„Retuňk proti Antikristu“ není od Komenského

Josef Hendrich

[Články]

(pdf)

-

Naše úvaha se týká spisu Retuňk proti Antikristu a svodům jeho, kteříž v zarmoucených těchto časích mnohým k zahynutí nešťastně se rozmáhají a nejedněch od víry odstupování se děje, těm, kteříž by duše své retovati a před zahynutím vystřáhnouti dáti chtěli, podaný od jednoho z milovníků Ježíše Krista. Tento spis vydal B. Souček pod názvem Jan Amos Komenský O papežství (Praha, 1924). Chceme vésti důkaz, že tento spis nemůžeme přičítati Komenskému a že tedy není totožný s tím Retuňkem Komenského, o němž mluví v listě Montanovi.

 

1. Vývoj problému. Základním údajem je zmínka Komenského v listu Montanovi (Patera, Korespondence, str. 234):

[26]Persecutionum nubes colligi animadvertens (fulmen enim micat prius, quam ferit) scripsi Praemonitiones adversus Antichristianas seductiones (Retunk etc.), opus justae molis, typis quidem (propter adhibitas superiorum censuras, deliberationes, dilationes, intervenientemque ruinam ipsam) non vulgatum, variorum tamen manibus varie transcriptum.

V této zprávě máme zachováno jen jedno slovo českého nápisu tohoto českého spisu, Retuňk.[1] Vidíme, že obsahoval výstražná napomenutí proti svodům Antikristovým, že to bylo dílo pracné, ale že nebylo vytištěno. Datum Komenský neuvedl, ale zařadil svůj Retuňk mezi Listy do nebe a Přemyšlování o dokonalosti křesťanské. Výtisk Listů do nebe klade Komenský (v dopise Montanovi) do roku 1617; máme však výtisk jen z roku 1619. Předmluva k Přemyšlování má datum 18. února 1622. Pohromou (ruina), o níž Komenský mluví a která se dostavila po sepsání spisu a po průtazích, je míněna buď bitva bělohorská nebo staroměstské popravy. Tím vším je pro spis Komenského potvrzován terminus ante quem začátek roku 1622, terminus post quem rok 1619. (Datum 1617, které uvádí o Listech Komenský v dopise Montanovi, vzniklo omylem; Listy do nebe vznikly z počátků kněžského úřadu ve Fulneku, který nastoupil Komenský až 1618).

V kterém spise máme hledat Retuňk Komenského, o tom byla od začátku nejistota, která zdánlivě skončila v poslední době. Uvedu pro orientaci několik závažnějších hlasů.

Českými spisy Komenského zabýval se Hanuš v zasedání Královské společnosti nauk (Věstník Král. čes. společnosti nauk, 1868, str. 73n.), Uvádí tam, že Koniáš znal jen anonymní Retuňk duchovní věrným a mnohými pokušeními zemdleným křesťanům k posilnění podaný; vede jej mezi těmi knihami, které mají býti zcela vyhlazeny. Tento Retuňk duchovní máme zachován rukopisně v témž svazku jako Drabíkovo Nahlédnutí do hrozné propasti. Obsah tohoto Retuňku duchovního, stejně jako jeho sousedství s Drabíkovým Nahlédnutím, svědčí podle Hanuše pro autorství Komenského.[2] Ale zároveň upozorňuje Hanuš na jiný Retuňk, jehož rukopis se chová v Českém museu, na náš Retuňk proti Antikristu. Je-li tento spis v nějaké souvislosti s Komenským, je prý nesnadno určiti; proto sluší čekati na nějakou okolnost vnější, aby rozhodla mezi oběma Retuňky. (Poněvadž se tu Retuňkem duchovním nebudu podrobněji zabývati, upozorňuji, že obsahem i rozsahem se zcela liší od Retuňku proti Antikristu; naprosto není jeden pouhou modifikací druhého, a je tedy správná diagnosa Hanušova, že se máme rozhodnouti pro jeden nebo pro druhý — pokud se ovšem neobjeví možnost třetí.)

Po Hanušovi trvala nejistota dále, ale vážky se klonily — zrovna jako u Hanuše — spíše k Retuňku duchovnímu. Tak Beda Dudík (Über die Bibliothek Karls von Žerotín in Breslau, Věstník Král. čes. společnosti nauk, 1877, str. 234n.) nasel Retuňk duchovní v knihovně Žerotínově a uvádí jej jako dílo Komenského. Připomíná však (proti Jirečově Rukověti), že Retuňk duchovní byl tištěn roku 1626. To by nebylo ve shodě s výrokem Komenského, že jeho spis zůstal v rukopisech.

Zoubek (Život J. A. Komenského, 1871) přidržuje se ve svém soupise Hanuše, na něhož odkazuje. Přiklání se tedy k Retuňku duchovnímu, který prý mohl býti tištěn bez vědomí Komenského. V druhém (posmrtném) vydání Zoubkovy knihy (z roku 1892) zůstává v seznamu Retuňk duchovní, ale je připojen (J. V. Novákem) odkaz na Menšíkův článek o novém rukopise. K tomu se připojuje zmínka o Ribayovu katalogu, podle něhož byl Retuňk duchovní tištěn r. 1696! Je tedy zmatek rozmnožen. Menšíkův feuilleton (Národní listy, 9. pros. 1891) netýká se Retuňku duchovního, nýbrž vídeňského rukopisu Retuňku proti Antikristu. [27]Menšík přičítá tento Retuňk proti Antikristu Komenskému a soudí, že jej Komenský napsal po Bílé hoře, když se skrýval u Žerotína.

