O překládání a překladech z perštiny a turečtiny. Program a technika

Jan Rypka

[Articles]

(pdf)

-

(Přednáška)

 

Není jen vědný důvod, abychom si všímali slovesného umění východního. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to omezení na určitý, velmi malý okruh zájmu. Už krásy klasických literatur Východu mluví proti tomu, volajíce trvalými hodnotami přes staletí, aby byly širokou plochou rozhozeny na Západ. Volají myšlenkou i formou, byť rozdílné nazírání a ztvárňování nesporně znesnadňovalo přiblížení. Ty rozdíly a nesnáze byly, částečně dnes ještě trvají. Ale už proudí také jiné směry. Jestliže se východní klasika staticky zauzlila v abstrakci, dnešek se obrací k dynamickému konkretnu a tím důrazněji vybízí nás, abychom se snažili poznat člověka, nikoli jen pod starým aspektem ideového a rétorického l’art pour l’art zrajícího pod sluncem Transcendentna, nýbrž ve znamení skutečné lidské bytosti, kráčející životem prostřed bytostí více méně jí podobných.

Obecně známý svazek islámských jazyků není dán jazykovým příbuzenstvím, nýbrž kulturním společenstvím tří velkých národů Blízkého Východu — Arabů, Peršanů (Íránců) a Turků. Z tohoto souboru vylučuji oblast arabskou, ponechávaje kompetenci odborníkově, aby vystihl její zvláštnosti. Nemýlím-li se však, bude aspoň zčásti asi možno mé vývody vztahovat také na arabský úsek, poněvadž v samém úsvitu islámu — a to se postupně ještě zvyšovalo — stáli Peršané nebo arabsko-perští míšenci jako významní pěstitelé islámsko-arabské kultury, jež jakkoli po dlouhou dobu všemocná, nakonec nebyla s to zadržet vítězný postup národní perské myšlenky a chtíc nechtíc stála v IX. stol. kmotrovstvím u kolébky novoperského risorgimenta. Zcela jiné hledisko platí arci pro arabské básnictví před islámem, pro období, jež se vyznačuje rysy právě nejvlastnějšími arabskému duchu. Než to všechno, ať bylo jakéhokoli dosahu pro pozdější doby, stojí stranou mých úvah. Pole, jež zbývá, jest přesto pořád ještě nesmírné. Nelze než nastiňovat, ba hranečníky ještě více soustředit. Především třeba mít na paměti vzájemný poměr islámsko-turecké kultury. Zvíme-li, že perský duch a namnoze i perská půda byly otcem a matkou turecké vzdělanosti, jsme už na samém prahu správné představy. Nutno jen dodat, že stupeň této závislosti daleko převyšuje odraz řecké tvorby na latinskou. Ba Horácovo okřídlené „Graecia capta ferum Victorem cepit et artes Intulit agresti Latio“[1] musíme přímo umocnit. Do hyperboly nezabíhá ani tvrzení, že v principu stačí se zabývati vlastně jen literaturou islámsko-perskou (t. j. novoperskou, zde v krátkosti „perskou“), abychom si učinili velmi jasné ponětí o nejvýznamnější z tureckých literatur, litera[97]tuře osmánsko-turecké. Slovesnost perskou zdobí tedy pel originality, ač jak jsem se právě zmínil, nelze popírat, že jsou v ní přemnohé závislosti na arabské; arci snad ještě větší jsou závislosti opačné, kdy arabské písemnictví přestalo být národním a měnilo se v mezinárodní islámské, více méně jen oděné v roucho arabského jazyka, majíc mezi svými vzdělavateli nejen četné, nýbrž také vynikající duchy krve nearabské, a to především íránské.

Než ani po tomto zjednodušení není problém ani příliš jednoduchý ani přímočarý. Slovesnost perská a slovesnost turecká, i když jsou někdy až k nerozeznání sobě podobny, jsou přece jen dva stromy, k tomu stromy přebohatého větvoví a listí. Jen půjdeme-li systematicky po hlavních složkách jednoho, hlavního, přihlížejíce aspoň k některým zvláštnostem druhého, můžeme se pokusit o porozumění. Různost podkladů a premis podmiňuje ovšem též různost závěrů nás zajímajících.

Se zřetelem k danému thematu nutno všeobecně vytknout: odlehlost obou jazyků, substantivní charakter vyjadřování, rozdílnost uměleckého cítění, cizost námětů a tudíž i cizost jazykových ekvivalentů sdružených s tím představ. To vše jsou pouta, která překladatele tísní, ať se obrátí ke kterékoli složce, snad jednou více ta, jindy ona. K těmto theoretickým impedimentům druží se ještě technická: nedostatek nebo nedostatečnost slovníků, silné kolísání textů, až příliš častá nesprávná čtení (pochodící z poněkud vratké stavby arabského písma, jinak umělecky latinku nepoměrně předčícího) a pod.

Různotvárná hra těchto složek projeví se už při prvním základním dělení — na školu asijskou a školu evropskou. Jest jasno, že povídky modernistů budou nám bližší než spekulace klasiků, značnější zatěžkání však přinesou jejich kolokviální, slangové a zejména folkloristické tóny, kodifikované obyčejně jen ve zkušenostech autorů nebo v nejlepším případě roztříštěné ve statích a knihách, někdy dost pracně dosažitelných.

 

Škola asijská vyniká veršem. Verš zasahoval do všech domén. Proto jen s našeho hlediska se jeví zvláštností intensita naučného básnictví. Zcela jistě však nebyla by evropskému středověku, i ranější novověk v to počítaje, ona hojnost didaktiky připadala jinak než nadmíru přirozeným požadavkem dobrého literárního vkusu. Máme ovšem též v antice a jinde nejeden příklad naučného thematu vázanou mluvou. Jenže antika nechce toliko formu, nýbrž též naučný obsah poeticky sublimovat.[2] Doby pozdější se stavějí níže — podobně jako Peršané a Turci, u nichž veršotepectví vůbec nabývá nepoměrně většího rozsahu. Nemělo by smyslu, abych tu vypočítal, kterých disciplin se odvažoval verš. Leč ani technická snadnost veršování ani vyložený smysl Peršanův pro poesii a poetickou formu nedokázaly (aniž ve většině těchto případů by byly vůbec dokázat mohly), aby vzniklo cenné básnické dílo, nikoli jen — v nejlepším případě — pouhý obratný verš. Vyjímám arci mystickou a etnickou spekulaci, o níž budu jednat níže. Naopak, ale ze stejných příčin není naučné prózy — až do zásahu evropského myšlení a jeho školy — aby nebyla prohozena sedž‛em (rýmem v próze) a veršíky, někdy velmi četnými, ať běží o theologii, právo, lékařství, přírodní vědy, matematiku či cokoli jiného. Ostatně nejsou řídké [98]případy, že i velcí učenci zůstavují po sobě památku ne právě špatných básníků. Avicennova óda na lidskou duši jest rozkošná.[3] Matematika Omara Chajjáma pasoval Západ dokonce na jednoho z nejlepších vůbec. Záliba pro vázanou formu básnickou jest do té míry mocna, že zatlačuje vůbec prózu značně do pozadí, ponechávajíc ji — i to s právě napověděnými melismaty — z největší části učenému tvoření, jež ovšem do našich úvah nepatří. Jen tedy rozsahem zcela nepatrný díl prózy je veden čistě uměleckou inspirací a tudíž schopný vzbudit zájem překladatelův.

