Sovětský nástup proti linguistickému idealismu

Ctirad Bosák

[Rozhledy]

(pdf)

-

V srpnu 1948 byla provedena v Moskvě biologická diskuse, v níž zvítězil mičurinský materialistický směr nad morganovským idealismem. Ve spojitosti s tím proběhl polarisační proces také v linguistice. To se projevilo na linguistických konferencích, konaných po celé zemi. Zasedání vedoucích linguistických institucí v Leningradě a Moskvě byla uvedena přednáškami I. I. Meščaninova a F. P. Filina.

Akad. Meščaninov řekl ve svém vystoupení, že ani linguistice nejsou cizí problémy, o něž šlo na biologické diskusi. Tak na př. otázka dědičnosti. Idealistický směr v biologii tvrdí, že příčinou dědičnosti je jakási „dědičná látka“, která se [133]prostě přelévá z rodičů na děti; změna prostředí na ni nemá žádného vlivu, jakýkoli zásah do dědičnosti je tedy nemožný. I v linguistice se setkáváme s podobnou dědičnou látkou, na př. v Humboldtově theorii národního ducha nebo v Saussurově pojímání jazyka „v sobě a pro sebe“; prajazyková theorie, na které je založena celá tradiční linguistika, není ničím jiným než rasismem v jazykozpytu. Ve skutečnosti však jazyk je produktem pracující společnosti a jeho vývoj je dán vývojem výrobních vztahů. Linguistika musí proto zkoumat jazyk ve spojitosti s vývojem společnosti. Jedině taková linguistika je pak schopna splnit požadavky praxe. Jedině dialektické chápání formy a obsahu dává možnost těžit ze srovnání mezi jazyky různých typů; toto srovnávání je nezbytné pro jazykové vyučování; právě zde je nutno vysvětlovat, jak týž obsah může být vyjádřen různou formou. Těmto požadavkům vyhovuje pouze marrovské nové učení o jazyce, které jediné je přijatelné pro sovětské linguisty. Ale kromě tohoto materialistického směru se ještě zachovaly v SSSR zbytky idealistické linguistiky. Je proto předním úkolem sovětských linguistů, aby zvýšili bdělost a vykořenili tyto škodlivé vlivy buržoasní ideologie.

Po Meščaninovovi vystoupil ředitel Ústavu ruského jazyka F. P. Filin s výkladem these, že princip stranickosti je jediným kriteriem správného hodnocení v jakémkoli vědním oboru. To znamená, že methodologie vědecké práce musí odpovídat marx-leninské theorii a potřebám socialistického budování. Pro všecky obory linguistické práce je závazná materialistická theorie, která se dívá na jazyk jako na nadstavbu, jejíž vývoj je dán vývojem sociálně-ekonomické základny. Naproti tomu tradiční idealistická linguistika pokládá jazyk za jev, nezávislý na prostředí. Tento směr je pro sovětskou linguistiku nepřijatelný, ba nepřátelský, avšak stoupenci nového učení o jazyce mu kladli dosud jen nedostatečný odpor. Jen tak se se mohlo stát, že linguisté, kteří ještě nepřekonali buržoasní přežitky, obsadili někde významná místa kulturního života (na universitních katedrách, v nakladatelstvích, v redakcích časopisů). Takový stav je ovšem neudržitelný. Není jiné cesty, než cesta k vítězství materialistické vědy-budovatelky.[1]

Po obou přednáškách následovala rozsáhlá diskuse, v níž se projevil odpor široké linguistické veřejnosti proti reakčním tendencím. Jako výraz toho byla dne 20. 10. 1948 jednomyslně přijata resoluce vědecké rady Marrova ústavu jazyka a myšlení a Leningradského oddělení Ústavu ruského jazyka při Akademii věd SSSR, jejíž překlad[2] zde uveřejňujeme:

 

Přednáška akademika Lysenka o stavu biologie, schválená ÚV VKS(b), a rozhodnutí Leninovy všesvazové akademie zemědělských věd jsou nesmírně důležitým historickým mezníkem v boji o pokrokovou vědu, založenou na zásadách marx-leninské methodologie.

Geniální vůdcové naší strany a velcí mužové vědy, Lenin a Stalin, objevili sovětskému lidu pokrokovou biologii Mičurinovu a obohatili tak společnou pokladnici vědění naší socialistické společnosti. Vítězství, kterého v biologii dobyl pokrokový směr mičurinský, má obrovský význam, jehož dosah proniká daleko za hranice této vědy. Vítězný boj Mičurinovy biologie, který byl zahájen proti reakčnímu směru Weissmannovu, obrážejícímu ideologické, sovětskému lidu nepřátelské proudy, které vycházejí z tábora rozkládající se úpadkové kultury měšťáckého Západu, [134]je vzorem boje o pokrokovou vědu v každé oblasti vědění. K úkolům, vyplývajícím z tohoto rozhodného boje sil pokrokových proti zpátečnickým, boje, který skončil úplným ideovým i organisačním rozdrcením reakčního směru, musí co možná nejvíce přihlížet učenci, pracující ve všech oborech vědění, musí k nim v patřičné míře přihlížet i vědečtí pracovníci v linguistice.

Spolupracovníci Ústavu jazyka a myšlení a Ústavu ruského jazyka při Akademii věd SSSR mají před stranou a lidem nesmírnou odpovědnost za udržení a další rozvoj materialistické vědy o jazyce, kterou vypracoval Nikolaj Jakovlevič Marr a kterou úspěšně rozvíjí akademik Ivan Ivanovič Meščaninov. Nové učení o jazyce, které vypracoval Marr a jeho škola a které je ve svých thesích konkretisací marx-leninismu v jazykovědě, získalo si širokého uznání u sovětské společnosti a stalo se cenným přínosem v řadě důležitých vědeckých vymožeností socialistické epochy.

