Chronologie a text Slezských písní

Oldřich Králík

[Články]

(pdf)

La chronologie et le texte des Chants silésiens par P. Bezruč

Zdánlivě se výkladu Slezských písní nekladou v cestu žádné překážky: Petr Bezruč je básníkem jedné knihy a odkrýt strukturu jedné básnické sbírky není přece problémem. Tak se skutečně stavěl k Bezručově tvorbě již J. Vondráček. „Avšak dílo Bezručovo nemá vývoje. Od počátku, od první uveřejněné básně až do souborného, doplněného vydání Slezských písní jest Bezruč stejný obsahově i formálně.“[1] Podobně se vyslovuje i nověji J. V. Sedlák: „V osobnosti i díle Bezručově těžko bude pátrat po nějakém lineárním vývoji. Má na začátku i na konci touž vyzrálou vnitřní zákonnost a touž vnitřní formu a místy takřka se vzpírá logickému, pragmatickému výkladu.“[2] Tvrdošíjně na stanovisku vnitřní zákonné jednoty Slezských písní stojí ještě dnes Jan Strakoš: „Jakmile dílo jednou je dáno, je pro literárního badatele základem k poznání bez okledu na dobu vzniku jednotlivých básní nebo i korektur. Různé vrstvy dokonalého díla, dané různou dobou [159]vzniku, nutně musí zachovat stylovou rovnováhu prostředků výrazových, neboť jinak by vlastně byla porušena zákonitá jednota celku, nezbytná pro básnické chef d’oeuvre.“[3] Kdežto v minulých desetiletích interpreti Bezručova díla nepopírali zásadně vývojové proměny uvnitř něho, nýbrž jen pochybovali, lze-li je zjistit, dnešní kritik apriori odmítá všechny úvahy o vzniku a chronologii Slezských písní, poněvadž zjištění chronologická, byť byla sebepřesvědčivější, nemají nejmenšího významu pro pochopení hotového, daného díla.

Praxe však ukazuje, že se v konkretním případě Slezských písní otázky chronologické kladly a kladou, že se nelze vypořádat se základními problémy rytmického a výrazového ustrojení Bezručova díla bez objasnění právě vzniku jednotlivých básní. Na počátku bezručovského bádání vládla tu pochopitelně nejistota a skepse: „Přesněji měli bychom říci, že neznáme jednotlivých vývojových stupňů, nežli že jich vůbec není. To jest tajemstvím básníkovým a odhady zůstanou vždy jen hypotetickými“.[4] Ale vykladatelé Bezruče se postupně osmělovali, na př. J. V. Sedlák vyslovil několik dohadů o chronologii básníkova tvoření a vyvozoval z nich závažné důsledky. Tak vyvrací domněnku o Bezručově závislosti na Březinovi, konkretně o závislosti Bezručovy básně Jen jedenkrát na Březinově Němém setkání: „… skutečný vznik jednotlivých básní Bezručových není ovšem autenticky zjištěn. A mám-li o té věci vyslovit své mínění, tedy to, že báseň Jen jedenkrát pochází rovněž už z první polovice let devadesátých.“[5] Podobně se dohaduje, že Vrbice je „z pozdější doby tvoření básníkova“, že Úspěch je dílo pozdního Bezruče“.[6] Uvidíme, že tyto dohady jsou mylné, ale to nebere oprávnění pokusům o stanovení chronologie Slezských písní. Naopak, právě závěry, které Sedlák činí z pouhých domněnek o vzniku jednotlivých básní Bezručových, prokazují potřebu autentické chronologie celé sbírky.

Ještě palčivější se stává otázka chronologie při kritických úvahách o smyslu celého díla Bezručova. Na př. V. Renč napsal v Pozdravu: „Nejde tu nepochybně o básnickou osobnost v pravém smyslu slova, s jejím postupným uzráváním, s jejím nutným prohlubováním intuitivního zoru a s jejím uvědomělým usilováním o vždy jistější, vždy pevnější tvar … A přece několik básní, jako je … Hrabyň nebo Jen jedenkrát, ukazuje, že básník z milosti Boží mohl být umělcem — ve smyslu postupného formování, jak jsme jej naznačili, dělníkem své intuice a svého záměru …“.[7] Ježto obě uvedené básně náleží, jak je dávno známo, mezi první tištěné výtvory Bezručovy a báseň Jen jedenkrát je vůbec první, znamenalo by Renčovo pojetí, že básník zahodil tvůrčí možnosti, které měl z počátku, a stal se neosobním orgánem poesie — názor zřejmě vratký právě z ohledů chronologie tvorby básníkovy. Obdobná, ale přece poněkud odlišná, je vývojová konstrukce, jak ji pro Slezské písně sestrojil Fr. Götz: „Na začátku zazní ještě subjektivistické verše. Básník si vzpomene na své mládí: zazpívá píseň jediné své lásky, jež šla okolo a již on nepostihl, nezachytil, nevyžil; „A já ji miloval a ona se mi vdala!“ — a pak už zní občas jen tichý stesk na dobrovolnou askesi, v níž žije; „V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil [160]blázna …“ Pak zmizí vůbec vše subjektivní a Bezruč obhlíží v tvrdých, jak kleč tuhých písních celý kraj pod Těšínem … Zde už nic osobního neruší velkou, slavnou a hrůzně prudkou melodii kolektivního zoufalství a kolektivní hrůzy … Jeho postupnému vyvoji od člověka k nástroji množství odpovídá i vývoj formální …“[8] Proti Renčovi hodnotí Götz hypothetický Bezručův vývoj od osobní lyriky k nadosobnímu pathosu kolektivní tvorby kladně, a co jest pro nás nejvýznamnější, promítá výslovně svou vývojovou koncepci do chronologie básníkova tvoření. Je to ovšem krajně sporný postup, ale máme dvojí východisko: buď se zřekneme vůbec otázek po smyslu Bezručova vystoupení a díla, nebo opřeme podobné interpretační pokusy o spolehlivější poznání chronologie Slezských písní. Myslím, že již pouhá nauková ctižádost nás nutí pustit se druhou cestou.

