Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Příspěvky k lexikografické teorii a praksi

Alois Získal

[Články]

(pdf)

Contributions à la théorie et à la pratique lexicographique

1. Gramatický a lexikální význam slov a jejich podíl v lexikografii[1]

Při analysování řeči po stránce významové (sémantické) dospíváme k základním jednotkám významovým, k slovům. S tohoto hlediska jest slovo seskupení hlásek (po případě i hláska jediná), na něž se váže v jazyce ustálený význam. Každé slovo tedy má nějaký význam, dává nějaký smysl, jinak by to nebylo slovo, nýbrž pouhá řada zvuků. Význam slova je jazykovou značkou (totiž názvem, pojmenováním) věci, představy, vztahu.

Významy slov nejsou však všechny stejného rázu a druhu. V projevu: „Vidím horu“ má substantivum „horu“ vlastní význam slovní (lexikální): značí „vrcholovitě vystupující vyvýšeninu nad ostatní krajinu“, ale kromě toho tvar „horu“ nám ještě vyjadřuje: 1. že ta hora jest jedna, 2. že toto substantivum je v takovém vztahu k slovesu „viděti“, že svým tvarem vyjadřuje přecházení děje „vidění“ na sebe (význam „čtvrtého pádu“). Tyto druhé významy, které má slovo to společné s mnoha slovy jinými, nazýváme mluvnickými (gramatickými). Slovními významy rozumíme tedy vlastní významy slov, t. j. takové významy, které mají slova i sama o sobě a opakovatelně i neměnně, na př. i ve všech svých tvarech, jsou-li ohebná, a kterými se tato slova charakteristicky odlišují od slov jiných. Těmito slovními významy se zabývá slovník (lexikon). — S mluvnickými významy slov se obírá mluvnice (gramatika).

Známé roztřídění slov na devět druhů slovních není založeno jenom na principu lexikálně významovém, nýbrž zároveň na principu gramaticky významovém (o příslušnosti do jisté skupiny slov rozhodují [20]také možné gramatické významy slova). Tím křížením obou principů se pak stává na př., že se s týmž lexikálním jádrem shledáváme v několika druzích slovních, tak na př. to, co vyjadřujeme někdy pojmenováními „krása“, „nésti“, „vedle“, „také“, vyjadřujeme jindy pojmenováními gramaticky rozdílnými: „krásný“, „nesení“, „u“, „a“ a p.

Významy lexikální a gramatické jsou v jazykovém projevu pevně spjaty tak, že každé slovo má tu vedle vlastního svého významu slovního zároveň i nějaký význam mluvnický nebo několik významů mluvnických najednou. Na př. v projevu „Chválím lidskou podnikavost“ má sloveso lexikální význam „s uznáním se vyslovovati o něčem“ a gramatické významy, které označují: 1. že tento projev pochází od původce chvály (osobu „první“), 2. že mluvící jest jeden (číslo „jednotné“), 3. že činnost chválení od něho vychází (rod činný), 4. že se činnost chválení děje způsobem prostého referování a faktické skutečnosti (způsob oznamovací), 5. že se činnost chválení děje nyní (čas přítomný). — A jako zde sloveso má obojí druh významu, slovní i mluvnický, tak také obojí význam se projevuje v substantivech, kteráž vedle slovního významu, jazykové značky pro osoby, živočichy, věci, vlastnosti, činnosti, stavy, vztahy, mají své charakteristické významy gramatické rovněž v adjektivech atd. — Jediná citoslovce bývají bez gramatického významu. Naproti tomu většina druhů slovních mívá gramatických významů více a vyjadřuje je tu různými tvary (substantiva, adjektiva, zájmena, slovesa, číslovky), kdežto menšina (spojky, předložky a příslovce), postrádající schopnosti tvarového rozlišování, může vyjadřovati gramatický význam jediný, totiž prostý vztah.

 

Mezi těmito druhy slovními spojky a předložky bývají často nazývány slovy „formálními“, jako by neměly vlastních lexikálních významů, nýbrž jen významy gramatické. Gramatickým významem spojky jest uvádění ve vztah členů větných nebo vět (otec a matka, odešel rychle a všichni ho hledali) anebo uvozování vět (kéž se vrátí! aby tě husa kopla! ať nám napíše!), gramatickým významem předložky jest uvádění ve vztah ke jménu nebo zájmenu a p., s nímž předložka tvoří předložkovou vazbu (o první cenu, pro blaho vlasti). Avšak i spojky i předložky mají také své zvláštní lexikální významy, ovšem významy ty jsou často o minimálním počtu znaků (na př. u spojky a, i, předložky o), takže obsah jejich je pranepatrný a rozsah významový neobyčejně široký (o obsahu a rozsahu významu později), a dále spojky a předložky jsou slova takových syntaktických vlastností, že nejsou předmětem, nositelem vztahů syntaktických (jako ostatní druhy slov), nýbrž ukazovatelem vztahů slov jiných (proto nemají v této své funkci členství větné); jinak spojky a předložky vyjadřují lexikálně podobné okolnosti jako příslovce.

