Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Znovu o interakční lingvistice

Kamila Karhanová, Markéta Slezáková

[Kronika]

(pdf)

Once more on interactive linguistics

Ve dnech 6.–11. září 2002 se v Helsinkách konala konference Interakční lingvistika, s podtitulem Evropská konference o lingvistických strukturách a jejich zapojení do organizace rozhovoru (Interactional Linguistics, Euroconference on Linguistic Structures and their Deployment in the Organisation of Conversation). Byl to již druhý ročník konference pořádané organizací Euresco (http://www.esf.org/euresco), finančně podpořené Evropskou komisí; první ročník se konal v roce 2002 v belgickém Spa (viz zprávu v SaS, 62, 2001, s. 156–160).

Interakční lingvistika je směr lingvistického výzkumu zaměřený na analýzu jazykových struktur v autentických záznamech převážně mluvené ko[76]munikace. U jejích počátků v 70. letech 20. století stálo setkání konverzační analýzy a strukturní lingvistiky; podstatný vliv na její obsah a přístupy měly i metody a poznatky lingvistické antropologie (srov. např. M. Seltingová, E. Couper-Kuhlenová – Introducing interactional linguistics. In: Studies in Interactional Linguistics. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 2001, s. 1–22). Konverzační analýza vznikla v 60. letech v rámci tzv. etnometodologie, radikálního proudu americké sociologie, a znamenala pro část jazykovědců velkou výzvu a inspiraci mj. tím, že ukázala každodenní rozhovory jako uspořádané, jako místo, kde vládne a kde se utváří určitý řád, tedy nikoliv jako individuální a nahodilé „parole“ v saussurovském smyslu. Na druhé straně analýzám sekvenční organizace rozhovoru prováděným sociology bylo snadné vytknout, že vlastní jazykové matérii těchto rozhovorů není věnována důkladná pozornost.

Cílem interakční lingvistiky je právě zkoumání jazykových struktur a kategorií tak, jak jsou systematicky využívány v organizaci každodenní jazykové interakce, a zároveň, nahlíženo z opačné strany, jak jsou lingvistické struktury touto interakcí utvářeny, jak se z ní vynořují. Etnometodologická sociologie vychází z předpokladu, že každé smysluplné lidské jednání je indexikální a reflexivní zároveň, tzn. jeho smysl je vždy závislý na kontextu; kontext nutný k pochopení tohoto smyslu je ale přímo v tomto jednání nějak přítomen, jednající v něm podávají evidenci o tom, jak má být tomuto jejich jednání rozuměno. Odtud plyne požadavek etnometodologie popsat smysluplné sociální jednání v kategoriích, které jsou relevantní z hlediska samotných účastníků tohoto jednání. Pro interakční lingvistiku by striktní aplikace tohoto principu znamenala nutnost čistě induktivního postupu, radikální rekonstrukce lingvistických kategorií z jazykové interakce. Z praktických důvodů však „interakční“ lingvisté uplatňují a kombinují oba možné postupy zkoumání – od existujících, tradičních lingvistických kategorií k jejich využití v mluvené interakci a od jednotlivých typů a žánrů jazykových aktivit k jazykovým kategoriím a strukturám, pomocí nichž jsou tyto aktivity uskutečňovány.

Autorkám projektu obou konferencí interakční lingvistiky A. Hakulinenové a M. Seltingové se podařilo přímo didakticky prezentovat podstatné okruhy otázek, které si lingvisté a sociologové zabývající se analýzou tzv. talk-in-interaction (termín v jistém smyslu pleonastický, který však dobře odráží důraz na jazyk užívaný v bezprostřední dialogické komunikaci, popř. v telefonických rozhovorech) musí při své výzkumné práci klást. První konference, která se konala před dvěma lety v belgickém Spa, induktivně směřovala od sociálních aktivit k lingvistickým strukturám, letošní konference pak postupovala spíše opačným směrem – tj. od lingvistických struktur k jejich zapojení v organizaci a řízení rozhovoru.

