Tři poznámky k Dobrovského Prozodiím

Miroslav Červenka

[Articles]

(pdf)

Three remarks to Dobrovský’s Prosodies

Tento článek byl původně určen do sborníku k pětašedesátinám Alexandra Sticha. Protože se nerealizoval, otiskuji úvahu až dnes, bohužel už jen na přítelovu památku. Zároveň si připomínám zápal, s nímž Saša upozorňoval na blížící se Dobrovského výročí a na naši povinnost přispět při té příležitosti ke studiu zakladatelského díla velkého osvícenského učence.

 

1.1. Inspiraci obratu k novočeskému přízvučnému verši, Dobrovského Českou prozodii (1795/1974), pochopil J. Mukařovský (1934/1982a, s. 457n.) jako vnější zásah (samozřejmě blahodárný), jako náhodnou „vnější motivaci“ porušující „zákonitý samopohyb“ veršové formy. Toto úzké pojetí imanence snaží se pak zachránit poukazem k dočasné koexistenci starého a nového veršového systému, sylabismu a sylabotónismu, v prvním Puchmajerově almanachu, ba dokonce hypotézou, že snad sylabismu měly být původně vykázány některé básnické žánry. Obojí má být důkazem, že proměna systému vycházela z „vnitřních motivací“ ve vývoji veršové formy samé. Ve skutečnosti si sotva lze představit rychlejší a důslednější přelom v tak podstatné složce básnictví, jako je versifikační systém, než jaký v průběhu několika málo let s Dobrovského pomocí realizovala Puchmajerova družina. Nadto nutno namítnout, že povlovnost vývoje nikterak není zárukou jeho vnitřní motivovanosti, stejně jako náhlý přesun nemusí být osudově svázán s vnějším zásahem. Může to být právě konzervativní tlak zvenčí, co umění nutí k setrvání u přežilých metod a postupů i v situaci, kdy jeho imanentní vývojové potřeby se dožadují radikálních proměn.

Doklady vývojové kontinuity Mukařovský průkazněji vyznačil v rozborech verše sylabického s jeho vracejícími se tendencemi k využití přízvuku. Můžeme tyto doklady rozmnožit: ve folklorních písních zapsaných Čelakovským a Erbenem více než polovina osmislabičných řádek (v próze je takových „trochejských“ osmislabičných skupin o málo více než třetina) odpovídá trochejskému metru. Tuto rytmickou tendenci převedli puchmajerovci v metrickou normu, v jejímž dosahu umístění slovního přízvuku mimo silné pozice metra bylo odchylkou a poruchou. Dobrovskému (a ještě i Královi, 1923) se jako nedůsledně sylabotónická jevila i poezie starších period: doklady jak pro naplnění, tak pro porušení nově ražené normy hledá Dobrovský právě tam; sylabický verš vůbec je pro něho nedokonalou realizací verše přízvučného, a je proto esteticky vadný. Prezentní postoj osvícence, který si jen s obtížemi představuje jiný než současný, ale ve své odlišnosti rovnoprávný estetický řád, se v tomto ohledu u velkého historika literatury a jazyka plně prosadil.

Právě tato nereflektovaná dobová situovanost nás však vyzývá, abychom zapochybovali o Mukařovského kvalifikaci návrhů z České prozodie jako heterogenního zásahu zvenčí, tj. z oblasti teoretických objevů vědy, do imanentního básnického vývoje. Dobrovský psal své poučení pro potřeby puchmajerovců, v těsném kontaktu s jejich dosavadní tvorbou a jako projekt jejich tvorby nově vznikající. Své druhé prozodické pojednání (1798/1974) pojal jako reakci na zkušenost z prvních dvou svazků almana[270]chů, opět v sepětí s básnickou praxí jejich účastníků. Byl uvnitř, nikoli vně evolučního procesu básnictví: ten přece není omezen na holé texty, sebereflexe je jeho nedílnou součástí; patří k němu i měnící se literární povědomí a v něm umístěné estetické, umělecké i technické normy.