Tak ve větě: „Přišel otec a matka a bratří“ má spojka a lexikální význam, který lze nazvati slučovacím v té nejširší všeobecnosti, význam tak všeobecný (s málo znaky), že jej nelze synonymně vyjádřiti žádnou jinou naší spojkou (na př. spojka i má obecně více o znak zdůraznění nějakého sloučení) ani příslovcem (příslovce také, rovněž nemají význam tak všeobecně slučovací jako a, nýbrž pregnantnější, s více znaky, jako bychom řekli „stejným způsobem“ „stejnou měrou“ a p., takže v některých případech, kde jde právě o sloučení v nejširší všeobecnosti, na př. ve větách, jako: „Jdu a jdu, a pořád nic nevidím!“ „Jdu a hle, co vidím!“ a j., nelze užíti místo spojky a synonymně příslovcí také, rovněž [21]poněvadž tato příslovce v svém lexikálním významu onu slučovací schopnost ve vší všeobecnosti nemají).

Ve spojení: „malý, ale zralý“ lze nazvati lexikální význam spojky ale krátce odporovacím, čímž budeme rozuměti, že spojka tu staví druhý člen projevu, (zralý) do jakéhosi nesouhlasu, jakési protivy k členu prvnímu (malý), přitom ale zase ve vší všeobecnosti, takže každé z přibližně možných synonym (naproti tomu, naopak a p.) je již příliš pregnantní a nevyhovuje tedy pro všechny případy.

Ve větách, jako „Oznámil, aby se připravili“, „Nařídil, aby zavřeli“, „Přišel, aby se ujal vedení“, vyjadřuje spojka aby snahu po splnění nějaké možnosti; tyto významy možnosti a snahovosti nám jasněji vysvitnou na př. v první větě, konfrontujeme-li si ji s větou: „Oznámil, že se připravili“, v níž spojka že vyjadřuje, že její věta obsahuje nějakou podstatnou část doplňující obsah věty řídící, a nemá ve svém významu znak možnosti, nýbrž naopak má znak faktické skutečnosti (nezáleží na tom, zdali potvrzované nebo popírané); stejně nemá v svém významu ani znak snahovosti, takže naprosto nelze v hořejších větách nahraditi spojku aby v tomto významu spojkou že.

Ve větách, jako „Nestalo se, aby ho někdo podezříval“, „Není tak mocný, aby vždycky provedl svou“, vyjadřuje spojka aby (kromě toho, že její věta obsahuje podstatnou část doplňující obsah věty řídící jako shora) už jen možnost (bez snahovosti), podobně jako vyjadřuje možnost kondicionál ve větách: „Nestalo se, že by ho někdo podezříval“, „Není tak mocný, že by vždycky provedl svou“; protože věta řídící zde je smyslu popíravého, tu tedy souvětní celek nabývá významu důrazně popíravého, neboť se tu popírá i pouhá možnost něčeho, což jest důraznější popření než popření skutečnosti.

Do prvního významu spojky aby (snaha - možnost) se také řadí zcela organicky věty žádací, jako: „Abys už šel domů!“ „Aby tě čert vzal!“ Do druhého významu (možnost) se řadí organicky věty zvolací, jako „Aby tak byla válka!“ „Aby tě tak někdo viděl!“ „Aby se tak to dítě utopilo!“, realisující obavu před splněním jisté možnosti.

