Pavel Trost
[Discussion]
-
Nové vydání Sušilových „Národních písní moravských s nápěvy do textu vřaděnými“ z roku 1860, nedávno vyšlé (vydal Čin v říjnu 1941), vyniká úrovní uměleckou i vědeckou a náleží jistě mezi nejvýznačnější české knižní edice poslední doby. Životní dílo Sušilovo uchovalo velikou a cennou část písňového bohatství moravského lidu ze sklonku vesnického baroka, z konců svérázné kultury venkova, odloučené od soudobé kultury městské. V letech po úplném zrušení poddanství počal se venkov pronikavě měnit, česká vesnice se poměšťuje; mizí lidový kroj a zaniká tradice lidové písně. Erben zaznamenal, že „od roku 1848 lid náš selský, zvláště v krajích severních, méně zpívá, nežli zpíval předtím.“ — Závěrečná sbírka Sušilova je tak bohatá, že pozdější sbírky moravských písní přinášejí větším dílem jen varianty k zápisům Sušilovým. Sušil však nejen sbíral, nýbrž i vybíral; tato poslední jeho sbírka přináší snad jen třetinu materiálu Sušilem zapsaného.
K edici je připojen doslov, který oceňuje Sušilovo dílo i shrnuje dosavadní výsledky bádání o moravské lidové písni.[1] Sušil sám prohlásil úvodem k této sbírce o své práci: „Při [160]textu rovně jako při nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo.“ Dnešní doslov o tom soudí takto: „Sušilova sbírka vyniká touto přesností skutečně nad mnohou i pozdější sbírku lidových písní … Ovšem tuto přesnost musíme chápat s tehdejšího stanoviska. Dnešní požadavky, kladené na sbírání a zapisování písní, se v lecčems liší od praxe Sušilovy.“ Sušil otiskoval znění písní pořízené podle různých variant: „Sušil — podle tehdejší všeobecné praxe — nechápal určitý zápis, zachycující určité jedno zaznění písně z úst lidu, jako uzavřený celek a nezměnitelný dokument, nýbrž jako příspěvek ke své textové kritice, pomocí níž konstruoval z mnoha poslechnutí a zápisů písně znění výslední nejlepší, které pak publikoval.“ Vydavatelé však dokládají, že se ještě dnes vyskytují v sběratelství písní dva protichůdné směry: „Národopisec požaduje, aby zápis reprodukoval lidovou píseň co nejvěrněji a nejpodrobněji, protože považuje každou novou reprodukci písně za samostatný, jedinečný a neopakovatelný projev. Proti tomu požaduje druhý názor, aby etnografický zápis objektivisoval znění písně a vymýtil z fixovaného znění všechny nahodilosti, které vnesl do zpívané písně nebo jejich složek zpívající jedinec, jeho osobitost, nálada anebo jiné proměnné podmínky vnější.“ Oba směry mají podle vydavatelů svůj význam: „Hudební studium lidové písně, jejích melodických typů, tonin, harmonické povahy, modulací, rytmu, taktu a pod., které se musí vždycky opřít o co největší zápisový materiál … by se prodíralo těžce za svými cíli, kdyby mělo k disposici jen materiál neobjektivisovaný, t. j. komplikovaný vypisovanými nahodilostmi (přepínání intervalů o zlomky půltónu v intonaci písně, způsobené buď nedostatky hlasovými anebo třebas alkoholem zjitřenou myslí, nahodilé prodlužování taktových dob proti pravidelnému rytmu písně, vypisované v nečitelných taktových sestavách, fonetické zvláštnosti anebo vady ve výslovnosti toho či onoho zpěváka a pod.). Proti tomu studium lidového zpěvu jakožto reprodukční kultury a jejích svérázných znaků by jistě nevystačilo se zápisy zjednodušovanými a požaduje zápis do podrobností přesný. Takovým požadavkům nevyhoví však ani prostředky moderní notace, kterou nahradí lépe přímý záznam fonografický.“ — Vydavatelé tedy ukazují, že Sušil „jako sběratel i jako redaktor … uvědoměle objektivisoval svůj materiál“, a uznávají platný význam zásady objektivisace.
