Václavkova příručka literární výchovy

Felix Vodička

[Kronika]

(pdf)

Manuel de l’éducation littéraire par Václavek

Literární vzdělání, podávané ve škole většinou jako soubor vědomostí o spisovatelích a o knihách, je třeba stále uvědoměleji nahrazovat literární výchovou. Nejde již o vědomosti o literatuře, ale o zpřístupnění cesty k literatuře, o cílevědomé rozšiřování okruhu lidí, schopných vnímat s porozuměním i umělecky náročnější díla soudobé literatury. Oprávněnost tohoto úsilí si uvědomují jak ti, kdo cítí isolovanou výlučnost moderní tvorby literární, tak ti, kdo mají na mysli neuspokojivý stav čtenářské přípravy ve vztahu k snažení moderní literatury, a to nejen v širokých vrstvách publika, ale i v publiku s vzděláním středoškolským a vysokoškolským. Právě toto úsilí zasluhuje, aby mu byla věnována pozornost i odbornou vědou literární, obdobně jako do oblasti zájmů odborné linguistiky patří i otázky, týkající se jazykové výchovy. Zvláště příručky a pomocné knihy této literární výchovy měly by se státi předmětem odborného výzkumu a kritiky, jejíž úloha by se ovšem nemohla vyčerpávat vrchnostenským dozorem, ale jež by byla nesena vůlí přispět k takovému řešení, které by zajišťovalo maximální výchovný účinek. Jsme zde ovšem teprve na začátku, a proto třeba vítat každou snahu, jež přináší aspoň pokus o řešení, i když není provázen plným úspěchem.

Takového rázu je i kniha Deset týdnů, kterou napsal Bedřich Václavek na poč. roku 1940 a kterou bylo ovšem možno vydat až po okupaci a po Václavkově smrti (Unie 1946, str. 283). Vycházeje z přesvědčení, že „básnické knihy nečteme jen proto, abychom byli vzdělaní, ale především proto, aby nám zkrášlily svět, aby rozšířily naše nitro a probudily je k aktivitě, aby nám pomáhaly budovat náš vlastní život a svět a staly se tak nerozlučnými součástmi naší bytosti a našeho života,“ snažil se Václavek přiblížit mládeži asi tak ve věku 15 let autory moderní české literatury od Šaldy, Neumanna, Šrámka, přes Čapka, Nezvala, Vančuru k Halasovi. Třebaže kniha vzešla z popudů, vycházejících a učitelských kruhů, je přece její vznik zároveň ve shodě s přesvědčením, jež Václavek měl o lidské a společenské funkci literatury („Kdo nemá knih, jimiž rostl a poroste, ten je jenom poloviční člověk, ten vede chudý život.“). V rámci chlapeckého prázdninového letního tábora umožňuje autor jeho účastníkům osobní styk s významnými českými spisovateli, seznamuje je s vybranými ukázkami jejich děl a prostřednictvím pedagogického vedoucího tábora jim zprostředkuje výklad a poučení tam, kde je toho třeba. Přitom Václavek ve snaze co nejméně beletrisovat mluvu spisovatelů, rozhodl se užívat především slov jejich tištěných projevů, které ovšem vmontoval do situací, vytvářených epickým rámcem knihy. Tato cesta skrývá v sobě značné nebezpečí pro jednotný účinek knihy. Celistvost knihy je dána pouze ideologicky — zdůrazněním aktivního vztahu literatury k životu (pokud se tu ovšem nesetkáváme s básníky, kteří tento pocit ruší) — ale není dána jednotou stylistického prokomponování knihy, tak[250]že některé dialogy v rámci prostého hovoru chlapců znějí knižně a jako cizí těleso (na př. dialog mezi rybáři Mahenem a Neumannem, montovaný na podkladě Mahenovy Rybářské knížky a Neumannovy knihy S městem za zády); rovněž spojující švy autorova zásahu jsou pociťovány leckde jako strojené a umělé. Ani zprostředkující funkce „pédy“ nestačí leckdy vyrovnat nejednotnost montovaných textů; „péda“ ostatně mluví často jazykem knih Václavkových a nevychází dost promyšleně ze znalostí a situace chlapců, jež vychovává. Proto kniha lépe než mládeži poslouží dospělým, nebo aspoň těm, kdož o literárních dílech probíraných autorů již něco vědí a kdo potřebují uvést tyto poznatky do ucelenějších souvislostí. Celá kniha je vybudována na předpokladu, že osobním stykem s básníkem se posiluje vztah k literatuře. Vzniká otázka, zdali toto hledisko je pro literární výchovu zcela vhodné, zda právě zdůrazňováním lidské osobnosti autorů neodvádíme od autonomních a společenských hodnot literárních děl, abstrahovaných od autorů. Snad by bylo s hlediska výchovného účelnější upustit od beletrisačního rámce, který, je-li jednou dán, chce být i umělecky řešen, a vytvořit výchovnou literární knihu na zjednodušené základně, na př. jen na podkladě dialogu „pédy“ a chlapců. Tyto kritické poznámky však nemohou oslabit sám iniciativní význam knihy Václavkovy; příklad odborného kritika a literárně vědeckého pracovníka, který se rozhodl propůjčit své síly i literární výchově v zájmu čtenářů i literatury, zasluhuje, aby byl následován.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 249-250

Předchozí K. H. (= Karel Horálek): Dějiny bádání o ruském jazyce

Následující Julie Nováková: Homérská otázka