Poněkud „zřetelnější“ lexikální významy mají spojky původu zájmenného (zájmena a příslovce vztažná), projevující po této stránce zřejmou souvislost s příslušnými zájmeny a příslovci tázacími (a neurčitými). Jako zájmeno tázací jaký? vyjadřuje otázku po vlastnosti osoby nebo věci, tak zájmeno vztažné ve větě: „Byl to člověk, jaký se musí pohledat“ vyjadřuje vztah své věty k vlastnosti osoby nebo věci, vyjádřené ve větě řídící, a tento význam vlastnosti je lexikálním významem spojky jaký. A jako příslovce tázací kde? vyjadřuje otázku po místě, tak také vztažné příslovce ve větě: „Zahleděl se do tmějící se oblohy, kde začaly prosvěcovati první hvězdy“ vyjadřuje vztah své věty k místu, vyjádřenému ve větě řídící, a tento význam místní je lexikálním významem spojky kde. A podobně je tomu u který, kdo, co, kam, kudy a j., z nichž každé má jakožto zájmeno tázací svůj charakteristický lexikální význam a ten si v podstatě podržuje i jako spojka.

Ani předložky nejsou nikdy bez lexikálního významu; význam ten je u nich ovšem někdy „zřetelnější“, zvláště u předložek nevlastních (kolem, vedle, pomocí, k vůli а p.), nebo i u předložek vlastních, zvláště pokud vyjadřují rozličné vztahy místní svého jména nebo zájmena; na př. ve větě: „Šel do města“ vyjadřuje do okolnost místní, [22]totiž vnikání, směřování do města, ve větě: „Procházel se s přítelem“ vyjadřuje předložka s společenství, doprovod přítele, ve větě: „Postavil se za strom“ vyjadřuje předložka za okolnost místní, totiž místo na druhé straně stromu, ve větě: „Voda se rozlila po louce“ vyjadřuje předložka po hmotné rozprostranění po povrchu louky všemi směry, ve větě: „Seděl nad silnicí“ vyjadřuje předložka nad zase okolnost místní, totiž místo výše postavené; než jest silnice, ve větě: „Nesl knihu na stůl“ vyjadřuje předložka na směr na povrch stolu, ve větě: „Otíral si boty o rohožku“ vyjadřuje předložka o hmotný dotyk s rohožkou; atd.

Naproti tomu jsou jiné předložkové vazby, kde se zdá, že předložky nevyjadřují nic jiného než prostý gramatický vztah, jako jej vyjadřují na př. prosté pády řízené slovesy, a že tedy v nich mají předložky jen význam gramatický, nikoli lexikální. To jsou na př. takové případy: přimlouval se za přítele; sháněl se po práci; hněval se na nerozvážlivce; pečoval o nemocného bratra; ѵуznal se ze své viny; zamiloval se do hudby; stěžoval si do jeho přísnosti. Kdyby šlo u předložek v takovýchto případech o vyjádření pouhého vztahu mluvnického, beze vší další osobité příchuti u každé jednotlivé předložky, rovnaly by se tu předložky za, po, na, o (do, se) navzájem (majíce jen význam „objektu“) anebo alespoň bylo by nutně možné stanoviti mezi nimi několik gramatických významů „pádových“ — v jejich mezích bylo by pak možno alespoň některé předložky zaměňovati, poněvadž by se významově rovnaly; tomu tak není (vidíme na př. v příkladech výše uvedených, že nejde v nich předložky zaměniti). Kdybychom přes to, že nelze zde stanoviti omezený počet gramatických významů těchto předložkových pádů, chtěli pokládati celkový význam každé předložky za pouhý význam gramatický, narostly by nám v češtině tyto „pády“ do takových rozměrů a byly by tak pestré, že není třeba ani podrobného rozboru, aby bylo jasné, že takovéto významy nenáleží do oblasti kategorií gramatických, nýbrž do oblasti lexikální. Je zřejmé, že jednotlivé předložky i zde mají vedle významu gramatického také vždy osobitý svůj význam lexikální.[2]

Ve výkladu o vícevýznamnosti, který bude následovati, vysvětluje se šíře, že vývoj dalších významů téhož slova děje se často ubýváním znaků významu základního; totéž děje se i u předložek. Těmto předložkám ubylo charakteristických znaků do té míry, že jejich významový obsah jest nepatrný a lexikální význam tedy nedosti zřetelný: Tak na př. předložce do zde ubyl podstatný znak hmotného rozprostranění a ze znaku vnikání, směřování zbylo jen nepatrné residuum, jevící se jako pouhá tendence děje slovesného po postižení nějakého objektu; tím se ovšem přiblížil význam předložky do velmi blízko gramatickému významu pádu (genitivu, srov. poměr miluje hudbu — zamiluje se do hudby s poměrem čeká zprávu — dočká se zprávy), avšak naprosto nelze říci, že by se s ním ztotožnil, neboť předložka do si i zde uchovává svoji charakteristickou znakovou sféru a také tento případ jejího užití jest zaklíněn do celého významového okruhu, vyjadřovaného předložkou do vůbec, takže i zde jest nutno mluviti o lexikálním významu této předložky. — A stejně můžeme u ostatních předložek ve shora jmenovaných případech užití pozorovati prvky [23]charakteristických znaků jejich významů, takže žádná z nich v žádném užití není bez lexikálního významu.