Ale tím se ocítáme vlastně, ne-li vně umělé literatury, tedy na její periferii — tak aspoň podle východních názorů, poněvadž něco jako pohádka, povídka nebo román prózou bez rétorických kumštů, byť i s verši, nikoli však časoměrnými, nebylo hodno jména poesie, jež z touhy po samém umění vplula do umělůstkářství a odtud do učených vod. Znalost „všech věd“ jest ovšem nezbytnou průpravou básníka, totiž básníka literárního.[4] Konec konců není tomu ani na Západě jinak, základní rozdíl jest však v síle konvence, t. j. v posvátnosti tradice na Východě, a v citové náplni, t. j. v ustavičném boření konvence na Západě. To, co se podávalo samo sebou, byť sebe více hovělo vkusu lidových mas, nepochybně lačnících po krásnu, anebo právě proto, že ukájelo jejich estetický hlad, nebylo přijímáno oficiální literaturou, ani dílo takové umělecké ceny jako „1001 noc“, jež obecně nám slyne přímo slávou přední představitelkyně arabské slovesnosti. Na druhé straně bylo by liché se domnívat, že co pohádka, to samá „Aladdínova zázračná lampa“ a co pohádkový soubor, to samá „1001 noc“. Jsme příliš vzdáleni naivní duše prostého lidu islámského, abychom vychutnali naprosto nenáročné knížečky pohádek, nezřídka však i silné svazky nekonečných rytířských, trubadurských a zbojnických románů, jež jsou posud tak nesmírně oblíbeny mezi prostým íránským a tureckým lidem, ony neumělé litografie, vyzdobené ještě neumělejšími ilustracemi. Mám na mysli ovšem jen překlady tendencí čistě uměleckých, nikoli vědeckých. Neboť s hlediska srovnávací literatury není nejmenší pochyby, že třebas nejprimitivnější vyprávění může podat cenný variant v určitém řetězu motivů. Nicméně jsou jak v perštině, tak v turečtině pohádkové svody, vhodné buď v celku nebo ve výboru pro beletristický překlad. Jmenuji z perských „knihu čtyřiceti papoušků“, Bachtijár-náme, Marzubán-náme nebo z tureckých „Čtyřicet vezírů“, „Kristalový kiosk“. Nesympatické jest nám jen velmi časté thema ženské lsti a zrady, něco podle starých východních názorů ženě inherujícího, tedy kaz, jejž musíme, jak tuším A. Krymśkyj před dávnými roky se zřetelem k „1001 noci“ zdůraznil, vehementně odmítnout. Některá ze jmenovaných děl dospěla už vlastně k literárnímu zpracování. Leč také v oněch prostonárodních knížtičkách bázárových by se leccos našlo, ještě víc však ve folkloru, zejména tureckém, zdánlivě bohatším nebo barvitějším, to však pravděpodobně jen z toho důvodu, že jeho sběrem začala se Evropa zabývat mnohem dříve. Důkazem jsou na př. Arthur Christensen, Märchen aus Iran, Jena 1939; I. Kúnos, Türkische Volksmärchen aus Stambul, Leiden 1905 a téhož Turkish Fairy Tales and Folk Tales, [99]translated from the Hungarian Version by R. Nisbet Bain, London 1901.[5] Neobyčejně pěkné jsou komické příběhy vyprávěné meddáhy, samorostlými lidovými umělci-vypravěči, kteří reprodukují fabuli a znázorňují dialogy i hlučné scény, to vše monologem. Bez naučných cílů — i to celkem dost málo — nebylo Západem překladatelsky na tyto prostonárodní humoresky sáhnuto. I jinde (v. různé druhy prostonárodních divadelních her!) myslím, že by se leckterá perla dala vylovit, ač stěží by se obešla bez úpravy, aby pak vskutku působila. Do všech možných jazyků jsou již převedena šelmovství Hodžy Nasruddína, do češtiny Karlem Šafářem. Jestliže překládání z literární turečtiny, s jejími sáhodlouhými periodami napěchovanými přechodníky, infinitivy a gerundivy, je věta za větou tvrdým hlavolamem již proto, aby překladatel v důsledku zvláštního slovosledu turečtiny neztratil plynulost kontextu — u právě vylíčeného druhu toho není. Ještě méně je toho v perštině, jež sice pod vlivem arabského jazyka se vybíjí ve šroubovaném způsobu vyjadřování skoro napořád v samých hlavních větách, tu však, v prostonárodní mluvě, se vyznačuje naprostou primitivností dikce, úžasně kontrastující s těžkým parkem substantiv či substantivních infinitivů, charakteristických pro jazyk vyšších funkcí, nesmírně ztěžující přetlumočení do jazyka typu slovesného. Jestliže odpadají tyto a podobné obtíže u textů rázu prostonárodního, mohou se v určitých případech přes veškeru jednotvárnost vyskýtat jiné. Mám na mysli jednak bohatý rejstřík idiomatismů, vulgarismů a slangu u meddáhů, jednak vtipy vznikající z narážek a slovních hříček. I tu se potvrzuje stará zkušenost, že humor patří k věcem nejméně přístupným pro cizince.

Na rozhraní prózy prostonárodní a umělé nesmím vynechat anekdotu, jednu z nejoblíbenějších forem východního vyprávění. Vždyť v ní kotví valná část dějin a životopisů, ať literárních či svatých. Anekdoty uspořádané podle určitých hledisek tvoří četné sbírky. Nepátral jsem, zdali se kdo po Jos. von Hammer-Purgstallovi („Rosenöl, Sagen und Kunden des Morgenlandes“, Tübingen 1814) znovu pokusil obeznámit západní svět s těmito barevnými prskavkami a raketami, mám však za jisté, že právě v této půdě je zakopán nepřeberný poklad důvtipu a myšlenkové elegance, jehož klenoty a mince by došly tuším vždy dobré pozornosti našich nejširších vrstev.

Krásná próza umělá činí jen nepatrný zlomek v poměru ať již k ostatní próze nebo krásné literatuře vůbec. Tím vyšší je arci její vnitřní hodnota. Jen dlužno si vštípit její odlišnost. Známá sbírka Bídpájových bajek „Kalíla a Dimna“ putuje křivolakými cestami z indických končin do celého světa. Dílo se těší jako vše mravokárné velké přízni Peršanů (proto oni nemusí ještě vynikat obzvláštní ctností; řekl bych, že to cítí jen jako příjemné šimrání) a bylo několikrát přepracováno, podle úmyslu literátů toho úkolu se podjavších a podle domácího consensu omnium stále dokonaleji a dokonaleji. Než právě proto nemůžeme ani s perským Anvári Suhajlí („Světla z Kanopu“) ani s tureckým Humájún-náme („Císařská kniha“) — takové jsou názvy posledních zpracování — nic začít pro překladové účely, nemůžeme náš svět seznámit s myšlenkovým světem proslaveného stylistického standardu, neboť perský [100]a ještě více turecký starší vkus ulpívá přespříliš na vnější formě, jež se vyznačuje sedž‛em a bombastem. Je-li bombast snad mírněn ve svém psychologickém účinku přemrštěnou dávkou cizích slov (arabských v perštině, arabských a perských v turečtině), nastupuje preciosita na jeho místo. Sedž‛ (t. j. rým v próze) jest kletba, inaugurovaná, ba uzákoněná již Koránem, ač Prorok se vášnivě ohrazoval, aby byl nařčen z básnických sklonů. Sedž‛ provází perskou a tureckou krásnou prózu od začátku do konce. Zcela snadný v arabštině, je asi také jednou z příčin záplavy arabských slov v literární perštině a turečtině. Geniálně jej napodobil Friedrich Rückert ve svých „Die Makamen des Hariri“. Z toho ukázkou z vyd. Halle n/S. (b. d.) str. 18:

„Gott! Dir danken wir, wie für jede Habe, — also auch für die Redegabe, — wie für des Hauses Ausgang und Eingang, — so für des Geistes Ausklang und Einklang, — und wie für des Kleides An- und Ablegung, — so für des Sinnes Ein- und Auslegung. — Wir danken dir, wie für Tränkung und Speisung, — so für Lenkung und Unterweisung, — zu Zweck-Bedenkung und Kunst-Befleissung.“

Českou ukázku beru z „1001 noci“ v překladu Fel. Tauera, sv. I, str. 7, Aventinum 1928:

„Vypravuje se … v tom, co se dávno dělo a z dějů národů předcházelo, že v čase, jenž dávno konec vzal, a v zašlém věku a době kraloval z králů sásánovských jeden král, jenž na ostrovech indických a čínských panoval a měl vojsko a stráže tělesné a služebnictvo a komonstvo nesčetné.“

A k poměru cizích slov v. P. Horn v „Geschichte der persischen Literatur“, Leipzig 1909, str. 214, z Anvári Suhajlí:

