Nové dílo o české literatuře obrozenské

Josef Hrabák

[Rozhledy]

(pdf)

-

V posledních letech zabral se systematicky do problémů naší obrozenské literatury FELIX VODIČKA. Výsledky svých prací předkládá nyní veřejnosti pod titulem „Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy“. (Praha 1948, str. 369, Melantrich.) Položil si zde úkol velmi nesnadný, a to proto, že dosud ani nejsou theoreticky prozkoumány obecné otázky krásné prózy, ani nemáme dostatek monografií o české próze, o které by se mohl opřít badatel, usilující o synthetický obraz. Vodička našel v dosavadní odborné literatuře často jen drobty, a tak si musil urovnat a často přímo proklestit cestu sám; pokud jde o theoretické předpoklady, i pokud jde o rozbor konkretního materiálu. To mu práci sice nepoměrně ztížilo, ale na druhé straně mu to umožnilo podati dílo, které je celé jeho i v pojetí, i v detailech. Proto mohl přehlédnout celou problematiku s jednoho hlediska a k tomuto hledisku zaměřiti rozbor veškerého materiálu.

Přínos práce je dvojí: jednak methodologický a literárně historický, jednak v rozborech konkretních textů. Proto také při posuzování musíme přihlédnout k oběma těmto stránkám. Proberu je pro větší přehlednost odděleně.

*

Methodologické a theoretické poznámky obecného rázu jsou roztroušeny na různých místech práce, většinou jako úvody jednotlivých kapitol. Nechceme z nich rekonstruovat do všech podrobností způsob Vodičkovy práce. Dotknu se jen některých zásadních otázek.

[136]K problémům umělecké prózy přibližuje se Vodička jednak mediem jazyka, jednak mediem thematu; přitom ovšem stále přihlíží k dobovým estetickým i jazykovým theoriím. Při aplikaci na konkretní jazykový materiál Vodičkův rozbor krystalisuje okolo tvaru věty; rozbor thematický přihlíží spíše k thematu jako celku než k drobným složkám jeho výstavby. — Důležitost thematického rozboru u beletristické prózy — jakožto útvaru zaměřeného na sdělení („obsah“) — je, tuším, samozřejmá. Protože pak Vodičkovi jde o obraz synthetický, je rovněž samozřejmé, že nevychází z drobounkých složek thematu. Pokud jde o to, že jazykový rozbor krystalisuje kolem tvaru věty, nebyla to ovšem jediná možná cesta pro zjištění charakteru jazykové výstavby, autor mohl vycházet také na př. ze slovního výběru nebo z odstavce. Uvážíme-li však nynější stav theoretického bádání o krásné próze, vidíme, že cesta, kterou si zvolil Vodička, byla nejschůdnější. Rozbor tvaru věty má pro studium prózy význam klíčový: tak jako je plodné vycházeti v poesii z rozboru jednotlivých veršů, jakožto metrických jednotek, a z nich abstrahovati metrum celé veršované skladby (při další abstrakci pak celé básnické školy nebo celého období), stejně plodné je při rozboru prózy vycházet z věty jakožto celku významového a z jednotlivých vět abstrahovat „větu vůbec“ daného útvaru prozaického (při další abstrakci pak celé školy, resp. vývojové periody). Myslím, že by bylo bývalo dobře postupovat dále také ještě hlouběji k otázce významové, a to s dvojího hlediska: jednak s hlediska stavby větné (jde na př. o otázku, jak souvisí tvar věty s „narůstáním kontextu“), jednak s hlediska výstavby thematické. Thematickou výstavbou míním poměr věty k motivu (motiv je na př. rozkládán do několika vět, nebo naopak je snaha vtlačit do jedné věty více motivů atp.). Je ovšem jasné, že napoprvé nebylo možné sledovat celý tento pás otázek, které jsem nadhodil.

Vodička se soustřeďuje hlavně na rozbor tvarový. To ovšem neznamená, že by se omezoval na nějaké čistě mechanické třídění vět podle jejich tvaru. Ničemu není více vzdálen; tvarový rozbor je mu jen cestou ke zkoumání celkového rázu uměleckého jazyka, při čemž na jedné straně sestupuje k menším složkám, než je věta (k lexiku), na druhé straně přihlíží pak k celkům vyšším. Tak zkoumá na př. důsledky, které vyplývají z dané větné stavby pro celkový ráz jazyka v oblasti zvukové (uplatnění intonace) a sémantické (na př. problém významové hodnoty neologismů). Jednotlivá fakta jsou tedy viděna a interpretována ve svém vzájemném sepětí. Vodička se také neomezuje pouze na obraz synchronický, nýbrž svá pozorování promítá do vývojových řad. — Při zkoumání thematické výstavby vychází ze tří hlavních plánů díla: je to plán dějový, plán postav a plán vnějšího světa; pro naši obrozenskou prózu je nejdůležitější plán vnějšího světa. Je nutno podotknouti, že plánem vnějšího světa Vodička (na rozdíl od J. Hankissa) nerozumí jen hmotné prostředí, nýbrž jím míní celou sociální i ideologickou atmosféru, v níž se odehrává děj a žijí postavy (str. 114).

Vodičkovi je ideologie rovnocennou složkou díla (z celkového zaměření jeho práce vyplynulo ovšem to, že při ideologických úvahách sleduje především otázky jazykové a estetické). Nikdy také nezapomíná, že literatura není světem uzavřeným do sebe, nýbrž že je faktem sociálně podmíněným; proto přihlíží ke společenské skutečnosti. Vytýká na př. zvláštní podobu společenské hierarchie u nás v obrozenecké době, kdy „cíle jazykové, společenské a literární se prostupují“ (str. 47), jinde přihlíží k mimoliterárním impulsům, které způsobily rozvoj preromantické prózy „vysokého stylu“, a ukazuje, že šlo o rozvoj, který byl znakem nového přesunu v české národní společnosti (str. 319). Snad bychom si přáli místy [137] většího prohloubení, ale z úkolů práce a z jejího zaměření zcela logicky vyplynulo, že společenská problematika mohla být jen naznačena.

V kapitole „Preromantismus v české literatuře a vliv jeho evropských vzorů na českou prózu“ (str. 125nn.) obírá se Vodička zásadně důležitou otázkou literárněhistorickou, která svým významem přesahuje rámec jeho práce; jde o vývojové zařadění Jungmannovy generace. — Toto období dělalo literárním historikům dosud značné potíže: od Vlčkových dob bylo označováno jako romantismus, ale A. Novák zavedl pro ně r. 1931 termín klasicismus. Vodička odmítá (jako Novák) výklad tohoto období jako romantismu, ale zároveň podrobuje Novákovo pojetí revisi. Na str. 135 píše: „Nezáleží na tom, že cíle byly skutečně klasicistické … bylo třeba odpoutat se od normy a popustit uzdu jazykové tvořivosti, tedy použíti prostředků zřejmě protiklasicistických, aniž byla naděje, že by bylo možné v dohledné době těžiti z ovoce této práce ve smyslu klasicistickém.“ Plně souhlasím s Vodičkou, že termín „klasicismus“ nevystihuje dobu, stejně jako ji nevystihoval termín „romantismus“. Vodička navrhuje, aby se pro Jungmannovu dobu užívalo termínu preromantismus, a to proto, že se jím označuje i jinde doba Jungmannovi blízká časově i literární strukturou. Pro generaci Dobrovského navrhuje Vodička termín osvícenský klasicismus. Oba tyto termíny jsou přijatelné, jenom při osvícenském klasicismu je třeba klást důraz na adjektivum, a to proto, aby bylo možno toto období odlišit od fáze čistého klasicismu, kterou ve Francii představuje 17. stol. (Snad by se pro tuto dobu hodil lépe termín rokoko nebo pseudoklasicismus; u termínů, složených z adjektiva a substantiva, hrozí totiž nebezpečí, že adjektivum časem odpadne.)