Přitom tu nemluví proti lexikálnímu významu předložek ani ta věc, že na př. ubývání znaků ve významech dvou různých předložek v jistých případech jde až tak daleko, že obě předložky lze zaměňovati, že jsou synonymní — z čehož by mohl někdo vyvozovati, že mají jen význam prostého vztahu, tedy jen význam gramatický; tak ze shora jmenovaných předložek je toho druhu do а na, na př.: stěžoval si do jeho přísnosti, stěžoval si na jeho přísnost. Zde synonymita existuje — ovšem jen částečná, neboť nezasahuje celý rozsah tohoto lexikálního významu našich dvou předložek, takže na př. místo naříkati, žalovati, hubovati, křičeti na někoho nemůžeme říci synonymně naříkati, žalovati, hubovati, křičeti do někoho — jde tedy o zcela stejnou synonymitu, jaká existuje také u všech ostatních druhů slovních (hoch-chlapec, hezký-pěkný, říkati-povídati a p.[3]), a přece jistě nikdo jim proto nebude upírati lexikální význam. Nelze tedy ani synonymity předložek v některých krajních případech užívati za oporu pro tvrzení, jako by předložky v nich lexikálního významu neměly.

Vyplývá tedy pro nás z těchto úvah závěr, že není v češtině slov bez lexikálního významu a že lze proto každé slovo zpracovávati v slovníku podle zřetelů lexikálně významových. Protože gramatickými významy slova se zabývá mluvnice, má se slovník omeziti právě jen na lexikální významy slova: to jest vlastní obor slovníku.

Pro lexikální praksi pak z toho vyplývá požadavek, aby třídění v článcích o jednotlivých slovních významech nebylo nikdy zařizováno podle zřetelů gramaticky významových a aby tedy syntaktické vztahy a významy slov byly zvlášť připomínány nanejvýš jen jako charakteristické jevy jistých lexikálních významů nebo jako typické ukázky z rozsahů jednotlivých lexikálních významů. Jako by bylo pochybené, kdyby na př. třídění v lexiku bylo prováděno u substantiv, adjektiv nebo sloves jen podle jejich syntaktických vztahů v rozličných spojeních a nikoli podle jejich slovních významů, tak stejně by bylo nesprávné na př. dělení spojek podle toho, jaké připojují věty vedlejší podle syntaktického poměru k větě řídící, anebo třídění předložek vždy jen podle toho, čím je ve větě příslušná vazba předložková.

Lexikálně sémanticky musí býti zaostřena také již sama stylisace výkladů, na př. o příslovcích tázacích jak, kterak je uvésti, že „vyjadřují otázku po způsobu nebo míře“, nikoli „uvozují otázku…“, poněvadž tu nejde o syntaktickou platnost těchto příslovcí, nýbrž o jejich slovní význam; a podobně u spojky aby je zdůrazniti na př., že „vyjadřuje snahu po splnění možnosti“ nebo že „vyjadřuje možnost“, nikoli však syntaktický vztah „uvádí větu vyslovující přání, rozkaz, obavu a pod.“ nebo „uvádí větu vуpovídасí“, neboť tato stylisace úplně opomíjí lexikálně významovou stránku této spojky.

Dosavadní úvahy nás tedy vedou k stanovení této zásady: Ačkoli v celkovém významu slov v konkretních jazykových projevech je lexikálně významová stránka slov v těsné souvislosti s jejich stránkou gramaticky významovou, při lexikální práci jest právě hlavní a nezbytnou podmínkou obě tyto sféry významové přesně od sebe odlišovati a činiti tu výhradním dělidlem zřetel lexikální, nikoli zřetel gramatický.

[24]2. Základní prvek lexikálně sémantický — ustálenost

Při lexikálně významovém posuzování slova je nejdůležitější zjištění, zdali užití jeho v jistém projevu je běžné, konvenčně ustálené (automatisované),[4] zdali se totiž pociťuje v dané situaci jako obvyklý, normální způsob vyjádření, který ničím nezaráží a nepřipadá zvláštní. Přitom nezáleží na tom, zdali jisté slovo je ustáleným, normálním pojmenováním pro jistou věc, představu atd. všeobecně, v nejrozmanitějších prostředích jazykových (jako na př. ve větách: Podle silnice je dlouhá řada topolů. Máme na zahradě mnoho ovocných stromů), či zdali je ustáleným pojmenováním jen v jistém omezeném prostředí a tam jen známo, na př. v místním lidovém hábky (= šaty), hadrlák (= hadrník), v studentském bouda, prófa, v argotickém fízl, káča, v hovorovém participovati, absence, kultivovanost, v odborném tělocvičném vis hačmo, v lékařském haemoglobin, histologie, v právnickém adoptivní, zmatečný, v botanickém blizna, tyčinka, v mluvnickém interjekce, příslovce a p. Není pochyby o tom, že takovéto ve svých prostředích ustálené, automatisované způsoby vyjádření mají býti vlastním předmětem lexikálního zpracování a že také tato prostředí mají býti pečlivě zjišťována a poznamenávána. Stejně třeba zjišťovati i míru užívání normálního názvu a zvlášť označovati slova řidčeji nebo zřídka užívaná, na př. řidší leopard vedle obvyklého levhart, řídké krasověda vedle obvyklého estetika, řídké psice vedle obvyklého fena a pod.

Užije-li naproti tomu někdo nahodile slova v jiném významu, než jak se ho obvykle užívá, nelze to pokládati ještě za nový význam tohoto slova. Setkáváme-li se tedy zvláště v básnickém jazyce pravidelně s odchylkami od ustáleného vyjadřování lexikálního (s úmyslnými lexikálními aktualisacemi[5]), jest potřebí tyto odchylky pečlivě odloučiti od ostatních lexikálně normálních projevů (ustálených, automatisovaných), a jsou-li to odchylky zcela individuálního rázu, nepojímati je do lexikálního zpracování — třeba by byly „zajímavé“ novostí a „poetičností“ — neboť jim schází podstatný lexikální znak, ustálenost (aspoň částečná) v jistém jazykovém prostředí.

Avšak s hlediska ustálenosti lexikálního výrazu není jazyk naprosto pevný, neměnný, nehybný, nýbrž děje se v něm ustavičný vývoj směrem od aktualisací k automatisacím, to jest vyjádření pociťovaná v jisté době jako neobvyklá, zvláštní, nová, mohou se stávati v čase dosti krátkém běžnějšími, ustálenějšími. To platí zvláště o aktualisacích v básnickém jazyce. Proto zvláště v básnickém jazyce i při statickém jeho pozorování v současné době vidíme lexikální útvary polohotové, polovyhraněné, uprostřed mezi aktualisacemi a automatisacemi.[6] Tuto lexikální vrstvu jazyka, která jest právě ve vývoji, zcela opomíjeti a zcela vylučovati z lexikálního zpracování, znamenalo by skreslovati skutečný stav. Je proto nutno popřávati místa v lexiku i této zvláštní vrstvě lexikální, která již sice překročila hranice pouhého individuálního projevu, ale nemá ještě všechny znaky projevu automatisovaného v běžném jazyku (na př. běžnější básnické metonymie nebo běžnější básnické metafory, které ještě neztratily charakter básnického obrazu; o tom více později). Musí se jí však v celkovém významovém rozvrhu vykázati zvláštní místo, t. j. musí býti vhodně [25]označena a oddělena od významu lexikálně zcela ustáleného (na př. v akademickém „Příručním slovníku jazyka českého“ děje se tak zkratkou „přen.“, t. j. přeneseně, takže zde tato zkratka neznamená další ustálené významy slova, vzniklé kdysi metonymií nebo metaforou, nýbrž právě běžnější básnické metonymie a básnické metafory, t. j. pociťované ještě nyní jako básnická vyjádření, nezvyklá na př. v jazyce sdělovacím).

Tak na př. běžné pojmenování hluku, který působí jedoucí vůz, jest hrčeti (hrčení), rachotiti (rachocení); užije-li místo toho básník pojmenování hřměti (hřmění), buráceti (burácení), aby vyjádřil silné rachocení nebo silné hrčení vozu, není to běžný název, poněvadž hřměti (hřmění) je běžné pojmenování jen pro zvuk hromu a buráceti (burácení) je obvyklé pojmenování pro velmi silný a rozléhající se zvuk hromu nebo pro zvuk velmi prudké vichřice, větrné bouře a pod. Poněvadž však toto básnické užití slov hřměti, buráceti (neběžné v řeči sdělovací) není ojedinělý, individuální projev jednoho básníka, nýbrž vyskytuje se častěji i u jiných v různých obměnách ve významu „působiti velmi silný hluk“, jest potřebí tento zvláštní význam básnického jazyka samostatně a odděleně od prvního, v sdělovacím jazyce běžného významu lexikálně zachytiti a příslušným způsobem označiti.

