Vladimír Pucek – Marta Bušková: Jazyková politika v Koreji

Tomáš Horák

[Recenze]

(pdf)

Vladimír Pucek – Marta Bušková: Jazyková politika v Koreji

Vladimír Pucek – Marta Bušková: Jazyková politika v Koreji. Nakladatelství Karolinum, Praha 2000. 291 s.

 

Ačkoliv se koreanistika jako samostatný diplomní obor etablovala na Filozofické fakultě UK již v roce 1950, a patří tak mezi nejstarší v Evropě, rozhodně se nedá říct, že by pedagogové, kteří ji vyučují, měli k dispozici dostatek kvalitních učebních materiálů. Platí to tím spíš, že se změnou politické situace po roce 1989, kdy došlo k navázání diplomatických styků s Korejskou republikou a následnému všestrannému rozvoji vzájemných vztahů, včetně kulturní a vědecké výměny, se do centra pozornosti českých koreanistů dostala do té doby z politických důvodů tabuizovaná Jižní Korea. Kromě nutnosti přehodnocení výkladu některých oblastí, jako např. moderní historie, to znamenalo i přijetí odlišné jazykové normy, což mělo za následek poněkud rychlejší zastarávání učebnic a skript, než je běžné u ostatních humanitních oborů. Proto lze jen ocenit vydavatelskou aktivitu z poslední doby, kdy po skriptech Lexikologie korejštiny (V. Pucek, Karolinum, Praha 1997) a Dějiny moderní korejské literatury (M. Löwensteinová, Karolinum, Praha 1998), se do tisku dostala i Jazyková politika v Koreji.

Celkově je práce pojata poněkud volněji – vzhledem k tomu, že hlavní cílovou skupinou jsou především posluchači oboru koreanistika, kterým by mj. měla poskytnout co nejrozsáhlejší faktografické údaje a doprovodné informace, je v ní značná pozornost věnována i širšímu pozadí a historickým okolnostem konkrétní jazykové politiky toho kterého období.

V úvodu je podáno stručné vymezení obsahu jazykové politiky a dále jsou zmíněny obecné otázky spisovné normy, její kodifikace a standardizace. Nikoliv náhodou je zvláštní pozornost věnována pojmům jako brusičství nebo purismus, což jsou v korejském kontextu tendence poměrně silné nejen v minulosti, ale zčásti i v moderní jazykovědě. Ačkoliv o cílené a účinné jazykové politice lze hovořit teprve až v souvislosti s novodobým státem, který disponuje dostatečně efektivními prostředky k jejímu prosazení (jedním z důležitých faktorů je např. existence systému masového školství se státním dohledem), izolovaná politická opatření vztahující se k jazyku se samozřejmě objevují již dříve. Proto práce postihuje značné časové rozpětí, které směrem do minulosti zasahuje zhruba až do období přijetí čínských znaků, tj. do raných fází korejské historie. Díky dosavadní jazykové homogennosti Koreje (počet jinojazyčných mluvčích dlouhodobě pobývajících v Koreji se řádově pohybuje v jednotkách několika promile z celkové populace), bylo v knize možné prakticky pominout jinak významnou oblast jazykové politiky, která v řadě zemí řeší problémy dvoj- a vícejazyčnosti nebo jazykové postavení menšin. Dalším korejským specifikem, které se projevilo na rozvržení práce, je pak predominance otázek spojených s pravopisem a kodifikací slovní zásoby. To je dáno komplexem různých historických příčin, řada z nichž je dále v knize podrobně osvětlována.

Vlastní práce je na základě chronologického principu rozdělena do dvou hlavních celků – za zásadní předěl je považován konec japonské nadvlády a následný vznik dvou svébytných korejských států. Uspořádání výkladu do kapitol podle jednotlivých časo[63]vých období jednak umožňuje sledovat proměnlivý obsah jazykové politiky v širším historickém kontextu, a zároveň dovoluje nastínit kořeny a příčiny dané jazykové situace (eventuálně politicky řešené), které nejsou vždy dostatečně zřejmé při čistě synchronním pohledu.

První kapitola, s názvem Korejský jazyk a grafémické systémy do 15. století, obsahuje obecný úvod, který čtenáře ve zkratce seznamuje se základními charakteristikami korejštiny, ať už typologickými či genealogickými. Ačkoliv se tyto údaje bezprostředně nevztahují k hlavnímu tématu, je jejich zařazení vcelku oprávněné, s ohledem na aktuální nedostatek jiných zdrojů. Další dvě podkapitoly pojednávají o přijetí čínského znakového písma (resp. psaného jazyka) a o vytváření grafémických systémů z něj odvozených, které by umožňovaly zápis korejštiny. Tyto i další pasáže by mohly být velmi zajímavé i pro nekoreanisty, kteří se zabývají teoretickými otázkami písma. Závěrečná podkapitola uvádí poměrně podrobně nejrůznější okolnosti a souvislosti mající ve své souhře za následek poněkud zvláštní situaci – souběžnou existenci dvou relativně nezávislých systémů jazyka, mluveného a psaného. Vzdělaný korejský mluvčí tak hovořil jazykem, který bylo možno jen s velkými obtížemi, a navíc značně nepřesně, zaznamenat stávajícím písmem, a naopak psal jazykem, který byl až na výjimky nepoužitelný v mluvené komunikaci. Přijetí psané čínštiny jako jazyka oficiálního styku, vzdělání, vědy i umění (tedy všech „vyšších“ forem komunikace) bylo sice zčásti historickou daností, ale zčásti také zásadním politickým rozhodnutím, které mělo dalekosáhlé důsledky, s jejichž dozvuky se korejská společnost vyrovnává dodnes. Na závěr kapitoly snad jen poznámku, že v knize věnované jazykové politice by možná zasloužilo zmínky i jedno z dalších administrativních opatření, které výrazně zasáhlo do života prakticky všech obyvatel, jmenovitě nařízení z poloviny osmého století (přesněji z r. 757), kterým byla počínštěna korejská místní jména tak, aby je bylo možné snadněji zapsat znaky.

Daň, kterou Korejci zaplatili za písmo spojující je s ostatními zeměmi sféry čínského kulturního vlivu (v tomto smyslu se klasická čínština blížila Leibnizovu univerzálnímu písmu, které si každý mohl „přečíst“ ve svém vlastním jazyce; bohužel však neumožňovala dostatečně věrný záznam mluveného slova), nebyla malá. Komunikace v cizí řeči, navíc zapisované složitým a obtížným systémem znaků, do jisté míry znesnadňovala výkon státní správy, široké vrstvy obyvatelstva byly prakticky odsouzeny k negramotnosti a korejština byla vytěsněna z řady komunikačních oblastí. Pokud tedy před jazykovou politikou stál nějaký naléhavý úkol, pak to bylo vytvoření, popř. převzetí písma adekvátního pro korejštinu. Tomuto požadavku bylo nakonec učiněno zadost, a tak se Korejci mohou od roku 1443 pyšnit vlastním hláskovým písmem, které je právem považováno za jedno z nejsystematičtějších na světě. Není divu, že originálnímu korejskému písmu a jeho vývoji je věnována celá jedna kapitola knihy. Čtenář je podrobně seznámen nejen s principy jeho tvoření a okolnostmi vzniku, ale jsou zmíněny i společenské reakce na nové písmo a dále jsou ve zkratce zachyceny jeho proměny v průběhu staletí. Zájemce se samozřejmě vše podstatné dozví z recenzované publikace, nicméně alespoň pro ilustraci bych na tomto místě rád zmínil udivující korelaci mezi tvarem písmen a tvarem mluvidel při artikulaci příslušných hlásek, vzá[64]jemnou podobnost písmen reprezentujících foneticky příbuzné hlásky, organické začlenění písma do systému východní filozofie a v neposlední řadě také humanistické a demokratické pohnutky vedoucí k jeho vzniku. Nutno dodat, že funkční dosah nového písma ve společenské komunikaci bohužel zůstal až do konce 19. století velmi omezený a ve většině oblastí si své výsadní postavení nadále udržovala psaná klasická čínština.

Třetí kapitola se zabývá obdobím konce 19. a začátku 20. století. Spíše než konkrétní jazykovou politiku zachycuje bouřlivé společenské a politické změny, kdy spolu s modernizací země dochází k růstu národního uvědomění a přehodnocení pohledu na vlastní jazyk a písmo: Nové podmínky, na které je zaměřena pozornost v tomto oddíle, přispěly k jasnější formulaci ideových východisek jazykové politiky, která tím získala potřebný teoretický rámec. V tomto ohledu jsou reprezentativní názory zakladatele moderní korejské jazykovědy Ču Si-gjonga (v knize je mu věnován prostor na s. 83–87), pro kterého představoval jazyk charakteristický rys každého národa a zároveň základní předpoklad jeho svébytnosti. Ve vztahu ke společnosti považoval jazyk za základ její organizace, za nástroj, pomocí kterého je řízena a spravována, a kultivaci jazykového života spolu s kodifikací „správného“ jazyka pak viděl jako nezbytné podmínky rozvoje společnosti. Tyto názory díky vlivu jeho žáků v pozdějších dobách nalezly odezvu v oficiálních kruzích, a tak bývá Ču nikoliv neprávem „… pokládán za teoretického tvůrce národní jazykové politiky“ (s. 87). K hlavním zásadám tehdejší doby patřil požadavek jednoty mluveného a psaného jazyka, který jednak podnítil zájem o korejské hláskové písmo a zároveň vedl k prvním cíleným pokusům o prosazování čistě korejské slovní zásoby.

Čtvrtá kapitola, pokrývající období japonské okupace (1910–1945), si všímá především snah o vytvoření pravopisné normy. Zatímco pro japonské úřady to byla otázka ryze praktická (potřeby školství, úředního styku), pro nacionalisticky smýšlející jazykovědce, sdružené především v Korejské lingvistické společnosti (možno přeložit též jako Společnost pro studium korejského jazyka), představoval návrh jednotného pravopisu pouze jeden z mnoha aspektů jejich bohaté činnosti, která zahrnovala sestavování slovníku, vydávání jazykových učebnic a osvětovou činnost usilující o kultivaci spisovného jazyka obecně. Vzhledem k tomu, že korejské písmo bylo naprostou většinou elity po staletí považováno za „nízké“ a „vulgární“, a jako takové nehodné zájmu a péče, procházelo po staletí naprosto spontánním a živelným vývojem: bylo užíváno převážně ženami a částí nižších vrstev. Při stanovení pravopisné normy tak nebylo dost dobře možné použít kritéria „dobrého autora“ či historického odkazu. Řada závěrů byla výsledkem individuálních, popř. skupinových úvah, ale také svévolných rozhodnutí. Není tedy divu, že ostré polemiky a diskuse ohledně pravopisu se táhly po několik desítek let a že pravopis představoval jedno z nejožehavějších témat jazykové politiky i po osvobození.

Druhý celek nazvaný Jazyková politika po dosažení nezávislosti země je podstatně kompaktnější než první část, neboť zabírá poměrně krátký časový úsek a jeho náplň převážně tvoří konkrétní opatření jazykové politiky obou korejských států, reprezentované v první řadě vydáváním obecně závazných pravopisných norem, kodifikací spi[65]sovného jazyka, řešením problémů transkripce cizích slov do korejštiny, přepisu korejštiny latinkou apod. Součástí publikace je i překlad a komentář příslušných souborů pravidel. U dokumentů takovéto povahy by se hodilo věnovat větší pozornost jazykové redakci – v uváděných příkladech je řada překlepů. Jazyková politika v období po osvobození se však potýkala i s mnoha jinými problémy, z nichž ty nejnaléhavější, jako např. vyrovnání se s následky japanizace (politika obnovy mateřského jazyka) a odstranění negramotnosti, jsou v knize rovněž zmíněny. Poslední dotčenou otázkou, která by vydala na samostatnou monografii, je purifikace. V našich zeměpisných šířkách je brusičství či purifikace vnímáno spíše negativně, jako umělé zasahování do jazyka, nicméně je třeba si uvědomit, že v korejském kontextu jde o problém nepoměrně složitější a závažnější. Kniha se však vzhledem ke svému zaměření zaobírá především vnějšími projevy purifikace a jejími aspekty z hlediska jazykové politiky státu.

Vzhledem k velkému časovému rozpětí, šíři a složitosti tématu na jedné straně a omezenému rozsahu publikace na straně druhé jistě nebylo jednoduché provést uvážený výběr. Čtenáře na první pohled pravděpodobně zarazí, jak velký podíl v knize věnované jazykové politice zaujímá problematika písma a pravopisu. Není to snad dáno osobním zájmem autorů jako spíš specifickou situací na Korejském poloostrově. Proto je v knize uvedena i řada zdánlivě nesouvisejících reálií a historických okolností, bez jejichž znalosti ale není možné plně pochopit konkrétní jazykovou situaci, která vyvolává potřebu politického řešení. V tomto smyslu snad kniha pomůže osvětlit i aktuální problémy současné jazykové politiky, jako jsou např. otázky řešení jazykového rozdělení Severní a Jižní Koreje, povinné výuky čínských znaků na základních školách apod. Závěrem nezbývá než vyslovit naději, že koreanistická knihovna se v budoucnu rozroste o další podobné publikace, z čehož budou mít prospěch nejen studenti koreanistiky, ale i širší odborná veřejnost.

Ústav Dálného východu FF UK
Celetná 20, 116 42 Praha 1
horaktom@yahoo.com

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 62-65

Předchozí Petr Kaderka: Clifford Geertz: Interpretace kultur. Vybrané eseje

Následující Jiří Kraus: Papers in Phonetics and Speech Processing