Poznámky o překládání cizího blankversu a o českém verši jambickém vůbec (Svému spoluredaktoru Bohuslavu Havránkovi k padesátinám)

Vilém Mathesius

[Articles]

(pdf)

-

I.

Rytmickou strukturu slov, jimiž se jambický verš v českých skladbách končí, bude zapotřebí soustavně zkoumat, a to, jak samu o sobě, tak ve spojení s počátkem verše následujícího, neboť jsou právě po té stránce poučné rozdíly mezi generacemi, směry a jednotlivci. Vděčným materiálem je pro takové zkoumání jambický verš nerýmovaný, protože v něm nejsou zřetele rytmické křižovány požadavky rýmu, a ze skladeb v nerýmovaném verši jambickém mají veršované překlady vynikajících děl, psaných blankversem, i při své vázanosti obsahové a formální, zvláštní výhodu. Taková díla byla do češtiny obyčejně přeložena již několikrát a můžeme proto nejen srovnávat rytmickou strukturu českého znění s originálem, nýbrž i vespolek veršovou stavbu jednotlivých českých překladů. O jaké rozdíly tu může jít, ukážu na českých překladech Shakespearova Hamleta. Hamlet byl do češtiny přeložen dosud celkem pětkrát a již letopočty překladů ukazují, že se jimi ozvaly různé literární generace a různé básnické směry: překlad Josefa Jiřího Kollára vyšel r. 1855, překlad Jakuba Malého r. 1883, překlad Josefa V. Sládka r. 1899, překlad Bedřicha Štěpánka r. 1926 a překlad Aloise Skoumala r. 1941. Podrobně a soustavně jsem prozkoumal zakončení verše v překladech Sládkově a Skoumalově, neboť ty velmi výrazně ukazují rozdíl mezi překladatelským uměním údobí lumírovského a doby dnešní.

Ve hrách Shakespearových se blankvers končí jak slabikou přízvučnou (zakončení mužské: typ -́ nebo -̀), tak slabikou nepřízvučnou (zakončení ženské: typ -́ × nebo -̀ ×).

Číselný poměr obojího zakončení byl v jednotlivých hrách podrobně prozkoumán, protože se seznalo, že postupem doby přibývá v dramatickém díle Shakespearově zakončení ženského a že se tudíž může užít poměru obou typů jako kriteria pro relativní chronologii Shakespearových her. Hamlet stojí po té stránce, jak odpovídá době jeho pravděpodobného vzniku, uprostřed mezi pozdějšími tragediemi Shakespearovými a jeho tragediemi prvními. Podle statistické tabulky obsažené v knížce Facts about Shakespeare, vyšlé r. 1913, která byla sestavena W. A. Neilsonem a A. H. Thorndikem, má v Hamletu téměř 23% z celkového počtu blankversů zakončení ženské, kdežto v Romeu a Julii jen něco málo přes 8% a v Juliu Caesarovi necelých 20%. Naproti tomu je v Othelovi 28%, v králi Learovi skoro 29%, v Macbethu něco přes 26%, v Antoniovi a Kleopatře téměř 27% a v Koriolánu přes 28% blankversů zakončeno žensky.

Oba české překlady, jejichž verše jsem soustavně zkoumal, jdou v této věci cestami zcela různými. Všech blankversů — počítám do nich i nerýmované verše šestivrcholové, jichž užívají po vzoru Shakespearově tu a tam oba překladatelé — je [2]v Sládkově překladu 2791 a v překladu Skoumalově 2440 a z nich má u Sládka 346 veršů, t. j. trochu přes 12%, a u Skoumala 1555 veršů, t. j. téměř 64%, zakončení ženské.[1] Jak je vidět, užívá Sládek u svých blankversů zakončení ženského téměř o polovinu méně nežli Shakespeare a Skoumal skoro třikrát častěji nežli Shakespeare a pětkrát častěji nežli Sládek.

Skutečnost, že Sládek využívá v českém překladu Hamleta možnosti, která je dána ženským zakončením blankversu, mnohem méně nežli Shakespeare v anglickém originálu, je tím nápadnější, že se mužského zakončení veršového nedosahuje v češtině tak snadno jako v angličtině. Je to dáno rozdílnou povahou slovní zásoby a slovních tvarů v obou jazycích. Má-li se verš končiti v češtině slabikou přízvučnou, znamená to, že se musí končit buď slovem jednoslabičným nebo delším slovem o lichém počtu slabik nebo konečně takovým výrazem předložkovým, v němž dává jednoslabičná přízvučná předložka se slovem, které řídí, dohromady celek o lichém počtu slabik (na př. na nebi, za zahradami).[2] V angličtině je tomu jinak. V té sice nemívá jednoslabičná předložka přízvuk, a proto tam chybějí výrazy, které by svou přízvukovou strukturou odpovídaly českým výrazům na nebi, za zahradami, a také slova o lichém počtu slabik mohou v ní tvořit ženské zakončení verše, když mají přízvuk na sudé slabice od konce (na př. forgott’en). Zato má angličtina ještě jiné typy slov než čeština, které mohou tvořit mužské zakončení verše, totiž víceslabičná slova s přízvukem na poslední slabice, na př. belong, satis’fy[3] a slova o sudém počtu slabik, v nichž je přízvuk na třetí nebo na jiné liché slabice od konce a jež proto mají vedlejší přízvuk na slabice poslední, na př. omni’potent. Hlavní rozdíl mezi češtinou a angličtinou v možnostech pro mužské zakončení verše není však v samých rozdílných typech slov a výrazů, nýbrž v jejich číselném poměru v zásobě slovní i v souvislé řeči.

Ukáže to třeba již rozbor prvních šesti set substantiv, adjektiv a sloves, vlastně jejich tvarů (české předložkové výrazy typu shora uvedeného počítám za jedno slovo), v jedné české a v jedné anglické lidové pohádce. Ze šesti set takových tvarů v Erbenově pohádce „Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda“ se jich hodí k vytvoření mužského zakončení veršového 282, t. j. 47%. Je to 83 slov jednoslabičných, 161 slov trojslabičných, 3 slova pětislabičná, 34 spojení předložkových typů na nebi a jedno předložkové spojení typu za zahradami. Zcela jiný je obraz, který dostáváme rozborem prvních šesti set substantiv, adjektiv a sloves v pohádce Tom Tit Tot, kterou otiskl Joseph Jacobs v prvním svazku svých pohádek. Z těchto šesti set slov [3]a tvarů se jich hodí 497, t. j. skoro plných 83% k vytvoření mužského zakončení verše. Z nich je 477 slov jednoslabičných, 15 trojslabičných slov s přízvukem na první slabice a 5 víceslabičných slov s přízvukem na slabice poslední. Slova typu omni’potent se v našem materiálu pro jeho lidovost nevyskytují.

Uvedené srovnávací statistiky nám přes skrovný základ dobře poslouží jako ilustrace a pomůcka heuristická. Na jedné straně nám dokreslují konstatovaný základní rozdíl v zakončení blankversů Sládkových a Skoumalových zjištěním, že Sládek jde v ukončení mužském daleko nad průměr možností daných obvyklou českou zásobou slov a tvarů (88% : 47%), kdežto Skoumal tohoto průměru ani nedosahuje (36% : 47%), a na straně druhé jsou pozadím, na němž se nám objevují na cestě našeho zkoumání nové problémy. První z nich je otázka, jakých typů slov užívají české překlady Hamleta k vytváření mužského konce veršového. V slovním materiálu, který jsme si vybrali k rozboru z české pohádky, bylo podle hořejších čísel z celkového počtu slov, vhodných pro mužské zakončení verše, 29% slov jednoslabičných, 58% víceslabičných slov s vedlejším přízvukem na poslední slabice a 13% předložkových výrazů typu na nebi nebo za zahradami. Když s těmito fakty srovnáme způsob, kterým dosahují ve svých blankversech mužského zakončení oba zkoumaní čeští překladatelé Hamleta, docházíme k zjištění zajímavých rozdílů. U Sládka se z celkového počtu 2445 blankversů s mužským zakončením končí jich 848, t. j. 35%, jednoslabičným slovem, 1482, t. j. 61%, víceslabičným slovem s vedlejším přízvukem na poslední slabice (počítaje v to i cizí jména uvedená v naší druhé poznámce) a 115, t. j. 5%, předložkovými výrazy typu na nebi (typ za zahradami není zastoupen). U Skoumala nalézáme naproti tomu z 885 blankversů s mužským zakončením v 586 verších, t. j. 66%, na konci verše slovo jednoslabičné (počítám k tomu i slova víceslabičná s hlavním přízvukem na poslední slabice, uvedená v naší poznámce třetí) v 276 verších, t. j. 31% celkového počtu, slovo víceslabičné s vedlejším přízvukem na slabice poslední a ve 23 verších, t. j. 3% celkového počtu, předložkové výrazy typu na nebi a za zahradami (typ za zahradami je zastoupen jen jednou: za propuštění). Vidíme, že Sládek sice užívá blankversů s mužským zakončením daleko nad průměr českých možností, ale ve způsobu, kterým k tomu přibírá jednotlivé typy slov, se mnoho neuchyluje od obecných možností daných průměrnou českou zásobou slov a tvarů (35%, 61%, 5% : 29%, 58%, 13%). Naproti tomu se Skoumal, jenž v užívání mužského zakončení nedosahuje průměru českých možností, uchyluje v přibírání jednotlivých typů slov velmi radikálně od průměru možností, které jsou v tom směru dány českou zásobou slov a tvarů (66%, 31%, 3% : 29%, 58%, 13%). Je zřejmé, že se Sládek při výběru jednotlivých typů slov už nemohl odvážit komplikovat si odchýlením od českého průměru potíže, které se mu nahromadily nad slušnou míru přílišným užíváním mužského zakončení. Skoumal, jenž byl v užití mužského zakončení více než umírněný, měl naproti tomu ve výběru jednotlivých typů slov mnohem víc volnosti a také jí užil. Přiblížil se tím ve svých blankversech s mužským zakončením mnohem víc nežli Sládek k průměru anglickému, jenž ve slovech, která jsme vybrali z citované pohádky, vykazuje 97% slov jednoslabičných nebo víceslabičných slov s hlavním přízvukem na slabice poslední a 3% víceslabičných slov, která mají na poslední slabice přízvuk vedlejší.

