Takesi Sibata: Sociolinguistics in Japanese Contexts

Jiří Nekvapil

[Recenze]

(pdf)

Takesi Sibata: Sociolinguistics in Japanese Contexts

Takesi Sibata: Sociolinguistics in Japanese Contexts. Eds. Tetsuya Kunihiro – Fumio Inoue – Daniel Long. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1999. XVI + 489 s.

 

Jde o knihu nevšední. Je v ní obsaženo 24 studií japonského lingvisty Takešiho Šibaty, které do angličtiny přeložili a přeložené texty zredigovali jeho bývalí studenti, především editoři knihy T. Kunihiro, F. Inoue a D. Long. O významu T. Šibaty v japonské lingvistice vypovídá úvodní dedikace: „největšímu sociolingvistovi Japonska“. Výjimečnost Šibaty je zdůrazněna i v úvodním článku F. Inoua a D. Longa Takeši Šibata a základní trendy v japonské sociolingvistice, v němž je Šibata prohlášen za zakladatele japonské sociolingvistiky. Nezůstává však jen u toho. Autoři uvádějí, že Šibatovi, narozenému v r. 1918, je třeba přiznat časové prvenství a originalitu v tom odvětví sociolingvistiky, které bývá spojováno s pozdějšími aktivitami W. Labova. Nahlédnutím do standardních sociolingvistických příruček však rychle zjistíme, že Šibata v nich nebývá ani zmíněn. To autoři vysvětlují tím, že japonští lingvisté, včetně Šibaty, publikují výsledky své práce převážně jen japonsky a na paralelní publikování „téhož“ v cizích jazycích – což je patrně ideální řešení – jim už nezbývá energie. Při cestách do zahraničí pak zjišťují, že přes svou originálnost je jejich práce v internacionálním kontextu neznámá. K napravení této situace má přispět recenzovaná kniha.

Editoři rozdělili Šibatovy studie do pěti kapitol: 1. Sociolingvistické studie, 2. Honorifika, 3. Vývoj jazyka, 4. Sociolekt a idiolekt, 5. Normy v jazyce. Problematika jednotlivých studií je pestrá, ale společné je pro ně to, že se věnují jazykové situaci v Japonsku. Proto bude knihu přijímat jinak japanolog a jinak bohemista nebo obecný lingvista. Ve své recenzi se soustředím především na to, čím může být Šibatovo dílo přínosem pro „sociolingvistiku v českých kontextech“. To se týká především Šibatovy metodologie. Jeho vynalézavost v této oblasti je obdivuhodná.

První kapitolu otevírá studie Jazykový život Japonců. Pojem „jazykový život“ (language life, gengo seikatsu), který upoutal pozornost hlavně po 2. světové válce, je pro utváření japonské sociolingvistiky klíčový. V nejobecnějším smyslu je to takový přístup k jazyku, který se neomezuje na analýzu vnitřní struktury jazyka a v jazyce, respektive v jazykovém chování, vidí určitý aspekt života lidí. Podobně jako mluvíme např. o intelektuálním, náboženském, rodinném či sexuálním životě člověka, můžeme mluvit i o jeho životě jazykovém. Podle Šibaty, který však nepatří k tvůrcům tohoto konceptu, „jazykový život“ v japonském pojetí pokrývá především ta výzkumná témata, která bývají studována – v americkém pojetí – v rámci sociolingvistiky, lingvistické antropologie, psychologie jazyka a jazykového zeměpisu. Koncept „jazykového života“ je tedy velmi komplexní.[1] Šibata v úvodní studii, pocházející z r. 1977, referuje o řadě rozsáhlých empirických výzkumů, kterých se od 50. let zúčastnil. Jejich před[302]mětem bylo např. kvantitativní studium aktivit lidí v průběhu jednoho dne a zjišťování toho, jak četné jsou mezi nimi aktivity jazykové. I když kvantitativní přístup je v popředí, zajímavé jsou i aspekty kvalitativní, zejména stanovení typů lidských (jazykových) aktivit a jejich souvztažností. Bez tohoto kroku je ostatně solidní kvantitativní výzkum nemožný. Příležitostně Šibata porovnává „jazykový život Japonců“ s jazykovými životy jiných národů, především Američanů.