Při chronologickém zkoumání Slezských písní nejsme nyní bez pevných opěrných dat. Dokonce již od samého začátku bezručovské literatury existuje věrohodná tradice, jíž se dostalo nejautentičtější formulace z úst Jana Herbena, člověka jistě povolaného tvrdit něco bezpečného o Bezručově tvorbě, když jeho Čas byl první roky jediným forem, na němž básník vystupoval před veřejnost. A Herben v Knize vzpomínek napsal proslulou větu: „Málo více než tři léta trvalo tvoření Bezručovo (1899 až 1902)“. Toto tvrzení je ovšem příliš povšechné, proto se s ním dalo všelijak točit. Rekordu dosáhl Fr. Sekanina, který dovede jedněmi ústy prohlásit, že Slezské písně vznikaly tři i deset let. Zaměňuje potenciální a skutečný vznik Bezručových básní, nejdříve roztáhne pojem tvoření: „Bezruč v té době (t. j. na začátku r. 1899) měl již zachyceny, nebo v duši své zavěšeny a k poslednímu výbuchu přichystány všecky ty prudké, ba nejprudší výkřiky nitra … Opravdu: celý, skutečný, hotový básník. V tom smyslu je také míněn citovaný výrok Jana Herbena, že vlastní Bezručova tvorba byla tak krátká.“[9] A klidně pak operuje s desetiletým obdobím od časopiseckých básní Bezručových po bibliofilská vydání Slezských písní (1909 a 1911): „Do těch časů prvních vydání Slezských čísel a Slezských písní … spadají skoro všecky nejvrcholnější a základní jejich básně, postupně tenkrát rozmnožující obsah knížek.“[10] Herbenovo tvrzení přijal Sekanina za motto celé velké kapitoly, ale jeho platnost odmocnil na mátožný stín. Když už bychom chtěli uvažovat o potencionálním vzniku Slezských písní, nabízí se přímo básníkův místecký pobyt (1891—3) — skutečně mnozí autoři se domnívali, že za této dvouleté episody přímo na dějišti Slezských písní se zrodil budoucí básník, a jeden dokonce v bujné fantasii viděl poštovního úředníka Vl. Vaška, jak píše v podkrovní světničce místeckého bytu některá slavná čísla své sbírky. Ale ani to není spodní mez, kam lze sestoupit při sledování potenciálního vzniku Bezručových básní. Nesporně ho formovala vysokoškolská studia v Praze, tehdejší zkušenosti určily protičeské tóny v jeho poesii. Ještě významnější jsou Bezručovy některé zážitky dětské a studentské, heroický boj a smrt básníkova otce, německé Brno, prázdninové zájezdy na rodné Opavsko, nejdříve s otcem, pak bez něho. Příští badatel, který se bude zabývat genesí Slezských písní, nebude moci přejít na př. gratulaci sedmnáctiletého studenta sestře Heleně: „A stalo se, [161]že v národu porobenců povstal muž veliký, jenž vdechoval druhům sémě svobody v odvislou duši, plamennými slovy probouzel v utýraných ňadrech cit volnosti — a kmen otroků povstal! A strhla se divoká seč, zem rudá pila stále krev lidstva, a ti, kteří povstali, ti — podlehli! — Tisíce a tisíce jich padlo, jen vůdce jich, ten, který je probudil, ten stál ještě s krvavým praporem na mrtvolách svých bratrů. A srazili jej též. Bez zastenání jak vzdorný gigant skácel se k zemi. Umíral s trpkým úsměvem na rtech. Krev mu stříkala proudem z posekaných prsou a nepřítel mu vydral s posměšným jásotem korouhev z křečovitě sevřené ruky. A davy vítězů táhly s vítězoslavným křikem v zem jeho bratrů a on již viděl hořící chýše, povražděné dítky, pobité ženy …“[11] Zde už je v zárodku formováno mohutné gesto básní jako Škaredý zjev nebo Leonidas. Již zde neklamně poznáváme znaky zjitřené obraznosti Bezručovy, visi poraženého bojovníka za svobodu, zalitého stříkající krví jako v tolika kusech zralého umění básníkova, nenávistně a vzdorně vzrušený pohled na vítězoslávu bezcitných vítězů jako na př. v Opavě. Všechny tyto složité problémy genese Slezských písní jen letmo črtám, aby vysvitlo, že inspirační zdroje této velké poesie leží velmi hluboko, že nevystačíme s theorií o místeckém dvouletí. Naprosto nevěcný charakter mají pak výklady Sekaninovy o tom, že již r. 1899 byly v básníkově „duši zavěšeny … nejprudší výkřiky nitra“. Nelze tedy mást a směšovat dvě odlišné věci, utajenou genesi a chronologii díla. Nám zde jde výhradně o chronologii hotových, skutečně napsaných básní Bezručových, t. j. nikoli o problematiku psychologie tvůrčí, nýbrž o problematiku strukturní výstavby a proměny reálného díla.

Musíme se vrátit k Herbenovu výroku a precisovat si jeho obsah. Slezské písně byly nepochybně napsány přibližně v letech, která udává redaktor Času. Dolní hranici bude ovšem potřebí poněkud posunout, neboť z práce Mil. Hýska „Bezruč v Kostelci na Hané“ jasně vyplývá, že počátek básníkovy tvorby souvisí s vážnou nemocí, která Bezruče postihla na podzim r. 1898.[12] Lze bezpečně usuzovat, že před tímto datem nebyla napsána žádná báseň Bezručovy jediné knihy, třebaže básník v devadesátých letech před velkým zlomem složil mnoho příležitostných veršů.[13] Naproti tomu horní hranici vlastní básnické tvorby Bezručovy bude asi nutno snížit, můžeme se odvážit tvrzení, že tato prvotní tvůrčí perioda byla uzavřena v podstatě již r. 1900. Rok 1902, respektive 1903 byl skutečně mezníkem, tehdy bylo připraveno a vyšlo novoroční Slezské číslo Besed Času a právem pokládá Herben za labutí píseň Bezručovu báseň Didus ineptus, kterou mu básník poslal po svolení k tisku. Knižní Slezské číslo, třebaže následovalo brzy po časopiseckém, mluví již novou řečí, básník v něm koriguje a doplňuje, prostě vstupuje na dráhu upravovatele, ne již bezprostředního tvůrce. I když však pro Herbena zřetelně a pro čtenáře v náznaku se Bezručův zlom projevil až v době Slezského čísla, mnoho okolností svědčí pro mínění, že se úchvatný básník odmlčel již r. 1900. Obhlédněme fakta!

