Nad českým a ruským Lukreciem

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Traductions de Lecrèce en tchèque et en russe

Svým překladem Lukreciovy básně De rerum natura[1] zavděčila se JULIE NOVÁKOVÁ milovníkům antické literatury. To je již samo o sobě pěkným příspěvkem české překladatelské literatuře. Je jistě až zarážející, že tento významný filosofický spis a zároveň vynikající báseň se objevuje v českém překladě teprve nyní. Na této průkopnické zásluze překladatelčině nemění mnoho ani okolnost, že zároveň s ní či o něco před ní překládal Lukrecia také J. Kolář, jehož překlad připravilo k vydání nakladatelství Laichtrovo.

Překladatelka se však nespokojila jen průkopnictvím ve volbě překládaného díla a nastoupila nové cesty také v překladatelské metodě. Cítíc podobně jako jiní překladatelé nevýhody a nedostatky českého hexametru přízvučného, který vystihuje hexametr antický jen vzdáleně, rozhodla se překládati Lukrecia veršem jiným. Při hledání nového ekvivalentu pro latinský hexametr byly jí vodítkem vedle esthetického hodnocení českého přízvučného hexametru (ten se jí zdá únavný svou jednotvárnou syntaktickou a významovou přerývkou, bez níž se zase rytmicky rozbíhá v přílišnou blízkost volného verše, která antickému plodu ne vždycky sluší) také zjištění, že český přízvučný hexametr v důsledku povahy českého přízvuku se skládá ze šesti plnovýznamných slov, zatím co hexametr antický má jich zpravidla pouze pět. V českých překladech s přízvučným hexametrem je pak nevyhnutelné zřeďovaní textu buď kladením synonym vedle sebe nebo užíváním formálních slov, opisů atd. To je podle Novákové „na úkor krásné uzavřenosti antického verše“ a proto se ve svém překladu Lukreciovy básně rozhodla pro verš, který „není ničím jiným než hexametrem bez prvého taktu, po př. s předrážkou místo něho“. O tomto verši je pak přesvědčena, že je tak rytmicky změněn, že nepotřebuje caesury a „dosahuje hybnosti, která dobře hoví lukreciovskému pathosu; mimo to svými pěti stopami nutí už sám sebou k hutnosti, ne-li monumentalitě výrazu a je tak pro překladatele prvním klíčem k otázce stilu“.

Volba rozměru je tedy posléze určena hlavně sémantickou proporcionalitou. Kratší verš, který Nováková volí, je v podstatě jen zvláštní typ pentametru, má proti přízvučnému hexametru lecjaké přednosti a je také nesporně veršem sevřeným a hutným. Ale jistě neřeší náhradu antického hexametru s konečnou platností. Je ovšem otázka, je-li možno vůbec českým přízvučným veršem zachytit základní dynamiku antického hexametru. Ta je vytvářena v podstatě napětím mezi slovem a stopou, mezi členěním metrickým a slovním. Český přízvučný verš je o tuto dynamiku vždy nutně chudší. Zde je třeba hledati příčinu toho, že v českém přízvučném hexametru je tak živě pociťována potřeba pravidelného řezu uvnitř stopy. Tak se vytváří vlastně vzestupný počátek druhého poloverše a rozhodně se tím také dosáhne pravidelného napětí mezi členěním metrickým a slovním, třebaže slabého. To je vlastnost českého přízvučného hexametru, které bychom se těžko vzdávali za náhradu prostého zkrácení. Porovnejme po této stránce úryvek z překladu Novákové s ukázkou, kterou Kolář kdysi uveřejnil v Lid. novinách:

 

Jasné hlaholy ptačí ret napodoboval o mnoho dříve, než lidé byli s to zpívat a s libostí slyšeli hladce plynoucí píseň. Na dutou třtinu naučil pastýře pískat satyr, který si v dutém rákosí hvízdal, až krok za krokem ovládli tesklivou flétnu, [172]jež line líbeznou hudbu, stiskána prsty, dítko neschůdných úvalů, lesů a hájů, pastýřských pustin a jejich blažené prázdně. (O vzniku hudby, str. 306.)

Jasné ptačí hlasy svým retem zpodobit pěkně uměli lidé o mnoho dřív, než dovedli zapět vesele lehké písně a zpěvem potěšit ucho. Nejprve mírný větřík, jenž hvízdal v rákosí dutém, naučil rolníky prosté i na dutou píšťalu pískat. Potom znenáhla člověk se sladkým naučil písním, kterými flétna lká, když zpěvák prsty ji tiskne, které se zrodily v lesích a neschůdných hájích a hvozdech, v samotách pastevců pustých a v chvílích božského klidu.

 

 

Nehledě k tomu, že starý přízvučný hexametr jistě najde i v budoucnu své ctitele, bylo by těžko dávat v uvedené ukázce přednost kratším veršům jen právě proto, že jsou kratší a že jsou bez caesury. Překlad Novákové má nesporně řadu poetických předností, ale rozměr verše i zde zůstává otázkou otevřenou. Snad by bylo lze v tomto rozměru nahradit dynamiku uvnitř verše navozováním napětí mezi veršovým a syntaktickým členěním častějšími přesahy. Nováková se v přesazích přidržovala vcelku Lukrecia — domnívám se, že nikoli docela na prospěch věci.

Možnost vystihnout základní charakter antického verše (napětí mezi slovem a stopou) má zajisté český verš časoměrný. Český hexametr přízvučný zatlačil v poslední době hexametr časoměrný a za dnešní situace českého verše není dobře možno očekávat ani u překladatelů návrat k časomíře. Není však pochyby o tom, že jazykové podmínky pro obrodu časoměrné poesie existují, a je jen otázkou básnických individualit, aby těchto podmínek bylo plodně využito. Nový časoměrný český verš (na př. hexametr) ovšem nemusí — a také by neměl být — stavěn podle stejných zásad jako časoměrný český verš v dobách starších.

Bylo by zajímavé srovnat český překlad Lukrecia s překlady ruskými, z nichž sedmý vyšel (s paralelním textem latinským) téměř současně s překladem Novákové.[2] Ruský přízvučný verš vzhledem k povaze ruského přízvuku může napodobovat základní rys antického verše časoměrného docela dobře, volný ruský přízvuk dovoluje ve verši vyznačovat stopové řady úplně nesouhlasné s řadou slovní. Nevýhodou ruského přízvučného hexametru je to, že se od dob Žukovského drží celkem otrocky daktylských stop, připouštěje téměř jen v závěru verše trochej. Tím se ovšem nutně prodlužuje délka verše průměrně asi o dvě slabiky ve srovnání s texty antickými. Takového prodloužení verše se nezalekli ruští překladatelé ani u Lukrecia a v novém ruském překladě se střídají verše šestnáctislabičné se sedmnáctislabičnými, zatím co latinský originál kolísá nejčastěji mezi verši čtrnáctislabičnými až šestnáctislabičnými. (Běžný český hexametr je zhruba stejného rozměru; verš Novákové je v podstatě v průměru o dvě slabiky kratší.) Ukázkou stůjž zde paralelní místo k počátečním veršům obou ukázek z překladů českých (str. 361): Zvonkomu golosu ptic podražať naučilis’ ustami Ljudi zadolgo tem, kak stali oni v sostojan’ji Strojnyje pesni slagať i ušam dostavl’jať naslaždeneje. Lpění na daktylských stopách má pak v ruském hexametru za následek stejně jako v českém hexametru přízvučném rozšíření počtu slov s plným významem na šest. To zase nejčastěji vede k rozvádění textu a k opisům. Této nesnáze by se však ruský hexametr mohl snadno zbavit, kdyby si dovolil častější trochejské licence.

Pokud jde po této stránce o překlad Novákové, je třeba přiznat, že zamýšlené sevřenosti a lapidárnosti skutečně dosáhl, a zdá se, že tento zvolený postup překladatelce skutečně vyhovoval. Někdy snad musela překládat poněkud volněji, než to snáší filosofický obsah originálu, ale takových míst je v jejím překladu poměrně málo. A ještě méně je v jejím Lukreciovi takových případů, kdy krátký verš způsobil skutečné obsahové ochuzení. Jakkoli je [173]těchto případů málo, nutí zase k úvaze, nebylo-li by přece jen lépe držet se veršového schematu méně důsledného.

Jinak lze však říci, že český Lukrecius Novákové je záslužným dílem, nejen tím vším, zač jej lze chválit, ale i tam, kde lze mít proti němu výhrady. Je možné, že se tento nový pokus o způsob překládání antického hexametru nestane počátkem bohaté překladatelské tradice[3], ale podnětně bude působit jistě. Rozhodně se však může státi vzorem mnohým našim překladatelům z antické poesie a básnickým překladatelům vůbec bohatostí i svěžestí stránky výrazové. Vcelku má pak všechny předpoklady k tomu, aby vynikající dílo antické kultury českému čtenáři přiblížil s přesností a básnickými kvalitami, s nimiž bude nesnadné soutěžit.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 171-173

Předchozí Oldřich Králík: Chronologie a text Slezských písní

Následující František Daneš: Několik poznámek o spisovné výslovnosti