Ačkoli Šibata vychází z konceptu „jazykového života“, je zajímavé, že metodologie jeho prací se nepohybuje v paradigmatu kvalitativního výzkumu, nehlásí se např. k antropologické tradici – ba naopak ideál vidí ve výzkumných postupech přírodních věd, zvláště ve fyzice (srov. s. 54). Velmi zřetelně to je vidět v programové studii Empirické zkoumání jazykové komunity a jeho metodologie. V této studii probírá jednotlivé fáze empirického výzkumu, počínaje přesným vymezením zkoumaného předmětu, zformulováním pracovní hypotézy a dále přes reprezentativní výběr respondentů až po verifikaci či falsifikaci hypotézy. Je charakteristické, že Šibata propracovával svou metodologii ve spolupráci s Ústavem statistické matematiky. Uvědomíme-li si, že tato studie byla napsána už v r. 1951, musíme uznat, že v Japonsku se zformovala kvantitativní variační sociolingvistika minimálně deset let před W. Labovem (i když jí samozřejmě scházel Labovův teoretický rámec).

Metodologický charakter má i následující článek Čtyřiadvacetihodinový průzkum jazykového života Japonce, v němž tato metoda je užita ke kvantifikaci různých aspektů jazykových aktivit jednotlivce v průběhu jednoho dne. Specificky jde např. o kvantifikaci různých aspektů mluvení (počet témat v rozhovoru, počet proslovených vět a jejich délka; počet různých slov; podíl užívání dialektu a obecného jazyka; časová distribuce jazykového chování …) nebo o kvantifikaci času stráveného čtením a psaním během jednoho dne. Je charakteristické, že výzkumy tohoto typu byly organizovány v Japonsku v návaznosti na rozsáhlý výzkum stavu gramotnosti japonského obyvatelstva, který proběhl na konci 40. let minulého století jako součást analýzy příčin prohrané války.

Pozoruhodná je i poslední studie první kapitoly nazvaná Individuální rozdíly mezi výzkumníky zabývajícími se jazykovým zeměpisem. V této metodologické studii, navazující na práci na jazykovém atlase, vychází Šibata z toho, že interview mezi informantem a výzkumníkem je interakční událostí, v níž „informantova data“ jsou nutně ovlivněna výzkumníkem (např. jeho věkem, zkušenostmi, regionální příslušností). Proto je třeba, aby se výzkumu zúčastňovalo více výzkumníků a rozdíly mezi nimi aby byly pečlivě vyhodnocovány.

Druhou kapitolu uvádí studie Honorifika a jejich výzkum. Zájem o honorifika roste spolu se zájmem o problematiku „zdvořilosti“ a u japanologů k tomu přistupuje zájem o složitý honorifikační systém v japonské gramatice. Šibata nejprve upozorňuje na velmi různá pojetí tohoto konceptu a sám nabízí vymezení honorifik jako „jazykových prostředků užívaných k udržování (sociální) distance“ (s. 91). Nejde tedy jen o výrazy sloužící k vyjadřování respektu (např. k osobám nadřízeným), ale i despektu (např. k osobám podřízeným) a to podle Šibaty znamená, že tento koncept má zahrnout i výrazy, jako jsou invektivy a nadávky. Proto považuje terminologizaci slova [303]honorifika za nevhodnou a místo něho zavádí termín „zacházecí výrazy“ (treatment expressions, taigû hyôgen). Tyto výrazy pak považuje za jednu z metod, jak udržovat distanci od posluchače nebo od nějaké „třetí strany“ (v etnometodologickém duchu bychom mohli říct za jednu z „členských“ metod, tedy za „etnometodu“).

Přesvědčivější než v konceptuální práci je Šibata v organizaci empirického výzkumu, a jak je to pro něj charakteristické, v aplikaci statistických metod. Svědčí o tom následující obsáhlá studie Honorifikační prefix o- v současné japonštině. Jako data zde používá subjektivní hodnocení respondentů, získaná buď pomocí dotazníků, nebo z reakcí v laboratorních podmínkách (percepční testy). Podstatné je to, že v této studii (vzniklé spojením dvou studií vzniklých už v r. 1957 a 1958) prokazuje, že užívání prefixu o- variuje v závislosti na dvou sociálních faktorech: prvním z nich je místo, kde respondent bydlí (centrum versus obytné čtvrti města), a druhým jeho příslušnost k sociální třídě. Velmi podobný charakter má i další studie Jak se naučit říkat haha (haha = jeden z japonských výrazů pro matku).

