Dva příspěvky k vidu a času v češtině

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Deux contributions concernant l’aspect et le temps en tchèque

1. Atemporální význam praesentu sloves násobených.

 

Pod pojmem „slovesa násobená“ myslím příznakové typy brávám, chodívám, pívám, psávám …, t. j. až na slovesa vídám, slýchám, jídám, čítám (ve významu „čítávám“) hlavně nesložená imperfektiva na -vám (vyjímajíc mávám, dávám). Výčet všech typů nedokonavých sloves násobených v. níže. Nechci tu pro ně užít kratšího názvu iterativa, protože se tímto názvem rozumějí též jisté morfologické typy sloves (typy choditi, házeti, lítati, vydávati, roznášeti, vyhazovati …), aniž jsou příznakově násobené.

Jde tu u těchto posléze jmenovaných typů o naprosto bezpříznaková (nedeterminovaná) imperfektiva, byť s častou funkcí násobenosti (choditi, lítati, házeti),[1] nebo prostě o imperfektiva k lexikálním perfektivům, t. j. perfektivům, která vznikla takovým praefigováním prostých, nesložených imperfektiv, že vzniklo sloveso nového významu (a nikoli prostě dokonavá dubleta slovesa základního): nést — roznést, dělat — vydělat, vařit — zavařit, psát — připsat a pod. K těmto lexikálním perfektivům se musí přitvořovat imperfektivní člen vidové dublety (roznášet, vydělávat, zavařovat, připisovat). Proto už Trávníček (Studie o č. vidu, § 35, 36), později Trnka (Časopis pro mod. filologii 1928, 197) i cit. Cvič. III, 31 upozorňují na neiterativní, t. j. toliko imperfektivní povahu těchto „iterativ“. — Pravda je, že každé nedeterminované imperfektivum je co do násobenosti naprosto bezpříznakové, t. j. že se ho dá užít na označení děje jednoho i děje násobeného (opakovaného). Tak se běžně říká, že XY dělá v Kolbence, šije u Nehery, píše tam a tam, já beru mýdlo u Lojzíčků atd. s touž charakterisační funkcí jako u příznakových iterativ dělává, šijává (lid.), psává, brává.

Ještě na jednu bezpříznakovost všech nenásobených imperfektiv je třeba upozornit. I jejich praesentní tvar je časově bezpříznakový, t. j. nemusí [152]znamenat aktuální praesens, jak už je vidět i na shora uvedených příkladech dělá v Kolbence, beru mýdlo u Lojzíčků.[2] Tato bezpříznakovost co do času jistě souvisí s bezpříznakovostí co do násobenosti, není-li přímo jejím důsledkem. Neboť může-li nějaké sloveso označovat i opakování děje, už tím samým musí být v praesentním tvaru bezpříznakové co do času, t. j. jeho praesens má obecnou platnost, nemusí znamenat praesens aktuální, praesens jako odpověď na otázku Co to děláš? Je ovšem třeba podotknout, že časová bezpříznakovost praesentní formy je — v češtině a v jazycích slovanských podobně jako na př. v neslovanských jazycích západoevropských[3] — zjevem obecnějším. Časově bezpříznakové je praesens na př. i u imperfektiv determinovaných (jde, letí, žene, nese, veze … proti nedeterminovaným chodí, lítá, honí, nosí, vozí) a do jisté míry i u perfektiv (vrána vráně oči nevyklove : vykouří za den 50 cigaret a pod.). U těch se alespoň tato bezpříznakovost týká téže formy a futurální praesens těchto sloves nemusí vždycky znamenat futurum; nemůže ovšem znamenat aktuální praesens, čímž se perfektiva liší od sloves nedokonavých, u nichž praesentní tvar mívá (byť v mezích své časové bezpříznakovosti) i aktuálně praesentní význam.

Souvislost mezi bezpříznakovostí co do násobenosti slovesného děje a bezpříznakovostí co do času je nezbytným postulátem vzhledem k povaze pojmu tzv. aktuální přítomnosti. Takže můžeme tvrdit, že i determinovaná imperfektiva se mohou cítit implicite za násobená, neznamenají-li aktuální praesens, a blíží se pak imperfektivům nedeterminovaným (člověk dnes nese svůj kříž bez lásky a netrpělivě; odvážlivec jde za svým cílem nedbaje překážek; svědomí žene člověka k přiznání); a stejně tak dokonavá slovesa v uvedených typech vykouří …, nevyklove.