*

Nyní přicházím k shrnutí a zhodnocení konkretních výsledků Vodičkova rozboru krásné prózy preromantického období. — Autor rozbírá nejprve Jungmannův překlad Ataly a ukazuje, že Jungmann vnesl do překladu některé složky odlišné od originálu, a to po stránce ideové (setřel mystické zabarvení a zdůraznil racionální hledisko v náboženských věcech) i po stránce jazykové (poetisuje slovník více než Chateaubriand a také tvar věty je v překladu jiný, než jaký byl v originálu). Specifický prostředek Jungmannův je tendence k neologismům a básnickým synonymům. Pokud jde o thematickou výstavbu, Jungmann tímto překladem přivedl do naší literatury jako novou složku popis. (Popis byl dříve v naší epické próze neznámý.) — Dále rozbírá Vodička Lindovu Záři nad pohanstvem a shledává Lindův přínos v tom, že učinil vlastním thematem určité období dějin. („Nejde již o zdomácnělé zabarvení, ale o historickou skutečnost, podávanou však ne jako realita, ale jako její básnický obraz, vykonstruovaný a domyšlený v duchu aspirací preromantické literatury,“ na str. 169.) Popis vnějšího světa není Lindovi pouhou kulisou (evokační úsilí), jeho jazyk je silně eufonicky zatížen. Linda se zkrátka dopracovával některých prostředků, na které později navazoval Mácha. S nevšední odvahou vytvářel v našem prostředí samostatnou paralelu evropské preromantické prózy. Vodička přesvědčivě ukázal, že problém českého historického románu nemůže být vykládán jen vlivem W. Scotta, neboť v domácí české tradici samé byly podněty, které vedly k historickému románu; v porovnání s Lindou byl pozdější Scottův vliv vlastně krokem zpět (str. 243). Kapitola o Lindovi je velmi důležitá, neboť v zapomenutém spisovateli objevil Vodička tvůrce, kterého nebude moci napříště literární historie odbývat dvěma — třemi řádky. V dalších kapitolách (věnovaných zapadlému spisovateli Věnceslavu Sv. Novotnému, „Konvalinkám“ J. J. Marka a prvním historickým povídkám Klicperovým) sleduje Vodička základní [138]tendence naší prózy dvacátých let. Zde už spíše jen naznačuje, než podrobně rozbírá, a neubránil se jisté schematičnosti.

Na str. 327n. podává Vodička synthetický obraz preromantické prózy, hledící k vertikálnímu členění. Rozeznává I. prózu s vyššími ambicemi uměleckými (já bych řekl asi literární centrum), II. starší, pokleslé, ustrnulé nebo zlidovělé struktury (= poloperiferie) a III. lidovou ústní tradici (= periferie). V I. skupině rozeznává dále dvě vrstvy: 1. vývojově vedoucí (Jungmann, Linda atd. = autoři, které probral v knize), 2. kultivované autory, vycházející z představ klasicistických (Jan Nejedlý, J. L. Ziegler, V. B. Tomsa). Zdá se, že je to obraz definitivní, zároveň však tento náčrtek ukazuje, že se Vodička ve své knize omezil jen na malý úsek „počátků krásné novočeské prózy“ a že bude třeba prozkoumat ještě ostatní vrstvy. Teprve pak bude obraz naší preromantické prózy úplný. Nepochybuji, že se najde leccos zajímavého i mezi představiteli prózy, vycházející z představ klasicistických, i mezi představiteli prózy lidové. — Dále bude třeba prozkoumat vztah mezi jazykem prózy a jazykem poesie Jungmannovy doby;[1] bylo by zajímavé zjistit na př., do jaké míry byla próza diferencována od verše lexikálně, tvarem věty atd. a zda mezi oběma typy vznikala interference. A konečně zbývá ještě prozkoumati drama a sloh literatury věcné. Hlavně drama. To bude ovšem úkol zase velmi těžký, neboť — tak jako u prózy — bude nutno postupovat od základů.

Hlavní význam Vodičkovy knihy vidím ve stránce metodické. Vodička se v ní ukazuje především jako poučený theoretik a synthetik. Všechen materiál doby, kterou se obíral, samozřejmě vyčerpat nemohl. Není to nedostatkem jeho práce — neboť to nebylo jejím účelem. Myslím, že Vodičkovi šlo hlavně o to, aby načrtl obecnou linii vývoje naší moderní prózy předromantické a aby ukázal cestu, jak zpracovat ostatní materiál.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 3, s. 135-138

Předchozí Ctirad Bosák: Sovětský nástup proti linguistickému idealismu

Následující Alois Jedlička: Uvedení do studia českého jazyka