Kvačala ve své německé knize z roku 1892 (str. 44) konstatuje, že z různých opisů Retuňku nemůžeme žádný prohlásit za ten spis, který Komenský předložil starším. V bibliografii k své knize má Kvačala zmatek (str. 70, čís. VII.). Uvádí název Retuňk duchovní věrným a mnohými pokušeními zemdleným křesťanům ku posilnění podaný; dodává, že podle Ribayova katalogu (str. 66) byl tento spis tištěn r. 1696. Nerozlišuje dobře Retuňky, když pokračuje: „Verschiedene Exemplare davon: 1. Retuňk proti Antikristu … — 2. Retunk duchovní, t. j. spis užitečný z Písma Sv. v čas nynějšího soužení potřebný. Ribays Bemerkung: Diversum opus ab illo, quod sub codem titulo impressum habeo (p. 93).“ Podle toho bychom měli dvojí Retuňk duchovní, názvem se částečně lišící;[3] také slyšíme o dvojím roku tisku, 1626 a 1696; z poznámky Ribayovy možno soudit, že měl v rukou jeden Retuňk v rukopise. Ale nakonec odkazuje Kvačala na Menšíkův článek; zdá se mu pravděpodobné Menšíkovo datování na rok 1622 a končí: „somit hätte jenes Werk die meiste Wahrscheinlichkeit, dass es ein Werk des Comenius ist.“

Nejasností nezbavil se ani J. V. Novák ve velkém životopise Komenského (str. 50 a násl., sešit první, vyšlý až posmrtně r. 1920). Komenského slova z listu Montanovi (o mracích pronásledování a o blesku, který udeří) vztahuje Novák na rok 1620, kdy do Čech vrazil bavorský vévoda Maxmilián. Novák upozorňuje, že spis Komenského byl zřejmě delší, a proto „stručné spisky současné pod názvem Retuňk proti Antikristovi také tiskem vydané (1626) jsou buď pouhé výtahy z práce Komenského nebo nemají s ní vůbec pražádné souvislosti“. (Zřejmo, že tu Novák nerozlišuje přesně názvy; Retuňk duchovní, práce celkem stručnější, výtahem z Retuňku proti Antikristovi není!) Za dílo Komenského pak prohlašuje Novák Retuňk proti Antikristu; rok 1622 považuje za datum sepsání rukopisu vídeňského: sepsání knihy samé klade na rok 1620; ví, že terminus ante quem je smrt Pavla V., kterou jakýmsi nedopatřením klade na 28. leden 1620 místo 1621. Tak se jeho datování dostává do rozporu s tím, co sám o situaci z roku 1620 líčil. Kdyby byl neměl chybné datum Pavlovy smrti, byl by asi položil Retuňk spíše na začátek roku 1621. Prudkost některých míst Retuňku vysvětluje mládím Komenského.

Za zcela nepochybné dílo Komenského prohlásil Retuňk proti Antikristu B. Souček, vydav jej pod názvem zbytečně změněným O papežství (Praha, 1924). Souček ovšem viděl, že jsou v Retuňku místa, která neodpovídají Komenskému (zejména, že se autor prohlašuje za starce); proto přišel s novou teorií: „Nehledě k možnosti literární fikce, sotva bude daleko pravdy přičísti pochybná místa nějak na vrub (snad ve spojení s „censurováním“ Retuňku) b. Janu Láneckému (Laneciovi), představenému Komenského v začátcích jeho duchovní práce a tehdy opravdu starci († 1626 ve věku 72 let).“

Součkovo vydání přineslo k dosavadnímu materiálu úplné novum: opřel se o nově poznaný rukopis ze Staré Turé (nyní v majetku doc. dr. Frinty), v němž je o Retuňku proti Antikristovi výslovný údaj: Sepsaný leta Páně 1617. Na toto datování by sotva kdo přišel podle slov Komenského (že psal Retuňk za sbíhání mračen před úderem blesku, před příchodem pohromy). Nicméně musíme s tímto datem vážně počítati a zjistit, zda je toto datum možné, když si neumíníme na Komenského.

Recensi o tomto vydání napsal do Archivu (VIII, 1925, str. 27 n.) Jan Kvačala. Datum se mu zdá podivné; na osudy Komenského se ne zcela hodí. Ostatně prý původcem tohoto Retuňku sotva byl Český bratr. Pro své pochyby uvádí Kvačala zejména tyto důvody:

Ale rozličné výpovede svedčia, že je poriadateľ spisu odtisknutého lutherán, alebo, ako novšie píšu: novoutraquist. Tak str. 13, kde je Luther pred Husom spomenutý, taktiež 54; str. 200: Bratří majú školy, „naše podobojí“ sú nie ako bratrské; str. 234: „bratrskí kňazia“ tiež podliehaju trunku, ačpráve majú [28]řád. — Pri pôvodnosti dátumu je vylúčený Komenský čo autor podľa miest ku koncu opisu, kde pôvodca píše, že je na konci púti zemskej (str. 247), že je osamotelý bez priateľov (str. 254). … pravdepodobnejšie je, že máme před sebou prepracovaný nejakým utraquistom spis Komenského. P. vydavateľov dohad o Láneckom nepadá na váhu.

