Ze staré české hymnologie

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

K řadě svých studií o genetických otázkách staré české písně duchovní připojil ANT. ŠKARKA knižní práci Nové kapitoly ze staré české hymnologie (vyšlo jako 2. sešit 12. svazku Sborníku filologického nákladem Čes. akademie v Praze v prosinci 1942). Obsáhlá studie o 78 stranách řeší hlavně otázku autorství několika latinských písní českého původu, a to na podkladě akrostichu, k němuž stručně přihlíží i po stránce funkční. Ukazuje se, že akrostich je důležitou pomůckou jednak při zjišťování původu skladby, jednak pro rekonstrukci původního znění či pro zjišťování zachovalosti dochovaného znění. To jsou věci dobře známé na př. z latinské literatury středověké a také z literatury církevněslovanské. Již z doby velkomoravské je známo několik skladeb básnických s akrostichem, a to obojího typu, jak je doložen v staré české duchovní poesii, s akrostichem abecedním a jmenným. Škarka měl příležitost věnovat pozornost akrostichům v českých duchovních písních již několikrát ve svých starších studiích časopiseckých.

Škarka v této své práci věnuje hlavní pozornost ohlasům t. zv. Iubilu, ‚Iesu, dulcis memoria‘, jež jsou v českých sbornících dochovány ve dvou la[52]tinských versích a také v českém znění v mnoha variantách. Starší latinskou skladbu i její české zpracování připisovala tradice Jakoubkovi ze Stříbra, ale toto autorství nebylo vždy odborníky přijímáno jako jistý fakt. Škarka ukazuje nejdřív podrobným textovým rozborem vzájemný poměr jednotlivých versí, zjišťuje, že druhá latinská verse vznikla zpětným překladem z češtiny do latiny, české znění pak připisuje Martinu Collinovi z Chotěřiny. Podle akrostichu původního latinského znění nachází pravého autora písně až příliš snadno v Janu z Příbramě. K této kapitole připojuje Škarka několik zajímavých a důležitých podrobností z dalších dějin této zajímavé skladby a z jejích ohlasů a probírá pak akrostichy v několika jiných písních, hlavně latinských. Jde většinou o skladby s křestním jménem v akrostichu a to je při zjišťování autorství svědectví dosti neurčité. Nejistotu závěrů ze jmenných akrostichů zvyšuje okolnost, že jméno tu může označovat osobu, jíž je skladba věnována, někdy také pouze nějakého světce. Vůbec otázka funkce takových akrostichů není dosud dobře osvětlena. Do jaké míry může akrostich býti pomůckou při hledání původního znění nebo pro jeho rekonstrukci, všímá si Škarka pouze zběžně v závěrečných poznámkách. Zde není možno úplně souhlasit s tím, co říká o poměru překladu a originálu skladeb, v nichž se objevuje akrostich. Škarka říká, že verse s akrostichem je vždycky původní, bez akrostichu nebo s akrostichem porušeným překladem či jinak odvozenou skladbou. Měl jsem příležitost upozorniti loni ve Slovu a slovesnosti (8, str. 78) na staročeskou skladbu ‚Ach můj smutku má žalosti‘, jež se zachovala jen s porušeným abecedním akrostichem, zatím co její stpol. překlad má akrostich úplný — zde právě záleží na zachovalosti dochovaného znění skladby. U abecedarií pak není možno bezpečně soudit na základě latinské abecedy akrostichu, že jde o překlad z latiny. Škarka předpokládá nedochovaný latinský originál u písně ‚Ach, ach, auvech na mé hoře‘ právě na základě latinské abecedy v akrostichu či aspoň jejích stop (píseň má za příslušnou latinskou literu sloku, i když ne s příslušnou literou na počátku, na př. u Q). Zde je však třeba míti na paměti, že jde o pevnou tradici repertoáru liter latinských, danou universalistickým duchem středověku a že i v češtině se užívalo liter jako čísel podle latinského usu.

Pečlivou jinak práci ze zanedbané oblasti staré literatury české je třeba jen vítat; od autora však čekáme, že od přípravných prací věnovaných převážně genetickým otázkám přejde k studiím zaměřeným k širším a hlubším kulturně duchovním nebo literárně strukturálním souvislostem. Jeho pracím by prospěla také hutnější a úspornější forma podání.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 51-52

Předchozí Mts. (= Vilém Mathesius): O skloňování jména Mathesius

Následující Zdeněk Vančura: Český překlad Canterburských povídek