K neaktuálnímu významu dokonavých sloves v češtině

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Pokusil jsem se ukázat v Slově a slovesnosti 10, 1947, str. 154—158, že praesentní tvar sloves dokonavých nemůže míti význam přítomného děje, přesněji řečeno význam aktuální přítomnosti. Vyvracel jsem tím Seidlovy názory z jeho článku ve Slavii 17, 1939/40, str. 1—32, kde tvrdí, že dokonavá slovesa mohou někdy znamenat dokonce i přítomnost aktuální. Avšak je zajímavé, že opravdu existují některé typy dokonavých sloves, o kterých se to tuším dá tvrdit, ale o kterých se Seidel ve svém článku nezmiňuje. Máme v češtině takové typy dokonavých sloves s neaktuálním významem časovým, neaktuálních perfektiv, které mohou mít — ovšem na pozadí své neaktuálnosti — význam silně konkurující slovesům nedokonavým s významem pravé aktuální přítomnosti, třebas jich lze jen zřídka a výjimečně užít jako odpovědi na otázku „co tu děláš?“, na otázku, která je kriteriem pro vlastní význam aktuálně přítomný.

Ukázal jsem ve svém příspěvku o atemporálním významu sloves násobených,[1] že aspekt neaktuálnosti a atemporálnosti má důležité místo v problematice sloves[65]ného vidu v češtině, že neaktuální slovesa nedokonavá tvoří zvláštní mluvnickou kategorii slovesnou, protože kolidují s mluvnickou kategorií času zrovna tak jako vid v užším slova smyslu, t. j. vid jako protiklad dokonavosti-nedokonavosti.

Ne tak jasný je ve svém vztahu k plánu mluvnickému protiklad neaktuálnosti-aktuálnosti v oblasti sloves dokonavých. A to nejenom proto, že je nerozlišen formálně.[2] Všimněme si však nejprve typů neaktuálních perfektiv. K nim řadím především:

a) všechna perfektiva typu ten se nadělá, nadře, napíše, načte, namluví … až k typu nanese i nanosí (se zachováním protikladu slovesa determinovaného a nedeterminovaného);

b) typ sloves, jako unese, uveze, utáhne, uzdvihne … (jisté množství); ujde, ujede, uběhne, uplave, uletí … (jistou vzdálenost);

c) různé případy typu vejde se to tam, ujde to; on to dovede, dokáže, vydrží, vystojí jako pes …[3]

Je vidět, že případy typu b) a c) se liší jenom formálně: obě řady sloves vyjadřují schopnost, po případě neschopnost něco vykonat.

Tyto jmenované typy neaktuálních perfektiv mají podstatně širší okruh uplatnění než nedokonavá slovesa s neaktuálním významem typu dělávati; mají nejen širší význam mimočasový, v jehož rámci mohou mít i funkci příznakového futura; mohou mít dokonce někdy i význam aktuální přítomnosti. Neřadím sem případy typu „vidíš, že to unese!“ (lze říci při pohledu na siláka, který opravdu právě něco těžkého nese). Tu se stal aktuální děj podnětem pro konstatování obecné schopnosti síly. Uvedená věta je víc výrazem této obecné schopnosti nežli vyjádřením jejího aktuálního projevu (ten je signalisován slovesem vidíš). Podobně jde při aktuálním podnětu vyjádřit obecnou (neaktuální) situaci, na př. ve větě „vidíš, že to tu mívá“ (t. j. knihkupec knihu). Můžeme se tak vyjádřit, když knihu za výlohou uvidíme, ale není možná taková věta bez předcházející souvislosti, která už obecnost, neaktuálnost předpokládá; není možná jako odpověd na otázku „co to tu dělá?“

Lze však i na otázku „co to tu děláš?“ odpovědět „Ále nadřu se už s tou zahrádkou od rána — vedle dřu se — a přece s tím (vybíráním kamení) nemůžu být hotov“. A šlo by tuším odpovědět i jasněji aktuálně „Ále nadřu se jako pes, jak vidíš“. Je tedy třeba připustit jakýsi význam aktuální přítomnosti alespoň u dokonavých sloves tohoto typu nadělá se, nadře se — chceme-li už odkázati praesentní tvary typu unese to, ujde to do téměř stejného poměru mimočasového, jaký mají praesentní tvary typu dělávám.