 

1.2. Ale ještě v jednom ohledu volá představa o tom, co je to samopohyb a co zásah zvenčí, po důkladné revizi. Podle toho, co nám v osvícené syntetické práci z velkého nadhledu předvedl M. L. Gasparov (1989), můžeme si udělat nečekaně prostý obraz: v novější době se prakticky ve všech národních literárních kulturách, kde to neznemožňovala prozodie příslušného jazyka, prosadil přízvučný verš. Vlna postupující od západu k východu zasáhla všechny slovanské a germánské písemně zaznamenávané literatury, a to zpravidla na základě teoreticky a programově zprostředkované kodifikace, často provázené diskusemi a experimentováním. Tento proces není spojen ani s určitým celoevropským proudem literárním – v Německu se odehrává v baroku a s barokní motivací, v Rusku v sepětí s klasicismem, v Čechách s osvícenským novoklasicismem a rokokem, jinde třeba s romantismem nebo proudy ještě pozdějšími. Zdá se tedy, že imanentní pohyb vývoje veršových systémů dlužno hledat nikoli v jednotlivých kroužcích literátů, ale v dimenzi evropské. V tomto smyslu pak ani německé a jiné vlivy na Dobrovského a jeho básnické žáky nemůžeme vidět jako zásah zvenčí (de)formující zákonitý samopohyb české básnické struktury, ale jako činitele vnitřní dynamiky celoevropského vývoje. Artikulace jazykových, literárních a estetických norem pro měnící se literární povědomí české i pro samotnou tvorbu byla připravena v nadnárodním kontextu, na kterém se ostatně jak básníci, tak jejich teoretik každodenně – přinejmenším jako česko-němečtí bilingvní účastníci literární komunikace – plnoprávně podíleli. Není snad třeba dodávat, že to nijak nesnižuje velikost teoretické a praktické literární iniciativy, neboť za celé tvůrčí úsilí o „překlad“ do sféry literárních tradic a národního jazyka zodpovídaly výlučně zcela určité české osobnosti.

 

2.1. Jestliže si Dobrovský představoval sylabický verš jako nedokonale realizovaný sylabotónismus, bylo cílem obou jeho Prozodií odstranění této nedokonalosti, to jest důsledná koordinace silných a slabých pozic metra s přízvučnými a nepřízvučnými slabikami řeči. Uměleckým ideálem tu byl v poslední instanci verš antický jako vzor veršové normy, která organizuje verš v celé jeho rozloze, neponechávajíc žádnou z jeho pozic bez přesného pokynu o její realizaci (včetně jednoznačného vymezení přípustných substitucí, tj. definovaných alternativ). Rytmické bohatství hledal antický verš v něčem jiném než v rozmanitých realizacích vzorce, a to v rozmanitosti vzorců samých. Nemám tu ani tak na mysli obsáhlý soubor antických stop, jako nezměrný a – při všem tradování prastarých útvarů – stálého rozšiřování schopný repertoár jejich kombinací.

Odstínění sylabotónického rytmu, jak my ho dnes známe, záleží v něčem docela jiném. Četnost metrických schémat je tu vlastně velice malá a jejich repertoár se dokonce ani za dvě stě let příliš nezměnil; vždy v něm měly převahu stejnorodé útvary, skládající se ze „stop“ jediného druhu, a i těch „stop“ bylo jen malinko (v češtině tři). Rozmanitost se dostává do verše na jiné úrovni – na přechodu od vzorce k řeči. Vztah mezi pozicemi metra a akcenty/neakcenty je nedourčený, a to do té míry, že např. řádky

[271]naše stráž nevystřídána

a

tvé okénko noc skryla tmou

platí obě za realizace mužského čtyřstopého jambu, ač se co do rozložení přízvučných a nepřízvučných slabik shodují jen v jediné (sedmé) pozici.

Dobrovskému bylo naprosto jasné, že jím projektovaný přízvučný systém si nikdy nemůže dělat nárok na metrické bohatství antických versifikací; s vědomím o stálé, a to iniciální poloze českého přízvuku např. právem pochyboval o možnosti reprodukce antických césur (nejen v hexametru), přičemž právě césura je rytmickou událostí, čímsi, co člení i spíná, klade úkol, vyzývající k různotvarým řešením. Zároveň však Dobrovský s celou soudobou metrikou ani na chvíli neuvažoval o oněch zdrojích rozmanitosti, které jsou dány nejednoznačností ve vztahu mezi silnými a slabými pozicemi metra a prozodicky prominentními/neprominentními (přízvučnými/nepřízvučnými) slabikami řeči.

Jednotvárnost, kterou jako mrzutou nezbytnost vytýkal už předem českým přízvučným veršům (a s kterou později agresivně vyrukuje absurdní projekt zastánců časomíry), se tedy zdá být zabudována už v Dobrovského pravidlech samých. Připomeňme si např. místo (1795/1974, s. 104), kde autor vylučuje možnost césury v české verzi sapfického verše

-v -v – / vv -v -v,

která by předpokládala užití dvojslabičného slova hned za césurou, a tedy přítomnost přízvuku na slabé pozici (6. slabika řádky). „Myslím, že je lépe obětovat césuru zákonu přízvuku,“ komentuje Dobrovský. Mimo dosah nejen jeho, ale celé tehdejší metriky byla zřejmě představa, že by na slabé pozici zazněl přízvuk, césuře nebo čemukoli jinému neobětován, a že by prostě mezi metrickou osnovou a přízvukovou realizací zůstal neřešený konflikt.

 

2.2. Sevřen mezi těmito protimluvy, tedy mezi prostotou sylabotónické metriky na jedné straně a z antické časomíry odvozenou přímočarostí vztahu metra a jeho řečové realizace na straně druhé, dovede si Dobrovský znamenitě poradit v případě silných pozic metra (iktů). Ideální shody iktů s přízvukem je dosaženo tím, že se zavádí „druhý“ přízvuk v rámci téhož slova. Na rozdíl od Krále (což autor spisu O prosodii české, 1923, s. 88, přirozeně pokládá za patriarchův nedostatek) však to není jazykově daný „vedlejší přízvuk“, nýbrž přízvuk navozený rytmickou setrvačností: spadá na tu slabiku slova, kde to dvojdobá nebo třídobá rytmizace potřebuje. Je tedy čtyřslabičné slovo u Dobrovského traktováno jako dvě dvouslabičná slova v trocheji nebo jambu a jako tříslabičné plus jednoslabičné slovo v daktylu; právě tak tříslabičné slovo může mít dodatkový přízvuk na poslední slabice (a s následujícím nepřízvučným monosylabem opět tvořit plnohodnotný ditrochej) v alternujících rozměrech, nebo mít jen jeden přízvuk, přirozeně na slabice první (v daktylu nebo na konci mužských trochejů a jambů). Potřeba rytmické diferenciace (a vůbec přízvučného českého básnění, neboť nelze dělat verše jen ze samých dvouslabičných slov) není odmítnuta a požadavky metra jsou ukojeny, alespoň v rámci obratné terminologické operace. Pragmatický [272]ráz této kategorie metrického přízvuku je zřetelně vyznačen např. na tomto místě druhé Prozodie (s. 103): protože se bez čtyřslabičných slov nelze obejít, dostávají v daktylu ještě jeden, metrický akcent na 4. slabice slova. Není nutno říkat, že tento postup je podstatně pružnější než Králův, který chce zůstat na půdě jazykových daností, a právě proto se jim vzdaluje, neschopen rozeznat rozdíl mezi skutečným, iniciálním přízvukem (s fonologickou funkcí vyznačení hranice slova) a biofyzikálním jevem „vedlejšího přízvuku“, záležitosti výdechových mechanismů.