Dvoudílný formát konference umožnil nejen sledovat vývoj témat a oblastí, kterými se jednotliví účastníci během dvou let zabývali (obsazení konference bylo velmi podobné jako před dvěma lety), tj. sledovat určitý trend, směřování těch, kteří se interakční lingvistikou zabývají, ale také inicioval velmi otevřené diskuse. A právě tyto otevřené diskuse, které na konci každého dne reflektovaly metodologické problémy i základní teoretická východiska interakční lingvistiky, pokládáme za velmi inspirující a přínosné a na konferencích zdá se ojedinělé.

K provokativním a vyhraněným otázkám, které na začátku konference vznesla ve svém příspěvku hlavní organizátorka letošní konference A. Hakulinenová (Helsinky), se vraceli účastníci nejen při každodenních diskusích, ale i v závěrečném workshopu. Hakulinenová zmínila potřebu přezkoumání tradičních lingvistických kategorií, snahu o identifikaci gramatických prostředků, které se jeví jako podstatné při zkoumání talk-in-interaction, potřebu zkoumání tradičně chápaných funkcí určitých gramatických kategorií, nalezení a popis konstrukcí, které se objevují výhradně v mluveném jazyce, v interakci.

Předmětem referátů a následných diskusí se staly především následující otázky: projektivita, jíž se v interakční lingvistice rozumí schopnost některých jazykových prostředků signalizovat recipientovi další průběh řeči mluvčího, což mj. recipientovi umožňuje koordinovat podle toho své vlastní jazykové jednání; předmětem pozornosti je přitom jak projektivita syntaktická, tak i prozodická a samozřejmě vztah mezi oběma; dále role syntaxe v interakci, její popis v tradičních gramatikách a rozpor mezi tradičním chápáním založeným především na studiu psaného jazyka a fungováním syntaxe v mluvené řeči; využití fonetiky v interakční lingvistice – její role a limity v analýze interakce. Původní inspirace etnometodologií se projevila v oblasti interakční lingvistikou dosud spíše pomíjené – v členské [77]kategorizační analýze; nově se objevily referáty zabývající se rétorikou v interakci.

Podrobněji se nyní zastavíme u několika nejvýraznějších příspěvků, které na letošní konferenci zazněly. Jestliže je produkce smyslu v jazykové interakci podmíněna neustálým průběžným zveřejňováním kontextu relevantního pro jeho pochopení, je přirozené, že se interakční lingvistika soustředí na ty jazykové jevy, jež tuto kontextualizaci umožňují, tj. na prostředky koherence, zpětného a především projektivního odkazování; na rozdíl od tradičního pojetí se však zdaleka neomezuje jen na jevy typu koreference, nýbrž – jak jsme již výše naznačily – zjišťuje potenciální projektivitu u prostředků ze všech rovin jazyka: morfo-syntaktických, lexikálních a stále více také fonetických – prozodických a intonačních.

K výrazným příspěvkům týkajícím se projektivity patřilo vystoupení německého lingvisty P. Auera (Freiburg). Zabýval se jevem pro spontánní interakci velmi typickým – přerušením proudu řeči a následným opuštěním syntaktické konstrukce. V určitých kontextech nedochází k okamžité opravě, ale mluvčí se k sémantické náplni a syntaktické formě vrací v dalším průběhu rozhovoru. Do hlavní myšlenky (nadřazené), která je ovšem přerušena, je vložen jeden nebo více doplňujících, upřesňujících, vysvětlujících argumentů, mluvčí se pak k hlavní myšlence realizované určitou syntaktickou formou zase vrací, dokončuje ji. Příčinou tohoto komunikačního jednání bývá zpravidla rozpor mezi nejdůležitější informací a potřebou vysvětlit její nutný kontext. Mluvčí tak linearizuje složitou informaci, zajišťuje koherenci, hierarchii a souvztažnost mezi hlavní a vedlejší informací, a tím umožňuje posluchači snazší vnímání. V mluvené syntaxi mají tedy podle Auera takovéto typy přerušení a opětovného navázání velký význam (mluví o paralele se složitým souvětím v psaném jazyce), a nemohou být pokládána za zbytečné či za „nepovedené“ konstrukce, protože plní funkci, která je v komunikaci nezbytná (vyjádření komplexnějších myšlenek).