Velmi jasně se ukazuje tato souvislost mezi násobeností slovesného děje a jeho vztahem k aktuální přítomnosti na příznakově kladné kategorii pravých iterativ, ovšem v obráceném poměru. Tak totiž, že praesentní tvar sloves příznakově násobených (jídá, psává, brává atd.) vůbec nemůže znamenat aktuální přítomnost. Je tedy také příznakový, ale ovšem příznakový atemporálně. Ukazoval jsem jednou ve vlaku malému chlapci louky u řeky Moravy se slovy „tam se pasou krávy“. Na jeho námitku, že tam žádné nejsou, mu jeho matka odpověděla „pásávají se tam, ale teď tam nejsou.“ Pasou je tu i co do opakovanosti i co do času úplně bezpříznakové, může tedy znamenat i násobenost a nemusí znamenat praesens aktuální. Ale pásávají přímo říká, že nejde o aktuální praesens. Příznakovou atemporálnost násobených sloves nelze oslabit nebo vyvrátit poukazem, že se tvaru pásávají může užít, i když se na louce ty krávy opravdu pasou. Užít se ho ovšem může, ale zřejmě nemá pak (časový) vztah k aktuální přítomnosti pasoucích se krav. Na otázku, co ty krávy tam dělají, nelze odpovědět, že se „pásávají“. Na přítelovu otázku, co dělám, nemohu odpovědět, že psávám (leda by šlo o otázku po povolání). Mohu říci nanejvýš „Psávám touhle dobou obyčejně svou korespondenci a tak náhodou právě píši jeden naléhavý dopis“. Mívá to tam, vídávám to tam (u obchodníka ve výkladu), ale jestli to tam má teď, to nevím, říká se zcela běžně. Není tedy zcela správné tvrzení Koschmiedrovo v jeho Nauce o aspektech (33), že indoevropské jazyky nemají [153]gramatickou kategorii atemporálnosti (mimočasovosti, „pozaczasowości“). K tomuto tvrzení ho mohla ovšem svést poměrně řídká frekvence pravých iterativ, o níž se ještě zmíníme. Ta je obzvlášť řídká v jazyce spisovném, a to ještě je v češtině častější než v polštině nebo dokonce v ruštině[3a]. Jinak ovšem má Koschmieder pravdu alespoň pro jazyky evropské. Angličtina a španělština mají sice pro praesens také dvě formy, ale úplně jinak rozložené. Zatím co I am playing (estoy jugando) je tvarem pro aktuální přítomnost (tedy příznakově praesentní), k němuž nemáme paralelu slovanskou, je I play (juego) naše bezpříznakové praesens hraji i atemporální (charakterisační) hrávám a jen přítomnost příznakové formy I am playing tlačí formu I play do blízkosti našeho hrávám. Ale stěží bychom mohli o ní tvrdit, že je příznakově atemporální: he plays well (juega bien) se dá říci i o aktuálním hereckém výkonu na pozadí jeho obecné platnosti. Kdežto naše hrává dobře je na označení aktuálního hereckého výkonu nemožné. Příznakově aktuální formy podržují oba zmíněné jazyky pro všechny časy, podobně jako naše pravá iterativa si podržují příznakovou neaktuálnost i v praeteritu a ve futuru. — V praeteritální a futurální formě totiž, které jsou co do času příznakové, mají ovšem i slovesa násobená příslušný časový význam. Ale jsou i v těchto formách alespoň příznakově neaktuální. Nemůžeme — abychom zůstali u posledního příkladu — vzhledem k aktuálnímu hereckému výkonu říci o někom, že hrával dobře nebo že bude dobře hrávat. Je jasné, že tato příznaková neaktuálnost plyne též z příznakové násobenosti těchto pravých iterativ.

Použijme nyní atemporálního (neaktuálního) charakteru slovesa jako kriteria pravé iterativnosti. Považujeme-li za násobená jen taková slovesa, jejichž praesentní formy nemůžeme užít jako odpovědi na otázku Co to tu děláš, tedy na označení aktuální přítomnosti, uvidíme ještě jasněji, že musíme vyloučit z okruhu pravých iterativ i zmíněné už typy choditi, létati. Neboť těch můžeme užít i na označení aktuálního praesentu.