Těžiště výkladu nového doslovu je v konfrontaci moravské lidové písně s písní českou po stránce hudební. Hostinský prohlásil první, že ráz české lidové písně na rozdíl od moravské vyplývá ze závislosti na nástrojové hudbě, zejména taneční; shodně označuje jeden z obou vydavatelů Sušila, R. Smetana, českou píseň za písňový typus nástrojový a moravskou píseň za ryzí typus vokální. „U české lidové písně jsme zjistili především zřetelnou podobu hudební formy s formami umělé hudby, zejména nástrojové. Formální typus, jehož užívá česká píseň, spolu s motivickou výbavou melodií s užitými stupnicemi a jejich modulačním utvářením, harmonickou kostrou a rytmickým formováním v pravidelném taktu, je věrným obrazem české anebo v Čechách provozované barokní hudby umělé …“ Naproti tomu „zachovává nám moravská sbírka Sušilova alespoň částí zápisů žňových písní vzácný výtvor předcivilisační anebo předvzdělanostní, který uchovává ve své skladbě i ve své živé formě zcela jiný řád, než jaký vytvořila ve svém staletém vývoji hudba umělá.“ O vokálním typu moravské lidové písně platí, že jeho „formální schema nevzniká podle zákonitostí moderní hudební fráze, nýbrž svébytně podle volné musické invence a podle zákonitostí nadřazujícího se textu. Výběr tonin je stejně volný jako užití modulací, hudební cítění vede melodii nejen vertikálně, nýbrž i horizontálně (v rytmu) podle svých vlastních zákonitostí a nikoli podle směrnic vytvořených umělou hudbou. Vokální typus moravské písně je proti české písni svébytný i v interpretaci, která jasně reprodukuje text a nadřazuje výraz uplatněného hlasového prostředku i nad hudební myšlenku. Vytváří nápěv v textu, dospívá tak často k rapsodickému stylu zpívané mluvy a jeho motivický materiál náleží jen zcela určité písni a jako takový není přenosný ani jako celek, ani v části.“ Odlišnost české a moravské [161]písně (k moravské se řadí i slovenská) jeví se v rytmu: „O české lidové písni lze říci obecně, že uplatňuje v melodiích svých písní rytmus tvořený nikoli ze zpívaného slova, nýbrž v jistém smyslu jaksi apriorně z čistého hudebního cítění a podle jeho zákonů. V nevelkém počtu taktových formulí, jež česká píseň skutečně vytváří, vidíme především pravidelné rytmické hodnoty, seskupené do dvou-, tří-, čtyř-, šesti a osmidobých taktů s jasným důrazem na těžké taktové doby … Proti tomu i v této složce je moravská píseň, aspoň pokud běží o t. zv. druh písní žňových (trávnic) a jiných táhle zpívaných melodií, nápěvovou kulturou svého druhu. Nedbáme-li taktových schemat, jež podle vzorů umělé hudby užil pro své zápisy František Sušil a jež jsou v poslední době brány v pochybnost, stačí u těchto písní všimnout si taktové výplně, aby vynikl jejich rytmický svéráz. Zde souvisí rytmická struktura na rozdíl od melodií českých úzce se zpívaným slovem, a vedle toho s novou, samostatnou složkou lidového zpěvu, kterou neznáme u českých písní, alespoň ne v takovém významu: s lidovou interpretací písní, s kulturou a způsobem, jak lid provádí své písně, s jeho přednesovými řády. Už ze zápisů, uchylujících se v nedostatku výstižných znaků k pomocným znaménkům, slovním výkladům a složitému pořádání taktu, je patrno, že rytmus těchto zpěvů netvoří nezávislý zákon hudebního taktu a čisté hudební cítění, nýbrž že rytmus melodií vyvozuje interpretace ze zpívaného slova. Je důležité, že tento nepřízvučný zpěv táhlých melodií nevytváří konečně ani t. zv. těžkou taktovou dobu, tedy složku taktu, bez níž není hudební takt myslitelný …“
To jsou nejzávažnější body doslovu. Všechny úvahy o lidové písni se ovšem dotýkají příznačné proměnlivosti písní: v ústní tradici není dílo ustálené jako v písemnictví. V písemnictví platí dílo za nedotknutelné v reprodukci, t. j. produkce v reprodukci je povinna se omezovat na složky vymykající se písemnému záznamu. V ústní tradici je celé dílo podrobeno změnám od přednesu k přednesu. V původním prostředí nemá lidová píseň jednotné znění, nýbrž každé její znění jest jen jedna z neomezeného počtu variant. Není jedině pravé znění písně, ala jsou varianty typické a normové. Reprodukce a produkce lidové písně podléhají objímavým normám písňové kultury; reprodukce a produkce splývají v živé tradici.
