Naše bezvýhradná závislost na latinské osvětě?

BHk (= Bohuslav Havránek)

[Kronika]

(pdf)

-

Jako folium k živé otázce o staroslověnské složce v naší středověké vzdělanosti, o níž v tomto čísle píše in margine několika děl Karel Horálek, vyšla v letošním ročníku (č. 6—7) časopisu Vyšehrad nevelká stať Ant. Škarky Latinské kořeny naší středověké literární osvěty.

Stať nebylo by dobře nechat bez povšimnutí pro její dvojí tendenčnost. Předně je to tendenčnost ideologická: s podceňováním složky staroslověnské přeceňuje složku latinskou. Tvrdí na př. že „kořeny latinského písemnictví sahají možná už do doby cyrilometodějské, kdy se už začíná … patrně i literární soutěžení mezi obojím písemnictvím“. Nikdo nebude vážně popírat složku latinskou, ale je jistě zbytečné a skreslující vymýšlet si takováto fakta na její zveličování ničím nedoložená, která i autor musí sám omezovat slovy možná, patrně.

Pro autora prostě mimo osvětu latinskou non est vita; přitom metodicky velmi pochybeně mluví stále o závislosti na latinské osvětě: vždyť to bylo písemnictví mezinárodní, nadnárodní, na němž jsme se i my plně zúčastnili jako konsumenti i producenti — není tedy správné mluvit o závislosti na tom, čehož jsme byli součástí, leda pro samy počátky.

Za druhé je v oné stati i tendenčnost osobní: totiž podceňování práce předchůdců. Vynikajícímu předčasně zemřelému badateli o staročeské literatuře, Vilikovskému, který právě vyšel z mediavelistických studií našeho latinského písemnictví, přiznává jen, že „rozbíhal se a mířil k takovým studiím v poslední době“. Zde alespoň snahy Vilikovského nezamlčuje, ale dále ukazuje na souvislost české prózy s kazatelstvím nepřipomínaje, že jde o thesi Vilikovského stati Kazatelství a počátky české prózy, publikovanou v časopise Vyšehradu značně blízkému, v Řádu (6, 1940, č. 6). Anebo mluví o stylové skladbě Tkadlečka opět nepřipomínaje věcně shodnou stať Vilikovského o Tkadlečkovi z téhož časopisu (7, 1941, č. 2-3).

Na svou originalitu je tedy autor velmi žárliv, méně již dbá o přesnost svých tvrzení. Na př. podle něho „zůstává u nás latina … ještě dlouho jazykem básnickým u humanistických spisovatelů“, ač jistě ví, že jde o nový zvrat k latině a nikoli o pouhé „zachovávání“. Anebo, jak máme rozumět pojmu „soutěž“ v jeho tvrzení „bohatá latinská hymnologie … stávala se pobídkou k nápodobě a soutěži i naší další hymnologické produkci, latinské i české, dokud si nenašla svůj vlastní výraz a sloh“ — nesoutěží spíše teprve tehdy, když si našla „vlastní výraz a sloh“. A takových nepřesností je více, [48]včetně toho „soudobého Josefa Pekaře“, který je patrně „soudobý“ pro autora, ale sotva dnes už obecně pro ostatní.

Autor dává sice vzácné rady celé české mediavelistické vědě, která měla (ve Vilikovském) a má bohudíky své vážné pracovníky, co má dělat, „nechce-li stále omílati běžné fráze, polopravdy i nepravdy“, ale zdá se, že zapomněl při této radě na sebe. Překvapuje nás to tím více, že dosavadní minuciosní práce autorovy byly přesné a spolehlivé. Tento článek autorův bohužel té spolehlivosti nemá a zklamal metodicky i ideologicky.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 1, s. 47-48

Předchozí Karel Horálek: K otázce českého amfibrachu

Následující Julie Nováková, rd. (= Redakce): Oprávci autorů