Úvody do fonologie

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Introduction dans la phonologie

Úvody do fonologie jsou dnes hledané: mají zpřístupnit oblast novou, která je osou nové linguistiky. Proto můžeme zde referovat hned o dvou, vyšlých na různých koncích Evropy. Náčrtek L. Michela La Phonologie (Brusel, M. Didier, zvl. otisk z Revue des Langues Vivantes, 1941—42) má popularisovat fonologii. Jeho definice mají ještě ráz psychologisující, jeho fonologie jedná o psychické realitě fonických faktů, je tedy „psychofonetikou“ („fonologie bude buď psychologická nebo nebude“ — jakože „bude buď strukturální nebo nebude“). K tomu je ovšem třeba říci, že linguistika zkoumá předmět jazykového vědomí. Jinak je předností studie Michelovy, že přihlíží ke konkrétnímu materiálu: přináší výtah z Gougenheimovy fonologie francouzského jazyka (v. o ní zde v roč. IV, III).

Také brožurka E. Seidla Das Wesen der Phonologie (Bukurešť, Institutul de linguisticăr omână, 1943, též rumunsky, s názvem Fonologia şi problemele ei actuale) chce být v celku jen informativním úvodem do fonologie a do učení Pražské linguistické školy, i když pokládá za nutné místy zaujmout vlastní stanovisko. Vychází právem ze znakové povahy jazyka; právem neuznává naprostou nezávislost fonologie na fonetice — v souhlase s Trubeckým (v. Grundzüge 17) a v rozporu s krajními směry majícími zato, že jazykové soustavy visí ve vzduchu. Nezřídka kritisuje jednotlivé body fonologické nauky, ale je to vesměs kritika málo prospěšná. Na př. podepírá požadavek (§ 25), aby každý badatel popisoval jen fonologickou soustavu svého mateřského jazyka, řadou chyb, jichž se prý dopustil Trubeckoj při popisu němčiny, považuje za jednotná fonémata ai (ei), pf a ts (z). Seidel proti tomu uvádí, že oposice pf—f je v němčině relevantní (Pflicht—flicht atd.) fakt sice nepopíratelný, jímž však není řešena otázka, zda je třeba hodnotit pf jako spojení dvou fonémat nebo jako zvláštní jediné fonéma. Zastavuje se nad pojetím (§ 24), že fonologický protiklad může být v některém postavení zrušen, takže „stejná hláska je někdy fonématem, někdy jen kombinatorní variantou archifonématu“; vyvozuje odtud obtíže při hodnocení německého ü, které by bylo jen kombinatorní variantou u v těch případech, kde dříve následovalo i působící přehlásku; názor nesmyslný, pletoucí synchronii s diachronií, neboť není vůbec důvodu pochybovat, že v nové horní němčině je ü zvláštní fonéma. A je-li pak daný fonologický protiklad za určitých podmínek zrušen, není tím mimo ně v zásadě dotčen: jen funkční zatížení daného fonématu se oslabuje. Zmiňuje se i o pokusech fonologie, stanovit obecné zákony jazyka a jazykového vývoje (§ 29), poukazuje na zákon Jakobsonův o neslučitelnosti fonologické kvantity s fonologickým přízvukem, a na zákon Trubeckého o vázanosti fonologické intonace na fonologickou kvantitu; tu podotýká, že uznáme-li obecné jazykové zákony, je třeba zásadně uznat i předvídatelnost jazykových změn, že se však dosud v oblasti duchovních věd předvídatelnost zásadně vylučuje. Nebylo jistě třeba tuto dávno překonanou pseudofilosofii přitáhnout: nejsou-li dějiny nikdy beze zbytku předvídatelné, jsou přece zjevně prostoupeny nesčetnými zákony i strukturními i kausálními.

Práce Michelova a Seidlova nejsou snad zcela bez užitku,[1] ale linguistu spolehlivě do fonologie uvede stále jen Trubeckého práce, vyšlá v 7. sv. Travaux du Cercle linguistique de Prague (1939).

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 122

Předchozí K. H. (= Karel Horálek): Linguistický a literárně vědecký časopis v Bulharsku

Následující Adolf Scherl: Z letopisů českého divadelnictví