Jazyky a lingvistika v Paraguayi

Lenka Zajícová

[Rozhledy]

(pdf)

Languages and linguistics in Paraguay

Dnešní Paraguay je součástí rozsáhlého území, které bylo před příchodem Evropanů osídleno etniky patřícími převážně do početné jazykové rodiny tupí-guaraní, jedné z osmi rodin mohutného jazykového kmene tupí. Jeho více či méně silné větve bylo možné najít od Antil až po ústí Río de la Plata, převážně v povodí velkých řek – Amazonky a jejích přítoků, Paraná, Paraguaye a Uruguaye. O umístění kolébky jazykové rodiny tupí-guaraní existují pouze dohady. Nejrozšířenější názor vychází z obecně přijímaného kritéria, které kolébku jazykové rodiny klade do místa s největším počtem dialektů příslušné rodiny na co nejmenším území, a pro tupí-guaraní označuje za tuto oblast Mato Grosso mezi řekami Giparaná (Machado) a Aripuana. Odtud pak jednotlivé kmeny putovaly po proudu i proti proudu řek a osídlovaly jejich břehy, až obsáhly území zabírající téměř polovinu jihoamerického kontinentu. Pro oblast Paraguaye je pak nejcharakterističtější jedna z osmi podskupin, na které se tato rodina, do níž patří přibližně 40 jazyků, obvykle dělí, a to guaraní, sestávající z osmi jazyků či dialektů. Pro klasifikaci jazyků této rodiny je stále přínosem dílo Č. Loukotky (1968) či A. Tovara (1984); nejnovější klasifikaci, ve které jsou zapracovány současné poznatky, i vyčerpávající bibliografii k tématu pak najdeme v práci A. Fabra (1998). Typologií jazyků guaraní se u nás zabýval F. Vrhel ve svých Apuntes tipológicos sobre las lenguas nativas del Paraguay (Typologické poznámky o nativních jazycích v Paraguayi), vycházející z typologického pojetí V. Skaličky (srov. Vrhel, 1981).

Přestože indiánské kmeny Guaraníů v Evropě nikdy nevzbuzovaly takový zájem jako vyspělé civilizace Mexika, Guatemaly, Kolumbie, Peru či Bolívie – v době příchodu Španělů žily na stupni neolitické společnosti –, jazyk guaraní sklízel u prvních lingvistů zabývajících se indiánskými jazyky nelíčený obdiv. Je to patrné z jejich děl, která jsou i v kontextu čilé jazykovědné aktivity prvního období kontaktu evropské a americké civilizace dosti výjimečná. Pravděpodobně nejvýznamnější z nich, A. Ruiz de Montoya (1639), formuloval všeobecné uznání v úvodu ke svému slovníku guaraní z roku 1639: „Je to řeč tak bohatá a elegantní, že může právem soupeřit se všemi proslulými jazyky. Je tak náležitá ve svých významech, že o ní můžeme říci ono z Gen 2: Omne quod vocavit Adam animae viventis, ipsum est nomen eius. Tak náležitá, že věci v sobě obnažuje a obléká do jejich přirozenosti…“ (s. XIV).

O guaraní se říká, že je po latině a řečtině třetím jazykem, pokud jde o počet odborných přírodopisných termínů, což můžeme považovat za tvrzení věrohodné, když si uvědomíme, že tyto kmeny žily v prostředí tropických a subtropických pralesů, kde rozmanitost rostlinné a živočišné říše byla pro tehdejšího Evropana sotva představitelná. Takovými slovy, která přešla z guaraní do většiny evropských jazyků a která [41]máme i v češtině, jsou například ananas, jaguár, maniok, maracuja, nandu, pekari, petúnie, piraňa, tapioka, tapír, tukan a samozřejmě vlastní jména a místní názvy, jako např. Paraguay, Uruguay, Paraná atd. Dalo by se předpokládat, že do španělštiny takových výrazů přešlo daleko větší množství, jak zdánlivě potvrzuje i Diccionario de la lengua española vydávaný Španělskou královskou akademií, ale obecného užití se i v tomto jazyce dočkal jen zlomek.[1]

 

1. Guaraní a indiánské skupiny v současné Paraguayi

Jazyková situace současné Paraguaye je velmi specifická, a to i v rámci jazykově pestré Latinské Ameriky. Paraguay je snad jedinou zemí, kde se uchoval původní indiánský jazyk – guaraní[2] – v celonárodním měřítku. Podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 1992 jím hovoří asi 88 % obyvatel, z nichž je asi 39 % v guaraní monolingvních.