Při typologickém rozboru písní se tedy vychází z poměru textu k nápěvu: nástrojový typ „staví nápěv nad text“, vokální typ „vytváří nápěv k textu“, to jest nápěv se utváří „podle zákonitostí nadřazujícího se textu“. Tak souvisí i rytmická struktura moravské písně, na rozdíl od české, „úzce se zpívaným slovem“. — Jaká je to však úzká souvislost? Verš lidové písně nemá zpravidla ostrý rytmický profil, nýbrž blíží se sylabičnosti; a bylo právě znovu zjištěno, že také nápěv písní vokálního rázu není rytmicky ostře profilován. Hudební kvantita sice vyniká, ale není ani zdaleka shody mezi hudební a jazykovou kvantitou. Proti tomu členění nápěvů se kryje veskrze s členěním textů[2]; zakládá se na výrazné jednotě verše, verš tu představuje celek poměrně neučleněný. — Nadřazenost textu proti nápěvu, vyznačující vokální typ písní, nelze zaměnit determinací nápěvu textem. Často se hlásá, že nápěv lidové písně vyplývá ze slov, to jest rozvíjí jazykovou melodii skrytou ve slovech. Ale podobá se lidová píseň volkálního typu přirozené řeči? Přednes lidové písně je spíše protipřirozený: „Písně z přírody zpívají děvčata hlasem ideálně rovným, jasným, kovově zvučným … Není tu zjevné vnější dynamiky, píseň chce vyzníti ve svých dlouze držených tónech plnou intensitou zvukovou až do konce … Vynášení Moravy s pradávným zpěvem působí v Oravě jako jarní hymnus pohádkové Magury …[3] Ovládá „rapsodický styl zpívané mluvy“; čím je však zpěv bližší mluvě, tím citelněji se právě od ní odráží. Mluva sama může znít přirozeně nebo uměle, vyskytuje se vždy několik přednesových stylů s množstvím variant; i řeč mluvená může být zaměřena zpěvně. Nápěv lidové písně se přimyká k slovům, ale nikoli naturalisticky, nýbrž „expresionisticky“.
Zdá se, že s hlediska literárně historického lze sotva schvalovat slova, jimiž se začíná [162]doslov: „Sušilovo sbírání lidových písní moravských souvisí velmi úzce s nadšením pro lidovou píseň, které probudil v Německu Herder a které se brzy přeneslo i k nám.“ (Následuje pak zmínka o jistém Sušilově profesorovi herdrovci a o podnětu Čelakovského z roku 1824, aby mu Sušil dodal písňový materiál moravský pro jeho chystané nové vydání „Slovanských národních písní“.) Je jisté, že dnes nelze tak isolovat vliv Herdrův. Význačný zjev Herdrův je ovšem zapojen do složité souvislosti evropského preromantismu; Herder sám neobjevil lidovou píseň. Obrací-li se po Herderovi stále častěji pozornost k lidové písni, a to zejména ve východoevropských zemích, neděje se to vždy z Herderova popudu. Silný zájem o lidovou píseň v české oblasti, po Hankovi, Kollárovi, Čelakovském, není dostatečně vysvětlen jako opožděný vliv „Herderova romantismu“. Problém Herderova romantismu, nikoli jednoduchý, nebyl dosud vyřešen; označení romantika však zřejmě pozbývá smyslu, užijeme-li je na př. o Kopitarovi, předním propagátoru Vukových a jiných sbírek. Romantikem nebyl také baron Zois, pod jehož vlivem se vyvíjel Kopitar, ani archimandrita Mušicki, jenž první vybídl Vuka k sbírání písní.[4] Sbírání písní sahá z osvícenství do biedermeieru. Zájem buditelských generací o lidovou píseň odpovídá obratu nové inteligence k lidu a národu; je v přímém vztahu k sociálnímu procesu, nesoucímu národní obrození.
[1] V. i heslo „Lidová píseň“ v Ottově slovníku nauč. nové doby.
[3] K. Plicka, Český zpěvník (1940), str. 355.
[4] O osvícenských počátcích národopisu jedná obšírná studie V. Pražáka, Dobrovský a národopis, časop. Bratislava 7 (1929), 399 nn.
Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 2-3, pp. 159-162
Previous Bohumil Trnka: Bröndalova theorie předložek
Next Mts (= Vilém Mathesius): Ještě o skloňování jména Mathesius
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1