Metodicky vynalézavá je studie Jazykový život Mačina – sociální psychologie honorifik. Šibata zde testuje užívání honorifik v závislosti na pohlaví, stupni známosti, sociálním statusu a věku respondentů. Tato studie, publikovaná poprvé v r. 1955, už mohla využít tehdy nové techniky – magnetofonu. Šibatu jeho výzkumná orientace pochopitelně nemohla přivést k zaznamenávání „přirozeně se vyskytujících rozhovorů“ (do komunikačně-pragmatického obratu v lingvistice ostatně chybělo minimálně jedno desetiletí) – průkopnické však bylo už zaznamenávání rozhovorů, které sám mezi respondenty, vybranými na základě výše uvedených nezávislých proměnných, zorganizoval. I práce s magnetofonem byla podřízena kvantitativní metodologii. Po neúspěšném pokusu o standardizaci tématu, totiž o to, aby různé skupiny respondentů (celkem 8 dvojic) mluvily o stejném tématu, byl alespoň standardizován faktor času, což se projevilo tím, že do analýzy bylo zahrnuto jen prvních pět minut rozhovoru. Výsledky ukázaly, že užívání honorifik závisí především na pohlaví a statusu mluvčího.

Poslední studie této kapitoly Honorifika v jazykovém společenství vychází z předpokladu těsného spojení společenského a jazykového „řádu“. Šibata se zde snaží analýzou užívání oslovovacích forem odhalit sociální strukturu, respektive vztahy mezi členy malé jazykového komunity (tj. lidí, kteří se vzájemně znají, typ „vesnice“). Prvním závěrem je to, že rozdílné užívání honorifik je podmíněno rozdílem mezi pohlavím mluvčích. Druhým závěrem je to, že užité honorifikum je podmíněno věkem oslovené osoby. Za nejzajímavější považuji závěr třetí. V něm se Šibata znovu vrací k samému vymezení honorifik, k tomu, že honorifika nevyjadřují jen úctu k druhým. Jak už jsme viděli výše, úcta znamená „udržování určité distance“. Honorifika tak mohou podle Šibaty být užívána i pro „izolování členů komunity“. Podle autora je zajímavé si povšimnout nejen toho, kteří členové jsou použitím honorifik jazykově izolováni, ale i toho, kteří členové tuto izolaci jazykově produkují. Vidíme, že Šibata se zde přibližuje k základnímu východisku nekorelativních sociolingvistik, totiž k tomu, že jazyková realita není pouhým odrazem reality sociální, ale že sama se na utváření sociální reality podílí.

Třetí kapitolu otevírá obsáhlý přehledový článek Vznik a pád dialektů. Šibata v něm líčí historii utváření spisovné japonštiny. Sociokulturní vývoj různých jazyků je ve [304]značné míře jedinečný, a je proto třeba jen s velkou obezřetností přenášet poznatky z jedné sociolingvistické situace do druhé (nejvýmluvněji to snad ukazují pokusy o aplikaci pojmu diglosie). Českého čtenáře jistě zaujme Šibatovo popisování unifikačních procesů v Japonsku a úloha organizovaného jazykového managementu v nich. Osou celého článku je rozdílný postoj k dialektům v různých obdobích standardizace japonštiny – od počátečního radikálního odmítání, spojeného s nezanedbatelnými sankcemi proti jejich mluvčím (tresty ve škole), až po větší uznání dialektů po 2. světové válce. Tento změněný postoj byl podle Šibaty doprovázen i změnou představ o standardu, respektive standardech japonštiny – od někdejšího normativně chápaného (ideálního) jednoho standardu k „obecným jazykům“ jednotlivých regionů.

