O několika českých pracích z poetiky

Jan Mukařovský

[Kronika]

(pdf)

-

V Časopisu pro mod. filologii (28, str. 317 n.) odpovídá B. Jurek článkem Poznámky ke kritice mých prací na můj referát O několika českých pracích z poetiky, uveřejněný zde v roč. 7, str. 156 n., pokud se týká jeho studií „Český klasický rým“ a „Pokus o theorii básnických forem“. Proberu jeho odpověď v jednotlivých bodech.

Vytkl jsem, že B. Jurek v práci první zanedbává pojem slovního celku: seskupení ví to, o které opírá svůj důkaz, že pro český klasický rým není rozhodující mezislovný předěl, nýbrž přízvuk, je prostě dvojslabičný slovní celek bez mezislovního předělu uvnitř, a proto se podle normy může rýmovat jen dvojslabičně. Toto meritum věci autor v odpovědi prostě pomíjí a polemisuje s mou větou, že „prohlašovat přízvuk za rozhodující pro český rým je totéž jako prohlašovat v této věci za rozhodujícího činitele mezislovný předěl“. Poučuje mne o existenci slovních celků vzestupných a obstupných — zbytečně, neboť vzestupné ani obstupné celky nemohou padat v dané souvislosti na váhu, ježto kanon lumírovský, o který jde, připouští jen rýmy stejnopřízvučné, při kterých rozchod mezi mezislovním předělem a přízvukem není možný.

Praví-li Jurek, že v Zichových příkladech slovních celků vzestupných, jako kolem mne, jeho nos atd., by stačil jednoslabičný rým, zasahuje svou námitkou jen příliš široké pojetí slovního celku u Zicha (pojetí, které bylo časem zkorigováno praksí a nikterak neoslabuje průkopnickou hodnotu Zichovy práce). Jde v těchto případech (kterých jsem se v recensi nedovolával) prostě o soubory dvou slovních celků, [165]oddělených navzájem mezislovným předělem, tedy kolem a mne atp. Slovní celek skutečně vzestupný, jako a den (enklitikon — přízvučné slovo), dal by rým různopřízvučný (a den — kladen nebo dokonce a den — jeden), nemožný v okruhu kanonu lumírovského. Odkazoval jsem Jurka k práci Zichově výslovně jen proto, aby byl upozorněn na samu existenci pojmu „slovní celek“, s níž nepočítal.

Na mou námitku, že není, jak soudí Jurek, „nejvlastnějším úkolem rýmu sdružování veršů uvnitř skupiny rýmových konců nebo sdružování větších částí skupiny“, protože to je jen jediný aspekt rytmické funkce rýmu a že ani žádnou ze základních funkcí rýmu nelze nazvat nejpodstatnější, ježto se jejich hierarchie bez ustání přesouvá, odpoví autor prostě, že některé rýmové sestavy (jako abca, abcb, tedy rým tzv. přerušovaný) nejsou uzpůsobeny k signalisaci veršového konce. Uvedl jsem totiž mimochodem i okolnost, že signalisační rytmická funkce rýmu je prvotnější než sdružování veršů. Autor se však i tentokrát mýlí, neboť ve strofě, kde některé verše jsou rýmovány a jiné nikoli, je právě částečná nepřítomnost rýmů tím ostřeji pociťována jako signál veršového vyznění.

Namítl jsem dále, že autor pojednávaje o rýmu pominul neprávem otázky jeho sémantiky, otázky vztahu mezi rýmem a eufonií atd. Nyní autor odpovídá, že jeho „práce je studií rýmové normy, jak plyne z jejího úvodu“. Rýmové normě je však výslovně věnována jen třetí kapitola práce, kdežto první nese honosný název „Rým a jeho funkce“ — a sem právě pojednání o těchto otázkách náleželo. Místo toho spokojuje se autor prohlášením, že jeho definice rýmu je funkční — a ujištěním, že pokus o systém možných funkcí rýmu by neměl smyslu (o tom, že systemisace funkcí rýmu byla by ovšem nutným předpokladem pro skutečně „funkční“ definici, sotva lze pochybovat). Když jsem toto poslední ujištění v recensi vyvrátil poukazem k tomu, že se všechny funkční odstíny rýmu spontánně řadí do tří skupin (funkce rytmická, eufonická, sémantická), které svým vzájemným napětím uvádějí v pohyb vývoj rýmu, vyhnul se autor této námitce prostě tím, že trojitost základních funkcí označil jako pouhé „schematické třídění“.

V jediném bodě autor svou studii odpovědí dodatečně objasnil a doplnil: v práci samé polemisoval totiž s Jirátem, že „nesprávně pokládá rozšíření rýmu přes hranici trojslabičného slova za charakteristický znak generace let devadesátých.“ Upozornil jsem v recensi, že Jirát sám ukázal k užívání ženských rýmů tohoto typu již u „generace starší“. V odpovědi vyslovuje Jurek po prvé zřetelně svůj názor, že i mužské rýmy dvojslabičné při monosylabech se vyskytují v české poesii počínaje Hálkem. Beru toto objasnění na vědomí, není však ani jím vyvráceno jádro názoru Jirátova, že totiž české rýmy obsahující monosylaba procházejí v básnické tvorbě generace let devadesátých proměnou, při které má rozhodující účast mezislovný předěl.

V materiálu sebraném Jirátem z rýmů Hlaváčkových (v Listech fil. 57) a Dykových (v Lumíru 57) vyskytují se totiž dosti hojné případy nápadného zdůraznění mezislovního předělu mezi jednoslabičným slovem a slovem předchozím, jehož poslední slabika je součástí dvojslabičného rýmu. — Toto zdůraznění se děje především významovou závažností monosylaba vůči slovu předchozímu; tak velmi často bývá tímto monosylabem důrazný zápor „ne“ u Hlaváčka i u Dyka: chtěl své ne — vzdálené; znavené — ne! ne! ne! (Hlaváček); vysněné — ani sebe ne!; vzdálené — řekne: Ne; zmatené — děl svoje „Ne“; neklne — řekli: Ne; ne o ne! občane; pomine — z lásky ne atd. (Dyk). Jindy jde o hru s mezislovným předělem, při které vzniká vlivem rýmu zdání morfematického švu v onom nekolikaslabičném slovním celku, který se rýmuje s monosylabem: do karty — oka rty (Hlaváček). Takovou hru shledáváme rovněž v rýmech ženských: ze tmy — slét mi; v přítmí — přijď mi; jejím — ironisuje jim (Hlaváček); i přibližné rýmy tohoto druhu k ní někdy směřují: pastýřek — ztichlých řek; církevních — k slávě z nich (Hlaváček). Atpod. — Je tedy u jmenovaných básníků úplně zřetelná tendence ke zdůraznění mezislovního předělu v rýmu dvojslabičném přesahujícím hranici jednoslabičného slova: tato tendence souvisí s celkovým jejich směřováním k rýmové hře s morfologickým složením slova (kompositum — slovo jednoduché, kmen — suffix); z tohoto směřování vyplynul na př. i zjev nazvaný Jirátem rýmovým „echem“. — Na rozdíl od toho přechází u májovců i u lumírovců rým při monosylabech přes mezislovní předěl docela nenápadně, soudíme-li o tom podle materiálu uvedeného Jurkem v odpovědi. Zpravidla jde u těchto básníků o monosylaba významově neplná (synsémantika), jako jsou zájmena (duši mé — hvězdy mé, krása to — rozhřáto) nebo příslovce zájmenného původu (sedí tu — zákmitu). Názor, že počínaje generací devadesátých let se s rýmem monosylab děje závažná proměna, [166]tedy nepadá, potřebuje jen zpřesnění: proměna nezáležela v tom, že by k ženským dvojslabičným rýmům monosylab byly teprve přibyly mužské, ale v tom, že mezislovní předěl mezi monosylabem a předchozím slovem — není-li monosylabum enklitikem — dříve neaktualisovaný, byl generací let devadesátých aktualisován, jinými slovy: májovcům a lumírovcům, když rozšiřovali rým přes hranici monosylaba, šlo o pouhé zvýraznění rýmu, generaci let devadesátých kromě toho o morfologický a sémantický dosah mezislovního předělu.

Co se týče odpovědi Jurkovy na mou recensi, jeho „Pokusu o theorii básnických forem“, stačí několik slov. Především třeba konstatovat, že se autor v odpovědi vyhnul hlavní námitce, že totiž základní pro jeho práci pojem „formy“ je na různých místech pojímán různě a že si tato různá pojetí odporují. — Vykládá-li autor thematickou komposici Macharova „Úvodního sonetu“ jinak než já v recensi, nečelí tím vůbec námitce, že se komposice této básně nekryje (dokonce ani podle dodatečného výkladu v odpovědi) s autorovou definicí komposičního typu, jehož má být v práci příkladem. — Odsoudil jsem v recensi autorovo zneužívání pojmu „refrén“ ve významu „anafora“ (s dokladem); to však je Jurkovi „odmítnutím bez udání důvodu“. — Mou námitku, že se nedotkl vlastní problematiky strofy a komposice, odmítá autor poukazem k novosti své methody, směřující proti odděleným rozborům jednotlivých stránek básnického díla. Jenže já nežádal, aby autor takové oddělené rozbory prováděl (byla by to ostatně záležitost pouhé techniky výkladu, nikoli methodologického pojetí), ale aby tyto složky navzájem rozlišoval, aby je nesměšoval, ale aby si všiml jejich polárního napětí.

Odpověď dr. Jurka na mou recensi obou jeho prací nevyvrátila mých výtek, přesto že se snaží vzbudit takové zdání leckdy tím, že od mé námitky odbočuje, jindy ji prostě odbývá jako subjektivní názor nebo ji i zcela přechází mlčením. V jediném detailu jedné ze dvou posuzovaných prací autor objasněním nezřetelné původní formulace a nově uvedenými doklady své tvrzení odpovědí prokázal; jde však o otázku, která nerozhoduje o celkové hodnotě práce míněné zásadně; kromě toho ukázalo se také, že názor, proti kterému autor polemicky mířil, nebyl zasažen ve své vlastní podstatě, takže stačí korektura, které se mu však v práci samé ani v odpovědi nedostalo. Ani po odpovědi Jurkově nenacházím tedy důvodu, proč bych měnil svůj úsudek o jeho studiích „Český klasický rým“ a „Pokus o theorii básnických forem“; opakuji také, že nedostatky, které jsem v recensi vytkl, jsou jen ukázky z bohatství mnohem většího. Tento závěr pokládám se své strany za ukončení diskuse.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 164-166

Předchozí Josef Hrabák: Gebauerovy práce literárně historické,

Následující Věra Lišková: Kritické metody