dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové učebnice ruštiny

Bořivoj Novák

[Rozhledy]

(pdf)

Manuels nouveaux de russe

I.

 

V době poválečné, kdy se mohl volně projeviti zájem o ruštinu, objevilo se množství nejrůznějších učebnic, návodů, jazykových a konversačních příruček. Nejprve přišly na trh menší publikace, brožurky, které učily ruskému písmu a uváděly nejprimitivnější věty z denního života, a mnohdy tiskly ruský text latinkou. Svůj úkol — dohovořit se jakž takž se sovětskými vojáky — splnily s různým zdarem. Kromě těchto menších publikací se skromnými úkoly začaly se objevovat učebnice rozměrnější, jež byly určeny náročnějším a mluvnicky vzdělanějším zájemcům a měly vyšší poslání, a těch si chceme v dnešním přehledu všimnout.

Aby se uspokojila nejnaléhavější potřeba, byly nejprve znovu vydány nezměněné přetisky starších učebnic, vydaných již před válkou i za války.[1] O některých z nich byla již v tomto časopisu řeč, srovn. o učebnici Kopeckého 2, 1936, 126, o Ljackého Praktické učebnici z r. 1936 v roč. 3, 1937, 241 sl. — Druhá učebnice LJACKÉHO (v nakl. Kvasničkově a Hamplově) vycházela původně od září 1940 do dubna 1941. Podle předmluvy napsal autor knihu pro ty, kdož si chtějí osvojiti hovorovou řeč, poznat ruskou literaturu i Rusko po mnoha rozličných stránkách. K tomu třeba podotknout, že toto poznání jazyka i Ruska se omezilo na starší dobu a před novými poměry, zdá se, autor přímo zavírá oči. Ukázky z krásné literatury — kromě starších spisovatelů — jsou převážně z autorů žijících mimo Sovětský svaz, ze sovětské literatury je to jedině Jesenin několika verši (257) a A. Tolstoj (245). Rovněž v Čtení o Rusku od str. 277 je poučení o zeměpisu, přírodním bohatství, poměrech hospodářských a kulturních, dějinách a písemnictví dovedeno nanejvýš do první světové války. O poměrech sovětských je letmo zmínka jen na třech místech, str. 339 (administrativní rozdělení Svazu), na str. 322 a 356 kratičká zmínka o industrialisaci a změně v hospodářské struktuře. Tuto skoupost v něčem snad můžeme omluviti obavou před censurou, ale zhruba platí všechny výtky Kopeckého k prvnímu zpracování uvedené v poznámce na str. 247. A stejně patriarchální ráz mají články a cvičení, nikde stopy po dnešní ruštině, po nové vrstvě slov.[2]

V úvodní kapitole o výslovnosti a pravopisu je několik nepřesností: na př. nepřízvučné а zní jako „nejasný jerový pazvuk“ (4) — označení „jerový“ přece nijak nevysvětluje fonetické znění; nejasný je výklad, „že se měkkost souhlásky uvnitř slova před měkkou samohláskou označuje měkkostí následující samohlásky“ (5); vůbec měl být více zdůrazněn podstatný rys ruštiny: střídání tvrdých a měkkých souhlásek; mělo být podotknuto, že ь („jeřík“, jak ještě říká autor) neoznačuje vždy měkkost koncové souhlásky (5), tak jak je to řečeno о -шь v 2. os. sg. (str. 8) ovšem nepřesně, „jeřík se nevyslovuje“ — přesněji neměkčí š. Nepřesně mluví na str. 59, pozn. 2, že -e v slově купé … se vyslovuje tvrdě — tvrdá nebo měkká je předcházející souhláska, nikoli e. Zmatek vzbuzuje tvrzení, že „hláska щ se přepisuje různě, nejčastěji však jako šč“ (6) — nejasné je, proč je řeč o přepisování, dále měla být vedle šč uvedena výslovnost šš (měkké dlouhé š) a pod. Opominuta výslovnost inf. zvrat, sloves -ться, výslovnost -зж-, zánik artikulace ve skupině souhlásek (солнце, здравствуйте …), obzvlášť když se dále v knize při těchto a podob[182]ných jevech nic nepoznamená o výslovnosti. Fonetická transkripce pod „cvičeními ve čtení“ je nepřesná, mnohdy chybná, na př.: mýt’s’a (10), ščúka (11), čytát’ (17) atd. a často odporuje fonetickým výkladům v úvodě (na př. na str. 17 je transkribováno galavá, ačkoli podle str. 3 o přímo před přízvuč. slabikou se vyslovuje jako a, v další slabice před přízvukem jako „nejasný jerový pazvuk“ označovaný „písmenkou“ ъ — znak a si ponechává pro redukované a —, dále v transkripci neoznačeno tvrdé l). Bude míti tedy žák z neúplného, nepřesného a nejasného výkladu o výslovnosti a z nedůsledné transkripce dosti mlhavou představu o dnešním znění ruštiny.

