Ruth Wodak – Michael Meyer (eds.): Methods of Critical Discourse Analysis

Jiří Homoláč

[Book reviews]

(pdf)

Ruth Wodak – Michael Meyer (eds.): Methods of Critical Discourse Analysis

Ruth Wodak – Michael Meyer (eds.): Methods of Critical Discourse Analysis. Sage, London 2001. 200 s.

 

Kritická analýza diskurzu (dále CDA): 1. pojímá diskurz jako sociální praxi – užívání jazyka je ovlivňováno sociální realitou a zároveň ji ovlivňuje; 2. zkoumá, jak užívání jazyka přispívá k re/produkci sociálních problémů; představitelé tohoto přístupu zdůrazňují, že je primárně spojuje politické stanovisko, formulované jako „solidarita s utlačovanými“, a teoretický a metodologický eklekticismus CDA považují spíše za přednost; 3. je interdisciplinární. Při definování sociálního problému a popisu sociálního a historického kontextu využívá poznatků z politologie, sociologie a historie, při zkoumání vztahu mezi diskurzem a společností vychází někdy z kognitivní vědy (zejm. van Dijk). Zjištění CDA mají naopak kromě praxe (zdůrazňuje se nutnost psát pro co nejširší okruh čtenářů) sloužit i výše zmíněným, ev. dalším oborům. Na úvod budiž ještě řečeno, že CDA má i rozhodné oponenty; kromě předpojatosti jí vytýkají zejm. to, že pracuje s příliš širokým teoretickým rámcem, ne vždy odpovídajícím analyzovaným datům, a že se – námitka z pozic konverzační analýzy – nezabývá tím, co je relevantní pro účastníky komunikace (srov. s. 17).

[307]Recenzovaná kniha je jednou z publikací představujících v posledních letech CDA jako svébytný směr bádání (viz např. Critical Discourse Analysis in Postmodern Societies. Folia Linguistica, 35, 2001). Příspěvky editorů mj. poukazují na zdroje CDA (zejm. Bachtin, Frankfurtská škola, Halliday, Foucault, Habermas) a na ústřední postavení fenoménu moc a ideologie v komunikaci i v jejích analýzách. Jednotlivé studie pak dovolují utvořit si solidní představu o různých podobách CDA, resp. o přístupech jí více či méně blízkých. O těch druhých jen stručně: Studie S. Jägera je zajímavá zvl. tím, že se zabývá slabým místem teorie diskurzu, totiž jeho vztahem k realitě. Jäger kriticky domýšlí Foucaultův pojem dispozitiv, tj. historicky a místně určené uspořádání diskurzivních a nediskurzivních praktik a jejich manifestací/materializací. Těmto třem složkám dispozitivu je podle něho společné nejen to, že slouží nějakému cíli, nějaké velmi obecné potřebě (jak se domníval Foucault), ale také to, že jsou v nějakém vztahu k vědění a že jsou produktem našeho smyslového jednání. Nespornou hodnotou studie R. Scollona je to, že snáší problém globalizace na rovinu osobní zkušenosti. Jeho detailní analýza toho, co znamená dát si kávu v kavárně mezinárodního řetězce Starbuck’s (všímá si akcí typu objednávání či placení, nápisů, ceníků, ale i objektů, s nimiž se manipuluje, např. mincí, pohárků atd.), je etnograficky orientovaná a autor také zdůrazňuje, že diskurz ho zajímá jen potud, pokud má důležitou roli v analyzované situaci.

V textu věnovaném diskurzivně-historickému přístupu (dále DHP) akcentuje R. Wodaková kromě rysů zmiňovaných v úvodu zejm. to, že DHP zkoumá širší společenský a historický kontext analyzovaného diskurzu a že pojímáním kritiky jako odhalování nekonzistencí a paradoxů diskurzu, jeho persvazivní nebo manipulativní povahy a snahou přispět ke zlepšení diskurzivní či sociální praxe navazuje na Frankfurtskou školu (s. 65).

Základními pojmy jsou: text, tj. materiálně stálý produkt jazykových aktů; žánr, tj. „sociálně ratifikovaný způsob užití jazyka ve spojení s určitým typem sociální aktivity“ (s. 66); pole jednání (field of action), tj. segment společenské reality definovaný funkcí nebo institucionalizovaným cílem; např. (v politice) tvorba zákonů, realizovaná mj. žánry „zákon“ či „projev v parlamentu“; kontext, tj. bezprostřední jazykový kontext; intertextové a interdiskurzivní vztahy mezi promluvami, texty, žánry a diskurzy; mimojazykové sociální/sociologické proměnné a institucionální rámce specifického „situačního kontextu“; širší sociopolitické a historické kontexty, v nichž jsou diskurzivní praktiky ukotveny a s nimiž jsou usouvztažněny (s. 67); a diskurz, tj. „komplexní svazek simultánních a sekvenčních vzájemně propojených jazykových aktů, které se manifestují v jednotlivých polích jednání i napříč jimi jako tematicky propojené znakové tokeny (velmi často jde o texty), psané, mluvené, které patří k různým žánrům“ (s. 66). Nejcharakterističtějším rysem diskurzu je makrotéma (např. nezaměstnanost), skládající se ze subtémat (sociální stát apod.).

Při vlastní analýze se pracuje ještě s pojmem diskurzivní strategie – např. obecná strategie pozitivní prezentace MY a negativní prezentace ONI je realizována pěti dílčími strategiemi: volbou pojmenování; přisuzováním charakteristik jednotlivým aktérům; argumentací, která takové charakteristiky ospravedlňuje; perspektivizací; [308]intenzifikací, resp. zmírněním, tj. např. zdůrazněním pozitivních rysů MY a zeslabením jeho negativních rysů (s. 73). A důležitým analytickým nástrojem je i pojem topos, v teorii argumentace definovaný jako „část argumentace, která patří k obligatorním, ať explicitním nebo inferovatelným, premisám. Jsou to (…) pravidla pro vyvozování závěru, která spojují argument/y se závěrem, tvrzením“ (s. 74). Autorka demonstruje svůj přístup na petici „Österreich zuerst“, v níž Haiderova FPÖ vyzývala k zpřísnění imigrační politiky a jež je pro Wodakovou příkladem „diskurzu diskriminace“.

Vůči DHP lze mít mj. tyto výhrady: 1. Je-li nejcharakterističtějším rysem diskurzu makrotéma, bylo by záhodno definovat entity typu diskurz diskriminace či diskurz identity. Jejich konstitutivním rysem není makrotéma, a proto jsou mnohem více než např. diskurz o nezaměstnanosti analytickým konstruktem. 2. I když je CDA programově politická, je velmi problematické upírat analyzovaným názorům, postojům legitimitu a poměřovat je názory vlastními. Srov. zvl. pasáž, v níž se říká, že mnoho Rakušanů nechápe odlišné kulturní zvyky „cizinců“ jako „kulturní obohacení“, ale jako výraz jejich neochoty integrovat se do „rakouské kultury“ (s. 91). Přímá polemika s analyzovaným textem (srov. např. obraty x „remains unsaid“, „is not asked“ na s. 92) je však problematická především z komunikačního hlediska: text Wodakové byl napsán v jiném čase, patří do jiné komunikační oblasti atd. (Něco jiného je, když publikuje výsledky svého zkoumání v denním tisku a její text je součástí daného diskurzu.)

Pro N. Fairclougha je společnost sítí (politických aj.) sociálních praktik (dále SP), tj. relativně stálých způsobů sociálního jednání, které jsou tvořeny: produkčními aktivitami, prostředky produkce, sociálními vztahy a identitami, kulturními hodnotami, vědomím a sémiozí. CDA zkoumá dialektický vztah mezi sémiozí, tj. všemi formami produkce významu, a ostatními elementy SP, zvl. místo sémioze v probíhajících změnách světa a posuny ve vztazích mezi ní a ostatními složkami SP (s. 122–123).

Sémioze se v SP uplatňuje: 1. jako součást jednání – užívání jazyka je nedílnou složkou toho, co lidé – např. jako obchodníci – dělají. Na této rovině jsou jejím produktem žánry, tj. způsoby produkce sociálního života; 2. v reprezentacích – sociální aktéři produkují v rámci jedné SP reprezentace jiných praktik i té své, a to v závislosti na pozici, kterou v této SP mají (např. přijímací zkoušky jsou něco jiného pro učitele a pro kandidáty). Produktem těchto aktivit jsou diskurzy, tj. reprezentace sociálního života, jejichž inherentní vlastností je situovanost – aktéři s různou pozicí ‘vidí’ a reprezentují sociální život různě, různými diskurzy, např. slovo chudoba je reprezentováno jinak v medicíně a jinak v politice; 3. v realizacích konkrétních pozic, identit. To, jak konkrétní lidé realizují např. pozici učitel, není definováno jen danou SP (vzděláváním), ale i jejich etnickou příslušnosti atd. Na této rovině jsou produktem sémioze styly, představující sémiotický aspekt existence, identity (s. 123–124).

