Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O povaze české literatury barokní

Jaroslav Albrecht

[Rozhledy]

(pdf)

Caractère de la littérature tchèque baroque

Poznámky k výsledkům dosavadního bádání

Již po několik let usiluje naše katolicky orientovaná literární historie o revisi tradičního obrazu českého písemnictví sedmnáctého století, jak je znám z Vlčkových Dějin literatury české. Obdobné snahy se projevují i v pracích literárních historiků jiných zemí, především v Německu. Souvisí těsně s novou orientací literárního dějepisu, jenž se stále více odklání od positivismu a přibližuje k filosofii a k dějinám ostatních umění. Tu ovšem vystupuje do popředí problém periodisace dějin literatury. Pojmenování jednotlivých období jsou přejímána z dějin umění výtvarného, dosavadní mezníky mezi jednotlivými literárními obdobími, jež byly často mechanicky dosazovány z dějin politických, jsou právem odstraňovány. Tak mluví se dnes o literatuře gotické, renesanční, barokové, rokokové atd. Dějiny literatury se však nemohou vždy přesně shodovati v periodisaci s dějinami umění výtvarného. Jsou období v dějinách písemnictví, v nichž obsahová náplň potlačí formu, a tu, chce-li literární historik vystihnouti základní charakter literatury, o níž pojednává, je nucen převzíti název pro periodu z dějin lidského myšlení, filosofického nebo náboženského. Jak se taková období různě střídají uvnitř různých literatur, ukazuje pěkně srovnání písemnictví německého s anglickým v době XVI. a XVII. století. V Německu lze mluvit v století XVI. jen o literatuře humanistické a reformační, za nimiž následovalo od počátku XVII. století literární baroko; v Anglii naopak počíná se vytčením složky formální, mluví se v XVI. století o literatuře renesanční a zase pro období literatury XVII. století jsou přejímány různé názvy z dějin politických.

O literatuře barokní počalo se po prvé vědecky uvažovati v Německu v době doznívajícího expressionismu, tedy v posledních letech válečných. Fritz Strich ve své studii Der lyrische Stil des XVII. Jahrhunderts zahajuje řadu prací, jimiž se literární historici snaží stanoviti předěl mezi německou literaturou humanistickoreformační a barokní; vodítkem pro stanovení rozdílů formálních jsou tu Wölfflinovy studie z dějepisu výtvarnictví. Strichovi však přísluší pouze zásluha o upozornění na možnost aplikovat pojem baroka na německou lyriku XVII. století. Jeho metoda, jež v podstatě předjímá snahy Walzelovy vyložené r. 1917 ve studii Wechselseitige Erhellung der Künste, byla v r. 1923 odmítnuta H. Cysarzem. Cysarz připojil i ostrou kritiku zpracování tohoto období v oficiální literatuře Schererově. Obraz, který podává Scherer o literatuře této doby, není prý obrazem, ale karikaturou. Rok nato Cysarz vydává první souhrnnou studii o baroku v literatuře německé, orientovanou duchovědně, a než uplyne deset let od počáteční práce Strichovy, rýsuje nám již K. Vietor v základech podnes platný obraz německé literatury barokní. V Německu tedy roste obraz literatury barokní velmi rychle, bez překážek vnějších i bez bojů o její hodnotu. Vedení se ujímají čelní literární dějepisci а k nim se druží řady pracovníků podružných.