 

Řekli jsme již, že Koschmiedra svedla k přehlédnutí atemporální, a ještě lépe neaktuální kategorie sloves (příznakově) násobených právě poměrně řídká jejich frekvence. Pravých iterativ máme po stránce formální tři typy:

a) Neproduktivní typ vídám, slýchám, jídám a čítám (ve významu čítávám) — s častými novotvary podle typu b): vídávám (vidívám), slýchávám (slyšívám), jídávám a čítávám (čtávám).

b) Produktivní typ dělávám, brávám, vybírávám, chodívám, umívám, kupovávám …, který je v češtině poměrně častý (vzhledem k jiným slovanským jazykům). Ještě častější je v češtině lidové, která zná i typy (cituji normalisovaně ze svého nářečí, t. j. středohanáckého a z moravské koiné) bijávat, pijávat, šijávat …, ba i třávat: tam (= v pazderně) se třával len.

c) Konečně produktivní typ, ale s velmi řídkou frekvencí, jsou iterativa k imperfektivům [154]typu zapisovat, vydělávat, umývat (imperfektivům k praefigovaným perfektivům): zapisovává, vydělávává, umývává … a k prostým impf. na -vat: mávává, dávává. Typ vybírávám (s jedním -vá-) zařazen už sub b).

Tento poslední typ násobených sloves je velmi vzácný a nahrazuje se normálně bezpříznakovými impf. vydělávat, zapisovat, umývat …., dávat, od nichž se uvedená iterativa tvoří. Je to jednak proto, že kategorie bezpříznaková mívá vždy frekvenci větší, jednak pro přílišnou délku typu vydělávává a pro jeho dvojí -váva-, které mu dodává afektivní charakter. Vzhledem k tomuto typu násobených sloves dobře vidíme, že nemá smyslu dělit násobená slovesa na opětovaná a opakovaná (frekventativa), ledaže bychom zase vycházeli jen z jistého typu tvoření a nehleděli na stránku významovou. Typ zapisovává, umývává, dávává je vzhledem k svému významu i co do tvoření příznakové (neaktuální, charakterisační) iterativum 1. stupně. A co se týče násobených sloves jakoby druhého stupně (typ chodívává, chodívávává), tu je zřejmé, že mezi nimi a násobenými slovesy prvního stupně (typ chodívá) je rozdíl spíše po stránce afektivní než kterékoli jiné. Poměr chodívá — chodívává — chodívávává je po této stránce podobný poměru velikánský — velikanánský — velikananánský.

Znamená-li tedy typ dělává atemporální nebo neaktuální formou slovesa dělati, pak jej nebude lze pokládat jen za kategorii lexikální, jako to činí pro ruštinu Karcevskij (Système du verbe russe, 92), nýbrž bude třeba jej zařadit — podobně jako perfektivní tvary udělá / udělal[4] — do morfologického systému slovesa dělati: dělám (dělávám) — budu dělat (dělávat) / udělám — dělal (dělával) jsem / udělal jsem. Tato stupnice je někdy úplná: zapisuji (zapisovávám) — budu zapisovat (zapisovávat) / zapíši — zapisoval (-ovával) jsem / zapsal jsem; jindy defektní a doplňuje se slovesy jinými: nesu (jako iter. fungují buďnosím nebo přináším nebo — příznakově — jejich iterativa nosívám, přinášívám) — ponesu / budu nést (nosit atd. jako u praes.), perfektivum nahrazeno perfektivem slovesa přinášet, tedy přinesu atd. A někdy je chybějící člen bez náhrady, jak tomu už bývá v systému mluvnických kategorií a jak se to dá už apriori čekat zejména u sloves pomocných (modálních) a jiných zvláštních typů.

Nespadají do našich úvah tzv. distributiva (pf. typů podělám, pokácím … srážím, nakupuji, až vysedají .. ; pozabíjím, poroznáším … po(z)roznáším, po(z)utíkali, po(z)otvírám … (po)vyupomínal … napřipínal, rozpronajímal … lid. rozroznášel, zazapisoval, vyvydával … ). Nemají platnost neaktuální a nejde u nich vlastně ani o děj násobený (a příznakově charakterisační), nýbrž o jediný děj, který se vykonal v jediném časovém úseku, ale který svou povahou musil být vykonán po částech (týkal se více objektů).

 

2. Časový význam praesentu sloves dokonavých.

