Za Milošem Dokulilem

Jan Kořenský

[Kronika]

(pdf)

In memoriam of Miloš Dokulil

Dne 2. 11. 2002 ve věku devadesáti let zemřel PhDr. Miloš Dokulil, DrSc. Konec jeho bohatého, tvůrčího života přišel několik měsíců poté, co jsme měli možnost v červnu důstojně a za účasti široké lingvistické obce oslavit zmíněné životní jubileum. Ti, kdož v Lannově vile byli tehdy přítomni – ať již jim scénář přisoudil roli aktivní či jen pasivní –, na toto velké setkání, jemuž při vší úctě k organizátorům, aktérům vévodil právě oslavenec, jistě nezapomenou. Byly připomenuty všechny Dokulilovy badatelské zásluhy v oblasti strukturalistické morfologie, slovotvorby i větné sémantiky, byla připomenuta trvalá platnost jeho celkového přínosu jazykovědě. Ostatně tuto stránku připomněly ve stejné době i jubilejní stati nejen v našem časopise (J. Kořenský, Miloši Dokulilovi k devadesátinám, SaS, 63, 2002, s. 151–153), ale i v Naší řeči (F. Štícha, Miloš Dokulil devadesátiletý, NŘ, 85, 2002, s. 150–154) a v Českém jazyce a literatuře (N. Svozilová, K devadesátinám Miloše Dokulila, ČJL, 52, 2001/2002, s. 250).

Jubilejní setkání však přineslo do portrétu M. Dokulila tóny, které byly důvěrně známy doposud jen těm, kteří se po léta pohybovali v jeho důvěrné blízkosti. Ale i pro ně znamenalo toto setkání připomenutí šíře zájmů, která M. Dokulila charakterizovala. Pochopitelně že to bylo dáno do značné míry již samotným klasickým vzděláním jeho generace. Předčítání Dokulilových pamětnických textů – mimochodem co do formy jsou příkladem brilantní memoárové literatury –, především pak samotným oslavencem, ukázalo, jaká byla atmosféra třebíčského gymnázia, na kterém studoval, jak se na pedagogické práci podíleli zásluhou osvícených profesorů přední studenti, k nimž nade vší pochybnost M. Dokulil náležel. Bylo zřejmé, že mu byly již za středoškolských let blízké nejen filozofické způsoby tázání, ale i postoje charakteristické pro přírodní vědy. Znamená to, že jeho volba jazykovědného vysokoškolského studia nebyla tedy nějakým rozhodnutím z nouze učiněným studentem, kterému matematika a tzv. reálné vědy příliš blízké nejsou, ale skutečnou svobodnou volbou. Svobodnou volbou, která klasickému strukturalistovi, jímž nepochybně M. Dokulil byl, ponechala dveře otevřené i mimo rámec jazykovědy, která právě v tomto období chtěla být zásadním způsobem především sama sebou. V těchto souvislostech se vnucuje v posledních desetiletích tak frekventované slovo interdisciplinarita. Je to však interdisciplinarita nikoli programová, explicitní, zjevná, ale interdisciplinarita, která je kdykoli vyplnitelným otevřeným prostorem.

Každá smrt člověka je spojena s pocity smutku. V případě významných osobností je tento smutek nepochybně zjevnější, sdílenější a takto větší. Odchod M. Dokulila nese však znamení jakéhosi řádu, které spočívá v tom, že jsme se s ním radostně a šťastně setkali u příležitosti jeho úctyhodných narozenin, že jsme se potěšili jeho vůlí k životu, jeho moudrostí, jeho lidskou úplností, z níž věk nic neubral, že jsme se po mnoha hodinách rozcházeli s pocitem, že on je zde s námi a my s ním. Neúprosný čas nám v listopadu přinesl ještě jedno dodatečné zjištění: že jsme se tehdy v červnu s Milošem Dokulilem měli možnost i rozloučit, aniž jsme to ovšem v těch šťastných chvílích tušili.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 75

Předchozí Jan Králík: Projekt korpusového slovníku maďarštiny

Následující Kamila Karhanová, Markéta Slezáková: Znovu o interakční lingvistice