Rovněž proti metodickému postupu by bylo možno uvésti leckteré námitky. Jistě je lépe probrati skloňování zájmen весь, кто, тот, чей až po skloňování adjektiv; žák pozná, že skloňování zájmenné je namnoze shodné s příslušným typem adjektiv. Sloveso probírá na str. 34 sl. a zhruba totéž opakuje na str. 163; přitom se nezmíní o změně kmenové souhlásky a o rozdílu po této stránce mezi I. a II. časováním, uvádí jen na str. 40 řadu sloves a praes. tvarů bez poznámky; teprve na str. 120 při imperativu je o této změně zmínka s poznámkou „jak známo“, ačkoli nebylo nic vysvětleno. Na str. 166—8 jsou cvičení na změnu kmenové souhlásky s odkazem na hodinu 8., kde nebylo nic vysvětleno. Čekali bychom jistou systematičnost a ucelenost ve výkladech. Jak je od англичане (47) singulár, doví se žák až na str. 52. Rovněž o imperativu je řeč na několika místech (78, 115, příklady ve cvičení 6 na str. 82), souborný výklad je však až na str. 118 sl. Nebo jmen. tvarů part. -m užívá při časování sloves trpných (str. 171), avšak jeho tvoření je probráno až na str. 213. Poučení o slovesech zvratných je skoro až na konci mluvnických výkladů (str. 174), ačkoli s nimi operuje po celé knize. Také v mluvnických výkladech jsou nepřesnosti, nejasnosti, ano i chyby. Stále traduje, že ruština má 7 pádů (27), ačkoli několik řádek níže autor sám píše, že současné ruské učebnice uvádějí jen pádů šest. Ve skloňování mužsk. substantiv není probrán typ воробей, ačkoli je na str. 55 cvičení na doplňování koncovek tohoto sklonění, a teprve na str. 81 ve cvičení 5 bez jakékoli souvislosti (v hodině o slovese) a jen jaksi mimochodem se teprve žák doví, jak se toto subst. skloňuje. Srozumitelnějšího výkladu by si zasloužil plur. ve významu hromadném (str. 48, bod d): nelze přece říci, že gen. pl. -ей je výjimka od konc. -ьев: životná se liší od neživot. přízvukem v 1. os. plur. a tím také rozdílnými koncovkami v gen. plur. Ve skloňování neuter postrádáme vedle vzorů na -ие (45) výklad o zakončení -ье а -ьё. U feminin není uvedeno, jak se skloňují subst. na -ья v ostatních pádech kromě nom. sg. a gen. plur. (31). — V ak. sg. fem. zájm. сам (72) je jen podoba самоё, ačkoli tvar саму je velmi častý, ba možno říci častější. — U adjektiv velmi chybí aspoň zmínka o typu adjektiv s přízvučným -о́й (слепо́й … 83). Na str. 92 jsou adj. осенний а весенний pojata do skloňování typu волчий(!). — V tabulce o skloňování základ. číslovek je ak. sg. život. одного (125) a ak. sg. neživ. третий (134) uveden tak, jako by platil i pro neutrum, u číslovek оба, обе (129) v ak. neuveden tvar pro životné. — Chybí výklad, kdy se užívá číslovek druhových (129), naopak je číslovka третий dána do tabulky ve všech pádech, rodech a číslech, protože má prý „skloňování zvláštní“ (133), ačkoli stačil odkaz na adj.