Utrakvistickú ruku prezradzuju aj jiné miesta: že v kráľovstve panuje Augšburská konfessia, invariáta a variáta, str. 57—8; — — aj opätovné spomínanie Flaciovho Katalogu sa nie velmi hodí do spisu — bratrského (13, 55).

Jinak uznává Kvačala, že některé okolnosti by se na Komenského hodily. Vedle Součkovy teorie o tajeni a zásahu Láneckého máme tedy novou teorii Kvačalovu, že Retuňk proti Antikristu může býti utrakvistickým přepracováním neznámého Komenského.

F. M. Bartoš v čl. První česká kniha mladého Komenského (Archiv, seš. 15, 1940, str. 3 a n.) přijímá Součkovu teorii o tajení (ale neuvádí a tím snad zamítá předpoklad o účasti Láneckého). Bartoše zajímá především překvapující vědecká výzbroj mladého Komenského; neboť autor Retuňku proti Antikristu zná i díla nedávno vydaná, Mornaea (1611), Balea (s Lydiovým dodatkem z roku 1615, jak zjistil Bartoš) a La Bassecourta (1615 a 1616). Bartoš soudí, že tyto knihy mohl Komenský míti z knihovny Žerotínovy; opatrnému Žerotínovi přičítá Bartoš také účast na negativním rozhodnutí starších Jednoty o tisku Retuňku. Námitkami Kvačalovými zabývá se Bartoš jen stručně v poznámce pod čarou. Zdá se mu, že proti luteránovi mluví užití literatury kalvinské a pominutí protipapežské literatury luterské s výjimkou Flacia. Výklad o rozdílu mezi církví podobojí a bratrskou (str. 58) ukazuje prý na člena Jednoty, dobře informovaného o poměru církví po Majestátu. (Ale třeba uvážiti, že skladatel Retuňku byl ve svém protipapežském boji tak nevýlučný, že citoval i literaturu katolickou. Co praví o poměrech po Majestátu, je tak povšechné, že to mohl dobře vědět i katolík; mimoto, jak uvidíme, nehodí se to tvrzení o poměrech na Moravě.)

Článku Bartošovu věnoval pozornost Jaroslav Ludvíkovský ve své recensi příslušného sešitu Archivu (v Naší vědě 21, 1942, str. 59 n.). Kvačalovy námitky se mu nezdají dostatečně vyvráceny. Recensent soudí, že otázka autorství by si zasluhovala podrobnější revise. Takovou revisi chceme podati tímto rozborem. Všimneme si nejdříve, co lze vytěžit z knihy samé o autorovi Retuňku proti Antikristu, o autorově prostředí a o době sepsání.

 

2. Kdy byl napsán Retuňk? K datování máme některé pokyny v knize samé. Základní z nich se týkají papeže Pavla V., který vládl od roku 1605 do 1621; prohlašuje se v nich za jeho souvěkovce.

Kap. VII, 13, str. 70: Od jejichž úsudku neodstoupil-liž nynější papež, kterýž pod prokletím druhou částku lajkům zapověděl?

Kap. XIV, str. 98: — — — successí a posloupnost hned od Krista a apoštolů mají a vyčísti umějí, jak kdy který biskup po kterém byl, hned od Petra až do nynějšího papeže Pavla V.; etc.

Kap. XIV, str. 104: A nynější papež, Pavel V., jak dostal papežské stolice, vypisuje se v té suplikací, kteráž z Říma k císaři a králům poslána byla léta 1612.

Kap. XXI, 13, str. 168: Podobné nynějšímu papeži píší: Paulo V., vice Deo.

Terminus post quem je tedy rok 1612 v textu uvedený, terminus ante quem 28. ledna roku 1621, den smrti papežovy. Kdybychom se přidrželi B. Součka, mohli bychom [29]první termín posunouti na rok 1614. Souček se totiž domnívá, že tou zápovědí kalicha pro laiky se míní Rituale Romanum, vydané 1614. Ale Rituale se týká jen formální stránky svátostní, žehnání, pobožností, procesí a podobně; bylo na svou dobu pokrokem, a papežské breve z 20. června 1614 pronáší jen přání, aby se Rituale zavedlo obecně. Zápovědí pod prokletím mínil autor Retuňku jistě opatření jiné, které se mi nepodařilo zjistiti.

K datování můžeme přibrati také místo, kde se mluví o vítězném odporu Nizozemců a republiky benátské.

Kap. XII, str. 93: Nadto kudy schází, že v Nydrlandu confoederantům odolati nemůžete, ježto vám Hišpan vší moci své propůjčuje? ba vyprázdnil na to všecky své poklady, a hle, nic nezpravil! Čímž to medle také, že Benátčanům těchto let nemůžete odolati?

Ten přítomný čas „odolati nemůžete“ bylo by nejlépe chápati o době současné. Ale víme, že příměří mezi Španěly a protestantským Nizozemím bylo uzavřeno již roku 1609, a to na dvanáct let. Toto dvanáctiletí však neuplynulo zcela bez projevů nepřátelských. Zejména se schylovalo k nové válce za sporů o dědictví jülišské, které začínají právě v roce příměří. Roku 1614 vytáhl do pole Spinola, ale také nezávislí Nizozemci vyslali vojsko pod velením prince Morice a Viléma Ludvíka; nicméně už 12. listopadu došlo k dohodě. Poté se začíná klonit k bojům mezi Nizozemci a Španěly až za českého povstání. (Viz P. J. Blok, Geschichte der Niederlande, sv. 3 a 4.)

Spor Benátek s papežem Pavlem V. začal roku 1606 pro neshody o jurisdikci a církevní majetek. Papež vyhlásil klatbu; na stranu papežovu se postavil Filip III., který slíbil, že Španělsko se postaví s celou mocí za jeho požadavky; Benátčanům přál Jindřich IV., ale celkem se Francouzi omezovali jen na dobré rady. Konečně se oba panovníci ujali zprostředkování a na jaře 1607 došlo k dohodě; Benátčané slíbili, že budou svých zákonů užívati jen v duchu zbožnosti, ale neodvolali je. Tak se mohly obě strany tvářit vítězně. Roku 1608 pokoušel se anglický vyslanec Wotton o založení protestantské obce v Benátkách, avšak marně. Od té doby se poměr Benátek k Římu lepšil, hlavně papežovou vlídností. (Pastor, Geschichte der Päpste, 12, 1927, kap. IV.)

Kdybychom neměli v Retuňku žádné jiné časové opory než citované místo o Nizozemcích a Benátčanech, rozhodli bychom se jistě pro dobu před uzavřením příměří španělsko-nizozemského, a to s ohledem na ukončený spor benátský pro léta 1607 až 1609. Poněvadž však terminus post quem podle místa dříve citovaného jest 1612, musíme se domnívati, že autor, užívaje slov „těchto let“, vidí před sebou ještě živě úspěch nizozemského a benátského odporu.

Málo získáme ze zmínky o persekucích v západní Evropě, na Moravě a v Polsku.

Kap. XXI, 18, str. 177: Mnoho v Hišpanii, Frankreichu, Anglii, Nyderlandu a jinde meč krve vylil jim k vůli a mnohé oheň sehltil jim k líbosti, a děje se do dnešního dne, kdež moc mají. A ať na bližší příklady oči obrátím: v království polském a markrabství moravském nyní těchto časů jak se protivenství rozmáhají proti těm, kdož se šelmě klaněti nechtí, není neznámé.

V Polsku se dařilo evangelíkům trvale špatně za Sigmunda III. (1587—1632), který se vydal zcela v ruce jesuitů (Jos. Th. Müller, Gesch. der Böhm. Brüder III, 1931, str. 150 n.). Pokud jde o Moravu, bylo by snad možno mysliti na rok 1612, kdy byli předáci olomouckých luteránů předvoláni do Vídně a uvrženi do vězení; od resignace Karla St. ze Žerotína r. 1615 přibývalo pak nátlaku na všech stranách, [30]ale tak, že nevyhrocoval v křiklavější případy. (Odložilík, Karel St. ze Žerotína, 1936, str. 134 a j.) Nesprávná je domněnka, vzniklá z fantasií Jaschkových, že za pobytu ve Fulneku trpěl Komenský a Bratří vůbec utiskováním se strany tamního kláštera. Panství fulnecké mělo bratrskou vrchnost, klášter neměl ve Fulneku žádného vrchnostenského práva (srov. A. Turek, J. A. Komenský ve Fulneku, Vychovatelské listy 1939; týž, Fulnecko, Brno, 1940.)

Nové opěrné body získáme sledováním použité literatury; neboť autor Retuňku užil i literatury zcela nové, jak ukázal Bartoš. Časově posledními spisy jsou podle toho Baleus s Lydiovým přídavkem z r. 1615, a polemika Fabricia de la Bassecourta z r. 1615 (a měl-li autor Retuňku v ruce dílo úplné, tedy r. 1616). Tím se dostáváme do blízkosti data, které uvádí rukopis ze Staré Turé, 1617.

Toto datum je pravděpodobné také tím, že autor je ještě pln sebedůvěry a očekávání evangelického vítězství; na př. volá k jesuitům (str. 253): „A hle, nemají prospěchu vaše předsevzetí; jak často nasnujete, tak často Pán Bůh vám šiky mate.“ Podobně str. 93 a jinde, srov. Bartoš, str. 6. Nenacházím žádné narážky na české povstání z 1618 nebo na dobu další. To ovšem nesouhlasí s datováním práce Komenského, jak jsme je výše vyčtli z listu k Montanovi (rok 1619—1622).

 

3. Kde byl napsán Retuňk? Retuňk byl napsán v Čechách, nikoli na Moravě. O tom svědčí tato místa:

a) Kap. VI, str. 56|57: V království tomto strana evangelická aneb pod obojí na dvé jest: nčkteří augšpurské confessí staré se přídržejí, jiní ji tak oblibují, jakž od Filipa Melanctona obnovena a vysvětlena byla. Jinéť sic ceremonie jsou těch, kteříž se řádem administratorovým zpravují, jiné v něčem těch, kteříž k řádu seniora konsistoře přináležejí a Jednotou Bratrskou slovou. Etc.

