Překladatelovy zkušenosti s jazykovým oprávcem
rd. (= Redakce), Alfred Pflanzer
[Články]
Traducteur et la surveillance linguistique
Na otázku zásahů jazykových oprávců při nakladatelstvích do jazyka autorů nebo překladatelů jsme narazili již v r. 1932 při prvních velkých diskusích o českém tehdejším brusičství. Od té doby častěji jsme byli upozorňováni na jejich nivelisování jazyka, ale nenašel se dosud autor ani překladatel, který by se byl o věci s doklady podrobněji rozepsal. Proto redakce neváhá uveřejnit tento došlý příspěvek k naší otázce, třeba zde jde jen o prosté nevědomosti jazykových oprávců a nikoliv o jazykové otázky subtilnější nebo alespoň sporné; vyskýtají-li se takovéto případy častěji, pak by ovšem celá instituce jazykových oprávců byla pochybena. rd.
Zeptáme-li se průměrného vzdělance, který má zájem o technickou stránku písemnictví, co to jsou jazykoví oprávci (nebo třeba jazyková censura), odpoví nám bez váhání, že jde o instituci, pečující o to, aby literární díla, jež mají vyjít tiskem, byla psána správným a čistým jazykem. Tážeme-li se dále, jaký je její zákonný podklad a má-li snad nějaký úřední charakter, odvětí tázaný již méně určitě: „To nikdo neví.“ Proč ty rozpaky? Proto, že — jak po zevrubném šetření bezpečně zjistíme — nemůže se tato instituce vykázati žádnou z těchto vlastností. Ale buďme spravedliví. Máme ji proto zavrhovati? Dojista ne, není-li tu jiných, vážnějších závad. Vžila se, slouží celkem dobře svému účelu a já sám znám několik případů, že si ji obě strany pochvalují. Ale jak je to s její organisací? Přihlédneme-li k věci blíže, záhy seznáme, že jí chybějí nadto i ostatní právní podmínky spolupráce, jako společný pracovní plán a stanovy, a že se musíme rozžehnati s představou „instituce“ a připustiti jen, [224]že tu jde o soubor libovolného množství jednotlivců, kteří odvozují svou pravomoc jedině od svého zaměstnavatele. Nevědí jeden o druhém a každý je vázán odpovědností toliko k tomu, kdo si ho zjednal, to jest k nakladateli. Ale zato je každý z nich neomezeným pánem ve svém úzkém oboru. A zde jsme u kořene zla. „Moc bez odpovědnosti pokazí každého,“ říká „můj“ autor, a již staří volali varovně: Qui custodiet ipsos custodes? Kdož uhlídá hlídače? A oč hůře ještě, je-li ten hlídač jen jeden jediný. Kdo ho uhlídá? Někdo snad namítne: „Ten, komu je onen jediný odpověden: nakladatel.“ Nikoli, odpovídám, neboť ten hledá sám u svého oprávce radu a pomoc; jinak by si ho byl nezjednával. A vše zůstane při starém.
Jsem dalek všeho generalisování: věřímť, ba vím, že nejsou všichni lidé tak zlí, aby zneužívali svých možností, ani tak zpozdilí, aby nechápali, kde jsou hranice jejich poslání. Ale nemluvím do větru; mám na mysli případy, kdy nezůstalo při pouhých možnostech zneužití.