Síť vzájemně propojených SP konstituuje sociální řád (dále SŘ) – obecný, např. globální řád neokapitalismu, nebo lokální, např. SŘ vzdělávání v určité zemi a době. Sémiotickým aspektem SŘ je řád diskurzu (dále ŘD), tj. konkrétní uspořádání vztahů mezi různými způsoby produkce významu, tj. mezi různými diskurzy a žánry. Jeho důležitým aspektem je dominance: některé způsoby produkce vý[309]znamu jsou dominantní, jiné marginální, ŘD ale netvoří rigidní, uzavřený systém; konkrétní interakce jej potvrzují, ale také narušují (s. 124).

Vlastní analýza: 1. se zaměřuje na určitý sociální problém a jeho sémiotický aspekt; 2. identifikuje překážky bránící řešení tohoto problému, a to tak, že analyzuje: síť praktik, v níž se problém nachází; vztah sémioze k ostatním elementů dané praktiky (praktik) a diskurz, resp. sémiozi. Analýza diskurzu si všímá jednak uspořádání daného ŘD (strukturní a.), jednak široce chápané interakce (rozhovoru i novinového článku). Jednou složkou analýzy interakce je analýza interdiskurzivních vztahů – v každém textu se mísí různé žánry, diskurzy a styly, druhou složkou je analýza sémiotická a lingvistická, vycházející z předpokladu systémově-funkční ligvistiky, že jazyk je formován sociálními funkcemi, jimž slouží; 3. zkoumá, zda daný SŘ zkoumaný problém „potřebuje“. Odhalení, že tento problém přispívá k udržení daného SŘ, pak podle autora poskytuje důvod pro radikální změnu; 4. hledá řešení, jak překážky bránící řešení problému odstranit; 5. kriticky reflektuje vlastní zjištění i pozici (s. 125–126).

Výsledky aplikace tohoto přístupu na předmluvu T. Blaira k materiálu britského ministerstva průmyslu a obchodu lze shrnout takto (s. 129–136): ad 1. Neoliberální kapitalismus je velmi často prezentován jako nevyhnutelný proces a z politické agendy jsou vylučovány jeho možné negativní důsledky; ad 2. Řešení tohoto problému brání to, že a) analyzovaný text je produktem SP „vládnutí“ a ta je součástí velice komplexní sítě vztahů mezi národními vládami, nadnárodními organizacemi (např. MMF) a podnikáním; b) při šíření a legitimizaci globální ekonomiky hraje velmi podstatnou roli právě sémioze/diskurz; c) reprezentace globální ekonomiky se masivně rozšířily do jiných oblastí společenského života a byly rekontextualizovány v jiných žánrech a diskurzech; v analyzovaném textu se např. mísí politický a ekonomický diskurz; d) dominantní reprezentace globálního řádu akcentují univerzálnost probíhajících ekonomických procesů – ty nemají aktéry, nejsou časově či místně situovány, jsou prezentovány jako nezpochybnitelné pravdy atd.; ad 3. Prezentace změn v globální ekonomice jako „životní reality“ je podle Fairclougha jednoznačně ideologická. Obecně proto, že to, co bylo sociálně stvořeno, může být stejnou cestou změněno, konkrétněji proto, že udržuje nerovné mocenské vztahy mezi státy a jedinci; ad 4. Jako alternativu, a tedy i možné řešení daného problému představuje autor text dvou „starolabouristů“. To ho sice činí zranitelným vůči námitce z předpojatosti, je to však nesporně lepší, než kdyby se – jako Wodaková – takovou alternativu pokusil podat sám. A přesvědčivější je i výsledek, protože autor dokládá, že se „alternativní“ text liší od Blairova právě v momentech charakteristických pro dominantní reprezentace globálních ekonomických změn atd.; ad 5. V úvaze o praktickém účinku CDA Fairclough akcentuje ovlivňování studentů, spolupráci s aktivisty a nutnost psát pro široký okruh čtenářů.

Východiskem van Dijkova sociokognitivního přístupu je přesvědčení, že zprostředkujícím článkem mezi diskurzem a společností je kognice (s. 97). Společnost je tvořena mikrostrukturami, tj. konkrétními interakcemi, a strukturami globálními, tj. sociálními skupinami, vztahy mezi nimi, institucemi, politickými systémy atd.; kognice (sociální i personální) je mínění (beliefs), cíle, hodnocení, emoce a všechny další mentální či paměťové struktury zapojené do textu nebo [310]interakce; diskurz je komunikační událost, psaný a mluvený jazykový projev, monologický i dialogický, včetně prostředků paraverbálních i neverbálních (srov. s. 98).

Opírajíc se o široce chápanou strukturně-funkční lingvistiku, analyzuje CDA vždy alespoň některé – např. gramatické nebo interakční – složky či strategie diskurzu (zde internetové „Petice proti pronásledování Microsoftu“). Pomíjí však jevy nezávislé na kontextu a zaměřuje se na ty, které mluvčí mohou ovlivnit (s. 99),[1] a u nichž lze proto předpokládat přímější vztah k danému sociálnímu problému. Nejdůležitější role je připisována tématům, tj. sémantickým makrostrukturám odvozeným z lokálních významových mikrostruktur, mj. proto, že: garantují obecnou koherenci diskurzu a příjemci si je nejsnáze pamatují; určují také to, nač se sociální aktéři orientují a mají vliv na další diskurzivní i nediskurzivní jednání (s. 102).

Další krokem je analýza lokálních významů, tj. lexikálních významů, struktury propozic a vztahů mezi nimi; pozornost je věnována zvl. argumentaci (s. 107). Lokální významy jsou částí mentálního modelu dané události, vytvářeného konkrétními mluvčími, nebo obecnějších, sociálně sdílených mínění. Vedle témat jsou nejsnáze zapamatovatelné a reprodukovatelné a nejpříměji ovlivňují mentální modely, tedy i názory a postoje příjemců (s. 103).

Cílem CDA je usouvztažnění výše uvedených složek diskurzu s jeho kontextem globálním (politickými, historickými ad. strukturami, v nichž je komunikační událost realizována) a lokálním. Lokální kontext je definován kognitivně: např. pohlaví či věk komunikantů ovlivňují mnoho aspektů produkce a rozumění diskurzu nikoli jako objektivně existující složky komunikační situace, ale jako složky modelu kontextu. Ten určuje podobu komunikační události a je spojovacím článkem mezi věděním o události a aktuálními významy utvářenými v diskurzu (s. 110–111). Komunikanti si vytvářejí také model události, toho, o čem se mluví. Jejich osobní, subjektivní, předpojaté, neúplné či zcela imaginární interpretace faktů (opět: nikoli fakty samy) garantují koherenci diskurzu a tvoří základ produkce a rozumění diskurzu, zvláště pak jeho významu (s. 111–112).

Model kontextu ovlivňuje pragmatickou dimenzi diskurzu, model události dimenzi sémantickou. Jsou to mentální reprezentace v epizodické paměti, tj. té části dlouhodobé paměti, kde je uloženo naše vědění o tom, co jsme zažili, četli či slyšeli, a naše názory na to. Nereprezentují jen osobní mínění, ale také – jednotlivci často modifikované – sociální reprezentace (např. vědění a postoje), spjaté vždy s určitými sociálními skupinami a organizacemi (s. 112–113). Představují tak styčnou plochu mezi diskurzem a společností, umožňující popsat jejich vzájemné ovlivňování.

CDA se zabývá makrosociálními jevy (např. sociální nerovností), a proto se primárně zaměřuje na sociální skupiny, organizace a instituce, na jimi sdílené vědění, postoje, ideologie, normy a hodnoty, tj. na – přímo či nepřímo vyjádřené – formy sociální kognice. Vědění (s. 114) je: osobní – reprezentované v mentálních modelech konkrétních událostí; skupinové – sdílené např. určitým sociálním hnutím; a kulturní – [311]společné všem kompetentním členům dané společnosti. Kulturní vědění představuje – proměňující se (z kulturního se stane „jen“ skupinové a naopak) – základnu všech sociálních praktik a diskurzů. I když diskurzy obvykle vyjadřují specifické, kontextově vázané vědění a nemalé společné kulturní vědění jen předpokládají, ovlivňuje kulturní vědění mnoho složek diskurzu (koherenci, metaforiku atd.). Postoje jsou sociálně sdílené názory (např. na potraty), shluky hodnotících propozic. Stejně jako vědění ovlivňují postoje mentální modely: jsou v nich přítomny v obecné podobě nebo jako názory daného jedince (s. 115). Ideologie jsou základní sociální reprezentace sociálních skupin, jsou základem jejich vědění a postojů, principem, podle něhož jsou vědění a postoje uspořádá/vá/ny. Pravděpodobně se skládají ze sebeobrazu dané skupiny, jejích cílů, norem a zdrojů (s. 115).

Vztah mezi diskurzem a společností není přímý, mohou být usouvztažněny jedině (s. 115): 1. kognitivně – sociální jedinci disponují sociálními reprezentacemi těchto struktur; 2. sociálně –jednání sociálních aktérů v konkrétních situacích je konkretizací sociálních struktur. Makrosociální jevy jako dominance je proto třeba zkoumat na mikrorovině konkrétního diskurzu a jednání a soustředit se při tom na: sociální situaci, tj. na prostředí, v němž je komunikační událost realizována, na role a akce jejích účastníků atd.; samozřejmě jako na složky modelu kontextu (viz výše); jednání (action) – na zkoumaný diskurz je třeba nahlížet jako na složku různých činností realizovaných na různých rovinách a usouvztažnit je s elementy diskurzu; parlamentní projev kritizující vládu je např. součástí „zastupování voličů“; na komunikační a sociální role jednotlivých aktérů; sociální struktury – situace, v níž jsou realizovány konkrétní interakce, je manifestací globální sociální struktury: lidé komunikují jako matky, právničky a svým ne/diskurzivním jednáním, odehrávajícím se v jistém institucionálním rámci (např. v rodině), realizují globální sociální akty jako např. vzdělávání (s. 115–116). Sociální účinek a funkce diskurzu tedy spočívá v re/produkci postojů a ideologií, např. rasismus není jen abstraktní systém sociální nerovnosti a dominance, ale je obsažen v jednotlivých podobách každodenního života, a to zejména prostřednictvím názorů, jednání a diskurzů členů společnosti (s. 117).

V teoretickém popisu konkrétní interakce pomocí modelů kontextu a události však soudím zůstává leccos nedořešeno, a proto nejsou zcela spolehlivými analytickými nástroji. Van Dijk např. říká, že vynechání informace lze považovat za relevantní složku diskurzu jen tehdy, ukážeme-li, že je tato informace součástí mentálního modelu nebo obecně sdíleného vědění a že musí nebo může být využita při produkci nebo rozumění diskurzu (s. 106). Jeho tvrzení, že autoři analyzované petice „nepochybně vědí o nelegálních praktikách Microsoftu“ (s. 106), je však z analytického hlediska stěží přijatelné. Součástí obecně sdíleného vědění totiž není to, že tento postup je nelegální, ale že jej za takový považuje americká vláda. Hájí-li autoři petice postup Microsoftu, nelze z toho vyvozovat, že tak činí navzdory tomu, že vědí o jeho nelegálnosti. Řečeno obecněji: Jako obecně sdílené vědění je tu prezentován analytikův (samozřejmě nejen jeho) mentální model dané události a z rozdílů mezi ním a tím, jak je událost prezentována v analyzovaném textu, jsou vyvozovány závěry o komunikačním záměru autorů tohoto textu. Van Dijk by na to pravděpodobně řekl, že model události kritického analytika je [312]samozřejmě jiný než model autora analyzovaného (nebo snad kritizovaného?) textu a že právě to je východiskem kritické analýzy. Na tom však obávám se nelze založit ani kritickou analýzu; ta by podle mého názoru měla ukázat nesamozřejmost mentálních modelů reprezentovaných a teprve pak k nim ev. nabízet alternativu (viz Fairclough).

Na závěr: Opustíme-li bezpečné vody gramatické, stylistické aj. analýzy textu a připustíme-li si, že se slovy a texty dělá ještě něco jiného než např. „výzva“, narazíme dnes nejspíše na konverzační analýzu nebo právě na kritickou analýzu diskurzu. První disponuje solidní metodologií, druhá je eklektická a navíc angažovaná. Tomu, komu nevyhovuje „technicistní“ povaha konverzační analýzy a její zaměření pouze na mluvenou komunikaci, však může kritická analýza diskurzu být východiskem nebo přinejmenším inspirací.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 4, pp. 306-312

Previous Jiří Nekvapil: Takesi Sibata: Sociolinguistics in Japanese Contexts

Next Redakce: Josef Dobrovský – fundator studiorum slavicorum