Jungmannova úloha v českém obrození

Felix Vodička

[Články]

(pdf)

Fonction de Josef Jungmann dans la renaissance tchèque

[1]K tomu, abychom zachytili historický smysl Jungmannova postupu a jeho jednání, nestačí, abychom prostě jen zhodnotili jeho básnické a vědecké dílo a připomněli si hlavní znaky Jungmannovy osobnosti. Těžiště Jungmannovy velikosti neleží v autonomních hodnotách jeho díla, v jeho theoretické originalitě, v jeho metodické průbojnosti a ukázněnosti nebo v soustavě ideových nebo mravních postulátů, které až dodneška neztratily na své hodnotě. Nelze pochopit Jungmanna, aniž zároveň si neuvědomujeme situaci národní společnosti na přelomu 18. a 19. století a úkoly, které kladla tato situace pracovníkům na poli národní kultury svými objektivně danými možnostmi. Je sice pravda, že již na sklonku 18. století — a tedy před Jungmannem — projevuje se zvýšenou měrou patriotismus, historismus a obranný směr hájící český jazyk a české jazykové hodnoty proti útisku a podceňování. Je pravda, že v úsilí puchmajerovců můžeme spatřovat ještě před Jungmannem první pokusy o vznik literatury obracející se k náročnějšímu čtenářskému publiku. Ale to všechno nemohlo podstatně překlenout základní rozpor, jenž tkvěl v požadavcích soudobého kulturního života na jedné straně a v sociální perifernosti českého jazyka na druhé straně. Právě rozvoj myšlení a věd v osvícení, vymanivší se z hranic ideologické systematiky církevní a těžící z rozporů nahromaděných v společenské skladbě soudobé, kladl při zvýšené aktivitě kulturního života stále větší nároky na sám prostředek společenského sdělení a dorozumění, na jazyk a jeho kulturu. V této chvíli nejvyššího zatížení jazykového systému k potřebám kulturní tvorby byl český jazyk vyřazen z oblasti vyšších vzdělanostních funkcí společenských a omezen jako jazyk spisovný jedině na oblast té knižní produkce, která se obracela s popularisujíci tendencí k širší čtenářské vrstvě lidové. Tento rozpor nebylo možno překlenouti žádným patriotickým přáním, měl svůj reálný podklad a měl své reálné příčiny historické a politické.

Byla to situace vpravdě skličující pro ty, kdož si ji uvědomovali; že si ji mohli uvědomovat plněji než dříve, o to se staraly právě ideologické tendence soudobé, zdůrazňující nacionalismus daný jazykově. Čeští vzdělanci tváří v tvář této situaci propadali snadno skepsi, přestávali věřit, že by bylo možné jakkoli uspokojivým způsobem překlenout rozpory, a nedivme se, že právě tito vzdělanci naznačovali, jak neužitečné je pokoušet se obnovovat českou literaturu a vzdělanost českým jazykem, zvláště ztrácí-li se takto styk s novým ruchem vzdělanosti evropské. Soudobý Čech německy mluvící a Protiva z Jungmannových rozmlouvání O jazyku českém jsou postavy, které se opíraly o mentalitu a názory většiny inteligence v Čechách, [130]té inteligence, která našla konečně svého mluvčího v dobovém filosofu „národní sebevraždy“, v profesoru Uhlovi. Právě proti tomuto Uhlovi nebo Bohemariovi, který byl jedním z mnohých, bojoval Jungmann s takovým úspěchem, že se z Šavla stal Pavlem myšlenky české národní regenerace.

Jestliže se Jugmannovi toto mohlo podařit, znamená to, že k danému problému přestal zaujímat stanovisko jen zjišťující, ale že zároveň přinášel prostředky, jak dané rozpory překlenout a neutralisovat. Sám později při řešení jedné konkretní otázky českého spisovného jazyka napsal: „Co platno nemocnému, jestliže mu učený lékař stav nebezpečný ukáže, jestli pravým jménem nazve neduh jeho a přesvědčí, že vpravdě nemocen a snad nevyléčitelně nemocen, tázán jsa však o léky, pokrčí ramenama a vyzná, že jiných nemá, leč pomůže-li si příroda sama.“ (Zápisky, vyd. Tobolkovo str. 44/45). Dobrovského úloha s hlediska problematiky českého obrození se soustřeďovala k přesné analyse situace, tkvěla v diagnose, zatím co Dobrovský nedovedl a ani dobře nemohl s hlediska norem, které ovládaly jeho představy o jazykové kultuře, nastoupiti cestu radikálního řešení, které by pomohlo překonati nesoulad mezi požadavky kulturní tvorby a stavem českého jazyka. Jungmann přijal diagnosu Dobrovského, ale zároveň přešel k aktivnímu zásahu do dané situace, zahájil vlastní therapii. Zatím co úkol Dobrovského byl v podstatě vědecký, byl založen na intelektuální analyse, byl úkol Jungmannův veden vůlí změnit daný stav a jeho úspěch byl závislý na správném hodnocení užitých prostředků i těch sil, na něž každý aktivní zásah do situace narážel. Neboť problém jazykový byl v dané chvíli tak v popředí všech složek vytvářejících národní skutečnost, že změny v oblasti jazyka nutně zasahovaly do všech ostatních oblastí dobové problematiky společenské.

Cílem bylo vybudovati takovou národní společnost, jež by byla schopna vytvářeti kulturní život v celé rozloze novodobého jeho rozvoje českým jazykem. Tato jazyková koncepce české kultury skrývala v sobě důsledky sociálně revoluční, ale zároveň byla naplněna nebezpečími, která překlenout mohl jen ten, kdo daný problém nepozoroval jen s úzkého hlediska soustředěného na omezený pracovní úsek, ale kdo viděl celou českou otázku komplexně v jejím celku. Stal se tedy úkol, který řešil Jungmann, problémem vpravdě kulturně politickým, problémem politické taktiky, schopnosti setrvávat na daném cíli a zároveň pružně přizpůsobovat prostředky a metody boje dané situaci. Míra Jungmannovy kulturně politické schopnosti a dovednosti je dána především tím, že bylo dosaženo cíle, že se podařilo vytvořit literární kulturu vyššího slohu zprostředkovanou českým jazykem, že se podařilo bohatě odstínit český kulturní život na podkladě diferenciace jazykových funkcí, že se podařilo zorganisovat zárodečnou buňku české inteligence usilující o to, aby jí bylo umožněno cele nebo aspoň převážně kulturně se vyžít v okruhu vzdělanosti tlumočené českým jazykem. Takto česká národní společnost ztrácí aspoň v oblasti kulturní pocit méněcennosti, je posílena ve svém sebevědomí a připravena požadovat i politickou rovnoprávnost s ostatními národy evropskými. Toto zjištění dává vysvědčení politické prozíravosti Jungmannově a odhaluje plně rozhodující účast Jungmannovu na těchto vývojově tvořivých procesech, které pomáhaly zajistit českou národní společnost přímo v základech jejích zájmů existenčních.

A přece, chceme-li býti právi Jungmannovi a jeho dílu, je třeba, abychom si připomněli právě způsob, jímž řešil svou úlohu. Neboť sama situace chovala v sobě [131]tolik protichůdných tendencí, že bylo třeba nejen dobře situaci posuzovat, ale i umět použít prostředků, jež by vedly k sledovanému cíli. Sám cíl měl množství konkretních dílčích problémů a jeho úspěch byl vázán na pochopení jejich vzájemných vztahů. Klade se nyní otázka: Měl Jungmann pochopení pro tuto širší perspektivu problému, nepřeceňoval úspěšný prostředek a nezaměňoval jej za cíl, byl si vědom nebezpečí jednostranných radikálních řešení a byl schopen paralysovat nepříznivé důsledky vznikajících protikladů? Abychom mohli zhodnotiti Jungmanna právě v tomto smyslu, připomeňme některé hlavní problémy, které nutily Jungmanna k rozhodnutí, a sledujme prostředky, jakých užil k řešení dané situace.

Při řešení rozporu mezi rozvojem požadavků kultury a situaci české literatury se dal Jungmann na cestu umělého budování vyšší literatury. V okamžiku, kdy všechny národy sdružovalo vědomí společné vzdělanosti světové, byť i podle národů odstíněné, bylo v postupu a rozhodnutí Jungmannově ukryto nebezpečí kulturní isolace, nebezpečí, že sice budeme míti vyšší vzdělanost česky vyjadřovanou, ale že tato vzhledem k nedostatku tradice se octne nutně na periferii soudobé světové kulturní tvorby, která tak rozhodným způsobem revolucionisovala ideologii moderní společnosti. Jungmann nepoložil hned od začátku požadavek takových původních děl česky psaných, která by mohla soutěžit s díly světové literatury krásné nebo vědecké. Ne že by po nich netoužil, ale je si vědom toho, že celý problém t. zv. vysoké literatury je třeba vyřešit především jazykově, t. j. poskytnout vysoké literatuře technické podmínky, a že teprve pak bude třeba položit požadavek originality. Celou otázku vysoké literatury neřešil však Jungmann na základě isolace české literatury, ale naopak na pozadí světové literatury, na tom, že ve svých překladech předváděl v českém jazykovém projevu ta díla, která mohou uspokojit svou vnitřní hodnotou i vkus čtenářů nejnáročnějších. A tak program Jungmannův byl zároveň národní i světový. Dovolil české inteligenci, aby se orientovala světově, ale přitom zároveň vytvářel kontext myšlení a tvorby v rámci českého jazyka. Proto se Jungmann tak nevraživě díval na české učence světového formátu, jestliže publikovali německy, jako Dobrovský nebo Palacký v prvních dílech svých Dějin.

Ale obdobné nebezpečí bylo skryto i jinde. Jungmann budoval vyšší vzdělanost, která byla v rozporu se společenským stavem samého jádra českého národa a byla podávána takovým jazykem, že byla pro jazykové povědomí lidového kolektiva takřka nedostupná. Za těchto okolností bylo nebezpečí, aby se nevytvořila nadřaděná vrstva inteligence, vzdálená zájmům lidu. Aby toto znemožnil, Jungmann důsledně omezoval vrstvu nové inteligence na uživatele českého jazyka, na ty, jejichž tvorba, vyplývající z jejich funkcí vzdělanostních, byla vyjádřena česky. Dosáhl takto toho, že na podkladě soudobého sociálního rozvrstvení byly z této vrstvy vyloučeni takřka úplně šlechtici nebo ti, kteří se sice k Čechům hlásili, ale jako vzdělanci mluvili a psali německy, a konečně ti, kdož vyrůstali mimo jazykové povědomí české nebo i slovenské. Je pochopitelné, že tato vrstva vzdělanců vskutku lidového původu, která nezískala žádných sociálních nebo třídních privilegií, splývala s tělem národa i tehdy, když usilovala o vyšší jazykovou a literární kulturu širším vrstvám zprvu těžko srozumitelnou. Sama motivace Jungmannova jednání ostatně vycházela ze zájmů lidu, který v soudobé terminologii splýval s pojmem národa a který se s ním vzhledem k sociální basi česky mluvícího obyvatelstva vskutku ztotožňoval. Nutnost [132]vyšší literatury psané českým jazykem vyplývá z požadavku učinit i nejvyšší mety vzdělání dostupnými příslušníkům národa, kteří znají jen česky. V polemice proti Uhlovi—Bohemariovi, který necítil nutnost vysoké literatury psané česky, napsal Jungmann v roce 1814: „Nepejchejme nad svůj národ, ale kde můžeme, prospívejme jemu, a jsme-li moudřejší, vyučujme jej psaně i ustně v jeho řeči, aby nám rozuměl; a přináší-li zloba času nějaký nátisk na něho, všemožně mu odlehčujme; nevozme dříví do lesa, a nepišme těm, kteří tak šťastni jsou míti sami dosti lepších knih, ale chudého se ujímejme, budouce Čechům Salzmannové, Trappové a kým kdo můžeme. Nechtějme jen sami viděti, a národ ve tmě tápá; přejme každému tolik světla, kolik oko jeho snésti může, an Bůh pravdu jako to Boží světlo a povětří svobodnou a každému otevřenou stvořil.“ Je sice pravda, že díla jungmannovské literatury byla pro lidového čtenáře méně srozumitelná než díla předcházející české literární produkce, ale od tohoto okamžiku se každý příslušník národa ocítá v rámci českého jazyka pod tlakem polarity vzdělanosti a nevzdělanosti, kdežto dříve, pokud neznal cizí jazyk, byl a priori vyloučen z možnosti vyššího vzdělání. A tak úsilí o vysokou literaturu, zdánlivě aristokraticky a povýšeně se oddělující od lidu, projevilo se jako významný prostředek sociální emancipace lidu hovořícího českým jazykem.

Jungmann posiloval kulturní osobitost českého národa a vnášel takto prvek diferenciace do pojmu evropské kultury a civilisace. Obdobně usiloval o bohatou diferenciaci jazykových funkcí, o zvláštní jazyk básnický, vědecký atd. Opět tu bylo nebezpečí, aby tato diferenciace nebyla pojímána jako samoúčelný princip bez zřetele k celku. Vskutku impuls k jazykové tvořivosti, jaký vycházel od Jungmanna, vedl zcela přirozeně k tomu, že do jazyka bylo vnášeno množství prvků, jejichž užití nebylo zdůvodněno vždy požadavky funkčního rozčlenění jazyka, po případě množství prvků lokálního charakteru. Vznikalo nebezpečí, že se diferenciace, chápaná jako prostředek funkčního a vertikálního členění literárních projevů, promění v diferenciaci horizontální, v projevy členěné podle jednotlivých území. Právě v tomto okamžiku na počátku let třicátých prokázal Jungmann, že mu nešlo o princip, ale o cíl dobře promyšlený. Jakmile si uvědomil nebezpečí rozštěpení českého písemného jazyka na český, slovenský, po případě i moravský, projevují se v jeho jazykové politice tendence stabilisující a sjednocující, třebaže v prvé chvíli dal sám signál k novotaření s hlediska potřeb diferenciace jazykových funkcí a třebaže sama tendence k rozštěpení byla podporována, jak sám říkal, „nedorozuměnými od zkoumatelů dobrých jazyka pronešenými slovy“. Ostatně je známo, že Jungmann byl ochoten obětovati dokonce i český jazyk společnému spisovnému jazyku všeslovanskému. Byla to jedna z oblíbených myšlenek Jungmannových, k níž se stále vracel, ještě na sklonku života v Zápiscích. Byl si ovšem vědom potíží, sám o nich veřejně psal, ale problém ho lákal s hlediska existenčních zájmů slovanského světa.

Vraťme se však k otázce, kterou jsme si položili. Ukázalo se v problému budování autonomní české kultury odlišné od kultury jiných národů, v problému budování vysoké literatury v protikladu k lidové slovesnosti, v problému diferenciace jazykových funkcí, že Jungmann se vždy snažil řešit daný úkol tak, aby paralysoval nebo aspoň omezil nepříznivé důsledky svého úsilí, že byl schopen obzírat problém s širšího hlediska, že nepřeceňoval účinnost prostředků, nebyl jejich fanatikem, ale prostředky, theorie, metody posuzoval především s hlediska jejich užitečnosti, jejich [133]vztahu k věci, daným úkolům a s hlediska dané situace. Jungmann přirozeně vytvářel jisté období české kultury, dával mu vyhraněnou tvářnost, takže se stává odraznou skutečností další vývojové dialektiky, ale toto období nevytvářel jen intuitivní cestou bezprostředních reakcí, ale s obezřetným hodnocením cíle i prostředků. Nevyhýbal se proto ani cizím vlivům a podnětům, ale vždy je přizpůsoboval domácí situaci a domácím úkolům. Sám o tom psal v Zápiscích: „Ani vše ze sebe chtíti čerpati, ani jiných pouze následovati, nýbrž rozumem vše vážiti, cizí zkušenost a vědomí se svou spojovati a jakož hmotnou potravu k sobě přijímajíce vnitřním ústrojím v svou krev a tělo obracujeme, tak cizí myšlenky a ponětí sobě osvojovati“ (v uv. vydání na str. 25).

Toto zjištění znovu nás utvrzuje v přesvědčení, jak je třeba posuzovati celý zjev Jungmannův především s hlediska jeho úsilí kulturně politického a existenčně zajišťujícího a teprve druhotně s hlediska čistě literárního, vědeckého nebo ideologického.

Připomněli jsme hned v počátku své úvahy, že pro počátek českého obrození je charakteristický na jedné straně ohromný rozmach emancipované ideologie a na druhé straně sociální deklasovanost českého jazyka a česky mluvícího obyvatelstva a jejich nedostatečné zabezpečení proti náporům zvenčí. Již tato situace určila směr celému českému obrození. Na jedné straně shledáváme se tu s úsilím ideologicky obrodným, které dává novodobému českému myšlení i jednání ideologický smysl a jistou orientaci, na druhé straně s úsilím existenčně záchovným, t. j. se snahou zajistit českou kulturu a vzdělanost, poskytnout jí čistě technické a materiální prostředky k životu a práci a vytvořit tak předpoklady k národnímu uvědomění i sebevědomí. Jungmann stojí v čele tohoto druhého proudu českého obrození, toho proudu, který těžiště obrození spatřuje v procesu národní regenerace. Již tato okolnost vysvětluje způsob, jímž byl Jungmann hodnocen. Samo obrození, které pociťovalo tíhu nebezpečí germanisace a které zároveň si uvědomovalo cílevědomost všech Jungmannových aktivních zásahů od slavného dvojího rozmlouvání O jazyku českém z r. 1806 počínajíc přes překlady Miltona a Chateaubrianda, přes Slovesnost a Historii až k Slovníku, ctilo vůdčí autoritu Jungmannovu bez jakýchkoli pochybností a omezení. Ještě v roce 1873 to vyjádřil Palacký jasně a přesně: „Ve věkovitém zápasu o naše bytí neb nebytí byl Jungmann první, který proklestil dráhu, která vedla národ k spasení, a to záleželo v tom, že naučil nás mysliti po staročesku a novoevropsku zároveň. Byl on vyvolenec z těch první, kteří nezoufali o budoucnost národa, ale nakládali vše, co mohli, na ušlechtění jeho“. Obdobně Neruda ještě v roce 1878 v popularisujícím zhodnocení Jungmannovy osobnosti nepochybuje o jeho vůdčím postavení v obrození. Ostatní skvělé postavy českého obrození se mu jeví jako „ozdoby národa, orlové ducha, a předc jen samá kuřátka, vypěstovaná teple ochranným křídlem ‚tichého genia‘.“ Podstatu Jungmannova působení nespatřuje pak v revoluční ideologii, ale v činnosti vyvolávající revoluční proměny: „Po národě byla ještě chorá, teskná noc, když Jungmann vyvstal. Jak teskno muselo být poustevnickému srdci jeho, když naslouchal tesknotě národa a šeptům jeho dumných, dětských snů! Ale Jungmann nebyl z těch, jimž tesknota ducha víže. Jeho srdce zvonilo stříbrem a znenáhla se luzným zvukem tím budili spáči kolem a myli rozesnělý svůj zrak svěží rosou ranní. Jungmannova činnost byla tak ticha, [134]tak nenápadna. Neoslňovala, ale svítila, zahřívala. Jeho duch byl tak klidný. Neburácel jako příval hřímavý, ale napájel a zúrodňoval. A přece jen byla činnost jeho nebes hrom, vzbudilať spáče celé země.“

Přišly ovšem v dějinách vývoje naší moderní společnosti chvíle, kdy tato ochranná a zajišťující činnost nemohla stačit a kdy bylo si třeba ujasnit ideologicky tendence našeho dějinného směřování a ujasňovat si cestu do budoucnosti. V polovině let osmdesátých soudobý „filosof národní sebevraždy“ H. G. Schauer v proslulých „Našich dvou otázkách“ (v Čase 20. 12. 1886) neklade otázku oprávnění existence české kultury a vzdělanosti s hlediska schopností a vlastností českého jazyka jako kdysi Uhl-Bohemarius, ale s hlediska mravního a ideologického obsahu české kulturní tvorby. „Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? Otázka ta jest ohromného obsahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má-li tato masa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím — literatura —, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije-li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných? Nikoli, nestačí; říká-li se tomuto zevnímu, třebaže na pohled sebe správněji fungujícímu mechanismu národ, v očích myslitelových tento sociální úkaz nezasloužil si jména národa … Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ Takto uvažoval Schauer a v souhlase s tím byla česká otázka v letech devadesátých Masarykem položena s hlediska ideí. České obrození bylo nyní chápáno jako úsilí o uplatnění novodobých reformačních ideí a je zcela pochopitelné, že se do středu pozornosti dostalo právě ideologicky obrodné úsilí českého obrození s Dobrovským, Kollárem a Palackým v čele. Poněvadž podstata Jungmannova významu ležela někde jinde, ustupuje Jungmann do pozadí. Snad právě období, jímž jsme prošli, období, v němž národní společnost uprostřed ideologického náporu ve svém jádru ideologicky netápala, ale přitom byla ohrožena přímo v základech své existence, nutí nás k tomu, abychom si připomněli tu existenčně záchovnou a národně regenerační složku českého obrození. Právě nyní je vhodná chvíle, abychom docenili i cílevědomý boj Jungmannův uskutečňovaný v ovzduší mocenské převahy německého živlu, jemuž Jungmann vždy a zásadně nedůvěřoval, v ovzduší censury a policejního dohledu a v ovzduší skepse, nedůvěry, po případě osobních sporů a intrik v českém táboře. Bylo věcí jeho taktiky, volil-li pro svůj zápas masku „tichého“ genia, naší povinností je však, abychom jej hodnotili ne podle masky, ale především podle výsledků a činů. Nepůjdeme ovšem při svém zhodnocení historické úlohy Jungmannovy v českém obrození tak daleko, abychom znehodnocovali a podceňovali ideologickou složku našeho obrození, abychom postavili Dobrovského a Palackého do stínu Jungmannova. Nemělo by to ostatně smyslu, každý z nich měl svou úlohu a svůj význam.

Obdobně je třeba, abychom i jednotlivé názory Jungmannovy posuzovali s hlediska Jungmannovy úlohy v českých dějinách. Připomeňme jen jednu otázku, otázku našeho vztahu k Rusku. Opět bylo možno zaujmouti k Rusku dvojí postoj: 1. s hlediska ideologie, 2. s hlediska národně existenčního. Jungmannovo rusofilství bývalo [135]kritisováno jako utopistické a nepromyšlené, poněvadž bylo založeno na sympatiích k zemi carského absolutismu. Jistě oprávněně, ale je třeba říci, že Jungmann jasně viděl v Rusku především sílu, která by byla schopna nás uchránit před německým nebezpečenstvím, neměl na mysli utopistický panslavismus ideový, ale především existenční zabezpečení. Byla to jedna možnost postoje k danému problému, která vyplývala z naší situace, a je proto třeba ji připustit a respektovat, stejně jako je třeba si býti souběžně vědom i problematiky ideologické. Právě dnešní situace ukázala, jak problematika obrozenská nebyla jen obrozenská, ale jak se vrací v nové podobě a změněné situaci politické a ideologické.

Máme-li na mysli Jungmannovu úlohu v národně regenerační složce našeho obrození, má pak naše obec spisovatelská a vědecká — a tu přecházím k vnitřní motivaci naší slavnosti — zvláštní důvod k tomu, aby vzpomněla Jungmanna a jeho díla s opravdovou vděčností. Jestliže dnes česká literatura může se vykázati originálními díly, která v ojedinělých zjevech se stávají majetkem světové literatury, jestliže již v průběhu 19. století se podařilo dosáhnout toho, aby se vědecké odborné discipliny mohly přednášet na universitě česky, a jestliže konečně se v některých oborech vytváří to, čemu bychom mohli říci česká vědecká škola, český kontext vědecké tradice a vědeckého myšlení, který může něco poskytnouti i světovému vědeckému foru, pak si vždy musíme připomenout těžké jazykové překážky obrozenských počátků, které v oboru vyšší literatury a vědy Jungmann s tak promyšleným úsilím překonával. Vlastně teprve v naší době jsou plně dány předpoklady pro to, aby byl naplněn smysl Jungmannova úsilí, jak je chápal již Palacký, totiž aby naše kulturní tvorba mohla býti národní a zároveň světová. Předpoklady vzešlé z podnětů a práce Jungmannovy tu jsou, záleží na práci našeho období, do jaké míry jich dovede využít.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 129-135

Předchozí rd (= Redakce): „O básnickém jazyku“

Následující Vladimír Skalička: Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“