Autor se tedy hlásí „k tomuto království“, píše v Čechách. Také to, co říká o konsistoři, týká se zřejmě poměrů, jak byly vytvořeny Rudolfovým majestátem z roku 1609. Ale tato úprava pro Moravu neplatila, poněvadž Morava už od roku 1608 patřila Matyášovi. Komenský sám napsal, že Moravané ke konsistoři České vůbec nepřináleželi immediate, srov. jeho Ohlášení, XIX, 1: v Moravě (kdež větší díl Jednoty, kněží i lidu vždycky byl), kteříž k tomu sjednocení a konsistoři České immediate nepřináleželi, zvláště tehdáž, když Morava od království Českého byla odtržena, v držení krále Uherského zůstávajíc.

b) Kap. XXI, 18, str. 177: — To všecko že činí papež a všecky, kdož s ním jha táhnouti se zpěčují, morduje mečem a ohněm, trápí vězením a jímáním a v loupež statků vydáváním etc., to světu známé jest. Mnoho v Hišpanii, Frankreichu, Anglii, Nydrlandu a jinde meč krve vylil jim k vůli a mnohé oheň sehltil jim k líbosti, a děje se do dnešního dne, kdež moc mají: A ať na bližší příklady oči obrátím: v království polském a v markrabství moravském nyní těchto časů jak se protivenství rozmáhají proti těm, kdož se šelmě klaněti nechtí, není neznámé.

Zde autor postupuje od příkladů vzdálenějších k příkladům bližším. Ve stejné řadě těchto bližších příkladů jsou království polské a markrabství moravské. Pisatel tedy nepsal ani v Polsku, ani na Moravě, nýbrž v Čechách.

 

4. Ke které konfesi patřil autor Retuňku? Není z Jednoty bratrské. Píše způsobem, jaký nelze očekávati od příslušníka Jednoty. Mimoto se výslovně hlásí mezi utrakvisty. V Retuňku se užívá o Bratřích názvu pikharti, který Bratří sami odmítali.

[31]Kap. VI, 3, str. 53: Vaše církve nové jsou, nedávno povstalé, pikhartská před půl druhým stem let, luterianská, tuším, před sta lety, kalvinistové ještě jsou poslednější. — VI, 4, str. 55: — — jinak kalvinisté, jinak luteráni, jinak pikharti věří, etc.

Jak se Bratří chovali k názvu pikhartů, o tom máme mimo jiné svědectví v Řádu Jednoty i u Komenského. Podle předmluvy Řádu „nepřátelé titulem pikhartů hyzdili“ Jednotu (XII, 16); ve svědectvích k Řádu překládá se výraz „fratres Picardi“ do češtiny jen slovem Bratří (XVII, 140 a 141). Nepřátelé Jednoty „rozněcovali v lidu nenávist proti stoupencům čistého učení, přikládajíce jim nenáviděné jméno pikharti (Stručná historie, 36). Kdyby byl autorem Retuňku příslušník Jednoty, neužíval by pro Bratří označení pikhart.

O Lutherovi mluví Retuňk způsobem, který neodpovídá pojímání bratrskému.

Kap. VI, 3, str. 54: A protož doptávali-li by se, jakž obyčej mají: kde byla církev vaše před Lutherem a před Husem?, může se odpověděti: tu, kdež také církev Boží byla za času Eliášova, etc. — VI, 5, str. 59: Patrnéť jest to, že vašimi bludy tak zmotáno bylo všecko náboženství, že nebylo předkům našim (Husovi, Luterovi etc.) lze, pojednou všeho napraviti, etc.

Pro Jednotu nemá smysl otázka, kde byla Jednota před Lutherem; ta má smysl jen o evangelících vůbec. Důležitější je však místo druhé, kde za „naše předky“ se prohlašuje Hus a Luther. Luthera mezi své původce Bratří nepočítali. Jak známo, vyjednávali s ním; Husa nazývali českým prorokem, Luthera německým apoštolem (Ohlášení, důvod 18, XVII, str. 341); „ví svět, že učení Jednoty naší známé jest církvím evangelickým hned od Luterových časů, a že není nové, ale před Luterem ještě rozhlášené“ (Ohlášení, důvod 33; XVII, 420). Výše citované výroky z Retuňku jsou tedy pochopitelné u luterána (novoutrakvisty), ale nejsou pravděpodobné od pisatele bratrského.

Nářek na opilství i mezi Bratřími nezní tak, jako by byl pronášen z lůna Jednoty; slova o řádu a kázni (jimiž se Bratří chlubívali) dají se sotva vyložit jinak, než že trochu ironicky jich užívá někdo mimo Jednotu stojící.

Kap. XXX, str. 234: Obzvláštně pak přemrzuté to ožralství a lakomství nyní vás zhusta se zmocnilo a smradíte tím ošklivě nejedni; i té Bratrské jednoty někteří kněží, kteříž jindy obzvláštně před jinými chválu středmosti mívali, čistě sobě v truňcích odpouštěti počínají (nečiním jim křivdy) a zapomínají na předků svých ctnost. Ač ne o všechněch se mluví. Mezitím, poněvadž řád a kázeň máte mezi sebou, milí Bratří, podlé čehož snáze vám jest neřády přetrhovati, proč nepřetrhujete? abyšte příkladem aspoň svým jiným k svaté středmosti příčinou byli.

Autor Retuňku se hlásí mezi podobojí a odlišuje se od Bratří (jak už Kvačala uvedl).