„Der Krähe gefiel der Gang des Rebhuhns und sie étonnierte sich über die Symmetrie der Mouvements, sowie über die Flinkheit und Behendigkeit. Der Wunsch, auch auf diese Manière gehen zu können, befiel ihr Herz, und ein Désir, mit der gleichen Zierlichkeit einherzustolzieren, découvrierte sich im Fond ihres Herzens. Sie band sich zum Service des Rebhuhns den Gürtel der Domestizität um, abandonnierte Schlaf und Essen und konzentrierte sich auf ihr Vorhaben, indem sie fortwährend den Tracen des Rebhuhns nachging und seinen Charme observierte.“

A ještě barokněji v tureckém Humájún-náme, Búláq 1251, str. 70:

„Le sens du testament jest d’abord ten, že kdokoliv skrze l’honneur de s’approcher du Sultan najde une qualité spéciale, stane se en tout cas envié od le commun et les gens distingués.“[6]

Takto přeloženo — aniž můžeme jinak, i kdybychom francouzská slova substituovali výrazy z kteréhokoli jiného jazyka — je to ovšem čirá makaronština. Proti tomu nutno namítnout, že nic podobného nebylo ani z nejdálnější dálky spisovatelem zamýšleno. Nevyhýbal se preciositě, považuje ji za jeden z nejmohutnějších prostředků k dosažení krásna, avšak bez stínu komiky, již také nevidí, kdo čte originál. Ba můžeme tvrdit, že verbalismus ten se pěkně nese v původním textu, kdežto právě v překladu by působil spíše opakem estetického dojmu. Na otázku, jak v takovém případě, který plně charakterisovat by vedlo příliš daleko, překládat, sluší odpovědět v tom smyslu, že jen sedž‛em a preciositou. Ale —přes nepochybné krásy originálu — žádné z těchto a podobných děl asi nestojí dnes již za námahu uměleckého překladu.[7] Jen poznamenal bych ještě, že apogeum tohoto směru nastává až po vpádu Mongolů (XIII. stol.). Sedž‛ překypuje zároveň s bombastem přemírou cizích slov [101]a preciositou, podmaňuje i domény vážné prózy a zdánlivě ji beletrisuje či estetisuje. Tak se rozvíjí zejména analistika. Perský Vassáf a turecký Sa‛duddín, oba historiografové, jsou této nádhery výstražnými příklady. Ale to už jsme opět vně daného úkolu.

Než tím nejsme ještě u konce. Zbývá ještě upozornit na důležitý další formální fakt, že básnické dílo výlučně v próze snad vůbec neexistuje, nýbrž jen ve směsi rýmované prózy s veršem. Tak jest tomu zejména v dílech vrcholného uměleckého ražení, na př. v „Růžové zahradě“ (Gulistán) Sa‛dího, a v jeho napodobitelích.[8] Jsou to v základě tříště anekdot, zčásti prožitých, zčásti přejatých nebo vymyšlených, vždy však určitých tendencí — náboženských, mystických, ethických, literárních, proto však neméně půvabných. Bývají i kapitoly aforismat, bajek, miniaturní anthologie a pod. Několik řádků prózy se střídá s jedním nebo několika verši. Gulistán jest už dávno majetkem světové literatury; méně známa jest Džámího „Jarní zahrada“ (Baháristán), ač neméně spanilá. V takových případech, právě že běží o stěžejní, ba věčné hodnoty, nezbývá než se snažit ne-li o věrné, tedy o nejvěrnější napodobení. Co tím míním, ukáži doleji. A není to věru snadno převádět rafinovanou prostotu Sa‛dího nebo naopak umělkovanost Džámího (jmenuji jen největší mistry) do tak nevýslovně vzdálených světů. V češtině máme torso[9] překladu Gulistánu od Jindř. Entlichera s veršovanými partiemi od Frant. J. Rypáčka. Ukázkou podávám 10. anekdotu z II. hlavy:

 

„V džámii v Baalbeku slov několik v kázání jsem promlouval k zástupu chladnému a srdcem mrtvému a cestou se světa vnějšího k duchu se neberoucímu. Viděl jsem, že dech můj účinku nemá a oheň můj na dříví vlhké vlivu nejeví. Zželelo se mi vzdělávati mezky a zrcadlo držet ve společnosti slepých, ale dveře myšlenek otevřené byly a řetěz slov dlouhý. Při výkladu tohoto verše Koránu ‚a My bližší jemu nad tepnu krční‘ řeč k místu přišla, kde jsem pravil:

 

Mně přítel blíže nežli sám jsem k sobě;
toť záhadou: já přec jsem vzdálen Jeho!
Co dělat mám a komu řeknu, On že
jest v loktech mých a přec jsem dalek Jeho?

 

Já vínem tohoto slova zpit a se zbytkem poháru v ruce, když tu náhle pocestný jakýsi kolem shromáždění našeho šel a poslední kolování poháru na něho dojem učinilo. Do křiku takového se dal, že druzí ve shodě s ním volati se jali a surových shromáždění vzkypělo. Pravil jsem: Sláva Bohu! Dalecí s pochopením blízko a blízcí bez porozumění daleko!

 

Posluchač-li tupý nepochopí slova,
ohně, vzletu, síly nechtěj od řečníka.
Široké jen pole dobré vůle přines,
abys míčem slova hrát zřel výtečníka!“

 

[102]V ‚Připomenutí‘ praví překladatel: „Ježto pak překlad přiléhá všude co nejtěsněji k originálu, nejsa snad jen volnou nějakou jeho parafrasí, bude leckde nápadný poněkud neobvyklý jeho ráz, což však spadá právě na účet mojí snahy, původní kolorit perského slohu zachovati co možná neporušený.“ Obávám se, že tato snaha nevede ke správné představě o vysoké poetičnosti díla, nýbrž že právě tím zabíhá poněkud do topornosti. Sedž‛ Entlicher napodobil jen v první větě!

Jak jsem já před třiceti lety pojímal podobný úkol, ilustruji výňatkem ze svého překladu jedné z anekdot Baháristánu (podle vydání O. bar. Schlechty-Wssehrda z r. 1846):

„Dívčina pěvkyně, jež krásou zpěvu se značila a v jejímž hlasu lahoda se zračila, lepá bez příkladu, skvostná nad všelikou vadu, před obličejem pána svého kdys na nástroj hrála a písní třásně před ním rozvívala. Mladíček svěží, kterýž v srdci choval k ní lásky blesk a v hlavě touhy stesk, krčil se pod oknem stoje a bystré uši její melodie koje. On přemýšlel stále jen o veršů jemném úderu, ba ze souladu zvuků vetší a větší jímal důvěru.

Nechť i nemůže zřít přímo milé,
přece šťastným cítí se jak v báji,
jestliže mu zdivem aspoň k sluchu
ševely rtů jejich doléhají.“

 

Týž kus z „Djami, Le Béharistan, traduit pour la première fois, du persan en français par Henri Massé (Les joyaux de l’Orient).“ Paris 1925, str. 111n.:

„Une jeune chanteuse, appréciée pour l’excellence de son chant et connue pour la grâce de ses modulations, possédait une élégance sans pareille et une beauté sans défaut. Un jour, dans le belvédère de son maître, elle jouait d’un instrument de musique et exécutait un chant d’amour. Un adolescent, dont le cœur l’aimait et dont l’esprit la désirait, s’était posté au pied du belvédère et prêtait l’oreille de 1’âme à la voix de la jeune fille. Tandis qu’elle déclamait finement, il écoutait avec attention et se laissait aller au plaisir qu’elle lui causait par ses accents.

Quel bonheur, pour l’amoureux privé de la vue de son amie, d’écouter ses paroles, derrière le mur de la privation!“

 

Průběhem věků zabočuje vývojová linie této skupiny jednak do titěrnosti, jednak do bombastu, vnitřní hodnota se tenčí a formální akcentování zbytňuje. Bosňák (!) Nergisí († 1635) vrcholí už v absurdnosti i pro samé Turky. Stanovisko literární historie nebude se ovšem ani dost málo krýti s potřebou překladatelskou, vyvěrající z postižitelných i nepostižitelných přání čtenářstva. Právě tu však zazáří — toho jsem si jist, více citem než věděním; vždyť orientalistika jest ještě nesmírně daleka vševědoucnosti! — leckterý drahokam, jehož broušení vyvolá údiv literárních gourmandů a čtoucích bibliofilů.