Výklady o číslovkách jsou neúplné, stejně jako o komparativu (106). Úplně vypadlo poučení o minulém čase, kromě pravidla o tvoření u sloves s inf. na samohlásku (36) a kromě poznámky na str. 115. Dále čekali bychom více poučení o skladbě (na př. účelové что s inf.). Zdánlivě dosti místa je věnováno přízvuku, často jsou zařazována cvičení, v nichž si má žák všímati tohoto jevu, avšak neděje se to systematicky a bez doplňujících výkladů. Z důležitějších tiskových chyb možno zaznamenat na př. новее́ m. -е́е 106, vynechán imper. смотри od видеть v tabulce na str. 165.

Celkem můžeme říci, že i tomuto novému zpracování by velmi prospěl propracovaný systém mluvnický, větší utříděnost, přesnost a úplnost ve formulaci mluvnických pravidel [183]a větší zřetel k dnešnímu jazyku a vůbec dnešnímu Rusku, tedy k třiceti letům Sovětského svazu.

 

Dvojdílná učebnice PANT. SUCHANOVA se omezuje ve výkladech mluvnických jen na nejzákladnější pravidla, mnohdy podaná v přehledných tabulkách se stručnými vysvětlivkami (v I. d. číslovky, skloňování subst., adjektiv, zájmen, časování, v II. d. doplňky k skloňování subst., adjektiv, komparativ, příčestí). Mluvnická poučení jsou podána rusky (přijde vhod mluvnická terminologie) a v českém překladu, který snad později je zbytečný. Rovněž „poznámky k výslovnosti ruských písmen“(!) jsou co nejstručnější a ne vždy správné (е se vyslovuje jako je nebo ě 4, о se vyslovuje jako o, když stojí po přízvučné slabice 5), nepřesné popisy artikulace l, y. V úvodu je též několik nejasností: po období společném, staroslovanštině, kdy jazyk český i ruský byly jedním jazykem, kdy i písmo bylo stejné, dostal se český jazyk pod vliv jazyka latinského a německého, německý jazyk se stal státním jazykem (sic!); místo o jazyku staroslověnském mluví o staroslovanském. V obou dílech jsou vhodné články přihlížející k novým poměrům, v I. d. obsáhlý slabikář, v každém dílu na konci čítanka.

 

Z nových učebnic, které se objevily po válce, všimneme si dvou větších učebnic, z nichž každá je společnou prací dvou autorů. První z nich, učebnice UMANCEVOVA vznikla za spolupráce Antonína FRINTY[*], jenž podle předmluvy vypracoval části o výslovnosti, pravopisu a transkripci. Kniha byla dokončena r. 1941, ale tehdy ji censura nepropustila, a po válce byla vydána beze změny. Velkou předností knihy jsou fonetické výklady Frintovy i jeho způsob transkripce, která bez zvláštních speciálních znaků dobře vystihuje zvukovou stránku (jen na str. 17 je dvojí přepis я: ja, ä, není však vysvětleno, co toto ä znamená; rovněž mělo by býti poznamenáno, že patrně z typografických důvodů je dvojí označování měkkých souhlásek: bj …, g’). Výklad о ё (14) měl býti jasnější, stejně i poznámka na téže straně o psaní и, ы po ц bude žákům těžko srozumitelná, obzvláště když se dále nevysvětlí. Termín „přehlasuje se“ (výslovnost e po měkké souhl. místo a, jezýk, i místo e, znájit — str. 15) je zde nevhodný, protože nic nevysvětluje a může v uvedené formulaci svádět k různým výkladům. Nesprávně je v témže odstavci uvedeno mezi měkkými souhláskami také ž, ačkoli na další straně se správně říká, že ž … není schopné změkčení. Na str. 16 při š, ž, с mělo se vysvětlit, v čem se jeví ztvrdnutí těchto souhlásek. Vedle měkkého č třeba také uvésti щ a jeho výslovnost (17). V transkripci slabiky че- je nedůslednost: čerň (14), ale čjech (17). Nepřesný je přepis učitca a učusj m. učicca, učic-a a učus (60). Měla býti zmínka o funkci ъ uprostřed slov (poznámka na str. 30 se lehce přehlédne), a o výslovnosti бью … Vůbec mohly býti v úvodním přehledu uvedeny některé zvláštnosti výslovnosti (na př. třená výsl. γ, ch, zánik artikulace ve skupině souhlásek, -čn- atd.), které jsou sice na svých místech transkribovány v závorce v textu, ale v souboru by lépe vynikly.