Jinak tomu bylo ještě do nedávna v Čechách. Je pravda, nebylo tu rozdílů v názorech metodologických jako v Německu, avšak bylo tu mnoho závažnějších překážek, jež bylo třeba odstranit, aby do temna doby barokní přišlo aspoň trochu jasu. Pronikavější změna názorů na duchové pozadí českého umění slovesného v století sedmnáctém se rodí paradoxně v popřevratových bojích proti katolicismu, kdy prof. Pekař vydává obranné kapitoly o sv. Janu Nepomuckém a souhrn jubilejních statí o Bílé hoře. Zatím co v Německu nebylo příčiny k odporu k této době a postačilo pouze odkrýti její hodnoty ryze umělecké, bylo u nás třeba překonat nechuť k celé duchovní podstatě doby, jež dotud byla známa jako doba protireformační, což již v sobě skrývalo příhanu. Nemalou úlohu tu měly i obavy z důsledků kulturněpolitických. Odkrytí i nový výklad českého baroka literárního není čin, jenž by svými důsledky zůstal omezen pouze na úzké kruhy odborné. Po Pekařově procítěném výkladu o úloze a důležitosti baroka v duchovním i uměleckém vývoji národa českého bylo již všady více odvahy. Po překonání první překážky byla tu však zase nesnáz nová. Cysarz se mohl omezit na kritiku obecného Schererova pojetí německé literatury v století XVII. a mohl se přitom bezpečně opříti nejen o dějepisné údaje Schererovy, nýbrž i o četné práce literárních historiků jiných. Měl k disposici ovšem i celou řadu kritických vydání tekstů. Jinak tomu zase bylo a je u nás. Tu Vil. Bitnar, jemuž přísluší zásluha o rehabilitaci mnoha výtvorů naší barokní lyriky, doznává, že je třeba postupovat velmi opatrně, „mikrologicky“ přezkoumávat údaje našich literárních dějepisců, především ovšem Vlčka, a i J. Vašica naráží ve svých pečlivě komentovaných vydáních barokních básní na stejné [233]obtíže. Těmto dvěma badatelům a Zdeňku Kalistovi, jenž jednak samostatně rozvádí formulace Pekařovy a prohlubuje tak naše poznání duchových základů doby barokní, jednak svou publikací Z legend českého baroka se řadí i mezi vlastní literární historiky, sluší vysloviti dík především. Oni dodali vlastně materiál, z něhož pak bylo možno sestaviti nový souhrnný obraz našeho písemnictví barokního, jak nám jej narýsoval Arne Novák v posledním ze svých četných přehledů literatury české, jenž vyšel v Českosloven. vlastivědě, a byl dokreslen přednáškou Šaldovou, proslovenou v listopadu tohoto roku v Mánesu. V dosavadním obraze české literatury barokní jsou zastoupeny tyto slovesné druhy: v popředí stojí lyrika duchovní, především katolická (Bridel, Michna) a také českobratrská (Komenský), důležité i po estetické stránce jsou homiletické spisy Bílovského, Nietschovy a Bartysovy, mnohem více prvků estetických obsahuje nejdůležitější sbírka barokních legend českých Vita sanctorum z r. 1696, z divadla jesuitského zachovalo se pak jen několik úplných her. V pozadí těchto dosud skrovně vydaných literárních památek se rýsují dvě mohutné postavy barokních prozaiků, Komenského a Balbína, pro něž Šalda nalezl styčné body v lásce k národu, jevící se jak u posledního biskupa Jednoty bratrské, tak i u člena řádu jesuitského, v jejich zájmech encyklopedických, jimiž předjímají osvícenství, i ve vnitřní nejistotě, v rozporu duše, jež touží po lásce boží, a ducha, jenž důvěřuje v poznání rozumové, vědecké, v řízení věcí tohoto světa silou vlastní. Komenský podle slov Novákových vyšel z Bacona, avšak nemohl dojíti dále než k Descartovi.

Český literární barok podle slov Šaldových je kusý a málo vyvinutý. Pravá jeho podoba vystoupí, myslím, nejlépe při srovnání s literárním barokem národů jiných. Poznáme tak zřetelněji, co v barokní literatuře české chybí. Vývoj literatury XVII. stol. v Německu i v Anglii se dál dvěma proudy. V Německu udržuje se slabý proud renesanční v básnictví společenském, nositeli jsou literární společnosti, z literárních druhů stojí tu v popředí galantní román a mělká poesie příležitostná. Tento proud je orientován racionalisticky, projde v druhé slezské škole záplavou marinismů a vyústí v anakreontiku doby osvícenské. Není nikterak typicky barokní. V Čechách chybí, především proto, že nebylo vyšší společnosti česky orientované, jež by plody této školy konsumovala. Druhý proud, orientovaný iracionalisticky, vzkřísí jednak mystiku středověkou, jednak přejme soudobou mystiku španělskou a projeví se obdobně jako v Čechách v písni duchovní, protestantské i katolické, avšak i v lyrice osobní, kde stále působí antithesa lásky k životu pozemskému a touhy po mystickém splynutí s Bohem. Tento protiklad se ovšem projevil i v lyrice milostné, kde v sonetech Flemingových a Gryphiových možno spatřovati vrchol německé lyriky barokní. Ovládl-li však v Německu směr, jenž odmítl prvky renesanční, v Anglii to byla právě dlouho doznívající renesance, která potlačila lyriku barokní, rodící se v básních Johna Donna, který vyrostl v oblasti katolické, a Richarda Crashawa, jenž katolíkem byl. Básníci typu dvorského R. Herrick a Th. Carew udržují v pozdní formě proud skladeb renesančních. Milton v Ztraceném ráji již ovládne barokní náplň formou klasicismu blízkou a v době restaurační převládne již klasicismus úplně alespoň po stránce formální. Baroko, co se formy týče, vyžívá se v Anglii již v druhé polovině století sedmnáctého.

Srovnáme-li tedy český literární barok s anglickým, nezdá se již tak kusý. Jsou v něm snad kromě divadla zastoupeny všechny charakteristické slovesné druhy. Chudá a kusá však je celá naše literatura sedmnáctého věku ve srovnání se soudobou literaturou německou i anglickou, neboť v ní nenalézáme pozvolné doznívání básnictví renesančního, tento druhý proud zastoupený tak hojně v dějinách písemnictví jiných národů s kulturní orientací západoevropskou, jenž udržuje kontinuitu uměleckého tvoření až po příchod klasicismu, jak tomu bylo v Anglii, nebo po příchod osvícenství, jak tomu bylo v Německu. Kultura románská, jež po Bílé hoře zasáhla země koruny české, povznesla pouze umění výtvarné a hudební, literatuře valně neprospěla. Naopak posílivši nadvládu jesuitů přispěla k potlačení vědeckého myšlení, postavila hráz mezi vzděláným a myšlenkově průbojným světem západním, representovaným tehdy Francií a Anglií, a duševním životem v Čechách. Na druhé straně uvolnila k nám cestu vlivům mystiky španělské a italské, jež k nám často přicházely prostřednictvím Německa, a tak podporovala pouze jeden z obou směrů, směr iracionalistický, kdežto racionalismus potlačovala. Nedochází tak na české půdě k myšlenkovému zápasu obou těchto proudů. Nakonec i proud iracionalistický, jenž stojí v pozadí téměř celé české literatury barokní, oslábne právě proto, že dosáhne vítězství příliš snadného, nemá již proti čemu bojovat. S ním zanikne i tvořivá síla českého básnictví barokního. České literární baroko nelze dojista ztotožňovat s literaturou jesuitskou, ale tolik nutno přiznat, že ve srovnání s duchovní literaturou baroka německého vystupují u nás velmi zřetelně [234]do popředí prvky katolické. Je těžko nalézti vynikající projevy slovesného baroka nekatolického po smrti Komenského a Komenský umírá asi uprostřed rozvoje českého básnictví barokního. Křivdu, kterou spáchali Habsburkové ruku v ruce s katolíky na národě českém po Bílé hoře, napravují v české literatuře barokní aspoň zčásti opět katolíci. Katolické duchovenstvo nemohlo ovšem takto odčinit celou křivdu, jíž byl postižen český národ.

Bitnar, Vašica i Kalista upozornili na období české literatury, jež dosud nebylo vědecky dokonale prozkoumáno. Jest si přáti, aby i naše oficiální literární historie projevila o toto období co nejvíce zájmu a práci vědecky organisovala. Je třeba prozkoumati je vědecky stejně důkladně jako období jiná a určit jeho povahu především také jeho zařaděním do soudobých evropských proudů literárních i myšlenkových. Ukázat na několik problémů, které se při tom naskýtají, bylo úkolem těchto poznámek.

 

Poznámka: Literaturu o českém baroku přehlíží kriticky A. Novák (Naše věda XVI, 1935, str. 189 násl.) a D. Čyževśkyj (Zeitschrift für slav. Philologie XI, 1934—35, 426 násl. a XII, 1935-6. 183 násl.). Do slovesného baroka anglického nejlépe uvádí stať W. F. Schirmera v Germ.-Romanische Monasschrift XIX, 1931, str. 273 násl., literární barok německý je nejvýstižněji vyložen v publikaci K. Vietora, Probleme der deutschen Barockliteratur (Lipsko, 1928).

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 232-234

Předchozí René Wellek: Poesie a jazyk

Následující Jan Mukařovský: Roztříštěný Bezručův verš