Nové středisko linguistiky

B. T. (= Bohumil Trnka), S. L. (= Stanislav Lyer)

[Kronika]

(pdf)

-

Ženevští jazykozpytci utvořili za vedení prof. Ch. Ballyho a Alb. Sechehaye linguistickou společnost (Société genevoise de linguistique), která si klade za cíl podporovati jazykozpytnou vědu vůbec, zejména pak zkoumati jazykové systémy podle zásad Ferd. de Saussurea. Členy společnosti se mohou státi osoby fysické i právní, švýcarské i zahraniční, za stejných podmínek. Společnost vydává Cahiers Ferdinand de Saussure. Jednatelem společnosti je Henri Frei, známý svými příspěvky k fonologii čínštiny, který je nyní po svém pobytu v Tokiu profesorem ženevské university; na toho jest se obrátiti se všemi dotazy.

První svazek Cahiers Ferdinand Saussure vyšel. Ze studií tam uveřejněných vyjímáme hlavně článek Ch. Ballyho o intonaci francouzské věty, A. Sechehaye o třídění druhů slov a S. Karcevského o citoslovcích. Ch. Bally shrnuje svůj úsudek o funkci intonace větní tak, že věta je určena dvěma prvky, jednak modalitou (vzhledem k „signifié“), to jest subjektivním postojem toho, kdo mluví, vůči svým objektivním představám; jednak autonomní intonací (vzhledem k „signifiant“), která je přímým reflexem modality. Albert Sechehaye hájí svoje sociologické stanovisko proti logickému třídění druhů slov u V. Bröndala. Praví, že si nutno uvědomiti, že, nelze-li syntax oddělovati od jazyka (langue) a je-li tedy syntax záležitostí všech členů jazykového kolektiva, týká se slovník, stane-li se terminologií, jen některé části zmíněného kolektiva a může proto odpovídati potřebám jazykové elity. Nástroj čistého myšlení patří tedy do oboru sémantiky a nikoli do syntaxe.

Henri Frei pak promlouvá na str. 43—56 o zásadách, jimiž se řídil při zpracování svých dosud nevydaných slovníků japonských a čínských vět. Základem pro každý z obou slovníků, čerpajících výlučně jen ze skutečné hovorové řeči tokijské nebo pekinské, byl mu seznam 2.000 pojmů, jež seřadil podle stupně větší nebo menší konkretnosti a blízkosti (nejprve pojmy týkající se lidského těla, pak potravy, šatů, bydlení, dopravy, průmyslové činnosti, společnosti atd.). Ke každému z těchto pojmů se připojuje menší nebo vetší počet vět hovorové řeči, fonologicky přepsaných a vysvětlených soustavně i po stránce morfologické. — Týž autor se zabývá v článku Ramification des signes dans la mémoire (2. sv.,[*] 1942, str. 15—27) t. zv. transposicí, jíž nazývá přechod z jednoho živlu významového v druhý uvnitř téže rodiny znaků (na př. enseigner — enseignons, dominus — domini), tedy významovou stránku toho, co se na venek jeví obyčejně jako morfologické odvozování. Řízená transposice, která se děje obyčejně jazykovými prostředky zvanými „transpositeurs“, předpokládá vždy základní člen („kterým je na př. enseigner vzhledem k enseignement, homo vzhledem k hominem), transposice volná postrádá tohoto momentu (louer znamená i ‚najmouti‘ i ‚pronajmouti‘). Proti řízené transposici homo-hominem v latině stojí ve francouzštině volná trans[167]posice (l’homme). Od řízené transposice na př. angl. she-devil ‚ďáblice‘ je lišiti specifikaci typu na př. she-goat ‚koza‘, při níž nejde o východisko z he-goat, nýbrž z pojmu goat, který nezahrnuje představu pohlaví (na rozdíl od subst. devil, které je spojeno s představou pohlaví mužského). Volná transposice je přechod z jedné specifikace do druhé, kdežto transposice řízená je přechod znaku z jedné sféry do druhé, aniž se oba znaky pojímají jako odrůdy téhož druhu. Jak vidno, nazývá Frei volnou transposicí to, co Pražský linguistický kroužek pojmenoval morfologickým protikladem, východisko pak opět to, co Kroužek nazývá bezpříznakovým členem morfologické korelace. Freiova volná transposice je nedostatek morfologického protikladu (srov. nominativ-akusativ substantiv ve francouzštině).

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 166-167

Předchozí P. T. (= Pavel Trost): Sv. Augustin o jazyce

Následující Miloš Dokulil: Učebnice němčiny pro pokročilé