Tímto konstatováním však nejsme ještě u konce s rozdíly v ukončení blankversu mezi oběma překlady. Různé typy slov a tvarů, vhodných pro mužské zakončení [4]verše, mají také různou platnost rytmickou a k té musíme teď přihlédnout jako k druhému svému dílčímu problému. Jde o to, že slova, která mají na poslední slabice přízvuk vedlejší, nemohou vytvořiti jiné zakončení verše nežli slabé, kdežto slova jednoslabičná nebo víceslabičná slova, která mají na poslední slabice přízvuk hlavní, mohou (ale nemusí) vytvářet veršové zakončení silné. Již v těchto povšechných rysech lze konstatovat mezi překladem Sládkovým a překladem Skoumalovým velmi podstatný rozdíl. U Sládka má totiž plných 65% všech veršů s mužským zakončením na konci slovní typ, který nemůže vytvořit jiné zakončení nežli slabé, a jen 35% veršů slovní typ, který může také tvořit zakončení silné. U Skoumala naproti tomu má jen 34% všech veršů s mužským zakončením na konci slovní typ, který nemůže vytvořit jiné zakončení verše nežli slabé, a plných 66% veršů slovní typ, který může také tvořit zakončení silné. Tento rozdíl se ještě zvětšuje způsobem, kterým oba překladatelé užívají doopravdy možností, daných slovními typy, které jsou schopné tvořit silné zakončení verše. Vždycky tvoří jednoslabičné slovo na konci verše s mužským zakončením toliko zakončení slabé, je-li tímto slovem příklonka opírající se o slovo předešlé. Může jít o příklonku zájmennou (na př. mi, se, si, jej, nás, je, jim), o příklonku slovesnou (na př. jsem, je, jsme, byl, by), o příklonné -li nebo však. Pravým příklonkám se rytmickou platností na konci verše rovnají nebo jsou jim blízko také jiná jednoslabičná slova se slabým větným přízvukem, především postponovaná zájmena přisvojovací nebo ukazovací, některá příslovce (na př. již, zas, teď, zde, tam, přec, jen, tak, sic, dost) a tu a tam i některé jednoslabičné tvary významových sloves (na př. dám, dát, mám, měl, pil, vtisk’, jít, hrát, hnán). U Sládka se končí jednoslabičnou příklonkou 151, t. j. 18% všech 848 veršů mužského zakončení s jednoslabičným slovem na konci, a 183, t. j. 22% jiným jednoslabičným slovem se slabým přízvukem. U Skoumala jsou příslušná čísla tato: 33, t. j. 6% všech 586 veršů mužského zakončení s jednoslabičným slovem na konci, se končí jednoslabičnou příklonkou a 30, t. j. 5%, jiným jednoslabičným slovem se slabým přízvukem. Je tedy pro zastoupení silného konce ve verších končících se jednoslabičným slovem mezi Sládkovým a Skoumalovým překladem Hamleta poměr 61% : 89%, což svědčí o podstatném rozdílu mezi oběma překladateli v traktování konce blankversu. Někdy se ovšem nemůžeme vyhnout u našich překladatelů nejistotě ve výkladu metrické povahy veršového konce, neboť nevyhovují všude, především Sládek ne, požadavku, který vyslovil Bohumil Mathesius ve svém doleji uvedeném interviewu o překladu Panny Orleánské, aby větný přízvuk byl v dramatickém textu, zejména v dramatickém textu veršovaném, zasazen vždy pevně a přesně. Tím mohou být naše statistiky trochu nepevné, pokud jde o verše končící se jiným jednoslabičným slovem se slabým přízvukem nežli skutečnou příklonkou, ale rozsah možných oprav je celkem nepatrný a nic nemění na výraznosti konstatovaných rozdílů. Ty vyniknou ještě určitěji, když si všimneme v obou překladech poměru mezi silným a slabým koncem v celkovém počtu všech veršů s mužským zakončením. Jak bylo již řečeno, končí se v češtině slabě, t. j. rytmickým typem -́ × -̀ nebo -́ × -̀ × -̀ ×, všechny verše, které se končí víceslabičným slovem s vedlejším přízvukem na poslední slabice, všechny verše, které se končí předložkovým výrazem typu na nebi nebo za zahradami, a ty z veršů ukončených slovem jednoslabičným, v nichž toto jednoslabičné slovo je skutečnou příklonkou nebo jiným slovem se [5]slabým přízvukem větným. Takových veršů je u Sládka z 2445 blankversů s mužským zakončením 1931, t. j. 79%, kdežto u Skoumala z 885 blankversů s mužským zakončením 362, t. j. 41%. Má tedy Sládek v blankversech s mužským zakončením zhruba dvakrát tolik veršů končících se slabým přízvukem nežli Skoumal. Že je Skoumal po té stránce mnohem bližší Shakespearovu originálu, je vidět z toho, že podle statistiky svrchu uvedené je v Shakespearově Hamletu toliko osm blankversů se slabým zakončením.

Sládkův blankvers v jeho překladu Hamleta se velmi podobá blankversu Zeyerovu, a to jak početností mužských veršů se slabým zakončením, tak jejich syntaktickou strukturou. Podobnost opravdu až překvapuje. V úseku Zeyerovy Kroniky o sv. Brandanu, který jsem si vzal r. 1931 za základ své studie Dynamická složka koncové kadence v Zeyerově blankversu (Slovenská miscellanea. Sborník věnovaný prof. Alb. Pražákovi, str. 258—261), jsem našel téměř zcela stejný podíl veršů se slabým zakončením jako v Sládkově překladu Hamleta, totiž bezmála 80% proti 79% u Sládka. Verše se slabým zakončením vykazují u Sládka také stejnou deformaci pořádku slov, jakou jsem shledal u Zeyera. Tím se dostáváme k našemu třetímu dílčímu problému. Nejvíce příležitosti k slovosledné deformaci poskytují verše zakončené slovem jednoslabičným a u nich se také vyskytuje nejčastěji.

Jako příklad uvádím tyto verše: jen řekněte, by pospíšili si (m. by si pospíšili). — Já tedy prosil jej | by s námi … (m. Já jej tedy prosil …). — … i sebe samých pamětlivi jsme. (m. jsme pamětlivi …). — … neb věcí jsou, | jež člověk … (m. jsou věcí, jež …). — … To velmi možné jest. | (m. To je velmi možné). — *Jak zapěl kohout, mizelo to hned. (m. hned to mizelo) … i s nejkrutějším nepřítelem svým | (m. i se svým nejkrutějším nepřítelem). — Aj, brachu, právě v tom jest háček můj | (m. můj háček). Hle, jaký půvab tkvěl na tváři té: | (m. na té tváři). — Jak nebezpečno jest, že člověk ten | tak volný obchází (m. ten člověk). — I nejcudnější dívka plýtvá již | (m. již plýtvá) … až do šílenství, v kterém třeští teď | (m. teď třeští) .… a k tomu slova sladkodechá tak, | že činila … (m. tak sladkodechá). — já nevím, proč jsem živ, bych říkal jen: | „To třeba vykonat“ (m. abych jen říkal). — a která na hrob není velká dost | a obsáhlá … (m. dost velká). — *… Proč tážete se tak? | (m. proč se tak tážete?) — si ještě do paměti vepsat hleď | (m. si ještě hleď vepsat do paměti). — by protivník se na pozoru měl | (m. by se protivník měl na pozoru). — … lidu nízký dav, | ........ | by jeho pouta za okrasy bral, | (m. bral za okrasy).

Jak ochotně sahal Sládek v blankversech svého překladu Hamleta k deformaci slovosledu, je vidět z toho, že v něm z 334 mužských blankversů končících se slabým slovem jednoslabičným lze ji konstatovat na konci 267 veršů, t. j. v 80%. Když vidíme, že na jedné straně užil Zeyer v úseku mnou zkoumaném slovosledné deformace na konci 84% všech mužských blankversů zakončených slabě přízvučným slovem jednoslabičným a že na straně druhé je jí u Skoumala užito jen v 25 z 63 takových veršů, t. j. 40%, nemůžeme neříci, že i po té stránce stojí Sládek velmi blízko Zeyera, kdežto Skoumal se od Zeyera významně vzdálil. Příznačné také je, že Sládek, jak je vidět z těch příkladů nahoře uvedených, které jsou označeny hvězdičkou, užívá slovosledné deformace někdy také tam, kde by se verš končil slabým přízvukem i při normálním slovosledu a kde tedy z rytmických zřetelů nebylo deformace zapotřebí. I Skoumalovi proklouzl jeden takový verš: ty bez reptání podvolíš se nám (m. se nám podvolíš). Ukazuje to, jak houževnatá je v našem překládání Shakespeara tradice Zeyerovského blankversu, kterou tam zavedl Sládek. Po jedné stránce se však od Zeyera liší v užívání slovosledné deformace už i Sládek. Jak jsem ukázal v článku Větné základy epického stylu v Zeyerově Kronice o sv. Brandanu (v Slově a slovesnosti 8, 1942, str. 80 n.), je slovosledná deformace, pošinující důrazné [6]slovo směrem od konce věty k jejímu počátku a vytvářející tak zvláštní zvukovou kadenci, netoliko častým zjevem na konci Zeyerova blankversu, nýbrž stálou známkou jeho dlouhé epické věty vůbec. Věta Sládkova naproti tomu má rytmický spád mnohem bližší přirozené řeči a slovosledná deformace, kterou jsme konstatovali, je u něho opravdu jen známkou veršového zakončení.

