Vilmos Ágel: Valenztheorie

František Štícha

[Recenze]

(pdf)

Vilmos Ágel: Valenztheorie

Vilmos Ágel: Valenztheorie. Gunter Narr Verlag, Tübingen 2000. 300 s.

 

Valence patří jak známo k těm jazykovým jevům, jimž byl za posledních padesát let věnován dostatek teoretické i praktické pozornosti. Teorie valence – jak čteme na zadní straně obálky recenzované knihy – je jednou z nejúspěšnějších lingvistických teorií poválečné doby a patří k těm nemnoha teoretickým inovacím, které se osvědčily i v praxi. Tím spíše je žádoucí, aby byly podnikány pokusy o kritické resumující syntézy dosavadních poznatků, názorů a teorií. Vydat knihu s názvem Teorie valence, která se o něco takového pokouší, může však jenom ten, kdo je na tomto poli již letitým oráčem. Recenzovaná kniha svědčí o tom, že její autor svému „poli“ dobře rozumí, byť šlo spíše o velký a širý lán. Svědčí také o tom, že autor je vzdělaným a bystrým lingvistou, který rozumí právě tak dobře jazykovému detailu jako obecné teorii, a přestože je specializovaným znalcem jednoho dílčího subsystému jazyka, dokáže dohlédnout daleko za jeho meze.

Monografie vychází v edici Studijní příručky (Studienbücher) a je primárně určena studentům jednak k úvodnímu seznámení, jednak jako „repetitorium“ a „pracovní kniha“, má však být také výzvou lingvistům, a to i gramatikům jiného vyznání, ke společnému přemýšlení. Knihu lze také číst, jak říká autor, jako „skrytý úvod do gramatického myšlení“. Protože jde edičně o studijní příručku, obsahuje každá dílčí kapitola [143]v závěru systém otázek k probíraným problémům; na část z nich autor sám odpovídá. Nehledě na ediční zařazení publikace jde o vysoce odbornou monografii, která ze studentů uspokojí patrně jen ty nejlepší. Jakkoli teoretické úvahy autorovy jsou hluboké a konsistentní, jsou místy vyjádřeny neobvykle barvitým jazykem s řadou neotřelých a působivých metafor.

Kniha má úvod, v němž se odpovídá na otázky, jak přijít na ideu valence a jak přijít na ideu teorie valence, a dvě hlavní kapitoly: I. Idea valence – její historie a prostředí (Umwelt); II. Valence – základní otázky a základní odpovědi. Kapitola první má tyto subkapitoly: K historii teorie valence: Slova nejsou (syntakticky) slepá; Blízké příbuzenství: rekce a dependence; Subjektivní perspektiva: gramatika subjekto-predikátová vs. gramatika slovesa; Základní otázky teorie valence. Kapitola druhá má subkapitoly: Bod Archimedův: sloveso a slovesný nosič valence; Společnost dvou tříd: komplementy a circumstanty (Ergänzungen und Angaben); Zděděná dynamičnost: valence a jazyková struktura; Dynamizace dědictví: valence v textu.

Ágel nás v první kapitole své knihy provádí dějinami geneze pojmu valence a tvrdí, že prvním, kdo precizoval ideu valence, byl Petrus Helias, komentátor Priscianův ve 12. století, u nějž nalézáme úvahy o pojmu ‘regere’; avšak již Priscian v 6. stol. užíval výrazů ‘desiderare’ a ‘exegere’. Cesta nás vede dále k německému gramatikovi 18. stol. J. W. Meinerovi, jehož – podle citace autorovy – považoval E. Coseriu za jednoho z největších obecných gramatiků všech dob. Již Meiner pracoval s pojetím predikátu jakožto centra věty a podle Ágela je jeho intuitivní pojem valence blízký pojetí Tesnièrovu. Přes Bühlera a Kacnel’sona se poté již dostáváme k Tesnièrovi. Přestože Ágel Tesnièra pochopitelně ctí, Tesnièrův pojem valence je podle něj vágní a zčásti i rozporný.

