Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O konkurenci vidů v českém vyjadřování slovesném

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

Doublets de l’aspect du verbe tchèque

Pravá podstata slovesného vidu v jazycích, kde je slovesný vid skutečnou částí gramatického systému, velmi zřetelně vysvitne ze zkoumání vidové konkurence. Označuji tím názvem případy, v nichž táž objektivní skutečnost může být podle různých potřeb jazykové stylisace označována různými vidy. Nejznámější příklad [16]vidové konkurence v češtině jsou imperativní věty, v nichž se třeba o jednom skoku může užít vedle slovesa dokonavého, které se zdá objektivní skutečnosti jedině odpovídat, podle okolností také slovesa nedokonavého. Pokusil jsem se vyložit tento zjev v knížce Nebojte se angličtiny (Praha 1936, str. 65 n.) a opakuji zde tento svůj výklad jako východiště výkladů dalších. Povel ke skoku vyjadřujeme rozkazovacím tvarem skoč, tedy slovesem významu dokonavého, kdežto důrazný zákaz bránící skoku v poslední chvíli zní neskákej, což je tvar slovesa nedokonavého. V obou případech jde o stejný výkon pojatý ovšem jednou kladně a po druhé záporně, a přece je po každé užito jiného vidu slovesného.

Tvaru významu nedokonavého užijeme o jednotlivém výkonu ostatně i ve smyslu kladném při netrpělivé pobídce ke skoku, s nímž se otálí: Tak skákej! Naproti tomu stačí sloveso nedokonavé i v zákazu, když je důraz sešinut ze slovesa na příslovečné určení: Neskoč mi na nohu! Abychom pochopili, proč se v těchto větách užívá o objektivní skutečnosti v podstatě stejné různého slovesného vidu, přihlédneme k jinému případu, kde se podobná různost objevuje v jiné situaci. I ve větách Pamatuji se, že jsem ti tu knihu půjčil а Pamatuji se, že jsem ti tu knihu půjčoval, jde v podstatě o tutéž objektivní skutečnost, o půjčení knihy. Toto půjčení knihy je však jednou pojato jako holá skutečnost patřící minulosti, po druhé však jako aktuální výjev z minulosti, který mluvčí takřka ještě vidí před očima. Z různého slovesného vidu, kterým jsou v češtině obě věty rozlišeny, poznáváme, že aktuálnost záležící v tom, že si něco představujeme jako věc, která se děje před našima očima, vyjadřujeme rádi jako něco, co probíhá v čase a má tedy nějaké trvání. Můžeme tedy říci, že užití slovesa nedokonavého (ať jednodobého trvacího nebo opakovacího) tam, kde objektivní skutečnost si zdá vyžadovat slovesa dokonavého a kde se jindy slovesa dokonavého také opravdu užívá, dodává skutečnosti, o kterou jde, ráz výjevové, někdy přímo dramatické aktuálnosti. S tímto poznáním se vraťme k vidovým rozdílům v rozkazech a zákazech svrchu uvedených! Výjevová nebo dramatická aktualisace nějakého děje znamená jeho zdůraznění a o toto zdůraznění nedokonavým videm slovesným v uvedených zákazech a rozkazech opravdu běží. Slovesa nedokonavého je v nich užito při zákazu, který sám sebou je známkou většího vypětí vůle na straně mluvčího, a při netrpělivém, tedy emfatickém rozkazu (také při hrozivém rozkazu užijeme slovesa nedokonavého). Jakmile se však pozornost sešine s dějového jádra zákazu na průvodní okolnost, týkající se výsledku činnosti, nastupuje i v zákaze místo slovesa nedokonavého sloveso dokonavé.

S obdobnou konkurencí slovesných vidů se setkáváme někdy u otázek ptajících se po původci něčeho. Vidíme-li známého v nových šatech, ptáme se ho: Kdo pak Vám to šil?, ale když se to dovíme, pochválíme původce slovy: Ušil Vám to pěkně a lacino. V otázce, kde je důraz na vlastním výkonu, tedy na ději, užijeme slovesa nedokonavého, kdežto v pochvale, kde zdůrazňujeme výsledek činnosti, užijeme slovesa dokonavého. Podobných otázek s nedokonavým slovesem o ději hotovém a úspěšně skončeném slýcháme v denních hovorech celé desítky. Ptáváme se na př.: Kdo Vám stavěl dům, maloval byt, navrhoval nebo dělal nábytek, leštil podlahy, věšel záclony, zařizoval zahradu? Chceme-li však říci, jak věc dopadla, užijeme hned slovesa dokonavého a pochválíme, že ten neb onen nám pěkně vystavěl dům, vymaloval byt, navrhl nebo udělal nábytek, vyleštil podlahy, zavěsil záclony, zařídil zahradu.