V příspěvcích a diskusích zazněla potřeba revidovat nejen tradičně lingvistické kategorie, ale také kategorie vlastní konverzační analýze. Základním přínosem konverzační analýzy je zjištění, že rozhovor není chaotický, ale vykazuje jisté pravidelnosti, má svůj určitý řád. V rozhovoru funguje tzv. turn-taking neboli mechanismus střídání replik: jak je možné, že v rozhovoru často i mnoha osob dochází jen relativně zřídka k překrývání replik? Lingvistickou odpovědí na tuto jen na první pohled banální otázku je snaha postihnout jazykovou strukturu – syntaktickou, gramatickou, prozodickou atd. tzv. turn-constructional units (TCU), tedy minimálních jednotek promluvy, jejichž hranice představují tzv. transition relevance place (TRP), jinak řečeno, místa, kdy může (ale nemusí) dojít k vystřídání mluvčích. A právě problémem vymezení této jednotky, vztahem mezi jazykovými a interakčními jednotkami, se zabývala M. Seltingová (Postupim). Ve svém příspěvku poukázala na to, že v interakci jde o souhru působení syntaktických i prozodických rysů, jež činí TCU rozpoznatelnými sémantickými, pragmatickými a sekvenčními jednotkami.

Konstrukcí replik se týkaly i další přednášky. Např. C. E. Fordová (Wisconsin) se zabývala rozdílem mezi okay jako samostatnou replikou a výrazem uvozujícím delší repliku. Tento rozdíl vyplývá nejen z rozdílného sekvenčního postavení, ale oba dva typy okay mají i různou zvukovou realizaci. Samostatně stojící okay je pronášeno hlasitěji a je pro ně charakteristická slabičná redukce, jeho významem je souhlas, přitakání. Oproti tomu okay uvozující delší repliku je mluvčím pronášeno velmi zřetelně, nedochází k jeho redukci a okay v tomto případě nemá funkci prosté odpovědi, ale uvozuje nové téma.

Klasickým tématem konverzační analýzy jsou opravy, v Helsinkách to byly především opravy prováděné týmž mluvčím, iniciované buď také jím samým, nebo partnerem. E. Couper-Kuhlenová (Kostnice) a S. Thompsonová (Santa Barbara) se zabývaly výskytem a funkcí „přípustkových oprav“ prováděných týmž mluvčím. Tento typ opravy se vyskytuje po tom, co mluvčí užil nadsázky, oprava pak vyslovenou nadsázku zmírňuje. Přípustková oprava reprezentuje syntaktickou verzi rétorického postupu – mluvčí přiznávají, že možná nadsadili, ovšem přípustková oprava jim dovoluje nezamítnout nadsázku zcela, ale jen ji poopravit. Autorky představily ve svém příspěvku několik typů konstrukcí „nadsázka – oprava nadsázky“, které vznikly z interakčních potřeb mluvčích.

Vystoupení účastníků z Velké Británie mj. ukázala, jak významné místo v současném interakčně-lingvistickém počínání zaujímá fonetika. J. Local (York) a G. Walker (York) detailně popsali fonetické rysy tzv. rushthroughs, úseků ho[78]voru charakterizovaných mj. rychlejším tempem, které umožňují mluvčímu zabránit převzetí řeči jiným mluvčím v bodě, v kterém by to jinak bylo možné; místo toho přejde mluvčí ke konstrukci jiné interakční jednotky, popř. k jinému tématu. „Rushthroughs“ jsou prostředkem budování vícejednotkových replik, vyznačují se komplexním a relativně stálým souborem fonetických rysů, neobjevují se přitom, jak autoři zdůrazňují, tam, kde dochází ke skutečnému souboji o převzetí slova, častější jsou spíše tehdy, když chce mluvčí sdělit komplexnější informaci. B. Wells (Sheffield) se zabýval otázkou, jakou roli mohou v rozhovoru mezi matkou a malým dítětem hrát situace, v nichž dochází k překrývání replik. Překrývání způsobené dítětem svědčí o jeho neschopnosti odhadnout z matčiny intonace, zda její replika bude či nebude pokračovat, a znamená tak významný materiál pro výzkum osvojování prozodických rysů jazyka dítětem.