 

II.

Výsledky, k nimž jsme dospěli srovnávací charakteristikou dvou českých překladů Hamleta, nám kladou také otázky vývojové. Předně jde o to, jak vznikla typická forma Sládkova blankversu. Jak jsem již naznačil v prvé části tohoto pojednání, zdá se, že velká podobnost Sládkova blankversu s blankversem Zeyerovým není věc pouhé náhody, nýbrž důsledek genetické příbuznosti. Prokázat to by znamenalo zabrat šíře, nežli můžeme v této studii, do dějin českého dramatického blankversu jak v dílech původních, tak ve hrách přeložených. I v mezích svých výkladů můžeme však ukázat na některá fakta, která tu jsou důležitá. Sládek vydal první svůj překlad ze Shakespeara r. 1894 a jeho překlad Hamleta vyšel, jak bylo již shora uvedeno, r. 1899. Sládkův blankvers měl jistě svůj vývoj, jejž v řadě jeho překladů více než třicíti her Shakespearových bude zapotřebí jednou podrobně sledovat, ale je jistě více než pravděpodobné, že tento vývoj vyšel ze situace, která byla dána stavem českého blankversu, zejména dramatického blankversu, v době, kdy Shakespeara začal překládat. Nejdůležitější po té stránce byla ovšem díla básnických přátel Sládkových, a tu vidíme, že před rokem 1894, nehledíme-li k četným Zeyerovým básním epickým psaným v blankversu, bylo v rukou českých čtenářů na deset her Jaroslava Vrchlického psaných blankversem a pět takových her Julia Zeyera. Pro charakteristiku blankversu v těchto hrách uvádím několik čísel o hře Jaroslava Vrchlického Drahomíra, tištěné r. 1882, a o Neklanu Julia Zeyera, tištěném r. 1893. Blankvers v obou hrách se vyznačuje naprostou převahou veršů se zakončením mužským. V Drahomíře má z 1616 blankversů 1527 veršů, t. j. téměř 95% celkového počtu, zakončení mužské a v Neklanu není dokonce mezi 3292 blankversy ani jediný verš se zakončením ženským, takže tam připadá na zakončení mužské plných sto procent. Zařadíme-li si Sládkovy překlady her Shakespearových do perspektivy této české tradice, jemu osobně i umělecky tak blízké, nebudeme se divit, že v jeho překladu Shakespearova Hamleta má, jak bylo svrchu ukázáno, téměř 88% všech blankversů zakončení mužské, kdežto v Shakespearově originále jenom málo přes 77%. Vzor originálu i povaha české zásoby slovní mohly Sládka snadno přimět, aby mnohem častěji užil ve svých blankversech zakončení ženského, ale převážil vliv domácí tradice působící směrem opačným. Vliv této tradice se jeví u Sládka i jinak. Viděli jsme ve svém hořejším rozboru, že v Sládkově překladu Hamleta má téměř 79% blankversů s mužským zakončením na poslední slabice toliko přízvuk vedlejší, slabý, kdežto v Shakespearově originálu se takové slabé zakončení blankversu skoro ani nevyskýtá. Pochopíme tento rozdíl zase velmi dobře v perspektivě české tradice veršové, o kterou se Sládek mohl opírat. K její ilustraci mám po této stránce čísla o prvním jednání Drahomíry a Neklana. V Drahomíře se v prvním jednání mezi 409 blankversy s mužským zakončením 338 veršů, t. j. téměř 83% [7]celkového počtu, končí přízvukem vedlejším, v prvním jednání Neklana má mezi 701 blankversem 561 verš, t. j. 80%, zakončení slabé.