 

jazyk	španělština	guaraní	španěl. a guaraní	jiný[3]	celkem
% mluvčích	6,35	39,25	48,90	5,50	100
∑ mluvčích 1992	261 118	1 614 105	2 010 853	225 915	4 111 991
∑ mluvčích 2002	374 650	2 315 750	2 885 100	324 500	5 900 000

Tabulka 1. Srovnání procent a počtu mluvčích podle jazyka užívaného doma podle sčítání obyvatelstva v roce 1992 a projekce počtu mluvčích jednotlivých jazyků na předpokládaný počet obyvatelstva v roce 2002.[4]

 

Tak rozsáhlé zachování indiánského jazyka by samo o sobě možná nebylo tak zajímavé, protože jsou i jiné země Latinské Ameriky, kde značné procento obyvatelstva hovoří původními jazyky, jako např. Bolívie, Peru nebo Mexiko, je však ohromující, že zatímco v těchto zemích indiánské jazyky náleží výlučně potomkům původního [42]obyvatelstva a zbytek společnosti se na jejich užívání dívá spíše s despektem, v Paraguayi hovoří guaraní všechny vrstvy společnosti, od chudého rolníka po prezidenta, což navíc z devadesáti procent představuje mestice či potomky Evropanů. Procento indiánského obyvatelstva je v podstatě mizivé; odhaduje se, že indiáni tvoří přibližně 1,2 % celkové populace a jsou navíc rozděleni do pěti odlišných jazykových rodin, z nichž pouze jedna je tupí-guaraní.

Paraguayští Guaraníové se dále dělí na několik skupin s příslušnými dialekty (či jazyky): Paĩ-Tavyterã (8750 osob), Mbyá (10 990), Avá-Guaraní (též jako Chiripá, 8602), Aché-Guayakí (883), Guarayo (2111), a Ñandeva (též jako Tapieté, 1789).[5] První čtyři skupiny obývají především východní část Paraguaye, poslední dvě pak nejzápadnější oblast Chaca poblíž hranic s Bolívií a Argentinou. Ty jsou blízce příbuzné s početnou populací Chiriguanů žijící v severozápadní Argentině (zvláště v nížinné části provincie Salta) a ve východní Bolívii (Santa Cruz de la Sierra). Původní dialekty těchto kmenů jsou v důsledku své příbuznosti s paraguayským guaraní pod velkým asimilačním tlakem a u některých etnik dochází k jisté diglosii, kdy se vlastní jazyk používá pouze v náboženském či jiném silně tradičním společensko-kulturním kontextu, zatímco v běžné komunikaci je slyšet dialekt velmi podobný „obecnému“, paraguayskému guaraní. To je případ zejména Paĩ-Tavyterã a Avá-Guaraní (Chiripá) a skupin žijících v oblasti Chaca. Jedinou skupinou, která důsledně užívá svůj původní jazyk i v běžné, každodenní komunikaci, jsou Mbyá, jejichž kontakt s „bílou“ civilizací byl až do šedesátých let spíše výjimkou a kteří se i v dnešní době snaží uchovávat svou svébytnost.

Dalšími jazykovými rodinami jsou Zamuco s etniky Ayoreo (1708) a Chamacoco (1281), nacházející se v severozápadním Chacu; Mataco-Mataguayo s etniky Nivaclé (též jako Chulupí, 14 832), Maká (845) a Manjui (274), obývající dvě od sebe dosti vzdálené oblasti; nejvýznamnější skupina Maká se nachází v bezprostřední blízkosti hlavního města Asunciónu, kde pro ni byla vytvořena rezervace v období vlády generála Stroessnera, skupiny Nivaclé a Manjui jsou roztroušeny na rozsáhlých územích v jihozápadním Chacu. Další významnou rodinou je Lengua-Maskoy s etniky Lengua (13 050), Sanapaná (1609), Guaná (84), Angaité (1355) a Toba-Maskoy (406), obývající převážně jihovýchodní oblast Chaca, na západ od řeky Paraguay. Poslední rodinou je Guaicurú s jediným etnikem, Toba-Qom (985), obývající malý jihovýchodní cíp Chaca. U všech těchto skupin je pozoruhodnou skutečností, že si ve vysoké míře dosud uchovávají svůj původní jazyk. Zajímavý je také jejich bilingvismus a trilingvismus: jako druhý jazyk se u nich většinou objevuje ne španělština, ale guaraní a pouze část převážně mužské populace, která má tradičně více kontaktů se světem mimo svůj kmen, hovoří i španělsky.

 

[43]2. Historické kořeny paraguayského bilingvismu

Na historických a společenských příčinách vzniku ojedinělé jazykové situace v Paraguayi se historikové i lingvisté v podstatě shodují, liší se pouze tím, jaký význam jednotlivým faktorům přikládají. Mezi skutečnosti nejzásadnější a prvotní nejen z historického hlediska patří způsob, jakým došlo k osídlování území Río de la Plata. V této oblasti je opravdu přesnější hovořit spíše o osídlování než o dobývání, přestože ani tady indiáni nevítali Španěly s otevřenou náručí, jak svědčí osud první výpravy, která dospěla k břehům širokého ústí jedné z nejvodnatějších řek světa. Když se totiž J. Díaz de Solís, vrchní lodivod španělského krále Ferdinanda II., pokoušel v roce 1516 prozkoumat Río de la Plata hlouběji do vnitrozemí, padl s několika pobočníky do rukou bojovných Charrúů a před zraky posádky, která zůstala na lodích, byl zabit a sněden.

