kontinuita spisovné češtiny v próze 18. století. Studia Comeniana et Historica, 25, 1995, s. 40–55.

NERUDA, J.: Společenský náš život, který není a české salony, které nejsou. Národní listy, 19. 12. 1869.

NĚMCOVÁ, B.: Chýše pod horami In: Sebrané spisy, IV. Praha 1862.

NEŠČIMENKO, G.: Etničeskij jazyk. Opyt funkcional’noj differenciacii na materiale sopostavitel’nogo izučenija slavjanskich jazykov. München 1999.

NEUDORFOVÁ, M. L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha 1999.

NEWERKLA, S.: Intendierte und tatsächliche Sprachwirklichkeit in Böhmen. Diglossie im Schulwesen der Böhmischen Kronländer 1740–1918. Wien 1999.

NIPPERDEY, Th.: Kommentar: „Bürgerlich“ als Kultur. In: J. Kocka (Hrsg.), Bürger und Bürgerlichkeit im 19. Jahrhundert. Göttingen 1987, s. 143–148.

OTRUBA, M.: Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla. Praha 1961.

Paměti babičky Kavalírové. Red. J. J. Frič – O. Zielecká. Praha 1929. Reprint 1992.

PAVERA, J.: Preobrození? Nad edicí Země dobrá, to jest země česká. In: Kultura v českých zemích kolem roku 1800. Praha 1999, s. 182–189.

PELCL, F.: Kronika česká. Bd. I/1791, Bd. II/1792, Bd. III/1796.

PRAHL, Z. – HOJDA, R.: Umění v konverzaci: Thunův salon. In: Salony, 1999, s. 35–46.

RAK, J. – VLNAS, V.: Česká hra na salon. In: Salony, 1999, s. 223–234.

Raznovidnosti gorodskoj ustnoj reči. Sbornik naučnych trudov. Red. N. D. Šmelev – E. A. Zemskaja. Moskva 1988.

REIFFENSTEIN, I.: „Oberdeutsch“ und „Hochdeutsch“ in Bayern im 18. Jahrhundert. In: A. Gardt – K. J. Matheier – D. Reichmann (Hrsg.), Sprachgeschiche des Neuhochdeutschen. Gegenstände, Methoden, Theorien. Tübingen 1995, s. 307–317.

RETTIGOVÁ, M. D.: Mladá hospodyňka v domácnosti. Praha 1840.

RULÍK, J.: Sláva a výbornost jazyka českého. Praha 1792.

RULÍK, J.: Velmi užitečná historie o slovutném národu českém. Praha 1793.

Salony v české kultuře 19. století. Praha 1999.

SAVKINA, I.: Provincialki russkoj literatury (ženskaja proza 30-40-ch godov XIX veka). Wilhelmshorst 1998.

SIEDER, R.: Sozialgeschichte der Familie. Frankfurt a. M. 1987.

SOROKIN, J.: Razgovornaja i narodnaja reč’ v „Slovare Akademii Rossijskoj“ 1789–1794 gg. In: Materialy i issledovanija po istorii russkogo literaturnogo jazyka. Bd. 1. Moskva – Leningrad 1949, s. 95–160.

SPÄTH, M.: Die Professionalisierung von Ingenieuren in Deutschland und Rußland 1800–1914. In: W. Konze – J. Kocka (Hrsg.), Bildungsbürgertum im 19. Jahrhundert. Bd. 1. Stuttgart 1985, s. 561–588.

STARÝ, Z.: The forbidden fruits is the most tempting or Why there is no Czech sociolinguistics. In: E. Eckert (ed.), Varieties of Czech, Amsterdam – Atlanta 1993, s. 80–95.

[199]STICH, A.: Český jazyk a dramatický text 19. století. In: Divadlo v české kultuře 19. století. Praha 1985, s. 75–85.

Studie k sociálním dějinám 19. století. 5/1995, 7.1/1997, 7.2/1997. Ed. J. Machačová – J. Matějček. Slezský ústav SZM, Opava et al.

ŠIMUNKOVÁ, A.: Statut, odpovědnost a láska: vztahy mezi mužem a ženou v české měšťanské společnosti v 19. století. Český časopis historický, 95, 1997, s. 55–107.

TUREČEK, D.: Erbenovi sládci. In: Hospody a pivo v české společnosti. Praha 1997, s. 44–52.

ULIČNÝ, O.: Čeština devadesátých let dvacátého století. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno 1996, s. 59–63.

VAŠÁK, P.: Pivo, hospody a Máchovský kult. In: Hospody a pivo v české společnosti. Praha 1997, s. 39–43.

VINOGRADOV, V. V.: Očerki po istorii russkogo literaturnogo jazyka 17–19 vv. Moskva 1938.

VINOGRADOV, V. V.: Russkij jazyk v sovremennom mire. Russkaja reč’, 1, 1970, s. 4–13.

ZÁVODSKÝ, A.: František Ladislav Čelakovský. Praha 1982.

ZEMSKAJA, E. A. et al.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1973.

 

R É S U M É

Once more about Czech diglossia, this time also from the point of view of gender studies

The author compares the different position of colloquial speech 1 (hovorová čeština, russkaja razgovornaja reč’) orientated at the standard (high variety) and of the non-standard colloquial speech 2 (obecná čeština, gorodskoje prostorečije) in Czech and Russian language. For both situations of speech social-cultural explanations are suggested which also consider the gender perspective. The weak position of colloquial speech 1 in Czech language situation as opposed to Russian language situation has its cause not only in the weak status or absence of the historical elite (aristocracy, burgeoisie of both sexes) in the 19th century, but also in the remote female contribution to familiarization of the high-variety connected therewith and in the specific mental modell born by this constellation according to which the semiosis of social differences – even those, represented by the habitus of communication – should be avoided or minimalized. The differences of the female contribution to the development of colloquial speech varieties in different societies have its reason in different educational standards of „social complet“ or „incomplet“ societies. These differences are fundamental in respect to the development of the diglossic situations. Only under the elite of a „socially complete“ community including both sexes a conversational centered education and the development of polyfunctional speech variety can be verified. The comparison proofs that the different communicativ presence of women in society caused by the respective and specific social constellations is significantly relevant for the familiarization or the non-familiarization of elaborated speech.

Institut für Slawistik Philosophische Fakultät
Friedrich-Schiller-Universität, Ernst-Abbe-Platz 8, D-07743 Jena
e-mail: J.v.L@uni-jena.de

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 3, pp. 178-199

Previous Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu (1. část)

Next Milan Ferenčík: Organizácia a priebeh úvodných fáz rozhlasovej kontaktnej relácie Nočné dialógy