Druhá vývojová otázka, ke které nás vedou výsledky srovnávacího rozboru Sládkova a Skoumalova překladu Hamleta, týká se cest, po nichž se český dramatický blankvers bral v oněch čtyřech desítiletích, která leží mezi oběma překlady. I tu se ovšem musíme spokojit jen pokusem o zjištění, zdali rozdíly, které jsme našli mezi překladem Sládkovým a překladem Skoumalovým, jdou na vrub toliko individuality mladšího překladatele či jsou vůbec společným znakem mladších překladů cizích děl psaných blankversem. Za tím účelem srovnáme na pozadí Sládkova překladu Hamleta zcela stručně Skoumalův překlad Shakespearovy hry, vyšlý r. 1941, s překladem Goethova Torquata Tassa od Bohumila Mathesiuse, vyšlým r. 1942. I tento překlad Goethovy hry se může opírat o tradici dřívějších překladů českých, neboť je v její řadě třetí (první překlad vyšel r. 1911 a druhý r. 1931) a Bohumil Mathesius je přitom překladatel přemýšlivý, který se snaží opřít svou překladatelskou praxi o jasné zásady. Jak postupuje při překládání německého dramatického blankversu, vyložil ve dvou interviewech, v jednom uveřejněném v časopise Čteme (1941, str. 253 n.) po jeho překladu Schillerovy Panny Orleánské a v druhém, který vyšel 21. října 1942 v Českém slově, po překladu Torquata Tassa. Jak tedy vypadá dramatický blankvers v Mathesiusově překladu Torquata Tassa vedle dramatického blankversu Skoumalova překladu Hamleta? Překlad Torquata Tassa od Bohumila Mathesiuse má 2762 veršů, z nichž po odečtení šesti veršů, které mají méně vrcholů než pět, zbývá 2756 veršů, které můžeme ve svém rozboru označit obecným jménem blankversů. Mají sice, jako verše v překladech ze Shakespeara shora charakterisovaných, tu a tam šest vrcholů místo pěti a překladatel je někdy spojil dokonce na rozdíl od originálu podle svého uvážení rýmy, ale v převážné většině odpovídají představě blankversu jako nerýmovaného pětivrcholového verše jambického. Z těchto 2756 veršů jich má 700, t. j. přibližně 25%, zakončení ženské. Proti Sládkovým 12% je to podíl značný, ale daleko nedosahuje 64% Skoumalových. Povážíme-li, že se Bohumil Mathesius v prvním z obou uvedených interviewů vyslovil proti pravidelnému končení blankversu slabikou přízvučnou, protože prý to činí verš jednotvárným, a že Goethe v originálu své hry užívá ženského zakončení zhruba asi ve třetině všech veršů, je to věc, která zasluhuje povšimnutí. Poznání, že se Bohumil Mathesius na jedné straně přes svou samostatnost v pojetí úkolu překladatelského a v nesouhlase s veršovou strukturou originálu drží mnohem více než Skoumal v mezích veršové tradice vycházející od Lumírovců a na straně druhé se přece od ní zřejmě uvolňuje, se nám potvrzuje i zkoumáním způsobu, jakým dosahuje ve svých blankversech mužského zakončení. Z 2056 takových veršů končí se jich u něho 849, t. j. něco přes 41% celkového počtu, slovem jednoslabičným, 1123 veršů, t. j. skoro 55% celkového počtu, víceslabičnými slovy s vedlejším přízvukem na slabice poslední[4] a 84 veršů, t. j. 4% celkového počtu, předložkovými skupinami typu na [8]nebi a za zahradami. Srovnáme-li s poměrnými čísly, ke kterým jsme došli u Mathesiuse (41, 55, 4), poměrná čísla získaná rozborem překladu Sládkova (35, 61, 5) a Skoumalova (66, 31, 3), vidíme, že Mathesius stojí zase mezi oběma překladateli Hamleta, při čemž je Sládkovi přece jen bližší než Skoumalovi. Přihlédněme ještě k rozdílu mezi mužským zakončením silným a mužským zakončením slabým. V první části této studie jsme zjistili, že u Sládka má plných 65% všech veršů s mužským zakončením na konci slovní typ, který nemůže vytvořit jiné slovní zakončení nežli slabé, a jen 35% veršů slovní typ, který může také tvořit slovní zakončení silné, kdežto u Skoumala jsou příslušná čísla v poměru právě opačném, totiž 34% a 66%. U Mathesiuse jsou hledaná čísla 59% a 41%, takže i po té stránce stojí mezi Sládkem a Skoumalem, blíže se znatelně Sládkovi. Pokud jde o rytmické využití koncových slov jednoslabičných, docházíme rozborem Mathesiusova překladu Torquata Tassa k výsledku, že se z 849 veršů končících se slovem jednoslabičným, končí jich u něho 530, t. j. 62%, silně a 319, t. j. 38%, slabě. Povážíme-li, že ve verších toho typu má u Sládka podle našeho dřívějšího zkoumání silné zakončení 61% veršů a u Skoumala 89% veršů, musíme uznat, že se tu Mathesiusova praxe kryje téměř úplně s praxí Sládkovou a ovšem podstatně liší od praxe Skoumalovy. A ještě něco. Z 849 veršů zakončených jednoslabičným slovem končí se jich u Mathesiuse 84, t. j. 10%, jednoslabičnou příklonkou[5] a 235, t. j. 28%, jiným jednoslabičným slovem se slabým přízvukem. U Sládka jsou příslušná poměrná čísla 18% a 22% a u Skoumala 6% a 5%, takže se tu Mathesius velkou převahou nepříklonkových jednoslabičných slov se slabým přízvukem liší pronikavě netoliko od Skoumala, nýbrž i od Sládka. Shrneme-li výsledky svého zkoumání o slabém a silném zakončení veršů v Mathesiusově překladu Torquata Tassa, vidíme, že z 2056 veršů s mužským zakončením se jich končí u něho 1526, t. j. o něco víc než 74%, slabě, což je zase číslo, kterým se Mathesius velmi blíží Sládkovi se 79% veršů se slabým zakončením, ale pronikavě liší od Skoumala s 41%. V podrobnostech mohou tu být ovšem někdy pochyby o rytmické interpretaci Mathesiusova verše, neboť ta není ani u něho na konci verše vždy jednoznačná, ačkoli, jak jsme shora uvedli, na veršovaném překladu dramatickém theoreticky požaduje, aby v něm byl přízvuk zasazen pevně a přesně. Opravy, které by tu byly možné, nemají však vzhledem ke konstatovaným velikým rozdílům nebo shodám žádný praktický význam. Zvláštní postavení, které má Mathesiusův překlad Torquata Tassa v poměru k oběma zkoumaným překladům Hamleta pro velmi hojné ukončování verše jiným slabým slovem jednoslabičným nežli příklonkou, nabývá nového významu, když přihlédneme ke způsobu, kterým Mathesius v takových případech užívá deformace pořádku slov. Vidíme, že sahá k tomuto prostředku v plných 90% všech veršů se slabým slovem jednoslabičným na konci, kdežto u Sládka jsme to zjistili u nich jen v 80% a u Skoumala pak toliko ve 40%. Mathesius tu jde dokonce i za Zeyera, u něhož jsme našli v krátkém zkoumaném úseku slovoslednou deformaci jen v 84% všech mužských blankversů zakončených slabým slovem jednoslabičným. Že opravdu je u Mathe[9]siuse slabě zakončený blankvers s deformací slovosledu oblíbeným typem verše, ukazuje skutečnost, že se nerozpakuje užít takové deformace i tam, kde jí z rytmických důvodů nebylo zapotřebí. Někdy ovšem vede k deformaci potřeba rýmu, jak ukazují tyto verše:

Neznámou krásku veršem opěvat | z básníků všech směl Petrarka jen snad? (m. .… snad jen Petrarka?). — Když pohovět si chceme okamžik, | hned nepřítel tu pro odvahy cvik |, … (m. .… pro cvik odvahy, …) — Pospíším na břeh, člun snad najdu tam, | sedláky, kteří jedou domů, k nám, | … (m. … snad tam najdu člun …). — Jindy však rým k deformaci nepřispěl: … se navždy zříci dvora zdejšího: | já přijdu zas a přivedu ho zas (m. … a zas ho přivedu). — Děláš nám radost, sám když radost máš, | a se zármutkem tvým se rmoutíme | (m. … když máš radost sám …). — Já v nebezpečí sebe neznám už | a nestydím se upřímným teď být (m. … nestydím se teď být upřímným).