Kap. XXIX, 3, str. 230: Zvláště pak (povím, což v pravdě smýšlím) v školách bratrských, kterýchž ač nemnoho a nevelkých mají, avšak, pokudž toho povědom jsem, nejpředněji v pobožnosti mládež cvičí a bázeň Boží hned z mládí v ně uvodí, což v pravdě jest největšímu umění učiti a hned nebeskou moudrost v mládež uvoditi. K nabývání zevnitřního literního umění není-liť v školách našich pod obojí tak, jako tamto, příčin, vždyť jsou, a kdyby i v té částce aneb patronů škol aneb učitelů školních větší byla pilnost, věrnost a práce, nic by tuto mládeži křesťanské se nedostávalo k nabývání šlechetnosti všelijaké.

Co se v této kapitole vytýká rodičům evangelickým, že posílají své děti do škol nepřátelských, zejména jesuitských, nehodí se na Bratří. Ale nejdůležitější jest to rozlišování „škol našich pod obojí“ od škol bratrských.

 

5. Autor Retuňku o sobě. Autor Retuňku si přál zůstati neznám. Něco málo o sobě naznačuje na začátku a ku konci spisu.

[32]a) Předmluva (K čtoucímu napomenutí), str. 7|8: Já kdo jsem, kterýž tebe retuji, na to se neptej. Boží slávy hledám a ne své, žádostí spasení lidského a ne pověsti jména svého k tomu, což činím, veden jsa; čemuž svědomí mé svědectví vydává. Totoť toliko povím, čtenáři, že jsem jeden z těch, kteříž z milosrdenství Božího utvrzeni jsou při Kristu a pravdě jeho a sebou podle toho před Antikristovými svody bezpečni, a kteříž příčinou jiných úpějí a v hořkosti tráví dny své pro potření lidu Božího a potlačování pravdy jeho, kteréž se nešťastně děje.

b) Kap. XXXII, str. 246|7: Svědek mi jest zajisté Bůh, že miluji pokoj se všechněmi lidmi a podlé toho že jsem se ne pro rozbroj a pro zanícení různic v toto vydal, než z lásky upřímné křesťanské, kteráž plápolá v srdci mém; pro niž rád bych, aby všichni křesťané tak jasně pravdu Boží znali a ji od bludů a svodů rozeznati uměli, jakž mně a jiným mnohým z milosti Boží toho se dostalo. Bude-li se vám zdáti, že bloudím, vězte však, že já podlé dobrého svědomí, s nímž před Boha strojím, činím, což činím. A ač vím a jist jsem, že bídní bludaři jste i dosti zapeklenění někteří, a jsem tím tak jist, jako jist jsem, že ruku mám, kterouž toto píši, avšak že ani proti vám srdce nenávisti hořícího nemám, zná ten, kterýž je zformoval a mně toto píšícímu přítomen jest. Než lítostí toliko nad vámi, kteříž zahynutí sobě dobýváte, naplněn jsem. Protož ani napotom s vámi se (jednou vám a všechněm nebezpečenství osvědče) nesnadniti úmyslu nemám, zvláště poněvadž i věk můj takový jest, že nemám proč dlouhého sobě s vámi na světě bytu slibovati, než propuštění toliko čekám. — — Aniž zvíte, kdo jsem já, kdož vás a všecky hynoucí retuji, leč když se při vzkříšení blahoslavených uhlédáme.

c) Tamtéž, str. 254: Naposledy ještě vám zpověď činím, patres milí, a to upřímně, jakž věrná pravda jest: že já sám jediný bez kohokoli z živých lidí navěší neb pomoci toto píši a na světlo vydávám. A o tom oznamuji vám proto, že mstivost mysli vaší znám, a abyste ji proti nevinným příčinou mou vylévati měli, tomu bych nerád. Jestliže tedy mne neznáte, proti jiným, v této příčině nevinným, povstávati nechtějte. Já, co činím, z nucení svědomí svého činím a vůli Pána svého v tom konám.

d) Zavírka, str. 255: Já kdo jsem, opět pravím, neptej se. Tomu, kterýž mne učinil a vyvolil k světlu, nýbrž kterýž toto vnukl a poručil, znám jsem. Z lidí abych komu znám byl v předsevzetí svém, nevím. Jména svého ani místa přebývání nejmenuji, ani kterého řádu obnovených církví se přidržím, nedotýkám, ani duchovní-li osoba či světská, jakého stavu a povolání, nedokládám; proto naprosto, abych na samu věc, ne na lidi mysl obrátil. Žádný tedy na to, kdo mluví, se neohlédej, než co se mluví, toho aby šetřil, pozor měj. Pakli kdo z známějších mně, kdo jsem, se ponadáváš, mejž známost tu sám sobě, aniž mne vyjevuj, zavazuji tebe. Nechť se samy věci soudí a jiného nic. Jestliže však vždy něco více o mně čtenář věděti žádostiv jest, povím, že jsem z milosti Boží crucem et lucem Christi profitentium, aniž místa k bytu stálého mám, vyznávaje s jinými svatými Božími, že příchozí jsem na světě, sám sobě toho bývám svědkem. Ale v nebeské vlasti mně i věřícím vsechněm chová se odpočinutí věčné, do něhož bych zavolán byl, potěšeně očekávám.