20. července 1947 uveřejnil ve Svobodných novinách spisovatel Jan Valenta rozhořčenou noticku Spisovatel a upravovatel, v níž žaluje veřejnosti, že mu kdosi neznámý na několika stech místech změnil text jeho rukopisu „způsobem, který naprosto nelze nazvati opravou, nýbrž předělávkou,“ a vložil do něho věty jemu docela cizí, které by byl nikdy nenapsal, místa zhola nesrozumitelná nebo části, kde byl osobitý charakter jeho slohu naprosto setřen a zaměněn v profesorskou jazykovou šeď. Přišel na to teprve při korekturách a vrátil arci k malé radosti tiskárny oněm místům jejich původní znění. — Začátkem srpna se ozval druhý postižený, tentokrát E. Chalupný, taktéž významný spisovatel, notickou v novinách, nadepsanou Kdo smí upravovat? Stěžuje si trpce, že mu byl bez jeho vědomí rukopis „opravován“ anonymem, jenž za nic před veřejností neručí; v korektuře našel místo svého přísně vědeckého slohu paskvil nejapných motanic a dodává důrazně, že všechny literární korporace jsou povinny toto řádění zarazit. — Závěrečné slovo v této věci pronesl kritik Pavel Eisner článečkem K těm čestinářům za oponou, v němž se po této stránce mimo jiné zastává také překladatelů. K anketě, která by se byla mohla vyvinouti z této otázky, bohužel nedošlo, protože se neozval žádný zastánce opačného směru, a tak celá věc usnula v úmorném žáru loňských veder. Ale jen na čas: právě ona zmínka o překladatelích mi vnuká naději, že mi nebude vykládáno jako neskromnost, že ač jsem jenom překladatel, přidružuji svůj výstražný hlas k jejich projevu; neboť překladatelé trpí konec konců stejnými bolestmi jako oni a jejich úděl se nadto vyznačuje některými zajímavými rysy, jichž u spisovatelů není.
Úkol takových jazykových oprávců je vymezen obyčejně v individuální smlouvě nakladatelské a ta má po stránce jazykové veskrze toliko jeden a týž požadavek: jazykovou správnost. Kde je tento požadavek splněn, tam nemá oprávce co dělat. Opravovat lze jen chyby, a počíná-li si oprávce jinak, vybočuje z mezí svého poslání, takže by se vlastně měl — podle trefné poznámky Valentovy — pod svůj elaborát podepsat sám.
Co je jazykově správné, bývá ve smlouvě taktéž výslovně uvedeno (na př. podle akademického slovníku atd.); není-li nic blíže určeno, platí arci úřední Pravidla, stanovená III. tř. České akademie. Nakladatelství si obyčejně vyhrazuje právo dát si rukopis přehlédnout jazykovým odborníkem a zavazuje se navzájem, že jeho posudek ještě před sazbou přetlumočí autorovi, aby mohl k němu zaujmout stano[225]visko. Škoda jen, že nebývá řečeno, co se má stát, nedojde-li mezi spisovatelem a oprávcem k dohodě. Řeknete: proč právě myslit na takové krajní případy, ke kterým beztoho nedojde? Proto, že k takovým případům dochází.
Když jsem letos z jara odevzdával právě dokončený překlad díla jednoho z největších žijících spisovatelů, netušil jsem arci, že budu sám vbrzku postižen oněmi neblahými poměry v jazykové censuře, o nichž jsem se svrchu zmínil. Měl jsem dobré svědomí. Nebyla to první, nýbrž desátá kniha toho spisovatele, kterou jsem přeložil a tiskem vydal. Byl jsem proto dokonale obeznámen s autorovým způsobem vyjadřování a znal jsem i lecjaké tajemství, jak jej v našem jazyce nejlépe vystihnouti. Před započetím sazby zjistil jsem čirou náhodou, že můj rukopis měl v práci jazykový oprávce. Zděsil jsem se, když jsem spatřil jeho dílo. Stránky byly doslova zaplaveny červeným inkoustem. Všude trčely smyčky, škrty, vykřičníky a můj rukopis se zahanbeně krčil pod tou rudou zátopou. A nové nadělení. V tiskárně si vyšetřili volný čas a rukopis, který