Podobně o kohoutu řekne se běžně v sdělovacím jazyce, že zpívá nebo kokrhá, básnicky do značné míry je automatisováno kohout pěje, ale za aktualisaci musíme pokládati, vyjádřil-li se na př. básník, že kohout hude; takovéto užití názvu housti pro kohoutí kokrhání bychom tedy zcela vyloučili z lexikálního obrazu tohoto slovesa a název pěti bychom prohlásili za „přen.“.

Názvu cválati se užívá ustáleně odborně o prudkém běhu koně, při němž zvíře dělá dlouhé skoky střídavě oběma předníma a oběma zadníma nohama; stejně běžně se řekne o jezdci, že cválá, jede-li na cválajícím koni. Aktualisace je, ale v básnickém jazyce ne ojedinělá, béře-li se cválati ve významu rychlého běhu nebo rychlého pohybu vůbec.

Prakticky odborné pojmenování lékařské a hovorové pojmenování pro oběh krve v těle je cirkulovati (cirkulování), stejně je to ustálené pojmenování v kancelářské mluvě pro obíhání oběžníku a p. a v hovorovém jazyce i o některých jiných situacích, na př. fotografie cirkulovala mezi hosty kolem stolu, voda cirkuluje v chladiči a p. jinde, kde jde zvlášť o pohyb v uzavřeném okruhu. Do lexikálního zpracování však nepojmeme užití, jako kyvadlo cirkuluje, jde-li tu skutečně o kývavý pohyb, neboť v tom smyslu je ustáleno: kyvadlo kývá, pohybuje se, míhá se, kmitá (se) a p.

K vyjádření svých představ o vlastnostech trávníku užíváme běžně a ustáleně názvů, jako na př. zelený, svěží, hustý, řídký, zvadlý, zarosený, ojíněný а р., za. běžnější aktualisaci budeme pokládati na př. názvy brčálový, operlený, postříbřený, stříbrný, smaragdový a j., z lexikálního zpracování vyjmeme individuální aktualisace básnické, jako chudokrevný, nedomrlý, skrčený trávník a j., které se stanoviska básnického by mohly býti velmi působivé, ale se stanoviska lexikálního postrádají podstatný znak, konvenční vžitost aspoň v některém jazykovém prostředí.

Zjišťování lexikální ustálenosti je často velmi nesnadné u útvarů nehotových lexikálně, tedy zvláště v básnickém jazyce je obtížné v praksi stanoviti míru vžitějších aktualisací.

O lexikální ustálenosti výrazu lze se přesvědčovati jednak zjišťováním frekvence jeho v příslušném jazykovém prostředí, jednak kontrolou těchto dokladů frekvence vlastním jazykovým povědomím a korigováním jeho také povědomím co největšího počtu dalších jednotlivců, aby se tak hodnotitelem ustálenosti místo úzké nebo jednostranné jazykové zkušenosti individuální stala zkušenost do jisté míry kolektivní.

3. Způsoby vystižení lexikálního významu slova

Při zjišťování lexikálního významu slova jde o přesné určování toho, co slovo to v jistém jazykovém prostředí ustáleně označuje. Při slově dům napadnou nás, přijdou nám na mysl buď nejrozmanitější představy domů, které známe, nebo jen některé [26]z nich, na př. domy velké, malé, přízemní, patrové, prosté, výstavné, rodinné, činžovní a p.) — zvláště jde-li o slovo dům v konkretním jazykovém projevu — nebo nám tane na mysli pojem domu vůbec, totiž souhrn charakteristických vlastností, znaků, které musí nějaká věc míti, aby se mohla jmenovati názvem „dům“ — zvláště jde-li o slovo „dům“ v pouhé jeho funkci pojmenovávací. Takové nejdůležitější vlastnosti, charakterisující dům, jsou asi tyto: 1. dílo, 2. zbudované, 3. odborně, 4. k obývání. Můžeme tedy význam slova určovati pomocí charakteristických vlastností, znaků, které má to, co tím slovem označujeme, a pokládati tyto vlastnosti za charakteristické znaky významu slova. Tak na př. význam slova kůl lze určiti těmito znaky: 1. tyč, 2. silnější, 3. zaostřená, 4. na dolním konci, 5. k zarážení, 6. do země. Význam slova kudrlinka (v základním významu): 1. chumáč, 2. vlasů nebo srsti, 3. zatočený, zakroucený.

Je ovšem potřebí nejprve ujasniti si samotný pojem (obecnou představu) shrnutím společných znaků všech představ, pro něž jistého slova užíváme jako ustáleného a samostatného pojmenování, chceme-li tímto výčtem společných znaků význam slova uspokojivě vystihovati. (Otázku vícevýznamnosti slov necháváme zde stranou; o ní příště.)

Nelze uspokojivě vystihovati význam slov pomocí synonym; ani synonyma se skoro nikdy významově nekryjí.[7] Tak na př. význam slov hojnost (hojný, hojně), nebyl by úplně vystižen zdánlivými synonymy mnohost (mnohý, mnoho), četnost (četný, četně), neboť tato synonyma mají sice přibližně také význam „víc než dostačující množství“, ale schází jim další podstatný znak skupiny hojnost atd., totiž označení hojnosti nějakým způsobem žádoucí, takže hojnost znamená „víc než postačující množství něčeho žádoucího“, tedy na př. hojná úroda, hojné jídlo, hojný užitek a j., nikoli však na př. hojnost komárů, lupičů, hojné pohromy, hojná úmrtí a j.

Podobně význam spojky když ve větě: Když nebudeš poslouchat, nebudu tě mít rád (lidové) nelze prohlásiti za čistě podmínkový a synonymní s významem spojky jestliže, ani význam její ve větě: Když je tak pracovitý, rád jsem ho doporučil (lidové) nelze prohlásiti za čistě důvodový a synonymní s významem spojek protože, poněvadž a j., ježto spojka když tu má v obou případech vedle významu podmínkového a významu důvodového také ještě zároveň význam časové následnosti (to jest její nejvlastnější význam), kdežto spojky jestliže, protože tento poslední význam vůbec nemají.

Sloveso klímati není vystiženo přesně synonymem dřímati — nelze na př. říci: Ležící v posteli klímal — protože klímati má proti dřímati o znak více, totiž „stoje nebo sedě dřímati“, kterýžto znak je stále ještě opírán dalším živým významem klímati hlavou „kývati, pokyvovati“.

Sloveso kutiti není vystiženo synonymy konati, dělali, robiti, neboť má v svém významu ještě o znak více, totiž „konati práci obyčejně drobnou nebo pozorovateli nějak nezřetelnou, tajemnou а p.“, takže se při slovese kutiti nikdy neobjevuje předmět, určující blíže druh práce, a je tedy vždycky jen ‚kutiti něco‘, nikdy na př. kutiti polévku, kutiti úkol, a kdyby se to vyskytlo, znamenalo by to, že příprava polévky a pracování úkolu se děje nějak tajně, skrytě. Tento znak tajemnosti, skrytosti konání je v souvislosti s archaisovaným významem tohoto slovesa „hrabati, kutati v zemi, dolovati“ a obráží se také ještě v některých dialektech (na př. chodské slepice kutí „hrabe v zemi“).

Sloveso linouti se nelze vystihnouti synonymně slovesy líti se, prýštiti se, téci nebo v dalším významu slovesy šířiti se, vynikati odněkud, neboť tu jde vždycky ještě také o představu jemného prýštění nebo šíření (krev se linula z rány, t. j. netekla potůčkem, crkotem, nýbrž jen v jemném prýštění; zpěv, hudba se line, t. j. tiše, jemně zaznívá).

[27]Nedůvěra k určování slovních významů pomocí pouhých synonym v nás vzroste ještě více, uvědomíme-li si, že se synonyma liší často od sebe i rozsahem užívání i jazykovým prostředím. Tak na př. sloves káceti, porážeti lze sice užíti v části jejich rozsahu synonymně (káceti — porážeti stromy, sochy, sloupy), nikoli však všude (na př. porážeti dobytek, nepřítele na hlavu, nikoli však káceti dobytek, nepřítele na hlavu); stejně se rozsahem užívání nekryjí na př. adjektiva laskavý a vlídný (neříká se na př.: „Buďte tak vlídný a pomozte mi!“) a j. Že se četná synonyma liší jazykovým prostředím, je obecně známo, na př. substantiva pole a role (toto druhé je zčásti pojmenováním knižním, zvláště též básnickým, anebo zase dialektickým), dívka а holka (toto je lidovější, anebo zase familiární), slovesa hleděti, dívati se, koukati (první je knižnější než druhé, druhé je zase spisovnější než lidové koukati se) atd.