Intonace se týkal také příspěvek dánských účastníků J. Steensiga (Aarhus) a J. Wagnera (Odense). Ukázali v něm variabilitu fonetické realizace i interakčního využití klesavé intonace v dánštině, v níž tato intonace na rozdíl např. od češtiny či angličtiny není ustáleným a převažujícím způsobem zakončení interakční jednotky, přestože se někdy může podílet i na této funkci. L. Keevaliková (Uppsala) se ve svém fonetickém příspěvku vyslovila k podstatnému problému zmíněnému na začátku konference A. Hakulinenovou, totiž že kategorie uváděné v gramatikách na základě analýz psaného jazyka nám při analýze mluvené interakce plně nedostačují. Keevaliková se snaží na základě analýzy mluvené interakce poopravit představu zachycenou v estonských fonetikách, že v estonštině neexistuje stoupavá intonace. V neformální konverzaci, jak ukazuje autorka na svém materiálu, se stoupavá intonace ve specifickém užití vyskytuje, a to u slov potvrzujících, že posluchač poslouchá a zároveň vyzývá partnera k pokračování.

Limity čistě fonetické analýzy se vyjevily v příspěvku M. Wrightové (York), která se zabývala různými fonetickými realizacemi výrazu I mean. Ukázalo se, že tímto typem analýzy získáme sice velmi detailní fonetický popis, ne vždy to však musí být popis umožňující systematicky spojit zjištěné zvukové realizace s určitými aktivitami.

Osvojování jazyka, konkrétně gramatických struktur používaných k vyjadřování žádostí, bylo tématem příspěvku A. J. Woottona (York). Ukázal v něm, že konstrukce typu can you + predikát je dětmi pravidelně využívána v případě, kdy žádají druhého o pomoc ve věci, na niž samy nestačí, v jiných případech volí jiné způsoby žádosti.

Nad tím, zda je možné najít systematický vztah mezi členskou kategorizační analýzou a lingvistickými rysy, se zamýšlel J. Nekvapil (Praha). H. Padmosová (Wageningen) prezentovala výsledky zajímavého holandského výzkumu, který sledoval kategorizování „já jako občan“ ve veřejných diskusích o geneticky modifikovaných organismech. Stereotypy a jejich jazyková realizace týkající se obyvatel východního a západního Berlína byly předmětem příspěvku M. Rothové (Berlín).

Podobně jako před dvěma lety ve Spa, i tentokrát se poměrně velkého prostoru a pozornosti dostalo mladým badatelům: ve třech blocích jich zde vystoupilo celkem patnáct. K. Karhanová (Praha) a M. Slezáková (Praha) prezentovaly výsledky svých prací s daty z televizních diskusních pořadů. K. Karhanová předložila náčrt možností analýzy několika typů rétorických otázek. M. Slezáková se věnovala opakování syntaktických konstrukcí a jejich prozodické realizaci. Výhodou letošní konference o interakční lingvistice bylo to, že neprobíhala v sekcích – každý tedy mohl vyslechnout všechny příspěvky. Povzbuzením a inspirací se stal tento způsob především pro mladé badatele, kteří byli vystaveni kritickému pohledu starších kolegů, a dozvěděli se tak z velmi otevřených a podnětných diskusí mnoho nového. Atmosféra konference byla velmi příjemná a autority oboru interakční lingvistika se mladým badatelům snažily být spíše rádci než kritiky.

V diskusi na závěr celé konference zazněly dvě klíčové otázky, s nimiž se lingvisté zabývající se interakční lingvistikou setkávali při psaní příspěvků, otázky, které zaznívaly v souhrnných diskusích z každého dne konference, a logicky se tedy objevily i ve workshopu shrnujícím celou konferenci. „Jaký je vztah mezi tradiční a interakční lingvistikou – především co se týká užívání tradičních kategorií?“ „Jak radikální mají lingvisté zabývající se interakční lingvistikou být při opouštění tradičních kategorií?“

V diskusi zazněly zajímavé názory, které se jistě objevují při vzniku a při ustavování jakéhokoli nového oboru. Radikální názory (představované např. J. Localem) propagující úplné opuštění tradiční lingvistické terminologie a její nahrazení ter[79]minologií novou, která by lépe vyhovovala popisu interakce, se nesetkaly s všeobecnou odezvou. Většina účastníků diskuse (P. Linell, M. Seltingová, S. Thompsonová) byla pro kompromis – je nutné si uvědomit, že tradiční terminologie a metodologie na některé nové úkoly nestačí, ale interakční lingvistika je také lingvistikou, vyrostla z bohaté lingvistické tradice, většina lingvistů je tradiční lingvistikou odchována a je třeba s tradičními lingvisty komunikovat – je nutné alespoň do jisté míry sdílet jazyk, aby bylo možné se dorozumět. Nad metodologií interakční lingvistiky se v závěrečném workshopu zamýšlela M. Seltingová a připomněla omezení, která z různých přístupů vyplývají. Tento diskusní příspěvek uzavíral cyklus dvou konferencí a vracel je na samý počátek – pokud začneme analýzu od lingvistických struktur, získáme sice detailní popis, ale je tu nebezpečí, že nezískáme nic systematického, co by vypovídalo o aktivitách, v nichž jsou tyto struktury zapojeny. Pokud ovšem začneme svou analýzu od aktivit, hrozí nebezpečí, že si nebudeme dostatečně všímat lingvistických struktur, lexikální, syntaktické a prozodické realizace těchto aktivit. Je tedy na jedné straně celkem jedno, odkud svá zkoumání začneme, důležité je však spojit postupy konverzační analýzy, která si všímá aktivit, ale nemá dostatečně propracovanou metodu zkoumání lingvistických struktur, s metodami a poznatky tradiční lingvistiky.

Konference byla opravdu pracovním zasedáním, na němž se řešily aktuální problémy oboru interakční lingvistika. Vzhledem k velmi plodným a inspirativním debatám se účastníci konference rozhodli, že by bylo užitečné v setkáních na celoevropské úrovni pokračovat s podobnou intenzitou a frekvencí. Přestože organizátoři konference plánovali původně jen dvě setkání, ukázalo se, že existují důvody i možnost pokračovat, a je tedy pravděpodobné, že se v dvouletých intervalech uskuteční ještě setkání další. Jako jedno z možných témat některé budoucí konference bylo navrženo srovnání realizace jazykových aktivit v různých jazycích (Language activities across languages), tedy téma, které letos zůstalo trochu v pozadí. Účastníci z jiných než anglicky mluvících zemí se sice, vzhledem k tomu, že jednacím jazykem byla angličtina, většinou nevyhnuli srovnávání vlastního jazykového materiálu s angličtinou (srovnávány byly jak jazyky angličtině typologicky podobné – holandština, němčina, italština, tak i odlišné – finština, japonština), šlo však zpravidla spíše o doplňující postřehy než o vlastní těžiště výzkumu. Přitom M. Seltingová a E. Couper-Kuhlenová v jedné ze svých programových statí Forschungsprogramm „Interaktionale Linguistik“ (Linguistische Berichte, 2001, s. 257–287) uvádějí rekonstrukci a popis jazykových struktur v rozhovoru v rámci jednoho jazyka a komparativnělingvistická zkoumání rozhovoru jako dvě ústřední a komplementární těžiště interakční lingvistiky (s. 266–276). V souvislosti s přípravou dalších konferencí se mluvilo o jejím možném konání v Praze, pravděpodobně v roce 2006.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 75-79

Předchozí Jan Kořenský: Za Milošem Dokulilem

Následující Sociologický časopis