Ale u všech tří citovaných typů neaktuálních perfektiv je přece jen jejich mimočasová platnost širší než u neaktuálních imperfektiv typu dělávati, a to alespoň potud, že mohou (až na ujde to) znamenat i budoucnost — a můžeme opakovat: budoucnost neaktuální i aktuální, pokud to lze u sloves těchto typů rozlišit. Podobá se tak jejich [66]význam nápadně tureckému aoristu, o němž právě Koschmieder v Nauce o aspektech (str. 33) tvrdí, že je cizí slovanskému slovesu.[4]

Je však ještě jeden rozdíl mezi nedokonavými slovesy časově neaktuálními typu dělávám, nosívám a neaktuálními slovesy dokonavými. Lze říci, že první, příznakově neaktuální imperfektiva, bývají zároveň příznakově násobená. Tyto významy se sice vzájemně podmiňují, a to tak, že u nedokonavých sloves typu neaktuálního se nakonec zdá, že násobenost je tu význam základnější než neaktuálnost.[5] Ale zatím co bývá u neaktuálních imperfektiv násobenost vyjádřena výslovně (explicite), je u neaktuálních perfektiv případná „násobenost“ (opakovanost) vyjádřena jen mimochodem (implicite). Můžeme říci, že plyne jen z jejich neaktuálnosti, kdežto u neaktuálních imperfektiv plyne asi neaktuálnost přece jen naopak z jejich opakovanosti. Tvarů on to unese, ten se nadře lze užíti dobře i na označení jediného děje a za předpokladu, že ani nemáme na mysli opakování dané situace, podobně jako se užívá tureckého aoristu ve funkci aktuálního praesentu ve zdvořilostních rčeních a pozdravech (srov. výše pozn. 4: Rossi, v uved. spise str. 88).

Ba co více. Právě ta slovesa dokonavá, která výslovně vyjadřují opakovanost, mívají nejméně často funkci neaktuální. Myslím tu na distributiva, jejichž „opakovanost“ není ovšem rysem přidaným, nýbrž vyplývá nutně z poměru slovesného děje k pluralitnímu objektu (subjektu). Je významově úplně stejné, řeknu-li až to roznesu, zapíši … či až to poroznáším, pozapisuji.[6] V tomto druhém případě se využívá v jazyce perfektivisační schopnosti předpon vzhledem k sekundárním slovesům nedokonavým (roznáším, zapisuji …), přitvořeným k lexikálním slovesům dokonavým typu roznesu, zapíšu. V případě prvém, u typu roznesu, užilo se primárních lexikálních sloves dokonavých a opakovanost tu plyne ze situace, jazykovým prostředkem nevyjádřená; kdežto u typu poroznáším, pozapisuji je opakovanost vyjádřena ještě zvláštním jazykovým prostředkem. A právě tato dokonavá slovesa výslovně opakovaná (tedy příznakově opakovaná) stávají málokdy ve funkci neaktuální.

[67]Je ovšem těžké stanovit v oblasti sloves dokonavých přesné hranice mezi perfektivy „obyčejnými“ a neaktuálními. Jak jistě neujde pozornému čtenáři při výčtu typů neaktuálních perfektiv, přimykají se těsně k slovesům typu uvedeného pod b) a c) vůbec všechna slovesa dokonavá, když se jimi vyjadřuje schopnost nebo vlastnost podmětu: některý člověk napíše až 200 slov za minutu, někdo vykouří 50 cigaret denně, promluví až 200 slov za minutu, cyklista vyšlape ten nebo onen kopec atp. Ovšem, záleží tu na tom „když“. I na samo ponětí „hranice“ se musíme dívat jinak než v době myšlení atomistického: obtíž stanoviti ji nemůže vésti na př. ke smazání podstatných rozdílů mezi světem živým a neživým, mezi světem zvířat a světem rostlin atd. A tak nejsou právě citovaná slovesa uvedena ve výčtu neaktuálních perfektiv, protože se na jejich neaktuálnost můžeme dívat jako na transposici konkretních případů do mimočasovosti[7] — kdežto i u neaktuálních perfektiv typu c) (nemluvě už o typech b) a a) musíme počítat s neaktuálností jako s významem základním a jen na jeho pozadí lze užít těchto sloves i v platnosti aktuální (jako aktuálního futura[8]).

