Česká vztažná souvětí s nestandardní strukturou

Šárka Lešnerová, Karel Oliva

[Články]

(pdf)

Czech relative sentences with a non-standard structure

1. Motivace

Na úvod příspěvku o vztažných větách v češtině předkládáme čtenáři následující souvětí:[1]

Na každé zakoupené plyšové hračce je nálepka, kterou když dítě odevzdá v ZOO, obdrží navíc drobný dárek.

Jeho syntaktický rozbor na základě standardních mluvnic (viz bibliografické odkazy) je problematický. Celé souvětí se skládá ze tří vět jednoduchých, které na základě jejich pořadí pracovně označíme jako

první: na každé zakoupené plyšové hračce je nálepka

druhou: kterou když dítě odevzdá v ZOO

třetí: obdrží navíc drobný dárek.

Vztažné zájmeno kterou je větným členem druhé věty (je předmětem slovesa odevzdá), formálně vztahuje tuto větu k substantivu nálepka a podřazuje ji tak větě první jako vedlejší větu přívlastkovou. Podřadicí spojka když vztahuje však tutéž větu k větě třetí, a to jako větu vedlejší časovou, příp. podmínkovou. Žádné další větné vztahy nelze již bezprostředně pozorovat. Zdá se tak, že:

• druhá věta je závislá na dvou větách řídících současně, přičemž u každé z nich plní funkci jiného větného členu (přívlastek/příslovečné určení času či podmínky)
• první a třetí věta k sobě nemají žádný přímý vztah – ani vztah hypotaktický, ani vztah parataktický, ani nejsou obě dvě současně podřízeny (příp. nepřímo podřízeny) jiné větě v souvětí.

Podobná souvětí jsme vyhledali v ČNK na základě jednoduchého kritéria bezprostřední následnosti vztažného zájmena který/jenž a podřadicí spojky a vytvořili z nich pracovní subkorpus. Ukázalo se, že struktury s relativním zájmenem a bezprostředně následující podřadicí spojkou nejsou v dnešní češtině nijak výjimečné.[2] V doložených výskytech se přitom nacházejí různé syntaktické struktury, nejen problematický typ předvedený v úvodu, protože dotaz zadaný ČNK vychází pouze z povrchové posloupnosti spojovacích výrazů. V celkem 275 nalezených konkordancích lze vyčlenit dva hlavní typy, jejichž základní znaky nyní uvedeme.

 

Typ 1: souvětí s vedlejší větou příslovečnou vloženou do věty vedlejší vztažné

který: Naopak jmenoval několik dalších akcií, které přestože jejich cena nyní vzrostla, jsou investicí výhodnou.

[242]jenž: … blázna, jenž "zatímco otcové města, hlavy kulaté, zfialověli tajnou závistí a strachem, že ten šílenec zkompromituje svatost majestátu", "poplave i v sudu, na vratech či na měchýři" "a obepluje oceán jako meteor".[3]

U těchto souvětí plní vztažné zájmeno který/jenž funkci větného členu ve třetí, jakoby přerušené větě, přičemž druhá[4] věta je pouze vložena těsně za toto vztažné zájmeno. Vedlejší věta uvedená podřadicí spojkou (v uvedených příkladech přestože jejich cena nyní vzrostla a "zatímco otcové města, hlavy kulaté, zfialověli tajnou závistí a strachem, že ten šílenec zkompromituje svatost majestátu") by v těchto případech mohla být přesunuta za větu vedlejší přívlastkovou, aniž by vznikl agramatický celek:

Naopak jmenoval několik dalších akcií, které jsou investicí výhodnou, přestože jejich cena nyní vzrostla. … blázna, jenž "poplave i v sudu, na vratech či na měchýři" "a obepluje oceán jako meteor", "zatímco otcové města, hlavy kulaté, zfialověli tajnou závistí a strachem, že ten šílenec zkompromituje svatost majestátu".

Strukturu typu 1 tak dobře může zachytit následující schéma, zachycující zanoření jednotlivých vět do sebe (VV – vedlejší věta):

 

 

Typ 2: souvětí se (zdánlivou) dvojí formální závislostí věty vedlejší

který: Chtěl bych být prezidentem, který když občas něco udělá nebo řekne, tak to bude mít váhu (prohlásila hlava státu.)

jenž: (Ty řvavé dějiny, jež teď prožívá Afrika a Asie) to je zvěrské řádění, z něhož když rychle nevyrostou, zničí nás všecky.