Sovětská materialistická jazykověda je theoretickou zbraní v rukou linguistů-praktiků, bojujících o zvýšení jazykové kultury u každého z mnoha národů naší (totiž sovětské — pozn. překl.) země, o uskutečnění velikých zásad národnostní politiky Lenina a Stalina v oboru jazykovém, o nejtěsnější přiblížení všech národů k veliké kultuře ruského národa, jejímž největším vyvrcholením je učení Leninovo a Stalinovo. Všechny tyto praktické úkoly se dají úspěšně splnit a skutečně se plní jen na základě dialekticko-materialistické theorie jazyka, která se důsledně rozešla s abstraktními kosmopolitickými nacionalistickými doktrinami měšťácké pavědy. Aby sovětští linguisté úspěšně zvládli své praktické a theoretické úkoly, to předpokládá, že se zřeknou přeceňování měšťácké komparativně-historické metody, formalistických zvratů skutečností mluvnických a lexikologických, rasistické theorie „prajazyka“ a že se věnují intensivní badatelské práci na základě marx-leninského učení o společnosti a jejích vývojových zákonech.

Je třeba poznamenat, že při všech svých nesporných úspěších sovětská materialistická jazykověda dosud nedokázala dokonale rozbít reakční síly, které se dodnes zabývají linguistikou. Ještě dnes reakční linguisté hájí přežilé tradice předrevoluční, liberálně-buržoasní linguistiky a otrocky přejímají rozkladné theorie de Saussurovy a strukturalistické, které se rozšířily u zahraničních buržoasních linguistů v posledních dvaceti letech. Takovíto linguisté (akademik V. V. Vinogradov, prof. M. N. Peterson, G. O. Vinokur, A. A. Reformatskij, P. I. Avanesov, P. S. Kuznecov, V. N. Sidorov, A. S. Čikobava a j.) stále bojují proti sovětské materialistické jazykovědě a hlásají názory idealistické a od života odtržené. V oblasti dějin jazyka se tito učenci snaží podat vývoj jazyka jako imanentní, probíhající sám o sobě a odděleně od společnosti, jak náhodné sřetězení nesčetných isolovaných jevů a zbavený historických zákonitostí. Tím, že tito učenci nepřiznávají společnosti úlohu utvářet jazyk a popírají třídní boj ve vývoji ideologického obsahu řeči, vyklešťují ideologický obsah z jazykových jevů a snaží se ukázat jazyk jako soustavu vnějších, prázdných forem. Stejně tak při zkoumání současného jazyka tito učenci formalisticky překrucují jazyk, popisují ho odděleně od jeho živé historie a neukazují v živé řeči na nové kategorie, jež odlišují dnešní řeč od předchozích stadií. Tito linguisté se odvolávají na zahraniční linguisty, hlavně na de Saussura a zahraniční fonologii, nebo na představitele liberálně-buržoasní linguistiky v předrevolučním Rusku (Fortunatova a Šachmatova). Reakční linguisté soustředili ve svých rukou velké organisační možnosti. Zaujímají totiž řadu odpovědných míst na vedoucích fakultách a stolicích, jsou poradci v ministerstvech, recensenty v nakladatelstvích, autory vyučovacích osnov, mají ve svých rukou časopis „Russkij jazyk v škole“ a proto se jim podařilo dát do tisku učebnice a učebné pomůcky, napsané v cizím pro nás duchu, redigovat [135]vědecké spisy, odchovat veliký počet aspirantů, kterým ukládali themata nečasová, jak theoreticky, tak prakticky, a vychovávati je v duchu pokrokové sovětské sovětské jazykovědě nepřátelském.

K takového aktivitě idealistického směru by nebylo došlo, kdyby materialistický směr v jazykovědě byl bojovnější, kdyby ve svých řadách neměl rozkolísané elementy, které mají smířlivý postoj k měšťácké ideologii, kdyby v ústavech Akademie věd SSSR byla v náležité míře uplatněna kritika a sebekritika.

Projednávání problémů biologických, k němuž došlo v Leninově všesvazové akademii zemědělských věd, pomáhá nám, linguistům, správně zhodnotit situaci v jazykovědě, skoncovat se smířlivým postojem vůči nepřátelským proudům v naší vědě, rozvinout a zesílit boj o materialistickou jazykovědu, kterou založil N. J. Marr, bojovat proti reakční idealistické linguistice a dosáhnout jejího úplného ideového rozbití.

Vědecká rada doporučuje ředitelstvím ústavů, aby společně se stranickou organisací vypracovaly konkretní opatření, namířená k rozbití reakční idealistické linguistiky a rozhodnému zesílení theoretické práce ve směru tvůrčího rozvoje nového učení o jazyce.

Vědecká rada považuje za nutné: 1. šířit úspěchy pokrokové sovětské jazykovědy s pomocí pronikavé propagandy; 2. kriticky přehlédnout učební osnovy a plány pro přípravu aspirantů-linguistů; 3. co nejvíce přiblížit plány vědecky výzkumné práce potřebám dalšího rozvoje socialistické kultury; 4. provést organisaci a soustavnou revisí prací k tisku hotových i teprve připravovaných, jakož i kritiku prací vyšlých; 5. připravit vydání učebnic a učebních pomůcek pro obecnou jazykovědu a vedoucí kursy různých jazykovědných oborů, odpovídající potřebám materialistické jazykovědy.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 3, s. 132-135

Předchozí Ivan Poldauf: Atemporálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? (Diskusní poznámky ke Kopečného Příspěvku k vidu a času v češtině)

Následující Josef Hrabák: Nové dílo o české literatuře obrozenské