Rýmu arci užívá Bohumil Mathesius zcela volně a je opravdu otázka, zdali by ho byl na uvedených místech užil, kdyby se mu deformace slovosledu s kadencí čistě Zeyerovskou nebyla zdála něčím zcela běžným. I v tom stojí po boku Sládkovi a nikoli Skoumalovi. Překlad Mathesiusův, jak ukázaly výsledky našeho stručného rozboru, tedy úhrnem potvrzuje, že se naši moderní překladatelé v celku odpoutávají od tradice lumírovského blankversu, v jádře velmi houževnaté, ale spolu též dosvědčuje, že v jednotlivostech jsou mezi nimi značné a poučné rozdíly individuální.

 

III.

Při theoretických úvahách o rytmické stavbě českého verše jambického se dosud myslilo mnohem víc na počátek verše nežli na jeho zakončení. Tuto skutečnost i známky obratu vidíme ve dvou studiích, které problémům českého jambického verše věnoval r. 1942 Karel Horálek a z nichž první, K theorii předrážky v českém verši, vyšla v Naší řeči (26, 1942, 107 n.), a druhá, K theorii českého jambu, v Slovu a slovesnosti (8, 1942, 130 n.). Pro problém veršového konce je důležitá Horálkova polemika proti článku Otakara Zicha, „Předrážka v českých verších“, který vyšel r. 1928 v Časopise pro mod. fil. (14, str. 97 n.). V tomto článku Zich dokazuje, že tzv. jambické verše české jsou v podstatě verše s předrážkou a že mají spád sestupný a nikoli vzestupný. Předrážka, podle Zicha slovo, jehož není pro obsah veršového trupu nezbytně zapotřebí a jež proto je s ním spojeno jenom volně, patří prý v nich rytmicky k poslední stopě verše předešlého a doplňuje ji buď (při zakončení mužském) na stopu dvojslabičnou nebo (při zakončení ženském) na stopu trojslabičnou. Při svých výkladech pracuje Zich mimo jiné se dvěma skutečnostmi, které považuje za zcela zřejmé a prokázané. Je přesvědčen, že pouhým sluchem nelze vždy a neomylně poznat hranice verše, protože podle jeho mínění recitované verše plynou v jedné linii, a opírá se při analysi verše o větu, že v češtině jednoslabičné slovo, zvlášť pevně spojené se slovem následujícím, strhává na sebe přízvuk, i kdyby toto následující slovo bylo sebe důraznější. Tyto Zichovy opory nejsou spolehlivé. Proti první z nich, která je také důležitější, se vyslovuje i Horálek v článku uveřejněném v Naší řeči. Vytýká Zichovi, že neuznává verš za nedělitelný organismus, který má svou vlastní zákonitost a celistvý ráz. Je to podle slov Horálkových tím, že vychází z předpokladu, že v metrice platí jen verše mluvené, nikoli však psané, a že tu rozhoduje mluva přirozená, t. j. stejná jako v obyčejné řeči. Horálek naproti tomu zdůrazňuje, že verš je celistvě organisovaná a nedílná jednotka, a ani tam, kde uznává [10]předrážkovou povahu první nepřízvučné slabiky, nepřiřazuje se Zichem tuto slabiku k předcházejícímu verši, nýbrž ponechává ji i metricky na svém místě, uznávaje, že v takovém případě počíná verš stopou obstupnou. Právě český verš jambický vyžaduje podle jeho mínění celistvosti a uzavřenosti více než kterýkoli verš jiný a v duchu tohoto požadavku je v něm jazykových prostředků využito. Horálek také hned ukazuje, jak se to děje. Potřebě, aby byl ostře vyznačen jako uzavřená jednotka, slouží český jambický verš na příklad tím, že bývá uzavřenou jednotkou syntaktickou. S potřebou vyznačiti konec jambického verše souvisí v něm prý i obliba ženského zakončení a rýmu. Mužské zakončení posiluje naproti tomu vzestupnou linii jambického verše, která je podle Horálka nesena především přízvukovou linií větnou. Své pozorování o důležitosti přízvučné linie větné pro vzestupný ráz českého verše jambického obohacuje a prohlubuje Horálek v druhé ze svých dvou uvedených studií. Vychází sice i tam od vzestupné linie důrazové, ale rozšiřuje brzo svůj zájem podle příkladu Mukařovského (v. Kapitoly z české poetiky I, 1941, str. 208 n.) na linii fonickou, v níž má velmi důležitý úkol také intonace, a sleduje povahu a funkci této fonické linie v jambických verších několika českých básníků. Při druhém svém předpokladu Zich (nehledě k tomu, že jeho věta neplatí ani v češtině hovorové tak obecně[6], jak tvrdí) zřejmě nepočítal s tím, že větná stavba veršů není vždy táž jako větná stavba prosté prózy a řeči hovorové a že proto se naskytají i na počátku vět ve verších rozmanitější možnosti rytmické, než s jakými se shledáváme v prosté próze. To se ukazuje i v tom, že vhodnou stavbou vět a výběrem slov lze ve verších vytvořit častěji, než jak by se dalo předpokládat podle prosté řeči, počáteční slovní celky vzestupné, které naprosto nepodléhají Zichem uváděnému pravidlu o přesouvání přízvuku na počáteční nedůrazné slovo jednoslabičné. Jako doklad uvádím hrst takových vzestupných celků, jimiž se počínají verše v Nerudově Romanci o Karlu IV. Pomíjím slovní celky, jejichž první, nedůraznou slabiku tvoří spojka, a z ostatních vybírám jen ty, které mají zcela zřejmé rytmické schema × -́ ×. Pro ilustraci své svrchu uvedené věty o speciálních vlastnostech větné stavby ve verších konfrontuji vybrané příklady se stylisací hovorovou, která většinou je stavěna v rytmu sestupném.

Příklady, které jsem vybral, jsou tyto: Král Karel (v hov. řeči stejně); toť první víno (v hov. řeči to je první víno); ta velebená česká zem (v hov. řeči spíš ta vaše velebená česká zem); jsem přesvědčen (v hov. řeči já jsem přesvědčen), pan Bušek (v hov. řeči stejně); ty’s oslep’ (v hov. řeči ty jsi oslep); to víno (v hov. řeči spíš tohle víno); zprv trpké (v hov. řeči nejdřív je trpké).

Zastavme se ještě u protestu, který Horálek vznáší proti Zichovu požadavku naturalisticky hovorového přednesu veršů, stírajícího veršové hranice. Tento protest je správný, ale je zapotřebí propracovat jej podrobněji. Horálek připouští, že pro své tvrzení o metrické příslušnosti první, nedůrazné slabiky českého jambického verše k poslední stopě verše předcházejícího mohl mít Zich oporu ve verších, u nichž není na konci syntaktická pausa. V tom případě prý mají nepřízvučné částice, tvořící nejčastěji vstup českých jambů tendenci, přikláněti se k předcházejícímu verši, neboť jedině syntaktická pausa na jeho konci jim umožňuje, aby se prokliticky přimkly k následujícímu slovu vlastního verše. Přihlédněme ke konkretním příkladům. [11]Konec jednoho verše může být při přesahu, t. j. tehdy, když není mezi verši syntaktická pausa, spojen s počátkem verše následujícího syntaktickým vztahem různé síly. Když je tento vztah zvlášť silný, můžeme mluvit o přesahu těsném a ten je pro problém, o který jde, zejména poučný. Nejtypičtější případ těsného přesahu je spojení slovesa s předmětným zájmenem, které se v obyčejné mluvě přiklání k němu enkliticky (typ I.). Zcela stejné rytmické seskupení ukazuje významové sloveso s následujícím slovesem pomocným (typ II.). Těmto druhům slovesného spojení se rytmicky vyrovnává spojení podstatného jména s postponovanou náměstkou přisvojovací (typ III.), spojení, v němž po důrazném slovu následuje nedůrazné však (typ IV.), a spojení uvozovacího členu přímé otázky nebo věty vedlejší s pomocným slovesem nebo náměstkou, které by jinak byly enklitické (typ V.). Jistě by bylo možno počet uváděných typů ještě rozmnožit (doleji se o tom přesvědčíme), ale uvedených pět typů docela stačí ukázat, co myslím názvem těsný přesah. Uvádím na ně trochu příkladů z blankversů Zeyerových (Z.), Vrchlického (V.) a Sládkových (překlad Hamleta: Sl. Ham.).

Typ I.: … „Tenkrát odkloní | se, Vlastislave, štěstí od tebe (Z.); a pastýřů se ptali, až tu řekl | jim poustevník … (V.); … neb jeho volbou řídí | se celé říše bezpečnost a zdar (Sl. Ham.); Za tento mrzký skutek postavit | se musí veškerý náš majestát (Sl. Ham.); Bídný králi, vrať | mi mého otce! … (Sl. Ham.); Co chceme učinit, by mělo stát | se hned, … (Sl. Ham.). — Typ II.: a v divé vášni ženu zapřela, | jsi v ňadrech tygřice, … (V.); Ba vražda věru nikde neměla | by útočiště mít (Sl. Ham.); Co mne to stálo, nežli ukrotil | jsem jeho zuřivost! (Sl. Ham.). — Typ III.: Já dovolím, byste se rytířem | mým nazýval (Z.); … Zlatá zbroj | má v seči bohatýrské vzplane (Z.); jen abych otupělý úmysl | tvůj přiostřil (Sl. Ham.). — Typ IV.: … Nezhrdni | však, Tyre, … (Z.). — Typ V.: …, a jak | je šedinami svými královna | bez dechu utírala … (Z.); … — co | jsem chtěl říci? (Sl. Ham.); jenž mimo dobrý rozmar nemáš, čím | bys nasytil se a se oblékl? (Sl. Ham.).

Jak je již z těchto příkladů vidět, je i při těsném přesahu jistá stupnice těsnosti, jež závisí nejen na pevnosti syntaktického vztahu mezi slovy, o která jde, nýbrž i na rytmické povaze prvního z nich. Nejtěsněji lnou k sobě jistě slova v dokládaných typech přesahového švu tehdy, když první z nich, nositel přízvuku, je důrazné slovo jednoslabičné. A právě při spojení toho druhu, vyhovujícím podmínkám nejtěsnejšího přilnutí, mohu ukázat, že takové přilnutí z důvodů veršových nenastává. V Macharově sbírce „Oni“, psané 1911—1916, čteme na str. 27 tyto verše: (a sic co nejdřív) Abbé řekl, že | se pokořiti takto nemůže. Jde tu o těsný přesah označený shora jako typ V., a to s jednoslabičným nositelem přízvuku na přesahovém švu. Verše jsou však sdruženě rýmované a jednoslabičný nositel přízvuku je tu zároveň slovem rýmovým (že : nemůže). Nelze si představit, že by byl autor vytvořil tento pikantně hravý rým s přáním, aby v jeho skladbě při přednesu zcela zanikl. To by se však jistě stalo, kdyby verše, o které jde, byly podle požadavku Zichova přednášeny způsobem naturalisticky hovorovým a spojka že byla rytmicky zcela přiřaděna k počátku verše následujícího (Abbé řekl, | že se takto pokořiti nemůže). Z toho vyplývá, že jediný správný přednes těchto veršů je takový, který uchová i v prvním verši jeho rytmickou celistvost a tím ponechá spojce že dominantní rytmické postavení, umožňující uvědomit si rým, jehož je částí. V praxi to znamená, že na konci prvního verše nastane při přednesu lehké zpomalení v tempu výslovnosti, nahrazující pausu, a že v souhlase s tím intonační linie druhé polovice veršové vyvrcholí právě spojkou že. Toto pravidlo můžeme více méně rozšířit na přednes jambických veršů vůbec [12]a doplnit je požadavkem, aby vedlejší přízvuky, o něž se metrické schema opírá, při přednesu nemizely a aby zejména nebyl počet slabik ve verši zdrhovanou výslovností měněn. Porušuje se rytmická i intonační linie verše, když se v něm překotným hovorovým tempem vyslovují výrazy, jako za večera, zapěli si, neviděli toliko s jedním přízvukem, tedy -́ × × × místo -́ × -̀ ×, a celá zvuková stavba verše se bortí, když v něm herec, jak jsem sám slyšel, zdrhne synkopou trojslabičné slovo Janovan ve slovo dvojslabičné: Jan(o)van. Básník, když psal své dílo, dobře věděl, proč je píše veršem a nikoli prózou, a jeho uměleckého úmyslu se musí při přednesu dbát. Jestliže se verše říkají na jevišti nebo v rozhlase jako čirá próza, není to vítězství přirozenosti, nýbrž hrubý prohřešek proti čistotě stylu. Platí to zejména o přednesu veršů nerýmovaných.