Jedenadvacet Bezručových básní vyšlo v Čase od února do července 1899 a tím je zhruba dána jejich chronologie. To jsou věci příliš dobře známé, aby je bylo třeba znovu vykládat. Druhým opěrným bodem je sdělení Bezručova listu Herbenovi ze 4. února 1900, podle něhož mu posílá 23 nových básní: „Jsou tam i ty, které jsem [162]před rokem vůbec nechtěl poslat.“[14] Jak obšírněji dokládám v jiné své práci[15], soudobý dokument, literární zápisník tehdejšího horlivého propagátora Bezručova umění Ad. Kubise, umožňuje tyto básně identifikovat. Jsou to podle zápisníku tyto skladby: „Slezské lesy. — Chycený drozd. — Úspěch. — Dombrová I. II. — Uhni mi z cesty. — Křižák z Modré. — Střebovský mlýn. — Čtenáři veršů. — Kyjov. — Osud. — Petřvald I. II. — Oni a my. — Plumlov. — Ligotka Kameralna. — Ptení. — Paskovské rybníky. — Pole na horách. — Lazy. — Vrbice. — Kovkop. — Hanácká ves.“ Týž zápisník dovoluje datovat Ondráše a Dvě dědiny, neboť jsou mezi básněmi, opsanými „v únoru a březnu 1900 z rukopisu“. Konečně k témuž datu můžeme položit epilog Slezských písní, neboť v zmíněném listu ze 4. února 1900 básník v textu uvádí jeho třetí strofu. Rázem máme do března 1900 dosvědčenou existenci 47 Bezručových básní, počet překvapivě vysoký, když uvážíme, že knižní Slezské číslo obsahovalo básní pouze 31.

V dotčené své práci se pokouším k tomuto nezvratně dosvědčenému jádru Slezských písní přiřadit podle různých indicií několik dalších básní. Zatím jsem měl možnost nahlédnout do rukopisů Bezručových básní, které z majetku Herbenova přešly do sbírek literárního archivu Národního musea v Praze.[16] Byl jsem na tuto vzácnou památku upozorněn poznámkou Iv. Herbena v knížce Zrození básníka: „Přenechme tuto práci literárním historikům, kteří snad jednou porovnají texty Bezručových básní, jak vyšly v Čase, později ve Slezském čísle a jak byly napsány. Původní Bezručův rukopis Slezských písní je dnes přístupný ke studiu v rukopisném archivu Národního musea, kterému jej věnoval dárce, jenž si nepřál být jmenován“ (str. 10). Je podivné, že téměř za desetiletí žádný z četných bezručovských badatelů nereagoval na tuto výslovnou výzvu Iv. Herbena. Někteří naši přední literární historikové měli, jak se zdá, ony rukopisy v ruce, ale nebylo jich dosud vůbec využito. Pokud vím, jediný Lad. Dlouhý, který se monograficky zabral do studia básně Kyjov, pocítil potřebu poznat původní rukopis: „Zjišťoval jsem pro svou práci, kde je originál Kyjova. Dověděl jsem se od P. B., že Jan Herben jej prodal v peněžní tísni dru Jar. Preisovi, ale dr. Preiss měl jen Besedy Času, v nichž Kyjov původně vyšel. Potřeboval jsem facsimile. Nebyl by to ovšem P. B., aby mi neposlal přepis“.[17] L. Dlouhému zřejmě uniklo upozornění Iv. Herbena, a protože poznal historii Bezručových rukopisů jen kuse, nepronikl k originálu, takže se musil spokojit s retušovaným přepisem, který mu nebyl nic platný. Stejně ho však ctí jeho snaha jít ad fontes.

Šťastnou shodou okolností bylo mi popřáno ověřit si své chronologické a jiné dohady rukopisným materiálem v Národním museu. Především se potvrdil již vnějškovou evidencí názor o zásadním přelomu Bezručovy tvorby od r. 1903. V onom souboru jsou totiž dvě básně, otištěné v Besedách Času r. 1903, t. j. Krásné Pole a Smrt Caesarova, a jejich odlišný charakter je signalisován druhem papíru, jakého básník dříve vůbec neužíval. Jinak všechny básně jsou stejně psány na dlouhých proužcích papíru, s výjimkou tří slavných básní, kterými se Bezruč představil Herbenovi, totiž Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát (původně bez tohoto [163]názvu). Tyto básně jsou psány na silném a tuhém papíře, jako by byl debutant cítil slavnostnost svého vystoupení.

Jinak jsou všechny rukopisy téhož rázu, bez velkých rozpaků můžeme jejich vznik přičíst jedné tvůrčí periodě. Předně jsou v tomto souboru rukopisy všech ostatních 18 básní, které byly otištěny Herbenem v první půlce r. 1899. Jsou tu i dvě básně, dosvědčené Kubisovými opisy (Ondráš a Dvě dědiny), ale chybí epilog. Z 23 básní, o nichž mluví Bezručův list ze 4. února 1900, chybí v souboru 10. Dost nevysvětlitelný je motiv, proč zde postrádáme Slezské lesy a Kovkopa, básně to, které si opsal Kubis začátkem r. 1900 do svého zápisníku a které nepochybně touto cestou se dostaly na veřejnost. Pochopitelnější je nepřítomnost trojice Úspěch, Dombrová II. a Lazy: souvisí asi s prvním otiskem těchto básní po světové válce r. 1919 a 1920. Docela samozřejmé je pak, že ze souboru zmizely básně Střebovský mlýn, Křižák z Modré, Oni a my, které byly po prvé otištěny v Národní práci z 15. září 1927 s výslovnou poznámkou, že jsou to skladby z Herbenova archivu, a že zmizel Pětvald II., který se objevil r. 1930 v publikaci „Z listů P. B. Janu Herbenovi“.

Posud jsme si ověřovali rukopisným svědectvím poznatky, ke kterým jsme došli jinak. Kromě známých a chronologicky určených čísel nalézáme v souboru ještě devět, případně deset básní jiných, t. j. Dědina nad Ostravicí, Opava, Koniklec, Dva hrobníci, Červený květ, Sviadnov I., Didus ineptus, Par nobile a Markýz Géro. Desátou básní by byla Dombrová I., ale pak ovšem musíme opravit údaj o rukopisném dochování zásilky oněch 23 básní, chybí jich o jednu více, totiž 11. Zdá se totiž, že Bezruč poslal Dombrovou I. Herbenovi dvakrát. Určitě ji Herben dostal s básníkovým listem, který je datován 12. května 1899 v Kostelci u Prostějova. Je ovšem možný druhý výklad, že Kubisův seznam se neshoduje přes frapantní shodu v počtu se zásilkou 23 básní. Proti této domněnce však mluví fakt, že skutečně rukopis básně Petřvald I. má číselné označení, jenže původně byl druhým oddílem a má tedy místo názvu označení II. Proto pokládám za pravděpodobnější výklad, že v hromadné zásilce existovala Dombrová I. II., že tedy básník neměl přesnou evidenci o zaslaných básních a přepsal pro Herbena Dombrovou I. dvakrát.

Současně se samostatným opisem této básně (bez druhého dílu) zaslal Bezruč Herbenovi dvě básně, které jsou tím datovány. Je to nejcennější nebo aspoň nejbezpečnější chronologické zjištění, které umožnil rukopisný soubor — dovídáme se tak, že Dědina nad Ostravicí a Opava patří do rané tvůrčí periody, kdežto doposud jsme tyto básně znali až z otisku v listopadu 1901. Z ostatních čísel bych se odvážil na základě vnitřních kriterií klást ještě Sviadnov I. a Par nobile do první půlky r. 1899 a báseň Dva hrobníci podle techniky zamlčených rýmových slov do sousedství Plumlova, který je prokázán začátkem února 1900. Zbývá jen maloučko básní, u nichž je prozatím těžko rozhodovat o době jejich napsání, totiž Koniklec (otištěný s Opavou v listopadu 1901), Didus ineptus (zaslaný Herbenovi v době Slezského čísla), Červený květ a Markýz Géro. Z významných a nepochybně původních čísel opouští nás rukopisná evidence u básní Praga caput regni a Zem pod horama. Pro časné napsání první básně mluví otisk v Národní práci r. 1927 s jinými přetisky starých rukopisů z Herbenova archivu, pro raný vznik druhé básně jsem uvedl některé indicie ve své starší práci.[18]

[164]Ačkoli chronologie některých básní není dosud zaručena, zjištěná fakta mluví jasnou řečí. Proti mase 54 básní, které smíme s větší nebo menší jistotou — v zdrcující většině s naprostou jistotou — umístit do mohutného tvůrčího rozmachu Bezručova, trvajícího někdy do jara 1900, stojí pouhé čtyři skladby, které klademe do dlouhého období mezi jarem 1900 a vydáním Slezského čísla, a to spíše z rozpaků, než že by se tam nějak hlásily. Ještě do nedávná, než jsem nahlédl do rukopisů, mátlo mne číslo Besed Času z listopadu 1901, v němž byly otištěny básně Koniklec, Dva hrobníci, Pod Lipinou a Opava. Bylo nasnadě předpokládat, že za tímto otiskem se skrývá nějaká čerstvá zásilka básníkových veršů. V tom je nesmírná závažnost Bezručova listu z května 1899, že dosvědčuje existenci dvou z oněch čtyř básní v Herbenově redakčním stolku více než dva roky před otištěním. Popud k otištění ukázek Bezručovy tvorby tehdy koncem r. 1901 nevzešel s největší pravděpodobností z básníkovy nové zásilky, nýbrž i Koniklec a Dva hrobníci byli patrně ze starší zásoby. Nevíme nic bezpečného o nějakých verších, které by byl Herben obdržel od Bezruče v letech 1901 a 1902, mnohem spíše je to doba básníkova odmlčení. Tím ostřeji se pak od tvorby vlastního Bezruče, kterou jsme mohli sledovat r. 1899 a začátkem r. 1900, odrážejí básně, jako Krásné Pole a Smrt Caesarova, jak je básník začal psát, respektive otiskovat r. 1903.

Chronologie Bezručovy tvorby ohraničila nám celkem přesně vlastní jádro Slezských písní. Není pochyby, že zde musíme hledat základní vrstvu Bezručovy poesie; co přišlo později od r. 1903, mělo již odlišnou povahu. Pochopitelně básník reagoval na různorodost jednotlivých vrstev svého díla stále rostoucího a snažil se rozdíly vyrovnávat. Došlo tak k procesu postupných strukturních změn, které expost přetvářely podobu původního jádra Slezských písní. Jiná je struktura Slezských písní ve vydání z r. 1911, jiná r. 1920, jiná r. 1946 a základní vrstva oněch básní z roku 1898—1900 se neustále přizpůsobuje těmto posunům struktury.

Proto chceme-li poznat základní vrstvu Slezských písní jako v sobě uzavřenou strukturu, nesmíme snad pouze z vydání Slezských písní r. 1946 vybrat těch asi šedesát původních čísel. To nestačí, musíme jít k původnímu znění. Tato samozřejmá moudrost se lehčeji vysloví, než provede. Textová historie Slezských písní je neobyčejně složitá, ale zato poutavá a přímo vzrušující. Bezruč byl příliš málo literátem, aby dbal na nedotknutelnost svých slov, aby úzkostlivě chránil nařasené záhyby svých veršů jako nějaké tógy. Návrat k původnímu znění neznamená popřít celý pozdější textový vývoj, vlastní rukopisný text Slezských písní musíme mít prosvětlen jeho dalšími osudy.