jsem teď dobrý měsíc neviděl, má putovat do sazby. Co jsem měl dělat? Žádal jsem, aby mi jej aspoň na několik dnů půjčili domů. Ani pomyšlení. Potřebují ho sami ještě nutněji. Tedy aspoň část, řekněme dvacet stránek? Nu tak spánembohem; dnes je sobota a do úterka to musíte vrátit. Tak jsem konečně měl, co jsem chtěl. Ale teď, kam s tím dřív. Požádal jsem jednoho z našich nejlepších a nejzkušenějších odborníků, aby mi těch dvacet stránek prohlédl. Prohlédl jich deset a zjistil, že ze všech oprávcových zásahů je jenom 12 správných a ostatní více méně zbytečné, ba mnohdy jsou na škodu. Toto písemné dobré zdání mělo aspoň jeden přímý účinek: nakladatelství mi oznámilo, že oprávcův smluvní honorář nebude počítán na můj vrub. Ale zbývala pořád ještě otázka, má-li se text sázet s opravami nebo bez nich. Přestože byl rukopis opravami místy až k nečitelnosti zatížen, pokusil jsem se se souhlasem nakladatelství upraviti jej tak, aby mohl být vysázen bez oprávcových návrhů, ale aby byly do něho pojaty ty z jeho pokynů, s nimiž jsem mohl souhlasit. Avšak i tento pokus ztroskotal již po dvou dnech, ježto narazil na prudký odpor pana oprávce, u něhož jsem se na přání nakladatelství pokusil o dohodu. Dal mi na vybranou, abych buď přijal jeho pokyny jako celek nebo se jich jako celku vzdal. K dohodě nedošlo, zvláště když se ukázalo, že pan oprávce neuznává ani slova uvedená v úředních Pravidlech a některá odbývá slovy: „Není to chyba, ale já to nemůžu vidět,“ a že se kromě toho naše názory o vrstvách jazykových beznadějně rozcházejí. A znovu ta osudná otázka, co teď. Zaujmout stanovisko podle smlouvy? Vždyť pouhé pozorné přečtení by si bylo vyžádalo při nejmenším týden. A já jsem na to měl jen dva dny. A což kdybych měl vyvracet všechny výtky oprávcovy a podložit svoje mínění důkazy ještě pádnějšími a přesvědčivějšími, než jaké on den před tím odmítl? Kolik měsíců by trvalo, než bych se dostal k spolehlivému a odpovědnému zaujetí stanoviska! A to dokonce před sazbou. A tiskárna má tolik naspěch!
Rozhodl jsem se rychle a dal souhlas, aby byl můj překlad poslán do sazby s opravami, jak je provedl oprávce, ač jsem neznal (jak již řečeno) ani jejich povahu ani rozsah. Vymínil jsem si však, že kde by úpravy rušily pravý smysl, mám právo si opravit — v korektuře — text na pravé znění. To bylo 24. VII. a týž den se rukopis stěhoval do tiskárny. Řekl jsem si: tiskárna mi bude dodávat doklady v podobě [226]nátisků a konečně tak uvidím zase oprávcův kárný jazykový elaborát vcelku a důkladně si jej prohlédnu. To se také stalo.
Uplynulo několik měsíců a moje práce je skončena. Povím vám, co jsem přitom shledal. Rukopis mého překladu měl 380 stránek (kniha má bez rejstříku 525 stránek). Ani jediná z nich není prosta zásahů oprávcova pera.
Pan oprávce neuznává a bez milosti škrtá řadu docela nezávadných slov a rčení, uvedených dokonce v úředních Pravidlech, jako jsou přesto, přestože, nakonec, jakožto (i ve smyslu doplňkovém), ba i toliko, netoliko, „ale“ nahrazuje slůvkem „však“. Přiklonné -ť (neboť) škrtá, „pokdy, povždy“ a „stejně jako“ neuznává. Na příklad. str. 532 „jejich zájmy jsou, stejně jako zájmy státu, totalitní“; na str. 279 „Ale tohle musíte přibít“ (změněno „tohle však musíte přibít“) a pod. Z těchto ukázek je patrno, že se zde oprávce neomezil na korigování jazykově vadných míst, nýbrž řádil samovolně dále i na místech, kde nebylo nesprávností a kam tedy jeho pravomoc nesahá. Jeho práci není možno nazvat opravou, nýbrž, jak řekl výstižně J. Valenta, předělávkou, která se mnohdy vskutku ani nepodobá originálu.
Dosud šlo o všeobecné zásady. Přecházím nyní k jednotlivostem, které jsem si rozdělil do skupin a doprovázím autentickými ukázkami. Levý sloupec je původní text překladatelův a pravý dílo pana oprávce. Arabské číslice u příkladů znamenají stránku rukopisu (a zároveň originálu). Připojené příklady vybírám jen namátkou z množství stejnorodých.
a) Oprávce škrtá zájmeno jeden, ten
| De Quincey, jedna z nejvtipnějších hlav toryů … (16). | De Quincey, z nejvtipnějších hlav toryů … |
| Jedno z nejzdařilejších vylíčení této neschůdnosti najdeme ve vlastním životopise … (33) | Z nejzdařilejších vylíčení této neschůdnosti najdeme ve vlastním životopise … |
| Jednou z mých povinností bylo platiti za naše venkovské klienty účty (276). | Z mých povinností bylo platit za naše venkovské klienty účty. |
| … mění se hra náhody v hotovou jistotu, což jest jedním z důvodů, proč … (109). | … mění se hra náhody v hotovou jistotu, což jest z důvodů, proč … |
| Ale jedna z prvních věcí, na které jsem přišel, byla, … (13). | Ale z prvních věcí, na které jsem přišel, byla, … |
| je to jeden z mnohých paradoxů kapitalistického systému … (121). | je to z mnohých paradoxů kapitalistického systému … |
| … když se teď přestali jeden druhého požírat (250) | … když se teď přestali vzájemně požírat, |
| A ošidila tak své věřitele o čtyři pětiny toho, co jim náleželo (157). | A ošidila tak své věřitele o čtyři pětiny, co jim náleželo. |
| „činí sobě rytiny a podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu … (343, citát z bible kralické). | „činí sobě rytiny a podobenství věcí, kteréž jsou na nebi svrchu …“ |
| máme zákon důchodu a zákon hodnoty a ty stojí tak pevně … (364). | máme zákon důchodu a zákon hodnoty a stojí tak pevně … |
Svého času napsal Zubatý několik klasických článků do prvního a druhého ročníku Naší řeči na thema „ten“, „jeden“, „jeden z nejlepších lidí“ atd. Čteme v nich (v 2. roč., 1918, 175) doslova: „Jsou však u nás „oprávcové“ jazyka, kteří jazyk mrzačí svými výmysly, otravují jeho zdravého ducha způsoby mluvení, jimž prostý Čech ani nerozumí. Slyšeli nebo čtli, že ukazovací zájmeno bývá „zbytečné“, a učí je všude škrtati; slyšeli nebo čtli, že slovo jeden bývá zbytečné a brzy budou učiti, že se má říkati „seděl, druhý ležel“.“ A v témže ročníku píše Zubatý: „Dnes je, jak [227]se zdá, zvláště oblíbeným důkazem jazykové čistoty, vynechá-li se slovo jeden, ať je to možné či nemožné. Dnes by již babička nesměla vypravovati, že „byl jednou jeden král“ atd.; musila by říci jen „byl král“, protože ten král beztoho byl jen jeden a mohl být jen jednou, ne dvakrát nebo třikrát.“ V listě z venkova jsem četl: „Zemřel z nejlepších lidí našeho města …“ A takové věty čítáme dnes skoro denně. Jsou to věty české? Přiznávám se, že málo co se mému citu jazykovému tak příčí, jako takovéto věty. Vím, že osobní cit v těchto věcech nerozhoduje, ale vím také, že jsem nikdy nic takového nečítal ani v knihách starých, ani u spisovatelů nových, jejichž jazyk se uznává za dobře český, a že jsem nikdy nic takového dříve neslýchal ani v Praze ani mezi lidem venkovským a nedovedu v tom viděti než poblouzení, jehož by nebylo, kdybychom měli dosti živého citu jazykového. A první pramen tohoto poblouzení zase byly veliké oči strachu, abychom slovem „jeden“ nenapodobili neurčitého členu německého. Neříkalo se, ani se neříká po česku „z mých žáků umřel …“ a nejsou českými ani věty „z mých nejlepších žáků umřel“. Píše-li se tak, je to jen tím, že někdo nedobře rozuměl nějakému brusičskému pravidlu.“ (Str. 4—5, 13.)