 

Téměř obecně se má za to, že praesentní tvary sloves dokonavých mají význam budoucí a nemohou mít význam praesentní mimo oblast atemporální (v obecné plat[155]nosti) a pod. A třebaže Koschmieder ukázal už v Indogerm. Forschungen 53, 1935, str. 282 a d. neudržitelnost (Herrmanova) názoru, že v jazycích, jež znají gramatickou kategorii vidu, existuje i forma pro „bodovou přítomnost“, pokusil se ještě těsně před válkou E. Seidel v článku o futurální význam slovanského dokonavého praesenta (v časopise Slavia 17, 1939/40, 1—32) dokazovat, že praesentní tvary sloves dokonavých mohou míti v češtině též praesentní význam. — Ukazuje to především na řadě případů typu Modernisují se i žebráci, Ráno vyjedou kolem a večer se vracejí domů (str. 10); Jak se to dělá? — Prodejnám navalí zboží, účtem za ně zatíží vedoucího … (15); Při tom se nepřipustí, že právě takováto politika přímo žene do … (11); To přijde dvě koruny porto (12); Desítky málo dostaneme (25); Tam nechá otevřeno, ale tady zavře! (12); a na typech praesentu historického (scénického): Hrdina přijde do restaurace a objedná si … Zvěřinu žádá pouze v tom případě, je-li … Odchází do kuchyně, aby se přesvědčil … (19). — Mohli bychom připojit bezpočet příkladů z jazyka lidového (To přinde, hubu otevřenó a čuči atd.). — Vyloučit musíme z této kategorie typ z toho se dá usoudit // soudit (10), protože dát je ve významu pomocného slovesa vlivem synonym moci, jíti a hoditi se vidově ambiguální, obojetné (slyšel jsem dokonce od kolegy ale to se nebude dát zamknout). Jemu se dosti blíží Seidelův příklad Mladí vhánějí se tím do oposice, a při tom se s otázkou zaměstnaneckou nehne a nehne, trpí se přesloužilci (hnouti je — jako praviti — jasným perfektivem až v praeteritu).

Počet těchto případů lze, jak podotýká Seidel, libovolně rozmnožit a uvádívají se opravdu na svých místech i ve školských mluvnicích. Na všech z nich je dobře patrno, že neobrážejí situaci přímou, nýbrž uvozenou nebo jinak transponovanou, nejčastěji do obecnosti (mimočasovosti), při čemž ovšem formální prostředky jazykové zůstávají při této transposici většinou tytéž, jaké sloužily nebo by mohly sloužit k vyjádření situace přímé, konkretní a aktuální, t. j. jsoucí ve skutečném, přímém vztahu k času. Tak si lze dobře představit aktuální východisko pro citované příklady: ráno vyjeli na kole a teď (= večer) se vracejí > to oni tak dělají vždycky a můžeme to očekávat i napříště: ráno vyjedou a večer se vrátí // vracejí. Právě vracejí je tu i formálním znakem transposice; podobně ovšem můžeme říci: ráno vyjíždějí … a večer se vrátí // vracejí …, když už se ztratila souvislost s přímou výchozí situací této obecně platné věty. Podobně je tomu v dalším příkladě: prodejnám navalili zboží, účtem zatížili vedoucího > tak to budou dělat dál, jak je známe > obecně: prodejnám navalí zboží, účtem za ně zatíží // zatěžují vedoucího // prodejnám valí zboží … Věta, vyjadřující očekávání (plynoucí z konkretní situace), že někdo nepřipustí, že něco koná špatně, zůstane formálně nezměněná i pro vyjádření situace obecné, právě proto, aby se zcela této souvislosti s konkretní situací nevzdávala. Listonošovo vyzvání To přijde dvě koruny porto je ostatně víc situačně-konkretní než obecně platné (a jistá homonymita je tu dobrým prostředkem zastření přímé výzvy). I v příkladech Desítky málo dostaneme (z konkretní situace: dá se čekat, že …) a Tam nechá otevřeno, ale tady zavře! (transposice konkretní situace „tam nechal … a tady zavřel // zavírá“) slouží dokonavá forma přímo k zastření aktuálního vztahu k situaci, jejímž příznakem je vyjádření časové, ne vidové (t. j. příznakově vidové, perfektivní; srov. Mathesius, Slovo a sl. 4, 1938, 16).

Ještě dva příklady (jiné, než má Seidel) na transposici pojetí podmínkového. — Přímo: Zkalí-li se poměr mezi zaměstnanci a vedením závodu, neprospěje to jejímu chodu [156] (nebude to prospívat …): 1. transposice: Je jisté, že zkalí-li se …, že to jejímu chodu neprospěje / prospívat nebude; 2. (silnější): Je jisté, že zkalí-li se …, že to … neprospívá (praesens ukazuje výrazněji na obecnou platnost). — Nebo přímo: dá-li se do toho s chutí, půjde mu to rychle. Můžeme transponovat až k proverbiálnímu typu: dáme-li se do něčeho s chutí, jde to rychle (praesens jde tu zase výrazněji signalisuje obecnost).

O transposici velmi průhlednou běží v praesentu historickém a v typech podobných: Hrdina přišel do restaurace a objednal si … Zvěřinu žádal pouze … Pak šel do kuchyně … Transposice jen futurální by zněla: přijde …, objedná si …, bude žádat .. půjde. V obecnější, vyprávěcí transposici, kde jde o aktuální evokaci, objeví se ovšem tvary praesentní (žádá, odchází). — Nebo srov. jasnou transposici na str. 22: Když smrt otcova jej přesvědčí, že může být na tatínka hrdý, vyroste v něm láska k národu. Rozmluva s umírajícím otcem z něho učiní bojovného Čecha. Pravda, přicházejí naň, jak čas běží, pochybnosti … Východiskem jejím byla táž pasáž s tvary praeteritálními (až na může, které ovšem, vyjadřujíc hypotheticky současnost, musí stát vždy v praesentu): Když … přesvědčila, že může …, vzrostla … Rozmluva z něho učinila … Pravda, přicházely naň, jak čas běžel, pochybnosti …

Mimoto je vždy možná nová transposice každého obecného pojetí na případ konkretní: Víte, člověk přijde z továrny a hned do psaní (15).

Proti futurálnímu pojetí nesvědčí ani případy, kdy máme v jazyce jen formu perfektivní, dokonavou. Seidelův příklad Účastní se bojů, utrží bezpočet ran a opouští bojiště dá se vyložit zrovna takovou transposicí primárnějšího účastnil, utržil a odcházel // opustil jako případy hořejší. — Dovésti je pro nás vidově obojetné (ne sice tak jako věnuji, angažuji, přenocuji a pod., kde lze tvořit i futurum s budu, ale aspoň tak jako daruji, raním).

Úhrnem lze říci: obecná (t. j. mimočasová) nebo uvozená „praesentní“ platnost perfektivních sloves nesvědčí nijak proti jejich budoucímu významu v situaci konkretní, aktuální, přímo na čas vázané.

Seidel je si dobře vědom toho, že k spolehlivému důkazu praesentního významu dokonavých sloves by bylo třeba vyjít od případů, kde „nelze pomýšlet na platnost mimočasovou“, tedy od případů, vztahujících se na aktuální situaci, na „pravou přítomnost“, jak tomu říká, charakterisovanou odpovědí na otázku „co to tu děláš?“ — Uvádí opravdu i na tuto situaci několik příkladů (bez poznámky, že by se dal jejich počet libovolně rozmnožit!). Ale právě u dvou jedině průkazných příkladů (Vy už přijdete pro ty šaty? „přicházíte, jdete“ a Pán si přijde již pro ty hodinky? ‚jde‘) musí uznat, že nejsou vzorně české, a běžnost příkladu druhého mu dosvědčoval českobudějovický dvojjazyčný občan. Třetí případ Tábor také poznáte? (ve smyslu znáte) je třeba brát též s reservou (nepíše nic o jazykové příslušnosti tazatele, nevíme ani, nebyl-li nakonec původu slovenského). Poslední dva příklady: Dovolte, pane! — Nu jo, já dovolím a Tak já si sednu (řekl chlapec, sedaje na druhého) jsou naprosto neprůkazné; tvary dokonavé tu mají normální význam, který nelze naivně zaměňovat s mimojazykovou situací.

 

Nemožnost praesentního významu sloves dokonavých (v typech „nadčasových“, t. j. obecných, nejde přece — a to ani u sloves nedokonavých — o pravé praesens, o zařadění do přítomnosti) vyplývá ze základního poměru slovesné dokonavosti [157] k času. Jen slovesa nedokonavá jsou v pravém slova smyslu „časoslova“, t. j. mohou vyjadřovat průběh děje (nebo jeho kvalitu), dokonavá vyjadřují jen jeho ukončení, výsledek (nebo vymezení kvality[1]). Moment ukončení děje nemůžeme dobře zařadit do mimojazykové přítomnosti. Hranici mezi minulostí a budoucností, přítomný okamžik „teď“, může přetínat a tím spoluobsahovat jen průběh nějakého děje (tedy sloveso nedokonavé). Okamžik ukončení si sice můžeme theoreticky myslit v onom myšleném rozhraní mezi minulostí a budoucností, kterým přítomnost je (dvě hranice mohou splynout), ale nelze jej časově (průběhově) vyjádřit. (Srov. mimo to Karcevského v Système du verbe russe, str. 149—155 a ještě lépe Koschmiedera v Indogerm. Forschungen 53, 294). Píše platí i pro toto „teď“, neboť je spoluobsahuje; jestliže se však činnost psaní „teď“ končí, mohu to vyjádřit jen tak (chci-li toto dokončení vyjádřit), že teď skončila (právě teď to napsal). Napíše může pak mít „praesentní“ význam jen v transposici: časové (praes. scenicum: vejde = vchází) nebo atemporální (opakování, obecná pravda — tedy jakési přiblížení k slovesům nedokonavým). — V gramatické kategorii času se počítá u gramatického praesentu (časově vlastně bezpříznakového) s průběhem, jenže to nám nepomůže u dokonavého slovesa, kde průběh nevyjadřujeme,[2] leč lexikálně (prospí celý den a pod.).

 

Myslím, že se Seidel dopouští téže chyby, kterou vytýká Paulovi (str. 4: že neprávem přenáší vidové kategorie slovanské do němčiny), když na oporu svých tvrzení se odvolává na poměry v litevštině. Právě citované a sousední paragrafy Sennovy Kleine litauische Sprachlehre (str. 235—242) nás nakonec přesvědčí o tom, že poměry litevské lze snad (až na typ daryti : padaryti) spíš srovnávat ve věci vidu s německými než se slovanskými. Ostatně Schleicher ve svém klasickém Handbuchu der litauischen Sprache dokonce docela rozumně před tímto pokusem slovanského čtenáře varuje (Handbuch I, str. 305), když uvádí, že lit. aš nůkertu znamená „ich haue ab (mit einem oder mereren hieben); obůlas nupůla „der apfel fält herab, es bezeichnet also sowol die dauer als das bloße eintreten der handlung“; pod čarou poznamenává: „Diß bemerke ich vorzüglich für den slawischen leser“. — Myslím, že o vztahu vidu k času by nás měly daleko víc poučit jazyky semitské (kde ovšem zase neexistuje gramatická kategorie času; je tu pohlcena kategorií vidu zrovna tak, jako je kategorie vidu pohlcena kategorií času v řečtině a v jazycích západoevropských). Hebrejské perfektum nemůže mít nikdy význam praesentní[3], nýbrž jen perfektní (nebo futurální v t. zv. perfektu confidentiae) — mimo nadčasovou transposici (zejména v příslovích); zato imperfektum může znamenat všechny tři časy.

Jak by bylo třeba objasnit si napřed některé zásadní otázky, než se pustíme do rozboru věci tak delikátní, jako je poměr času a vidu, ukazuje i tato poznámka [158]Seidelova na konci jeho stati (31—32). Je prý pozoruhodné, že u sloves perfektivisovaných předponou po- „lexikální význam zůstává většinou nezměněn“. Zatím je to přece u vidu, jakožto gramatické kategorie samozřejmé, že se nedotýká přímo významu lexikálního! To ovšem platí pro všechna perfektiva (nejen s předponou po-): napsati, nakresliti, nastrojit se …, udělati, učiniti, uvařiti, uudit, ušít …, zabloudit, zaplatit, zalátat …, zeptati se, zpozorovati, zmýliti se …, spáchati, splašiti se, shníti … přivítat, vzkřísiti, vzbouřiti se …, vystaviti, vyžehliti …, omládnout, oženit se, oholit atd., atd. … A naopak nelze pokládat za vlastní perfektiva lexikální typy vydělati, rozdělati, zapsati, připsati …, kde praefixací vzniká nové slovo, ne tedy jako u skupiny první nová forma[4] a kde se tedy příslušné sloveso párové musí přitvořit (vydělávat, rozdělávat, zapisovat, připisovat …), což právě je obyčejně nemožné u perfektiv vlastních (o výjimkách a jejich příčinách se tu nechci šířit).

Nelze říci, že by Seidelova stať byla otřásla skutečností, že dokonavé sloveso znamená v přímé, netransponované situaci vždy futurum. — Nemusí ovšem (proti Mazonovi a Meilletovi) praesentní forma s futurálním významem znamenat naopak vždycky dokonavý vid (srov. typ ponesu[5]). O zvláštních typech perfektiv „aoristových“ v některém z čísel příštích.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 151-158

Předchozí Alois Jedlička: Otázky jazykové výchovy

Následující Oldřich Králík: Chronologie a text Slezských písní