Početnost těsných přesahů, jejich ráz a podmínky jejich výskytu patří k věcem, které velmi význačně určují povahu jambických veršů, a zasluhují proto pečlivé a soustavné pozornosti všech, kdo se jambickými verši zabývají. Proti přesahu volnému a proti veršům bez přesahu je těsný přesah vždycky něco abnormálního, ale důvody jeho užití a tedy i jeho úkol mohou být různé. Někdy je úmyslně voleným prostředkem, kterým se dosahuje zvláštního uměleckého účinku, jindy je zase toliko východiskem z nouze. Již předem se dá čekat, že se s takovými těsnými přesahy vytvořenými z rozpaků budeme setkávat především ve veršovaných překladech cizích blankversů. Proto charakteristika takových překladů vyžaduje i prozkoumání těsných přesahů v nich obsažených. V obou českých překladech Hamleta, jejichž veršové zakončení jsme zkoumali v první části této studie, mají se věci po této stránce takto. V Sládkově překladu jsem našel 20 těsných přesahů náležících k typům, které jsme shora stanovili, a to třináct těsných přesahů typu prvního, tři typu druhého, jeden typu třetího, žádný typu čtvrtého a tři typu pátého. Přitom jde v sedmi případech o těsný přesah příkrý, v němž prvním slovem na přesahovém švu je jednoslabičné slovo s hlavním přízvukem, a třinácti případech o těsný přesah tlumený, v němž se první slovo na přesahovém švu končí slabikou s přízvukem vedlejším (11krát -́ × -̀) nebo slabikou nepřízvučnou (jednou -́ ×, jednou -́ × -̀ ×). U Skoumala jsem shledal devět těsných přesahů patřících do našich typů, a to tři těsné přesahy typu prvního, jeden typu druhého, žádný typu třetího, žádný typu čtvrtého a pět typu pátého. Z nich je pět těsných přesahů příkrých a čtyři těsné přesahy tlumené (dvakrát -́ ×, jedenkrát -́ × -̀ a jedenkrát -́ × -̀ ×). Jak je vidět, můžeme konstatovat u Skoumala ve srovnání se Sládkem nejen značnou redukci v počtu těsných přesahů, nýbrž také zajímavé přeskupení v početnosti jednotlivých typů a v poměru přesahů příkrých a přesahů tlumených. Rozdíl mezi oběma překladateli ukazuje také zkoumání přesahů polotěsných, které odpovídají našemu typu prvnímu a druhému, ale tak, že tu nenásleduje potenciálně enklitická náměstka nebo pomocné sloveso po slovesu, k němuž patří, nýbrž po nějakém jiném slovu, k němuž se víže méně těsně. K těsnému přesahu se blíží přesah polotěsný tehdy, když je tvořen příkře, to jest, když prvním slovem na přesahovém švu, je jednoslabičné slovo s hlavním přízvukem. V Sládkově překladu jsem našel celkem 22 polotěsných přesahů a z těch je 7 tvořeno příkře, u Skoumala je jich z celkového počtu třiceti polotěsných přesahů 14 tvořeno příkře. Vidíme, že se úhrn těsných i polotěsných přesahů u Sládka a Skoumala téměř vyrovnává (u Sládka 20 + 22 = 42, u Skoumala [13]9 + 30 = 39), ale rozdělení obou typů je u obou právě opačné: u Sládka je těsných přesahů skoro tolik jako polotěsných, u Skoumala víc než třikrát méně. Skoumalově veršovnické praxi vyhovují však přesahy příkře stavěné zřejmě víc než veršovnické praxi Sládkově, neboť dosahují u něho mnohem většího procenta zkoumaných přesahů. Při přesazích těsných má Skoumal 56% přesahů příkře stavěných proti 35% u Sládka, při přesazích polotěsných 47% proti 32% Sládkovým. Tato poměrná čísla jsou zcela ve shodě s tím, co jsme v první části své studie konstatovali o větší Skoumalově zálibě v silném zakončení mužských blankversů. Jako folii uvádím čísla o těsných a polotěsných přesazích zkoumaných typů v překladu Goethova Torquata Tassa od Bohumila Mathesiuse. Těsných přesahů v našem slova smyslu jsem tam našel 29, přesahů polotěsných 106 a přitom připadalo z těsných přesahů 24 typu prvnímu, 3 typu druhému a 2 typu čtvrtému, kdežto pro typ třetí a pátý jsem nezjistil žádný doklad. Celkem lze říci, že Mathesius sahá k přesahům obojího zkoumaného druhu více než třikrát častěji než Sládek a Skoumal. Nápadným podílem přesahů polotěsných se přitom blíží zřetelně Skoumalovi, kdežto v rozdělení přesahů těsných na jednotlivé typy je zase mnohem bližší Sládkovi. K přesahům příkrým náleží u Mathesiuse jeden přesah těsný, t. j. něco přes 3% z celkového počtu 29, a 19 přesahů polotěsných, t. j. necelých 18% z celkového počtu 106. Malým podílem přesahů příkrých se tedy liší Mathesius zase jak od Sládka, tak (v míře mnohem větší) od Skoumala. Vzájemný poměr všech tří překladatelů se dobře osvětlí, když u každého z nich sloučíme v jednu skupinu na jedné straně všechny přesahy těsné i polotěsné a na druhé straně všechny přesahy příkré a všechny přesahy tlumené. Tím dostáváme tato čísla: u Sládka 42 = 14 + 28, u Skoumala 39 = 19 + 20, u Mathesiuse 135 = 20 + 115.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 1, pp. 1-13

Previous Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v březnu a dubnu 1942

Next František Trávníček: Věty se spojkou aniž