[17]Ostatně i v otázce po původci vykonaného díla užijeme slovesa dokonavého jakmile se průvodním určením ukáže na výsledek práce. Ptáme se potom: Kdo Vám to tak pěkně vymaloval? Kdo Vám ty podlahy tak pěkně vyleštil? Kdo Vám ty záclony tak dobře zavěsil? Ve všech těchto příkladech jde zřejmě o to, že se průvodním určením převádí pozornost s děje na jeho výsledek. Je-li však průvodní určení takové povahy, že neodvádí pozornost od děje k jeho výsledku, nýbrž určuje blíže děj v jeho průběhu, nevynucuje užití slovesa dokonavého. Dobře je to vidět na tomto příkladě: Profesor se ve třídě může zeptat: Kdo pak si z vás překládal samostatně dál?, ale ptá-li se na výsledek, jistě řekne: Kdo pak si z vás přeložil o odstavec víc? Někdy ovšem existuje rozdíl mezi pojetím, zdůrazňujícím průběh hotového děje, a pojetím, zdůrazňujícím jeho výsledek, i bez vysvětlujícího průvodního určení. Otázkou Jak jsi spal? zřejmě se ptáme na průběh spánku, kdežto otázkou Jak jsi se vyspal? na tělesný a duševní stav po spaní.

V jiných případech však rozborem důvodů, které vedou ke konkurenci vidů v otázkách týkajících se téhož dokonavého děje, docházíme k poznání, že o užití slovesa dokonavého a nedokonavého rozhodují i jiné momenty. Oč jde, ukáže tento příklad. Mysleme si, že nám bylo z nějakého obchodu dodáno zboží a že dodávku odmítáme. Důvod tohoto odmítání může být dvojí: buď nebylo vůbec žádné zboží objednáno nebo bylo objednáno zboží jiné. Mluvíme-li o věci s dodavatelem, užijeme po každé k zjištění původce objednávky otázky s jiným slovesným videm, Jde-li o objednávku, o které vůbec nic nevíme, optáme se: Kdo to u Vás objednal?. Jde-li o objednávku, o které víme, ale jejíž vyřízení jsme si představovali jinak, zeptáme se naopak: Kdo to u Vás objednával? Podobně se chlapce, kterého jsme poslali pro něco do obchodu nebo ke známým, zeptáme: Kdo pak ti to dával?, kdežto chlapce, u něhož vidíme novou věc neznámého původu, optáme se: Kdo pak ti to dal? Také vedle otázky: Kdopak Ti to šil? můžeme užít otázky: Kdo pak Ti to ušil? Otázka první předpokládá švadlenu nebo krejčího jako původce díla, tedy odborníka, kdežto otázka druhá je obecná a nic nepředpokládá. Obracíme se jí třeba k dítěti, jemuž nové šatečky mohla ušít také matka, babička, teta nebo sestra, nebo k někomu, kdo si dal ušít něco neobvyklého, u čeho nemůžeme tak snadno předpokládat určitého původce. Že se v takovýchto otázkách tážeme při vykonaném díle nedokonavým videm slovesným spíše na někoho, kdo byl určitou prací pověřen a konal ji jako svůj úkol, kdežto slovesem dokonavým pouze obecně na původce, o němž si předem nečiníme žádnou konkretní představu, vyplývá jasně z tohoto protikladu. Jde-li o sjednané zbourání něčeho, ptáme se: Kdo Vám to boural?, kdežto při poboření nesjednaném, náhodném nebo zlomyslném, je na místě otázka: Kdo pak Vám to zboural nebo zbořil? Všimněme si toho, že i v otázkách uvedených v odstavci předešlém bylo užito slovesa nedokonavého o provedené práci odborné. Zdá se mi nepochybné, že užití nedokonavého slovesa ve všech našich příkladech a ve všech případech podobných je dáno nejen důrazem, který se klade na děj, nýbrž také představou, že odborná práce vyžaduje zpravidla nějakého času k provedení. Je na př. zajímavé, že o knize se můžeme autora nebo nakladatele zeptat: Kde pak jste to tiskl?, kdežto o pouhých navštívenkách nebo nějakém oznámení se ptáme stejně: Kde pak jste si to dal tisknout nebo vytisknout? Představa trvání vzniklá zdůrazněním průběhu práce může být však dána také způsobem, kterým vnímáme její výsledek. Dovíme-li se tak [18]či onak, že vyšla kniha o předmětu, který nás zajímá, ptáme se na autora otázkou: Kdo to napsal?, ale když slyšíme z neznámého nám díla předčítat celou pasáž, můžeme se na autora ptát i otázkou: Kdo to psal? Podobně máme u hudebních skladeb k disposici dvě otázky: Kdo to složil? а Kdo to skládal? Názorně se jejich různá funkce jeví v této souvislosti. Přítel zve přítele ke klavíru slovy: Pojď, já Ti něco zahraji a Ty mi řekneš, kdo to složil. Přehraje pasáž a zeptá se: Nu tak, kdo to skládal, Mozart nebo Beethoven? U obrazů, jak se mi zdá, na autora zpravidla se ptáme slovesem nedokonavým: Kdo to maloval? Kdo Vás to maloval? Je to snad tím, že obraz musíme vidět, abychom o něm mohli mluvit, kdežto u díla literárního nebo hudebního můžeme daleko spíš užívat titulu jako náhražky. Ovšem i u těchto otázek po původci se vždycky může uplatnit vliv vedlejšího určení, ukazujícího na výsledek práce, které strhává pozornost vlastního děje a vede k užití slovesa dokonavého. Říkáme potom: Kdo Vám to tak pěkně ušil? Kdo to tak krásně napsal? Kdo to tak krásně složil?

Důrazem na vlastním ději lze vysvětlit užívání nedokonavého slovesa v emocionálních otázkách, na které vlastně ani nečekáme odpověď a které jsou doopravdy výtkami: Proč jsi tam chodil? Proč jsi tam jezdil? Proč jsi tam skákal? Proč jsi mu to dával? Proč jsi mu to říkal? Ve všech je proti prostému konstatování přidáno o stupeň směrem k nedokonavosti: Dal — dával, řekl — říkal, skočil — skákal, šel — chodil, jel — jezdil. Jak je patrno, nastává toto vidové pošinutí, ať je v prostém konstatování sloveso jednodobé dokonavé (dal, řekl, skočil) nebo sloveso nedokonavé (šel, jel). V některých případech však k pošinutí zpravidla nedochází: proti konstatování: Já jsem tam běžel stojí vytýkavá otázka: Proč jsi tam běžel? a proti konstatování: Já jsem tam letěl stojí vytýkavá otázka: Proč jsi tam letěl? Příčinu této zajímavé úchylky je podle mého mínění hledat v kolisi významu. Tvary běhal а lítal, které bychom podle ostatních příkladů čekali i v obou otázkách naposled uvedených, vyjadřují asi tak zřejmě opakování děje, že jejich užití o ději neopakovaném by mohlo vést k nedorozumění. Je-li tento výklad správný, dosvědčuje, že konkurence vidů bývá ve svém rozsahu omezována kolisí významů a že k správnému pochopení funkce vidu je třeba soustavně prozkoumat oba tyto zjevy.

Konkurence vidů, kterou jsem doložil z češtiny, mívá v jazycích s jinou strukturou gramatickou, na př. v angličtině, obdobu v konkurenci časů. Znamená to, že tak jako v češtině můžeme podle různé stylisace jazykové užít o téže objektivní skutečnosti různých slovesných vidů, můžeme v angličtině o téže objektivní skutečnosti užít podle různé stylisace jazykové různých slovesných časů. Se svého českého stanoviska musíme rozeznávat v angličtině několikerou konkurenci časovou. V možnosti časové konkurence mezi vyprávěcím préteritem a dramaticky líčícím présentem se angličtina zásadně shoduje s češtinou, třeba že stylistické využití této možnosti je v obou jazycích různé. Jindy je konkurence časů ve srovnání s češtinou něčím svébytně anglickým, a pak musíme k jejímu vyjádření v češtině hledat jiné prostředky, na př. vhodná adverbia. Někdy konečně odpovídá anglická konkurence slovesných časů zhruba české konkurenci slovesných vidů. Konkurenci slovesa dokonavého a nedokonavého v takových českých větách, jaké jsem tu uváděl, odpovídá na př. v angličtině zhruba konkurence perfekta a préterita. Ukazuje to dobře třeba tento příklad: What have you learnt for today? No irregular verbs? Then what did you learn? — Co jsi se na dnešek naučil? Nepravidelná slovesa žádná? Tak co jsi se vlastně učil? Jest [19]ovšem třeba důrazně vytknout, že si obě uvedené konkurence odpovídají v češtině a angličtině jen zhruba. Na jedné straně odpovídá české vidové konkurenci v angličtině netoliko konkurence časů, nýbrž zčásti také konkurence konjugačních typů (konjugace prostá — konjugace rozvedená, konjugace prostá — opisná konjugace s to do), na straně druhé jde přece v obou odpovídajících si konkurencích o věci v základě různé. V češtině běží o rozdíl mezi činností pojatou ve svém průběhu bez ohledu na výsledek a činností, u níž se zdůrazňuje právě výsledek, v angličtině o rozdíl mezi činností zařazovanou úplně do minulosti a činností, která zdůrazňováním výsledku jest spojována s oblastí přítomna. Právě proto se mezi oběma konkurencemi objevují rozpory. Upozorňuji z nich alespoň na jeden. Vysvětluje-li návštěvník důvod své návštěvy, může o svém příchodu užít v češtině buďto času přítomného slovesa nedokonavého nebo minulého slovesa dokonavého: přicházím (přišel jsem) se podívat, jak se daří vašemu chlapci. V angličtině naproti tomu můžeme užít v téže situaci o téže věci présentu, perfekta i préterita (Poutsma: Mood and Tense of the English Verb. Groningen 1922, § 116, str. 112): I come, I have come, I came. Třetí možnost nemůžeme v češtině napodobit, protože užití minulého času slovesa nedokonavého by vedlo nutně ke kolisi významové.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, str. 15-19

Předchozí Jan Mukařovský: Sémantický rozbor básnického díla (Nezvalův „Absolutní hrobař“)

Následující Alois Získal: Příspěvky k lexikografické teorii a praksi