Další příspěvky jsou, jak je to pro Šibatu typické, empirickými studiemi. První z nich, napsaná v r. 1952, Věková struktura jazykového společenství, referuje o výzkumu schopnosti mluvit „obecným jazykem“ (což zde už znamená spisovný standard) a výzkumu schopnosti číst a psát v závislosti na různém věku respondentů. V další studii, Dvacet let itoigawského dialektu, porovnává Šibata dva dialektologické výzkumy provedené v téže oblasti týmiž metodami s odstupem dvaceti let. Ve studii z r. 1959 Vývoj obecného jazyka na Hokkaido se zabývá tím, v které generaci přistěhovalců je „zobecňování jazyka“ (commonization) nejzřetelnější, od které jazykové roviny „zobecňování jazyka“ začíná, jak se „obecný jazyk“ vznikající na Hokkaido liší od tokijské japonštiny a konečně zda jsou faktory působící na postup „zobecňování“ v různých oblastech Japonska různé. Kapitolu uzavírají dvě podstatně novější studie: Utváření dialektu v jedné osadě a Názvy míst jako doklad japonského osídlování oblastí Ainu. V první z nich se Šibata zabývá tím, jak počáteční charakter osídlení ovlivňuje jazykový vývoj malé komunity, a v té druhé, věnované onomastice Hokkaido, se věnuje postupnému nahrazování původních ajnských toponym názvy japonskými.

Podstatná část kapitoly čtvrté je věnována skupinovým jazykům. V úvodní studii Skupinový jazyk i ve studii následující Skupinový jazyk a jeho vznik Šibata vysvětluje základní pojmy užívané v této výzkumné oblasti: argot, jazyk povolání a slang. Problémová agenda spojená s tímto pojmoslovím je dobře známa i z české lingvistiky, a proto není nutné Šibatovy názory zde prezentovat. Za zmínku snad stojí to, že Šibata se v této části také podrobněji věnuje jazyku rodin a přezdívkám. Pokud jde o konkrétní sociokulturní realitu, může českého čtenáře zaujmout Šibatovo upozornění, že v utajovací funkci (tj. jako argot) užívali japonští lékaři, zdravotnický personál i lékárníci němčinu. I ve studiu skupinových jazyků se projevila Šibatova metodická vynalézavost a originalita. Je to zřejmé na jeho zájmu o úlohu jazykově inovujících mluvčích, v jeho terminologii „jazykového bosse“ (language boss). Tomuto konceptu a empirickému výzkumu „jazykových bossů“ je věnována samostatná studie Módní slova a jazykoví inovátoři, publikovaná už v r. 1960. Šibata nejprve na základě podrobného dotazníku vytipoval ve skupině dětí (školní třída) „jazykového bosse“, potom pomocí této osoby rozšířil uměle vytvořený slangový výraz a stupeň tohoto rozšíření kvantifikoval. Jazykoví inovátoři, identifikovaní (resp. potvrzení) tímto způsobem, pak byli analyzováni z hlediska svých psychologických a sociálních rysů. Vidíme, že Šibatově sociolingvistice není cizí ani experimentální metoda.

[305]Vztah dalších tří studií této kapitoly k problematice skupinových jazyků je volnější. Závěrem empirické studie Urbanizace a jazykové rozdíly mezi sociálními třídami (z r. 1977) je konstatování, že tyto rozdíly jsou poměrně malé. I tyto malé rozdíly však mohou být využity pro tvorbu jazykových stereotypů (ve smyslu W. Labova) a přispívat k diferenciaci sociálních tříd. Následující studie z r. 1985 Změny v životě a změny v jazyce – stabilizace nových výrazů se zabývá výrazy, které se etablovaly v japonštině v souvislosti se zaváděním různých elektrických přístrojů. Šibata upozorňuje na sociolingvistické aspekty jejich stabilizace. Kapitola je uzavřena onomastickou studií Mikrotoponymie malé oblasti jako součást lexika idiolektu, v níž Šibata analyzuje veškerá toponyma zachycená u jednotlivých mluvčích a pomocí sociálních faktorů vysvětluje rozdíly mezi zkoumanými idiolekty.

Nejstručnější kapitola (s. 371–393), v pořadí pátá, nazvaná Normy jazyka, se vymyká z knihy tím, že v ní není v popředí empirický výzkum. V prvním příspěvku Vědomí jazykových norem může čtenáře zaujmout Šibatovo rozlišování mezi „normou interní“ jako něčím přirozeným, co mluvčího reguluje samo, a „normou externí“, která musí být prosazována zvenčí (autoritou institucí). Pro externí normy navrhuje Šibata používat výraz „pravidla“ (tento charakter mají např. pravidla pravopisu). „Pravidla“ jsou potřebná tehdy, je-li v realitě příliš mnoho variantnosti. Vztah mezi „normami“ a „pravidly“ je však historicky proměnlivý – „pravidla“ se mohou stát „normami“. Analogické rozlišení, totiž „interní a externí standard“, se objevuje i v následující studii Výslovnostní standardy. Českého čtenáře patrně zaujme Šibatovo tvrzení, že Japonci se pokoušejí až příliš standardizovat svůj jazyk (s. 373). Příčinu Šibata nevidí jen v dlouhodobé politice usilující o unifikaci japonského státu, ale i v tom, že Japonsko je státem monolingvním, a tudíž – řečeno v sociolingvistickém pojmosloví – korpusovému plánování je věnována nadměrná pozornost. Kapitolu uzavírá stručný, původně novinový článek Diskriminační slova a jazyková tabu, v němž se Šibata dotýká jazykového managementu v médiích. Článek má pravděpodobně demonstrovat Šibatův zájem o veřejné dění a jeho snahu zvládat vědeckou metodologií palčivé společenské problémy.

Následuje pětistránkový seznam odborné literatury, na kterou Šibata ve svých studiích odkazuje. V této souvislosti stojí za zmínku dvě věci – jednak to, že vzhledem k četnosti studií a pestrosti probírané problematiky je tento seznam překvapivě skromný, jednak to, že Šibata zřetelně preferuje návaznost na domácí, japonskou odbornou literaturu. I tento „vnější“ znak vypovídá o osobitém charakteru jeho práce. Se stručným seznamem použité odborné literatury kontrastuje úplný seznam Šibatových prací, které vytvořil mezi roky 1937–1996. Nepočítal jsem je – stačí snad konstatování, že se nacházejí na víc než padesáti stranách recenzované knihy.

Závěrem: Sborník Šibatových studií lze rozhodně doporučit dalším čtenářům. Jak jsem už naznačil na několika místech, Šibata je velkou postavou japonské sociolingvistiky, ale nejen to – svým významem ji nepochybně přesahuje. Sociolingvistický historiograf po prostudování Šibatových prací musí (opět) konstatovat, že ne všechno, co považujeme za jádro sociolingvistiky, muselo vzniknout v americké vědě. Šibatův výkon koresponduje s pozdějším výzkumem W. Labova, a tedy s tím, co bylo později na[306]zváno kvantitativní variační sociolingvistika. Pro Šibatovu sociolingvistiku je charakteristická scientistní metodologie, převzatá hlavně ze sociologie a sociální psychologie, jeho práce vykazuje zřetelné rysy sociolingvistiky korelační. Sympatické je Šibatovo úsilí o operacionalizaci nejen nových, ale i starých (tradičních) výzkumných problémů, jako je např. analýza skupinových jazyků. Jeho metodická vynalézavost v empirickém výzkumu je nevšední (i tím může připomínat W. Labova).

Šibatovo dílo a obecně poznatky o sociolingvistické situaci v Japonsku nejsou mezi českými lingvisty příliš známé, ale nejsou ani zcela neznámé. Do kontextu pražské lingvistiky uváděl poznatky japonské lingvistiky především J. V. Neustupný, jak je zřejmé například z jeho knihy vydané ke konci sedmdesátých let (Neustupný, 1978). V ní nalezneme četné odkazy i na dílo T. Šibaty. Od Neustupného (1987) lze zase získat komplexní informace o „jazykovém životě Japonců“. V kontextu této recenze stojí rovněž za zmínku, že Neustupný považuje Šibatu za jednoho z největších sociolingvistů minulého století.

 

LITERATURA

 

KRAUS, J.: O jazykové výchově a jazykové kultuře v Japonsku. NŘ, 61, 1978, s. 44–47.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Post-structural Approaches to Language. Language Theory in a Japanese Context. University of Tokyo Press, Tokyo 1978.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Communicating with the Japanese. The Japan Times, Tokyo 1987.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: jiri.nekvapil@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 4, s. 301-306

Předchozí Jiří Zeman: B. H. Jernudd (ed.): Language Management and Language Problems

Následující Jiří Homoláč: Ruth Wodak – Michael Meyer (eds.): Methods of Critical Discourse Analysis