Nelze říci, že by čtenáři a kritikové nebyli citliví na textové úpravy, jichž nebylo ušetřeno ani jedno vydání knihy. Bezručovy básně se čtou, znají a přednášejí, proto autorovy zásahy narážejí na živý odpor. V bezručovské literatuře bylo toto thema oprav a doplňků i zase škrtů nesčíslněkrát nadhozeno, ale nikdy soustavněji neprobráno. Hned v první důkladnější monografii z péra J. Vondráčka čteme o tom cenné poznámky: „Přes to, že novým vydáním (z r. 1909) značně obohatil Bezruč svoji poetickou žeň, přece se mu vytýká, že na svém původním díle příliš opravuje. Jsou-li to věci formální, věci veršové techniky a metra … — nikdo by nemohl ničeho namítat. Bylyť již ve Slezském čísle některé opravy a doplňky proti původnímu znění“.[19] [165]Dále pak demonstruje Vondráček rušivé zásahy do textu na básni Hučín a končí: „Zde neměl autor právo sahat na majetek veřejnosti, neboť, jak praví Richard Wagner, co jednou veřejně bylo řečeno, patří veřejnosti a přestává být majetkem toho, kdo to řekl.“

Zmíněné textové změny v Hučíně staly se pak v bezručovské literatuře bodem běžných výkladů. Při popularitě celé věci je zcela nepochopitelné, s jakými fantastickými nesprávnostmi podává textovou historii nejnověji Ad. Veselý: s hrubými omyly a nepřesnými údaji cituje znění časopisecké a ještě zaměňuje dvojí Slezské číslo. Celá jeho kapitola „Člověk opravuje básníka“[20] potřebuje důkladné revise. Vykladatelé Bezručova díla jeho textové poměry ještě zamotávají, místo aby je objasnili. Podobně nevím, odkud vzala Kl. Rektorisová znění verše z básně Jen jedenkrát: „a žili dále v dvojnásobném smutku“, údajně z r. 1899.[21] V beletristické příloze Času, kde byla báseň otištěna pod názvem Zkazka, čte se znění všech knižních vydání, ostatně znění již rukopisné.

Jak vidět, textová historie Slezských písní vyžaduje naléhavě systematického zpracování. Na tomto místě mohu ovšem podat jen několik předběžných poznámek, a to výhradně o vývoji textu až po knižní vydání Slezského čísla. Časopisecké lednové Slezské číslo zachovává s nepatrnými odchylkami (v Mar. Magd. „v koleji“ 1899 i rukopisně — „v koleje“ 1903) podobu, kterou básně dostaly r. 1899. Je zde však jedna záhada, a to v básni Hučín, neboť „žlutý“ (1899) je změněno na „žultý“ (1903) a toto „žultý“ je zněním rukopisným. Je těžko rozhodovat, zda původní znění tu obnovil podle rukopisu Herben či spíše sám básník.

Zato knižní Slezské číslo jeví zřetelné stopy Bezručových zásahů, jak postřehl již Vondráček. Z textových úprav jsou nejvýraznější ty, které napomáhají hutnosti a konkretnosti ve stylu lidové epiky: „vysocí“ — „ztepilí“ (Kyjov), „českou rád má dcerku“ — horskou …“ (Setkání), „matka“ — „robka“ (70.000,), „vzdychalo“ — „vzlykalo“ (Mar. Magd.), „z beskydských“ — „z Beskyd a z hor“ (B. Žár a Kdo na moje místo?), „šedivý muži“ — „staříku sivý“ (Hrabyň). Můžeme sdílet úsudek Vondráčkův, že tyto formální zásahy jsou oprávněné a na prospěch básní. Sporné jsou však pronikavé změny, které se dotýkají smyslu (na př. pátá strofa Tošonovic), a vsuvky do původního textu (dvojverší v Ondráši a celé dvě strofy v Návratu).[22] Nehodlám zabíhat do podrobností, jenom úhrnem konstatuji, že hned r. 1903 započal Bezruč s úpravami Slezských písní, a to v směru, kterým se řídil i později. Jen v tom je rozdíl, že tehdy r. 1903 více upravoval a potom spíše opravoval.

Nejzajímavější je ovšem srovnání prvotního rukopisného znění s otisky jednotlivých básní. Rukopisy, které dostával Herben r. 1899 a 1900, skrývají mnoho překvapení. Jestliže Iv. Herben vyzýval literární historiky, nezval je k nicotné práci. Věc není tak prostá, aby se všechny textové změny daly přičíst na vrub J. Herbenovi. Přestože Bezruč tajil svou totožnost a pobyt, dával si posílat korektury, jak vysvítá na př. z jeho dopisu, datovaného 12. května 1899: „Nedostal jste moje poslední psaní s korekturou …?“ Některé slohové úpravy provedl asi v textu sám básník, na př. v Já III., kde rukopis měl znění: „Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat, / kozy pást, pošlapat záhony! / Tož ven z panských lesů a hore do Frydku! / Slepého srdce gróf, zákony.“ [166]Tomu nasvědčuje fakt, že v samých rukopisech se projevuje kolísání. V básni Rektor Halfar dává básník v rukopise místo „jak mu káže zákon boží“ alternativu „jak zní v srdci …“, v básni Dva hrobníci je škrtnuto původní znění „Slunil bych se v panské přízni“ a nahrazeno dnešním veršem „Chodil bych jak krásné jitro“. Metoda Bezručovy tvůrčí práce zřejmě nesměřovala k tvrdé fixaci slovní, nýbrž byla spojena s jistou improvisační volností. Kromě toho pozorujeme v rukopise Slezských písní nejednu nedůslednost, na př. slovo Magdonova píše střídavě s o i s ó, ale častěji s o. Herben normalisoval však psaní na ó, avšak básník se později ustálil na o.

Dále musíme počítat s ohledy na censuru. Nebyl to vliv pouze negativní, nebýt censury, nebylo by slavného spojení sir-markýz Gero. Censura také způsobila, že se vyrovnaly proslulé verše v Škaredém zjevu a ve Dni Palackého. V rukopise původně se ona dvojverší poněkud odlišovala: „tak řekne Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček, / a jasný vévoda Géro“ (Škaredý zjev), „tož Rotšild a Gutman a Laryšové, / — a jasný vévoda Géro —“ (Den Palackého — při opakování psáno „Gero“). Censura nepochybně způsobila, že ve Sviadnovu byl změněn text: „zahřměla zrádným v sluch frydeckým byrgrům“ na „hřmela v sluch v příboji frydeckým byrgrům“. Podobně v posledním verši Opavy původně stálo „zrádného města“ (také v Besedách Času z listopadu 1901), kdežto později „bílého města“. Konečně působení censury lze shledávat v Plumlově I.: „Němec a zámek vždy spolu“ (ruk.) — „Moravy pán z polu k polu“ (1920 — později „z pólu k pólu“).