 

6. Důvody proti autorství Komenského.

a) Proti Komenskému svědčí důvody, obsažené už v předešlých odstavcích: autor nebyl Český bratr; co o sobě píše, nehodí se na Komenského. Vycházíme-li z data 1617, pak můžeme na Komenského mysliti tím méně; nebyl tehdy v Čechách, vedlo se mu poměrně dobře a neměl ještě důvodů k pesimismu o budoucnosti evangelíků; datum 1617 se nehodí k údajům listů Montanovi.

b) Komenský věřil v tak zvanou donaci Konstantinovu, že totiž císař Konstantin věnoval papeži Sylvestrovi Řím a Italii. Viz Napomenutí církvím, § 68 celý. Komenský tam dokazuje, že odpůrci se marně hájí donací Konstantinovou (pokud jde o bohatství a světskou vládu), a dává svým odpůrcům trojí odpověd: 1. Konstantinovy dary (dané a přijaté mimo vůli boží) se změnily v jed; 2. horlivost Konstantinova byla zbožná, ale bez vědění; 3. Konstantin nemohl předvídati zneužití svého daru a zhoubu církve tím zaviněnou.

Vidět tedy, že Komenský počítá s donací Konstantinovou jako se skutečností. Že je to falsum, dokázal již známý humanista Lorenzo Valla (1407—1487) v dekla[33]maci De falso credita et ementita Constantini donatione. Kdyby byl Komenský znal důkaz proti pravosti donace, nemohl by psáti tak jako píše v Napomenutí. Ale autor Retuňku proti Antikristu zná důkazy o podvrženosti, zejména deklamaci Vallovu:

Kap. XIX, str. 137: protož zaopatřiti to potomkům chtějíc, sepsali falešný list aneb privilegium jménem Konstantina Velikého, pobožného císaře, v kterémž římského biskupa za nejvyššího v církvi biskupa vyhlašuje, jemu hrad svůj lateránský odvozuje, koruny a jiných královských ozdob k užívání moc dává, město Řím a okolní krajiny za dědictví Petra s. přivlastňuje, a co více tam toho jest. Ale že to pouhá vymyšlená nepravda a naprosto nestydatá lež jest, mnohými důvody se prokazuje. Což tak jest patrné, že sami papeženci nejednou proti tomu psali, jako Antonius, archiepiscopus Volateranus, Catanus, Laurentius Valla, cardinalis Cusanus, Aeneas také Sylvius, kterýž potom papežem byl, knihu o tom falešném Konstantinovu nadání vydal. — Vallova deklamace o donaci je citována také v kapitole XXI, str. 155. Zmínka o věnování je ještě v téže kapitole, str. 180: Papežovi (jakž on sám praví) císař Konstantin vlastní svá království — — — daroval atd.

Autor Retuňku je tedy o nepravosti donace dostatečně informován a užívá o ní jasných slov: naprosto nestydatá lež. Je zcela vyloučeno, že by Komenský věc tak důležitou znal sice ve svém mládí, ale pak na ni zapomenul. Tato věc je takové váhy, že by i sama o sobě otřásla vírou v autorství Komenského.

c) Méně závažné, ale nikoli bez důležitosti jsou takové formulace, které se dají těžko srovnati se způsoby Komenského.

Je to na prvém místě konservativnost, s jakou se gregoriánská oprava kalendáře prohlašuje za dílo Antikristovo.

Kap. XXI, 15, str. 175: O Antikristu předpovědíno, že pomýšleti bude, jak by proměnil časy (Dan. 7, v. 25). — — Až Řehoř XIII. papež toho dovedl a léta 1582 nový kalendář — — císařům a králům svým k užívání po světě vyhlásiti poručil, jakž se i stalo.

Komenský se již za svých studií zajímal o astronomii vážněji, než aby mohl takovou neodbornou pošetilost napsat; sám (ovšem později) užíval datování dle starého i nového stylu.

I Komenský se dával v rozhorlení strhnouti k silnějším výrazům, v theologických polemikách běžným. Ale pochybuji, že by byl opisoval takové kalumnie, jako jest

v kap. XXI, 6, str. 159: Takže, což apoštol k Řím. 1, 27 o pohanských ohavnostech s užahavostí vypravoval, že opustivše muži přirozené užívání žen rozpálili se v žádostech svých jedni k druhým, mužské pohlaví vespolek mrzkost pášíce, to nyní od nejsvětějších náměstků Kristových se děje.

d) Rozsáhlá znalost literatury (i nejnovější) byla by překvapující u literárního začátečníka, jakým byl Komenský ve Fulneku. Vypůjčování knih z přerovské knihovny nebylo asi tak snadné; a ostatně nevíme, zda tam dotyčné knihy byly. (Dudíkův seznam žerotínské knihovny, výše citovaný, uvádí jen rukopisy.) Tím méně ovšem měl Komenský přístup k rozsáhlé a nové literatuře za svého skrývání v Čechách. Stojí za zmínku, že autory, charakteristické pro Retuňk, nenajdeme citovány v mladších knihách Komenského ani pouhým jménem, k čemuž byla příležitost na příklad v katalozích jmen v Labyrintu. V abecedních seznamech svazku XV. a XVII. VSJAK nenajdeme jmen jako Platina, Povel, Baleus, La Bassecourt, Mornaeus. Znalost literatury, jakou jeví autor Retuňku (i když počítáme, že mnoho je z druhé ruky), hodila by se skutečně spíše na starce, za něhož se pisatel prohlašuje.

e) Retuňk proti Antikristu nehodí se celým svým rázem k názvům, které dává Komenský svému spisu latinsky; nejsou to Praemonitiones adversus Antichristianas seductiones, není to Clypeus contra Antichristum, nýbrž je to i přímý útok; není tu souladu se situací podle listu Montanovi. Té by odpovídal spíše Retuňk duchovní. Ostat[34]ně ani název Retuňk, který čteme v listě právě zmíněném, není tím zcela bezpečně zaručen, tak jako vůbec neodpovídá skutečnosti český název, který uvádí Komenský v listě Montanovi o něco dále;

XVII. Et quia etiam in exilio ab inquietis quibusdam quies non fuit, scripta erat superiorum jussu typisque vulgata pro innocentia ecclesiae meae Apologia (Obrana etc.), sicut et paulo post pro tranquillandis utrinque animis Via pacis (Cesta pokoje etc.).

Název Obrana neodpovídá skutečnosti (nýbrž Ohlášení). Zato hned následující název Cesta pokoje je přesný.

f) Jazykový rozbor sluší ponechati linguistům. Mám dojem, že jazyk Retuňku je již ustálenější a neodpovídá mladému Komenskému; zejména tu nevidím přizpůsobování latině (o jakém mluví latinská předmluva k Theatru) ani germanismů.

g) Obtíže (které vydavatel Souček neviděl ještě v celé plnosti) přiměly ho k dohadu o literární fikci. To znamená, že místa, kde se vyhlašuje autor za starce neb podává údaje neodpovídající Komenskému, jsou pouhým předstíráním, aby tím byl zatajen pravý původce. Pak bychom musili za rafinovanou fikci prohlásiti také to, že se autor staví utrakvistou, že se přenáší do Čech, ba i že později zatajil znalost falsa (Konstantinovy donace) atd. Fikce by musila býti věta: Naposledy ještě vám zpověď činím, patres milí, a to upřímně, jakž věrná pravda jest, že já sám jediný bez kohokoli z živých lidí návěští neb pomoci toto píši a na světlo vydávám (str. 254). Něco takového přece nemohl napsat Komenský, neboť svůj spis musel přece předložit starším k schválení, musel býti tedy alespoň těmto svým představeným znám. Jak by za těchto poměrů mohl napsat větu: Z lidí abych komu znám byl v předsevzetí svém, nevím! To už by nebylo pouhé tajemství, to by byla nepravda před tváří představených a jejich zatahování do této nepravdy. Něco takového nelze přičísti Komenskému.

Druhá eventualita Součkova jest, že místa, nevysvětlitelná u Komenského, třeba přičísti „nějak na vrub“ Láneckému. Pak obtíže zůstávají, jen s přenesením osoby. Lze očekávat, že biskup Lánecký by byl „jako zpověď“ napsal větu v předešlém odstavci citovanou, že je sám jediný autorem? A že neví, aby komu znám byl v předsevzetí svém? Že by Lánecký zapřel vlastního autora Retuňku? Pak bychom musili také na Láneckého přenésti různé fikce, jako utrakvistická místa, tajení Jednoty (pikharti) a podobné. Součkova theorie jest jen neudržitelný dohad na základě neúplné znalosti všech obtíží.

h) Kvačala prohlásil, že nápad o Láneckém nepřichází v úvahu, ale sám přišel s myšlenkou podobnou, že máme před sebou spisek přepracovaný nějakým utrakvistou. Tím by proti theorii Součkově odpadly některé nesnáze, ale jiné zůstávají. Proč by neznámý podobojí ujišťoval, že on a nikdo jiný má odpovědnost za tuto knihu? Jaký by měl zájem na tom, aby nebezpečí, plynoucí ze spisku, odvracel od Jednoty na utrakvisty? A do které doby bychom položili to přepracování? Že by přepracovatel mohl počítati s vydáním knihy (na světlo ji vydávati) po Bílé hoře, je nemyslitelné při tónu Retuňku proti Antikristu. Můžeme věřit, že by kniha, napsaná r. 1617 a ležící dlouho u censury představených Jednoty, byla už tak známá, aby ji některý utrakvista přepracoval před Bílou horou? A když si odmyslíme přepracování, co zbude jako dílo Komenského? Obsah, který představuje společné dobro evangelické polemiky toho času, jak se vyjadřuje Kvačala. Pak by ovšem bylo mnohem jednodušší uznat za dílo Komenského Retuňk duchovní, který je takovou obecnou úvahou.

[35]ch) Předpoklad, že Komenský je autorem Retuňku proti Antikristu, působí obtíže v takovém rozsahu, že je nelze vyložit probranými theoriemi, ani domněnkou, že při opisování byla některá místa nově vložena (jako je tomu v rukopise Drabíkově, kde nově přidaná místa se hned sama hlásí k pozdějšímu datu; viz Součkovo vydání, str. 261). Pro autorství Komenského není žádný důkaz.[4] Proti němu je však tolik svědectví a pochybností, že je zcela neodůvodněno, vydávat Komenského za autora.

Svou úvahou vykonali jsme zatím jen negativní část práce. Zbývá ještě část positivní, hledati spis, který bychom mohli přičísti Komenskému s pravděpodobností, když ne s jistotou, ať už má takový spis název Retuňk nebo ne.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 25-35

Předchozí Ludvika Petříková-Ryndová: K melodice dětské mluvy

Následující Bohumil Trnka: Čtení o jazyce a poesii