Ne tak příznivě jako fonetický popis vyšla další část učebnice, hlavně mluvnické výklady. O mnohých věcech stačila aspoň poznámka u příslušného cvičení (na př. o sponě, str. 24, „mám“ 34 atd.), bez objasnění budou žáku těžko srozumitelné. Při skloňování o-km. muž. zavádí nový vzor pro substantiva na г, к, х a vzor pro subst. na ж, ш, ч, щ („skloňování smíšené, částečně podle vzoru tvrdého, částečně podle měkkého“ 37), jen proto, aby vysvětlil pravopisné odchylky po těchto souhl. Stejně u feminin (47) a u adjektiv (86). Stačilo o těchto jevech promluviti v úvodní kapitole o pravopisu (na str. 14 v poznámce je jen o výslovnosti žy, šy …; o psaní ги … 27 měla být důraznější připomínka) a při skloňování a časování stačila jen poznámka a odkaz. Přitom zvolí si za vzor substantivum [184]s přízvukem na koncovce (меч), takže může vzniknouti dojem, že v instr. sg. je vždy u tohoto „smíšeného“ vzoru -от; nikde v poznámce není řeč o změně e-o pod přízvukem (až u neuter 42). — V gen-pl. (39) je kromě uvedených koncovek ještě konc. -eb; bez koncovky jsou v gen. plur. také subst. na -анин /-янин а -ята/ -ата. Jména živočišných mláďat (39) mají v plur. kromě podoby -ёнок i -онок, osobní jména kromě uvedených koncovek mají i -ёb (40). Stejné nepřesnosti a neúplnosti najdeme i u skloňování fem. a neuter. Zcela zbytečně uvádí celé skloňování zkratek колхоз, Днепрострой, физкультур (55), stačil odkaz na příslušný vzor; naopak nenalézáme skloňování typu гений, змея. Nepřesná je formulace o gen.-ak. plur. u adjektiv (78), tak jako by tento jev byl omezen jen na fem. Úplně bez poznámky je uvedeno skloňování волчий (84). Chybné je, že jako тот se skloňuje этот (98)! Bez vysvětlení nepochopí žák konstatování, že „číslovky od 11 jsou staženy jako v češtině“ (107); není zmínka o spojení číslovky s počítaným předmětem. — Při stanovení rozdílů mezi I. a II. časováním není uveden rozdíl v 3. os. plur. (59), není zmínka o změně kmenové souhlásky (61), nejasné bude žákovi tvoření různých typů sloves (61), v par. l-ovém neuveden typ вёл (64), v imperat. vynechána koncovka -й/-йте (73). – Nepřesné jsou výklady o komparativu a superlativu: na př. nelze vedle sebe klásti konc. -е́е, -е́й (92), konc. -е́е nemá vždy přízvuk (94), rovněž konc. superl. -ейший není vždy přízvučná (92). — Některé chybějící výklady budou jistě doplněny v II. díle, I. díl učebnice se omezil jen na nejzákladnější věci, ale přesto bychom čekali výklady po mnohých stránkách úplnější a hlavně přesnější. Při mluvnických výkladech se často uplatňuje „hledisko srovnávací“ (viz předmluvu) s poukazem na shody nebo rozdíly mezi ruštinou a češtinou; mnohdy jsou však tyto poukazy nepřesné nebo zbytečné. — Z drobnějších nedopatření upozorňuji namátkou, že папа je sice papež, ale také hypokoristikon tatínek (48, zejm. přivlast. папин 87), вокзал není z něm. Wartesaal, str. 49, 52, 95 (nýbrž podle londýnského předměstí Vauxhall) a na některé chyby tiskové: str. 44, 8 ř. sh. vynecháno která se vůbec…, 92, 9. ř. sh. водзух m. воздух, 101 nom. pl. сами́ m. са́ми, 112, 11. ř. sh. přehozeny pády.

O výběru článků možno říci, že se většinou přidržuje známých bajek a anekdot, článků z dnešního sovětského života je maličko, rovněž ukázky z literatury jsou voleny z autorů dorevolučních a sovětská tvorba byla dodatečně připojena na konci knihy. Vůbec učebnice měla i v slovní zásobě více přihlížeti k dnešku. Někde je jakýsi archaický ráz knihy (srovn. na př. Царицын str. 21, velká kapitola o starém pravopisu a ukázky jím psané) příliš patrný. Některé výtky lze omluviti poměry za války, kdy kniha vznikla, ale ne všechny. Celkem možno říci, že zdařilý popis fonetický by si zasloužil přesnějšího a úplnějšího zpracování mluvnického.

 

Druhá učebnice, jež se objevila po prvé po válce je od S. ŠMERALOVÉ a A. REJMANA.[*] Velkou předností knihy proti učebnicím předcházejícím je, že chce žáka zásobiti co možná největším počtem nejužívanějších slov dnešní ruštiny a výběrem článků se snaží seznámit s každodenním životem Sovětského svazu (4). Čtenáře však velmi zarazí úvod ke knize, kde na několika málo stránkách (5—8) je přímo nakupeno nesprávností, nepřesností, ba i naivností (o slovanských jazycích, o větší blízkosti češtiny „staré slovanštině“ (5), „ještě dnes se ruská řeč lidová značně liší od řeči spisovné“, o vlivu němčiny a francouzštiny na ruštinu, o „značném počtu indogermánských kmenů v ruštině“, slovo морковь převzato z němčiny (6), Cyril a Methoděj sestavili cyriliku, v r. 1917 „byla zreformována ruská mluvnice“ (8). — Rovněž v kapitole o výslovnosti jsou mnohé chyby a nepřesnosti. Nechce „přetěžovati žáka spoustou pravidel“ (9), ale i při omezeném rozsahu je třeba dodržovat jistou [185]úroveň. Tak na př. čteme, že ruské ы je tvrdší než české у a tvoří se hluboko v hrtanu (10); měkké samohlásky „sestávají se z j a z příslušné tvrdé samohlásky“ (11); „ruské e je vždy měkké, zavřené a zní jako ě ve slovech věda, tělo, avšak nikdy nevyvolává jotaci“ (11 a 12); ve výčtu souhlásek není uvedeno j; ь nezměkčuje každou předcházející souhl., někdy je pouhý grafický znak; с není v dnešní spisov. ruštině měkká souhl. (11) a j. — Fonetická transkripce, jež doprovází prvních sedm cvičení, je rovněž nepřesná a nedůsledná. Redukované o před přízvukem přímo i ve vzdálenější slabice označuje a, jinak však o po přízvuku ponechává. Neoznačuje redukované e (běrěgov 27, jen výjimečně na téže straně grěit), rovněž ne я; neoznačuje měkkost i na předch. souhlásce a neoznačuje změkčení souhlásky před následujícím i vůbec a před e nedůsledně: na sěvěrě, ale u sěvernych (27), fstrěča (33), ale děrevo (29), rovněž nedůsledně i ze, i те; naopak zbytečně transkribuje ле jako l’e (l’evyj 13 a jinde) a nesprávně це jako (paulicě = по улице 29). Dále nedůsledně transkribuje ши (našy, ale vaši na téže straně 34) a spojení souhl. + ья (kresťjan 35, ale sěmja 33). Rovněž nepřesná je transkripce sastait = состоит (15), pribytie (23). Po nepřesném úvodním popisu výslovnosti a nepřesné transkripci cvičení nenabude žák ani přibližný obraz výslovnosti, tím méně samouk, jemuž je kniha také určena.

Nezvykle působí probírání skloňování substantiv ne podle rodových kategorií, nýbrž po jednotlivých pádech všech rodů naráz. Někde to má snad jistou výhodu, ale většinou vede to k roztříštěnosti a žáku nevyvstane před očima systém ruského skloňování. Rovněž skloňování adjektiv se probere zvlášť masc. a neutrum sg., pak fem. sg. a konečně plur. (72—79). Poučení mluvnická se omezují na nejzákladnější poučky, v 2. části knihy rozšiřuje a doplňuje vědomosti z části 1., avšak některé výklady (na př. o komparativu) jsou tak stručné, že si z nich žák odnese nejasnost a pochyby. Rovněž syntax se omezila na několik poznámek. Na některé jevy autoři zapomněli, na př. na csl. dublety, na konc. gen. pl. —ёв, gen. pl. masc. bez koncovky (солдат …), konc. —ей v gen.pl. ja—km. змей, neutra -ье, -ьё. Proč je při skloňování adjektiv v tabulce vynechán vzor старый v neutru (72), ve fem. (76) a v plur. (79)? Vlastně je za vzor tvrdého sklonění vybráno adj. na -ой (шерстяной) s přízvukem na koncovce. Na str. 72 mělo být připomenuto, že k měkkému sklonění patří adj. s třenou souhláskou свежий а k tvrdému adjektivum s třenou souhl. před přízv. -ой (большой), tím spíše, že se v následujících cvičeních tyto typy procvičují; neúplná poznámka o tom je až na str. 141. Vůbec mělo se víc přihlížet k tomu, aby v článcích a cvičeních se neobjevovaly tvary, jež se vysvětlují až mnohem později, na př. na str. 23, 27 a jinde tvary zvratného slovesa, o němž je výklad až na str. 94, o změně kmenové souhl. u sloves dovídá se žák až téměř na konci knihy, 153/4 a pod. Knize by prospěla větší ucelenost ve výkladech mluvnických a větší přesnost při formulování pravidel: na př. -о́й se píše tehdy, je-li na něm přízvuk 71 — a co výslovnost?; na str. 132 nedopatřením vzniká dojem, že subst. берег, угол jsou výjimky od vyloženého pravidla o lok. na -у; je nutné uvésti i další osoby prés. sloves пить …, брить, жить, netoliko 1. os. sg. (157), odkud se je má žák dovědět? V poučení o datu (108) měla býti uvedena i druhá podoba; střídavě užívá podoby до свидания 45, ale častěji -нья 32, 60. Najdou se i nepřesné významy ruských slov, na př. приём (23) přeloženo ‚příjem‘ místo ‚audience, přijetí‘; недостаточно ‚nedostatečně‘ m. ‚nedosti‘ (126).

Dále zaráží v knize málo pečlivá čeština; na př. ku čtení (3), neovlivněně (5), ztráviti, u Tolstoje (6), nad nebo pod písmeny (9), čech (39), není případu (9), neopomenouti ničeho (4), není-li na nich přízvuku (10), nedok. sloveso k vsypati je vsypovati (165). Rovněž časté jsou tiskové chyby, rušící někde i smysl, na př. 77, 20 ř. zd. vynecháno на третье сладкое .., na str. 144, 15. ř. zd. vynecháno: označujících bytosti …, chyby v přízvuku min. času sloves умереть, запереть, 158, nemilým nedopatřením se opakuje stejný text na str. 161/2 (sklonění стать, итти).

[186]V učebnici je podána v ukázkách, často formou rozhovoru, pěkně dnešní ruština, také zřetel k dnešním ruským poměrům je chvályhodný, ač i zde proklouzlo několik maličkostí dnes již zastaralých: na str. 74 je řeč о Советском консульстве, аграрной партии, na str. 131 se ještě uvádí малая Антанта, píše Юго-Славия, Чехо-Словакия. Přáli bychom si, aby byly opraveny chyby a nepřesnosti ve výkladech úvodních i mluvnických, knize by prospělo více metodičnosti a měla by býti vymýcena nedopatření zaviněná patrně přílišným chvatem.

Závěrem zmiňujeme se o malé, ale důležité publikaci LADISLAVA ŚWIRKA a FRANTIŠKA TRÁVNÍČKA: Ruská abeceda a výslovnost (v Brně, 1945, Rovnost, 16 str.). Na sedmi stránkách je přístupnou formou, srozumitelně, přehledně popsána výslovnost ruských hlásek a několik poznámek je věnováno i přízvuku. Důležitá je tato publikace proto, že upozorňuje podle novějších ruských příruček na nové varianty výslovnosti, jež nabývají v posledních letech stále více domovského práva vedle vzorné výslovnosti moskevské, hlavně redukovaná výslovnost samohlásek mimo přízvuk, na př. a místo o, a v slabice ne přímo před přízvukem, výslovnost ča, šča, vedle či, šči (чахотка), ža, ša vedle žy, šy (жаркое), ja (’a), ji vedle staršího úzkého e (язык - str. 9—10), výslovnost raženého g v jistých slovech místo třeného h (г), které je nyní na ústupu (11), častá výslovnost šč vedle moskevského dlouhého měkkého š, které rovněž ustupuje (13). Některé drobnosti však postrádáme, na př. výslovnost их, им …, koncovky gen. adjektiv a zájmen -го, infinitiv zvrat. sloves -ться, výslov. ve skupině -oi- (строит). Zřejmě omylem je uvedena výsl. bok místo boch a některé nedůslednosti v transkripci. Některé tiskové chyby zůstaly neopraveny v připojené hymně Sovětského svazu. Tato publikace může býti cennou pomůckou našim skladatelům ruských učebnic při jejich popisu výslovnosti, neboť kromě výkladů Frintových, jak jsme viděli, bývá fonetické zpracování kamenem úrazu učebnic ruštiny.


[1] L. V. Kopeckij, Ruština pro Čechy. 30 hodin. V Praze, Graf. Unie (1945), 252 str. (nezměněný přetisk vyd. z r. 1935). — Praktická učebnice jazyka ruského. Napsal Evgenij Ljackij. Spoluprací přispěl Emil Smetánka. Praha, „Vesmír“ (1945), 310 str. (nezměněný přetisk z r. 1936). — Učebnice ruštiny v 45 lekcích se čtením o Rusku. Napsal E. A. Ljackij. Praha, Kvasnička a Hampl (1945), 395 str. — 31 str. Klíče. 2 příl. a mapa (nezměněný přetisk vyd. z r. 1941).— Pantelejmon Suchanov: Rusky podle sovětských metod, 6. vyd. Díl I. 95 str., d. II. 96 str., Praha, Graf. Unie, 1945.

[2] Zmínku o zkratkách doprovází poznámkou, „že se tyto zkratky příčí duchu ruského jazyka“ (59).

[*] Ruská učebnice pro začátečníky (I. rok vyučování). Napsal Al. Umancev za spolupráce Ant. Frinty. Praha, 1945, Samcovo knihkupectví, 161 str.

[*] Soňa Šmeralová—A. Rejman: Rusky pro školy i samouky podle sovětských metod. V Praze 1945, „Svoboda“, 186 str.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 181-186

Předchozí Stanislav Lyer: Pokus o strukturální morfologii a syntax

Následující Vladimír Skalička: Polský přehled obecné jazykovědy