b) Škrtá zájmeno třetí osoby
| Ta síla obdaří tyto formy schopností pracovat a chtít, … pak je ta síla opustí a ony se obrátí v prach (235). | Ta síla obdaří tyto formy schopností pracovat a chtít, … pak je ta síla opustí a obrátí se v prach. |
| … mohl by se člověk s nimi přít, ale oni naopak tvrdí, še dvojí bezpráví se rovná právu (362). | … mohl by se člověk s nimi přít, ale naopak tvrdí, še dvojí bezpráví se rovná právu. |
| Ty formality nebraly konce, neboť jeho návštěvy neměly výsledku a on se již začal vážně znepokojovati … (275). | Formality nebraly konce, jeho návštěvy neměly výsledku a začal se již vážně znepokojovati … |
Viděli jsme, že oprávce radí vynechávat (po vzoru Brusů z doby předbartošovské) některá „zbytečná“ slova jako jeden a ten, a jaký zmatek a nelad to ve větě způsobuje. Hořejší příklady však ukazují, že každé zájmeno je mu jaksi podezřelé, neboť měl „veliké oči strachu“ z germanismu. Proto vynechává kdejaké zájmeno osobní. Jaké nesmysly tím vznikají, ukazují hořejší příklady.
c) Netrpí sloveso na konci vět.
| Od Listerových method musilo být k velkému překvapení jejich zastanců upuštěno (292). | Od Listerových method musilo být upuštěno k velkému překvapení jejich zastánců. |
| Ale chinin ji vlastně nevyléčí, ježto se záchvaty rok po roce opakují (217). | Ale chinin ji vlastně nevyléčí, ježto se záchvaty opakují rok po roce. |
| jsem jistě dobrý dramatický spisovatel, ale dobrého matematika by ze mne za nic na světě neudělal (49). | Jsem jistě dobrý dramatický spisovatel, ale neudělali by ze mne za nic na světě dobrého matematika. |
| Patrně byly ty změny, nutné k jejich záchraně, zatvrzelým lidským srdcem zamítnuty (2). | Patrně byly ty změny, nutné k jejich záchraně, zamítnuty zatvrzelým lidským srdcem. |
| Nebyli tak pošetilí, aby popírali, že se to za takových okolností vskutku děje (235). | Nebyli tak pošetilí, aby popírali, že se to vskutku děje za takových okolností. |
Již Josef Král v Naší řeči (1, 1917) píše na konci článku „Naše brusy“, v němž sebral a kriticky posoudil zvláštnosti tehdejších brusičů: „Také náš pořádek slov pokládán byl leckdy za německý; o jedné takové nesprávné výtce píše v tomto časopise V. Ertl. Vytýkává se hlavně, že ve vedlejších větách klademe často nesprávně na konec věty sloveso po způsobu německém, ve větách hlavních prý zase po způsobu latinském. Výtka ta je úplně nesprávná.
[228]Pořádek slov v jazyce českém měl by býti podroben všestrannému a podrobnému zkoumání. Tolik však lze říci určitě, že je dosti volný a že se řídí ne vždycky logickou závislostí členů na sobě (podmět — výrok — předmět atd.), nýbrž také snahou po určitém rytmu řeči a důrazem, kterým některá slova opatřujeme. Důraz mívá velmi často sloveso: proto stává také mnohdy na konci věty.“
„Jest tedy velmi špatnou zásadou, pokládati nějakou vazbu nebo pořádek slov za nečeský, poněvadž je také v jazyce německém“ (str. 102—3).
Od té doby bylo o českém pořádku slov podrobněji psáno, ale to vše pro pana oprávce neexistuje. Nepoučila jej ani běžná praxe, srov. namátkou vybrané doklady z článku prof. Trávníčka, jednoho z nejlepších znalců českého jazyka, ve Slově a slovesnosti (10, 1947, str. 23): „S tohoto hlediska se pravopis obyčejně posuzuje. Tu přicházíme k poznání, že fonetičnost pravopisu leckdy jeho vybavovacímu úkonu nehoví.“
d) Odstraňuje shluky spojek
| neboť ačkoliv je tato kniha do jisté míry detektivní povídkou … (2). | ačkoli je tato kniha do jisté míry detektivní povídkou … |
| Přišel na myšlenku, že kdyby natiskl svazečky příslibných lístků, bylo by to … (85). | Přišel na myšlenku, kdyby natiskl svazečky příslibných lístků, že by to bylo … |
| ujišťoval mě, že než uplyne několik let, bude se všem nemluvňatům pomáhat na svět císařským řezem (218). | ujišťoval mě, že se bude, než uplyne několik let, všem nemluvňatům pomáhat na svět císařským řezem. |
| Ale i zde mu dávala za pravdu skutečnost, že když chce někdo ráno vstávat … (207). | Ale i zde mu dávala za pravdu skutečnost, že někdo, když chce ráno vstávat … |
| že když jim to říkal Ježíš, dával jim tím praktické naučení … (362). | Ježíš když jim to říkal, dával jim tím praktické naučení … |
Pan jazykový oprávce šmahem zavrhuje shlukování spojek, zejména podřadných. Autor brožury „Co nového v pravidlech českého pravopisu“ jim říká typ „… věděli, že když …“ a uvádí jako jejich vzor větu: „Prostým uchem se přesvědčíme, že jakmile tempo řeči zrychlíme, pravidelný rytmus se ztrácí“ a jiné. Vykládá na nich totiž používání rozdělovacích znamének. Namítl jsem svým časem panu censorovi, že kdyby byly takové shluky zakázány, nebyla by si je ani zmíněná brožurka ani Pravidla českého pravopisu zvolily za vzor pro své výklady. Na to jsem dostal překvapující odpověď. „Ty shluky jsou chybné; to je tam jen pro případ, aby ten, kdo by jich přece chtěl použít, věděl, jak je má rozdělit.“ Zmlkl jsem tehdy nadobro. Prohlédněte si laskavě hořejší doklady a povězte sami, jak se vám líbí. Mně se nelíbí. Co je podle pana oprávce zakázáno, musí pryč. Ale jak to udělat? Pan oprávce to dělá všelijak, často tu spojku prostě škrtá bez náhrady, jindy — a to je jeho nejoblíbenější recept — vynechá spojku „že“, nechá větu viset ve vzduchu a v uctivé vzdálenosti od toho místa spojku znovu položí, čímž je učiněno jeho zákonu zadost. Jen když jsou spojky od sebe rozehnány. Ale v pořádku to přece ještě není. Potlačená věta se vzbouří, nabude hrkavého spádu a celá se rozkolísá. Ale to nic. Je to jako v té hádance o vlku, koze a zelí, které převáželi přes řeku. Kolik času a práce to převážení stálo! Nic naplat — musilo to být. A zrovna tak to dělal pan oprávce. Ale je to mnoho povyku pro nic za nic. Neboť Čech neřekne nikdy „Věděl jsem, když bude hodně pršet, že budeme mít dobrou žeň“, nýbrž řekne a vždycky bude říkati: „Věděl jsem, že když bude hodně pršet, budeme mít dobrou žeň“.
[229]e) Odstraňuje dvojí negaci
| ale nemusili zapírat svou povahu ani národohospodářskou moudrost (263). | ale nemusili zapírat svou povahu a národohospodářskou moudrost. |
| ti radní, kteří nemají odborných znalostí ani schopností … (270). | radní, kteří nemají odborných znalostí a schopností … |
| … jako se neplatí za sluneční světlo ani za dešťovou vodu … (273). | … jako se neplatí za sluneční světlo a za dešťovou vodu … |
| spravedlnost a pravdu nelze kupovat ani prodávat (280). | spravedlnost a pravdu nelze kupovat a prodávat. |
| neměli vědomí ani tušení … (300). | neměli vědomí a tušení … |
| žádný stát nemůže pomíjeti ani přehlížeti … (335). | žádný stát nemůže pomíjeti a přehlížeti … |
| žádný rozumný člověk by nenavrhoval ani neočekával … (347). | žádný rozumný člověk by nenavrhoval a neočekával … |
| Ale na žádné poměrně vzdálené sloji nebo hubené usedlosti se nebude těžiti ani pracovati (315). | Ale na žádné poměrně vzdálené sloji nebo hubené usedlosti se nebude těžit a pracovat. |
Zde přicházíme k případu, o kterém se bezmála ostýchám mluvit, zejména když jde o jazykového oprávce. Je obecně známo, že máme v češtině dvojí negaci. Máme-li na příklad větu: bude se težiti a pracovati a chceme ji popříti, říkáme: Nebude se těžiti ani pracovati. Proti tomu nemůže nikdo nic namítat než snad náš jazykový oprávce. Opominutí, negace lze konečně omluvit, ač působí vždy nečesky a ledabyle. Avšak vytýkati naopak dvojí negaci jako chybu, nesmí nikdo — ani pan oprávce.
f) Nesnáší doplňkový instrumentál
| … stal se tento zlořád nesnesitelným … (274). | … stal se tento zlořád nesnesitelný |
| Oba byli nerozdílně uznáni vinnými (301). | Oba byli nerozdílně uznáni vinni |
| … abychom učinili špatné zákony snesitelnými … (308). | … abychom učinili špatné zákony snesitelné … |
| … palác se stane nebezpečným a nežádoucím (356). | … palác se stane nebezpečný a nežádoucí. |
| … co činí lidi dobrými … (360). | … co činí lidi dobré … |
| Neshledával jsem je snesitelnějšími … (78) | Neshledával jsem je snesitelnější … |
| … činí to hnutí pro státníka netoliko zbytečným nýbrž i svrchovaně nebezpečným (204). | … činí to hnutí pro státníka netoliko zbytečné nýbrž i svrchovaně nebezpečné. |
Připusťme, že v otázce, v jakém pádě má býti správně doplňkové přídavné jméno, vládne jistá neurčitost a kolísavost, takže nemůžeme často vyslovit závazného pravidla. Přesto se důvodně domnívám, že aspoň v hořejších, namátkou vybraných příkladech, by mělo být adjektivum vesměs v instrumentále. Nechť je čtenáři i znalci posoudí sami po svém. Ale mně znějí zde nominativy veskrze cize, nezvykle, ba podivínsky. Ovane mě vždycky ovzduší předbartošovských brusičů, setkám-li se v textu s některým z těchto rčení. Nechci se příti, jsou-li správná; táži se jen: je můj instrumentál tak chybný, aby musil být opravován, a jsou jeho náhražky správnější a lepší? Odpovíme-li záporně, neměl tu pan oprávce co dělat.
h) Nerozumí jazyku originálu
Má jazykový oprávce ovládat jazyk, z něhož je kniha překládána? Či se má dívat na překlad jako na kterýkoli jiný původní a samostatný text? Nechci zde řešiti tuto spornou otázku. Vím jen, že v mém případě vznikly z takové neznalosti přečetné příklady porušování smyslu, které i nakladatelství uznalo a které jsem si pak musil v korekturách pracně spravovat. Z velkého množství takových případů uvádím zde [230]namátkou jen dva krátké; aby čtenáři mohli porozuměti ostatním, musil bych je uvésti v celé souvislosti a tím by rozsah tohoto výkladu neúměrně vzrostl. Tak na příklad zahlédl oprávce větu: Nuže, co bylo shnilého s odvodňováním, bylo vlhko a tma (str. 243); patrně ji pokládal za nečeskou. Opravil tedy: Nuže, shnilého s odvodňováním bylo vlhko a tma, přitom zabloudil v cizím jazyce a výsledek byl — čirý nesmysl. Jinde se zapletl do složeného futura anglického we shall have to („budeme musit hledět“, 283), will have to work („bude musit pracovat“, 308), škrtl moje správné „budeme musit“ a nahradil je chybným „musíme“; nebo snad pokládá „musíme“ za české futurum slovesa musiti? V jiných případech škrtl slova „nyní“ (210), jinde „jako tento“; poněvadž neznal anglicky, pokládal je za zbytečná a tím dal větě úplně chybný smysl. Takových omylů z neznalosti bylo v jeho opravách na tucty. Oprávce, který neovládá jazyk, z něhož byl překlad pořízen, projevuje — řekněme shovívavě — nedostatek vkusu a autokritiky; jestliže však přes svou neznalost cizího jazyka škrtá nezávadná slova i celé věty a tím je prohlašuje za zbytečné, ano i chybné, minul se svým povoláním.