Výklad významu pomocí synonym má další nesnáze tam, kde jde o slova vícevýznamná a kde touž vícevýznamnost mají i synonyma. Představoval-li by si lexikograf a určoval významy slova vícevýznamného jen pomocí synonym zase vícevýznamných, určitě by sešel se správné cesty.

Zůstává tedy podle těchto úvah nejvhodnějším prostředkem k určování lexikálních významů výčet znaků. Nutno však tu upozorniti, že nejde přitom o dokonalý a úplný výčet znaků, nikoli tedy na př. o zevrubný popis vnější, o úplný popis funkcí а p., že nejde o poučování toho, komu jistý pojem je neznámý — nýbrž jde jen o vytčení význačných znaků hlavních do té míry, aby se ujasnilo, jaké představy nám jisté slovo pojmenovává, co vyrozumíváme pod jistým slovem — v tom je právě zásadní rozdíl mezi slovníkem naučným a slovníkem jazykovým. Tak na př. úplně stačí k linguistickým účelům následující výčty znaků k ozřejmení významů slovních: žloutek „žlutá část ve vejci“; žok „druh širokého pytle, na př. na chmel, kávu а p.“, honorář „(peněžitá) odměna za duševní práci, horečka „zvýšení tělesné teploty nad normál“; atentát „vražda nebo pokus o vraždu osoby veřejně činné z příčin politických“; hluchý „trvale neslyšící, neschopný slyšeti“; abeceda „ustálený pořádek písmen určité grafické soustavy“; peřina „peřím naplněná, neprošívaná přikrývka do postele“; a pod.

Ovšem i výklad výčtem hlavních znaků má často nesnáze, na př. při vystihování některých představ visuelních (hnědý, modrý, žlutý, zelený a p.), akustických (na př. pípati, kňučeti, ječeti, pištěti, kvičeti, bečeti, bučeti a p.), chuťových (na př. hořký, trpký, sladký a p.) a j. Tu je nutno spokojiti se buď opisem, jako „hnědě, modře, žlutě, zeleně zbarvený“, „pípavě, kňučivě atd. se ozývati“, „hořce, trpce, sladce chutnající“, anebo výkladem, jako „mající barvu jako čokoláda, jako vyjasněná obloha, jako kůra citronu, jako svěží trávník“, „vydávati hlas podobný zvuku ‚pí‘, ‚bé‘, ‚mé‘, ‚bú‘ atd.“, „chutnající jako pelyněk, jako trnka, jako cukr atd.“.

V lexikální praksi je nejvhodnějším způsobem významových výkladů kombinace výčtu podstatných znaků se synonymy, kde jsou po ruce, takže se obojí způsob navzájem doplňuje a koriguje, tedy na př.: biret „lepší druh mužské nebo ženské čapky, baret“; biskyt „druh pečiva, suchar“; bliktr „něco okázalého, ale bezcenného, šalba, klam“; kadeř „zvlněný chumáč vlasů nebo srsti, kučera, kudrna“; kuše „středověká střelná zbraň s lukem, samostříl“; atd.


[1] Se souhlasem ředitelství užito je v této části i v dalších materiálu akademického „Slovníku jazyka českého“.

[2] V nové linguistice vykládá zvláště V. Bröndal ve sp. Morfologi og Syntax (1932) o složenosti významu i předložek a spojek z významu gramatického (významu kategorie) a významu slovního (významu symbolické hodnoty). Srov. Čas. pro mod. filologii 21, 1935, 341 n.

[3] Upozorňuji k tomu na jednu ze základních thesí ženevské školy linguistické, že synonymita slov nikdy není jejich významovým splýváním; srov. Na př. Ch. Bally, Traité de stylistique française I², 141 n.

[4] O automatisaci a aktualisaci jazykových prostředků v. v stati B. Havránka ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (Praha 1932, Melantrich), str. 52 a n.

[5] O automatisaci a aktualisaci jazykových prostředků v. v stati B. Havránka ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (Praha 1932, Melantrich), str. 52 a n.

[6] V. o tom také v stati J. Mukařovského v uved. sborníku „Spis. čeština a jaz. kultura“, str. 130.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, str. 19-27

Předchozí Vilém Mathesius: O konkurenci vidů v českém vyjadřování slovesném

Následující Vítězslav Nezval: Mateřská řeč jako nástroj básníkův