Přes tyto okolnosti je nepochybné, že sám Herben zasáhl do znění Slezských písní velmi pronikavě. Nesporné je to v případech, kde Bezruč později obnovil původní text. Tak v Leonidovi rukopis — jako dnešní vydání — má „o Gigulu opřen“ s poznámkou „Gigula = Lysá Hora“ a Herben vysvětlivku dosadil do textu: „o Lysou Horu opřen“. Stejně obnovil Bezruč v Národní maškarádě původní znění „metlou“. Někdy reagoval Bezruč na Herbenovy zásahy tak, že porušené místo nově upravoval. V Jedné melodii škrtl Herben rukopisnou druhou strofu: „Časem tichou píseň zpívám, / odpusťte mi špatnou notu, / po publiku se nedívám / od neděle po sobotu.“ V knižním Slezském čísle octla se zase strofa na svém místě, ale druhé dva verše byly přeměněny: „černý kovkop v práci bývám / od soboty po sobotu“. Do pohybu se podobně Herbenovým zásahem dostal verš M. Magd.: „Do Venger les táhne markýze Géra“ (ruk.), „Na blízku les táhne markýze Géra“ (1899), „Bez konce jsou lesy …“ (Sl. číslo 1903). Bezruč sice napsal Herbenovi 25. ledna 1899: „korigujte co chcete“, ale uvedené příklady naznačují, že mnohdy s jeho opravami nesouhlasil.

Poslední příklad z Maryčky Magdonovy dokazuje, že Herben stíral nářeční zabarvení Bezručových básní, že ho urážely lidové tvary jako „Do Venger“. Vůbec rukopis Maryčky Magdonovy vrhá ostré světlo na problémy dialektických prvků v Slezských písních; proti otisku je v něm mnoho zajímavých tvarů: „v Bartovské haryndě“, „tečou“, „se synky díve se“, „Nedbe gróf bídných“. Takových stop nářečí je v původních rukopisech více: „zpíve“ (Bernard Žár, Herbenem opraveno na „zpívá“, od Sl. čísla celý verš přebudován: „zpovídá, loučí a modlí se chor“), „líbe“ (Leonidas), „dožijou“ (Chycený drozd, ještě v Sl. čísle pův. znění), „jmeno — „jmenu“ (Markýz Gero), „hral“ (dvakrát v Já II., ve vyd. 1946 obnoveno), „uletlo“ (Paskovské rybníky, ještě v Sl. čísle pův. znění), „rybárky“ (Paskovské rybníky — nahrazeno samým Bezručem „potápky“, ještě v Sl. čísle původní znění), „rypsu“ (Hučín, od r. 1899 [167]„řepky“), „písat“ (Ondráš, ještě v Sl. čísle pův. znění). Je zdánlivě divné, že nejen Herben, ale později též básník odstraňuje lidové tvary, když, jak známo, Bezruč naopak zesiluje stále důsledněji nářeční živel v Slezských písních. Ve skutečnosti tu není rozporu, původní nádech lidový byl bezprostřední, hovorový, jeho smysl se dá opsat slovy z B. Žára: „hovoří, zpíve“. Dá se soudit, že se v původním nářečním zabarvení básní odrazil osobní jazyk Bezručův. V září 1899 psal Bezruč Herbenovi, jak prohlédl Norbert Mrštík podle nářečního zadrhávání jeho pseudonym: „Setkávali jsme se v tiché putyce v Brně a já, když jsem nachmelen, mluvívám po těšínsku.“ Proti původní drsnosti, která živelně provokovala nakadeřenou oficiální poesii, je příměs dialektismů v novějších úpravách Slezských písní čímsi umělým, vyabstrahovaným z vědomého studia a kultu lidovosti. Není tedy básníkovo úsilí dát svým písním tón co nejlidovější ničím cizorodým původní struktuře díla, ale přece je nutno si uvědomit posun slohového zaměření. A je radno leckdy restituovat původní text, na př. verš: „Do Venger les táhne markýze Géra“, z něhož jsme vyšli, je zvukově podivuhodný.

V Mar. Magdonově nás rukopis upozorňuje ještě na jeden slohový proces. Původně byla dějová linie zastřenější: „Podle šla starého Magdona vdova“ — „Pod vozem zhasla Magdónova vdova“ (již 1899), „potkal tě v noc“ — „viděl tě sbírat“ (také již v r. 1899). Vůbec proti rukopisu hned první otisky mívají znění s odhalenější, průhlednější logikou. Několikrát je původní vazba podle smyslu nahrazena vztahem gramatickým: „pro ni“ — „pro ně“ (Han. ves), „dala“ — „dalo“ (Kantor Halfar), „Vyhrnula … podívala“ — „Vyhrnulo … podívalo“ (Tošonovice — ve všech případech jde o děvče). Také v jiných případech bývá souvislost zřetelněji vyjádřena. V B. Žárovi se mluví o pariů řeči: „nemluvil jiný krom pacholka tvor“ (ruk.) — „jí aby nemluvil krom pacholka tvor“ (1899); v básni Já I. se připomíná proti rukopisu podmět „Bůh“; „Ten, ten, jehož zatratil v sirnatou rokli“ (ruk.) — „Ten, jehož Bůh zatratil …“ (1899); analogicky v básni Markýz Géro se postupně pořádek slov normalisoval: „tak blaze v jich středu je ti?“ (škrtnuto v původním rukopise) — „tak blaze jenom jich ve středu je ti?“ (definitivní znění, pro něž se Bezruč rozhodl tamtéž) — „tak blaze v jich středu, markýzi, je ti?“ (rukopis dodatků 1909). Vztahy jsou prostě úpravami Herbenovými, ale jak se zdá, i Bezručovými, vyjadřovány přehledněji, explosivní energie jednotlivých veršů je krocena a podřizována celku.