Z vážné prózy mohou pro překládání přijít v úvahu asi jediné mystické traktáty, ač vlastním kolbištěm náboženství srdce jest verš. Výjimečné místo zaujímá ‛Ubajd Zákání, skvělý humorista a satirik ze XIV. stol. Poznamenejme, že humor jest avis rarissima jak u Turků tak i u Peršanů, ač perský charakter skoro by nedovoloval dávat tomu víru. Satira u obou se zvrhá ve sprostotu a svinstvo. Nicméně klobouk dolů před „Definicemi“ a „Ethikou vznešených“ ‛Ubajda Zákáního! Ty musí najít cestu do celého světa! Naproti tomu asi jen v pánských klubech by byly na pravém místě jeho duchaplné anekdoty.

[103]Verše převažují v perštině rozhodně prózu. U Turků zdá se mi vážné prózy poměrně i absolutně více. V perském básnictví v užším smyslu stojíme v samém srdci své úlohy, na půdě, z jejíchž zahrad lze nejhojněji sklízet do našich stodol. Tu uzrála díla, jež patří nepochybně ke kulminačním vzepětím lidského ducha vůbec, aniž chci volat z bludiště hyperbol. Vzpomeňme jen na mystické veledílo Maulavího. Leč ani tu nelze nečlenit. Vnitřní forma jest dělítkem, i rozeznáváme básníky formalisty a neformalisty. Poněvadž těchto posledních je nepoměrná menšina, vlastně ještě méně než velmi málo, soudíme, že ve formálních momentech leží kus pravé perské bytosti. U Turků neznamená to již nic jiného než transplantaci vyvěrající z nohsledství. Přesto nepatří k perským neformalistům jména nejmenší. Právě naopak, neboť co slavnějšího než Firdausí nebo Maulaví? Nechybí ovšem ani u této skupiny, vyznačující se jadrností myšlenky, příležitostných výkyvů — takovou železnou silou ovládl zákon formy básnickou představitost. Proto skoro ani nemůže být myšlenky bez umělkovanosti. To jest ona ohromná skupina druhá, vlastně veškera poesie perská i turecká. Metrická bezvadnost se jeví podmínkou sine qua non, do té míry neporušitelnou, že takřka absolutně mizí pojem poetické licence. I jinak jde formální dokonalost do té výše, že zakrývá individuální vývoj. Než co je nejhlavnější: formálnost vnitřní, rétorická, t. j. naprosto obligatorní výzdoba každého verše figurami a trópy. Osvětlím napřed příkladem:

 

„Kdyby v dlaň Šíráský Turek
vzal mé srdce, chtěl bych rád
za indickou jeho skvrnu
Samarkand s Buchárou dát.“[10]

 

Kdežto evropský čtenář stěží dbá čeho jiného než myšlenky, čtenář východní bude současně s myšlenkou, jíž dá případně mystický smysl, všímat si také formální stránky. A tu odkryje bohatý pramen krásy a mistrovství. Uvidí celou hru pojmů: souřadně jdou Šíráz, Samarkand a Buchárá, dále Turek s Indem, rovněž dlaň, srdce a skvrna (grain de beauté), antitheticky proti sobě stojí „vzít“ a „dát“.[11]

Myšlenková pointa jak v lyrice, tak v epice musí být vždy doplňována nebo dokreslována také rétorickou. Rétorický rejstřík perské a turecké poetiky jest nadmíru bohatý. Kdo by pomýšlel na srovnání s naší poetikou, upadal by v omyl už v samých základech, neboť všechny ty tropy a figury nejsou v perském a tureckém básnictví spontánní, nýbrž chtěné, hledané, z vnějších příčin naprosto nutné; valí se ve velké šíři, kdežto u nás více méně ojediněle, ale bezděky proskakují. Rétoricky musí být vybaven každý verš. Čím více těchto melismat, tím lépe. Figury jako antithese, harmonická souhra pojmů a představ, klimax a pod. se ojediněle snadno převedou. Hůř, jestliže se příkrasy hromadí, neboť náš jazyk slovesného rázu nestihne koncisnost a krátkost substantivního vyjadřování originálu. Mnoho musí tedy buď padnout pod stůl nebo být vyloučeno, nechce-li překladatel být nesrozumitelný nebo zabřednout do vyjadřování učeně prozaického. Nejhůře je však s figurami, které záleží ve slovních hříčkách. To vyžaduje akrobata slov na způsob Friedricha Rückerta, jinak kyne zdar jen v řídkých, ano výjimečných případech. Velmi četné bývají amfibologie [104]skryté: použije se homonyma v tom či onom smyslu, ale tak, aby nepoužitý smysl harmonoval se slovy či představami verše. Právě tato drobnomalba zakládá mnoho krásy perského a tureckého verše, jenž se jeví jako mistrovské dílo v kostce. Bez toho není — s výjimkou shora zmíněných nečetných neformalistů — poesie poesií. Podkreslení může tu více, tu méně pozměňovat smysl a vytvářet takto druhý, po případě i třetí latentní díván. Takový úžasný mistr či spíše eskamotér slova byl turecký básník Báqí († 1600), vrstevník sultána Sulejmána Nádherného. Ano, u prvotřídních básníků nevycházíme z obdivu, co všechno dovedou vykouzlit v pouhém distichu! Arci, je-li toto umocnění poetického slova velkým duchům prostředkem k tím větší vyjadřovací dokonalosti, hubí u malých vlastní myšlenku, aby vyfouklo jen bublinu, duhových barev sice, ale prázdnou jádra.

 

Než musíme se ještě šíře poohlédnout po vnější formě, poněvadž ona v prvé řadě nutí překladatele k nejzávažnějším rozhodnutím. Jednotkou veršování jest bajt, distich. Césury v hemistichu není — s výjimkou cyklických, celkem řidších meter. Kdežto prostonárodní píseň slabiky počítá (tur. parmak hesáby), literatura umělá měří slabiky kvantitou, na rozdíl od antiky bezvýjimečně rýmovanou. Hojnost a komplikovanost meter zastiňuje metra horácovská. Vzácněji se řadí též do strof. Metrické schema jest vždy neměnitelně strohé. Nuže jak je převádět do češtiny? Napodobit přízvučně? Někde by to zajisté šlo, ač myslím nikdy ne naprosto. Vezmeme-li nejjednodušší typy jako hazadž u — — — nebo ramal — u — —, už i tam bude náš přízvuk belhat, poněvadž iamb nebo trochej nikdy nenahradí hudbu originálu. Tak aspoň vzhledem k češtině. Ale jsou metra daleko složitější, dokonce ta nejběžnější. Nehledíc k tomu, že překladatel by oním otrockým napodobením značně stížil svůj úkol, kdežto v originálu totéž metrum plyne se samozřejmou lehkostí — jak dalece harmonuje jako tónina v hudebním kusu druh meter s obsahem, posud vyšetřováno nebylo — výsledky nemají a nemohou mít lahody časoměrné melodie originálu. K tomuto poznání dospěli v němčině Graf Platen, ba i sám Friedrich Rückert, jeden z největších umělců slova (sr. Horn v uv. sp. 96), u nás pak Jaromír Borecký ve svém překladu Šáh-náme. Mutaqárib (u — — | u — — | u — — | u —), jenž naprosto odpovídá svým složením duchu perského jazyka, kymácí se v přízvučné translaci jako loďka v bouři, bera delším průběhem na sebe nelibý, pro naše uši až nesnesitelný ráz.

 

„Ó, Mahmúde, šáhu, svět jařmící ves,
před mnou-li se nechvíš, před bohem se třes!
Teď, jelikož nad světem vláda ti jest,
když pravíš: ‚Nač zmatených řečí ta zvěst? —‘,
což nevidíš věhlasu břitkou mou seč,
což nemyslíš na můj krev lijící meč,
že’s nevěrce, bezbožce jméno mi dal?
Já samec jsem lev, a ty’s ovcí mne zval!“[12]

 

Friedrich Rückert napodobil jednou mutaqáribem několik veršů z Bustánu („Ovocné zahrady“) takto:

 

[105]„Takasch-Schâh vertraut‘ ein Geheimnis den Knechten,
Damit sie an niemand es ausbringen möchten.
Ich weiß nicht, von wem ausgeplaudert es ward;
Der Schâh sprach: ‘ Ihr Unweisen boshafter Art!…‘.“[13]

 

Co na př. s ionikem a majore nebo a minore? Ani Horácovi nešel dobře do péra, ač je tak nádherného znění zvukového. Což teprve ty nesnáze v přízvukové češtině! Poznamenávám, že oba typy ioniku jsou v perštině a turečtině zcela běžnými metry.

O blízké jemu rubá’í () jsem se pokusil kdysi

tímto způsobem (z Baháristánu Džámího):

 

„Mé srdce, můj zrak hledá si byt u tebe jen
neb zhuštěna jest do rysů tvých krása všech žen,
a lpí-li mé srdce na tobě, jakýž to div?
ne srdce, leč kov má, tebou kdo neoslněn!“

 

Ano, v jednotlivých případech se pokus může podařit, ač i to jen cum grano salis, dále nad to jest každá námaha, myslím, daremným snažením.

O přízvukových schopnostech jazyků jiných nepovažuji se za oprávněna soudit, chtěl bych jen vytknout několik fakt: E. J. W. Gibb ve své „History of Ottoman Poetry“ (London 1900—1909) převádí tureckou časomíru — na vlas shodnou s perskou či vlastně od ní integrálně přejatou — do angličtiny vesměs přízvučně. Podobně Walter Leaf[14] v překladu Háfize (vyd. H. Brockhaus, ghazel 43):

 

šigufte šud guli hamrá u gašt bulbul mast
saláji sar-choší̆ aj súfijáni báde-parast.

„A flame with bloom is the red rose, the bulbul drunk with Spring;
What ho, adorers of Wine! Hear the call to mirth that they fling.
The corner-stone of repentance that seemed a rock firm-set
is rent and riven asunder by touch of glasses a-ring.“

 

Připomínám jen, že W. Leaf přeložil z 573 Háfizových ghazelů jen 28. Básnicky nejcennější jest překlad 43 Háfizových ghazelů, který pořídila Miss Gertrude Lowthian Bell (London 1897) — naprosto volně, formou i výrazem.

Téhož básníka převáděl W. Rzewusky[15] do bujných horácovských strof, naprosto bez ohledu na metrickou melodii originálu:

 

„Schirazi gracilis puer
Si votis facilem se dederit meis,
Naevo uni in facie dabo
Semercandi opulentam et Bocharae plagam.“

 

Arthur Guy se odvážil dokonce francouzské časomíry, jen aby zachoval původní metrum:

 

[106]„La rose rouge au rossignol ravi découvre son sein …
              Enivrez-vous, ô les soufis, ô idolâtres du vin!

II est fixé, le repentir, sur une base solide …
     La coupe brise ce granit avec du verre si fin!“[16]

 

Jinak překládají Francouzové velmi často verše prózou, na př. Edmond Fazy et Abdul-Halim Memdouh, Anthologie de l’amour turc, Paris 1905, str. 61:

„Ce qui importe, c’est que le cœur soit exempt de doute et de mensonge, ô bigot! Si j’ai à la main un verre de vin au lieu d’un chapelet, ça ne fait rien.

Pourvu que je contemple la beauté de cette rose, si c’est au bain et non pas au jardin des roses, ça ne fait rien.

Bois trois verres bien remplis. Si, après, il faut beaucoup de prières pour avoir ta nuit, ça ne fait rien.

Nédim espère fort ta visite au deuxième jour de la fête: si tu viens, non dans la journée, mais dans la nuit, ça ne fait rien.“ (Nedím † 1730.)

Nebo hořejší verše z Baháristánu:[17]

„O toi qui résides en mon œil et mon cœur! la perfection de toutes les beautés terrestres est réunie en toi. Que mon cœur incline vers toi, rien d’étonnant! C’est une pierre, non un cœur, le cœur qui n’incline pas vers toi“.[18]

O německém pokusu napodobit ve větším měřítku mutaqárib jsem se již zmínil; o jiných nevím, pravděpodobně jich nebylo: překládají tedy vesměs metry v němčině obvyklými, nedávajíce se poutat ani počtem slabik původního metra.

 

Nejednal jsem posud o rýmu, dalším to úskalí v lyrice. Souhrnem možno říci, že veškerá lyrika jest založena na průběžnosti rýmu. Jeden a týž rým, po případě spolu s refrénem končí všechna disticha, obyčejně také obě půle vstupního disticha, ať běží o kratší ghazel, qit‛u („úryvek“) a rubá‛í („čtyřverší“) či delší qasídu. Formy kratší jsou vlastním instrumentem erotiky a mystiky (obě tyto rodné sestry kráčejí ruku v ruce), formy rozměrnější (často na 50, 100 i více distich!) nesou panegyriku, s líčením nebo reflexí v exordiu. Průběžnost rýmu jest jedním z hlavních vnějších znaků lyriky, ano jestliže budeme považovat její schopnost osvojit si každé metrum — protichůdně epice, která v této věci postupuje ve velmi úzkých kolejích — již za irrelevantní s překladatelského hlediska, pak se stává tento rým dokonce základním charakteristikem lyrických forem. Transplantovat jej není právě nejsnazší věcí. A. Krymśkyj[19] míní dokonce, že překládat ghazel ghazelem znamená ubíjet překládaného mistra. Nechceme-li se uchýlit k nejbanálnějšímu nebo zcela lacinému gramatickému rýmu, pak právě rým ukládá překladateli ghazelu přetěžké břímě: zdá se mi, že buď trpí obsah nebo dikce, po případě obojí. I v tom má Krymśkyj pravdu, že forma ghazelu jest mimo islámské jazyky něčím neorganickým. Považme, že v perštině je rým takřka standardisován. Ač rýmová pravidla jsou značně strozší našich, [107]jsou tu v důsledku nevalné disponibility jazykové pro rým již hotová rýmová klišé. A zas naopak úžasná garnitura arabských slov, jež lze snadno rýmovat. A snad ještě snazší jest tento problém v turečtině, poněvadž může hledat rýmy ze tří jazyků. Proto ani rozsáhlá qasída nečiní perskému nebo tureckému básníku valných rýmových obtíží. Jestliže dokážeme i těch 5 až 14 distich ghazelu vybudovat na jednom rýmu — Vrchlický tak skutečně ve svém překladu Háfize učinil ve 44 případech z 66, někdy i se zavěšeným refrénem (srov. str. 19, 21, 36, 50, 55, 60, 66), jsou však to namnoze rýmy gramatické, které v perštině neplatí! — jednotný rým, byť i jen gramatický, na ještě větší počet distich, jako je tomu právě u qasídy, by stavěl obtíže věru již nezdolatelné, nehledíc ke stránce zvukové samých infinitivů, slovesných substantiv, ženských příčestí a pod. Zdá se mi, že snadnost a banálnost svých rýmů cítili sami perští básníci a právě proto vytvořili refrén jakožto superposici k vlastnímu rýmu, čímž si patrně ztížili úkol. Naproti tomu stojí jako odlehčující kompensace pravidelný úkaz logické inkoherence veršů, jež dovoluje do jednoho ghazelu shromáždit nesouvislé myšlenky ze všech možných konců. Pokud překladatelé dodržují refrén, avšak rým jemu předcházející buď sdružují (Vrchlický v uved. sp. str. 23, 30, 32, 45, 72, s určitou obměnou str. 28, 51, 57) nebo vůbec již nerýmují (tamže str. 6, 15, 52, 59), odchylují se od originálu, obcházejíce nejvlastnější obtíž. Nechci tím však udělovat výtky, nýbrž prostě konstatovat fakt, opět jen dokazující cizost ghazelové formy pro nás.

Rým epický jest sdružený a tedy souhlasný s našimi způsoby.

 

Uvedl jsem hlavní formální pilíře perského, resp. tureckého básnictví a s nimi rovněž tolik nesnází pro překladatelskou techniku. A dost možná, že jest jich ještě více, zejména v samé praxi. Shluknuty ovšem nedají se po mém soudu vůbec zmoci. Snad ojedinělou ukázkou, ale to by byl aspekt, pod nímž nelze se odvážit na úkol poněkud jen rozměrnější. I kdyby některé jazyky evropské, ať příbuzné či jiné, podávaly větší možnosti, neplyne z toho pro nás nic, pranic. Čeština, jako patrně každý jazyk, má svůj charakter, své zvláštnosti, a proto, co je v jednom jazyku dobré a pěkné, nemusí jím být v jiném, obzvláště vycházíme-li z jazyků tak nesmírně vzdálených jako perština nebo turečtina. Lákalo by ostatně prosvětlit při této příležitosti turecké mimikri proti naprosto nesourodé perštině, ale to by mne odvedlo příliš daleko. Jen tolik připomínám, že moderní básnictví turecké opouští naoktrojovanou časomíru a vrací se ke starotureckému a prostonárodnímu počítání slabik. Nechci však přesto tvrdit, že časomíru nutno pro turečtinu úplně zavrhnout. Po mém soudu není docela neoprávněna. Vraceje se k vlastnímu problému překládání do češtiny, vyznávám, že jsem pro dokonalou volnost, naprostou nespoutanost. Vždyť překládáme-li již jen z románských jazyků, nekonformujeme se a nepočítáme prostě slabiky, nýbrž používáme svých jambů, trochejů atd. Nedosti na tom, že odmítám přízvučné napodobování těžce i nedostatečně takto napodobitelných meter a nemožných rýmových řad — básník originálu se nepotkával ani v tom ani v onom směru s většími obtížemi nežli náš v normálním tvoření, ano spíše s menšími, poněvadž metra i složitá, plynou lehce a z rýmů se dávno již stala klišé — nekladu důraz ani na strohé ani na důsledné zachování počtu slabik, poněvadž se mi ukázaly v praxi i tyto principy zhoubnými, [108]neboť nutí jednak vatovat, po druhé vypouštět, obé po mém zdání daleko závadnější než několik slabik ve verši více nebo méně. Krymśkyj soudí (v uv. sp. 48 str.): „Je překládati perské verše takovou ruskou veršovanou formou, jako by si vybral sám perský autor, kdyby byl psal rusky a byl by chtěl vzbuditi na ruského čtenáře 20. století dojem stejný s dojmem, jaký měl perský čtenář 14. století z perské formy 14. století!“ Ostatně je míti ustavičně na zřeteli, že jazyková a kulturní distance je doslovně nesmírná. Také časový odstup náleží k nejzávažnějším znakům předlohy. A tu jest především překlad doslovný dalek toho, aby zachoval původní pel, původní jemnost a vůbec původní vlastnosti. Spíš se přesvědčujeme, že nám pod rukama roste toporné dřevo, nikoli poesie. Vědecký význam doslovného překladu prozaického jest ovšem vně každé diskuse, leč také mimo dosah této stati. Již shora jsem však uvedl, že Francouzi se často spokojují převodem v próze i pro širší čtenářské kruhy. Řekl bych, že se důležité složky básnického dojmu a požitku, jako jsou rytmus a rým, takto nenahraditelně ztrácejí, neboť myšlenka sama a byť i vybraný jazyk sdostatek nekompensují tento úbytek. Ač v jednotlivých případech užívám sám tohoto způsobu, bál bych se jej povznést v princip. Dobře se snese ještě v přednášce, poněvadž je tu korektiv v přednesu. Není-li orientalista sám básníkem nebo ve spojení se skutečným básníkem, doporučoval bych překlad bez rýmu, ale rytmisovaný, aby tu bylo aspoň jakési minimum toho, co dává myšlence akustický požitek a spád. Ukázkou několik veršů z dívánu slavného Mauláná Džalál-ud-Dína Rúmího (Per-šané jej zovou krátce Maulavím; † 1273).

 

„Muž Boží bez vína jest zpitý, muž Boží syt jest bez pokrmu.
Muž Boží pod cárem jest šáhem, muž Boží v ssutinách má poklad.
Muž Boží moudrost svou má z Pravdy, muž Boží učený z knih není.
Muž Boží vně jest nevěry a bídy, muž Boží nezná hřích ni dobro.
Muž Boží prchl od nebytí, muž Boží slavného jest třmene.“

 

Jakýmsi hybridem bývala snaha starších orientalistů tlumočit i vědecký překlad verše rýmovaným veršem, někdy dokonce s velmi těsným formálním přilnutím k předloze. Učenec a jen učenec svým napěchovaně nabitým, příliš doslovným, nevzletným překladem básníka ovšem zabíjí. Naopak učenec a básník v jedné osobě vystihne přirozeně úkol nejlépe. Sem řadíme geniálního Friedricha Rückerta, jemného E. G. Brownea, u nás Jaromíra Boreckého.

Já sám řeším tuto otázku nejraději spoluprací s povolanými básníky, jimž dávám do rukou doslovný překlad s potřebnými vysvětleními a rozčleněním rétorických příkras a point, jinak však úplnou volnost.

Mezi našimi překladateli pomíjím starší a drobnější pokusy, jichž ostatně není mnoho, i když včítáme do nich ty, které neplynou z originálu. Z perštiny jest tu v prvé řadě překlad výboru z dívánu Háfize pořízený Jaromírem B. Košutem v básnickém zpracování Jaroslava Vrchlického. Vrchlický překládá tu, pokud jsem sledoval, velmi věrně, snad pod tlakem Košutovým a po jeho smrti v součinnosti s Rudolfem Dvořákem. Ojedinělé mylné interpretace nemohou celku ublížit. Zachovává, jak jsem již nahoře ukázal, ponejvíce jednotnost rýmu i refrén, ač se — správně — naprosto neváže na metra, ba ani na rytmy originálu, a podle potřeby lomí disticha ve strofy. Ještě dnes, více než po 60 letech, knížka se čte příjemně, ač [109]překladatelská technika a jazyk sám od těch dob nepochybně nemálo pokročily, zjemnily. Vrchlický sám praví na str. 119: „Mou jest v knize této jen forma … Leč i forma žádá za omluvu, nedáť se český gazel tak přes noc vytvořiti. Co najde čtenář v knize té, jsou jen pokusy českého gazelu; překladatel příští najde tu juž šťastnější kombinace rýmu a refrainu než já, který šel zde ‚cestou nešlapanou‘.“ Jakýmsi profesorským zatěžkáním zdají se mi sice dobré a spolehlivé, ale až příliš důkladné vysvětlivky ke konci knihy. Osobně se komentování v básnickém díle určeném pro básnický požitek pokud jen možno vyhýbám, vycházeje z přesvědčení, že učené poznámky sotva přispívají k zesílení uměleckého zážitku v širokém kruhu čtenářstva, jež je nad to nechává asi vůbec nepovšimnuty. Uznávám však, že nemůže neodborník porozumět bez pomoci lyrice rázu Háfizova. Než i pak jest ji omezit na míru nejmenší. Příkladem ještě větší horlivosti je komentář, kterým doprovází Jindř. Entlicher svůj překlad Gulistánu: na 20 stran překladu 64 stran komentáře!

Qasídy si všímala Evropa, ačli vůbec, jen zcela výjimečně. Viděla v ní jen panegyriku mocných tohoto světa. Tím však vyléváme lázeň i s dítětem. Nemá ovšem panegyrika sama o sobě, byť sebe honosnější, pražádného půvabu pro překlad. Než toto chvalořečení, byť jeden z podstatných rysů qasídy, netvoří ještě ji celou: zbývají líčení a reflexe — reflexe filosofického, mystického a ethického obsahu, mnohé z nich neobyčejné lyrické síly. A ty lze snadno vyloupnouti. Učený charakter bude qasídu často, bohužel právě v nejlepších představitelích nám znesnadňovat, ačli nečinit nestravitelnou.