Druhá, početná výprava P. de Mendozy v roce 1535 měla šťastnější osud, přestože i tady vyčerpávající cesta, náročné přírodní podmínky subtropických a tropických pralesů, hlad, nemoci a šarvátky s domorodci způsobily značné ztráty. Po založení první dočasné osady na místě dnešního Buenos Aires skupina asi tří set Španělů nakonec dospěla proti proudu řek Paraná a Paraguay až do oblasti velké zátoky, kde na vyvýšeném pahorku nedaleko soutoku Paraguaye a Pilcomaya založili v roce 1537 pevnůstku Nuestra Señora de Asunción. Španělé byli motivováni nejen výhodnou polohou, ale především přátelskými kmeny Guaraníů-Cariů, kteří výpravu zásobili jídlem a pomáhali při stavbě. Guaraníové se dokonce snažili vejít s nově příchozími do úzkých rodinných vztahů a náčelníci nabízeli Španělům sňatky se svými dcerami a příbuznými. Španělé se tomu nijak nebránili, k zoufalství hrstky španělských duchovních v Asunciónu, kteří byli proti šířící se polygamii bezmocní. Španělé, kterých byla ve srovnání s Guaraníi pouhá hrstka, navíc špatně ozbrojená, si tak chtěli zajistit přátelské vztahy a – jakkoli se to může zdát překvapivé – šlechtické tituly svým dětem. Náčelníci byli totiž ediktem Isabely II. automaticky povýšeni do šlechtického stavu s právem používat titulu don, takže všichni osadníci prostého původu si pečlivě vybírali, s kým uzavřou sňatek, aby toto právo zajistili aspoň svým dětem, když už ne sobě samým (Morínigo, 1989, s. 46).

Guaraníové tento krok také pokládali za oboustranně výhodný, švagrovství totiž bylo konstituujícím prvkem indiánské společnosti; čím více měl náčelník švagrů, tím byl vlivnější, protože mezi švagry byla naprostou samozřejmostí bezplatná vzájemná pomoc a podpora ve všech oblastech. Proto Guaraníové očekávali, že stejně jako oni pomáhají Španělům, Španělé pomohou zase jim, např. v boji s jejich odvěkými nepřáteli z druhého břehu řeky Paraguaye, kmeny Payaguá, či kmeny Guaicurú z Chaca. Že o žádnou vzájemnou pomoc většinou nepůjde a že se stanou spíše služebníky v domech Španělů než rovnocennými partnery, si indiáni uvědomili celkem brzy, ale jejich vzpoury obvykle nikam nevedly.

Pro další jazykový vývoj v této oblasti však bylo rozhodující právě ono velmi rychlé smíšení španělského a domorodého obyvatelstva a vznik početné a rychle rostoucí generace mesticů, jejichž mateřským jazykem bylo guaraní, kteří se však svým spo[44]lečenským postavením v podstatě rovnali Španělům.[6] Protože se navíc pověsti o bohatství této země – Río de la Plata znamená Stříbrná řeka a Argentina získala své jméno podle bájného indiánského náčelníka oděného do stříbra, tedy El Argentina, což byla obdoba do zlata oděného El Dorada – ukázaly jako zcela smyšlené a země kromě úrodné půdy žádné další bohatství nenabízela, příliv nových přistěhovalců se na čas zastavil a po celé 16. století jejich počet osciloval mezi pouhými čtyřmi a pěti stovkami. Španělé brzy pochopili, že bude snazší, naučí-li se guaraní, aby se domluvili se svými ženami a početným potomstvem, než aby je nutili ke španělštině. A protože ani v budoucnu nebyl příliv nových osadníků příliš masivní, příchozí byli vždy snadno asimilováni většinovou společností hovořící guaraní.

Druhým významným faktorem pro zachování jazyka guaraní byly jezuitské misie, zakládané na obrovském území o více než 450 000 km² zahrnujícím východní část Paraguaye, severovýchodní Argentinu, jižní Brazílii a téměř celou Uruguay. Toto rozsáhlé území bylo po téměř celé 17. a 18. století ve značné míře izolováno od zbytku koloniální společnosti; ve výhradně indiánských městech tu v době největšího rozkvětu žilo na 140 000 Guaraníů a jediným nástrojem komunikace zde bylo guaraní. Františkánští a jezuitští misionáři se také zasloužili o první gramatiky, slovníky a překlady církevních textů a náboženské literatury do tohoto jazyka. Za průkopníka je považován františkán L. de Bolaños, který v osmdesátých letech 16. století vytvořil první guaranijsko-španělský slovník a první překlad katechismu. Jezuité pak navázali jak na jeho dílo, tak na gramatiku J. de Anchiety (1595), který pracoval v oblasti Brazílie s indiány tupí, jejichž jazyk byl v té době velmi málo diferencovaný od guaraní. První gramatiku guaraní sepsal A. de Aragona (1979) patrně mezi lety 1627 a 1629, tiskem však vyšla teprve nedávno a mezi misionáři kolovala pouze v opisech. Jako základ pro ni si vzal dialekt skupin obývajících břehy řeky Uruguay, kde strávil posledních sedm let svého života (Melià, 1992). Završením tohoto prvního období jsou tři obdivuhodná díla jezuity A. Ruize de Montoya, který v letech 1639–1640 publikoval v Madridu Tesoro, Arte y Vocabulario, a Catecismo de la lengua guarani, plody své téměř třicetileté práce v paraguayských misiích (Montoya, 1639, 1640a, b). V díle těchto prvních jazykovědců pak pokračovali další a po vzniku tiskárny na území misií v roce 1700 v ní bylo vytištěno množství překladů i originálních děl v guaraní, a to jak napsaných jezuity, tak i samotnými Guaraníi. Poté, co byli jezuité v roce 1767–68 vyhnáni, se však guaraní opět vrátilo ke své úloze téměř výhradně mluveného jazyka.

Přestože v písemném projevu se guaraní užívalo jen velmi zřídka, několik faktorů dále potvrzovalo významnou roli guaraní v životě paraguayské společnosti. Byla to například pokračující izolovanost území dnešní Paraguaye, která i po získání nezávislosti dál ležela mimo významné obchodní cesty, a byl to rovněž trvalý spor s Bue[45]nos Aires snažícím se udělat z Paraguaye jednu z provincií své federace. To mělo za následek potřebu vymezit se nejen politicky, ale i kulturně za pomoci jazyka. Dvě krvavé války – v letech 1865–70 válka proti Trojí alianci Argentiny, Brazílie a Uruguaye a válka o Chaco s Bolívií v letech 1932–35 – pak vedle „národní“ úlohy přisoudily guaraní i úlohu strategickou. Po první válce, která Paraguay připravila o většinu dospělého mužského obyvatelstva, byla navíc výchova dětí opět v rukou žen, které nikdy neměly přístup ke vzdělání, a tak měly málo příležitostí přijít do styku se španělštinou a hovořily téměř výhradně guaraní.

Historické peripetie jsou však také příčinou toho, že jazykem guaraní se nehovoří pouze na území dnešní Paraguaye, ale že je živé také v několika argentinských provinciích, Formose, Chacu a Misiones, které Argentině připadly po vyhrané válce Trojí aliance, v Corrientes (s vlastním dialektem) a také v brazilských provinciích hraničících s Paraguayí, jako např. v Mato Grosso do Sul. Odhaduje se, že ve všech těchto provinciích žije celkem asi 100 000 aktivních mluvčích. Dále jím hovoří početná komunita Paraguayců, kteří emigrovali do oblasti Buenos Aires – nejstřízlivější odhady hovoří o dalších 100 000 aktivních mluvčích. Celkové množství těchto emigrantů je samozřejmě daleko vyšší, ale mnozí přecházejí na španělštinu i v situacích, které jsou jinak typické pro užití guaraní.

 

3. Národní obrození po paraguaysku – bilingvismus a úskalí jazykových reforem

Paraguay, stejně jako Československo, doznala významných politických změn v roce 1989, kdy padl režim generála Stroessnera a země se vydala na obtížnou cestu k demokracii. V Paraguayi však tato politická změna měla i jazykové důsledky, protože v roce 1992 byla přijata nová ústava, která uzákoňuje status guaraní jako druhého úředního jazyka. Od tohoto zákona se pak odvíjí rozsáhlá školní reforma, jejímž cílem je vychovat „koordinovaně bilingvní“ národ. Situace po téměř deseti letech aplikace této reformy však jasně ukazuje všechna úskalí tohoto projektu.

Jaká byla východiska reformy? Velké procento dětí vstupujících do prvních tříd základních škol hovoří ve svých rodinách výhradně guaraní (39,25 %, viz tabulka výše), a dokonce i v rodinách, které uvádějí, že užívají při své komunikaci guaraní i španělštinu (48,9 %), je pro významnou část dětí skutečným mateřským jazykem guaraní, zatímco španělština se v těchto rodinách začíná s dětmi aktivně užívat až těsně před jejich nástupem do školy či během školní docházky, jak nám potvrdily zkušenosti získané během sociolingvistického výzkumu na jaře r. 2001. Až do zmíněné reformy však veškerá výuka, materiály a knihy byly ve španělštině. Situace v mnoha třídách, zvláště na venkově, pak vypadala tak, že učitel musel v guaraní vysvětlovat, co se žáci měli naučit ve španělštině. Prvořadým úkolem reformy tedy bylo zajistit alfabetizaci většiny národa v rodném jazyce, tedy v guaraní. Byly připraveny dvoje paralelní osnovy, které se liší jazykem, v němž výuka začíná, a které se v posledním roce školní docházky sbíhají, protože polovina předmětů je přednášena ve španělštině a polovina v guaraní. Tady se však reformátoři setkali s první těžko překonatelnou překážkou, a to přáními rodičů, kteří vidí smysl školy právě v tom, že se děti budou učit španělsky od prvního okamžiku, a tak počet škol tzv. modality guaraní, kde se za[46]číná s 90 % výuky v guaraní a 10 % výuky ve španělštině, je nepoměrně nízký vzhledem k jazykovému panoramatu země: něco přes čtyři sta škol této modality proti šesti a půl tisícům škol modality s opačným poměrem jazyků.

Další rozsáhlou oblastí problémů je vlastní charakter jazyka guaraní, který byl až do poměrně nedávné doby součástí výhradně orální kultury. Když pomineme kapitolu jezuitských misií, jejichž nyní již historický dialekt guaraní je pro dnešního mluvčího značně nesrozumitelný, a to především v důsledku sémantického posunu, příklady psaného projevu v guaraní by se daly až donedávna spočítat na prstech. Publikace literárních i neliterárních děl v guaraní je v podstatě otázkou posledních tří čtvrtin 20. století, ale i tak je jejich množství mizivé a pro obrození a přeměnu jazyka na nástroj mluvené i písemné komunikace ve všech oblastech života moderního člověka to zdaleka nestačí. Autoři učebnic pro základní školy tak stáli před těžkým rozhodnutím, jak mají v nových učebnicích v guaraní vyjádřit velké množství základní odborné terminologie v předmětech jako matematika, zeměpis, přírodopis či guaranijský jazyk. Přijmout velké množství hispanismů, jak se objevují v obecné mluvě obyvatelstva, nebo se pokusit jazyk očistit a vytvořit tak stejně velké množství neologismů více či méně dbajících zákonitostí jazyka? V první etapě zvítězila skupina jazykových puristů, kteří skutečně vytvořili a „vrhli na trh“ učebnice s tak velkým množstvím neologismů, že jim – s trochou nadsázky – nerozuměli ani rodilí mluvčí. Zároveň tak způsobili dodnes se táhnoucí spor dvou nesmiřitelných skupin jazykovědců, vzdělavatelů a spisovatelů. Jedna prosazuje toto „vědecké“ guaraní, druhá pak guaraní „hovorové“. Obě skupiny mají na své straně pádné argumenty. První se právem ohrazuje, že nikde na světě se ve školách nevyučuje hovorový jazyk, ale vždy je třeba učit jazyk v té nejčistší podobě. Druhá skupina pak argumentuje, že tato „vědecká“ podoba guaraní je veskrze umělá, že je to jazyk, který se vyskytuje pouze na půdě školy a kterým se domluví maximálně jeho tvůrci mezi sebou. Faktem je, že množství neologismů, popisujících například gramatické či matematické jevy, se žáci snaží memorovat marně, mnoho neologismů je deskriptivních a připomínají naši známou nosočistoplenu a klapkobřinkostroj, s kadencemi slabik, které jsou jazyku cizí a s kterými si rodilý mluvčí příliš neví rady. Jako humorný příklad se uvádí slovo vakapipopo, což znamená ‚míč‘; toto slovo je vytvořeno uměle ze slov vaka ‚kráva‘ (hispanismus, který se v guaraní ujal už v 16. století), pire ‚kůže‘ a popo ‚skákat‘, avšak běžný mluvčí nepoužije nic jiného než pelota, ‚míč‘ ve španělštině, ale jako hispanismus již dávno plně integrovaný do hovorového guaraní. Spisovný je však pouze první příklad. Konečné slovo bude mít mluvčí, který si mezi dvěma variantami vybere, a možnost volby je na tomto sporu asi to nejcennější.[7]

[47]Dalším problémem je skutečnost, že snaha povýšit guaraní na úřední jazyk nebyla důsledná a zastavila se v polovině cesty. Přestože jazyková loajalita Paraguayců ke guaraní je obrovská a devět desetin ho prohlašuje za národní jazyk, na politické a mediální úrovni zůstává popelkou. Přes velkorysou školní reformu se dosud nepodařilo a v dohledné době asi ani nepodaří dovést guaraní na onu oficiální úroveň, tzn. aby např. všechny zákony či politická usnesení byla publikována dvojjazyčně (dosud byla do guaraní přeložena pouze ústava), aby se na ulicích, v úřadech, v obchodech atd. objevovaly dvojjazyčné nápisy (ty jsou stále téměř výhradně ve španělštině), aby existoval alespoň jeden deník v guaraní (noviny zatím věnují guaraní maximálně jednu stranu, často jsou to pouze přílohy s učivem pro žáky základních škol), aby existoval aspoň jeden televizní kanál vysílající jen v guaraní (všechny kanály vysílají ve španělštině a guaraní se v nich objevuje pouze v hodinových programech vysílaných každý den o půl šesté ráno) a aby i v rozhlasovém vysílání byl guaraní dán stejný prostor jako španělštině. Guaraní se objevuje spíše jen na lokálních stanicích ve venkovských oblastech, ale i tady se většinou jedná o směs guaraní a španělštiny, kdy reportér volně přechází z jednoho jazyka do druhého. Tento jev, tak typický pro obvyklou konverzaci mezi Paraguayci, má i svůj název v guaraní – jopará, což je jméno jednoho typického pokrmu z mnoha přísad a vyjadřuje přesně to, o co jde: ‚směs‘. Jasně preferovaná je španělština samozřejmě i v ekonomice, a to zvláště po založení společného trhu Mercosur s Argentinou, Brazílií a Uruguayí v roce 1991. Těchto faktorů si je zvláště vědoma mladá generace a pro její velkou část výuka guaraní postrádá smysl, protože si nemyslí, že by s guaraní měli po ukončení školy lepší uplatnění na trhu práce. Často se tak objevuje názor, že hodiny věnované guaraní by se měly využít pro výuku portugalštiny a angličtiny. A tak guaraní i nadále zůstává nástrojem komunikace převážně v nejužším rodinném či přátelském kruhu, případně pramenem velkého množství vtipných, sžíravých i neslušných úsloví a rčení okořeňujících konverzaci vedenou v jakési „guaranizované“ španělštině.