Pojem valence u Tesnièra těsně souvisí s pojmy rekce a dependence. Ágel na základě úvah o spojitosti a rozdílnosti těchto pojmů dochází k definici valence vzhledem k pojmu rekce: „Valence je souhrn lexikálně-funkčních a kategoriálně-funkčních rekcí lexému.“ V této definici se podle něj odrážejí potesnièrovské koncepty valence vázané na pojem rekce. Pojmy valence a dependence jsou podle Ágela nejen pro většinu učitelů němčiny a autorů gramatických příruček, ale i pro mnohé lingvisty pojmy synonymní: valenční teorie či gramatika a závislostní teorie či gramatika jsou obvykle synonymní termíny. Podle Ágela je však pojem dependence konverzním pojmem k pojmu valence a rekce.

Ve druhé kapitole se Ágel snaží přispět k teorii valence zavedením pojmů ‘systémový nosič valence’ (System-Valenzträger) a ‘noremní nosič valence’ (Norm-Valenzträger), přičemž v prvním případě jde, řečeno našimi slovy, o lexém, ve druhém o jeho různé sémanticko-syntaktické realizace. Nejde tu tedy o nic jiného než o známý asymetrický vztah jediného slovesného lexému a na něm založených různých větných vzorců. Rozlišovat ovšem tímto způsobem ‘systém’ od ‘normy’ není myslím šťastné. Principiálně nosné se zdá být obecné Ágelovo rozlišování základní a sekundární valence, avšak mnohá jeho dílčí řešení jsou značně problematická; rozpaky např. vzbuzuje Ágelova infinitivizace některých reflexívních konstrukcí, o nichž se dosud všeobecně soudí, že infinitiv nemají, např. sich lesen : číst se jako výsledek infinitivizace verbální [144]fráze typu čte se + kvalifikující adverbium (snadno, lehce, špatně apod.). Jde tu ovšem o jeden z dílčích důsledků teoretického názoru sdíleného nejen Ágelem, že predikační struktury jsou vesměs dány valenčním potenciálem (predikátorového) „nosiče valence“. Toto téměř obecně rozšířené stanovisko valenčních (závislostních) syntaktiků vůči existenci a genezi predikačních struktur nutně vede Ágela k postulování infinitivů typu sich lesen, sich schlafen (s. 155–156) jakožto sekundárního „nosiče valence“ s obligatorním modálním určením typu leicht, gut.

Pokud jde o vztah valenční potenciality a její realizace jakožto zvláštního případu obecného vztahu ‘langue – parole’, s nímž Ágel pracuje, je třeba souhlasit s tím, že „dynamická teorie valence musí modelovat různé způsoby použitelnosti konvencializovaných nosičů valence v ‘cizích’ realizačních vzorcích“ (s. 137).

K tomu, co je a co není valenčním doplněním, uvádí autor, že ve 46 % případů se údaje valenčních slovníků o počtu valencí (Leerstellen) neshodují. A dodává dále, že rozhodování o tom, co je prvkem valence jejího nosiče a co nikoli, by nemělo být závislé na preteoretických či ohledem na praxi motivovaných subjektivních představách a přáních badatele. S tím lze zajisté zcela souhlasit; je jen otázka, dá-li se takovým subjektivistickým rozhodováním nějak předejít a zabránit.

Kruciální otázkou teorie valence je jak známo rozlišení valenčních doplnění jakožto „prázdných míst“ (Leerstellen) vyžadovaných jejich nosičem (srov. již Priscianovo ‘desiderare, exegere’) a okolnostních určení nevalenčních. Protože pojem obligatorního valenčního doplnění implikuje polarizaci potenciálních syntaktických struktur na gramatické a negramatické, klade Ágel velmi oprávněně otázku, co znamená pojem ‘(ne)gramatický’. A říká k tomu: „Pojem (ne)gramatický lze v zásadě interpretovat pouze v rámci nějaké gramatické teorie. Gramatičnost … je totiž spíše implikací teorie vázané na langue, než z parole vyvěrajícím úsudkem mluvčích“ (s. 175). Toto stanovisko Ágelovo, s nímž se plně ztotožňujeme (jakkoli máme za to, že součástí takové teorie může být i korpusové svědectví), lze však zatím mít spíše jen za zbožné přání než za badatelskou realitu. Autor upozorňuje na čtverý druh obligatornosti, s nímž pracuje A. Storrerová: sémantická, syntaktická, textová a komunikativní. V této souvislosti Ágel cituje Th. Icklera, který – z našeho hlediska oprávněně – kritizuje praktiky syntaktiků upozorňovat na „negramatičnost“ vět jako Peter stirbt manchmal nebo Er kennt Peter auf dem Flugplatz, jimiž se testují obecné selekční sémantické vlastnosti predikátů těchto vět. Ickler podle Ágela říká, že lingvisté nemusejí svými důvtipnými hvězdičkami upozorňovat nikoho na to, že člověk umírá jen jednou, nebo na to, že znát někoho není podmíněno nutností ho lokalizovat; lingvistika se takovými popisy činí spíše směšnou.