Z lyriky zbývá se dotknout ještě čtyřverší (rubá‛í), nejryzejšího literárního plodu perské psýché, kypící duchaplností. Jeho představitelem jest Západem Východu objevený ‛Omar Chajjám. Kdo se však dále poohlédne, záhy vidí, že podobných epigramů, ano hlubších a lepších jest v perské literatuře na statisíce. Ještě do nedávná ‛Omar Chajjám neslynul ve své vlasti slávou básníka, nýbrž věhlasem jednoho z nejznamenitějších učenců doby své i dob pozdějších. Teprve Fitz-Geraldova parafráze jej učinila také na poli krásné literatury tím, čím nyní je v Evropě a Asii. Dnes není východního básníka, který by byl v Evropě tak znám a tolik vždy znovu překládán i vydáván jako právě ‛Omar Chajjám. U nás jej dvakrát souborně převedl MUDr. Josef Štýbr, jednou z Fitz-Geralda, po druhé z perského originálu.[20] Jestliže byli, kdož se učili vlaštině, jen aby mohli čísti Danteho v původním jazyku, Štýbr studoval perštinu, jen aby porozuměl ‛Omaru Chajjámovi v originále, nikoli ovšem bez průvodu dobrých překladů, jichž jest mnoho. Štýbrův překlad ukazuje, že jeho autorem byl znamenitý básník. Hlubší školení orientalistické bylo by mu více otevřelo íránský svět a té či oné myšlence dalo jinou formulaci. Než to nesmí vadit vděčnosti naší literatury za cenný přínos, jejž ke sklonku svého života rozhojnil ještě překladem čtyřverší Bába Táhira,[21] zjevně se přesvědčiv, že ‛Omar Chajjám přece jen nečiní alfa a omega veškeré perské slovesnosti. Štýbr stanovil počet slabik svého verše neměnně na 10 proti 11—13 slabikám originálu, což bych považoval a limine za pouto, jež nutí překladatele, aby víc dbal celku než jednotlivostí. Proto Štýbrův [110]překlad ihned každého zaujme svou lehkostí, nenuceností. Poněkud jinak jest založen překlad ‛Omara Chajjáma z péra Jaromíra Boreckého. Z několika ukázek, jež posud vyšly — překlad celý je už rovněž vně psacího stolu překladatelova — seznáváme, že dobrý básník je neméně dobrým filologem. Vyžaduje-li však jeho překlad zvýšenou pozornost, napodobuje tím jen svou předlohu. (Také jeho syn Miloš, můj někdejší žák a nyní přítel, chová ukázky z nejednoho perského básníka ve svých papírech.) Tu několik paralelních překladů z péra Štýbrova a Boreckého:

 

Štýbr:

Za svítání zněl z naší krčmy hlas:
„Hej! chaso zhýralá ty, vstávej zas,
ať naplníme vínem poháry,
než naplní nám pohár žití čas!“

Když večer stesk jsem měl, kdo zval tě sem
a závoj odestřel? Kdo zval tě sem,
kde touhou po tobě jsem zahořel?
jen jak by vzduch se chvěl — kdo zval tě sem?

Až dokonám, mne vínem umejte,
o džbánu vína žalmy říkejte,
a chcete-li mne najít v Soudný den,
pod prahem krčmy v prachu hledejte.

 

Borecký:

Z naší vinárny kdys ráno vzešel hlas:
Zpilý pijáku, náš blouznivče, vstaň zas,
bychom naplnili míru vínem,
nežli naše míra naplní se v ráz.

Dnes v noci opilou k nám kdo přivedl tebe?
sem v poušť zpod opony tam kdo přivedl tebe?
Vlét’ k tomu, jenž bez tebe v ohni se trávil,
jak vítr rozdmychat plam, kdo přivedl tebe.

Až zemru, šťavou omyjte mne révy,
o víně, číši kažte chvalozpěvy,
v den shromáždění chcete-li mne najít,
mne prach jen dveří vinárny vám zjeví.

 

Z klasické poesie turecké není v češtině více než tuším několik ghazelů Báqího, tlumočených Jaromírem Boreckým. Příkladem uvádím:

 

Ret jak poupě, růže v líci — o tom mluvíš? Bytost tvá!
v trní žalu, slavík nící — o tom mluvíš? Hle, jsem já!“

Rty jak víno, vlasy jacint, tvář list růže, jasmín hruď,
cypřiš rozkošně se chvící — o tom mluvíš? Bytost tvá!

Tváři tře — jak potok u pat každé vábné cypřiše —
zbožňovatel jedněch lící — o tom mluvíš? Hle, jsem já!

Šibal kštice, kadeř kouzelnice — drzá koketa,
oko mag, hled klamající — o tom mluvíš? Bytost tvá!

V rozluce ret žízní zprahlý, v mysli zmaten, v srdci chor,
v koutě žalu sám a mdlící — o tom mluvíš? Hle, jsem já!

V pohledu svém bezmilostném strpení a klidu říš
Tatar zrakem pustošící — o tom mluvíš? Bytost tvá!

Bákí! Kdo jak Ferhád, Medžnún šílený teď bez srdce,
bez strpení milující? — O tom mluvíš? Hle, jsem já!

 

[111]Jestliže umění slova staví už u Háfize překladatele před mnohdy nepřekonatelné překážky, nesrovnatelně ještě obtížnější je Turek Báqí, onen největší eskamotér, jejž osmánská poesie měla. Obsah se vyznačuje ušlechtilou, vybranou akademickou dikcí a učeností, prosvícenou jasným humorem a hédonismem. Není zde na místě, abych se šířil o obtížné otázce, jak dalece sahá reální podklad proti pouhému anakreontskému jásání či mystickým vzruchům. V konkretním případě, u básníka zaujímavšího jednu z nejvyšších hierarchických hodností islámu, jsem na straně čistě myšlenkových zážitků, alegorie a symbolismu. Připomínám jen ještě, že ani perština ani turečtina neznají gramatických rodů. Evropští překladatelé jsou nakloněni k chápání heterosexuálnímu, čímž jistě exotiku této poesie čtenáři přiblíží. Nicméně nutno pokládat polaritu maskulina za nezvratný fakt veškeré této lyriky, transponovanou nebo aspoň vždy transponovatelnou do mystické metafysiky, avšak také s možností alegorie do feminina, řidčeji doslovné homosexuální interpretace. Abych se ještě dotkl tureckého básnictví samého: Nevyrovná se sice původností perskému, ale má také velká jména, jež by i k nám živě promlouvala. Tak vášnivý Fuzúlí z Baghdádu, mladší vrstevník Báqího — psal mimochodem řečeno turecky, persky a arabsky — u něhož anakreontismus ustupuje skutečnosti heterosexuálního zabarvení. Zejména by nám vyhovovali básníci XVIII. stol., osmánského baroka, kdy se Turecko víc a více blížilo Evropě, aniž samo chtělo nebo Evropa si to uvědomovala. Skvělý jest laškovný Nedím, který by se nám líbil i ve svých qasídách! Máme tu obdobu Ovidia v ‛Izzetových nářcích z vyhnanství, naopak zase Vásifovy pseudorealistické popisy krásných hochů a dívek ze všech konců světa a jiné lehkovážnosti.

Úhrnem se jeví cena perské a turecké lyriky pro překladové účely takto: homosexuální zabarvení a logické inkoherence ji poněkud oddalují našemu vkusu. Celkem nezávadnou přeměnou rodu je možno vyrovnat první bod, vhodným uspořádáním a výběrem druhý. Ani domácí anthologie, t. j. domorodé dějiny literatury, nepřinášívaly celé básně. Není tudíž ani překladateli zapotřebí stavět se na jakési absolutní stanovisko, zřetel jeho musí být jedině podnítit zájem a dosíci estetického požitku. A to jest více než možno oněmi velkými hodnotami, jimiž tato lyrika vyniká. Je to rys mystiky a hledání Boha, nesmírná hloubka obrazů, překrásná symbolika výrazu, ušlechtilá forma, zkrátka vše, co činí verše skutečnou poesií. Obratný básník-překladatel, jenž má vedle dobrého vkusu též bystrý postřeh, je ovšem nezbytným předpokladem.

Nejbližší z klasického básnictví je nám epika — po stránce formální i věcné. Rým je sdružený a tudíž hračkou napodobitelný. Rétorické podkreslení nechybí v různém odstupňování ani tu. Největší romantik perské epiky, Nizámí, nenapsal mezi 30 tisíci distichy své epické tvorby — tvrdím tak směle — jediný verš bez této pointy, spíše a obyčejně skombinoval dva, tři systémy i více. Přitom myšlenka musí mu podobně jako Beethovenovi proudit neustále vpřed.

I epikou perská a turecká poesie oplývá a právě na tomto poli jsou u klasické poesie asi největší možnosti pro daný účel, jak dokládají četné překlady do světových jazyků, mezi nimi Nizámí na prvém místě. Obyčejně a správně se tak děje v individuálních zkráceních nebo výborech. Nemyslím však, že si starší překladatelé lámali rétorickými příkrasami příliš hlavu, poněvadž těchto subtilit vůbec neznali. Není anebo skoro není jich arci v Šáh-náme Firdausího. Začátek Šáh-náme v překladu [112]Jaromíra Boreckého (přes 1200 dvojverší z 60.000!) a jedna z povídek Haft Pajkar Nizámího ve společné práci Vítězslava Nezvala a mé[22] jsou posavadními ukázkami v češtině. Borecký se těsně přidržuje originálu, nicméně podává pravou poesii. Na př. (na str. 58):

„Pak z Iránu zved válečný se křik,
zvšad objevil se boje var a ryk.
Den bílý, zářivý se černým stal,
lid se Džemšídem svazky zpřetrhal.
Neb nad ním temnila se božská zář,
ke křivu stočil, k nerozumu tvář.
Z všech stran se vyrojili chosrové
a ze všech končin slavní rekové.“

 

Zdali bych přes veškeré krásy a hodnoty doporučoval přeložit epos celý, je otázka, kterou bych bez váhání a bez rozpaků řešil záporně. Stačí výbor, po případě jen episody.

Překlad „Panice“ si vede takto (v uv. sp. str. 7):

 

„Byl sladkoretý muž, byl mlád, byl nevinný,
Byl pro svou sladkost polem ze třtiny.
Byl Ježíšem, jenž káže lidem ctnosti,
Byl Josefem vybrané společnosti.
Znal mnoho věd, byl dovedný, ač mlád,
A dovedl se v lecčems odříkat.
Měl zahradu jak tam ta z Iremu,
Tam ta kol jeho jak kol haremu.
Její prsť plná květů ambrová je
A její plody byly plody ráje.
Růžový sad, jenž zdobil její kout,
Měl trn, jen aby mohl uhranout.
A voda, bublající pod cypřiši,
A zeleň kolem vod, jež v proudu dýší.“

 

Touže formou masnaví se berou četné velké básně mystického, ethického, reflexivního a kombinovaného obsahu, rozsahu někdy až do tisíců i desítek tisíců dvojverší. Sem patří rozkošný a často překládaný „Ovocný sad“ Sa‛dího, zejména však vrcholný brevíř islámské mystiky, Masnavíji ma‛naví (asi 27.000 dvojverší), ve výtahu rovněž již několikrát přeložené do různých světových jazyků. K němu se druží starší ‛Attár s několika mystickými eposy, Mahmúd Šabistarí a j. Tyto vinice kynou nejhojnějším vinobraním.

 

Jestliže překlady děl klasické školy se obracejí skoro vesměs na čtenáře vyšších nároků, školami moderními mohou Persie a Turecko pobavit a poučit nejinak než kterákoli jiná země moderní civilisace. Škola nová jest ovšem tak rozdílna od staré jako barva černá od bílé. Vláda formy se zatlačuje do pozadí; naproti tomu však vyzdvihuje cena myšlenky a vztah ke skutečnému životu. Kdežto v Turecku nastal [113]rozhodný obrat okolo r. 1870, v Persii se uplatňuje mnohem později, ve větším měřítku vlastně teprve po světové válce. Takové moci a síly se ukázala blízkost a vzdálenost Evropy. Učitel přestal ovšem být učitelem a žák žákem. Vlastně to začalo již v XVIII. stol., kdy Persie neměla již co dávat. Turecká slovesnost, sama na sebe odkázána, musila chtíc nechtíc hledat něco jiného, především pak sebe. Francouzský jazyk otevřel Turkům nové světy. Jeho prostřednictvím začali naslouchat překvapujícímu hlasu písemnictví Evropy, jež jim ukazovalo to, co marně hledali. Až se sami pokusili o napodobení.

A tak jako šli po staletí stopami perského ducha, jdou nyní drahami, jež určuje evropský vkus. Kdežto v Turecku jest moderna v plném rozkvětu, na Írán padají teprve její první záblesky. Jsme svědky toho, že se v Íránu rozmáhá próza, i klademe si otázku, zdali zatlačí verš a tím také poruší příznačný rys íránské duše. Leč tato se nám nyní jinak otvírá, daleko upřímněji a jasněji než kdykoli dříve. Novou literaturou můžeme nahlédnout tak hluboko do života, jak se nepodařilo žádnému cizímu pozorovateli. Uměleckou formou líčí se život Východu a jeho zvláštní problémy. Proud tento houstne a bude poskytovat stále více pro překlad. V češtině máme z turecké moderny překlad „Omarova dětství“,[23] vzpomínek z útlého dětství jednoho z průkopníků nového směru, Nádžího. Dále jest po časopisech roztroušeno několik novel Ahmeda Hikmeta, jedna v mém překladu, jiné přeloženy známým polyglottem O. S. Vettim.[24] Publikoval jsem také jednu novelu z perštiny, dvě připravil do tisku. Vadou turecké moderny, zejména v románu, jest jeho povídavost, vysvětlovaná tím, že romány vycházejí namnoze v denících. Román psychologický trpěl tím nejvíce. I tu bude tedy krácení nezbytné. Ještě nemožnější bývalo drama, psané, protože se jevištně neprovádělo, jen pro potřebu knižní. V Íránu se najde již leckterá dobrá povídka, kdežto román leží ještě v plenkách (na př. historický román jen z pouhé fantasie, bez studia doby!). Podobně jako v Turecku všímají si též Íránci bedlivě své ženské otázky, nezřídka arci přehánějíce náměty z polosvěta.

Technika překládání z moderny zdála by se a priori snazší než z literatury klasické. Nicméně se objevují právě tu vážné překážky — z důvodů arci jiných než pro dřívější periody. Kdežto pro tyto jest lexikografie dosti — ne víc! — propracována, pro život dneška nestačí. A to stěžuje úlohu překladatelskou nesmírně. Stylisticky obtížná je také jazyková diskrepance, která ve volné próze se projevuje daleko zřetelněji než ve staré, sešněrované rýmem. Jestliže se v klasice vybíjelo umění jazyka v arabismech, moderna vědomě i nevědomě sahá po jazyku lidu, jej obohacuje a zdokonaluje, někdy v idiomatismech přehánějíc. A všechny slovníky mají bohužel tu ošklivou vlastnost, že nevidí dopředu, nýbrž že pokulhávají za autory!

Byla by chyba, kdyby si orientalistika všímala toliko věcí učených. Orientalistů není, nebude a nemůže být mnoho. Tím důležitější je, aby každý pracoval vedle vědy také na obohacení domácí slovesnosti, přinášeje národu a jeho umění ze svého oboru nová poučení, nové náměty a podněty.

Končím apelem na naše vydavatelské kruhy a prosím, aby si bedlivě všímaly kul[114]turních projevů východních. Není v tom žádná oběť, ani pro věci starší. Ačkoli tu nelze pravidelně pomýšlet na velké náklady, zkušenost učí, že dobrá sbírka se může i tu potkat s netušeným úspěchem. S bibliofilií v průvodu miniatur by se dalo mnoho zachytit. Věci moderní nepotřebují se obávat nezájmu veřejnosti, spíše naopak, poněvadž běží o pravou terra incognita. Literární agentury buďtež rozšířeny také na Východ. Nechci tvrdit, že proudí pořád jen ex oriente lux. Ale tolik jsem si jist, že mnohé ze slovesného umění moderního a soudobého Východu obstojí ve srovnání s lecčíms, co přichází ze Západu. A proč by bylo méně zajímavo zvědět, jak žije, cítí a myslí člověk Východu? Dopravní technikou je on nám a my jemu na dosah ruky. Přiblížili jsme se taktéž kulturně. Jestliže evropský čtenář naslouchal s utajeným dechem kdysi barvitému vyprávění cizinců o Východu a z Východu, proč by nevyslechl také zpověď Východu samého, který odedávna přece umí skvěle vyprávět a nyní nadto naše vyprávěcí způsoby přizpůsobil svým potřebám? On už sto let nahlíží do naší duše, nuže nahlédněme i my intensivněji do jeho. „Boží svět je orient, Boží svět je okcident.“ Tak praví Korán a po něm opakuje Goethe.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 2-3, pp. 96-114

Previous Julius Heidenreich: O tvaru motivů

Next Vilém Mathesius: Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu