Homérská otázka

Julie Nováková

[Kronika]

(pdf)

Questions homériques

Homérskou otázku řeší zčásti způsobem pro strukturalistickou literární vědu velmi zajímavým profesor university v Liège A. Severyns (ve 2. svazečku třídílné publikace Homère, 2. přehlédnuté vyd., v Bruselu 1945 a 1946; nové vydání 3. dílu vázne). Ve svém rozboru Iliady a Odysseie vychází z these, že profesionální aoidové, básníci-recitátoři, k jejichž poslední generaci patřil Homér (podle S. asi v IX. stol. př. Kr.), tvořili, improvisovali na základě „techniky formulí“. Formule bylo hotové sousloví, syntagma, kterým bylo realisováno metrické schema, rovné prvnímu nebo druhému poloverši (polohexametru). Z těchto formulí, jejichž zásoba přecházela a rostla s generace na generaci, kombinoval básník, příslušník cechu aoidů, nové básně (podle S. jen menší epyllia o několika stech veršů — veliké epos přinesl teprve Homér), právě tak, jako básník moderní kombinuje v novou báseň jednotlivá slova. Formální novatérství se projevovalo především v tom, že taková formule mohla být zkrácena (na př. vypuštěním přívlastku) nebo naopak prodloužena o jednu stopu, ba dokonce bravurně umístěna uprostřed verše, takže ostřejší významové, syntaktické předěly („caesury“, jak je tradičně nazývá S.) byly vyšinuty z jeho středu a skladba tak rytmicky obohacena. (S. sám tady upozorňuje na obdobný způsob, kterým francouzští básníci odstraňovali jednotvárnost alexandrinu.) — Technika formulí však s sebou nesla množství archaismů, především jazykových. Formule nejstarší, používané pěvci nářečí aiolského a snad už i aoidy, básnícími v řečtině „achajské“ (před r. 1200 př. Kr.?), měly-li vyhovovat metrickému schematu, musily často podržet svou původní hláskovou podobu i u aoidů nejmladších, ionských. Tím se vysvětluje „mélange“ nejméně tří řeckých nářečí v Homérovi. — Pro theorii časomíry je velmi zajímavý Severynsův převod některých ionských formulí do aiolštiny, resp. do předpokládané „achajštiny“: takovým aiolisováním, resp. achaisováním mizí z verše velmi mnoho prosodických licencí. Tím by byl otřesen sympatický Meilletův předpoklad o původní značně volnější stavbě hexametru, ale zároveň podepřena jeho theorie (k níž se kloní i S.) o neřeckém a vůbec neindoevropském původu tohoto verše. — Z archaismů kulturně historických, které byly důsledkem techniky formulí, uvádím jeden, který bude pro čtenáře Homéra, pokud vím, novinkou: ustálené epitheton hlubokopásý, které slovníkáři a komentátoři marně luštili, znamená podle S. „vosí tailli“, kterou převzaly achajské ženy z módy předřecké, „krétské“. Jiná je otázka, nebylo-li toto epitheton pro Homéra už jen technickým prostředkem, s jehož významovým dosahem nepočítal, t. j. zda si svoje heroiny přece jen už nepředstavoval v rouše klasickém, v řasnatém dorském peplu — věc drobná, ale pro poměr archaismů k básnickému záměru možná příznačná. (S. se o ní přímo nezmiňuje.) — O celkovém Homérově záměru, archaisovat, není pochyby; Homér básnil o „válce trojské“ t. j. o poslední etapě achajské expanse do Malé Asie (kolem r. 1200), chtěl tedy líčit dobu achajskou; ale protože, nebyl archeologem ani historikem, nýbrž básníkem, splývala mu doba přítomná i minulá ponejvíce v jeden kulturně historický obraz a jednotlivé [251]fáze doby minulé v jedno historické údobí. (Anachronismy.) Doklady této zvláštní perspektivy básníkovy by nás už zavedly do oblasti historicko-archeologické, jíž je věnován 1. díl Severynsovy práce. — Nad jeho rozbory — na první pohled poněkud konservativními — uvědomujeme si také, kterak některé theorie o vzniku Iliady a Odysseie (v rámci pověstné „homérské otázky“) byly podmíněny m. j. i romantismem minulého století; ten, nemaje porozumění pro nadindividuální a tradiční básnickou techniku, hleděl vysvětliti rozličnost nářečních i významových vrstev v obou eposech jejich „lidovým“ původem, zaklínací to formulkou, která problém spíše přesouvala jinam, nežli řešila. Dodávám ještě, že Homér je nejen vědou na „Západě“, ale i akademiky SSSR rehabilitován jako básnická individualita; Homér jako symbol nebo redaktor lidové epiky už neexistuje.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 250-251

Předchozí Felix Vodička: Václavkova příručka literární výchovy

Následující Alois Jedlička: Strohé brusičství v učebnici českého jazyka