Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Funkčnost v dětské řeči

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Fonctions phonologiques et le langage enfantin

Článek K. Orlíka Hlásky t a k v řeči dětské, (Listy filologické 71, 1947, str. 15—19) obsahuje vedle zajímavých pozorování z vývoje dětské řeči, vykládaných většinou psychologicky, v závěru také málo šťastný linguistický exkurs. Je tu vysloven nesouhlas s Jakobsonovým názorem (z práce Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze, Uppsala 1941; srov. Slovo a slovesnost 8, str. 167—8; jméno Jakobsonovo nebylo v resumé přednášky prof. Trnky uvedeno z důvodů censurních), že hláska k se v dětské řeči vyvíjí jako protiklad k t a p. Podle Orlíka je otázkou, můžeme-li „dítěti podkládati snahu o funkční rozlišování fonému a fonologických protikladů a zda jsme oprávněni přenášeti theorie pro řeč dospělých na řeč dětí“. Zde jde o zjevné nedorozumění, které má kořeny v nesprávném chápání termínů funkce, protiklad atd. Je-li dětská řeč řečí, musí být systémem funkčních prostředků a její fonologie je jako v každé jiné řeči založena na funkčních protikladech. Je možné, že v prvotním stadiu mluvních projevů dítěte jde v podstatě o napodobování, jež ještě není řečí v pravém slova smyslu, ale o takové jevy zde zřejmě nejde. Souhláska k se v dětské řeči vyvíjí v protikladu k t a p, protože to jsou souhlásky, s nimiž tvoří základní systém. K protikladu souhlásek předních a zadních (t p) přistupuje souhláskou k protiklad nový, čímž vznikne základní souhláskový trojúhelník

 

                                 t p

                                    k.

 

Nepřítomnost souhlásky k v dětské řeči nemusí být vždy fakt linguistický. Rozeznává-li dítě dobře souhlásku k a t a nedovede-li tento rozdíl napodobit ve vlastních projevech, může jít skutečně jen o jev psychologický nebo fysiologický; o tom právě má rozhodovat odborné pozorování. Jakobsonův výklad předpokládá, že jde o jev linguistický, a tak je mu také třeba rozumět. Rozhodně se nedopouští neoprávněného přenášení zásad pro řeč dospělých na jevy řeči dětské, protože v nich právem vidí jevy řádově stejné. Na dětské řeči je ostatně dobře vidět, že je to produkt sociální, k jehož osvojení dítě potřebuje jen minimum psychických disposic. Roz[253]hodně tu nejde ještě o schopnost vědomě rozeznávat funkční fonologické protiklady; tato schopnost je odepřena také neškolenému člověku dospělému, někdy dokonce i odborníkům.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 252-253

Předchozí Alois Jedlička: Strohé brusičství v učebnici českého jazyka

Následující Vladimír Skalička: Věda pro život?