S tím asi souvisí další posun struktury Slezských písní, odstraňování paralelismu a response. V původním znění se dal básník unášet rytmickými vlnami veršů, neznal míry v jakési eufonické nenasytnosti, byl fascinován zvukem některých slov. Opět můžeme vyjít z Mar. Magdonovy, jejíž rukopisné znění je tak typické pro eruptivního básníka z počátku r. 1899. Teprve Slezské číslo zrušilo naprostou důslednost refrénu, nahradilo rukopisný verš: „Slyšíš ji, Maryčko Magdonova“ zněním: „Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?“ Ale rukopis prokazuje, že melodické lkání hrdinčina jména se rozlévalo původně ještě šíře, v páté strofě byly první dva verše spojeny anaforou, druhý verš zněl: „Maryčko na horách plno je dříví“. V prvním otisku r. 1899 je „Maryčko“ prostě škrtnuto, od Slezského čísla se opakuje na začátku verše: „Na horách, na horách …“ Podobný případ je v básni Plumlov I., původně se v ní třikrát opakovalo slovo „kavalír“: „Německý kavalír Liechtenstein / … / německý gróf, ale kavalír; / nesáh’ nám na naši školu. / Tam v mojí vlasti je kavalír …“ Z toho zůstalo „kavalír“ [168]jen v prostředním postavení, ovšem se změnou: „zde dost“. V dalším verši odpadla aliternace „nám … naši“, knižní znění vypadá takto: „nesáhl na naši školu“. Silně je po této stránce přepracována Ligotka Kameralna: „Brzo uhnou? Brzo uhnou?“ (ruk.) — „Brzo uhnou, brzo zhasnou“ (tisk), „od praporu … od praporu“ — „od praporu … od korouhve“, „po močálech … po močálech“ — „po močálech … po bařinách“. Básník rozrývá melodické vlny, pracuje se střízlivějšími prostředky, se synonymy rozumově rozvrženými. V básni Pole na horách čte se v textu třikrát o „ušácích“ a v rukopise zněl poslední verš: „ušákům markýze Géra“, avšak v knize byla response zrušena: „pro macky …“ Z analogických případů bych uvedl ještě dva: „Zpívejte, těšte se, radujte se!“ (Den P., ruk.), „zpívejte, těšte a radujte se!“ (tisk). Typickou básní kolébajících paralelismů je Didus ineptus a také zde zasáhla tendence, rušící bezvýhradné spolehnutí na zvukovou vlnu. Původně v závěru básně bylo pět veršů spjato anaforickým „nechť“, ale tato pravidelnost byla zrušena tím, že na posledním místě dosadil básník „či“.

Nejpronikavěji přetvořil Herben a potom sám Bezruč původní splývavou hudební intonaci Slezských písní změnou interpunkčního systému. Tato věc by vyžadovala samostatné studie, zde jenom sumárně řeknu, že původní interpunkce byla prostší, netříštila text, nýbrž vycházela z melodických paus. Naproti tomu Herben zavedl do Slezských písní, nijak ovšem důsledně, interpunkci logickou, jak ji předpisuje moderní theorie českého pravopisu. Nejnápadnější změny jsou tyto: původní rukopis nedělá obyčejně čárku před vokativem, užívá velmi málo vykřičníků, nezná skoro středníky, proti pozdějším úpravám má daleko více teček. Drobnou, ale charakteristickou zvláštností Bezručova pravopisu v některých básních je užití dvou teček místo běžných tří. Příznačné pro rukopisnou praxi orthografickou je to, že neoznačuje přímou řeč uvozovkami. Herben i zde zasáhl, ale ne všude, na př. Tošonovice ještě v Slezském čísle mají dialogické partie neoznačeny. Nová interpunkční úprava, stručně řečeno, vytváří rozsáhlejší syntaktické celky, ostřeji vyznačuje přechody a vrcholy. Nejlépe se tedy v interpunkci projevuje ráz Herbenovy úpravy, úsilí o logickou přehlednost — totéž, co jsme pozorovali na úpravě významových vztahů.

Názorně jsme se přesvědčili, že bez přihlédnutí k rukopisům Slezských písní nelze přesně vyložit strukturní proměny sbírky. Odchylek je tolik, že zdaleka nemůžeme je všechny probírat. A důsledky vyplynou pro rozličné stránky struktury, na př. pro posuzování rytmického řádu je důležité, že původně byl místy rytmus pravidelnější, tak v Ostravě: „teklo to v ráz“, v Já II.: jedinou strunu jen mají mé skřipky“.

 

Na závěr bych probral případy, v nichž proti rukopisnému znění přibyly nebo ubyly celé verše a strofy. Verše, které byly, asi Herbenem, škrtnuty, zdůrazňují zjitřený charakter Slezských písní: „Ten, kdo své ženě věří, / a svému vrahu, ten zaslouží vždycky / jen ránu do srdce! —“ (Jen jedenkrát, před oddílem, začínajícím „A já ji miloval“); „Mohylu zašlému národu kopu“ (Já II., po verši „… Bůh zmátl mi smysly“); „Noc přijde bez konce, noc slitování“ (Vrbice, po verši „co mák nosíš v ruce“); „Bijte ho! Němec!“ (Den Palackého, po verši „a v tom moři nadšení stál jsem já tich …“). Bolestné výkřiky, které vypadly z tištěných textů, mluví vesměs jednou řečí, řečí zoufalství a smrtelné úzkosti. To je pravděpodobně nejhlubší vrstva Slezských písní.

Potvrzuji tento dohad příklady, v nichž naopak básník proti původnímu znění [169]přidával. Hluboce se těmito přídavky změnil ráz skladby Pole na horách, v níž přibyla celá strofa šestá: „V klín lesů …“ A současně byla podstatně přepracována strofa závěrečná: „V jarní šat země se oděje, / do práce goral jde lehce — / Dulavy Jury to pole je — / Žádný je koupiti nechce… / po poli chodí prý Jura sám, / z Beskyd když noc táhne šerá — Nikdo set nebude oves tam / ušákům markýze Géra?“ (rkp.) — „Jurův díl. Nikdo jej nekoupí, / není tu, kdo by jej zoral, / večery dlouhé když nastoupí, / vypráví dětem děd-goral; / po poli že chodí Jura sám, / z Beskyd když noc táhne šerá; / nikdo víc neseje oves tam / pro macky markýze Géra“ (znění 1946). Vzpoura, která v rukopise byla vyjádřena mezi řádky a otázkou, v definitivním znění se logicisuje, tentýž proces odhalování smyslu probíhá stejně v oblasti thematické jako v rovině výrazové a interpunkční.

Ještě zřetelněji svědčí o zlogičtění původně šílené a nesmyslné vzpoury báseň Par nobile. Proti rukopisu přibyla strofa třetí a hlavně strofa závěrečná: „Na ty dvě hlavy naše krev, / až z našich kostí mstitel vstane; / na prvou vrbu Nathan Löw / a vedle něho markýz Géro“. Myšlenka druhého verše se objevuje v Bezručově korespondenci z konce r. 1899, tedy z doby, kdy pravděpodobně se zlomil prvotní pathos básníkův — myslím na dopis, který zaslal Bezruč slezským akademikům 8. prosince: „Však přec jednou nostris ex ossibus ultor!“ Původně měla báseň hodně odlišné zaměření, jak ukazují verše čtvrté strofy: „Ta řeč — jak protivný jim zjev. / Jde goral z Beskyd hořkým žitím“ (ruk.). Motiv národní byl nepochybně v tvorbě Bezručově prvotní, a to v zabarvení tragickém. Kdežto dnes předposlední strofa začíná verši: „Do hluché noci zní můj zpěv, / když zahynem, než jitro vzplane …“ — v rukopise byla to strofa závěrečná a zněla beznadějně: „Do hluché noci zní můj zpěv, / my vyhynem tam pod Gigulou“. Rukopisné verše Par nobile řadí se takto neobyčejně těsně k básni 70.000, v obou skladbách je dominantní představou markýz Gero, utápějící národní vědomí slezského kmene v alkoholu.

Příbuznost obou básní byla původně tím větší, že v rukopisné versi bylo o strofu víc, první sloce s otázkou: „Smíme žít?“ odpovídal markýz Gero: „Sedmdesát tisíc je Vás / před Těšínem, před Těšínem! / Nemiluje toho lidu / markýz Géro při Beskydu, / Vari, komu život drah. / Ještě je vás sedmdesát, / ještě tisíc sedmdesát? / V odvět vrah“. Škrt byl jistě básni na prospěch, epická souvislost byla zastřena a uvolnila se lyrická energie. Pěkně o tomto překvapujícím jevu, kdy vnější zásah umocňuje estetickou účinnost díla, poznamenává K. Horálek: „V umělecké struktuře mohou být některé složky účelné s hlediska funkčního, ačkoli geneticky jde o zásah z vnějška, třeba docela mechanický. Tak je tomu na př. u tors antických soch, jež jsou někdy pociťována jako díla celistvá, třebaže vznikla zkomolením soch úplných“.[23] Těžko bychom si zvykli v Slezských písních na přítomnost škrtnuté strofy, tak se nám zdá dnešní podoba bezručovská, třebaže vznikla vnějšími okolnostmi. Podobně získala Ostrava vypuštěním strofy původně páté. Za veršem: „kde kdo se začal mi smáti“ plynule následovaly tyto verše: „Lehko se zasmál mi kde kdo moh, / ve Vídni, v ústraní tichém. / Když tomu panstvu smích nepomoh, / bodáky přišly za smíchem.“ Dějová souvislost byla tedy prvotně navázána, zcela jasně, báseň měla ráz havlíčkovské výsměšné epiky. A teprve vnější zásah, asi ohled na censuru, která by byla alarmována zmínkou o Vídni a bodácích, napomohl bezručovskému spádu básně.

[170]Jak jsem řekl hned na začátku, nelze všechny změny proti rukopisnému znění, ať je má na svědomí censura, ať je provedl redaktor Herben, posuzovat negativně. Bezručovo básnické dílo je vpjato do kulturního života českého, téměř půlstoleté osudy Slezských písní se odrazily v jeho podobě. Nelze se mechanicky vrátit k rukopisným variantám, ale jakýkoli výklad k nim bude musit přihlížet. Nejstarší a základní vrstva Slezských písní, která vznikla z největší části r. 1899, má svou charakteristickou strukturní podobu. Vášnivý a drsný zpěv Bezručův, jak vytryskl na sklonku století, musí být poznán v prvotní intonaci. Jinak není možno spolehlivě Bezručovo dílo začlenit do dobové struktury básnické, ani řešit jeho problémy rytmické, slohové a jiné. Doufejme, že brzy se dočkáme faksimilového vydání rukopisů, které dostával od Bezruče Herben, a že tak bude bádání o básníkově díle postaveno na bezpečný základ.

 

Nakonec je potřebí upozornit ještě na jednu věc. Ku podivu se málo nebo nijak neuvažovalo o komposici Slezských písní, spíše žily některé populární básně samostatným životem, než aby ve vědomí čtenářů a kritiky sbírka byla pociťována jako celek. K této otázce lze říci, že Bezruč projevil tu jako v postoji k samému textu svých skladeb poměrnou pasivitu. V základě uspořádání sbírky určil Herben tím, že obojí Slezské číslo rozdělil na šest částí: Básník v cizině, Návrat do vlasti, Putování Těšínskem, Mezi kovkopy, Na Opavsku, Básník. Bezruč zachoval dodnes toto schema, jenom do jednotlivých oddílů vsouval nová čísla. Ve vydání z r. 1946 má oddíl Básník v cizině 9 čísel (v knižním Sl. čísle 5), Návrat do vlasti 5 (4), Putování Těšínskem 17 (11), Mezi kovkopy 5 (5), Na Opavsku 5 (3), Básník 5 (2). Vlastní sbírka končí básní Didus ineptus, jako jí končilo první knižní vydání Slezských písní z r. 1909. Pak následují Dodatky, jak je zahájil samostatný doplněk k bibliofilskému vydání r. 1909. Analogické „dodatky“ jsou poněkud neústrojně přičleněny k oddílu Na Opavsku, celkem 8 básní, počínajíc básní Praga caput regni. Uvnitř těchto oddílů nebylo po celou vydavatelskou historii Slezských písní skoro změn, jen Motýl nápadněji změnil své místo. Bylo by velmi žádoucí, aby básník při budoucích vydáních opustil nahodilé schema Herbenovo a vyšel ze struktury své vrcholné tvorby z let 1898—1900. Nepochybně daly by se seřadit organičtější cykly básnické a sbírka by získala na přehlednosti a působivosti. Tak by původní rukopisy nebyly jen materiálem pro vědecké bádání, nýbrž poskytly by východisko pro zvýšení básnického účinu Bezručova díla.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 158-170

Předchozí František Kopečný: Dva příspěvky k vidu a času v češtině

Následující Karel Horálek: Nad českým a ruským Lukreciem