Dobrovskému představu metrického dodatkového přízvuku potvrdila puchmajerovská praxe, takže její zákonodárce ve druhé Prozodii (s. 100) se souhlasem cituje Hněvkovského

Kolikráte předěšeno,
zarmouceno, potěšeno
bylo srdce od mnohé.

a podobně a z téhož zdroje uvádí příklady užití slov pěti- a šestislabičných. Hypotéza o metrickém přízvuku už není potřebná nám, ale před dvěma stoletími byla moudrou terminologickou operací, umožňující vyrovnání mezi nelítostnými požadavky klasicistické metriky a potřebami přízvučného veršování. Český trochej a jamb nebyly nuceny stát se nesnesitelnými říkačkami i v praxi, neboť teoretický popis vzal tento hřích výlučně na sebe.

V Dobrovského teorii tedy není nic, co by vynucovalo onu stupňovanou stopovost, kterou puchmajerovskému verši přičítá Mukařovský (zejména 1934/1982a, s. 401n.; srov. polemiku K. Horálka, 1956). Zdá se však, že na celou tvorbu skupiny tu bylo neoprávněně zobecněno to, co se vlastně týká jen některých textů, jmenovitě eposu V. Nejedlého Přemysl Otokar v Prusích,[1] a že puchmajerovci dovedli liberálnosti Dobrovského pravidel přízvukování iktů obstojně využít. Slovní celky o více než dvou slabikách se v trocheji i jambu rozhodně staly nástrojem rytmické diferenciace podstatně dříve (např. v Tablicově alexandrinu, srov. Červenka, 1994), než by chtěl Mukařovský, který tento přínos přičítá až Polákově Vznešenosti přírody.

 

2.3. V docela odlišné pozici byl Dobrovský vzhledem k jinému nástroji rytmické diferenciace, to jest k eventuálnímu výskytu přízvuků na metrických pozicích slabých. Kdyby měl postupovat analogicky s tím, jak si počínal v případě nepřízvučně obsazených iktů, musel by v rámci železné klasicistické metriky akceptovat myšlenku, že slo[273]vo počínající na slabé pozici svůj iniciální přízvuk ztrácí, a to ovšem pro badatele, který tento přízvuk právě objevil a jeho existenci označil za jádro celé české versifikace, bylo nepřijatelné. Nehledě už k tomu, že kromě výjimek k ničemu takovému skutečně nedochází.

Naše dnešní situace je docela jiná, protože jednak víme o nižším fonologickém zatížení akcentu v jednoslabičných slovech, jednak v absolutně přesné realizaci slabých pozic nevidíme nic nutného a ideálního. Přízvuk jednoslabičného slova hraje v našich definicích metrické normy značně odlišnou úlohu od přízvuků ostatních. Proto můžeme bez normativnosti prostě zaznamenat výskyty přízvuků na slabých pozicích, a zejména přízvuků monosylab, které provázejí český přízvučný verš po celou dobu jeho existence. Vidíme v nich vítaný zdroj rytmické diferenciace, což Dobrovskému přáno nebylo.[2]

Dobrovský byl v rozboru konfigurací s monosylaby co nejkonkrétnější. Nepřízvučnost jednoslabičného slova byla přitom pro něho spíše výjimkou, kterou se pokusil výčtem kategorií monosylab bez přízvuku explicite definovat; dospěl přitom k poznatkům velice zajímavým, včetně tušení hierarchizace přízvuků v souvislosti větné apod., čemuž se tu bohužel nemůžeme věnovat. Je pravděpodobné, že kategorii klitik vidíme dnes širší, než jakou ji viděl zakladatel české akcentologie. Dobrovský jako metrik projevil liberálnost ve vztahu k řetězům monosylab, kde částečně použil nám už známého způsobu distribuce přízvuků podle potřeb metra. Přesto však v zásadě požadoval, aby v alternujících metrech ikty v sousedství slabé pozice obsazené přízvučným jednoslabičným slovem byly také realizovány přízvučně, takže při kritické probírce čerstvé puchmajerovské produkce v druhé Prozodii odmítl trochejské řádky jako

Poslední krok zlých i dobrých lidí,

a takových zpravidelňujících požadavků lze u něho nalézt více. Např. v jambech se dožadoval ne-li dodržování předrážkového incipitu (zde užil lingvistické argumentace: přízvuk monosylaba před přízvukem polysylaba je oslaben), tedy dojista vyloučení jakýchkoli náznaků počátkového daktylu, i kdyby byl tvořen výlučně slovy jednoslabičnými (např. hlas můj i harfa zní). Právě tak v daktylu Hněvkovského Vnislava a Běly zamítl stopy typu nesmím pryč, s přízvučným monosylabem na druhé slabé pozici, a to bez ohledu na kontext. Praxe českých básníků naštěstí toto omezení v realizaci tehdy velmi často užívaného metra nikdy nepřijala, protože v třídobých rozměrech, pokud jsou jinak striktně provedeny, je takový přízvuk na slabé pozici poslední možností rytmické diferenciace; sahali k ní i maximálně jinak jednotvární bratři Nejedlí, o Hněvkovském nebo Šafaříkovi ani nemluvě.

 

[274]3. V jedné věci Dobrovský naopak navrhoval jako nástroj k překonání jednotvárnosti rytmickou volnost, a jeho puchmajerovští žáci (ani pozdější básníci) toho nevyužili. Král i Mukařovský to sice zběžně zaznamenali, ale na rozbor to teprve čeká. Přitom jde o detail jak pro prvního obrozenského teoretika verše, tak pro principy českého sylabotónismu vysoce příznačný.

V první prozodické stati (s. 82) v úvaze o českých šancích alkmanského metra (čtyřstopý ženský daktyl) říká Dobrovský, že by nezbytné řady tříslabičných taktů byly únavně jednotvárné, kdyby nebyly daktyly „v prvních dvou stopách střídány pomalými trocheji, jak to latiníci prováděli se spondeji“.[3] Podle běžných měřítek by v češtině už nemohlo jít o daktylský verš, ale o daktylotrochej. Ještě pronikavější by byly důsledky Dobrovského návrhu v pasáži o slovech tříslabičných (s. 84): v trochejských verších se doporučuje, aby prostě na místo dvouslabičné stopy byla postavena tříslabičná. Odvolávaje se tentokrát na praxi staročeských básníků (latiníky mohl citovat stejně dobře jako u daktylu), cituje hlavně asylabické skladby (Tristram), kde o žádných trochejích nemůže být řeči. Ale žádná z těchto paralel neodhaluje ještě, myslím, skutečné zázemí metrického povědomí, o něž se tu Dobrovský opírá. To bych hledal v tradici německé, která vždy vedle „románského“ sylabismu, pociťovaného jako nenárodní a negermánský, a před ním měla silnou větev tónického verše (s proměnlivým počtem nepřízvučných slabik mezi ikty), oživenou dokonce v druhé půli 18. století Klopstockem a básníky Sturmu und Drangu (včetně Goethova „Faustversu“). Myslím, že Dobrovský sáhl tu ke zdrojům vycházejícím nejen z tradice literární, ale i z povahy přízvuku specifické pro germánské jazyky. Kdyby se jeho žáci chopili tohoto popudu, ubíral by se možná český verš docela jinými cestami, a pak by je stejně záhy opustil. Teprve spolu s jeho zpevněním v druhé půli století se mohly uplatnit i vlivy německého tónismu, zprostředkované především H. Heinem – byla to už jen odchylka na pozadí české verze sylabotónismu. Nejdůležitějším příznakem této verze – oproti verzi německé a ve shodě s veršem románským a polským – je stabilita slabičného rozsahu.

Pro básníky vyrostlé v tradici staročeského i folklorního českého verše byly substituce dvouslabičné stopy tříslabičnou nebo naopak, byť zdůvodňované odkazy k obdobným postupům antického básnictví (opírající se tu ovšem o móry a izochronii stop), vykročením do oblasti naprosto cizí. Znamenaly záměnu rytmického povědomí spjatého s českým jazykem za – dobře ovšem i u nás známé – rytmické povědomí německé. Odtud nulový ohlas návrhu, od něhož Dobrovský možná očekával perspektivu odstranění znepokojující rytmické jednotvárnosti. Trvalá konzultační účast při tvorbě autorů almanachů a studium jejich výsledků Dobrovského pravděpodobně přesvědčily, že tudy se český přízvučný verš ubírat nebude. Alespoň v Prozodii z r. 1798 už tyto návrhy nenajdeme, byť i při celkovém schválení daktylských meter druhého almanachu (s. 103) zaznívá výhrada, že „tyto verše nemají dost rozmanitosti ve slovních stopách (Wortfüssen)“; zklamanou předchozí představu diferenciace verše pomocí odchylek od sylabické formanty můžeme za tím alespoň tušit.

 

[275]LITERATURA

 

ČERVENKA, M.: Český alexandrin. Česká literatura, 41, 1994, s. 459–519.

ČERVENKA, M. – SGALLOVÁ, K.: Novinky o verši Slávy dcery. Slovenská literatúra, 41, 1994, s. 417–427.

DOBROVSKÝ, J.: Böhmische Prosodie (1795). In: J. Dobrovský, Literární a prozodická bohemika. Spisy sv. 6. Academia, Praha 1974, s. 75–97.

DOBROVSKÝ, J.: Prosodie (1798). In: J. Dobrovský, Literární a prozodická bohemika. Spisy sv. 6. Academia, Praha 1974, s. 98–111.

GASPAROV, M. L.: Očerk istorii evropejskogo sticha. Nauka, Moskva 1989.

HORÁLEK, K.: Počátky novočeského verše. Karlova univerzita, Praha 1956.

KRÁL, J.: O prosodii české, 1. Historický vývoj české prosodie. Česká akademie věd a umění, Praha 1923.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Polákova Vznešenost přírody (1934). In: J. Mukařovský, Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982a, s. 439–513.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Obecné zásady a vývoj novočeského verše (1934). In: J. Mukařovský, Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982b, s. 365–438.

 

R É S U M É

Three remarks to Dobrovský’s Prosodies

1. Dobrovský’s Prosodies (1795, 1798) do not represent an external intervention into the evolution of verse, but an organic part of this movement. The evolution of verse proceeds rather in European than in the national dimension: wherever the phonology of a language did not exclude it, in the 16–19^th centuries, the poetry joined to the syllabo-tonic prosody.

 

2. For Dobrovský, an ideal was represented by the classic prosody, where the realization of each position in verse is strictly regulated (in contrast to the syllabic verse). The Greek and Latin verse offers large number of patterns, the modern verse uses only a few patterns and a large variability of their realizations. In the case of Czech, Dobrovský interpreted it as a monotony. The ideal accord of metre with stresses, for him, is reached on the grounds of „secondary stress“, which is induced by the rhythmic inertia. In practice, a chance for the rhythmic variability of accentuation of strong positions had been revealed. Dobrovský did not insist on the mechanical realization of „feet“, but he forbide the use of stressed monosyllables on the weak positions (the poets did not accept it).

 

3. As a source of variability, Dobrovský proposed to drop (in dactylic verse) or to add (in iamb and trochee) one syllable in the „foot“. By this typically German means, he could not have success at the Czech poets, whose feeling of rhythm was deeply influenced by syllabism. His proposition was tacitly rejected, and Dobrovský did not repeat it in his 1798 Prosody.

Ústav pro českou literaturu AV ČR
Na Florenci 3, 110 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 4, pp. 269-275

Previous Michal Šulc: Jestliže a sestry její. Obraz jedné spojky v korpusu SYN2000

Next Jiří V. Neustupný: Literární kritika jako jazykový management