Druhý kompaktní disk s ukázkami českých nářečí

Karel Kučera

[Book reviews]

(pdf)

Druhý kompaktní disk s ukázkami českých nářečí

Jazykové ostrovy a komunity v zahraničí, vzniklé z různě silných, různě motivovaných a různě strukturovaných migračních proudů, jsou pro lingvistu zajímavé z řady hledisek, mimo jiné i proto, že v jejich mluvě je zachována řada starších jevů, které z jazyka na mateřském území už z velké části nebo i zcela vymizely, a jejichž znalost tedy může významně obohatit představy o tom, jak tento jazyk vypadal v době, kdy část jeho mluvčích odešla do zahraničí. Pokud jde o češtinu, lze konstatovat, že studiem jejího dobového stavu obrážejícího se v úzu českých komunit za hranicemi ČR můžeme dnes získat podrobnější a přesnější obraz o jazyce na našem území v době, která je od nás vzdálena až 150 let, ojediněle dokonce i více (v případě střelínských Čechů jde zhruba o 250 let).

Snaha co nejvšestranněji a nejtrvaleji zachytit a zdokumentovat tento cenný jazykový materiál byla také jedním z hlavních důvodů, proč dialektologové z Ústavu pro jazyk český zařadili výzkum této mluvy, který probíhal v šedesátých letech, jako významnou doprovodnou složku do programu Českého jazykového atlasu (viz též Filipec, 1998 a 2000) a proč v souvislosti s tím pořizovali i v zahraničních komunitách pracovní magnetofonové nahrávky. Velká část těchto záznamů má v současné době zcela jedinečnou a nenahraditelnou hodnotu, protože počet českých mluvčích v zahraničí se v posledních desetiletích rychle snižuje (viz Kučera, 2003) a krajanské komunity zanikají (v důsledku složitého vývoje po druhé světové válce prakticky zanikly i dvě z nejvýznamnějších starých českých enkláv – Kladsko a Střelínsko v dnešním Polsku).

[237]Cenný soubor 16 reprezentativních ukázek právě z těchto dvou zaniklých enkláv tvoří úvodní část nového kompaktního disku, který pod názvem Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině vydalo nedávno nakladatelství Academia (2002, editoři Jarmila Bachmannová a Pavel Jančák). Vydaný disk tvoří vlastně paralelu k výběru zvukových nářečních ukázek z Čech, který nakladatelství Academia vydalo před dvěma lety (CD Jak se mluví v Čechách, 2000; zpráva o něm viz Kučera, 2001), a je také obdobně koncipován. Jak názorně ukazuje přehledná mapka na zadní straně obalu, mluva vybraných zahraničních ostrovů, představená na posuzovaném disku ve 29 ukázkách, se totiž zároveň vztahuje ke třem největším nářečním oblastem v Čechách. Nejčastěji je zde zastoupena oblast severovýchodočeská (kromě již zmíněného Kladska a Střelínska náleží tomuto oblastnímu typu také Žitomirsko na Ukrajině a obec Ivanovo Selo, která je nejstarší českou osídleneckou obcí na Daruvarsku v Chorvatsku); středočeskou oblast reprezentuje na disku mluva daruvarské obce Velké Zdence s typickými regionálními rysy „benešovskými“; jako ukázka mluvy jihozápadočeské byla zvolena obec Gernik v rumunském Banátu, rovněž se starým českým osídlením. Oblast českomoravská není zastoupena.

Už u prvního výběru nářečních zvukových snímků jsme mohli konstatovat, že ve srovnání s dnešními značně nivelizovanými nářečími představují vybrané ukázky stav, s nímž se v Čechách zpravidla už nelze běžně setkat; o ukázkách mluvy v zahraničních venkovských komunitách platí toto konstatování v míře ještě podstatně větší. Autorům se ve vybraných zvukových záběrech podařilo představit archaický charakter této mluvy zcela přesvědčivě, třebaže nevelký časový rozsah jednotlivých ukázek k tomu poskytuje jen omezené možnosti. Typickým příkladem nakupení výrazných nářečních podob je hned první z anekdotických příběhů z Kladska, kde v průběhu necelé minuty máme možnost sledovat snad téměř všechny významné charakteristické rysy tohoto nářečí (jennou řikal – mňel pot čepicej – musim jit na řbitou minářoj se poďivat – poudal si atd.). Mimořádná zachovalost a vyhraněnost místní mluvy je ovšem v tomto případě pochopitelná: původně šlo o archaický okraj české severovýchodní oblasti, který se dostal za hranice Čech jen vlivem nepříznivých historických okolností v polovině 18. stol., kdy celé Kladsko, a tedy i toto území, připadlo někdejšímu Prusku.