ch) Nedbá rozdílných vrstev jazykových
| Ale když ten člověk je republikán, a nestydí se to ani přiznat. | Když však ten člověk je republikán, a nestydí se to ani přiznat. |
| Ale když slíbil tady vedle Smithovi, | Když však slíbil tady vedle Smithovi, |
| … a já jsem zase pro krále a vlast … (42). | … jsem zas také pro krále a vlast … |
| takové pérství by bylo stejně moje smrt (28) | takové pérství by bylo stejně mojí smrtí. |
První z hořejších příkladů ukazuje, jak málo oprávce dbá či vlastně dovoluje dbáti o charakteristiku osob vhodně volenou mluvou; zkrátka zaměňuje funkční význam slov. Nehovoříme všichni stejným způsobem, i když mluvíme všichni česky. Obecná mluva se vyjadřuje jinými slovy a obraty než spisovná. Prostý člověk řekne třeba „ale“, kde učený řekne „však“. Byt a obydlí je totéž, a přece jeden řekne „byt“, druhý „obydlí“ a třetí třeba „bejvák“. Proč? Protože slovo byt nebo obydlí nemá ve svém slovníku; někdo třeba slovo bejvák vůbec neslyšel. Podle toho, jak mluví, posuzujeme stav a původ člověka. Zkrátka: všichni Češi nemluví stejně. Mají různé jazyky. Učeně mluvíme o vrstvách jazyka, o stavovských jazycích atd. Vkládáme-li prostému člověku do úst třeba slovo „budova“, skreslujeme: hřešíme změtením jazykových vrstev. A přece můj jazykový oprávce vkládá do úst prostému voliči co chvíli slůvko „však“ (ve smyslu odporovacím). A tak můj volič mluví najednou alespoň ve dvou jazykových vrstvách.
Zaměňování ruší charakteristiku osob a je právem pokládáno za těžkou slohovou chybu, tím více pak, vyskytuje-li se v řeči mluvené nebo dokonce ve vzrušeném dramatickém rozhovoru, jak je tomu v našem posledním hořejším příkladě.
Obrana proti vnucované „opravě“ pana jazykového censora mě postavila mimo nadání před nutnost provésti jej — a doufám, že i trpělivého čtenáře těchto řádek — postupně různými elementárními jevy tzv. jazykové správnosti. Teprve zde, ale ne dříve než zde, začíná to, čemu říkáme jazyková kultura. Co předcházelo, je toliko nezbytná podmínka a předpoklad k ní. Ale pamatujme: vše, co nad to jest, je neomezenou doménou spisovatele jakožto umělce. Zde je také mez oprávcova působení. — Poněkud jinak je tomu již s překladatelem, neboť ten jest velitelsky vázán [231]svou předlohou; uměleckým dílem autorovým. O to je překladatelův úkol svízelnější. Jak se má k němu chovat jazykový oprávce? Především neztěžovat mu jeho odpovědnou práci. Ale nemůže mu opravdu ulehčit? Ba může, a to velmi značně. Především tím, co nebude dělat. Nemá se pídit po zákazech, kde žádných není, nebo si je dokonce vymýšlet. Nač vůbec ta věčná sháňka po zákazech? Vždyť by češtinu spisovnou proměnil v hotový trestní zákoník. Slovem, měl by hleděti, aby jeho skromný přínos byl literárnímu dílu ulehčením a ne přítěží. Zkrátka, neměl by se stavět k uměleckému dílu tak, jako se k němu stavěli ti oprávci, jejichž jednání vybouřilo spisovatele tou měrou, že se odvolali se svými stesky k veřejnosti jakožto k poslednímu rozhodčímu. O mne nejde. Já jsem si svou věc vyřídil sám; vymýtil jsem ze svého poctivého překladu vnucené opravy, které z něho činily mnohdy žalostnou travestii, a vrátil v korekturách textu jeho takřka původní znění. Můj projev měl toliko dvojí poslání: očistiti moje dobré překladatelské jméno od zlehčování a působit k tomu, aby se podobné přehmaty neopakovaly; že se tak brzy proměnil v obžalobu, není moje vina, nýbrž vina pana oprávce. Co se týče mého překladatelského jména, o tom bude bohudík rozhodovat veřejnost a ne pan profesor.
Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 223-231
Předchozí Oldřich Králík: F. X. Šalda a M. Zdziechowski (Kapitolky z dějin české literární kritiky a vědy.)
Následující Karel Horálek: Čelakovského sbírky národních písní
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1