Na rozdíl od předchozího typu nelze toto souvětí větosledně analyzovat tak, jako by šlo o strukturu, v níž byla věta uvozená podřadicí spojkou vložena do věty vztažné. Přesněji řečeno nelze tato souvětí větosledně transformovat stejným způsobem jako souvětí prvního typu, tedy přesunout vedlejší větu uvozenou podřadicí spojkou na konec celého souvětí:

*Chtěl bych být prezidentem, který tak to bude mít váhu, když občas něco udělá nebo řekne. … to je zvěrské řádění, z něhož zničí nás všechny, když rychle nevyrostou.

(konstrukce gramatická, ale mající zcela jiný smysl)

[243]Řetězce vzniklé touto transformací jsou agramatické nebo mají jiný význam (jejich gramatičnost je jen náhodná). V souvětích typu 2 je totiž vztažné zájmeno který/jenž větným členem druhé věty (v prvním příkladu jde o subjekt slovesa udělá a v druhém o určení původu – vyrůst z něčeho), nikoli věty třetí. Nenastává tedy situace, o kterou jsme mohli opřít vysvětlení struktury souvětí v typu 1: vedlejší věta vztažná není „přerušena“ vedlejší větou příslovečnou vloženou do jejího středu. Struktura souvětí tohoto typu odpovídá stavbě souvětí v úvodu článku, kterou jsme prozatím označili jako stavbu problematickou jednak kvůli dvojí formální závislosti jedné věty vedlejší na dvou větách řídících, jednak kvůli (přinejmenším zdánlivé) neexistenci jakéhokoliv vztahu mezi těmito větami řídícími.

 

2. Podrobnější úvahy o větných funkcích zájmena který/jenž

Podívejme se nyní na vztažná zájmena který a jenž[5] a na jejich postavení v české větě z poněkud širšího hlediska. Při výskytu v konkrétní větě v sobě tato zájmena spojují tři rozdílné funkce.

První z nich je funkce podřazovací (tj. poukazující na to, že jednoduchá věta, v níž takové zájmeno stojí, je věta vedlejší, podřízená). V tomto smyslu je to funkce vztažného zájmena zcela shodná s příslušnou funkcí podřadicích spojek.

S funkcí podřazovací těsně souvisí jejich druhá funkce – funkce odkazovací (vztažná), jíž také tato zájmena vděčí za své označení.[6] Smyslem této funkce je odkaz k antecedentu zájmena, tj. k substantivní skupině (syntaktickému podstatnému jménu), která je syntaktickým členem věty řídící. Slovnědruhově je tímto antecedentem nejtypičtěji podstatné jméno, může to však samozřejmě být i substantivizované přídavné jméno, osobní zájmeno a dále zájmeno jiného typu (např. zájmeno ukazovací, neurčité aj.) a různé druhy číslovek, které vystupují v konkrétním užití v syntaktické roli podstatného jména. Antecedentem mohou být i koordinační konstrukce, jejichž členy jsou syntaktická podstatná jména.

[244]Třetí větnou funkcí vztažných zájmen který a jenž[7] je funkce větného členu vedlejší věty přívlastkové. Takovým větným členem je nejtypičtěji větný člen závislý na určitém slovese této vedlejší věty – tj. jeho podmět, předmět či příslovečné určení, viz příklady v (1). Může to však být i větný člen rozvíjející podřízené sloveso v infinitivu, viz příklad (2), nebo rozvíjející přídavné jméno či příslovce, viz příklady (3), (4). Jen řidčeji – totiž v případech, kdy jde o přívlastek tvořený předložkovou konstrukcí – rozvíjí zájmeno který/jenž substantivum, viz příklad (5). V pozici přívlastku (tj. rozvití substantiva) jsou jinak daleko běžněji používána zájmena jehož, jejíž, jejichž.[8]

(1)	(a)	Vracím ti knížku, která se mi moc líbila.
	(b)	Vracím ti knížku, kterou jsem si s chutí přečetl.
	(c)	Vracím ti knížku, ve které jsem se mnoho dozvěděl.
(2)	Habsburkové často porušovali ústavu, kterou slíbili dodržovat.
(3)	Konečně mi vrátil stokorunu, kterou mi zůstal dlužný ještě od minulých Vánoc.
(4)	Toto je úsečka p, kolmo na níž leží hledaná přímka q dotýkající se kružnice k v bodě T.
(5)	Definitivní porážce demokracie pak nahrála celá (…) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali komunisti většinu …

Důležité je pozorování, že zatímco v předchozích příkladech se všechny tři shora uvedené funkce „setkávaly“ v jediném slově – vztažném zájmenu který/jenž, je možné tyto funkce v některých jiných konstrukcích od sebe oddělit. Nejprůkaznějšími příklady pro to jsou vedlejší věty vztažné uvozené spojovacím co[9] a obsahující resumptivní zájmeno,[10] viz např.:

… a taky myslela na hraběte Humprechta, co ho zastřelili Němci, protože paličatě tvrdil, že je Čech, ačkoliv česky ani pořádně neuměl …

V takových větách jsou zřejmě výše zmíněné funkce realizovány jiným způsobem, odděleně: funkci podřazovací přejímá spojovací výraz co, funkci odkazovací a funkci větného členu věty podřízené přejímá resumptivní zájmeno. Z toho mj. plyne, že slovo co v takových větách nemůže být vztažným zájmenem. Pokud bychom totiž co pokládali za (vztažné) zájmeno, mělo by v příkladové větě sloveso zastřelili dva předměty, z nichž jeden by byl tvořen „zájmenem“ co a druhý osobním zájmenem ho. Takové pojetí by tedy zřejmě vedlo ke sporu se standardním předpokladem, že sloveso může mít nanejvýš jeden přímý předmět, a obecně pak s předpokladem, že jedna valenční pozice může být realizována nejvýše jednou.[11]

[245]Větami tohoto typu se zabývá Toman (1998), který sice nepodává žádnou formálně-syntaktickou (složkovou, závislostní či jinou) analýzu, poukazuje však mj. na zajímavý fakt, že spojka co a resumptivní zájmeno (přesněji: tvar resumptivního zájmena) nemusejí obecně stát ve stejné vedlejší větě, ale že resumptivní zájmeno se může objevovat i na nižších (hlubších) úrovních zanoření než k němu příslušející spojovací výraz co.[12] Relevantní Tomanovy příklady zde uvádíme v (6). 

(6)	(a)	To je ten chlap, co teď nevím, jestli sme mu nedali dva lístky.
	(b)	To je ten chlap, co ti říkám, že když mu nedáme dva lístky, tak budeme mít potíže.

Uvedené příklady zjevně pocházejí z oblasti nižšího stylu běžně mluvené češtiny, přesto je ale zajímavé rozebrat jejich strukturu, pokud jde o příslušnost jednotlivých součástí vztažné konstrukce k jednotlivým větám. Diagram zobrazující vztahy vět v souvětí (6)(a) bychom mohli načrtnout následujícím způsobem:

 

 

Diagram zobrazující analogické vztahy v souvětí (6)(b) by pak vypadal takto:

 

 

Tyto diagramy jsou přínosné především tím, že při podrobnějším pohledu přímo nabízejí možnost řešení výše uvedeného problému struktury vztažných konstrukcí typu 2, a to jako struktur následujícího obecného tvaru:

 

 

[246]Takové struktury jsou odvozeny z pohledu, že konstrukce typu 2 (a možná i alespoň některé konstrukce typu 1) jsou vlastně jen jakýmisi „stylisticky vyššími“ analogiemi vztažných konstrukcí vyjadřujících vztažnost kombinací spojovacího výrazu co a resumptivního zájmena. Na místě resumptivního zájmena stojí v konstrukcích typu 2 standardní vztažné který/jenž, které zároveň plní také podřazovací funkci. Strukturně se tedy jedná o konstrukce, v nichž zájmena který a jenž nestojí přímo jako členy vedlejší věty vztažné, která je bezprostředně závislá na nominální skupině, ale jako členy věty vedlejší příslovečné v této větě zanořené. Slovosledný požadavek, aby vztažné zájmeno stálo vždy co nejtěsněji za jmennou skupinou, ke které se vztahuje, pak vynucuje, aby tato zanořená věta stála vždy na samém začátku své věty řídící. Hlouběji zanořené který/jenž má tedy v těchto konstrukcích schopnost vztažně připojit k předcházejícímu textu celou souvětnou konstrukci.

 

3. Některé gramatické a stylistické vlastnosti složitých vztažných konstrukcí

V souvětích obou typů lze pozorovat několik dalších syntaktických vztahů. Mezi druhou a třetí větou existuje zpravidla velmi úzká vazba, často formálně vyjádřená zdvojenými spojovacími výrazy (v dokladech z ČNK zejm. když – tak):

(Nejraději jsem měl tlustého agenta,) který když přišel poprvně, tak jsem běžel pro pana šéfa.

(A je charakteristické, že za tím stojí právě umělkyně,) která kdyby svoji zemi proslavila pouze z poloviny, než se jí podařilo, tak ji v tom dostihne jen málokdo.

(Dovedu si představit podnikatelský subjekt,) kterému když finanční úřad důkladně pohrozí, tak začne razantně vymáhat své pohledávky, aby mohl část daní zaplatit a dostal určitý odklad.

(Takže tady v USA máte krásné a skvostné vesničky, vesnice, městečka i města, ale na obvodu je vždycky ten odpad,) který když vidím, tak říkám, jsem jako doma.

Druhá věta souvětí vyjadřuje v těchto příkladech nějakou okolnost děje třetí věty (zejm. čas, podmínku, přípustku; dále místo, výjimečně účel).[13] Pro dvojice těchto vět v našich dokladech je typickým a základním uspořádáním právě antepozice věty vedlejší před větou řídící:

(7)	(a)	když přišel poprvně, tak jsem běžel pro pana šéfa
	(b)	kdyby svoji zemi proslavila pouze z poloviny, tak ji v tom dostihne jen málokdo
	(c)	když (mu) finanční úřad důkladně pohrozí, tak začne razantně vymáhat své pohledávky
	(d)	když (ho) vidím, tak říkám

V češtině však existují také věty vedlejší, pro něž je naopak typická (primární) postpozice za větou řídící. Jde o vedlejší věty obsahové, vedlejší věty uvozené spojkou protože atd., viz konstruované příklady:

Říkal, že mu není dobře.

Znal ji už dávno, protože s ní jeho sestra chodila do školy.

[247]Vzhledem ke gramaticky relativně volnému slovosledu v češtině může být u těchto souvětí v příslušném kontextu věta vedlejší aktualizovaně (sekundárně) předsunuta před větu řídící, stavba takových souvětí je však z hlediska slovosledu výrazně příznaková:

Že mu není dobře, říkal (ale že proti tomu nic nedělá, o tom nemluvil).

Protože s ní jeho sestra chodila do školy, znal ji už dávno.

Uvedené dvojice vět se sekundární, aktualizovanou antepozicí vedlejší věty však nelze, na rozdíl od příkladů (7)(a)-(d), zabudovat pomocí vztažného zájmena do souvětné konstrukce typu 2:

*Potkal jsem přítele, kterému že není dobře, říkal.

*Představovali mu dívku, se kterou protože jeho sestra chodila do školy, znal ji už dávno.

Tyto konstrukce jsou pro české mluvčí příliš nepřehledné, a tudíž nepřijatelné. Podobná omezení jsou v současné době předmětem dalšího výzkumu. Prozatím lze snad vyvodit obecný závěr, že v českém souvětí se v zájmu přehlednosti syntaktické struktury nesmí netriviální navázání pomocí vztažného zájmena (navázání z hlouběji zanořené věty) křížit s komplikovaným (sekundárním, aktualizovaným) větosledným uspořádáním.

Úzká vazba mezi druhou a třetí větou se promítá i v další syntaktické charakteristice. Jako skupina naprosto nejfrekventovanější jsou v našem materiálu zastoupena souvětí, v nichž je vztažné zájmeno podmětem obou vět současně: 

(8)	(a)	Způsobil ji [nehodu] řidič, který ačkoliv nevlastnil řidičský průkaz, řídil Škodu Felicii.
	(b)	Příkladem jsou akcie Sběrných surovin Praha, které kdyby poklesly ještě o pouhých 35 korun, dostaly by se na desetinu svého maxima.
	(c)	Vše bylo zalito červeným světlem slunce, které než zapadlo, na chvíli ještě vykouklo z mraků.

Na rozdíl od některých jiných příkladů z našeho subkorpusu hodnotí čeští mluvčí souvětí tohoto typu jako gramaticky správná a stylisticky přijatelná. Domníváme se, že takové hodnocení uvedených konstrukcí vyplývá především právě z jejich snadné srozumitelnosti dané identitou podmětů ve druhé a třetí větě. Tato souvětí přitom nelze zcela jednoznačně přiřadit k typu 1 či 2.

Na jedné straně totiž může být vztažné zájmeno v nich obsažené interpretováno jako podmět třetí věty (např. řidič, který řídil Škodu Felicii); podmět druhé věty je pak nevyjádřen (ačkoliv nevlastnil řidičský průkaz) a celá konstrukce patří k typu 1, čemuž nasvědčuje i možnost přestavení vět do podoby (9), které je pro věty tohoto typu určujícím znakem. 

(9)	(a)	Způsobil ji [nehodu] řidič, který řídil Škodu Felicii, ačkoliv nevlastnil řidičský průkaz.
	(b)	Příkladem jsou akcie Sběrných surovin Praha, které by se dostaly na desetinu svého maxima, kdyby poklesly ještě o pouhých 35 korun.
	(c)	Vše bylo zalito červeným světlem slunce, které na chvíli ještě vykouklo z mraků, než zapadlo.

Na druhé straně ale můžeme ve větách (8)(a)-(c) pokládat vztažné zájmeno za větný člen druhé věty (a pouze této věty, tj. pokládat třetí větu za větu s nevyjádřeným podmětem), což je hlavním rysem konstrukcí typu 2.

Dále se jako přijatelné ukazují takové konstrukce, v nichž má druhá a třetí věta shodný podmět, avšak zájmeno který/jenž plní v druhé větě větněčlenskou funkci odlišnou od podmětu, srov. např.:

[248]Zachránilo mě projíždějící auto, které když muž viděl, dal se na útěk. (které – předmět)

I když jeho kancelář v Hollywoodu zdaleka nedosahovala rozměrů jeho kanceláře v Římě, kterou když člověk přešel, byl rád, že si může sednout. (kterou – předmět)

Jak v případě první skupiny souvětí (věty (8)(a)-(c), tak i zde totožnost podmětu druhé a třetí věty usnadňuje orientaci v souvětné struktuře. Tato tendence k identitě podmětu koresponduje s větoslednou restrikcí o antepozici a postpozici, kterou jsme uvedli výše: protože struktura typu 2 obsahuje složitější navázání vztažného zájmena (z hlouběji zanořené věty vedlejší), podléhá její užití požadavku (silné tendenci), aby celková výsledná konstrukce byla v ostatních syntaktických ohledech nekomplikovaná. V daném případě komplikovanost syntaktické stavby v oblasti vztažnosti vyvažuje přehledná, jednoduchá linie shodných podmětů.[14]

 

4. Zvláštní případy

V této sekci se chceme pozastavit u některých zvláštních syntaktických struktur doložených v ČNK, které souvisejí se zkoumaným typem souvětí. Jak vyplývá z výsledků vyhledávání v korpusu, nejsou souvětné typy 1 a 2 v češtině nijak výjimečné. Naopak, působí jako pevná větosledná schémata, podle nichž vznikají analogií, občas neúplnou (nepřesnou nápodobou schématu), vzorce až případně gramaticky defektní. Důvodem obliby těchto typů větosledného uspořádání je skutečnost, že umožňují mluvčímu, aby se o komplikovaných vztazích vyjadřoval sevřeně, s explicitní formální návazností,[15] ale přitom srozumitelně: v koncové nominální skupině první věty se uvádí na scénu jistá skutečnost, které se v komplexu druhé a třetí věty připisuje nějaká široce pojatá vlastnost. Tato vlastnost je dále vnitřně strukturovaná – platí pro ni např. určité podmínky, časové okolnosti apod. vyjádřené ve druhé větě. Nominální skupina, která byla v první větě uvedena na scénu jako nová informace, je přitom hned na počátku charakterizačního komplexu připomenuta vztažným zájmenem.

Právě tato „připomínací“ či aktualizační funkce vztažného zájmena se ukazuje jako podstatná v následujících příkladech:

Tato částka, která když se navýší o příslušné úroky z prodlení, podle Lásikové převyšuje původně nabídnutou cenu 55 miliónů korun.

Zato Zukal, který ačkoli vlastně neudělal nic jiného než Zeman, měl namále a mohl skončit ve vazbě.

Na rozdíl od konstrukcí typu 1 a 2 se v uvedených dokladech jedná o souvětí pouze o dvou větách, v nichž věta vedlejší je vložena bezprostředně za nominální skupinu vě[249]ty hlavní. Věta vedlejší je k hlavní větě připojena dvěma spojovacími výrazy, z nichž vztažné zájmeno je z hlediska formy nadbytečné, srov. nedefektivní vyjádření:

Tato částka, když se navýší o příslušné úroky z prodlení, podle Lásikové převyšuje původně nabídnutou cenu 55 miliónů korun.

Zato Zukal, ačkoli vlastně neudělal nic jiného než Zeman, měl namále a mohl skončit ve vazbě.

Přesto zřejmě autoři těchto vět nepovažovali vztažné zájmeno za nefunkční. Výraz který v daných dokladech totiž explicitně uvádí (opakuje) předsunutý tematický element jako větný člen podřízené věty a zároveň jej podtrhuje (odkazem na jeho kategorii rodu a čísla). Tím je jednak usnadněno porozumění syntaktické struktuře vedlejší věty a jednak lze opakovaný výraz snáze podržet v paměti jako aktualizovaný, dokud se neobjeví poměrně vzdálená rematická část věty hlavní, oddělená právě touto vloženou vedlejší větou.

Jiná je struktura následujících příkladů[16] – jde o konstrukce, které svědčí o nedostatku celkové větné perspektivy při tvorbě komplikovaného souvětí a jsou typické pro nepřipravenou řeč:

… byl jsem v tý samý situaci jako mniši jednoho kláštera, který když se dozvěděli, že Koperník objevil … že Země není centrem světa, spíš naopak, tak ti mniši páchali hromadně sebevraždy …

… prej když byl předposledně v krimu, tak mu tam jeden maník za dva pervitily vytetoval rovnou na prdel vlka, kterej když Károvanej sere, tak ten vlk votevírá tlamu …

… a to se stalo mně, kterýmu když přijdu do Liďáku, tak hned mi Sylvians vyhrávají …

V uvedených příkladech dochází ke dvojímu obsazení téže větné pozice (v prvních dvou příkladech pozice subjektu, ve třetím příkladě pozice adresáta – dativního objektu). Tentýž větný člen se obsazuje nejprve tvarem vztažného zájmena který, jenž je předsunut před větu vedlejší, a podruhé podstatným jménem či osobním zájmenem. Všechny uvedené konstrukce patří k typu 1, to znamená, že vztažné zájmeno je v nich součástí (pouze) třetí věty. Členy zdvojujícího páru

 

[tvar vztažného zájmena který – nevztažný nominální výraz (referenčně identický se vztažným zájmenem a navíc i lexikálně identický s antecedentem tohoto zájmena)]

 

tak mezi sebe uzavírají vsunutou vedlejší větu příslovečnou. Můžeme navíc říci, že druhý člen páru má za úkol explicitně lexikálně připomenout výraz, který byl v textu poprvé zmíněn na poměrně vzdáleném místě.

V oddíle 3 jsme hovořili o vztahu vztažného zájmena k podmětům druhé a třetí věty. Ukazovali jsme přitom, že v některých souvětích je těžko rozhodnout, do které z vět vztažné zájmeno ve funkci subjektu větněčlensky patří. Může totiž fungovat jako vyjádřený subjekt kterékoli z obou vět. O zbývající větě pak řekneme, že její subjekt je elidován, viz příklady (8)(a)-(c). V jazykovém materiálu ČNK se však nachází také struktura s analogickým typem elize u předmětu:

Jsou případy, které když sám prožijete, nemůžete literárně ztvárnit.

[250]V daném případě může zájmeno které být prvkem třetí věty (které-akuz. nemůžete literárně ztvárnit – konstrukce typu 1), tím však bude chybět vyjádření objektu ve větě druhé (když sám prožijete + Ø-akuz.). Ale i při opačné interpretaci vznikne tentýž problém: bude-li vztažné zájmeno součástí třetí věty (které-akuz. když sám prožijete – konstrukce typu 2), nebude obsazena objektová pozice ve větě druhé (nemůžete literárně ztvárnit + Ø-akuz.). V češtině[17] není elize obligatorního předmětu[18] v takovýchto případech samostatně možná, srov. neúplnost a z ní plynoucí negramatičnost třetí věty ze souvětí *Jsou případy, které nemůžete literárně ztvárnit, když sám prožijete (interpretace jako typ 1, po přesunutí věty vedlejší spojkové za větu vedlejší přívlastkovou, jak bylo popsáno v definici typu 1 v úvodu článku) a neúplnost a negramatičnost druhé věty ze souvětí *Když takové případy sám prožijete, nemůžete literárně ztvárnit (interpretace odpovídající typu 2, ve kterém přesunutí vět není možné, viz též diskusi v definici tohoto typu). Chápeme proto takové konstrukce jako nápodobu struktury typu 1, v níž byla identita podmětu druhé a třetí věty nahrazena identitou předmětu. Vznik této analogie byl pravděpodobně usnadněn tím, že akuzativní tvar které je v množném čísle rodu mužského neživotného (tj. rodu podstatného jména případ) homonymní s tvarem nominativu.[19]

 

Závěr

Ve všech nám dostupných gramatikách češtiny (Trávníček, Havránek – Jedlička, Kopečný, Bauer – Grepl, Šmilauer, akademická Mluvnice češtiny, Grepl – Karlík) a stejně tak i v chápání struktury vedlejších vět obecně sdíleném bohemisty[20] nelze nalézt adekvátní syntaktické prostředky pro popis struktury souvětí obsahujících vedlejší větu vztažnou typu 2. Důvodem takového stavu je skutečnost, že tradiční syntaktické popisy češtiny bez výjimky postulují, že vztažné zájmeno musí být členem věty bezprostředně podřízené větě, ve které se vyskytuje jeho antecedent (a mj. z takového pohledu odvozují terminologii hovořící o přívlastkové větě – zřejmě by přitom v obecném případě bylo vhodnější mluvit o přívlastkovém souvětí).

 

V tomto článku jsme

1. ukázali, že tento předpoklad je empiricky nesprávný – z korpusu SYN2000 Českého národního korpusu jsme přesvědčivě (tj. materiálově dostatečně bohatě) doložili [251]konstrukce, které se takovému předpokladu vymykají (a přitom jsou pro mluvčí češtiny zcela přijatelné),

2. předložili teoretické řešení problému, tj. postulovali syntaktickou strukturu, kterou lze tyto konstrukce popsat (a jak doufáme, tím i vysvětlit jejich existenci); za velmi důležité přitom pokládáme, že tato námi navržená struktura není nijak radikálně odlišná od struktur běžně užívaných, ale je pouze jejich přirozeným zobecněním (poněkud zjednodušeně viděno, spočívá příslušné zobecnění v tom, že podmínka, která stanoví, že vztažné zájmeno musí být větným členem věty bezprostředně podřízené, je redukována na podmínku slabší, totiž že vztažné zájmeno musí být členem věty podřízené, nikoliv však bezprostředně podřízené) –jedná se tedy o rozšíření konzervativní v tom smyslu, že původní struktury se jeví jako speciální případy struktur nově zavedených.

Kromě toho jsme v článku prodiskutovali i některé další otázky, konkrétně např. dílčí otázky aktuálního členění popisovaných souvětných konstrukcí a jeho dopad na přijatelnost takových souvětí a na vznik případů pomezních. V této oblasti jsme pak zmínili i to, že výzkum zatím není uzavřen a že zejména právě v oblasti souhry či spolupůsobení činitelů gramatických a činitelů z oblasti aktuálního členění ještě zbývají otevřené problémy.

 

Poděkování

Výzkum, jehož výsledky jsou prezentovány v této stati, byl finančně podpořen granty P12920 a P16614 rakouského Fondu pro podporu vědeckého bádání (Fonds zur Förderung der wissenschaftlichen Forschung) udělenými druhému z autorů. Rakouský institut pro výzkum umělé inteligence (Österreichisches Forschungsinstitut für Artificial Intelligence) je podporován Spolkovým ministerstvem pro vzdělání, vědu a kulturu Rakouské spolkové republiky (Bundesministerium für Bildung, Wissenschaft und Kultur der Bundesrepublik Österreich).

 

LITERATURA

 

BALHAR, J.: Jazyk – chléb náš každodenní. Máme pořádek v pořádku slov? – Vezmeme tzv. nepravé věty vztažné na milost? Universitas (Brno), 20, 1987, č. 3, s. 61–62; č. 6, s. 56–58.

BAUER, M. – GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1980.

BĚLIČOVÁ, H. – SEDLÁČEK, J.: Slovanské souvětí. Academia, Praha 1990.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Votobia, Olomouc 1998.

HAVRÁNEK B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. SPN, Praha 1960.

HOŠNOVÁ, E.: K vývoji české syntaxe ve vědeckých textech z poslední čtvrtiny 19. století. Karolinum, Praha 1994.

KARLÍK, P.: O větách relativních. JazAkt, 23, 1986, s. 81.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1958.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Academia, Praha 1987.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. SPN, Praha 1970.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyce. SPN, Praha 1962.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba (2. vyd.). SPN, Praha 1966.

ŠTĚPÁN, J.: Ke kontrastním dvojicím různovětých podřadicích spojovacích výrazů. ČJL, 36, 1985/86, č. 1, s. 17–22.

[252]ŠTĚPÁN, J.: K nepřehledným souvětím v písemných pracích žáků středních škol. ČJL, 37, 1986/87, č. 3, s. 108–115.

ŠTĚPÁN, J.: K některým transformacím podřadného složitého souvětí. SaS, 51, 1990, s. 16–20.

TOMAN, J.: A discussion of resumptives in colloquial Czech. In: Ž. Bošković – S. Franks – W. Snyder (eds.), Annual Workshop on Formal Approaches to Slavic Languages – The Connecticut Meeting 1997. Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1998, s. 303–318.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny, 2. Skladba. Slovanské nakladatelství, Praha 1951.

 

R É S U M É

Czech relative sentences with a non-standard structure

The paper deals with Czech relative sentences with syntactic structure as in the following example:

Na každé zakoupené		plyšové		hračce	je nálepka,		kterou	když dítě	odevzdá
On every bought		plush		toy	is a-label		which	when the-child	hands-over
NOM.SG.FEM. ACC.SG.FEM.
v ZOO,	obdrží		navíc			drobný dárek.
in the-Zoo	it-receives		in-addition			a-small present.

There is a label on every plush toy purchased. On handing it over in the Zoo, the child receives a small extra present.

According to the traditional Czech syntactic theory (Mluvnice češtiny, Grepl – Karlík, Trávníček), the second clause kterou když dítě odevzdá v ZOO seems to be introduced by two different subordinating elements (kterou and když) and to have two syntactic roles at the same time: (1) the attributive role wrt. the nominal antecedent nálepka, and (2) the role of a temporal adverbial wrt. the third clause.

This paper presents a solution to this problem by lifting the restriction postulating that the relative pronoun must be a syntactic element of the clause which is immediately dependent on the sentence containing the antecedent, and proposing a weaker constraint instead, namely that the relative pronoun be contained somewhere within the subordinated complex sentence (but not necessarily in the immediately subordinated clause).

Šárka Lešnerová:
Praha a Lipsko
e-mail: lesnerova@centrum.cz

Karel Oliva:
Praha a Vídeň
e-mail: kareloliva@hotmail.com

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 4, s. 241-252

Předchozí Jan Holeš: Mezinárodní konference kanadistů v Grainau

Následující Michal Šulc: Jestliže a sestry její. Obraz jedné spojky v korpusu SYN2000