„Lidské dokumenty“ z jižní Moravy

Jaromír Bělič

[Kronika]

(pdf)

-

Nové vydání Kubínových Lidových povídek z Podkrkonoší, jež vyšlo r. 1941 v Družstevní práci, zbavené oficiosní šedi a nedostupnosti vydání prvního, akademického, vzbudilo netušený zájem širokých vrstev čtenářstva o záznamy lidové tvořivosti. Je proto jistě stejně záslužný počin nakladatelství Fr. Borového, které vydalo nyní (1947) na popud B. Havránka v novém, pěkně upraveném vydání Lidské dokumenty Augusty Šebestové, významné sběratelky a národopisné pracovnice, dcery kupce Bezděka z Kobylí na jihovýchodní Moravě, o jehož buditelské uvědomovací činnosti v kraji sympaticky a obšírně se zmiňuje Jan Herben ve své kronice Do třetího a čtvrtého pokolení. První vydání Lidských dokumentů vyšlo r. 1900 nákladem Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci a je již dávno rozebráno a skoro neznámé.

Kniha Šebestové není nic jiného než prostá, avšak zdařilá montáž přímých výpovědí lidových vypravěčů, v nichž se zrcadlí od narození až do smrti celý vnější i vnitřní život venkovského lidu v malé skupince jihomoravských dědin na rozhraní okresu hustopečského a hodonínského. Nutno zdůraznit, že je to dílo hodnotné a cenné po všech stránkách: laickému čtenáři podává jako v pestrém kaleidoskopu realisticky pravdivý a vysoce zajímavý obraz lidu z pomezí moravského Slovenska, odborník národopisec tu nalezne bohatý a vědecky přesný materiál lidopisný z konce XIX. století, filolog s potěšením si všimne věrné reprodukce mluvy, bohatství rázovitých a jadrných lidových úsloví, rčení, metafor a pořekadel.

K novému vydání Lidských dokumentů napsal předmluvu, v níž charakterisuje dílo, prof. dr B. Havránek a vydání samo připravila Pavla [140]Antošová. A můžeme říci, že vydavatelka zdařilými zásahy do prvotní podoby postavila knihu řádně na nohy. Nejen že doplnila dílo novými „dokumenty“, které Šebestová po vyjití prvního vydání uveřejňovala v Zíbrtově Českém lidu, a nejen že místy vhodně zkracovala text, kde se zbytečně některé věci opakovaly nebo kde byly obsaženy údaje příliš speciální, nepodstatné a měnivé (na př. statistické údaje o počtu obyvatelstva, o ceně pozemků a pod.; srov. i. vyd. str. 187n., 2. vyd. str. 283), nýbrž výrazně zjednodušila a pozměnila i celkové uspořádání látky: původní poněkud neorganické roztříštění díla do sedmnácti částí Antošová odstranila harmonickým přeskupením materiálu ve čtyři velké oddíly (Od kolébky do hrobu, Hospodářství, Obec, Odkaz minulosti), takže v novém vydání tvoří kniha komposičně dobře zladěný celek. Drobnější korektury v seskupení „dokumentů“ byly provedeny i uvnitř jednotlivých oddílů. Celek pak doplnila vydavatelka zasvěcenou životopisnou a ediční poznámkou o Augustě Šebestové a jejích Lidských dokumentech a zrevidovaným slovníčkem málo známých dialektických výrazů, vyskýtajících se v díle.

Ke kladnému ocenění nového vydání je však přece jen třeba připojit některé výtky. Je škoda, že byla vypuštěna stručná předmluva Šebestové k vydání prvnímu (str. 5); tato předmluva je důležitá, poněvadž obsahuje výčet obcí, v kterých byl sbírán materiál, a naznačuje se v ní také zvláštní postavení rodného kraje Šebestové na rozhraní Slovácka a oblasti hanácké. O zvláštním postavení kraje měla ostatně Antošová pojednat i v závěrečné stati; neboť nezasvěcený čtenář nebude patrně bez vysvětlení dobře rozuměti v knize partiím, v kterých se mluví o nářečí, o písních, o kroji a pod. ve srovnání se sousedními oblastmi. Za druhé je třeba vytknout, že na některých místech neopravila Antošová zřejmé tiskové chyby z prvního vydání nebo nedůslednosti Šebestové v zápisu nářečních textů; na př. na str. 226 prvního vyd. je chybně pomluvá m. pomlúvá (3. sg. od pomlouvati) a tato chyba se objevuje i ve vydání druhém (str. 368); nebo na str. 244 má Šebestová jednou dójijú a jednou dojijú (3. pl. slovesa dojiti) a Antošová druhý tvar neopravila (str. 389), ačkoli se v kraji Šebestové důsledně říká dójijú. Stejně nechává místy editorka celkem bez důvodu starší způsob grafiky, na př. předce m. přece (str. 140) a pod. Na některých místech se dokonce objevují ve vydání chyby — snad tiskové — proti nářečí i tam, kde u Šebestové je podoba správná, na př. pláč (2. vyd. str. 368) m. správného plač (1. vyd. str. 226) Káčo (2. vyd. 375) m. správ. Kačo (1. vyd. 230) atd., nebo úprava Antošové není v duchu nářečí. Na př. na str. 14 (1. vyd.) má Šebestová spisovným jazykem titulek „Uvádění mrtvé šestinedělky jindy“, kdežto následující text je v nářečí a začíná: Takovú nenesli do kostela ..; naproti tomu Antošová (str. 23) titulek odstranila a začátek textu pozměnila takto: Mrtvú šestinedělku jindy nenesli do kostela … Chybná je tu podoba jindy, neboť v nářečí kraje se říká indá nebo indová.

Podobných nepřesností, nedůsledností a nesprávností najdeme v novém vydání více. Jsou to však povětšině jenom drobnosti. Celkově můžeme říci, že Antošová připravila nové vydání pečlivě a s odbornou znalostí věci.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 3, s. 139-140

Předchozí Alois Jedlička: Uvedení do studia českého jazyka

Následující Pavel Trost: Počátky staročeské mystiky