Z časového hlediska jsou výjimečné zejména nahrávky ze Střelínska (zdejší mluva potomků českých náboženských exulantů z poloviny 18. stol. má totiž kromě obvyklých severovýchodočeských znaků i řadu rysů, o kterých jsme se obecně zmiňovali výše, tj. těch, které jsou dnes na mateřském území zcela ojedinělé nebo už úplně zanikly). K těmto rysům patří zvláště depalatalizace původních slabik bě, pě, mě, vě, kterou z Čech známe jen z malého ostrůvku tzv. petáckého nářečí (podle místní varianty číslovky pět) u Litomyšle; na Střelínsku byla však depalatalizovaná výslovnost těchto slabik ještě zcela důsledná, jak se lze přesvědčit např. hned v první střelínské ukázce (dwe sta let, ten im to práwe darowal, nemeli pak peňíze, šecki se táhli k sobe, šecki sme bili na kupe aj.). Podobně jako u prvního CD je třeba i zde ocenit skutečnost, že si na vydaných zvukových záznamech můžeme vlastním poslechem přímo ověřit autentickou fonetickou realizaci takových hlásek a hláskových skupení, jako je např. severočeské bilabiální w, které je v zahraniční češtině nejmarkantněji patrné v intervokalic[238]kém postavení (v ukázce 12 dokonce najdeme vedle běžnějších – třebaže pro nás už vzácných – případů jako slíwi, to se uwaří, zawářka, ešťe jennou přewařit, i výjimečné instruktivní doklady drobečkoji k’oláče, makoji k’oláče, které velmi názorně ilustrují bezprostřední přechod bilabiálního w v přechodovou hlásku j).

Poměrně velmi archaický stav severovýchodočeských nářečí však zachycují nejen starší nahrávky ze Střelínska a Kladska, ale také podstatně mladší snímky – záznamy mluvy „černobylských“ Čechů ze Žitomirska na Ukrajině, které mohly být pořízeny až v 90. letech 20. stol., po návratu reemigrantů do staré vlasti. Také zde se shledáváme např. s výraznou bilabiální výslovností w, a to i v případech jako abich se wráťila, to wzali a zrowna to poslali (ukázka 19), tj. v případech lišících se od obvyklé svč. výslovnosti to_uzali, zrouna s ustálenou, často už i „lexikalizovanou“ změnou w > u.

Pro bližší poznání celkového charakteru běžné venkovské mluvy v 19. stol. jsou přínosné i nahrávky z Daruvarska v Chorvatsku. Odtud byla vybrána nejstarší tamní česká obec Ivanovo Selo, založená v r. 1825, a to patrně osídlenci z vnitřních částí svč. oblasti. Z charakteru místní mluvy je zřejmé, že v té době byly i ve vnitrozemí Čech svč. nářeční rysy ještě zcela pravidelné a bez velkého kolísání (např. zde byla dlouho živá i bilabiální výslovnost w, jak dosvědčuje doklad h rukách v ukázce 21, v němž je zachycena změna předložky w > h).

Středočeskou oblast reprezentuje na disku jiná daruvarská obec, Velké Zdence. Jde o poměrně mladou kolonizaci z konce 19. stol. a její mluvu charakterizují výrazné místní strč. tvary -eho, -emu, -om ve skloňování adjektiv (choďila k Zámostnemu, do každého staveňí, ukázka 23).

Pro demonstraci nářeční oblasti jihozápadočeské sáhli editoři – na rozdíl od všech ostatních ukázek – k tradičním textům folklorním (zřejmě proto, že neměli jinou možnost). Tyto ukázky se od ostatních odlišují také po stránce jazykové, a to tím, že mluva ve vybrané obci Gernik v rumunském Banátu vlastně nepředstavuje „čistý“ nářeční typ. Vzhledem k dvojímu regionálnímu původu zakladatelské generace (podobně jako v daruvarském Ivanově Sele jde i zde o osídlence z první třetiny 19. stol.) je jzč. mluva zdejších obyvatel (začel, poučel, dvá černí psí, pak vam kúži dam, zavřená výslovnost diftongů ej, ou atd.) prostoupena prvky středočeskými, jako např. v dokladech vedle hrobu mlinářovího (nikoliv mlinářovo), ať si ukrojeji (nikoliv ukrojí) aj. To ovšem plně odpovídá reálnému mluvnímu úzu v této obci.

Třebaže hlavním záměrem autorů bylo představit v zahraniční češtině především její archaické nářeční rysy, je pochopitelné, že vybrané ukázky nejsou zcela prosty cizích vlivů nového jazykového prostředí, které jsou přirozeně větší ve společenství příbuzných slovanských jazyků; např. v ukázce 17 z ukrajinské Malé Zubovštiny se lze setkat s vlivy vyplývajícími z jazykové příbuznosti (načínaj prasata křičet, k tomu ňákej či vokurek či rajče ap.) a s přejímáním terminologie z období sovětské kolektivizace (kolchosp, trudoden, sádik). Avšak i v nepříbuzném prostředí německém shledáváme kromě lexikálních výpůjček už i některé systémové jevy dané aktivním bilingvismem českých mluvčích (viz zejména na Střelínsku velmi častou aspirovanou výslovnost souhlásek v případech jako k’ostel, t’am, na p’auzu aj.).

[239]V této souvislosti se jeví jako velmi vhodné a účelné, že do výběru ukázek bylo doplňkově zařazeno také vyprávění mluvčího, jehož původní český dialekt s výraznými svč. rysy zůstal obdivuhodně zachován, i když v jeho česko-německém bilingvismu už zřetelně převažuje němčina (viz ukázku 9 nazvanou Eine „Klade“ mitbringen, s humorným příběhem založeným na mezijazykové homonymii). Stejně instruktivní je zařazení ukázky 25 (Kukuřice je u nás půl živobytí), v níž je názorně dokumentován rozdíl mezi tradiční českou terminologií vztahující se k hospodářským a domácím pracím, kterou si čeští mluvčí i po přesídlení v novém prostředí přirozeně podržují (viz např. ukázka 21 Tloukli jsme si máslo v máselnici), a terminologií převzatou a adaptovanou z příbuzného slovanského jazyka, v tomto případě terminologií spojenou s pěstováním kukuřice, kterou Češi poznali až v novém chorvatském prostředí.

Vydání disku Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině je vyústěním delšího pracovního období, které započalo digitalizací původních, už zcela nepřístupných magnetofonových nahrávek zaznamenaných zastaralou technikou (Bachmannová, 1999) a bylo završeno pečlivým výběrem nejvhodnějších ukázek pro zveřejnění. Patří už k dobré tradicí, že i vlastnímu vydání disku byla věnována náležitá péče. Všechny zvukové snímky byly odborně zpracovány ve studiu a výsledný záznam je natolik přirozený a srozumitelný, jako by původně ani nešlo o amatérské nahrávky. Stejně jako k předchozímu výběru Jak se mluví v Čechách je i k tomuto CD přiložena doprovodná brožurka, která posluchači poslouží jako zasvěcený průvodce po všech vybraných ukázkách (včetně výčtu všech charakteristických znaků), takže i pro neodborníky může být poslech snímků poučením a potěšením zároveň.

Disk se zvukovými ukázkami zahraniční češtiny přináší mnoho nového a cenného. Jako celek představuje nejen významné svědectví o jazyce našich krajanů a o starším stavu češtiny vůbec, ale na pozadí vybraných příběhů dává také nahlédnout do mnohdy nelehkých životních osudů jejích nositelů (ukázky 11. Za Hitlera se muselo jen německy, 18. Hlad, 19. Příběhy z války aj.) a přibližuje nám jejich pokoru a úctu k životu (13. Jak se pole připraví k setí).

 

LITERATURA

 

BACHMANNOVÁ, J.: Zvukový archiv nářečních textů. NŘ, 82, 1999, s. 47–48.

BACHMANNOVÁ, J. – JANČÁK, P.: Jak se mluví v Čechách. Autentické zvukové ukázky z českých nářečí. CD. Academia, Praha 2000.

Český jazykový atlas, 1–4. Academia, Praha 1992, 1997, 1999, 2002.

FILIPEC, J.: Český jazykový atlas. SaS, 59, 1998, s. 285–291.

FILIPEC, J.: Český jazykový atlas, 3. SaS, 61, 2000, s. 235–236.

KUČERA, K.: Jak se mluví v Čechách. Autentické zvukové ukázky z českých nářečí. SaS, 62, 2001, s. 140–142.

KUČERA, K.: Rozšíření češtiny v zahraničí. In: Přednášky z XLVI. běhu Letní školy slovanských studií. Univerzita Karlova, Praha 2003 (v tisku).

LAMPRECHT, A. a kol.: České nářeční texty. SPN, Praha 1976.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 3, pp. 236-239

Previous Karel Kučera: Český jazykový atlas, 4. díl

Next Jan Holeš: Mezinárodní konference kanadistů v Grainau