K otázce českého amfibrachu

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

J. Závada se pokusil při rozboru verše Máchova a Bezručova[1] o novou theorii českého verše. V jeho bystrých, ale nevyrovnaných výkladech je však mnohem méně originality, než si myslí. Opakuje často jako své objevy věci nejen obecně uznávané, ale také dávno odbyté nesprávnosti. Tím jsou pak znehodnoceny i dobré postřehy.

Závada se začetl do ruských příruček o verši a přenáší mechanicky některé jejich poučky na verš český.[2] Nedovedl se však ani osvobodit od zastaralých výkladů českých školských poetik, především zůstává v zajetí překonaného pojetí verše stopového. Za svůj největší objev v české poesii považuje t. zv. amfibrach. Třebaže ví, že ani v ruské metrice není tento termín obecně přijatý a že i bez něho může být podán výklad podstaty ruského verše docela dobře, snaží se vzbudit dojem, jako by jeho domnělý objev zahajoval nové období nejen české metriky, ale i poesie. V podstatě tu jde o otázku terminologickou, neboť české verše, které Závada označuje jako amfibrachické, každý dosud uznával za svérázný různotvar. Mohlo by se připustit, že tradiční označení takového verše nebyla vždy přesná, ale věcně se tím nemohlo nic poškodit. Říkalo-li se o takových verších, že jsou to daktyly s předrážkou, bylo to přesnější než označení „anapest s počátečním jambem“. Pokud pak šlo o tento verš u Bezruče, bylo zde zpravidla zdůrazňováno, že nejde o daktyl obyčejný, nýbrž aktualisovaný kladením mezislovních předělů dovnitř stopy. Tato svéráznost se skutečně u Bezruče netýká jen daktylů s předrážkou, ale také daktylů normálních. Je však pravda, že v obou případech nemusí mít tříštění stop stejnou funkci. Zde by bylo možno ze Závadových výkladů něco vytěžit, ale muselo by se nejdříve zjistit, jaká je celá jazyková povaha těchto daktylských různotvarů.

Jistě však nejde v tomto případě o nějaký rozdíl obdobný rozdílu mezi jambem a trochejem.[3] O podstatném rozdílu mezi českým trochejem a jambem bývá sice dosud pochybováno, ale neprávem. I kdyby co do sestupnosti a vzestupnosti veršového chodu v slabičném skupení byly tu rozdíly sebe menší, rozdíly tu zůstávají velké, jakmile bereme za základní jednotku rytmickou celý verš. Pak se nám na př. rozdíl mezi osmislabičným trochejem a jambem nemůže jevit jen v t. zv. předrážce, rozdílná je tu celá stavba verše. Zatím co osmislabičný trochej směřuje k symetrickému členění 4 + 4 (nebo 2 + 2 + 4 a pod.), vyznačuje se stejnoslabičný jamb členěním 3 + 2 + 3 a pod. O takový rozdíl však mezi daktylem s předrážkou a daktylem bez předrážky nejde ani v poesii Bezručově. Ale aspoň theoreticky je možný případ, že se mezislovními předěly pravidelně rozčlení daktyl s předrážkou tak, že vznikne rytmická setrvačnost vzestupně sestupná.[4] Takové verše by si pak mohly činit nárok na označení amfibrachické, bylo-li by vůbec nutné hledat pro tento veršový různotvar nějaké zvláštní označení.

Praktické možnosti takového verše by však byly minimální a lze přímo říci, že v české poesii něco podobného neexistuje. Najdou se sice u některých básníků, na př. u Bezruče, celé verše vyhovující [47]členění — —́ —/— —́ —/— —́ — atd., ale jednotlivé verše nevytvářejí tu metrický půdorys a zůstávají jen variačními prostředky třídobého verše s proměnlivou (přízvučnou či nepřízvučnou) předrážkou (anakrusí). Takovým veršem je na př. u Bezruče počátek básně „Kdo na moje místo“: Tak málo mám krve a ještě mi teče …, nebo verš Táborského, citovaný v Malé slovesnosti r. 1908 (Bartoš-Bílý-Čech): Byl šediv už Marko, ten guslar tak slavný, ačkoli i v takových verších je možná interpretace jiná. V Táborského verši je na př. možno slovo už považovat stejně dobře za příklonné jako za předklonné. Příklady na prosté předrážkové daktyly by se mohly uvádět na př. z Hlaváčka. Hlaváček má poměrně málo veršů, v nichž by se dal vyčíst stopový chod vzestupně sestupný. Doprostřed stopy spadá v jeho trojstopých rozměrech průměrně asi jeden mezislovní předěl ve verši. Charakteristické jsou pro něj na př. verše:

 

Šel v půlnoci přes vlažná pole — již patrně znaven —
měl za pasem přílbu a vlasy měl jemné a bledé;
i oči měl bledé a kosatce ve štítě bledé.

 

V Závadových výkladech o českém verši bylo by možno kritisovat i řadu jiných věcí. Zmíníme se ještě aspoň o jedné, nevylučujíce, že se k jiným ještě vrátíme. Závada zdůrazňuje podobně jako mnozí jiní vykladači Bezručova verše jeho expresivní hodnotu. O Bezručových daktylských rozměrech vykládá, že při neúplnosti poslední stopy verš „jakoby ze smutku přechází ve vzdor a revoltu“. Jde prý tu o básnický prostředek známý ruským básníkům 19. století. Mohli bychom dodat, že také básníků českých od století 18. a že tedy nejde o žádný exotismus. Katalektika je vlastní již českým daktylům folklorním, srov. na př. Červený šátečku, kolem se toč, | má milá se hněvá, já nevím proč a také daktylům Hněvkovského (Na blízku za městem spatříš tam hrob). Přihlížení k těmto faktům mohlo Závadu vést aspoň k opatrnosti při výkladu expresivních hodnot neúplných daktylských veršů u Bezruče.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 1, s. 46-47

Předchozí František Kopečný: Obecná didaktika mateřského jazyka

Následující BHk (= Bohuslav Havránek): Naše bezvýhradná závislost na latinské osvětě?