 

4. Paraguayská španělština

Z toho, co jsme až dosud uvedli, je patrné, že paraguayská varianta španělštiny není v současnosti hlavním předmětem zájmu lingvistů v této oblasti. Ti dávají přednost zkoumání takových otázek, jakými jsou bilingvismus a jeho sociolingvistické aspekty, jazyková politika, výsledky školní reformy, nebo se prostě zabývají jazykem guaraní. Dokladem toho je například i rozsáhlý projekt jazykového atlasu této oblasti, pro který v současnosti probíhá výzkum, kde výchozím jazykem je guaraní.[8] Ale i o paraguayské španělštině bylo publikováno dost materiálu; jedná se např. o četné a všestranné práce G. de Grandy (1988) či práce zaměřené na guaranismy ve španělštině Río de la Plata M. A. Moríniga, velkého znalce jazyka guaraní (viz pozn. 1). O shrnující stu[48]dii se pokusily např. dvě paraguayské autorky, N. Krivoshein de Canese a G. Corvalán (1987), které se však zabývají také především guaraní (první je autorkou přehledné mluvnice a slovníku guaraní) či bilingvismem. Novější práce k tématu však mají opět spíše dílčí charakter a opravdu souhrnná a důkladná studie podobná těm, jaké existují pro jiné varianty iberoamerické španělštiny, dosud napsána nebyla.

Paraguayská španělština však rozhodně nemá méně charakteristických a distinktivních rysů než jiné, více prozkoumané iberoamerické dialekty španělštiny. Také Paraguayec je svou dikcí, výslovností a akcentem rozeznatelný na první poslech, zvláště pro ostatní Latinoameričany. Ti o jeho španělštině často hovoří s despektem jako plné gramatických chyb a velmi ledabyle vyslovované, což uznávají sami Paraguayci a málokterý o sobě prohlásí, že umí dobře španělsky. Přestože tato hodnocení jsou značně subjektivní, zvláště pokud pocházejí od Argentinců, kteří jsou svým despektem vůči všem svým sousedům nechvalně proslulí, výzkumy dokázaly, že nejistota v otázkách španělské gramatiky je v Paraguayi opravdu značná. Průměrný paraguayský mluvčí často chybuje při užívání konjunktivu (subjuntivo), velké problémy mu dělá časová souslednost či shoda v rodě a čísle mezi podstatným a přídavným jménem v jednom syntagmatu (*la mujer paraguayo vedle la mujer paraguaya, *la banana son bueno či *la banana son buenas vedle las bananas son buenas), což je způsobeno vlivem guaraní, které nemá gramatický rod a ve kterém se plurál často pouze odvozuje z kontextu bez gramatického vyjádření. To platí i pro nejistotu ve shodě podmětu a přísudku ve 3. os. sg. a pl., protože guaraní v této osobě nerozlišuje mezi oběma čísly.

Pro paraguayskou výslovnost je často charakteristická nazálnost, za kterou opět stojí vliv guaraní, které má celkem 13 nazálních fonémů (6 samohlásek a 7 souhlásek). Mnozí mluvčí pak tuto nosovou výslovnost přenášejí i do španělštiny. Dále je typické mizení koncových souhlásek, i když v tomto případě vliv guaranijského substrátu není tak jednoznačný, protože tento fonetický vývoj je patrný i v mnoha jiných dialektech španělštiny. Nicméně skutečnost, že v guaraní slovo vždy končí na samohlásku, jistě napomáhá rozšíření tohoto jevu. Paraguay je mezi lingvisty také proslulá jako patrně poslední oblast, kde se ještě udržuje rozdílná výslovnost ll (laterální palatála), např. ve slovese calló ‚zmlkl‘, a y (střední palatální frikativa), např. cayó ‚spadl‘, ale i tady se tento rozdíl v nejmladší generaci stírá, hlavně vlivem televize, kde velkou část tvoří programy vyrobené v Argentině, Mexiku, Kolumbii, Venezuele, tedy v oblastech, kde tyto hlásky dávno splynuly v jednu.

Jako u ostatních dialektů španělštiny na Río de la Plata (argentinského a uruguayského) objevuje se i zde voseo, komplexní jev s mnoha důsledky v morfologii slovesa. Spočívá v oslovení druhé osoby při tykání pomocí zájmena vos místo standardního tú. Protože se však vos ve španělštině 16. století, kde má tento jev kořeny, pojilo u slovesa s druhou osobou plurálu, současné koncovky vznikly fonetickým vývojem právě z nich. Zatímco standardní španělština časuje v 2. os. sg. tú hablas, comes, vives či v pl. vosotros habláis, coméis, vivís, španělština na Río de la Plata má tvary vos hablás, comés, vivís. Podobně jsou ovlivněny tvary rozkazovacího způsobu atd. Dalším důsledkem tohoto jevu je, že vosotros jako tykání více osobám zcela zmizelo a jak při formálním, tak neformálním oslovení se používá původně pouze zdvořilostní tvar [49]ustedes, který se pojí u slovesa s 3. os. pl.[9] Voseo nelze považovat jen za hovorovou odchylku; používá se běžně i v písemném styku, a tedy by se dalo říci, že je v této oblasti standardní variantou.

Jak jsme se již zmínili dříve, paraguayská španělština je velmi ovlivněna guaraní po syntaktické a lexikální stránce. Tady hraje rozhodující roli již dříve zmíněný jev jopará, tedy směs španělštiny a guaraní, jev jinak typický pro všechny oblasti, kde existují dva jazyky v každodenním kontaktu a kde je většina obyvatelstva bilingvní, i když jejich bilingvismus se většinou nedá označit za koordinovaný. Někteří lingvisté v jopará vidí zárodky jakéhosi „třetího jazyka“, což je termín užitý mimochodem již M. Dobrizhofferem (1784/1967), česko-rakouským jezuitou, v 18. století. Tento „třetí jazyk“ podle nich vzniká podobným procesem, jakým byly vytvořeny kreolské jazyky a jazyky pidgin. Vztah mluvčích k jopará je také nejednoznačný: většina se vyslovuje kriticky a považuje jej za zavrženíhodnou deformaci jak španělštiny, tak guaraní, ale jsou i tací, kteří právě na této směsi hodnotí její výstižnost, pádnost, vtip. Skutečná rozšířenost a obliba tohoto způsobu vyjadřování pak svědčí spíše pro druhou skupinu. Protože jopará nemá žádná přesně stanovená pravidla, odborníci se dosud přou, zda je to silně hispanizované guaraní, či guaranizovaná španělština. Je to prostě jazykové kontinuum, kde míra přítomnosti každého z obou jazyků závisí na kompetenci mluvčího. Ke střídání kódů dochází mezi větami, uvnitř nich, ba dokonce uvnitř slov. Zvláště oblíbená jsou španělská slova s typickými guaranijskými sufixy. Ty se pak objevují i u mluvčích, snažících se hovořit čistou španělštinou. Jedná se např. o tázací sufixy pa a piko: ¿Encontraste-pa? ‚Našel jsi to?‘ ¿Estuviste-piko en casa? ‚Byl jsi doma?‘ Tyto sufixy nahrazují oslabenou či chybějící tázací intonaci paraguayské standardní španělštiny, která vymizela pod vlivem guaraní, kde žádný rozdíl v intonaci věty oznamovací a tázací není. Dalšími oblíbenými sufixy jsou např. augmentativní -guasu: un bife-de-lomo-guasu ‚pořádný biftek‘; deminutivní -í: un jugo’í de naranja ‚pomerančový džusík‘; perfektivní -kue ‚bývalý‘ (podobně i v češtině existující předponě u jmen ex-): su novia-kue ‚jeho bývalá holka‘; kvalitativní -ete/ite: ellos te dan un helado-ite ‚tam dostaneš fakt dobrou zmrzlinu‘ atd. (Dietrich, 2001). Právě skutečnost, že jopará sleduje morfosyntaktické zákonitosti guaraní, které se ve zmenšené míře objevují i v hovorové paraguayské španělštině, jak je patrno z příkladů, vede většinu jazykovědců k názoru, že se jedná spíše o dialekt guaraní s velkým počtem hispanismů.

 

5. Závěr

Cílem našeho příspěvku bylo zprostředkovat několika postřehy poutavost jazykové situace Paraguaye, která přitahuje nemálo lingvistů nejen pro svůj bilingvismus, ale i pro zvýšené a sympatické úsilí posledních let o „národní obrození“ jazyka guaraní. Bude jistě zajímavé sledovat, zda tento náročný úkol dokáže země s nepříliš početným obyvatelstvem a hlavně nepříliš velkým ekonomickým potenciálem dovést k cíli, či zda podlehne ekonomickým tlakům stále se zmenšujícího a stále propojenějšího svě[50]ta, který jasně favorizuje „velké“ jazyky, jakými jsou v této geografické oblasti španělština, portugalština a angličtina. Guaraní však prokazuje v tomto „zápase o mluvčí“ velkou vitalitu již po mnoho staletí a na rozdíl od mnoha jiných indiánských jazyků mu bezprostřední nebezpečí zániku jistě nehrozí.

 

LITERATURA

 

ANCHIETA, J. de: Arte de grammatica da lingoa mais usada na costa do Brasil. Antonio de Mariz, Coimbra 1595 (faksimile: ed. Julio Platzmann, Teubner, Leipzig 1874).

ARAGONA, A. de: Breve introducción para aprender la lengua guaraní por el P. Alonso de Aragona: Presentación, edición y notas por Bartomeu Melià. Amerindia, roč. 4, 1979, s. 23–61.

BUESA OLIVER, T. – ENGUITA UTRILLA, J. M.: Léxico del español de América: Su elemento patrimonial e indígena. MAPFRE, Madrid 1992.

DIETRICH, W.: El español del Paraguay en contacto con el guaraní: Ejemplos seleccionados de nuevas grabaciones lingüísticas. In: K. Zimmermann (ed.), Lenguas en contacto en Hispanoamérica: Nuevos enfoques. Vervuert, Frankfurt 1995, s. 203–216.

DIETRICH, W.: Zum historischen Sprachkontakt in Paraguay: Spanische Einflüsse im Guaraní, Guaraní-Einflüsse im regionalen Spanisch. In: G. Hassler (ed.), Sprachkontakt und Sprachwandel. Nodus, Münster 2001, s. 53–73.

DOBRIZHOFFER, M.: Historia de los Abipones. 1784. 3 sv. Universidad del Nordeste, Resistencia 1967 (angl. vyd.: An Account of the Abipones: An Equestrian People of Paraguay. J. Murray, London 1822; Johnson Reprint Corp., New York 1970).

DONNI DE MIRANDE, N. – GRANDA, G. de – ELIZAINCÍN, A. – COLL, M.: Argentina / Paraguay / Uruguay. Arco – Libros, Madrid 1994 – El Español de América, Cuadernos bibliográficos, vol. 4.

FABRE, A.: Manual de las lenguas indígenas sudamericanas. 2 sv. Lincom Europa, München – Newcastle 1998.

FERGUSON, Ch. A.: Language development. In: J. A. Fishman – Ch. A. Ferguson – J. Das Gupta (eds.), Language Problems of Developing Nations. Willey, New York 1968, s. 27–35.

GARVIN, P. L. – MATHIOT, M.: The urbanization of the Guaraní Language – A problem in language and culture. In: Men and Cultures: Selected Papers of the Fifth International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences. Philadelphia, September 1–9, 1956. Ed. Anthony F. C. Wallace. University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1960, s. 783–790. Též in: J. A. Fishman (ed.), Readings in the Sociology of Language. Mouton, The Hague – Paris 1968, s. 365–374.

GRANDA, G. de: Sociedad, historia y lengua en el Paraguay. Instituto Caro y Cuervo, Bogotá 1988.

KRIVOSHEIN DE CANESE, N. – CORVALÁN, G.: El español del Paraguay en contacto con el guaraní, CPES, Asunción 1987.

LOUKOTKA, Č.: Classification of South American Indian Languages. Ed. J. Wilbert. University of California, Los Angeles 1968.

MELIÀ, B.: La lengua guaraní del Paraguay: Historia, sociedad y literatura. MAPFRE, Madrid 1992.

MONTOYA, A. R. de: Tesoro de la lengua guaraní. Juan Sanchez, Madrid 1639 (faksimile: ed. Julio Platzmann, Teubner, Leipzig 1876).

MONTOYA, A. R. de: Arte, y bocabulario de la lengua guarani. Juan Sanchez, Madrid 1640a (faksimile: ed. Julio Platzmann, Teubner, Leipzig 1876).

MONTOYA, A. R.: Catecismo de la lengua guarani. Juan Sanchez, Madrid 1640b (faksimile: ed. Julio Platzmann, Teubner, Leipzig 1876).

MORÍNIGO, M. A.: Las voces guaraníes del Diccionario Académico. Boletín de la Academia Argentina de Letras, roč. 3, 1935, s. 5–71.

MORÍNIGO, M. A.: Raíz y destino del guaraní. Ed., úvod a dodatky F. B. Morínigo. Universidad Católica Nuestra Señora de Asunción, Asunción 1989.

[51]Pueblos indígenas en el Paraguay. Ed. B. Melià. DGEEC, Fernando de la Mora 1997.

RUBIN, J.: National Bilingualism in Paraguay. Mouton, The Hague 1968.

SUSNIK, B. – CHASE-SARDI, M.: Los indios del Paraguay. MAPFRE, Madrid 1995.

THUN, H. et al.: Atlas diatópico y diastrático del Uruguay. Westensee Verlag, Kiel 2000–.

THUN, H. – AQUINO, A.: El Atlas Lingüístico Guaraní-Románico (ALGR), un trabajo necesario para actualizar informaciones lingüísticas sobre el español y el guaraní del Paraguay. Ñemity, 1998, č. 36, s. 8–11.

TOVAR, A. – LARRUCEA DE TOVAR, C.: Catálogo de las lenguas de América del Sur. Gredos, Madrid 1984. 2. oprav. a rozš. vyd.

USHER DE HERREROS, B.: Castellano paraguayo: Notas para una gramática contrastiva castellano-guaraní. Suplemento antropológico: Universidad Católica, 11, 1976, č. 1–2, s. 29–123.

VRHEL, F.: Apuntes tipológicos sobre las lenguas nativas del Paraguay. Univerzita Karlova, Praha 1981 – Ibero-americana Pragensia, Supplementum 2/1981.

ZAJÍCOVÁ, L.: Interracción entre español y guaraní: desarrollo histórico y situación actual. In: D. Estébanez Calderón (ed.), El hispanismo en la República Checa. II. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy – Dirección General de Relaciones Culturales y Científicas-Ministerio de Asuntos Exteriores de España, Praha 2001, s. 103–118.

Katedra romanistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 40-51

Předchozí Roman Göttlicher: Komunikace, mlčení a řeč v křesťanství

Následující Jiří Nekvapil: Heiko Hausendorf: Zugehörigkeit durch Sprache: eine linguistische Studie am Beispiel der deutschen Wiedervereinigung