Ágel se přiklání na stranu kritiků dualistických teorií valence, v nichž každý větný člen závislý na nosiči valence musí být buď (valenční) doplnění (komplement, Ergänzung), nebo okolnostní určení (Angabe); taková dualistická dichotomizace odporuje podle jejích kritiků empirii. Tu se lze ovšem ptát, jak mohou abstraktní a poměrně dosti vágní pojmové polarizace odporovat nějaké řečové empirii. Dichotomickou teorii valence by podle jejích kritiků měla nahradit – s oporou o výstižnou terminologii Pražské školy – valenční teorie centra a periférie. Zde jsou podle Ágela možná dvě pojetí: [145]multidimenzionální (prototypické) s rozlišením doplnění centrálních (prototypických), „středových“ a periferních (atypických) a jednodimenzionální (graduální) pojetí, kdy se valence nahlíží jako graduální fenomén. Jako představitele prvního z těchto pojetí jmenuje a hodnotí teorie U. Engela a J. Jacobse, jejichž přístupy jsou však přesto zásadně odlišné. Za reprezentanta pojetí graduálního pokládá H. J. Heringera. Za zmínku tu jistě stojí výsledky Heringerova testu týkající se slovesa verkaufen (prodat/prodávat). Stovce pokusných osob bylo předloženo dvacet sloves v infinitivu a měly uvést tázací zájmena, která je v souvislosti s těmito slovesy napadnou. Test byl proveden ústně a byl zaznamenán, aby mohla být změřena nejen frekvence, ale i čas uplynulý od jmenování slovesa a odpovědí. Velmi překvapující je, že po vyhodnocení testu u slovesa verkaufen výrazu za kolik předcházejí zájmena kde a jak. Na prvních třech místech jsou ovšem podle očekávání co, kdo a komu.

V závěru své knihy se Ágel zamýšlí nad otázkou vývojové proměnlivosti valence a nad „valenční kreativitou“ a poznamenává k tomu, že východiskem těchto úvah je zdánlivý paradox: porušování norem „neznámým normálním mluvčím“ je „převážně normální“. Je škoda, že Ágel nerozlišuje „normálního mluvčího“ od „normálního pisatele“. Zatímco u mluvčího dosud platí, že toho lze „jen stěží přistihnout při aktuální inovaci“, neboť pro němčinu dosud neexistuje velký reprezentativní korpus mluvené řeči, v případě pisatelů psaných textů je tomu jinak. Zde můžeme prohledáváním velkých korpusů např. zjišťovat, která doplnění jsou u určitého slovesa či predikátu realizována bez výjimky vždy, u kterých sloves či predikátů dochází k občasným příležitostným odchylkám od výrazně převažujícího úzu, a kdy jde jen o ojedinělé, stylově podmíněné porušení normy v stylově neutrálních textech obligatorní.

Odhlédněme nicméně závěrem od faktu, že autor recenzované knihy – tak jako velká většina lingvistů – nevykročil dosud cestou korpusové lingvistiky a vyslovme přání, aby co nejvíce syntaktiků přijalo tuto knihu jako pozvání ke společnému přemýšlení. Doufáme přitom zároveň, že toto přemýšlení dříve či později nutně povede i k práci s korpusem.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 2, s. 142-145

Předchozí Jiří Zeman: Lev N. Zybatov (Hrsg.): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert

Následující Ludmila Uhlířová: Glottometrics