Existuje však ještě jeden objektivní znak, podle kterého lze odlišit perfektiva neaktuální od ostatních sloves dokonavých. Je to zároveň znak, který mají neaktuální slovesa obou vidových řad, dokonavá i nedokonavá, společný: nelze změnit jejich vid.[9] To je zároveň okolnost, která vysvětluje jejich širší neaktuální pojetí proti ostatním slovesům dokonavým, u nichž se o úkol vyjadřovat pojetí mimočasové dělí tvary perfektivní s imperfektivními: mluví až 200 slov za minutu vedle promluví, vykouří až 50 cigaret denně vedle kouří, napíše až 200 slov = píše až 200 slov atd. Pokládám alespoň u skupiny c) pouhou dokonavost za znak primárnější (slovesa s významem přeneseným bývají často jen jednoho vidu — srov. podobně pouze nedokonavá slovesa nadbíhat, nadržovat komu, podlízat, vypadat …; vydržovat koho je zrovna tak nepárové jako vydržet co atd.) Na druhé straně nutno upozornit na fakt, že sama perfektivnost tantum nestačí dodat slovesu stálý charakter neaktuálnosti: u perfektiv tantum spasit, zpečetit něčí osud a pod. myslíme při praesentních tvarech především na futurální význam, kdežto význam neaktuální je jen jeho transposicí jako u ostatních perfektiv párových. — A u skupiny a) je příčinný poměr asi opačný: nemá druhý vid, protože je neaktuální. S hlediska dnešního lze však nakonec říci o všech citovaných neaktuálních perfektivech, že se jich někdy užívá i v situacích, kde jde o přítomnost aktuální, protože nemají příslušné tvary nedokonavé.

Kategorie neaktuálnosti (musíme se pro naše sloveso smířit s tímto negativním znakem) zdá se být nadřaděna kategorii vidovosti. Leč je tomu tak jen v oblasti sloves nedokonavých, t. j. co do vidu bezpříznakových. Téměř všechna slovesa nedokonavá nebo obojvidá mají vedle sebe nedokonané tvary příznakově neaktuální (typu dělává, nosívá, věnovává). Avšak v oblasti sloves dokonavých (t. j. vidově příznakových) se žádný protiklad podobného druhu neobjevuje. Ne[68]aktuálnost se tu projevuje jen jakoby na okraji celé oblasti dokonavých sloves, a protože je i tam bez protikladného členu, nelze neaktuálnost v oblasti sloves dokonavých pokládat za rys gramatický. Nekolidují pak neaktuální perfektiva ani s kategorií gramatického času v podstatě jinak než jiná perfektiva, pokud mají význam neaktuální, a tento neaktuální význam mohou konec konců míti všechna slovesa dokonavá. Jak násobenost (t. j. v oblasti sloves dokonavých distributivnost), tak i neaktuálnost jsou u sloves dokonavých kategoriemi lexikálními.

Našim neaktuálním perfektivům se podobají všechna dokonavá slovesa v praesentních tvarech v jižních jazycích slovanských. Také u nich je nutno vycházet z mimočasového pojetí. Škrabec na př. mluví v článku „K nauku o časih v naši slovenštini“ (Jezikoslovni spisi I, str. 319—321) o praesentním tvaru dokonavých sloves jako o aoristu, který blíže vysvětluje, vlastně překládá, slovinským termínem „neomejen čas“. Ovšem, tento „neohraničený čas“ má u jihoslovanských perfektiv přece jen poněkud užší základnu než naše neaktuální nebo chcete-li „aoristová“ perfektiva a podobá se tím ještě víc tureckému aoristu. Naše neaktuální typy perfektiv mohou totiž na pozadí své neaktuálnosti fungovat i jako příznaková futura, kdežto jihoslovanská perfektiva mají na rozdíl od perfektiv severoslovanských pro vyjádření aktuální budoucnosti touž příznakovou futurální formu jako slovesa nedokonavá. Futurum mohou ve své praesentní formě znamenat jen ve větě závislé, zejména ve funkci podmínky (podobně jako aorist turecký[10]). Na druhé straně souvisí jistě s tímto především neaktuálním (aoristovým) pojetím jihoslovanských perfektiv fakt, že jazykům jižním chybí — proti jazykům severním — gramatická kategorie neaktuálních imperfektiv typu dělávati. Zná tuto kategorii — v míře velmi omezené — jen slovinština (typy bodévati, vodévati) a byly k ní náběhy ve starších fázích srbocharvátštiny. Jazyk dnešní ji — zdá se — vůbec nezná.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 2, s. 64-68

Předchozí Bohumil Trnka: K výstavbě fonologické statistiky

Následující Miloš Dokulil: Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa